Reakce Vladimíra Franze na vyjádření šéfredaktorky Xantypy

Pátek v 7:23 | Vladimír Franz
Šéfredaktorka časopisu Xantypa, PhDr. Michaela Gübelová, mě kvůli interview, které jsem poskytl Lidovým novinám, konkrétně kvůli zmínce o okolnostech týkajících se neotištění rozhovoru v jí vedeném magazínu, nařkla z osočování, vynucování, ješitnosti a sebechvály. Rozhodně nebylo mým záměrem zacházet do nechutných podrobností, ale touží-li paní šéfredaktorka zvědět, jak "jednoduché to bylo" (neboť ona sama se mnou ve věci rozhovoru pro Xantypu nikdy nehovořila), rád provedu rekapitulaci.

Na počátku byla výzva spolupracovníka Xantypy, který se na mne jménem tohoto časopisu obrátil s návrhem obsáhlého rozhovoru; součástí návrhu byla nabídka, že moje fotografie bude otištěna na titulní straně příslušného vydání s tím, že veškeré grafické podklady má připravit má partnerka Ida Saudková. Zdůrazňuji, že jsem v souvislosti s rozhovorem nic podobného nepožadoval a veškerá iniciativa vzešla od spolupracovníka Xantypy.

Interview následně za značných obtíží vzniklo, a to za neustálého tlaku dotyčného spolupracovníka Xantypy na dodání fotografií. Poté, co redakce obdržela veškeré podklady, začal zmíněný člověk tvrdit, že se změnily podmínky a že fotografie nebude magazín potřebovat, mimo jiné proto, že na titulní stránce nebudu. Nemám rád, když mě nebo Idu někdo tahá za nos a dodržování dohod považuji za jeden ze základů stavovské cti; trval jsem proto na původním ujednání. Dotyčný spolupracovník mi na to sdělil, že za změnu podmínek nemůže a paní šéfredaktorka prý na moji "tvrdohlavost" dokonce zareagovala prohlášením, že podpořitel Miloše Zemana může být rád, že mu Xantypa vůbec něco otiskne. Odvětil jsem, že v situaci, kdy si někdo hraje na kádrováka, nemám zájem o jakoukoli spolupráci.

Nabídka fotografie na titulní straně Xantypy tedy (v rozporu s nynějším tvrzením jeho šéfredaktorky) zazněla a zadavatel (spolupracovník Xantypy) vyžadoval v tomto směru velmi důrazně splnění příslušné dohody. Pokud moji neochotu nechat ze sebe, potažmo ze své partnerky, dělat blbce nazývá dnes šéfredaktorka Xantypy "vynucováním", tlakem" a "ješitností", pak to ponejvíce svědčí o sporných základech především její stavovské cti.

Tak jednoduché to tedy celé bylo...

Na závěr bych k obsahu neotištěného rozhovoru rád podotkl, že na rozdíl od paní šéfredaktorky nemohu několik konkrétních konstatování na adresu provedení opery Válka s mloky, v nichž jsem například ocenil sólisty, sbor či dirigenta za jejich skvělou a obětavou práci, a naopak se kriticky vyjádřil k některým aspektům této inscenace, při nejlepší vůli považovat za "vychvalováním vlastní práce".

V úctě

Prof. Vladimír Franz



Text byl v LN otištěn v následujícím zkráceném znění:

Nic jsem si nevynucoval

Ad LN 24. 11.: Žádná "vaporizace", pouhá ješitnost

Šéfredaktorka časopisu Xantypa, PhDr. Michaela Gübelová, mě kvůli interview, které jsem poskytl Lidovým novinám, konkrétně kvůli zmínce o okolnostech týkajících se neotištění rozhovoru v jí vedeném magazínu, nařkla z osočování, vynucování a ješitnosti. Rozhodně nebylo mým záměrem zacházet do nechutných podrobností, ale touží-li paní šéfredaktorka zvědět, jak "jednoduché to bylo" (neboť ona sama se mnou ve věci rozhovoru pro Xantypu nikdy nehovořila), rád provedu rekapitulaci.

Na počátku byla výzva spolupracovníka Xantypy, který se na mne jménem časopisu obrátil s návrhem obsáhlého rozhovoru; součástí návrhu byla nabídka, že moje fotografie bude otištěna na titulní straně příslušného vydání s tím, že veškeré grafické podklady má připravit má partnerka Ida Saudková. Zdůrazňuji, že jsem nic podobného nepožadoval a veškerá iniciativa vzešla od spolupracovníka Xantypy.

Interview následně za značných obtíží vzniklo, a to za neustálého tlaku dotyčného spolupracovníka Xantypy na dodání fotografií. Poté, co redakce obdržela veškeré podklady, začal zmíněný člověk tvrdit, že se změnily podmínky a že fotografie nebude magazín potřebovat, mimo jiné proto, že na titulní stránce nebudu. Nemám rád, když mě nebo Idu někdo tahá za nos, a dodržování dohod považuji za jeden ze základů stavovské cti; trval jsem proto na původním ujednání. Dotyčný spolupracovník mi na to sdělil, že za změnu podmínek nemůže a paní šéfredaktorka prý na moji "tvrdohlavost" dokonce zareagovala prohlášením, že podpořitel Miloše Zemana může být rád, že mu Xantypa vůbec něco otiskne. Odvětil jsem, že v situaci, kdy si někdo hraje na kádrováka, nemám zájem o jakoukoli spolupráci.

Nabídka fotografie na titulní straně Xantypy tedy (v rozporu s nynějším tvrzením její šéfredaktorky) zazněla a zadavatel (spolupracovník Xantypy) vyžadoval v tomto směru velmi důrazně splnění příslušné dohody. Tak jednoduché to tedy celé bylo...

Prof. Vladimír Franz


rubrika DOPISY REDAKCI, Lidové noviny, 2. 12. 2016
 

Elity, náš univerzální recept na zlobu

Pátek v 7:10 | Marek Švehla / Respekt
Můžeme mít pochopení pro mediální zkratky, ale tady jde o něco vážnějšího a také asi hloupějšího

Winston Smith, slavný hrdina Orwellova románu 1984, by se asi divil, jak taky může vypadat vaporizace. V jeho světě znamenala naprosté vymazání existence včetně záznamů o minulosti a informací o vaporizaci samotné. Někdejší prezidentský kandidát Vladimír Franz byl - jak říká - rovněž vaporizován, ovšem po našem. Navzdory ohlášené vaporizaci začal letos na jaře učit na katedře výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, učí i na pražské DAMU. V únoru měla premiéru jeho skladba v Rudolfinu a jeho novinku sehrála i Státní symfonie Brno. Vystavuje obrazy, nedávno třeba v pražském Mánesu. A zprávu o své "vaporizaci" sdělil Franz v celostránkovém rozhovoru v pondělních Lidových novinách.

Na důkaz vysvětlil, že s ním, držitelem šesti Radokových cen, česká divadla už nějaký - blíže neurčený - čas nenavázala spolupráci. Hlavním důkazem má být stažení rozhovoru z časopisu Xantypa (kde prý podal zásadní rozbor Války s mloky) krátce před publikováním. Zástupkyně šéfredaktorky Pavlína Kourová ale namítá, že si vymiňoval umístění na obálku časopisu, a tak Xantypa od publikování už hotového rozhovoru vloni upustila.

Nicméně Franz z toho všeho vyvozuje vážné závěry: osvojil si zmíněný pojem vaporizace a divadelníky posílá do Severní Koreje, kam podle něho svým "nepochopením principů demokracie" aspoň "na dva až tři roky" patří. Všechno totiž podle Franze způsobil jeho postoj ve druhém kole posledních prezidentských voleb. "Podporu Zemana mi elita neodpustila," otitulkovaly Franzovy názory Lidové noviny.

Útoky na elitu obvykle znamenají snahu usadit se v ní, a když ne osobně, tak alespoň se svými ideami, představami o světě.

