Kdo se bojí Vladimíra Franze?

12. července 2008 v 12:55 | Jan Soukup
Představte si situaci, kdy denní tisk nakysle pogratuluje špičkovému chirurgovi v nejlepších letech k úspěšnému zvládnutí obtížného zákroku, a zároveň jej - paradoxně pro jeho profesionální mistrovství - de facto vyzve k odchodu a přenechání místa někomu neokoukanému. Absurdní? Nikoli, pokud jde o smrdutý český kulturní rybník, v němž takto postiženým tvůrcem je letošní laureát již šesté Radokovy ceny Vladimír Franz.
Považuji ostatně pro tuzemské poměry za symptomatické, že Franze, bezpochyby jediného důstojného nástupce Zdeňka Lišky, český film valem ignoruje a režiséři buď dávají přednost spolupráci v rámci partiček, které možná přispívají k příjemné tvůrčí atmosféře, ale na výsledném díle se podepisují spíše negativně, nebo si volí hudební autory produkující vzájemně zaměnitelné řídké plochy použitelné téměř k jakémukoli filmu jakékoli stopáže, případně podlehnou sebeklamu o vlastní genialitě a o hudbě rozhodují sami, což v praxi mnohdy pro jejich film dopadá jako samooperace apendixu.
Výsledkem jsou pak obvykle filmy s hudbou, která jako by nebyla, s hudbou neinvenční a pouze nudnou (Nejasná zpráva o konci světa) nebo s hudbou neinvenční a břeskně nudnou (Tmavomodrý svět) po vzoru méně či více stupidních a stokrát dokola omletých hollywoodských produkcí. Za naprostý zločin - čest výjimkám! - pak pokládám zavšivování filmů zřejmě namátkou vybranými songy zahraničních interpretů, což v extrémních případech jen zdůrazní režisérskou a mnohdy i scénáristickou bezradnost (Kráska v nesnázích).
Nemohu se zbavit podezření, že někteří z režisérů záměrně Franze ignorují ze strachu, že budou jeho hudbou usvědčeni z rozbředlosti, myšlenkové konfúznosti a nezáměrné kýčovitosti, podobně jako se to stalo Tomáši Vorlovi s Kamenným mostem. Pak ovšem není divu, že vznikají - z hudebně dramatického hlediska - zmarněné šance typu Bathory či Obsluhoval jsem anglického krále, jinak vynikající filmy s hudbou v prvním případě děsivou, ve druhém pak zcela nijakou. O hudbě u kýčovitých - ve všech složkách - hrůz typu Kytice pak netřeba hovořit vůbec.
Zmíněnou ignoraci ze strany filmu, jakkoli ostudnou pro české filmové tvůrce, mohl Franz až donedávna kompenzovat širokou spoluprací s režiséry divadelními. Ve světě prken, která bohužel znamenají svět, si však - paradoxně - vybrala svou neúprosnou daň právě Franzova naprostá profesionalita, za níž byl letos již pošesté, ano POŠESTÉ, oceněn Radokem. Zmýlil by se ten, kdo naivně předpokládá, že si nyní tento výsostný umělec vybírá z nabídek týkajících se prestižních projektů. Šestý Radok, završující Franzův divadelně-hudební hattrick, se totiž stal "polibkem smrti" pro jeho dramatickou tvorbu a tedy důvodem nezamýšlené tvůrčí přestávky. Do příštího roku snad režiséry strach z Franze přejde...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama