Červenec 2008

Návrat po čtvrtstoletí potřetí aneb Kytka nezemřela

27. července 2008 v 15:49 | Josef Herman, Divadelní noviny
Kytka nezemřela
Ve Strašnickém divadle vzkřísili dvě z někdejších produkcí studentského autorského divadla Kytka, které zahájilo v roce 1980 na Právnické fakultě premiérou Opera ještě nezemřela a pokračovalo řadou inscenací hudebních i činoherních až do roku 1990. Psaly a hrály desítky lidí, pro svět divadla jsou dnes nejviditelnější dva doktoři práv: skladatel Vladimír Franz a ředitel Dilia Jiří Srstka. S nápadem připomenout soubor přišel Ota Marek, plánovaný večer písniček a povídání nakonec přerostl do obnoveného provedení oné první opery spolu s absurdním muzikálem Tajemný listonoš, obé s hudbou Vladimíra Franze, který také brilantně doprovázel na klavír. Produkce v režii Petera Chmely připomínala cimrmanologické seance, tady ovšem nikoli s nějakou mystifikací v zádech, ale jen tak pro radost zahrát si. A také zavzpomínat na staré časy. Groteskní kostýmy Martiny Kosíkové vycházely z levných amatérských možností, sem tam něco půjčené, sem tam něco z vlastního šatníku. Třeba pan otec z Tajemného listonoše byl navlečený do důchodcovských tepláků a Jiří Srstka postavu dokončil shrbeným šouráním o holi a pokleslými koutky úst. Mimochodem, představil se jako rozsochatý herec a zpěvák s operním vedením hlasu. Jednoduché akce, jednoduchá aranžmá. To vše posvěcené radostí ze hry, chutí vymýšlet si, tedy kvalitami dnes vzácnými. Je jedno, že na reprízu přišlo jen pár lidí, chyba těch, co nedorazili, mohli načerpat něco životního optimismu. Reprízu oživil Franzův pes Ondřej, který náhle přišel ze šatny očichat Jiřího Srstku na jeviště - to je v takové produkci dovolené, možné, ba vítané. Ovšem aby nedošlo k mýlce, je to amatérismus posvěcený profesionalitou, v podání Vladimíra Franze samozřejmou, ale i dalších aktérů, kteří s příslušnou vervou, přesně drženou nadsázkou a smyslem pro groteskno hrají, ale i spolehlivě zpívají. Hudba je pěkná, jsou v ní lehounce nahozené motivky známých skladeb, ale nechtěl bych se nechat zkoušet, odkud konkrétně pocházejí. Hlavní je vtip, který v sobě hudba i texty mají. Zdaleka to nebyla jen připomínka jednoho dávného souboru.
Josef Herman, Divadelní noviny, 16.6.2006
Strašnické divadlo Praha - Vladimír Franz: Opera ještě nezemřela, Tajemný listonoš. Režie Peter Chmela, kostýmy Martina Kosíková, klavír Vladimír Franz. Premiéra 29. dubna 2008. (Psáno z reprízy 6. května 2008.)
Informace k souboru Kytka z databáze českého amatérského divadla: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=2080

Jananas aneb Vláďo, chci leštit tvůj kov

12. července 2008 v 13:46 | requin
Nečekal jsem, že jedním z mých prvních samostatných příspěvků na tomto blogu bude reklama, a to ještě na muziku někoho jiného než Vladimíra Franze. Skupina Jananas uvádí na svých stránkách: "Vyznání náklonnosti zpívanou formou je prastarou záležitostí. Do tohoto kýble spadá i vábivá skladba,kterou přijel až z Bretaně okořenit francouzským akordeonem umělec Jarry Fouquet. Ač se nejedná o blues,jmenuje se BLUES PRO VLADIMÍRA F.!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Kdo chce tedy vyslechnout roztomilé vyznání Vladimíru Franzovi od jeho bývalé studentky Jany Infeldové, jakož i několik dalších skladeb, nechť navštíví stránky zmíněné skupiny: http://bandzone.cz/jananas

