FOTO: Vladimír Franz navštívil čáslavské gymnázium

7. června 2016 v 19:57 | Kutnohorský deník
Nepřehlédnutelný profesor Vladimír Franz zavítal do auly čáslavského gymnázia a střední odborné školy pedagogické, v níž se tentokrát na místech posluchačů usadili jak studenti vybraných ročníků vedených středních škol, tak i žáci vyšších ročníků blízké základní školy v Masarykově ulici.







Profesor Franz při této příležitosti pohovořil jak o svých uměleckých začátcích a momentech, které jej hned k několika tvůrčím oborům přivedly, tak i o obecnějších otázkách podstaty lidské společnosti a principech jejího fungování.

(mč), Kutnohorský deník, 13. 5. 2016
 

Z rozhovoru s režisérem Davidem Drábkem

7. června 2016 v 19:43 | Lukáš Dubský / Hradecký deník
(...)

Jaká byla práce na opeře Vladimíra Franze Válka s mloky?

Nepovažuji to za nějaké své stěžejní dílo, ale zpětně hodně obdivuji, že jsme tu inscenaci vůbec dokončili. Začala se totiž zkoušet krátce po sloučení Státní opery s operou Národního divadla. Byl tam hrozný zmatek, spousta nenávisti, rozhádaný operní sbor... Do toho se mi vystřídali čtyři dirigenti, autor opery Vladimír Franz v té době kandidoval na prezidenta a nikdo nebyl schopný udělat nahrávku, se kterou bychom mohli pracovat. A v téhle anarchii mi takový pěvec jako Ivan Kusnjer říká, že to je druhá nejtěžší věc, kterou v životě zpíval. Byl z toho celý vynervovaný, pak se to hrálo asi pětkrát a uložilo se to k ledu. Opera je zvláštní svět, kterému nerozumím.

(...)

"Největší pýchou je pro mě obrovská divácká základna," říká režisér David Drábek. Lukáš Dubský, Hradecký deník, 6. 6. 2016

AUDIO: Hudební motivy se točí v hlavě, což je magořina a pomůže jedině je napsat, říká Vladimír Franz

31. května 2016 v 20:27 | Tamara Pecková / Český rozhlas
Umění je řemeslo stejně jako ševcovina, říká výtvarník a hudební skladatel Vladimír Franc. "Až do 19. století se v hudbě i ve výtvarném umění dělalo všechno na zakázku, nebyla to žádná hanba. Celý Bach je na zakázku, takřka celý Mozart je na zakázku. Myslím si, že je to normální. Umění bylo dřív službou, to teprve romantismus vnesl člověka, který když něco dělá volně, je to umělec a když pracuje na zakázku, je to něco pokleslého," vyprávěl v Dobrém dopolední doktor práv, profesor, malíř a hudební skladatel Vladimír Franz.

"Existují smlouvy Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, který ve dva a dvaceti udělal veškerá sousoší na Karlově mostě a v té smlouvě má, že po sobě uklidí ten svinčík, který po sobě zanechal. Udělal ten předmět a je to normální řemeslo jako když si jdete nechat opravit boty."

Když člověk dělá jedno, má největší touhu zanášet někam jinam

Když Vladimír Franz nemusí, nepracuje na dvou věcech zároveň, ale stává se to. "Největší protiúkol byl, když jsem dělal v rozestupu asi 14 dní na dvou místech Romea a Julii. Samozřejmě to muselo být každé úplně jiné a povedlo se. Když člověk dělá jedno, má největší touhu zanášet jinam, takže vznikají vedle sebe paralelně dvě věci," přemýšlí Vladimír Franz.

Pokud se jedná o scénickou hudbu, inscenaci si přečte jenom jednou. "Když ho budu číst podruhé, potřetí, začnu text dvojit, a to není dobré. Hudba v inscenaci je simultánní, nonverbální dramaturgie. Já musím vytvořit linii, která s textem bude mít styčné body, bude se s ním protínat. Člověk tvoří jakousi roli antického chóru, který doslovuje, předjímá, možná někde informuje. Já nemůžu jet polopatě, byla to hrozná rána, bum. Takhle to nejde," vysvětluje hudební skladatel Vladimír Franz.

Nejlepší je, když to funguje bez mrknutí oka

Obratné dotazy na režiséra inscenace jsou na začátku komponování velmi důležité, pak je práce na hudbě podle Vladimíra Franze volná tvorba. "Většinou pracuji s režiséry, se kterými si nemusím nic říkat. Tohle jsem měl s Jiřím Pokorným, s Janem Pitínským, že mě něco napadlo a zvonil telefon a on mi to volal nebo naopak. Nejlepší je, když to funguje bez mrknutí oka. Někdy se setkáte s člověkem, který myslí radostí úplně něco jiného než vy. Udělal jsem 155 inscenací, jednou se stalo, že jsme v generálkovém týdnu spolupráci zrušili," vzpomíná Vladimír Franz.

Skladatelení nepěstuji

A jak Vladimír Franz komponuje? "Něco se objeví, je dobré to zaznamenat. Dřív jsem si to pamatoval, pak se náhle objevilo okno, ale druhý den to naskočilo a pak už jsem to měl natrvalo. Na to už ale nemohu spoléhat, je dobré zaznamenat pár not hned. Když dělám vážnou hudbu, hodně dlouho se mi točí v hlavě, pořád kolem dokola, což je občas taková magořina svízelná. Jediná možnost, jak se toho zbavit, je napsat to."

"Pro mě není skládání, že je nota a druhá nota, a takové: Ježíš, co by tam vedle toho mohlo být, medvídek, kamínek. Takové skladatelení nepěstuji, já celý obrys znám, vím, potom ho začnu manualizovat s tím, že tam bude spousta rozcestí, na kterých se budu muset rozhodovat, ale to je ta upřesňující činnost," pokouší se přiblížit způsob své práce Vladimír Franz.

Tamara Pecková, Český rozhlas, Region - Vysočina, Tandem, 16. 5. 2016
 


Z kritiky na Pražské divertimento (Hudební rozhledy)

21. dubna 2016 v 22:48 | Julius Hůlek / Hudební rozhledy
(...) Dá se říci, že s napětím byla očekávána a sledována světová premiéra čtyřvětého Pražského divertimenta všestranného umělce, skladatele, dramatika, malíře a pedagoga Vladimíra Franze (1959). Od začátku živé a bohatě zvrásněné dění první věty bylo dáno zejména rychlým střídaním dílčích úseků s hutnou strukturou a velkým zvukem. Dílo je psáno s přiléhavým a přesvědčivým instrumentačním i stylově-žánrovým pochopením, též tu s mírnější (už v závěru úvodní věty) tu s patrnější dávkou ironie. Po jasně ohraničeném úvodu následoval souvislý, splývající proud zbývajících vět, což leckoho mohlo překvapit, ale ve zpětném pohledu to mělo svou logiku. Rustikální, tentokrát už zjevně ironizující Menuet vystřídala kontrastní, až introvertně zamyšlená Air s jakoby kantilénovou kadencí sólových houslí. Pokračující, stále více "zahušťující" se průběh gradoval výrazovou proměnlivostí mj. s rostoucím podílem témbrových efektů. Franzovo divertimento má svůj subjektivní obsahový plán, jak k žánru divertimenta jako takového, tak i k příslušnému stylu včetně pražského genia loci v rovině záměru sdělení a zřejmě právě proto bylo tak přesvědčivě podáno a vřele přijato.

Divertimentová klasika a romantika oživená premiérou Vladimíra Franze
Julius Hůlek, Hudební rozhledy, 3/2016

Rozhovor: Vladimír Franz: Politici sa hrajú na princeznú a ježibabu, najvrchnejším ide o moc a peniaze

3. dubna 2016 v 18:47 | Karol Lovaš / aktuality.sk
Profesor Vladimír Franz je hudobný skladateľ a výtvarník. V prvej priamej voľbe českej hlavy štátu v roku 2013 ho podporilo viac než 350 000 voličov a skončil spomedzi kandidátov na 5. mieste. Je autorom scénickej hudby pre 150 divadelných inscenácií, vrátane pražského Národného divadla či Divadla na Vinohradoch. V januári roku 2013 uviedla Štátna opera v Prahe svetovú premiéru Franzovej opery Válka s mloky, skomponovanú na motívy diela Karla Čapka. K pôvodnému motívu ohrozenia jednej civilizácie druhou, pridal aktualizačný moment manipulácie spoločnosti, ktorou sa z nej ľahko stáva ovčie stádo.


Patríte medzi ľudí, ktorý sa dajú iba ťažko prehliadnuť. Zvykli ste si, alebo sa ešte stále nájdu reakcie, ktoré vás dokážu prekvapiť?

Viac-menej sú tie prekvapené reakcie preč, ľuďom už veľmi nie som na údiv. To by som musel zájsť na nejaké odľahlejšie miesta. Aj keď, cestou autom sa mi raz stalo, že mi jedna asi 350 kilová prostitútka navlečená v niečom ako neoprénový skafander, stojac pri ceste povedala: "Ty, ale vyzeráš."

Kto je neprehliadnuteľným pre vás?

Pre mňa sú to ľudia s nejakým duchovným presahom, niekto ako anjeli-strážcovia, ktorí majú nad nami roztiahnuté ochranné krídla.

Komu sa to podarilo?

Podarilo sa to na úsvite našich dejín svätému Vojtechovi, Anežke, Kozmovi, Karolovi IV., Komenskému, Husovi, Dobrovskému, Smetanovi, Máchovi...

Uvedomoval som si to zvlášť pri skúškach v Národnom divadle. Pri tom šere - svieti len "pracák", a ja vnímam, že za tými plyšovými závesmi v lóžach, ako kedysi, sedia Masaryk, Čapek, Dvořák.

A keďže sa nudia a nemajú čo robiť, tak sú opäť tam a pozorujú vás za tými závesmi a hovoria: "Ukáž, chlapče, čo vieš." A vy v tej chvíli viete jedno, že si nemôžete urobiť hanbu.

Čo si obvykle na ľuďoch všímate?

Prvý dojem býva väčšinou určujúci a správny. Takže prvý dojem.

Aký by bol vo vašom prípade?

Úprimne neviem. Ja sa totiž nevidím. Ale aj po skúsenostiach v prezidentskej voľbe tuším, že som trochu dospel.

Kde vidíte hranice tolerancie?

Vážim si a rešpektujem názory druhých. Nie som vlastník nikoho, nie som Boh, ani "kádrovák". Spätne to isté očakávam aj od ostatných. Slobodu chápem na prvom mieste ako zodpovednosť.

Stalo sa, že vám niekto odmietol podať ruku?

To sa môže stať. A pri prezidentskej kampani sa mi to stalo.

Mali ste niekedy problém podať ruku vy?

Áno. Sú to väčšinou ľudia, ktorí sa rozhodli dobrovoľne a vedome škodiť iným.

Sme my, Česi a Slováci tolerantní?

Áno sme, určite ale nie na ten americký spôsob: všetci sme šťastní, všetci sa usmievame. Ak by to malo byť takýmto spôsobom, máme teraz Veľkú noc a na Golgote by to vyzeralo v štýle: "Otče, Otče, prečo si ma opustil?" "Nie je ti nič, Synku?" "Nie, cítim sa skvele."

Byť takto stále "happy" môže byť nebezpečné, lebo to jedného dňa niekto so slabšími nervami nevydrží, pôjde a vystrieľa celú školu. Tak ako bol v osvietenstve vyhnaný Boh, chýba v súčasnosti univerzálny názor. Na jednej strane dobrá predstava, na druhej strane ľudia zúfalo hľadajú stratený ideál naprieč svetom. A cítia sa pritom stratení.

Máte teda pocit, že absentuje ten vytesnený Boh?

Chýba. Nakoľko on je miera vecí. Plnosť hrôzy matrixovo - kapitalistického systému je v tom, že ak budem mať zemeguľu, tak môžem mať dve a chcieť ďalších päťdesiat. A čo s nimi?

Prečo sa rozhodne umelec vstúpiť do politiky?

Sme svedkami vyprázdňovania pojmov. Humanita, láska, demokracia, rodina. Stávajú sa akousi nepotrebnou "vetešou". Tak dlho som o týchto veciach ako autor písal a premýšľal, až mi padli na hlavu v podobe politiky.

Nie je politika len pre tých, ktorí nevedia nič iné?

Politika je na rozdiel od umenia práca s negatívnou energiou. Nedá sa vydať brožúra a na druhý deň budeme všetci demokrati.

Celé 19. storočie sme politicky prežívali veľký luxus.

Keby niekto povedal Dobrovskému, Jungmannovi, Šafárikovi, že za sto rokov tu bude samostatný štát so všetkým, čo k nemu patrí, asi by mu neuverili.

Mali sme výtvarné umenie, sochárstvo, filozofiu, hudbu, len tá politika sa robila vo Viedni. Sedávali sme v záhradných reštauráciách a nadávali na Viedeň, ako to nevedia.

Po osobnej skúsenosti, ako by ste politiku charakterizovali?

Ako šachovú partiu s množstvom kombinácií, ktorá je ale mimoriadne preceňovaná. Nedozvieme sa, že niekto vymyslí nový liek, ale že sa poslanec v parlamente vysmrká, to nám oznámia takmer okamžite.

V marcových parlamentných voľbách sa na Slovensku dostali do parlamentu aj extrémisti a radikáli oslavujúci narodeniny Adolfa Hitlera, ľudia popierajúci holokaust. Nielen tu je momentálne hnedá v móde. Kde hľadať dôvody?

Zodpovední sú všetci, ktorí boli pri moci. Oni siali. A predsa keď nie je vlhko, nerastú huby.

Bude sa Európa ďalej radikalizovať?

To záleží od politikov. Vo voľbách nás otravujú neuveriteľnými heslami, prehnanou dobrotou, z ktorej je mi až úzko. Sú tri dni po voľbách a títo ľudia zabudnú, že robili kotrmelce na žinenkách, že rozdávali bonbóny, sľubovali nemožné.

Akoby sa ocitli odrazu v inej realite. Je to forma divadla. Viditeľná politika je forma divadla. Tento bude hrať princeznú a ten bude hrať ježibabu, potom si to pokojne prehodia. A na poludnie pôjdu spolu na obed.

Nemáme šancu vidieť toho hýbateľa za nimi. Obyčajne býva veľmi "hustý". Sú to najrôznejšie záujmy moci, vplyvu a peňazí. Tí najvrchnejší sa aj vďaka tomu medzi sebou vždy bez problémov dohodnú.

Má šancu Európa prežiť, ako ju poznáme?

Po pravde, nie je mi vôbec jasné, kto Európsku úniu vedie a za čo ručí. Občas mi pripomína spolok náhodných hlupákov, ktorých ona ale vôbec nezaujíma.

Priznám sa, že nepoznám krajinu, ani spoločenstvo akým je únia, ktorí by dávali prednosť cudzím záujmom pred vlastnými. Je to samozrejme proti prirodzenosti a z histórie si nevybavujem podobný prípad.

Pokiaľ je štát svojprávny a dával by prednosť inému pred svojim, tak patrí do múzea kuriozít.

Bojíte sa niečoho v živote?

Snažím sa dovidieť z jedného kopca na druhý. To ma napĺňa pokojom.

Z čoho viete mať naopak radosť?

Zo stretnutia s akýmkoľvek presahom. Ale aj z toho, že som napríklad pred niekoľkými týždňami objavil v lese prvé fialky. Tie majú kvitnúť až v prvej polovici apríla. Takáto prírodná anarchia mi spravila radosť.

Čo ste sa snažili ako otec naučiť svoju dcéru?

Aby platilo, čo povie. V dnešnej dobe je to dar, pretože dnes mnohí niečo hovoria a vzápätí konajú proti vysloveným slovám.

Za čo ste vďačný, že vás naučil váš otec?

Som rád, že ma približne od troch rokov brával na výlety po Čechách. A rozprával mi. Rozprávali sme sa. Ako päťročný som nemal vďaka tomu problém vedieť, aký je rozdiel medzi gotickým, románskym a barokovým slohom.

Vedel som, kde čo rastie a ako sa to volá. Bol to dobrý základ pre ďalšie súvislosti, ktorým inak hovoríme tiež vzdelanie.

Je práve absencia vzťahov, to čo nám v dnešných časoch chýba?

Súdky informácií sa rozplynú. Ostáva prežitok. Vzťah. Iba si to neuvedomujeme. Môžeme prísť do hypermarketu a nezjeme všetko z regálov, ani si na seba nedáme všetky šaty. Je jednoduchšie si vybrať, keď máte jedny hnilé zemiaky a polozhnité rajčiny ako keď máte 50 druhov zemiakov a rajčín.

Vnútorná sloboda je ten priestor pre každé správne rozhodovanie. Sledujem to na Antonínovi Dvořákovi. Nebol žiadny špekulatívny muž ani filozof. Dokonca neprečítal ani mnoho kníh. Mal akurát dva ročníky školy pre organistov - niečo ako ľudová škola umenia. A pozrime, čo dosiahol.

Keď som išiel autom na Fidži a pustil som si napoludnie rádio, hrali jeho husľovú serenádu. Pane Bože, vyučený mäsiar z dediny a vypracoval sa na majetok celého ľudstva ako Dante alebo Michelangelo.

Prečo? Mal jasne zadefinovaný zdravý systém. Vzťah k žene, k deťom, k sexu, k dielu, k prírode. A na tom mohol postaviť čo chcel. Akokoľvek vysokú vežu, ktorá nespadla. Teória v živote sama nestačí. Je ako suché stromy, ktoré musíme s námahou prekračovať.

Karol Lovaš, aktuality.sk, 27. 3. 2016

Rozhovor s VF: Dělají z nás roboty (Finmag, leden 2016)

23. března 2016 v 11:05 | Ondřej Tůma
Zapomeňte na Dostojevského i aktivní občanskou společnost. Z lidí se stávají konzumní poloroboti, kteří nemají dostatek síly přemýšlet o závažných věcech, natož aby se zmohli na odpor, který by jejich situaci změnil. Prozatím. Další citová revoluce se prý pomalu blíží.

V roce 2013 skončil v českých prezidentských volbách na pátém místě. S další kampaní už nepočítá. "Nemá smyslv vstupovat dvakrát do téže řeky. V politice navíc převládá negativní energie a na to musí mít člověk žaludek," říká mi šestapadesátiletý umělec, když se spolu procházíme po pražském Andělu a hledáme kavárnu, ve které bychom mohli vést rozhovor. Tu, ve které jsme se měli původně sejít, totiž nedávno zavřeli. A místo ní oteřeloi obchod s elektronikou. "Brzy tu už nebude nic jiného než obchody," říká s kyselým úsměvem Vladimír Franz. Když se nakonec usadíme v kavárně vedle galerie Portheimka, působí trochu unaveně - má za sebou výstavu obrazů v Mánesu a také finalizaci Pražského divertimenta, skladby pro Pražský komorní orchestr. To se ale rychle mění. Ještě než dopije první espresso, už z něj při vyprávění o dalších plánech, o stavu české společnosti a pozicích umělců v ní srší energie.

Jak v době intenzivní práce na uměleckém díle vypadá váš běžný život?

Je totálně potlačený. Jde opravdu o činnost, která vyžaduje "celého člověka". Vydáváte energii podobným způsobem, asi jako režisér, natáčející celovečerní film.

Takže v této době nemáte šanci ani na chvíli polevit?

Než začnu psát partituru,mám celou skladbu v hlavě. A celá mi tam také neustále probíhá v podobě jakési trýznivé smyčky. Existuje jediná možnost,jak se zbavit utrpení- skladbu zaznamenat, tedy zapsat v podobě definitivní partitury. Tahle práce je ve své podstatě dost zdlouhavá.

A jak odpočíváte ve chvílích, kdy už máte práci dokončenou?

Snažím se změnit prostředí. Klid a duševní rovnováhu nacházím v přírodě. Příhodnější je to samozřejmě na jaře či v létě. Rozhodně se však nejedná o dobu odpočinku. Mám ateliér na venkově. Jaro, léto a část podzimu patří výhradně výtvarné činnosti, hudbu v té době zcela vytěsňuji ze své mysli. Ale i zde platí, že po tvůrčím vypětí je třeba uvolnit mysl a doplnit energii. Plavu v lomech i v řece,pozoruju mraky, sním a vymýšlím nazdařbůh, chodím na procházky, houbařím. Taktéž udržuju zahradu. Hrabu se v hlíně, sázím kytky, krumpáčem páčím balvany. Fyzická činnost je pro člověka velmi důležitá. Domnívám se, že nedostatek přirozeného pohybu je jednou z příčin frustrace současné matrixové společnosti.

Nebude se to ale jen zhoršovat? Život se stále víc zrychluje, lidé pracují ve větším stresu, na všechno je méně času. Vidíte vůbec cestu zpět?

Museli bychom se lecčeho vzdát. Rozhodně nejsem příznivcem návratů do jeskyň a pojídání kořínků. Nicméně určitá střídmost by nám neškodila. Spousta lidí si to ale uvědomuje a mění svůj přístup k životu. Kolik by toho asi Leonardo da Vinci stihnul vytvořit, kdyby musel každý den ještě navíc vyřizovat stovky mailů a esemesek? Naší civilizaci chybí čas na usebrání a soustředění. Vše je cíleně a systematicky tříštěno.

Je to i důvod, proč se nes v umění stále víc prosazuje jeho zábavní funkce, zatímco ostatní hlubší rozměry jsou potlačeny?

Žijeme v uspěchané době, kde se lidé chtějí alespoň někde bavit. Podívejte se, jak vypadá po příchodu z práce prodavačka ze supermarketu, pracovník ze šroubárny nebo člověk, který celý den jen sedí u počítače a zírá do monitoru. Těžko čekat, že se vypraví na Dostojevského. Jsou rádi, že padnou na gauč a pustí si v televizi cokoli, co zrovna běží. Mírně nespokojený a unavený robot je totiž ideálem každého vládnoucího společenství. Příliš nezlobí a nemá dost energie na větší odpor.

Na druhou stranu je ale náchylnější přiklánět se k názorům populistům a vyhledávat jednoduchá řešení...

Když se podíváte do historie, tak to není žádná novinka. Vždy časem dojde k rychlým řešením a katarzi. Polorobotům zkrátka dojde trpělivost a nabodnou vrchnost na vidle. K vládě se pak dostane někdo nový, avšak záhy zjistí, že i pro něj je výhodné udržovat lidi právě v tomto polorobotickém stavu. A tak je to stále dokola.

Jak se nestát polorobotem?

I když je doba blbá a překotná, tak si člověk musí cíleně budovat svůj vnitřní svět, pevně postavený na prožitém vědomí souvislostí a neustále rozšiřovaném horizontu vnitřní svobody; bez ní ostatně není svobody vnější. Bude-li váš vnitřní svět v pořádku, i kdyby vymýšleli tisíckrát více reklam a nejrůznějších šididel na vymytí mozku, jednoduše jim nepodlehnete. Nesmí se z nás stát prostupná kořist, se kterou si každý může dělat, co se mu zlíbí.

Máte pocit, že se blíží nějaký společenský otřes?

Všechno má jaro, léto, podzim a zimu. Euroamerická civilizace je přezrálá. Myslím si, že jakýkoli obor lidské činnosti, a patrně i jakýkoli jev v tomto vesmíru, má v sobě zabudovanou svoji vlastní autodestrukci. Existují různé teorie kolapsu. Jde o to, v jaké podobě změna proběhne. Může se klidně stát, že si toho ani pořádně nevšimneme a lidstvo si výrazný obrat uvědomí až mnohem později. Anebo to může mít pořádné grády.

Jak se podle vás mění přístup české společnosti k umění?

Podpora kultury v naší zemi se navzdory proklamacím mnoha politiků blíží spíše balkánské úrovni. V tomto ohledu jsme na jednom z posledních míst v Evropě. A to není dobrá vizitka. Netvrdím, že je potřeba umělce na potkání zasypávat zlatem, ale měla by se udržovat přirozená důstojnost těchto oború spojených s duševní činností. Tedy i důstojnost hmotná. V Německu, Rakousku ba dokonce i v Polsku mají dostatečnou také klasické kulturní žánry. Přijde mi, že si u nás politici, a nejen oni, pod pojmem kultura představují pouze estrády a bavičství. Máme tu tvůrce evropského kalibru, ale nijak je nepodporujeme, nevážíme si jich. Nemůžeme si přece myslet, že je normální, aby kultura neustále vznikala svépomocí, v ilegalitě nebo na hranici boje o přežití.

A myslíte si, že to Čechům vadí?

Nejde o to, jestli estli to někomu vadí nebo ne. Jde o to, že tam, kde kultura chybí, chybí následně i přirozená kultivace. Každý, samozřejmě, nemusí hned jít ve smokingu do opery, stačí kultivovanost lidí, jejich způsoby chování ve vztahu k sobě samým, ke společnosti i k životnímu prostředí. Kultura je investicí s delší dobou návratnosti. Navíc bychom měli také myslet na kulturní dědictví Evropy, a tím pádem i naší země. Když si jenom představíte duchovní energii, která zde kdy byla vydána, která se dotkla naší země a protnula jí, je to něco fantastického. Poznat tuto energii, cítit se její součástí, to vám umožní uvědomit, kdo jste a kam patříte.

Kdy se tyhle pocity probouzí ve vás?

Vždy, když se setkám s dílem a žasnu nad jeho přesahem. Uvedu příklad z Národního divadla. Představte si zkoušku na inscenaci, spoře osvětlené jeviště, v hledišti panuje skoro tma. Věřím, že za sametovými závěsy sedí ti, kdož v Národním zanechali nějakou trvalou stopu - Čapek, Janáček, Dvořák, Talich. Pozorují mě a říkají: Tak se předveď, chlapečku. Je dobré vědět, na koho navazujete, a rovněž je dobré snažit se konat tak, aby to samé mohli jednou říct ti, kteří přijdou po nás.

Dokážou se ale někdy podobným způsobem na naše kulturní dědictví dívat i ostatní? Lidé, kteří nemají blízko k hudbě, literatuře ani výtvarnému umění?

Bohužel systém vzdělávání, který směřuje k hromadění informací bez vztažnosti a souvislostí - tedy k fachidiotství - tomu rozhodně nenapomáhá. Pod pojmem vzdělání chápu prožití a procítění vědomí souvislostí. Vše ostatní je informační balast. V odvěkém sváru rozumu a citu se teď nacházíme v kulminaci rozumové fáze. Není to poprvé. Po středověké spiritualitě a životu nebeském se člověk vrací na zem, snaží se poznat svět. Země je opět kulatá a díky zámořským objevům se do Evropy dostává tolik zlata, že by všichni mohli být šťastni. Ale nejsou. Něco jim schází. A tak přichází baroko - revoluce citu.

A v osvícenství opět vítězí rozum. Náhle jsme dokázali změřit i zvážit Boha, zeptali jsme se ho, kde bydlí, a pozvali jsme ho na pivo. A když už takhle můžete někoho někam pozvat, nemáte daleko k tomu, abyste ho mohli i někam poslat. A to je ten malér. Chybí nám korektiv. Ta bezbřehost se stává děsivou. Myslím, že je potřeba další citové revoluce, dřív než nás ubije naše vlastní ratio. Nynější euroamerické civilizaci zkrátka chybí ideál.

Jak moc by se měl umělec snažit ovlivňovat společnost? A měl by to dělat i jinak než svojí tvorbou?

Jsem přesvědčený o tom, že umělci by měli působit hlavně svojí tvorbou. Vím, v Čechách devatenáctého století kultura a umění suplovaly politiku. Není však politického činu té doby, který by bylo možné srovnat s vytvořením Mé vlasti, Libuše, ale i Slovanských tanců či Stabat Mater. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu. Umělec je zvláštní stvoření, které celý život hledá zákonitost tušeného. A to je v profánním světě těžko použitelné.

Přesto odjakživa řadu umělců možnost podílet se na vládě lákala...

Když bylo při osvícenství řečeno, že Bůh je mrtev, lidé hledali jeho náhražku v nejrůznějších oborech, včetně umění. Vážnost některých spisovatelů byla tehdy závratná. Vezměte si Viktora Huga, který se nazýval Olympanem. Když psal z dobrovolného exilu na ostrově Jersey pamflety proti Napoleonu III., byl z toho císař nesvůj. Kdyby Hugo takhle psal o padesát let později v Německu nebo Rusku, tak by po něm nezbyl ani mastný flek. A ve dvacátém století? Vliv kulturních a vědeckých elit se postupně zcela vytrácí.

Vy sám jste ale před prezidentskou volbou říkal, že byste rád nepůsobil už jen uměleckými šiframi, ale také v roli občana…

Myšlenka, že se zúčastním prezidentských voleb, dostihla mne, nikoli já ji. Když jsem viděl, kolik lidí mě podporuje a jaká je deklarovaná nabídka kandidátů, tak jsem do toho šel. Svoji kampaň jsem pak vystavěl na tématech souvisejících s obecnou morálkou, vztahy mezi lidmi, důstojném a sebevědomém postavení Česka ve světě. Prezidentskou kampaň jsem chápal jakožto výzvu k cestě za poznáním, cestě, kterou je nutno ujít se ctí. Nejsem naivní - jsem idealista, a tak mě mimo jiné zajímalo, zda přece jenom Bůh nehraje v kostky, zda neexistuje nějaká malá chyba v Matrixu.

Jak vaše účast v prezidentských volbách, celý ten kolotoč kolem kampaně a televizních debat, změnil váš pohled na politiku?

Z dálky to vypadá jako milé zasněžené kopečky. Jako když se díváte z indického Darjeelingu na himalájskou horu Kančendženga. Když ale visíte na její stěně, je hluboce pod nulou a fouká silná vichřice, je to najednou úplně něco jiného. Uvědomíte si, že to, co jste zprvu viděli, není vůbec to podstatné. Politika je sféra vlivů, do které se zapojuje velký kapitál. A ten to nedělá z lásky k lidem. A pokud nemáte někoho v zádech, těžko v politice uspějete. Naopak se vám může snadno stát, že skončíte jako nahý v trní.

Pohled zevnitř byl pro mě každopádně užitečný. Člověk si uvědomí, že politika je činnost, spojená především s energií negativní. A že se dá lidem během čtrnácti dnů úplně vymýt mozek. Na to už musíte mít povahu.

Přesto, člověk se může snažit v kampani alespoň nastolit přehlížená témata, otevřít diskuzi a ukázat voličům, že tu jsou i alternativy. Přemýšlíte o tom, že byste se znovu zúčastnil prezidentských voleb?

Celá kampaň vznikla z naprosto spontánního a upřímného nadšení, bez jakéhokoli kalkulu. A to už se podruhé opakovat prostě nedá.

Ondřej Tůma, FINMAG, leden 2016

Vrací se to, co fungovalo po staletí, říká o současném výtvarném umění Franz

23. března 2016 v 9:52 | Markéta Ševčíková / Český rozhlas
Jak se během posledního čtvrtstoletí změnil náš vztah k výtvarnému umění? Vnímá ho současná společnost jako okrasu, přívěsek, svébytnou součást uměleckého projevu, nebo jen efemerní luxus, který zajímá jen úzkou skupinu?

"Je pravdou, že sociální skupina, která vlastní kapitál, zvolna začíná přistupovat k umění jako ke komoditě," uvedl v Magazínu Leonardo výtvarník Vladimír Franz.

Podle něj u nás stále také přetrvává chápání umění jako nezávazné zábavy za dělnické peníze. "V tom jsme se od let 50. minulého století o moc dál nedostali."

"Pak jsou tu lidé, kteří si svůj vztah k umění tvoří pozvolna, a to je dobře," dodal umělec.

Zažívá současné umění odklon od konceptuálních forem ke klasických výtvarným technikám, a zvláště k malbě?

"Jde o onen kyv kyvadla. Je to ta cesta zpátky k věcem, které fungovaly po staletí a tisíciletí, a k nim se teď lidé vrací," potvrdil Franz.

Ten rozeznává i "krátkodobější oblouk" zmíněného kyvadla. "Před sto lety zde byl ten nedbalý impresionistický realismus, občas zatížený symbolismem, a paradoxně tohle je rovina, kterou mladá generace obdivuje."

Franz souhlasí, že se umění vrací k tradičním způsobům uchopení. "Bohužel je trochu nepříjemné, že se do toho používají fotografie. Dnes se často stává, že si dotyčný promítne fotografii, a pak ji jen vybarvuje."

Tak z obrazu vymizí boj o kompozici, boj o fyzické tělo obrazu, vysvětlil výtvarník. "To je stejné, jako by se někdo nechal vrtulníkem vyvést na vrchol osmitisícovky, tam chvíli postál, a pak o sobě vykládal, že je horolezec, který horu pokořil."

"Je pravdou, že poté, co se z konceptualismu po 60 letech stal normální akademismus, se zase objevil zájem o malbu, a ta je manuální, a to je dobrá zpráva," nachází pozitivní trend v návratu ke starým formám Vladimír Franz.

Markéta Ševčíková, Český rozhlas, Magazín Leonardo, 18. 3. 2016


Potetovaný malíř Franz přivezl barvy jara

23. března 2016 v 9:48 | Mladá fronta DNES
V chomutovské galerii Špejchar si můžete v předstihu užít jaro rozkvetlé barvami. Výstavní prostory rozzářil malíř Vladimír Franz, který tu pod názvem Cena za něžnost vystavuje na třicet barevných akvarelů většinou s přírodními motivy. Potetovaný výtvarník, hudebník a pedagog, který před časem kandidoval na prezidenta, se sem vrací už potřetí. "V porovnání s jeho dřívějšími obrazy, jež byly velmi ponuré, se teď ponořil do barevnosti a na mnoha obrazech se objevují rostlinné motivy," říká kurátor galerie Roman Křelina s tím, že velká část prací vznikla právě po prezidentské kampani a je to znát: "Jde o jednu z větších výstav po této kampani a Franz ji okomentoval, že má pocit, jako když vyleze ze žumpy na rozkvetlou louku," doplňuje kurátor Křelina.

Většina obrazů je velkoformátových, takže v kombinaci s barevností jsou vskutku nepřehlédnutelné. Oči se doslova vpijí třeba do modře zářící malby Ostružiny - vodopád či do obrazu s názvem Pouť v Domažlicích (na snímku). K vidění jsou do 15. dubna.

(mst), Mladá fronta DNES, 4. 3. 2016

Co všechno prožily moje džíny

23. března 2016 v 9:47 | Reflex
(...)

Skladatel a malíř Vladimír Franz:

"Jsem pražský džínový chodec, jednoznačně."

Zatímco umělci sedávají v kavárnách, hudební skladatel a malíř Vladimír Franz (56) pracuje v přírodě. V létě maluje, v zimě komponuje; v džínech. V nich složil tři opery, scénických hudeb má na kontě přes sto padesát, šest z nich získalo Cenu Alfréda Radoka.

"Bylo mi dvanáct. Puberta v plném proudu. A první džíny? Sen! Známých v zahraničí málo, fronty před tuzexem odpuzovaly. Rifle, Lee... Značky, které jsem měl tak v oblibě. Nejenom kalhoty. Bundy - džísky - pochopitelně taky. Byl jsem zkrátka kompletní a v kolektivu sobě rovných jsem obstál.

Vzpomínám, ó hrůzo, jak jsem jednou při letním putování Šumavou džísku ztratil a následně se pro ni zpátky vracel snad čtyřicet kilometrů. Už ji nenajdu a dodnes je mi to líto. Byla to doba malin, žebradel, hřebenu a občanky v zadní kapse. Jen žiletku na krku jsem nenosil.

A pak čas oponou trhnul.

Snad i díky prezidentské kampani jsem dozrál a začal vnímat mnohé jevy profánního světa jako zázrak.

Dostavil se pocit vnitřní svobody, otevřela se mysl. Za studena vymudrované estetické trendíky či formulky ať jdou klidně třeba k čertu.

Od května do října, nemaje prázdnin, maluju. Většinou na zahradě svého venkovského ateliéru. Je třeba být uvolněný. Na duchu i na těle.

Kdyby to šlo, maloval bych nahý, leč neobývám střeženou pevnost. Takže v trenýrkách. Hodně pamatují. Přemýšlím, zda je vyhodit. Stejně tak by se ovšem mohly stát artefaktem nějaké renomované sbírky.

Jakožto dělník na vinici Boží v přírodě nosím kapsáče. Jsou volné, hodně se do nich vejde, navíc nesnáším příruční zavazadla.

Ale zpátky k džínům. Ty moje patří a navždy patřit budou městu. Vybírá mi je moje žena Ida... No řekněte, co více chtít?"


V Ústí bude tři roky učit Vladimír Franz

23. března 2016 v 9:42 | Jan Horák / MfDNES
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně získala do pedagogického sboru výraznou posilu, od letního semestru působí na její pedagogické fakultě malíř a skladatel Vladimír Franz. Výuku převzal po respektovaném profesorovi Aleši Veselém, který nečekaně zemřel. Studentům bude Franz přednášet tři předměty, s univerzitou se dohodl na tříleté spolupráci.

"Chtěl bych, aby studenti zjistili, že na světě je spousta hezkých věcí, aby je některé chytily a oni se jimi zabývali. Chtěl bych přispět k rozšiřování jejich vnitřní svobody," přiblížil své pedagogické cíle Franz, který současně působí jako profesor na Akademii múzických umění v Praze. "UJEP vždycky měla hezký zvuk. Myslím, že je to důstojná vysoká škola. Její dopad rozhodně není jenom regionální," podotkl na adresu ústecké univerzity.

Franz přednáší na UJEP od 1. března, nastoupil na katedru výtvarné kultury pedagogické fakulty. Do Ústí bude jezdit každou středu, kdy odučí všechny tři předměty. "Jedná se o přednášky v předmětech Všeobecná výtvarná příprava, Výtvarná příprava a Výtvarně pedagogické tendence," upřesnila mluvčí univerzity Jana Šiková. V tomto semestru sice Franz "jen" naváže na výuku profesora Veselého, ale v nadcházejícím akademickém roce už to bude jinak.

"Rozvrh na zimní semestr, který se bude vytvářet od dubna 2016, bude sestavován již v kooperaci s profesorem Franzem a zohlední jeho specifický zájem o malbu," poznamenala mluvčí Šiková.

Místo pedagoga na UJEP Franz získal ve výběrovém řízení, na které ho upozornila docentka pedagogické fakulty Margita Titlová-Ylovsky. Děkan fakulty Pavel Doulík si navázání spolupráce se známým umělcem cení. "Jsem velmi rád, že profesor Franz přijal nabídku účasti ve výběrovém řízení a následně působení na naší katedře výtvarné kultury. Jako přední osobnost v oblasti expresivních oborů bude pro naše studenty učitelství výtvarné výchovy velkým přínosem," uvedl.

Krajské město ani zdejší univerzitní prostředí nejsou pro Franze neznámé, působil tu už v půli 90. let. Skládal hudbu pro Činoherní studio, učil na soukromém gymnáziu Schola Ludus a externě přednášel i na univerzitě.

"K Ústí mám zvláštní vztah, setkání s ním vždycky bylo a je zajímavé. V polovině 90. let jsem třeba navázal kontakt s tehdy začínajícím Michalem Kolečkem (dnešní proděkan FUD). Dodnes se s hodně lidmi z Ústí máme rádi," sdělil Franz.

Jan Horák, MfDNES, 12. 3. 2016
On-line verze článku s vpravdě idiotsky pozměněným titulkem je dostupná zde: Na ústecké univerzitě učí umělec Franz, bývalý kandidát na prezidenta

Pražské divertimento

23. března 2016 v 9:37 | Josef Herman
Poslední hudební premiéra Vladimíra Franze je pravým opakem Kumžákova oratoria. Stylově vytříbené Pražské divertimento pro Pražský komorní orchestr (premiéra v Rudolfinu 2. února 2016, skladba vznikla na objednávku orchestru) ctí historicky definovanou hudební formu, je vůči ní pokorná a snaží se naplnit ji soudobým harmonickým a melodickým výrazivem. Originálním, když už jsem si s tímto vymezením začal. Skladba dokonale zapadla mezi díla Haydna, Mozarta a Čajkovského. S Kumžákem však má Franz společné právě ono trochu postmoderní přesvědčení, že cílem psaní a provozování hudby není honba za umělecky důstojnou podobou modernistické kompozice, za originalitou, ale konkrétní naplnění estetických i praktických potřeb. Prostě svatební pochod se musí lišit od pochodu vojenského nebo pohřebního. Je to blízké baroknímu hudebnímu myšlení a Franzovi toto přesvědčení přineslo úspěchy v komponování jevištní, tedy funkčně přesně stanovené hudby. Platí pro Franze i mimo službu jevišti: znám od něho v zásadě renesanční madrigaly, dramatickou operu s prvky muzikálu a první symfonii, která chtěla lámat skály stejně jako kdysi symfonie Beethovenovy.

Franz napsal čtyři věty obvyklého rozvrhu divertimenta principem konfrontačně-evolučním, jak ho sám označil. V úvodním Allegro assai provokoval ostrými intervaly, strojovou metrikou a sršatou harmonií, v Menuettu z materiálu první věty stvořil tři miniatury, v lyrickém Air vedl dlouhodechou melodii v houslích, aby se ve finálním Rondu vrátil k impulzům vstupní věty na principu otázky a odpovědi, jak sám napsal. Vtipná, zvukově apartní skladba, myslím, může dobře zapadnout do repertoáru Pražského komorního orchestru, který celý večer odehrál mistrovsky.

Josef Herman, O muzikantském sbližování, Divadelní noviny, 29. 2. 2016

Stará fronta ZÍTRA č. 24

23. března 2016 v 9:35 | Jiří Suchý / Vladimír Franz
(...)

V ten den, kdy vyšel v MF DNES Varyšův článek, se mně shodou okolností ocitl na stole dopis, který mi poslal prof. Vladimír Franz, aniž by tušil, že bude pravým opakem statě pana Varyše. S Vladimírem Franzem nás osud spojil před lety, kdy jsme společně stvořili muzikál Pokušení sv. Antonína, a nedávno, když zhudebnil mé texty pro svou operu uvedenou v Národním divadle (Karel Čapek: Válka s mloky).

Jeho hodnocení Čochtanova divotvorného hrnce:

"Z nejmilejších pane Suchý.

Ač již uplynula hříšně dlouhá doba od prosincové premiéry Čochtanova divotvorného hrnce, nedá mi to Vám nenapsat a alespoň takto, z dálky jaksi, vyjádřit Vám svůj hluboký obdiv a radost zároveň. Neboť se Vám i Vašemu divadlu podařilo představení tak říkajíc nesmírně náramné.

Bleděmodrá poetika přebásnění V +W se totiž šťastně propojila s humorem, s jemnou ironií a sivomodrou nostalgií semaforskou, vše sladěno v celek citlivou rukou Vaší, jakož i pana Menzla. Zkrátka: zrodilo se představení, z něhož si člověk odnáší očišťující pocit radosti a rovněž i naději, že život má zřejmě přece jenom smysl… Což, domnívám se, rozhodně není málo! A tak Vám musím sdělit, že byv mučen, posléze, rozličnými medii otázkou na tip "Inscenace roku", dovolil jsem si Vás i Vaše představení, prosím, nahlásit.

Pane Suchý. Zdravím pěkně Vás i Semafor (Jitušku - miláčka nevyjímaje a přeju vše jen a jen dobré! (V případnou spolupráci skoro nedoufaje.)

Váš Vladimír Franz"

Jiří Suchý, Stará fronta ZÍTRA č. 24

GALERIE: Vernisáž výstavy VF v galerii Špejchar v Chomutově

27. února 2016 v 22:51 | Rostislav Křivánek


Něžný Špejchar aneb Milánek ceremoniářem


Mám to do Chomutova hodinku cesty. Ve čtyři jsem zvedl umdlené prsty z klávesnice a v pět už stál v úžasné chomutovské galerii Špejchar, takto na náměstí, na tom krásném a pohříchu málo opěvovaném tříkostelním náměstí. Vladimír Franz tu otevíral svou výstavu Cena za něžnost. Je tu pár nádherných akvarelů, ale především téměř kompletní loňská kolekce velkých věcí. Dominantní motiv - Třeboň (celkem čtyři obrazy). Lidí jak much - to bych chtěl vidět v Praze, jestli by jich tolik bylo. Někteří, pravda, jen tak ze zvědavosti, co to jako ten skoroprezident čmáře (Půvabný byl kunsthistorický soud jistého pána, který se ženou poctivě prošel celou výstavu a nakonec děl: "Tedy, jediný, co jsem poznal, byl ten pes." Ta výstava je opravdu velmi povedená, protože sama loňská kolekce je skvělá. Vladimírek je ve vrcholné formě, do jeho díla se zase vrací radost, vizuální opulence a nádherná přímočarost. Pookřál jsem tady na duši. Jsi-li kdo blízko, jdi tam. Budeš už sice ochuzen o parlamentářské pobíhání stále společenštějšího psa Milana, ale ve všech ostatních směrech odejdeš obohacen. (Nechať jsou mi prominuty fotky, měl jsem než mobil, takže barvy lžou.)









Rostislav Křivánek, 25. února 2016






Další články


Kam dál