Je zajímavé, že sám Franz slovo "elita" v publikované verzi rozhovoru nepoužil. Jeho stížnost na nepřízeň šéfů českých divadel shrnuly pod pojem "elita" samy noviny. Evidentně to není náhodou. Posedlost "elitou" nabírá v Česku rozměrů, které signalizují určité mentální potíže. Ve veřejném prostoru skoro není oblíbenější slovo. Elita vládne, rozhoduje, už dokonce i o práci pro hudebního skladatele. Více než o elitě, jak by nabádala logika češtiny, se mluví o "elitách" - jako by příslušníci elity coby vrstvy byli navrch ještě elitami jaksi individuálními. Tím je totiž snazší stavět je do pozice novodobých Židů, svobodných zednářů či kapitalistů, kteří můžou za všechno špatné, a dřív nebo později se dočkají spravedlivé odplaty od nás, ne-elit.

Celá věc někdy dosahuje až komických rozměrů, když o "elitách" mluví pohrdavě "elity" samy - třeba zakladatel think tanku s prominentním přístupem do televize, mluvčí ústavního činitele nebo exprezident. V rozborech šermují pojmem "elity", jako by šlo termín, který nevyžaduje další vysvětlení. Někdy pro větší údernost přidají přívlastky, třeba "pyšné a nenasytné elity". Dodejme si pak místo elit imperialisté a ocitneme se na stránkách normalizačního Rudého práva nebo v kresbách Dikobrazu.

Můžeme mít pochopení pro mediální zkratky, ale tady jde o něco vážnějšího a také asi hloupějšího. Americké volby mohly být svého druhu vzpourou proti pevně usazeným politickým strukturám. Slovo elita má ale mnohem širší a úctyhodnější obsah. Každý demokratický stát se obejde bez té které politické garnitury, ale neobejde se bez své elity. Jde o otevřenou, volně průchozí společenskou vrstvu, která má díky své aktivitě, talentu, někdy i penězům či konexím přirozený, ovšem nikoliv nutně rozhodující vliv na dění ve státě.

Útočit na elitu znamená tedy útočit na samu podstatu státu. Ostatně nedává to ani logiku: v Americe, u nás i všude jinde je elita, zvlášť ta politická, v neustálém pohybu, proměně. Útoky na ni obvykle znamenají snahu usadit se v ní, a když ne osobně, tak alespoň se svými ideami, představami o světě. Útoky na elitu jsou přitom zvlášť v Česku pikantní: zavání podněcováním k třídní nenávisti, které si tahle země užila víc než Vladimír Franz Radokových cen.

Marek Švehla, Respekt, 22. 11. 2016

Reakce šéfredaktorky Xantypy na osočení Vladimíra Franze v Lidových novinách

Pátek v 7:05 | Michaela Gübelová
Reakce šéfredaktorky Xantypy na osočení Vladimíra Franze v Lidových novinách

Vladimír Franz si v rozhovoru v Lidových novinách 21. 11. stěžuje, že od té doby, co podpořil kandidaturu Miloše Zemana pociťuje "vaporizaci" a že ani Xantypa mu neotiskla rozhovor, v němž rozebral operu Válka s Mloky. Toto je reakce šéfredaktorky Xantypy zaslaná redaktorovi Martinu Rychlíkovi, která bude v Lidovkách uveřejněna.

Vážený pane redaktore,

srdečně Vás zdravím a nedokážu nereagovat na zmínku o Xantypě ve Vašem rozhovoru s Vladimírem Franzem ve včerejších Lidových novinách.

Rozhovor u nás měl vyjít v červnu 2016 a nakonec nevyšel z jediného prostého důvodu - pan Franz si totiž vynucoval být na titulní stránce. To mu nikdo nenabídl, ani neslíbil. A protože jsme jeho tlak odmítli, jelikož osobnosti na titul si naprosto svobodně vybíráme sami, řekl, že nechce, aby rozhovor vyšel - a my jsme mu vyhověli, přesto, že byl již zalomen a připraven k tisku (našla jsem ho, mohla bych Vám ho poslat, ale asi Vás to nezajímá). Tak jednoduché to celé bylo. Žádná "vaporizace", pouhá ješitnost pana Franze.

Ještě bych ráda podotkla, že zmínka o Válce s mloky v rozhovoru sice je, ale je to jen vychvalování vlastní práce (ostatně jako ve Vašem rozhovoru) a stížnost na ND, které splnilo autorovo očekávání jen z půlky.

Doufám, že jsem Vás příliš nezdržela, ale potřebovala jsem uvést věci na pravou míru. Mějte se krásně!

PhDr. Michaela Gübelová

šéfredaktorka

Redakce časopisu Xantypa




Text byl otištěn v LN v následujícím zkráceném znění:

Žádná "vaporizace", pouhá ješitnost

Ad LN 21. 11.: Podporu Zemana mi elita neodpustila

Nedokážu nereagovat na zmínku o Xantypě v rozhovoru s Vladimírem Franzem.

Rozhovor s ním u nás měl vyjít v červnu 2016 a nakonec nevyšel z jediného prostého důvodu - pan Franz si totiž vynucoval, aby byl na titulní stránce. To mu nikdo nenabídl ani neslíbil. Aprotože jsme jeho tlak odmítli, jelikož osobnosti na titul si naprosto svobodně vybíráme sami, řekl, že nechce, aby rozhovor vyšel - a my jsme mu vyhověli, přestože byl již zalomen a připraven k tisku.

Tak jednoduché to celé bylo. Žádná "vaporizace", pouhá ješitnost pana Franze.

PhDr. Michaela Gübelová, šéfredaktorka časopisu Xantypa

rubrika DOPISY REDAKCI, Lidové noviny, 24.11.2016
 


ROZHOVOR: Vladimír Franz: Jsem z prezidentské rodiny!

27. listopadu 2016 v 8:37 | Blesk magazín
Kandidoval na prezidenta a jeho tvář je plná tetování. Ale také složil úspěšné symfonie a opery a namaloval obrazy, které dnes visí ve slavných galeriích. Skladatel a malíř Vladimír Franz (56).

To asi moc lidí nevědělo, že pokud by vás zvolili prezidentem, nebyl byste první v rodině...

Kousek pravdy v tom je. Část našeho rodu je z Plzně a můj plzeňský pradědeček byl bratrancem našeho druhého prezidenta Edvarda Beneše. Žádná privilegia však z toho neměl, pracoval jako kotlář ve Škodovce.

Nechtěl vy jste tak trochu na prezidenta Beneše navázat?

To určitě ne, jen jsem se o něj víc zajímal. Byl to schopný muž, ale ve vypjatých situacích to jasně nezvládal. Na rozdíl od Masaryka. O Masarykovi se mluvilo jako o dobrotivém tatíčkovi, ale asi dokázal být drsný ranař. Dovedu si i představit, že kdyby se dostal do hospodské rvačky, byl by schopen rozdat pár ran. Zatímco Beneš by v takové situaci zalezl pod stůl.

Jako kandidát na prezidenta jste měl docela slušnou podporu. Možná škoda toho tetování - kdyby nebylo, kdo ví, třeba byste se tím prezidentem i stal.

Možná. A možná že ne. Ono do druhého a třetího kola prezidentské volby už nemůžete jít jen s krabicí od bot v podpaží! Musíte mít ekonomické i politické zázemí, musíte být součástí systému. A to já nebyl, jen jsem předem doufal, že se najde díra v tomhle matrixu. Ale nebyla tam.

Potetovaný obličej máte už čtvrtstoletí. Jaké to je, s tím žít? Připadá mi, že všichni sledují jen to tetování, a už je tolik nezajímá, co říkáte.

Myslíte? Jasně, kdybych přijel někam do Rumunska, někam, kde mě absolutně neznají, tak by to takhle mohlo fungovat. Ale tady už snad skoro všichni vědí, co se za mou tváří skrývá. Všichni si už zvykli. Takže o tomhle se už dál bavit nemusíme.

Tedy ještě k té vaší kandidatuře na prezidenta. Když jste nepostoupil do posledního kola, podpořil jste Miloše Zemana. Proč?

Nebyla to jednoduchá volba, ale rozhodl jsem se pro někoho, kdo preferuje zájmy své země před zájmy jiných zemí. To jsem totiž u pana Schwarzenberga postrádal. S knížetem se dobře známe, a mám ho dokonce rád. Ale právě proto jsem časem pochopil, že mu moc nejde o Česko, ale spíš o jeho zájmy a zájmy jeho rodu. Je to logické, byl tak vychovaný. A proto jsem podpořil Zemana. A přes různé výhrady myslím, že jsem udělal dobře.

Prezidentem jste se nestal, ale zůstáváte úspěšným skladatelem a malířem. Proč ještě přednášíte na DAMU? Kvůli penězům?

To určitě ne. Z čistě ekonomického hlediska je u nás asi lepší se usadit před hlavní nádraží a žebrat do klobouku. Ale zajímá mě lidem předávat znalosti a zajímá mě interakce se studenty, jak jsou schopni to, co se dozví, převzít - rozumem i srdcem. Prostě zajímají mě mladí, jací jsou, na čem jim záleží, co je pro ně důležité.

Na čem záleželo vám, když jste býval mladíkem? Čím jste chtěl být, když vám bylo třeba dvanáct?

To už jsem asi chtěl být malířem nebo muzikantem. V té době spíš asi malířem.

Jak to, že když jste chtěl být odmala umělcem, tak jste potom šel studovat práva?

Abych měl nějaké slušné vzdělání. Chtěli to rodiče… Ale už v té době jsem se snažil pořád něco tvořit, jenže ruce mě ještě tak neta. poslouchaly, v sedmnácti v osmnácti ještě nevíte, jak na to.

Byl jste i muzikant. Měl jste s kamarády nějakou kapelu?

Mě už jako dítě zajímala vážná hudba. Tím nechci říct, že bych nebyl schopen složit swing, punk nebo metal, nebo dělám často i hudbu k divadlu - když bylo třeba k nějakému představení něco lehčího složit, rád jsem to udělal. Vlastně je to tak, že já takové písničky s potěšením vytvořím, ale nebaví mě tyhle žánry poslouchat. Protože vážná hudba, to je příběh, který tese nějak vyvíjí, zatímco - u písničky se střídá jenom verze a refrén. To mě nebaví. Ale kamarády a známé z jiných hudebních světů jsem vždycky měl. Dlouhé hodiny jsme rozprávěli s Mejlou Hlavsou z Plastiků, Potkával jsem se s Petrem Ebenem a na mobilu mám stále přátelský vzkaz od Karla Svobody. Nahrál mi ho pár dnů před svou sebevraždou.

Krom Kromě toho jste pr prý byl i do dobrý sportovec.

Jisté sportovní Jist ní nadání mi opravdu nebylo lo odepřeno. Šla mi lehká atletika nebo gym gymnastika hrazda, bradla. Ale brzy zví zvítězily jiné zájmy. A byl jsem i trochu líný, přiznávám. Docela bych se k tomu nějak vrátil. Když je člověk v pohybu, a lépe mu to my myslí.

Než jste se stal skladatelem a malířem, vyzkoušel jste si řadu jiných profesí. Jezdil jste třeba se sypačem, rouboval stromy, vykládal vagony, uklízel. Proč, když jste vystudoval práva?

Hledal jsem místo, kde bych nebyl v kontaktu s komunistickým systémem. Tím nechci říct, že bych byl disident, ale prostě jsem hledal profesi, kde bych si mohl něco vydělat dělat a přitom, aby mi moc nezatěžovali hlavu spoustou zbytečností. A já se mohl soustředit na svou hudbu malování. Je o dobrá kombinace. Práce na čistém vzduchu vám vyčistí hlavu a okysličí mozkové buňky. Vzpomínám, že jsem v té době dělal taky divadelní hudbu a byl jsem schopen po tom roubování každý den složit písničku.

I to zahradničení ve vás nechalo stopu - u svého ateliéru dnes máte krásnou zahradu!

Nemyslím, že by to byla zásluha těch pár měsíců práce v zahradnictví. Spíš rodinné výchovy. Důležitá byla pro mě hlavně ostravská babička. Ta mě naučila nejen všechno o rostlinkách, ale hodně taky o architektuře. Při jejích návštěvách v Praze jsem s ní chodil na dlouhé vycházky, rozeznával gotiku od baroka a taky jsem s ní vylezl na všechny pražské věže. Ty jsem totiž zase miloval já a babička mě věrně následovala.

Jezdil jste k ní někam na chatu?

My jsme chatu nikdy neměli. A to bylo dobře, protože díky tomu jsme jezdili každý víkend jinam, poznávali hrady a zámky a jiná krásná místa. Ale je pravda, že babiččin ostravský byt je pro mě důležitou součástí hezkých vzpomínek. I proto, že byl plný obrazů, které povzbuzovaly mou obrazotvornost. Pradědeček byl totiž původně správce rosického panství.

A jsme zpátky na začátku, u vašich příbuzných. Tenhle praděda musel být podobně zajímavá osoba jako Benešův bratranec.

Je pravda, že se u něj zřejmě scházely kulturní osobnosti ze širokého okolí. Chodil k němu třeba i Vilém Mrštík, spoluautor snad nejslavnější moravské hry Maryša, o selce, která otrávila svého muže jedem na krysy. Či kdysi neméně slavné Pohádky máje. Na té je zase zajímavé, že jedna ze sester pradědečka se stala předlohou pro postavu slečny z pošty.

Ještě máte nějaké další slavné předky?

Další z moravských pradědečků, kroměřížský advokát, byl třeba organizátorem volebního úspěchu prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka na Valašsku. A k moravské větvi mé rodiny patřil i bratranec mého dědečka Jan Mládek, který posléze udělal velkou kariéru v USA jako finančník a v Čechách je znám jako manžel a zakladatel bohatství mecenášky Medy Mládkové.

Když člověk poslouchá o vašich politicky zdatných předcích, napadá mě, že ta vaše kariéra prezidentského kandidáta byla skoro nevyhnutelná!

Ale já mám v rodokmenu i výtvarníka Jiřího Trnku! Jeho maminka byla sestrou mého dědečka Otty. A tahle rodinná větev dávno před narozením Jiřího zakládala v jihočeském Skašově výrobu barevných hraček, které pak Jiřího Trnku tolik inspirovaly k výrobě jeho slavných loutkových pohádek. Musím se přiznat, že tahle tradice je mi nakonec o dost bližší…

Blesk magazín, 6. 5. 2016

Z rozhovoru s Jiřím Suchým

27. listopadu 2016 v 7:24 | Aktuálně.cz
(...)

Také jste si několikrát vyzkoušel koncertování se symfonickými orchestry, takže jste zabrousil i do klasické hudby…

Ano, a dokonce jsme s Jitkou Molavcovou dělali takové turné po republice. Dirigent přijel tu do Brna, tu do Ostravy, tu do Pardubic a vždy s místním symfonickým orchestrem nazkoušel klasický repertoár a my jsme to propojovali svými výstupy. Jedno se jmenovalo Jonáš a Melicharová na koncertě a druhé Jonáš a Melicharová v opeře. Melicharová byla hloupá osoba a já jí jako vysvětloval, co a jak, ale při tom jsem byl neméně pitomej. Lidi se tím nesmírně bavili.

Takže žádná semaforská píseň?

No, jednou chtěli do tohoto pořadu nacvičit se symfonickým orchestrem nějakou moji písničku, skládat to měl skoroprezident Vladimír Franz, se kterým se velmi dobře znám ze Semaforu. Ptal se mě, co si myslím, že by to mohlo být, navrhl jsem Klokočí, kam by se krásně hodily smyčce. Dlouho jsme to z něj nemohli vyrazit, tři dny před koncertem se ozval a říkal, že to má, ale není to Klokočí, nýbrž Co jsem měl dnes k obědu. Udělal to celé takové disharmonické, jedna sloka měla úplně posunutý rytmus, bylo to nesmírně těžké, naštěstí mi dirigent Válek všemožně pomáhal, jinak bych se ztratil, protože tam byly i pasáže, kdy si každý hudebník mohl dělat, co chtěl, free jazz úplný. Ale mělo to obrovský úspěch.

(...)

Jiří Suchý: Současná společensko-politická situace mě neuspokojuje. Nemám ale sílu brojit, Aktuálně.cz, 5. 6. 2016

Podporovat Zemana se ve světě umění nevyplácí

26. listopadu 2016 v 18:44 | Josef Nožička / nozicka.blog.idnes.cz
Ačkoliv od první přímé prezidentské volby v historii České republiky brzy uplynou již 4 roky, její důsledky pociťují někteří lidé stále. Jedním z takových je umělec a vysokoškolský pedagog Vladimír Franz.

Jak si jistě mnozí vybavují, Vladimír Franz byl v roce 2013 jedním z devíti uchazečů o prezidentský post. V prvním kole skončil na pátém místě se ziskem 6,84% a nechal tak za sebou Zuzanu Roithovou, Janu Bobošíkovou, Taťánu Fischerovou i Přemysla Sobotku. Jelikož mezi jeho podporovatele patřili především studenti a lidé z umělecké branže, očekávalo se, že tento umělec s nezaměnitelnou vizáží podpoří před druhým kolem Karla Schwarzenberga. Franz však těsně před druhým kolem poměrně překvapivě prohlásil, že bude volit menší zlo a vcelku jasně naznačil, že tím menším zlem myslí Miloše Zemana.

Mnozí včetně mě by na tuto událost už asi zapomněli, nebýt rozhovoru s panem Franzem, který vyšel před několika dny v Lidových novinách s naprosto výstižným titulkem Podporu Zemana mi elita neodpustila. Se zájmem jsem si ho přečetl a dozvěděl se, že ačkoliv je pan Franz šestinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka za nejlepší hudbu a má za sebou přes sto hudebních dramatizací, je nyní v umělecké světě zcela odstaven (v rozhovoru pro to používá termín "vaporizován"). Konkrétně to například dokládá slovy: "Podívejte se na předchozí zájem o mou tvorbu a naopak nezájem po skončení kampaně, po roce 2013. Myslím, že zase v takové polaritě a extrémech se pohybovat je úplně karikaturní. Anebo tu předtím všude byli jen samí idioti a posléze se najednou vynořili jasnozřivci."

Vladimír Franz přitom není jediným člověkem z umělecké branže, který byl za to, že si v prezidentské kampani v roce 2013 "dovolil" podpořit Miloše Zemana, potrestán. Mnozí si jistě vzpomenou (pro ty s horší pamětí je odkaz zde) na to, jak byl za Zemanovu podporu ztrestán herec Martin Dejdar, který v seriálu Zdivočelá země ztvárnil jejího hlavního hrdinu Antonína Maděru. Ústy spisovatele Jana Stránského a režiséra Hynka Bočana mu bylo vzápětí sděleno, že v seriálu skončil, protože "volbou pana Zemana jen potvrdil, že všechno, co o Zdivočelé zemi říkal, byly jen kecy." Až po negativní kritice ze strany většiny veřejnosti vzali pánové Stránský s Bočanem svá slova zpět.

Předpokládám, že permanentním kritikům současného prezidenta se tento text líbit nebude a budou poukazovat na to, že Zeman také trestá mnohé ty, kteří proti němu dříve veřejně vystupovali nebo ho zradili, když poprvé kandidoval na prezidenta v roce 2003. Budu objektivní a uznám, že v tomto případě mají pravdu. Ani mně se nelíbí, když si Miloš Zeman například vyřizuje účty s některými rektory vysokých škol a nezve je na Hrad, když odmítá jmenovat některé své odpůrce vysokoškolskými profesory (byť například veřejné vystupování pana Martina C. Putny je velmi mírně řečeno problematické). Také asi vyvolává u řady lidí oprávněnou kritiku, když Zeman uděluje státní vyznamenání některým umělcům, kteří jej při prezidentské volbě podporovali - zatímco například u Lucie Bílé či Jiřiny Bohdalové jsou jejich umělecké kvality těžko zpochybnitelné (byť se najdou takoví, kteří je zpochybňují i u nich), u Filipa Renče nebo letos čerstvě Daniela Hůlky takové vysoké ocenění přece jen určité pochybnosti způsobuje.

To však nic nemění na tom, že případy Vladimíra Franze i Martina Dejdara ukazují, že praktiky v uměleckém světě bývají dost často nechutné. Navíc tyto případy názorně ukazují, že současný prezident skutečně společnost rozděluje, je však otázkou, zda je to primárně jeho vina.

Josef Nožička, nozicka.blog.idnes.cz, 23. 11. 2016

Za zradu Kavárny konec kšeftů? Podpořil jsem Zemana, to mi elita neodpustí, říká Franz

26. listopadu 2016 v 18:42 | Extra.cz
Skladatel, výtvarník a bývalý prezidentský kandidát Vladimír Franz se nijak zvlášť netají tím, že ve druhém kole voleb v roce 2013 podpořil Miloše Zemana. Tím podle svého názoru pohoršil intelektuální část společnosti, která ho teď "vaporizuje" - lépe řečeno tedy přehlíží, snaží se ho odstranit.

Prezidentské volby, které se v Česku konaly v roce 2013, přinesly mnoho různorodých kandidátů. Mezi nimi byl i notně potetovaný akademik, hudební skladatel a výtvarník Vladimír Franz, jehož za svého přijala především intelektuální část společnosti.

Když se nedostal do druhého kola, rozhodl se v něm - oproti očekávání - podpořit Miloše Zemana místo Karla Schwarzenberga.

A to se mu prý pěkně vymstilo. Vidí totiž velký rozdíl v tom, jaký byl zájem o jeho tvorbu před rokem 2013 a jaký je teď. Kromě pár divadelníků a režisérů mu za tři roky nikdo žádnou pořádnou zakázku nenabídl.

"V Čechách je zvykem patlat dohromady politiku a do toho se navážou osobní závisti. Žijeme v zemi, kde je ve zvyku neříkat věci přímo, ale pokud možno z přítmí, zezadu a někde z průjezdu pak člověku plivnout na kabát. Takže se pohybujeme v rovině, kde se i dílo používá jako fackovací panák," řekl umělec v rozhovoru pro Lidové noviny.

Právě podporu Miloše Zemana mu intelektuálové údajně nemohou odpustit. Své volby nelituje a přineslo mu to i jistá pozitiva. "Právě díky volbě a jejím následkům mám teď čas na věci, kterých jsem si dřív nevšímal. S tímhle stavem jsem spokojený," prohlásil Franz s tím, že v příštích volbách kandidovat nehodlá.

"Takovouto vrcholnou funkci by měl člověk vykonávat jen jednou. Je to jako s řízením. Čerstvý řidič prvního půl roku jezdí opatrně, pak se osmělí a ztratí trochu zábrany, obezřetnost... Co se prezidentování týče, jsem přesvědčen, že platí jednou a dost!" srovnal Zemanovu politickou kariéru skladatel.

Expres.cz, 22. 11. 2016

Za nepřímou podporu Zemana jsem divadelním světem vaporizován, prozradil profesor Franz

26. listopadu 2016 v 18:38 | Parlamentní listy
Profesor Vladimír Franz má kvůli tomu, že před druhým kolem prezidentské volby nepřímo podpořil Miloše Zemana, problémy. "Jako držitel šesti Radokových cen za nejlepší hudbu jsem v podstatě divadelním světem vaporizován," tvrdí Franz, a používá tak termín z Orwellova románu 1984. Značí odstranění nepohodlných. Píše o tom server Lidovky.cz.

Už loni Franz naznačil, že v divadlech razantně poklesla poptávka po jeho hudebních dílech a že to zřejmě souvisí s tím, že nepřímo podpořil ve druhém kole prezidentské volby Miloše Zemana. Myslí si, že k tomu došlo? "Naprosto natvrdo: ano, došlo k tomu. Jestli takoví lidé za 27 let nepochopili základní princip demokracie, nechť se odeberou dobrovolně na stáž na dva až tři roky do Severní Koreje, aby pochopili, co to znamená, když někdo někomu říká, co si smí, nebo nesmí myslet," uvedl.

Takže jako držitel řady cen už nedostává zakázky? "Jako držitel třinácti nominací plus šesti Radokových cen za nejlepší hudbu jsem v podstatě divadelním světem vaporizován. Doslova. Mně to nevadí. Myslím, že dílo pro činohru jsem odvedl a odvedl jej dobře. Přinesl jsem jak do hudební dramatiky, tak do hudby samotné spoustu nových a neslýchaných postupů, ale nyní se dočítám, že vlastně nic neumím. Je zajímavé, že to nejde z odborných, z hudebních kruhů, ale pouze od divadelníků. Takže když někdo vyrábí a píše nejrůznější nesmysly o divadelní hudbě, tak se tomu můžu jen smát, poněvadž to jsou pouhé amatérské žvásty. Byť kategorické, ale nemají jakoukoliv argumentaci...," uvedl Franz.

Co si ale lze představit pod pojmem "vaporizován"? "Udělal jsem třeba rozbor opery Válka s mloky v rozhovoru pro časopis Xantypa, ale pak jsem se dozvěděl, že to ani nevyjde. Netýkalo se to nijak politiky, byl to ryze odborný názorový článek, ale jde to obecně touhle formou," prohlásil Franz.

Parlamentní listy, 21. 11. 2016

Exhibe el artista checo Vladimír Franz por primera vez su obra pictórica en México

26. listopadu 2016 v 18:36 | cultura.cdmx.gob.mx
  • Con el apoyo de la Secretaría de Cultura de la Ciudad de México y la Embajada de la República Checa en México, se exhibe por primera vez en tierra azteca parte de la obra del reconocido compositor, pintor y académico
  • La muestra Instantes de luz , que se podrá disfrutar en la Galería Tonalli del Centro Cultural Ollin Yoliztli del 17 al 30 de noviembre, celebra la lucha por la libertad y la democracia del pueblo checo
  • Reúne 28 acuarelas del artista checo, conocido a nivel mundial por ser el primer hombre enteramente tatuado y ex candidato presidencial de su país

Una muestra de la obra pictórica del artista plástico Vladimír Franz llegará a la Galería Tonalli del Centro Cultural Ollin Yoliztli del 17 al 30 de noviembre, con el apoyo de la Secretaría de Cultura de la Ciudad de México y la Embajada de la República Checa en México, para conmemorar, a través de la exposición Instantes de luz, el Día de la Lucha por la Libertad y la Democracia, que celebra cada año el pueblo checo.

"Para nosotros el 17 de noviembre es día de fiesta nacional. Marca el inicio del movimiento estudiantil que en 1989 originó importantes cambios democráticos en contra de un régimen totalitario; y para conmemorar este evento hemos decidido invitar a Vladimír Franz porque fue miembro activo de este movimiento disidente", explicó en entrevista Iván Dubovicky, Ministro Consejero de la Embajada de la República Checa.

El diplomático explicó que en esta muestra el público podrá disfrutar de 28 acuarelas del compositor, pintor y académico Vladimír Franz, uno de los compositores y artistas visuales contemporáneos más reconocidos no sólo en su país sino en Europa Central, ex candidato presidencial en 2012, quien "pese a estar tatuado por completo logró un gran apoyo en la sociedad checa, por lo que se decidió celebrar con una exposición de su arte".


De acuerdo con Franz "la pintura es el proceso manual de contacto, proceso subjetivo (...) con la intención de reproducir el fenómeno visualizado en la base de la profunda e intensiva experiencia personal. Es el acto sexual con el material donde el color funciona como la forma visible de la luz".

Su obra pictórica inspirada en la naturaleza ha sido exhibida en recintos y galerías de arte como el Stuart Levy Fine Art Gallery de Nueva York, el Pussy Galore Art Gallery de Berlín o en el Teatro Lulea en Suecia, entre otros, y llega por primera vez a México a la Galería Tonalli del Centro Cultural Ollin Yoliztli.

Dubovicky informó que el público podrá ver 28 cuadros de aproximadamente un metro por 70 centímetros, que abarcan el quehacer artístico de Franz desde 1999 al 2015, los cuales regresarán a la República Checa tras esta exposición, por lo que se recomienda no perderse esta muestra a cargo del equipo del Centro Cultural Ollin Yoliztli, recinto a cargo de la Secretaría de Cultura de la Ciudad de México.

La inauguración de Instantes de luz se llevará a cabo el próximo jueves 17 de noviembre a las 19:00 horas con la presencia del artista multidisciplinario, también compositor de más de 150 obras musicales para teatro y galardonado en seis ocasiones con el Premio de Alfréd Radok, que se otorga a la mejor música escénica para el Teatro Nacional de Praga.

Vladimír Franz, quien ha influenciado la producción de toda una nueva generación de directores de teatro checos, visitó México por primera vez en 2013, cuando fue invitado por la iniciativa "Jóvenes por México", como uno de los líderes del mundo al lado de la activista de derechos humanos Rigoberta Menchú y Alicia Bárcena, ejecutiva de la Comisión Económica para América Latina y el Caribe (Cepal), entre otros.

Por segunda ocasión, Vladimír Franz llegará a nuestro país para inaugurar Instantes de luz, muestra que podrá ser apreciada por el público hasta el 30 de noviembre en la Galería Tonalli del Centro Cultural Ollin Yoliztli, ubicado en Periférico Sur 5141, Col. Isidro Fabela, Tlalpan.

Consulte la cartelera y siga las actividades de la Secretaría de Cultura de la CDMX enhttp://www.cultura.cdmx.gob.mx/ y a través de @CulturaCDMX, con los hashtags #SomosCultura y#SoyCultura.

16. 11. 2016

ROZHOVOR: Podporu Zemana mi elita neodpustila

26. listopadu 2016 v 18:11 | Martin Rychlík / Lidové noviny
"Jako držitel šesti Radokových cen za nejlepší hudbu jsem v podstatě divadelním světem vaporizován," tvrdí profesor Vladimír Franz, někdejší prezidentský kandidát, a používá tak termín z Orwellova románu 1984. Značí odstranění nepohodlných.
Chystáte výstavu svých obrazů až v Mexiku. Co ještě připravujete?

Obrazy už tam jsou, od 17. listopadu je otevřená výstava v Centru Cultural Ollin Yolitztli v Mexico City. Jmenuje se Stálosti. Potrvá až do příštího roku. Další výstava mi ale "běží" i doma, v želivském klášteře, kde byla zahájena mou varhanní skladbou Na paměť konců času. Je věnována památce tam internovaných kněží v padesátých letech. Poslední dobou jsem se spíše než hudbou zabýval malováním, dokončuji Třeboňský cyklus. Nově jezdím učit malbu na univerzitu do Ústí nad Labem, na DAMU učím hudební dramatiku.

Když jsme se bavili loni, naznačil jste, že v divadlech razantně poklesla poptávka po vašich hudebních dílech a že to zřejmě souvisí s tím, jak jste nepřímo podpořil ve druhém kole prezidentské volby Miloše Zemana. Změnilo se něco?

To je otázka institutu svobodné volby, která je ostatně jedním ze základních lidských práv, kvůli čemuž se někdy mění i režimy. Spočívá v tom, že se každý člověk individuálně a svobodně rozhodne a je to ryze jeho problém; prvek svobodnosti tkví v tom, že i když mají ostatní úplně jiný názor, respektují jej jako já ten jejich. Tady to začíná a končí. Pakliže se někdo sám o sobě staví do role soudce, pánaboha nebo kádrováka, který ví, co je správně, tak nevím, kde k tomu bere mandát, ale v každém případě je to totalitní myšlení.

A myslíte, že k tomu došlo?

Naprosto natvrdo: ano, došlo k tomu. Jestli takoví lidé za 27 let nepochopili základní princip demokracie, nechť se odeberou dobrovolně na stáž na dva až tři roky do Severní Koreje, aby pochopili, co to znamená, když někdo někomu říká, co si smí, nebo nesmí myslet.

Takže vy jako držitel řady cen už nedostáváte zakázky?

Jako držitel třinácti nominací plus šesti Radokových cen za nejlepší hudbu jsem v podstatě divadelním světem vaporizován. Doslova. Mně to nevadí. Myslím, že dílo pro činohru jsem odvedl a odvedl jej dobře. Přinesl jsem jak do hudební dramatiky, tak do hudby samotné spoustu nových a neslýchaných postupů, ale nyní se dočítám, že vlastně nic neumím. Je zajímavé, že to nejde z odborných, z hudebních kruhů, ale pouze od divadelníků. Takže když někdo vyrábí a píše nejrůznější nesmysly o divadelní hudbě, tak se tomu můžu jen smát, poněvadž to jsou pouhé amatérské žvásty. Byť kategorické, ale nemají jakoukoliv argumentaci... Zkrátka: vždy jsem jasně věděl a pořád vím, co dělám, proč i jak. Náhodné drby mne nezajímají a na duchy nevěřím. Tečka!

Co si máme představit pod pojmem "vaporizován" - být vypařován? Jak se to děje?

Udělal jsem třeba rozbor opery Válka smloky v rozhovoru pro časopis Xantypa, ale pak jsem se dozvěděl, že to ani nevyjde. Netýkalo se to nijak politiky, byl to ryze odborný názorový článek, ale jde to obecně touhle formou. Upřímně řečeno, je mi to jedno, protože na kontě již mám 165 divadelních inscenací, a to je až dost; přitom nepočítám věci pro rozhlas, televizi.

Je tam časová souslednost s momentem, kdy jste řekl, že budete volit Zemana?

Podívejte se na předchozí zájem o mou tvorbu a naopak nezájem po skončení kampaně, po roce 2013. Myslím, že zase v takové polaritě a extrémech se pohybovat je úplně karikaturní. Anebo tu předtím všude byli jen samí idioti a posléze se najednou vynořili jasnozřivci.

Takže od té doby jste žádnou větší zakázku na skládání nedostal?

Zůstalo pár osobně velmi slušných lidí, divadelníků a režisérů, ale tím to vadne. Pak má člověk zvláštní nutkavý pocit, že i když odhlédl dobrovolně od vlastní tvorby, aby posloužil dílům, jako by se stalo, že jsem - náhodný chodec by pravil - pětadvacet let házel perly sviním.

Co Národní divadlo, s nímž jste spolupracoval?

Národnímu divadlu jsem přinesl dva Radoky za hudbu a dělal pro všechny tři jeho složky - jak operu, tak činohru i balet, moje Zlatovláska se hrála devět let. A "jako by se stalo". Leč všechno zlé je pro něco dobré. Získal jsem alespoň čas a energii na vlastní volnou tvorbu: pro Státní filharmonii Brno jsem složil symfonickou báseň Morava, pro Pražský komorní orchestr zase Pražské divertimento a další skladby se chystají. Nestěžuji si.

A pro divadla nic? Máte důkazy, že to vaporizování je jen kvůli názoru, ne umu?

Myslím si a vím dost, že to tak je. Jsme v Čechách, kde je zvykem patlat dohromady politiku a do toho se ještě navážou osobní animozity a závisti. A protože žijeme v zemi, kde je ve zvyku neříkat věci přímo, ale pokud možno z přítmí, zezadu a někde z průjezdu pak člověku plivnout na kabát, tak se pohybujeme v rovině, kde se i dílo používá jako fackovací panák.

K nedávným bojům o Hrad. Kvůli neocenění Jiřího Bradyho nešli na oslavu 28. října rektoři a někteří politici. Vy jste od prezidenta Zemana dostal pozvánku?
Ne. Chodil jsem na Pražský hrad, když tam byl Václav Havel, se kterým jsme byli přátelé. On měl před svojí pracovnou asi deset mých akvarelů a tři velké třímetrové obrazy. Byl jsem zván do Vladislavského sálu i na akce, kdy přijel prezident Bush, Gorbačov, Thatcherová a tak dále. Vždy jsem se jej chtěl - hned od počátku - zeptat, jaký je rozdíl mezi tím, kdy je soukromá osoba a kdy je státníkem, a nakolik musí slevovat - kde je ta míra? To musel činit i Tomáš Garrigue Masaryk, ale bohužel jsme se k tomu nikdy nedostali, zamluvili to.

A za Václava Klause jste zván byl?

Ne, kdepak.

Ale ten vás jmenoval - již výrazně v obličeji tetovaného - profesorem.

To ano. Zachoval se úplně profesionálně, animozity nebyly. Neměl s tím problém.

Jak se jako akademik díváte na Zemanovo nejmenování tří profesorů: Fajta, Ošťádala a Eichlera? Jste také právník - měl by prezident podepisovat automaticky, nebo ne?

To je vážná otázka. Kdybych dělal prezidenta, tak bych to asi nechával být. Podepisoval. Asi takhle: nemusím být na každé pouti, a když se v tom vrtáte, je to často choulostivé. Jinak Jiří Fajt by samozřejmě profesorem být měl, o tom vůbec nepochybuji. Amám ho i rád.

Zpět k 28. říjnu. Takže i když jste Zemana ve volbě "podpořil" jako další z kandidátů, který získal v prvním kole sedm procent hlasů, tak vás na Hrad ani nepozval?

Ne. Neozvali se. Ale pozor: já jsem to neudělal nějakým zištným způsobem ani jsem nebyl nějaký Zemanův fanoušek. Ale v daném okamžiku, jako jeden prezidentský kandidát, jsem se nechtěl ostentativně odtáhnout a po mně potopa. Říkal jsem to jednoznačně, že dávám přednost knize, která je čitelná, před knihou nečitelnou. To je celé.

Je už tři a půl roku po přímé prezidentské volbě. Je pravda, že tým protikandidáta Karla Schwarzenberga na vás prý dost tlačil, abyste jej podpořil?

Otrávilo mě to. Ukazuje se jedna věc, která je pro mě nepříjemná. Mám někdy pocit, že lidé jako by ustrnuli. To, že má někdo pravdu před čtyřiceti lety, je báječná věc. Ale pravda jako bušení srdce neznamená, že když to ťukne před třiceti lety, tak je to pořád živé... To hezké gándhíovské sdělení "pravda a láska" se kvůli takovým různým hysterickým"rošťárnám" diskredituje a odsouvá k dalším mottům, jako byl "boj za mír" nebo "budováním ke světlým zítřkům" a podobně. Dnešní doba už je jiná. Potom jsme svědky toho, že i taková země, kde je 300 milionů obyvatel, vygeneruje dva kandidáty: prima paní, která je ale spojená se všemi možnými zločiny, a proti ní stojí honák. To je hrůzyplná konstelace!

Koho byste volil vy, pokud byste měl americký pas?

Donalda Trumpa. Jsem trochu pankáč, takže bych hodil pomyslný šutr do zemřelého, sebou uspokojeného a ustrnulého výkladu, do výlohy. Jak se ukázalo, má-li být demokracie demokracií, nelze zapomínat na prostého voliče. Američané stáli před volbou: buď recyklovat a nastavit o nějakých dalších deset let ustrnulou minulost, anebo volit chybu v matrixu. Budoucnost teprve ukáže, nakolik je Trump takovouto chybou; v každém případě to Amerikou pohne a ona se začne zabývat sama sebou. No a kdyby se stal zázrak, velmoci by se mohly alespoň trochu domluvit a nemuseli bychom být stále znepokojováni propagandistickou hysterií nastavovanou vystydlostí studené války.

Sledujete, jak se rýsuje česká volba? Zkusí to Zeman znovu?

Na Hradě nebude sedět bůh ani ďábel. Svět není jednobarevný, stát je složitý. Přidám osobní náhled, v čemž jsem měl jasno i tehdy, když jsem sám kandidoval. Nevěděl jsem možná fůru věcí, ale tohle jsem věděl jasně: takovou vrcholnou funkci, do které je člověk volen, by měl vykonávat jen jednou. Jednou a konec. Protože to je něco, jako když řidič dělá autoškolu, dává si první půlrok pozor, jezdí opatrněji. Když přijde podruhé, už si myslí, jak to umí, a ztratí obezřetnost. Máme dost historických příkladů: třeba Churchillovo druhé období, které bylo příšerné, potkalo to i Merkelovou, Havla, Klause... Jsem o tom skálopevně přesvědčen. Prostě jednou a dost. Vždycky je lepší odcházet s tím, aby si lidé říkali: Škoda, ten mohl ještě udělat spoustu krásných věcí, než: Že tam podruhé vůbec lezl.

Kandidaturu ohlásil textař Michal Horáček. Je to vážný adept?

Prezident musí být charismatik. Ať si vezmeme všechny tři naše polistopadové prezidenty - Havla, Klause i Zemana - každý byl a je nějak specifický. Nezaměnitelný. Unikátní. Myslím, že i to k prezidentství patří, není to vykalkulovatelný obor. Když budu v Horáčkově případě diplomat, povím: Uvidíme. A když budu menší diplomat, řeknu: Ale nepovídejte! A někdo úplně jiný by řekl, že v případě konfrontace to bude takové, jako by šla žába proti parnímu válci. Navíc začínat rok a čtvrt před volbami? Kristepane!

V roce 2013 jste v prvním kole získal 351 916 hlasů, a tedy 6,84 procenta hlasů. Byl jste pátý za Zemanem, Schwarzenbergem, Janem Fischerem a Jiřím Dienstbierem. Budete v lednu 2018 znovu kandidovat na Hrad?

Nyní se můžu - díky volbě a jejím následkům - věnovat velké spoustě věcí, kterých jsem si nevšímal a neměl na ně čas. Myslím, že mi to přineslo jakési dozrání. K mnoha věcem, jichž bych si předtím ani nevšiml, jsem začal přistupovat s pokorou a úžasem, uvolnil jsem se, stal se pánem svých prostředků a učinil se svobodným. Je to jiné si o politice číst nežli se uprostřed dění sám ocitnout. Nyní se cítím velmi svobodný; nemusím se ohlížet na to, co si kdo o mně myslí a jak se mám zachovat. A je to stav, se kterým jsem spokojen.


Vladimír Franz (57)
  • Skladatel, výtvarník a pedagog. V roce 2013 kandidoval na prezidenta ČR.
  • Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (v roce 1982 doktorem práv).
  • Od 80. let se věnuje divadelní hudbě, soukromě studoval malbu u Karla Součka z AVU.
  • Vede kabinet scénické hudby na DAMU, kde roku 2004 získal profesuru. Učí i na ústecké UJEP. Má za sebou přes sto hudebních dramatizací. Je šestinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka.
  • Uspořádal desítky výstav maleb a akvarelů. Žije s přítelkyní Idou Saudkovou; má dospělou dceru.

Martin Rychlík, Lidové noviny, 21. 11. 2016

Osobnosti a bezmála 200 lidí podpořilo OBROK. Lámou se rekordy. Přidejte se!

26. listopadu 2016 v 18:07 | OBROk Tým
Bohužel nic není zadarmo. Abychom se mohli příští rok v červnu sejít v Trutnově na dalším Obroku (celostátní roverská akce), je pro to nutné něco málo udělat a samozřejmě to celé zaplatit. Na crowdfundingovém portálu jsme podobně jako organizátoři minulého Obroku nebo Skautský Institut spustili vlastní kampaň. Abychom mohli udělat Obrok takový, jaký chceme, potřebujeme získat 100 tisíc korun. To se nám povedlo v rekordním čase za necelé tři dny. To je ale teprve začátek, Obrok může být díky vám ještě lepší. Přispívejte nadále!

Vysnili jsme si, jak má Obrok vypadat a jaký ho chceme. "Jé tady by mohla být relaxzóna! A tady bude čajovna! Tady postavíme 4D kino! Tady bude pódium, tady budou stát stany, tady bude tohle a tady zase tamto." Tak přesně takové nadšení panovalo při naší poslední poradě v Trutnově.
Celý Obrok stojí skoro milion a půl, účastnické poplatky bohužel ale nezaplatí všechno. Je nutné vybrat ještě nějaké peníze navíc. Věříme, že se nám těch sto tisíc korun povede vybrat rychle. Máme na to 45 dní. Nejsme na to ale sami. Crowdfundingovou kampaň Obroku 2017 podporují Jiří Bartoška, Aleš Najbrt, Roman Týc, Arnošt Goldflam, Vladimír Franz, Erik Tabery, Dan Přibáň, Ladislav Zibura, Helena Třeštíková, Voxel, Ondřej Kobza, Matěj Hollan, Olga Špátová, Lukáš Vincour, Janek Rubeš a mnozí další. Celkem ve zhruba tříminutovém videu mluví asi třicet různých lidí a samozřejmě kromě známých osobností jsou tam i skauti. (Sledujte zde)

Co byl nejlepší moment natáčení? Nevíme. všechno to bylo naprosto úžasné. Co nás potěšilo asi nejvíc je, že ani jednoho z těch lidí nenapadlo mluvit o penězích, či za natáčení něco chtít. To podle nás krásně podtrhává, že vše, co skauti dělají, dělají zadarmo a lidé si toho váží, vidí to a nebojí se tuto laskavost oplatit. Při natáčení jsme se taky dozvídali skvělé historky. "Moje děti i vnoučata jsou skauti. A když vidím, jak moc skaut do života pomáhá, myslím si, že si skauti svou odměnu v podobě Obroku rozhodně zaslouží," říká ve videu režisér Arnošt Goldflam.Vladimír Franz si zase mimo záběr vzpomněl na to, jak v sedmdesátých letech na jarní skautské výpravě potkali zpěváka Waldemara Matušku.

Pomozte nám, prosím. Jak to u crowdfundingových kampaní bývá, za dobrý skutek budete odměněni něčím hezkým. Když nám pošlete nějaký příspěvek, můžete si vybrat odměnu. Připravili jsme pro vás VIP jednodenní vstupenky na Obrok, speciální obrokový šátek, hrníček, tašky, možnost podívat se do backstage, strávit večer s kapelama nebo s partou polít organizační tým barvou přímo na pódiu. Na odměnách se objevuje náš maskot - trutnovská lištička, kterou jsme včera představili a která bude účastníky Obrokem provázet.

Přesvědčili jsme Vás? Tak to jsme rádi. Klikněte tady na ten odkaz, vyberte si odměnu a pomozte nám udělat Obrok lepší.

Děkujeme vám!



Želivský klášter vzpomínal na internované kněží a řeholníky

26. listopadu 2016 v 18:05 | České noviny
V želivském klášteře si lidé připomněli 464 kněží a řeholníků, kteří tam byli internováni v 50. letech minulého století. Setkání s názvem Pouť smíření zahájila mše, kterou v klášterním opatském kostele Narození Panny Marie sloužil kardinál Dominik Duka společně s opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem. Skladatel a výtvarník Vladimír Franz poté v kostele zahrál svou skladbu pro varhany a otevřel výstavu svých akvarelů.

V želivském klášteře na Pelhřimovsku si lidé 14. srpna připomněli 464 kněží a řeholníků, kteří tam byli internováni v letech 1950 až 1956. Mší vedenou kardinálem Dominikem Dukou a želivským opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem tím začala zdejší Pouť smíření. Na snímku Vladimír Franz při čtení jmen internovaných kněží. Duka několika stovkám lidí v zaplněném kostele připomněl historii 20. století ve spojení s vývojem církve a hlavně perzekuci kněží za druhé světové války, kterou po třech letech vystřídala perzekuce komunistického režimu.

Jména kněží internovaných v klášteře v letech 1950 až 1956 přečetl před zahájením koncertu želivský opat Šimek. Připojil se k němu také generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, akademický malíř a sochař Svetozár Ilavský, psychiatr, pedagog a kněz Max Kašparů a další. Franz potom na varhanách z roku 1722 zahrál svou skladbu Na paměť konce časů.

V želivském klášteře na Pelhřimovsku si lidé 14. srpna připomněli 464 kněží a řeholníků, kteří tam byli internováni v letech 1950 až 1956. Mší vedenou kardinálem Dominikem Dukou a želivským opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem tím začala zdejší Pouť smíření. Na snímku seznam jmen internovaných kněží při veřejném čtení. Želivský klášter premonstrátů byl v 50. letech minulého století místem internace pro kněží a řeholníky z bývalého Československa. Kromě jiných zde byl vězněn kardinál František Tomášek nebo arcibiskup Karel Otčenášek. Premonstráti si roky komunistického žaláře, ve který se klášter na šest let proměnil, připomínají Poutí smíření každoročně.

Podle opata Šimka je novodobá historie želivského kláštera výstižnou připomínkou komunistické zvůle, na kterou dnes mnozí nostalgicky vzpomínají. "Je naší zodpovědností nezapomenout na utrpení kněží, kteří za těmito zdmi léta trpěli," uvedl Šimek. První pouť smíření vykonal se svými bývalými spoluvězni 13. srpna 1968 František Tomášek, pozdější pražský arcibiskup a kardinál.

České noviny, 14. 8. 2016


Do Mostu přijede umělec Vladimír Franz, bývalý kandidát na prezidenta

26. listopadu 2016 v 17:59 | D.Edvard Beneš / Deník.cz
Ve středu 3. srpna začalo na Benediktu malířské sympozium Benedikt Most 2016. Jaké výtvarníky uvidíme?

Osmý ročník sympozia nese název Mladí a neklidní. Akce představí sedm mladých talentů, převážně z pražské Akademie výtvarných umění. Jsou jimi Argišt Alaverdyan, Simona Dvořáková, Petr Gruber, Ester Knapová, Jan T. Urant, Viktorie Valocká a Martina Walterová. Hosty sympozia budou umělci Vladimír Franz a Miroslav Rovenský, kteří se k ostatním výtvarníkům připojí 8. a 9. srpna.

V roli mentorů se představí trojice malířů, jejichž jméno se k malířskému sympoziu pojí od jeho zrodu, tedy Doris Tesárková Oplová, Roman Křelina a Josef Zedník.

"Ti ve dnech 5. až 7. srpna povedou kurzy malby pro veřejnost, což je horká novinka letošního ročníku," prozradila Šárka Čepeláková, ředitelka sympozia. Kurzy se uskuteční vždy od 15 do 18 hodin před restaurací Benedikt. Stejně jako další aktivity jsou zdarma a prvních 8 účastníků dostane jako dárek malířské plátno. "Vezměte si s sebou barvy, štětce a neváhejte se připojit!" vyzývá veřejnost Čepeláková.

Již tradiční doprovodnou akcí je tradiční komentovaná procházka městem Most s historikem a teoretikem umění Tomášem Pavlíčkem. Ta se uskuteční v sobotu 6. srpna.

"Účastníci se potkají na Hněvíně v 10.30 hodin. Na své si přijdou jak návštěvníci z dalekého okolí, tak rodáci. Po jejím skončení se v areálu Benedikt uskuteční přednáška o soudobém nativním umění Kanady, kterou povede Stella Gatto z Národní galerie v Praze. Začátek je naplánován na 15 hodin," doplňuje Kateřina Mrázková, koordinátorka 8. ročníku malířského sympozia.

Sympozium bude zakončeno ve středu 10. srpna společnou výstavou, jejíž zahájení proběhne v 17 hodin. Během večera mají návštěvníci jedinečnou možnost koupě uměleckých děl. Pobaví se také hraví návštěvníci, kteří mohou na místě zanechat otisk na velkoformátových interaktivních omalovánkách.

Malířské sympozium Benedikt Most je od roku 2009 jednou z nejvýznamnějších událostí regionu v oblasti výtvarného umění. Každý rok v srpnu skupina pozvaných výtvarníků tvoří ve společném ateliéru i v plenéru, přičemž akce probíhá za účasti široké veřejnosti, jež má jedinečnou příležitost pozorovat umělce při práci a diskutovat s nimi. Ateliér je otevřen po celou dobu sympozia.

D. Edvard Beneš, Deník.cz, 4. srpna 2016

Týden s Filipem

26. listopadu 2016 v 17:57 | Pidivadlo
Týden generálních zkoušek před premiérou dlouho očekávané inscenace "Jak důležité je mít Filipa" v režii Karla Kříže a Jaromíry Mílové probíhal stejně jako u předchozích premiér. To znamená spoustu nervů, strachu, ponorek, ale i skvělé nálady a odhodlání dokončit roční práci na slavném díle Oscara Wilda v překladu Pavla Dominika.

Jestli něco hned na začátku zaslouží obdiv a velký respekt, pak je to intenzivní práce pana režiséra Karla Kříže. Profesionální přístup, letité zkušenosti a stoprocentní nasazení s ohledem na jeho věk jsou natolik obdivuhodné, že by mu možná nestačil ani kdekterý mladší kolega z oboru. K tomu přičtěte herecké vedení a rovněž režijní spolupráci paní Jaromíry Mílové, a vyjde vám každodenní dril, v rámci kterého na zkouškách herci pomalu potí krev. Stejně jako v případě Davida Czesaneho a jeho inscenace "Miluj bližního svého", nebo Jiřího Š. Hájka a inscenace "Disco pigs", je nutné konstatovat, že toto je zkrátka divadelní práce, která není lehká, a bohužel občas s sebou nese i těžké stavy a únavu. Přesto ani tentokrát nechyběla spousta momentů, kdy se člověk v zákulisí zasmál a pobavil humorem herců. Zejména v případě Štěpána Dostala.

Nesmíme zapomenout ani na práci dalších lidí, kteří se na tvorbě inscenace podíleli. Ať jsou to kostýmy a realizace scény podle návrhu Kristiny Matre Křížové, pohybová spolupráce Ludmily Bílkové a nebo v neposlední řadě fenomenální hudba skladatele Vladimíra Franze.

Vladimír Franz osobně byl přítomen na několika zkouškách a sám nahrál klavírní složku hudby. To vše za technické pomoci Václava Hoskovce přímo na jevišti Pidivadla, kde se nahrávaly mimo jiné i zvukové efekty. Třeba mlácení kufry, což ve skutečnosti bylo příborem a různými boxy na rekvizity ze zákulisí. Možná si říkáte, zda lze skutečně takto přiblížit zvuk kufrů? Odpověď je jednoduchá: při dobrém technickém vybavení a práci s programy v počítači lze všechno. Samotný klavír pak nahrál Vladimír Franz sám, což vzhledem k jeho talentu a skvělé klavírní technice, byla radost poslouchat. Na 30 minut se sál Pidivadla proměnil v koncertní síň, kde uznávaný český skladatel hrál například Rachmaninova nebo svatební pochod.

Ve středu 15. června pak přišel Den D. Vyprodáno bylo už dva dny napřed a samotný večer podle toho vypadal.
Divadlo naplněné do posledního místečka očekávalo netrpělivě příchod herců.
Jak to u premiér bývá, představení začalo s lehkým zpožděním, to ovšem natěšený dav ve velkém horku neodradilo. Představení, které trvá hodinu a 45 minut, hltali diváci do posledního okamžiku. A atmosféra byla opravdu výborná. Diváci se nebáli smát nahlas a po celou dobu komunikovali s herci na jevišti, což samotnému představení vždycky velmi pomůže.

Představení sklidilo velký aplaus. Samotná děkovačka trvala zhruba 15 minut a diváci bouřlivým potleskem donutili herce celkem sedmkrát k návratu na jeviště. Celý emotivní večer pak zakončila společná afterparty, kde si herci s diváky vděčně vyměnili společné zážitky. Někteří z aktérů však už tou dobou mysleli na první reprízu, která se měla odehrát hned další den. Ta už sice vyprodaná nebyla, ale o diváky ani tentokrát rozhodně nebyla nouze. Řada herců měla strach a po představení smíšené pocity, protože se říká, že když se povede premiéra, první repríza se nevydaří. To ale nebyl případ Filipa! Po skončení hercům spadl ze srdce velký kámen a užívali si aplausu, který je přiměl k opakovaným návratům na jeviště.

Web Pidivadla, 17. června 2016

Další články


Kam dál