O patnácti minutách aneb Sladké mámení

12. července 2008 v 13:33 | requin
S převzetím webu VF i Requinova blogu mi dal osud zakusit radost správce stránek, které navštěvují stovky, ba tisíce lidí denně. Sladké mámení, tolik opěvované nesmrtelnou zombijkou českého popu, však trvalo krátce, rozhodně méně než oněch warholovských patnáct minut. Když v úterý večer návštěvnost webu strmě stoupla, začal jsem se gůglovat po důvodu a na pár vteřin byl - neskonale naivně - potěšen, kolik lidí zaujal článek Kdo se bojí Vladimíra Franze, který se počátkem týdne vynořil na People.cz, a který kritizoval údajnou mizérii v současné české filmové hudbě. Pravý důvod zvýšeného zájmu byl však samozřejmě někde jinde - bulvární internetový plátek ve své sekci "exkluzivně" zveřejnil část e-mailu zaslaného anonymně redakci člověkem zřejmě trpícím nějakou nedostatečností co do inteligence či charakteru (z takových se ostatně rekrutují jak autoři tak pravidelní čtenáři bulváru). Ve svém e-mailu autor zablouznil o těžké nemoci, jíž je VF údajně postižen, a bulvár se k tomu přidal pár blábolů. Jakýkoli další komentář k předmětnému článku z mediální stoky jménem Super je samozřejmě zcela zbytečný; jak jsem ostatně předešle uvedl, jednalo se jen o prázdninovou dávku mediální debility...
Návštěvnost stránek VF v červenci 2008 (capture pořízen 10. července):
http://nd.blog.cz/r/requinuv.blog.cz/obrazky/31075829.jpg

Vladimír Franz (ne)umírající aneb Prázdninová dávka mediální debility

12. července 2008 v 12:59 | Super (yas) a anonym
Potetovaný Vladimír Franz: Vážná nemoc?! Kdo ho chce zničit?
Výtvarník a hudební skladatel Vladimír Franz (49) má zřejmě ve svém okolí nějakého záškodníka. Někdo totiž tvrdí, že tento umělec trpí vážnou nevyléčitelnou nemocí a jeho zdravotní stav je vážný!
"Potetovaný Vladimír Franz je těžce nemocný právě kvůli svému rozsáhlému tetování. Aby to utajil, léčí se na specializovaném pracovišti mimo Prahu, kam dojíždí každý týden se svou přítelkyní Idou. Kvůli své nemoci zrušil všechny pracovní závazky. Mám k dispozici kopii části jeho lékařského spisu, podle které jeho choroba vyléčit nelze," napsal Super.cz anonym.
Předního českého hudebního skladatele a malíře si neznalci umělecké branže vybaví právě díky jeho rozsáhlému tetování. "Pro tetování jsem se rozhodl proto, že se mi to líbí, a myslím si, že je možné opticky ze svého těla vytvořit objekt na pomezí virtuální reality. Je to zároveň i druh sebeironie a pomsta za smrtelnost a nedokonalost. Rozhodně to však nedělám z nějakého vzdoru," nechal se slyšet Franz.
Právě jeho záliba v tomto zdobení mu podle zdroje měla být osudná. Nabízí se možnost ohrožení imunitního systému, kvůli čemuž se pak naruší obranyschopnost organismu a jakákoliv nemoc běžně léčitelná se může stát ohrožující na životě.
A co na to říká jeho dlouholetá partnerka fotografka Ida Saudková, která s vystudovaným právníkem dokonce plánovala svatbu? "Je to naprostý nesmysl, nevím, co k tomu říct víc. Nechápu, kdo tohle může tvrdit." I další blízký kolega z uměleckého světa, který Vladimíra zná, se této zprávě podivoval. "Není to možné. A kvůli tetování to už vůbec ne, je to hloupost."
Můžeme tedy jen doufat, že tyto informace mají od pravdy hodně daleko a čtyřnásobný držitel Ceny Alfréda Radoka se těší dobrému zdraví.
PS requin: Poněkud pedantsky dodávám, že Vladimír Franz je šestinásobným držitelem Ceny Alfráda Radoka.

Kdo se bojí Vladimíra Franze?

12. července 2008 v 12:55 | Jan Soukup
Představte si situaci, kdy denní tisk nakysle pogratuluje špičkovému chirurgovi v nejlepších letech k úspěšnému zvládnutí obtížného zákroku, a zároveň jej - paradoxně pro jeho profesionální mistrovství - de facto vyzve k odchodu a přenechání místa někomu neokoukanému. Absurdní? Nikoli, pokud jde o smrdutý český kulturní rybník, v němž takto postiženým tvůrcem je letošní laureát již šesté Radokovy ceny Vladimír Franz.
Považuji ostatně pro tuzemské poměry za symptomatické, že Franze, bezpochyby jediného důstojného nástupce Zdeňka Lišky, český film valem ignoruje a režiséři buď dávají přednost spolupráci v rámci partiček, které možná přispívají k příjemné tvůrčí atmosféře, ale na výsledném díle se podepisují spíše negativně, nebo si volí hudební autory produkující vzájemně zaměnitelné řídké plochy použitelné téměř k jakémukoli filmu jakékoli stopáže, případně podlehnou sebeklamu o vlastní genialitě a o hudbě rozhodují sami, což v praxi mnohdy pro jejich film dopadá jako samooperace apendixu.
Výsledkem jsou pak obvykle filmy s hudbou, která jako by nebyla, s hudbou neinvenční a pouze nudnou (Nejasná zpráva o konci světa) nebo s hudbou neinvenční a břeskně nudnou (Tmavomodrý svět) po vzoru méně či více stupidních a stokrát dokola omletých hollywoodských produkcí. Za naprostý zločin - čest výjimkám! - pak pokládám zavšivování filmů zřejmě namátkou vybranými songy zahraničních interpretů, což v extrémních případech jen zdůrazní režisérskou a mnohdy i scénáristickou bezradnost (Kráska v nesnázích).
Nemohu se zbavit podezření, že někteří z režisérů záměrně Franze ignorují ze strachu, že budou jeho hudbou usvědčeni z rozbředlosti, myšlenkové konfúznosti a nezáměrné kýčovitosti, podobně jako se to stalo Tomáši Vorlovi s Kamenným mostem. Pak ovšem není divu, že vznikají - z hudebně dramatického hlediska - zmarněné šance typu Bathory či Obsluhoval jsem anglického krále, jinak vynikající filmy s hudbou v prvním případě děsivou, ve druhém pak zcela nijakou. O hudbě u kýčovitých - ve všech složkách - hrůz typu Kytice pak netřeba hovořit vůbec.
Zmíněnou ignoraci ze strany filmu, jakkoli ostudnou pro české filmové tvůrce, mohl Franz až donedávna kompenzovat širokou spoluprací s režiséry divadelními. Ve světě prken, která bohužel znamenají svět, si však - paradoxně - vybrala svou neúprosnou daň právě Franzova naprostá profesionalita, za níž byl letos již pošesté, ano POŠESTÉ, oceněn Radokem. Zmýlil by se ten, kdo naivně předpokládá, že si nyní tento výsostný umělec vybírá z nabídek týkajících se prestižních projektů. Šestý Radok, završující Franzův divadelně-hudební hattrick, se totiž stal "polibkem smrti" pro jeho dramatickou tvorbu a tedy důvodem nezamýšlené tvůrčí přestávky. Do příštího roku snad režiséry strach z Franze přejde...

Rozloučení aneb Requin je mrtev, ať žije requin

8. července 2008 v 0:49 | requin
Vzhledem ke skutečnosti, že se další správa webové prezentace VF i tohoto blogu stala z důvodu mého odchodu ze země před více než rokem nadále neúnosným břemenem, předal jsem obé - po několikaměsíčním přechodném období - správci novému, a to i se svým původním nickem a e-mailovou adresou. Děkuji spoustě lidí za jejich podporu, kterou mi během oněch více než deseti let veskrze nezištně poskytovali a novému správci přeji pevné nervy.
requin

VF na Compositiontoday.com

6. července 2008 v 11:14 | requin
Na compositiontoday.com byl zřízen skromný profil VF, obsahující asi čtyřicet minut ukázek z jeho hudební tvorby.

Znaveni sluncem v Lokti aneb Obrázky z výstavy

2. července 2008 v 22:50 | requin & Ilona Urie
Ve dnech 19. 3. - 16. 5. 2008 proběhla v loketské Galerii-Cafe výstava akvarelů VF nazvaná Znaveni sluncem. Součástí vernisáže byl i varhanní koncert VF v místním kostele sv. Václava. Obrázky z výstavy jsou k dispozici zde: http://www.galerieloket.eu/fotogalerie/franz/index.htm a dík za většinu z nich, jakož i za spoluorganizaci celé akce patří paní Iloně Urie.

Výstava v Nepomuku aneb ...doma nejlíp

2. července 2008 v 22:39 | requin
Jednou z akcí realizovaných v rámci Nepomuckého kulturního léta je právě zahájená výstava akvarelů VF v Malé galerii v Nepomuku, nazvaná Všude dobře... Výstava potrvá do 31. srpna.

Jsme staromódní (rozhovor s Idou Saudkovou a Vladimírem Franzem)

2. července 2008 v 22:30 | Kristýna Mazánková
Právě objevený, rok starý rozhovor s IS a VF pro Yellow.cz:

Jsme staromódní

Hudební skladatel (a malíř) Vladimír Franz a jeho partnerka (a fotografka) Ida Saudková nemusejí mít v pokoji našroubovanou žárovku, ale musejí v něm mít květiny.

Svou tvorbu jste na přelomu roku předvedli na společné výstavě. Vladimír vystavoval rozměrná malířská plátna a Ida malé fotografie…
Ida:
Mini a maxi - ten nápad se mi líbil, připadá mi vtipný. Jsem na té výstavě jako doplněk… jako je žena doplněk muže. Fotky, výběr, úpravu fotek jsem přizpůsobila Vladimírovým obrazům.
Vladimír: A já jsem se zase přizpůsoboval předchozímu cyklu Idiných fotografií. A takhle to funguje: vzájemná interakce.
Ida: Furt dokola se ovlivňujeme. Fuj, to je ale hnus.
Vladimír: Velká míra ovlivňování funguje v dětství. Teď je to spíš o tom, jakým jazykem spolu hovoříme.
Ida: My už jsme se poznali docela staří, a to bylo na nějaké ovlivňování pozdě. Člověk se těžko mění. Mně, když jsme se seznámili, bylo třicet šest, a to už se s člověkem špatně hejbá. Nějak zásadně se člověk po třicítce nezmění, a po čtyřicítce už vůbec ne. To by musel přijít nějaký extra zlom.
Vladimír: Třeba sametová revoluce, jak je vidět v naší společnosti - všichni se extra změnili…
Ida: Vladimír mě ale inspiruje.

Je vaším modelem?
Ida: To je jasné, že ho fotím, ale tak jednou za rok.
Vladimír: Tedy myslíme tím umělecké focení, ne momentky. Těch máme podstatně víc.
Ida: Ty jsou taky podstatně děsivější.

Jak jste se seznámili?
Ida: Vladimír potřeboval fotku do bookletu na své cédéčko, takže přišel za mnou, abych ho vyfotila.
Vladimír: Ale vlastně jsme se znali už dávno, protože jsme ještě za totality chodili do stejných podniků.
Ida: Později jsme zjistili, že jsme se mohli poznat už třeba o dvacet let dřív, protože jsme dokonce bydleli asi pět set metrů od sebe. Nakonec jsme se seznámili až v roce 1999, kdy jsem Vladimíra fotila. Dva roky nato, v roce 2001, jsme se někde náhodně potkali. Říkala jsem si, že Vladimír je tedy opravdu zajímavý, a potom mi trvalo asi půl roku, než jsem v něm vůbec vzbudila nějaký zájem. On o mě vůbec zájem neměl.

Jak to?
Ida: Já nevím, ale byla jsem z toho úplně hotová, protože se mi nikdy předtím nestalo, že by na mě chlap nereagoval. Překvapilo mě to, vyrazilo dech a vyprovokovalo. Takže jsem plánovala další focení. Až po půl roce se Vladimír chytil, ale dalo mi to zabrat.
Vladimír: Protože já reaguju na přírodní jevy. Vím, kdy kvetou meruňky, kde rostou jakékoli kytky. Lidskou společnost jsem se naučil neregistrovat. Jsem spíš spjat s venkovem.
Ida: Mně připadalo, že když jsme se seznámili, Vladimír snad vůbec s nikým žít nechtěl. Ani o to nestál. Prostě mu to bylo vnuceno. Je to docela legrační, takhle se podívat zpátky, na ty naše začátky. Vždyť já jsem mu vlastně zkazila život!

Jak jste vůbec spolu dlouho?
Ida: Tak pět let. Což jsem vůbec nečekala.

Prý už máte koupené svatební šaty.
Ida: To jsem jednou narazila na secondhandový výprodej svatebních šatů, jedněm jsem neodolala a koupila je jako proprietu na focení, ale když ty šaty viděl Vladimír, tak hned řekl, že to je báječný, že se klidně můžeme vzít, když už mám svatební šaty.
Vladimír: A za svědka půjde pes.
Ida: Takže Vladimír vymýšlí různé scénáře naší svatby.

Předpokládám, že byste se na Staroměstské radnici asi nebrali…
Ida: To by nebylo špatný…
Vladimír: Já jsem zažil několik svateb lidí, kteří jedí kořínky a šišky, a vím tedy, jak je to otřesné, takže raději ta Staroměstská radnice.
Ida: Je zvláštní, jak v dnešní době svatba úplně ztratila na důležitosti. Spousta lidí se rozvádí nebo se brát nechce. Ale když jsou spolu dva lidi, kteří si rozumějí a milují se, tak proč se nevzít?
Vladimír: Je to prostě evropská tradice, která se vyvíjela a má své opodstatnění. Kdybych použil drsný příměr, tak když jde člověk na záchod, taky si sundá kalhoty. Navíc má svatba určitou estetiku. Estetiku matějských poutí, které jsou mi blízké. Jsem přesvědčen, že někteří mí předci jezdili s maringotkou a kolotočem. Barevná světýlka, papírové růže, to máme s Idou rádi.
Ida: Takové ty klasické atributy nevkusu mně přijdou opravdu hezké. Kýč se mi prostě líbí. Vladimír: V dnešní době je dokonce kýč mnohem větším hybatelem než klasické umění, které je unavené a vyčpělé.
Ida: Ale na svatbu nespěchám, ani na ní netrvám. Vlastně jsem ani nepředpokládala, že spolu budeme čtyři roky. Jasně, Vladimír mi připadal zajímavý, ale nečekala jsem, že by chtěl s někým žít.
Vladimír: Jsem spíš příznivcem pomalých kroků. Třeba se už čtyři roky chystám na jaře vymalovat, ale fyzicky se k tomu nedostanu. A včera se mi podařilo velké vítězství, když jsem asi po roce a půl našrouboval žárovku… Ne že bych nechtěl, ale v domě zmizely štafle a nepovažoval jsem to za životně důležité.
Ida: Mě nesmírně překvapilo - a poznávala jsem to postupně -, že Vladimír je konzervativní.
Vladimír: Já jsem nesmírně konzervativní.
Ida: Oba jsme konzervativní, i když by to do nás málokdo řekl.
Vladimír: Je absurdní, že v dnešní době největší konzervativec vypadá jako nejtvrdší pankáč. Ale je to bohužel tak.

Ani jeden z nich nečekal, že jejich vztah vydrží. Nakonec jsou spolu čtyři roky a Ida už má svatební šaty.

Z Idiných fotografií jsou cítit staré časy, naopak Vladimír mi připadá jako hledač nových tvarů a možností. Co vítězí ve vaší domácnosti: starožitnosti, nebo moderní design?
Vladimír: Chybějí nám finance, takže starožitnictví nemůže vítězit tak, jak bychom chtěli. Moderní design je pěkný na fotkách v časopisech, ale mnohdy se v něm nedá bydlet. Nemá totiž míru člověka, ale designéra.
Ida: Líbí se nám oboje, takže naše domácnost vypadá dost eklekticky. Mix věcí starožitných i moderních. V našem bytě jsou vidět ty netušené možnosti, co člověk může splácat dohromady. Dalším naším společným rysem je to, že na věcech nijak extrémně nelpíme. Pro spoustu lidí je bydlení modla. Nám stačí provizorní věci. Přehazujeme, přemísťujeme, nosíme nové věci, jiné vyhazujeme… U nás je to takový kolotoč. Nejsme na svých věcech závislí. Taky nejsme vůbec praktičtí. Neumíme nic vyrobit, opravit, sehnat řemeslníky…
Vladimír: Ale já jsem dneska sehnal vypínač, na Žižkově, za patnáct korun. Nám se včera rozbil… Ida: Z hlediska technického je naše domácnost otřesná. Ale každý, kdo přijde na návštěvu, na náš interiér reaguje, takže je asi svým způsobem kouzelný. Neklademe ovšem na domácnost extrémní důraz. Možná nás to ani tak nezajímá, i když nějaké krásné věci máme, nejsme zase takoví barbaři.
Vladimír: Pro mnohé je modla chalupaření, Takoví lidé by neusnuli, kdyby neměli trávník sestříhaný na stejnou rovinu. To u nás vůbec není.

Máte chalupu?
Ida: Není to klasická chalupa. Vladimír totiž koupil bývalou hospodu s velkým tanečním sálem, kde si vybudoval ateliér. Je to takřka industriální prostor.
Vladimír: Hlavně se musí zprovoznit, letošním vítězstvím je nová fasáda a plot.

Věnujete se klasickým chalupářským zálibám, sbíráte třeba houby?
Vladimír: Mám houby rád a sbírám je od dětství, vím přesně, kde a jak sbírat. Ale jsme zase u toho - všechno chce nějaké kroky a nějaké vybavení. Letos byla třeba sezona, kdy rostly jenom bílé hřiby, o nichž víme, že jsou ideální na zavařování, nakládání a sušení. Jenomže my nemáme sušičku ani zavařovací sklenice, takže jsme všechny houby snědli čerstvé. Přestože jsme mohli udělat zásobu na dva roky. Takovou tu klasickou chalupařinu naštěstí nedělám. Abych vyráběl věci z Receptáře - to považuji za abstrakci. Aspoň se mi podařilo vyhubit kopřivy.

Takže jste spíš městské než venkovské typy?
Ida: Já jsem určitě městský typ. Butiky, kavárny, dlažba, ulice, chodníky…
Vladimír: Já ne. Mám přírodu rád, hlavně když tvořím. Člověk je v ní vyklidněný. Přírodu znám, vím, co se stane, když se objeví mrak nebo rosa. Tedy, v Čechách.
Ida: V tom je Vladimír úplně jiný. Já jsem dřív neměla ani tenisky. Až když jsem byla s Vladimírem, koupila jsem si boty do přírody. Předtím jsem chodila jen v botách na podpatku. Mně je příroda sympatická tak na obrázku, v televizi, z auta. Jinak se v přírodě bojím. Ale je krásná.

A lákají vás zahraniční dovolené?
Vladimír: Pravidelně jezdíme na Kanárské ostrovy. Uprostřed zimy je to jediná možnost a spása, jak se vyrovnat s úbytkem světla, vypětím a chřipkovou epidemií.

Představuji si, jak umělecká dvojice tráví večery horlivými debatami…
Ida: Tak pozor, my jsme naopak takoví maloměšťáci, že když už se konečně sejdeme večer doma - tak dvakrát do měsíce -, sedneme si k televizi a nastává největší estráda: díváme se, lhostejno na co. Vladimírovi se nelíbí žádný pořad - ani film, ani zprávy - a všechno, na co se díváme, komentuje. A já jen sedím a řvu smíchy. Ty jeho poznámky, glosy a kritika! Vladimír je kolikrát i nevybíravý, čímž se legrace stupňuje. Je to mnohdy až dekadentní černý humor. Tyhle večery miluju.
Vladimír: Profesní věci patří do práce, tak by to mělo být. Chirurg si taky nevodí pacienty do obýváku. Někdo má potřebu vysedávat celé dny a noci v kavárnách a ujasňovat si své pocity v konfrontaci s živými lidmi. U jiného zase tyhle procesy probíhají jaksi uvnitř - to je i můj případ. Až pak, když už to v sobě nemůžu udržet - což je většinou za pět minut dvanáct nebo i ve dvanáct, kdy mám už termíny na nůž -, jde to ven.

Nejraději mají večery, kdy sedí u televize a dívají se na všechno, co zrovna dávají. Vladimír vše peprně glosuje.

Jak to, že lidé nemají moc velký zájem o umění a vážnou hudbu?
Vladimír: O umění se dřív vždycky zajímala šlechta, prostí občané ne. Ale v dnešní době u nás chybí i ta šlechta. U nás neexistuje podpora umění, podpora opery. 'Šlechta' podporuje tak maximálně golf.

A možnost nápravy?
Vladimír: Jedině přes média. Když měl u nás premiéru Formanův Amadeus, nikde nebyly k dostání Mozartovy nahrávky. Takže to je ta správná forma, jak dostat umění k lidem. Zprostředkovaně, přes něco, s čím se může každý ztotožnit. Když se bude třeba v případě skvělého dirigenta mluvit o tom, jaký používá parfém či co rád snídá, tak už je to pro lidi dostupné. Když chci psovi dát prášek, tak mu ho zabalím do salámu a on ho spolkne jedna radost. Takhle to funguje u všeho.

Hm, takže bych se měla zeptat, třeba jakou používáte zubní pastu?
Ida: Milujeme parfémy! Fakt. Nám sice půl roku nemusí svítit žárovka, ale bez parfému bychom se zbláznili. To je úplný úlet. A ještě kytky, těma se taky musíme obklopovat.
Vladimír: Já potřebuju kytky. V létě si je natrhám nebo dostanu na premiérách.
Ida: A když doma nemáme živé kytky, tak máme aspoň umělé nebo papírové. Jo, květin a parfémů máme dost, i když nám třeba nesvítí světlo…
Kristýna Mazánková, Yellow.cz, 1.3.2007
http://www.yellow.cz/clanek/211/433/jsme_staromodni.
Dvě fotky Standy Merhouta k uvdenému interview: