Listopad 2008

VF: Příběhy se zpívají, písničky vyprávějí

28. listopadu 2008 v 16:24 | Vladimír Franz
Následující dvojtext, prezentovaný v rámci loňské výstavy Dotýkání místy nemísty v pražské galerii Carpe diem, poskytuje unikátní vhled do způsobu, jakým VF přistupuje k tvorbě.

Příběhy se zpívají, písničky vyprávějí aneb O čem vím, skládám-li hudbu k Babičce

Stopy člověka v prostoru a čase. Dotýkání. Tenká vlákna vystřelující z dotýkaných míst vlají všemi směry. Někdy duhově zazáří a čas, který ani zdaleka neplyne přímočaře, je uchvacuje a jako pavučinky babího léta rozvívá po krajině - daleko, blízko, dávno, teď. Náhodné místo? Kout severovýchodních Čech! Rámec... V čase perleťové masky smrti duní tu dráhy lavin a jen blázen by se procházel Krakonošovou zahradou, sbíraje kousky uranu ku barvení látek či skla. Visí nad běžící Úpou, hrozny textilek, a než je zašantročili, obdivuješ obrovská kola neznámých strojů líně se otáčejících za okny. Pak přijde obleva. Louky jsou plné bledulí, později narcisek a ještě později smolniček, vraního oka a vemeníku. V žacléřských dolech permoníci přebírají lesklé valouny uhlí, nedbajíce snadné cesty vedoucí velikonočním proutím až za pomezí. Leží, leží kláda, na té kládě vrána, až ta vrána vzlítne, píšťalka se svlíkne. Úporně hoří radvanovická halda.

V Brendách, na zpocené skále, číhá loupežník Lotrando na poselstvo ze Svídnice v přítmí vlajících udaten. A z dětských her synů doktora u zázračné studánky svatoňovické se pozvolna stává vědomí kořenů, zvěstované daleko široko. Rek Alšovy Vlasti totiž zahnal škůdce ze Severních průsmyků, zabil draka v Trutnově, léčí si poraněnou ruku u horských zřídel Krkonoš, aby pak volně kráčel ku Dvoru Králové, podal svědectví, vyrazil zpěv. Neboť příběhy se zpívají... V té chvíli i skály berou na sebe podobu Betléma a ryjí brázdu mnohému plastickému cítění pro budoucí.

Příběhy se zpívají, ale písničky vypravují. Hronovským vodníkům jde hlava kolem. Smršť! Kronikaření! Nos na skle! Jedno však vědí dobře. Pod Červeným Kostelcem se Úpa ještě jednou, naposledy, zařízne do hlubokého údolí, zvolna se měnícího v Údolíčko. A sem už vodníci nesmějí. Zde voní střemchy, poletuje chmýří pampelišek, někdo je vítán, jiný se ustavičně loučí, štěkají psi. Děti si pouští mlýnek a je jim úplně fuk na čem za horama právě pracuje vratislavský fyziolog Purkyně či jeho kolega - taky profesor - Čelakovský, jízlivě vzpomínající na rodné Strakonice. A než se naděješ, had vypije džbán vody a ze všeho je vzpomínka. Rodí se poezie. Hrdina Alšovy Vlasti právě vyjel...

Stála svatba stála, od bílého rána... Babí léto. Barbora Panklová si bere Josefa Němce. Všude jiřiny. Znal´s je? Bože. Jak já jen nenávidím jiřiny! Ona se stane symbolem, z něho bude netvor. Počátek křížové cesty? Září... Udělejme časovou smyčku a provdejme Barunku za Karla Hynka Máchu. Pomozme i Němcovi, Magdaléna Dobromila právě vaří oběd. Bylo by to k něčemu? Kdoví. Písničky se vyprávějí. Vraž do toho třicet vajec!

Leží, leží kláda: Až bude v Čechách těžko, krásná Paní Božena se vznese nad Všerubským průsmykem. Hlavou v oblacích bude srážet letadla a rozhoupávat zvony. Zase bude bit císař Jindřich III. na Brůdku, zas na odvrácené straně Bogenů zapláče trucovitá Eliška Přemyslovna. Do trav zaprší slzičky Panny Marie a v opačném cípu země Slavníkovec Vojtěch poputuje do Pomořan vstříc svátosti kolem Hejšoviny a Broumovských stěn, odkud padají zmije. Tma! Na hranicích se vztyčí železobetonové pěsti národního sebevědomí, vzápětí zrazené. Procesí do Vambeřic slepě táhne mlhou po poztrácených Babiččiných zubech. Dobrý arcibiskup Arnošt se neklidně zdvihl na loktech ve své kladské hrobce. Svítí Kobylí hvězda! Ale: Až ta vrána vzlítne - velká záře vzejde z Údolíčka. Voní tu balšám, štěkají psové, kvetou jahody.

Na Ostaši sedí kamenná panna, v klíně rozešitou košili. Až košili došije, konec světa nastane. Co rok, to steh. Z dotýkaných míst vystřeluje přece tolik tenounkých vláken! A my je musíme lapit. Pochytat jich co nejvíc, snad nepatrně prodloužíme vyměřenou lhůtu a zpomalíme čas, neboť: Aniž si vlastně uvědomujeme, soukáme z vláken provaz. A čím ten provaz bude pevnější a silnější, tím bezpečněji po něm přejdeme, zpívajíce, přes propast zvanou život.


Výše uvedený text se týká vztahu člověka a tradice. Výstava se nazývá "Dotýkání místy nemísty". Ono v tom dotýkání je několik aspektů.

1. Antonín Dvořák kdysi říkával, že existuje nota, v níž je obsažená celá hudba. Když se ho pak žáci ptali, která nota to je, odpovídal, že kdyby to věděl, napsal by ji a nemusel by dále skládat. Stejně tak já si myslím, že na obraze existuje bod nebo konstelace určitého počtu bodů, které - správně nalezeny - dají dohromady plně fungující tělo obrazu. Snažím se tyto body hledat a občas se stane, že některý z nich přibližně uhodnu. Dotkl jsem se tedy místa. Co ovšem se zbytečnými nemísty všude kolem...

2. Existují místa v krajině. Znám jejich geologické podloží, botaniku, horopis i historii. Vím také, v které roční době jsou tato místa navštívena. Snažím se nejrůznějšími způsoby definovat podobu a energii oněch míst. Občas se mi je podaří usvědčit z toho, že nejsou ta pravá. A opět je tu nemísto.

3. Akvarely vznikají většinou v podletí, jako předskokani k větším plánovaným výtvarným koncepcím. Toulám se křížem krážem ve stoupání konfliktních mas přehřátého vzduchu, blažený ve velkém vedru a snažím se skrz papír položený na zem nahmatat puls země a najít tak definici pro závodní dráhu srdce, mozek, ruka, kterou musím urazit v co nejkratším čase a pokud možno bez nehody. Neboť jsem vlastně něco jako potápěč, který z hlubin toho, co nás všechno obklopuje, přináší zázračně obyčejné jevy, před nimiž stojím v tiché extázi a jichž si nikdo nevšímá.

Vladimír Franz, 2007, 2008

Fotografie z výstavy VF v Jihlavě

28. listopadu 2008 v 16:07 | Jan Černo
Fotografie z vernisáže výstavy VF v Jihlavě Písně potulného tovaryše a slavnostního otevření Domu Gustava Mahlera dne 25.září 2008. Autorem fotografií je Jan Černo a tyto byly publikovány na http://tic.jihlava.cz/vismo/galerie2.asp?id_org=100399&id_galerie=3551&p1=1019

Fotogalerie:
http://nd.blog.cz/r/requinuv.blog.cz/obrazky/37500963.jpg
(primátor města Jaroslav Vymazal při vernisáži)
http://nd.blog.cz/r/requinuv.blog.cz/obrazky/37500979.jpg
(ak.mal. Irena Wagnerová a Vladimír Franz při vernisáži)
http://nd.blog.cz/r/requinuv.blog.cz/obrazky/37500996.jpg
(Václav Kodet - náměstek hejtmana, Josef Kodet - náměstek primátora, Alena Jakubíčková - tlumočnice, Rainer Domber - starosta města Heidenheim při vernisáži)

"Negramotný hlídač lisovaných trubek z Orlové nebo bachař z Mírova pro kulturu paradoxně dělá víc než dvě třetiny českých kulturních pracovníků."

27. listopadu 2008 v 22:22 | VF a$ Markéta Ševčíková; přepis a úprava: requin
Upravený přepis rozhovoru VF s Markétou Ševčíkovou pro Český rozhlas ze den 4.května 2008.

Vy jste, Vladimíre, dostal letos už šestou divadelní cenu Alfréda Radoka, která je jakýmsi měřítkem a lakmusovým papírkem toho, kterak jsou umělci u nás, na rozdíl od cen Thálie, v rámci divadla úspěšní, takže předpokládám, že by měla nastat velká sláva a velká fůra nabídek. Jak to vypadá? Užíváte si toho šestého Radoka?
Ano, já si to velmi užívám. Užívám si to asi jako Ema Destinnová, když se nakonec vrátila do Československa, protože výsledek je ten, že se v nějakých kulturních médiích občas objevilo pár jedovatých poznámek, že jsem si toho Radoka určitě dokázal někde zařídit. Veškeré nabídky z divadel tím pádem zmizely, ne díky tomuhle, ale dalším konsekvencím, které vyplývají z tohohle českého kulturního hnojiště. Co se týče cen Thálie, pod celým předáváním šla moje hudba a když jsem koukal v televizi na titulky, tak kromě toho, že tam byli všichni, kdo stěhujou i nábytek, tak já tam samozřejmě nebyl. Takže toto všechno jsou důsledky toho, když někdo pošesté dostane cenu Alfréda Radoka. Je to pro dobrotu na žebrotu.

A čím si to vysvětlujete? Vy jste říkal, že u nás to má zcela jiný průběh, tedy poté, než jinde ve světě a než by se bylo bývalo očekávalo, takže čím to je?
Tak, víte, když třeba Leoš Janáček měl dostat čestné členství v pruské akademii, kde byl třeba Hindemith, Schonberg, Einstein, tak tady v Praze se akorát zmohli na to, že konstatovali, že mu tu muziku asi někdo skládá. Takže je to tady takovej smrdutej rybník, takový ty partičky... Já jsem na své cestě poznal mnoho lidí, kteří se nevyznačujou ničím, nic neumí, ale docela mě překvapilo, jak jsou tito lidé neuvěřitelně žádaní a vytěžovaní, protože fungují jako pouhé plnidlo, tmel nebo kyt, kterým je potřeba něco zaplácnout; ale běda, když něco nějakým způsobem někam cílí a míří, to je nebezpečné.

Vy máte, jako jeden z mála umělců u nás, možnost posoudit úroveň práce na různých scénách. Pracoval jste i v Národním divadle v Praze, když vzpomeneme vaši Marketu Lazarovou, máte za sebou několik velice úspěšných angažmá v Brně, za něž jste také dostal Radokovy ceny. Takže když bychom to měli zevšeobecnit, jaký trend je vypozorovatelný v současném českém divadelnictví?
Víte, ono je to docela zvláštní, že se takový podivný splín nebo marasmus - já nevím jestli je to střídání generací - dostavil takřka do všech oborů. Jaký je dnes postoj Prahy v otázkách grantové politiky vůči divadlům, tak to v jiných modifikacích a tvarech jakoby se v té kultuře objevovalo ve všech rovinách. Jakoby se skutečně dostavila taková trochu až blbá nálada. Možná je to únava, já nevím, nerozumím tomu. A co se týče toho Brna, no to víte, přestože jsem pro tamní divadlo třikrát za sebou získal cenu Alfréda Radoka za hudbu, a to pro hudební divadlo, tak až takový ohlas to tam nevzbudilo, spíš kyselé hozny. Bohužel, kdybych se asi narodil v Brně nebo byl v nějaké partě, bylo by to daleko větší furore. Mně je to úplně jedno, protože to divadlo má jeden plus, že si dokáže opatřit peníze, protože jinak trend všech divadel je o tom, že každý by chtěl modré z nebe, ale apriori říkají, že na to nemají. Nemají na to proto, že i když vysedává ředitel každý týden s primátorem města na pivu, tak se nic nestane a primátor dává měsíčně milión na místní hokej, ale divadlo je zkrátka. A pakliže ne, tak nevím, kde ty peníze jsou.

Sponzoring kultury je vůbec všeobecná otázka. Záleží na tom, kdy k tomu u nás bohaté firmy dorostou. Ale když bychom měli aplikovat to, co jste teď říkal - dobrá, v Praze je špatná, nebo říkejme tomu blbá nálada, v Brně se pořád potácíme v prapodivných provinčních manýrách...
...no ty manýry v Brně trošku spočívají ve změně vedení brněnského Národního divadla, které sebou nese ten zvláštní odér mediálních gest, která jsou veskrze hluchá. Pro tuto dobu je vcelku symptomatické, že na všech titulních stránkách, včetně kulturních magazínů, se objevil Daniel Landa. To je opět jenom zástupný problém, který vůbec nic neřeší. To je prostě normální herec, který má pocit, že je charismatický a občas udělá nějaké takové gesto a všichni z toho vyvozují dalekosáhlé konsekvence, přitom ten kulturní náboj je asi tak k táborovému ohni, ke křupkám a pivu. Teď se z toho ale bude dělat fenomén a v Brně na to příští rok prasknou veškeré úspory. To svědčí o naprosté nesvéprávnosti.

Když se tedy podíváme do blízkého zahraničí, dal by se nějaký tam už zažitý model aplikovat i do našich poměrů nebo jsme tady už zcela ztraceni, když to řeknu lapidárně?
Ono to tady bylo vždycky nesamostatný, takže tady jsme vždycky ztraceni a pakliže to nebude nějaká zahradní restaurace, kde se bude u piva něco řešit, tak to asi dál nepude. Pokud jde o zahraničí, samozřejmě Něměcko byla vždycky velká země, země kultury, a nakonec ta jejich kultura je obrovská, a tam velké firmy vědí, že jejich součástí je nejen sponzoring kultury, ale že ta kultura se stává i zpětnou náplní té společnosti. Čili velký národ se pozná toho, jak si pečuje o kulturu... A samostatný národ, takhle bych to řekl, pochopitelně to není věc velikosti co do počtu obyvatel. Takže tady se můžeme vytáčet, že u nás jsou bohatí lidé nedovychovaní, což je pravda, a bude to trvat dlouho, pokud vůbec bude trend k nějakému jejich "dovychování". Ale těmto lidem to je celkem jedno, ti tomu ani neškodí, ani tomu nijak nepomáhají. Co tomu škodí daleko víc jsou takzvaní kulturní pracovníci. Když se podívám na různé vysoké školy, po 90. roce v pomalu každém okresním městě z nějaké lidové školy umění nebo z průmyslovky se stala univerzita a pochopitelně nejlépe vynikají takové ty meziobory typu, já nevím, kulturní antropologie, dělení kultury na diagonálu, vertikálu, horizontálu, což samozřejmě vůbec nic není, a jsou to takové zbytné nádory na nějakých společenských vědách. Absolveni jsou potom samozřejmě v různých médiích a jejich selekcí projde jenom to, na co doskočí a jelikož jejich základ, respektive kořeny, nejsou žádné, tak to je takové kam vítr tam plášť. Můžu říct, že negramotný hlídač lisovaných trubek z Orlové nebo bachař z Mírova pro kulturu paradoxně dělá víc tím, že se o ni vůbec nezajímá, než dvě třetiny takovýchto českých kulturních pracovníků.

Je to bohužel pravda, Vladimíre (smích), v tom s vámi plně souhlasím. Ale abychom nezůstávali tak smutní, aby nám tady nezůstala taková ta hořká slinka na závěr, tak teď půjdeme do zářného optimismu. Co těší Vladimíra Franze v současné době?
No, těší ho jednak, že balet Zlatovláska, který je stále jedním z nejúspěšnějších titulů Národního divadla, dozná tvaru na DVD, pro Supraphon, tak to je veliká radost, další veliká radost je, že vzniká hudební báseň Morava, což by takřka mohla být druhá symfonie. Opět, samozřejmě, tady byly různé věci v pozadí, o kterých bych se už nerad zmiňoval, ale bude to mít premiéru příští rok v Brně a potom na znojemském hudebním festivalu. Chystá se balet Braunovy sochy Ctnosti a Neřesti, což by bylo dobré, protože je to otevřená forma, která by mi mohla přinést mnohé z hlediska kunsthistorickýho. Mám teďka výstavu ve Škrlích, Škrle jsou malá obec deset kilometrů za Chmutovem po proudu Chomutovky, kde v gotickém kostele byla neuvěřitelná akce spojená potom s koncertem, bude to spojené ještě s mým benefičním varhanním koncertem v Chomutově, a příští rok takovou soubornou globální výstavou k nějakému, dejme tomu, životnímu jubileu.

Já bych měla posluchačům ještě na vás prozradit, že další vaší velkou vášní je zahrada a květiny.
Říká se, že zahradník je vrah, takže já se na to zaučuju. Pěstuju čím dál tím více květin, já mám rád velké kytky, letní kytky, mám rád zahradu, která volně vlaje, vytváří neortodoxní kombinace. Vloni mě od toho různí zahradníci zrazovali, ale všichni už měli v září zahrady hnědé a odkvetlé a mně to kvetlo ještě v listopadu za prvního mrazu a sněhu. A také nezastávám názor, že zahrada musí být urnový háj, to je taky docela podstatné. Ještě jednu věc jsem si říkal - po stočtyřiceti profi inscenacích profi jsme si řekli, že je zase dobré udělat něco s ochotníky, a tak jsem ve Strašnickém divadle udělali obnovenou premiéru našich úplně prvních dvou opusů, které jsem udělal vlastně pro divadlo, to je Opera ještě nezemřela, což je opera pro činoherce, skutečná, a Tajemný listonoš, což je absurdní muzikál z roku 1980. Udělali jsme to nejen pro svoje potěšení, ale i proto, že ty věci, třeba písničky z toho muzikálu, jsou nosné a kdyby měly roucho a zpíval je nějaký profesionál, tak by to bylo v pořádku, ale z toho našeho divadlo kromě mě se vlastně nikdo v té branži nezůstal. Tam byl třeba Jiří Strstka, který později dělal ředitele Národního divadla, nebo Jan Kosek, který je básníkem ale živí se sociální psychologií na Právnické fakultě. My jsme vlastně byli vrstevníky Divadla Sklep, Divadla Vizita, Provázku, Ha-Divadla, a o tom našem Divadle Kytka, které bylo autorské, bylo to hudební divadlo, dělalo vlastně žánr, který se začal dělat masově až po deseti letech, tak nikdo pochopitelně neví, čili tímto způsobem bychom to chtěli malinko napravit. Přestože zkoušení se spolužáky-vrstevníky bylo takové trochu Marečku, podejte mi pero, protože všichni jsme už v nějakém středním věku, a někdo je zdevastovanější a třeba si nic nepamatuje, a přestože ty věci vznikly před takřka třiceti lety, myslím, že jejich jakýsi pel je stále nosný, a becenstvo se bavilo, sice docela na jiných místech než v roce 80, ale bavilo se, a to je dobře. Takže přece jenom to divadlo má nějaký smysl, a když to holt nejde oficiálně, tak to půjde zase neoficiálně.

Takže to byla na závěr pozvánka na vaše představení ve Strašnickém divadle. (...) A kdo přijde, tak vás uvidí hrát a zpívat zcela naživo.
Ano. Já jsem se později vždycky bránil tomu dělat interpreta, radši jsem byl skrytý za těmi notami, ale když jsme začínali, tak holt to jinak nešlo. Tehdy ale mezi obecenstvem a mnou muselo být asi čtyř až pět různých plent, abych nevystrčil ani malík, protože jsem měl takovou hrůzu z lidí. Dneska už se nebojím.

Letem kulturním světem, neděle 4. května 2008, Český rozhlas 6, Markéta Ševčíková

Saudková a Franz: Vzájemně se inspirujeme, ale příliš neovlivňujeme

27. listopadu 2008 v 22:17 | Ivo Cencinger, Naše Hodonínsko
Právě objevený, víc než dva roky starý rozhovor s IS a VF pro Yellow.cz:

Saudková a Franz: Vzájemně se inspirujeme, ale příliš neovlivňujeme

Na vernisáži výstavy černobílých portrétů v hodonínské galerii výtvarného umění se nedávno s přítelem, výtvarníkem, skladatelem a vysokoškolským profesorem Vladimírem Franzem objevila pražská fotografka Ida Saudková. Paní Saudková, v čem může být černobílá fotografie sdělnější?
Líbí se mi už ten barevný posun, abstrakce, změna vidění, člověk může možná více vnímat to, co je podstatnější.

Děláte portréty, fotografie kolorované i série ve stylu komiksu. Který druh fotografie považujete za nejtěžší?
Fotím lidi, kteří jsou s tím srozumění. Je to hodně o komunikaci. Takže reportáž je pro mě oříšek. A technickou fotografii bych taky neuměla.

Setkávala jste se s Janem Saudkem. Připustíte, že vás ovlivnil?
Byl to můj tchán, nejsme pokrevní příbuzní, ale myslím, že mě určitě ovlivnil, dělala jsem mu asistentku. Když má někdo silnou energii a rukopis, ono vás to ovlivní, ale já se snažila, jako asi každý, o něco svého. Navíc myslím, že tím, že jsem ženská, mám úplně jiný způsob práce a vnímání než muž.

A do jaké míry vám pomohlo získané příjmení Saudková?
I když bych čekala, že mi bude spíše ku prospěchu, paradoxně pociťuji spíše opak. Je to asi tím, že lidé respektují určitý druh umění, až jsou tím jménem pak přehlcení.

Nemáte strach, že s érou digitálních fotoaparátů, internetu, mobilů, fotografie jako umění zanikne?
Stejně tak se říkalo, že opera je mrtvá, a lidé vždycky přijdou. I když tu bude jakákoliv technologie, myslím, že bude pořád někdo umění dělat a vyhledávat.

Čím sama fotíte?
Není důležitá technologie, důležitý je výsledek. Já používám kameru Hasselblad, tedy absolutní klasiku, která byla na Měsíci.

Pane Franzi, když srovnáte svůj obor s fotografií, kdo je na tom lépe?
Muzika je podvědomější, je to jazyk, který nemá hranic, nemá tělo. Výtvarného umění, toho se člověk může dotknout, vidí, že to existuje, i když se neinterpretuje. Fotografie je zvláštní umění, je strašně limitovaná, nemá fyzické tělo, je daleko těžší, aby to, co je zobrazeno, mělo další přesah.

Jaké to je žít s fotografkou, která dělá portréty, dalo by se říci klasické?
Je to příjemné, protože já dělám klasickou hudbu, a je to určitě o zvětšení prostoru, ona do toho vnáší prvky, které jsou kontra tradici.

Setkáváte se stále s předsudky kvůli vaší vizáži?
Ne, to už bych opravdu musel jet někam do pohraničí. I bulvár se ke mně chová uctivě a já mu nezavdávám příčiny, abych mu nadbíhal. Paradoxní ale je, že pokud člověk něco potřebuje sdělit, dozví se to především z bulváru, mám pocit, že ho všichni čtou u zubaře. A námitky, že jsem na sebe chtěl upozornit? Kdybych měl tetovací studio, možná ano.

Ivo Cencinger, Naše Hodonínsko, Týdeník Hodonínska, Kyjovska a Veselska, číslo 22, úterý 27. června 2006

Bestseller O češtině křtili U mrtvýho ptáka

24. listopadu 2008 v 22:19 | www.citarny.cz
Dne 18. listopadu proběhl v hostinci U mrtvýho ptáka v Karlíně (Praha 8, Křižíkova 16) křest knihy Aleše Cibulky O češtině 2. Součástí knihy jsou i rozhovory s "řadou známých osobností, které dokážou povídat o češtině poutavě, s láskou i nadhledem", mezi jinými i s VF.

Na přiložené fotografii jsou všichni aktéři křtu:
Zleva: Karel Štědrý (zpěvák a konferenciér), Eva Hrušková (herečka), Ivana Andrlová (herečka), Rudolf Křesťan (fejetonista), Bořek Šípek (architekt), Aleš Cibulka (moderátor a autor rozhovorů s osobnostmi), Vladimír Franz (malíř, hudební skladatel), Zbyšek Pantůček (herec), Jan Doubrava (režisér tv cyklu O češtině a autor komiksových pasáží v knize), Jan Vodňanský (básník, spisovatel, herec), Markéta Pravdová (spoluatorka knihy a redaktorka, Ústav pro jazyk český), Jana Semelková (vedoucí Edice ČT) a Jitka Saturková (editorka Edice ČT)



"Bavit se o tabu znamená bavit se o něčem, co vlastně téměř neexistuje." - VF v TV magazínu Queer

24. listopadu 2008 v 21:54 | ČT2
"V Čechách, vzhledem k tomu, že nikdo neví, co by tomu někde někdo řek, tak radši není tabu snad nic. Čili je to opačnej přístup, je to společnost velmi tolerantní."

"Vážím si přesahu lidí, který pracujou sami na sobě a dokážou mi ukázat, že život má smysl. To mi současně pomůže přežít, což je vlastně hlavní smysl umění. Ne takový ty kunsthistorický blbosti, kdy se snaží umění suplovat vědu nebo, já nevím, kulinářství nebo petrochemii. Umění má dvě základní funkce: navázat vertikální kontakt, to znamená něco, co nás přesahuje, a pak nás to taky musí bavit."

"Samozřejmě mám rád lidový umění, ale nenávidím ten takzvaný folklór, který končí vypalovanými vařečkami a jde přes všechny takový ty ejchuchů a různé soubory písní a tanců, kdy je to všechno umělé a kdy jeden konec je toto a druhý by mohli být Eva a Vašek. Ale vzhledem k tomu, že je to nezničitelné, tak jsem namaloval atomový hřib, okolo něhož tančí tento soubor písní a tanců."

"Tuhle jsem jel z Bregenz sedmset kilometrů celým Rakouskem a byla dopravní špička a nic. Když jsem přejel hranice, tak jenom ze Strakonic do Prahy bylo pět dopravních nehod, což svědčí o tom, že lidi tady jezděj jak prasata. To je proto, že nemaj jakoukoli vnitřní kázeň, nemaj jakékoli vnitřní tabu. Možná to souvisí i s tím, že tahle země byla vždycky velmi vypjatě ateistická a i víra v Boha neznamená něco praktikovat, ale soubor jistých omezení a jistých pravidel která jsou od toho, ay se dodržovala. A tady vždycky byla pravidla o tom, aby se obcházela a nějakým způsobem se s nimi chytračilo. O tom je další obraz, který se jmenuje Stop vtipkování. Vtipkování je jeden z hnusných českých rysů, ještě spolu s kutilstvím. Vtipkování se neprojevuje vyprávěním fórů, vtipkování je třeba to, že se místo umění dělají různé blbosti. A tohle vtipkování je ve všech patrech galerií a nikdo si nic z ničeho nedělá, protože chybí jakékoli omezení. V tomto světě žádné tabu není. Bavit se o tabu znamená bavit se o něčem, co vlastně téměř neexistuje." (upraveno)

Odvysíláno v pondělí 13. října 2008 na ČT2 ve 23:10


Reprodukce zmíněných obrazů:
Věčný folklór (akryl, plátno, 70x100cm)
http://nd.blog.cz/r/requinuv.blog.cz/obrazky/37381916.jpg
Stop vtipkování (akryl, plátno, 300x200cm)
http://nd.blog.cz/r/requinuv.blog.cz/obrazky/37381931.jpg

VF renesanční (gotický, barokní, románský, secesní...)

18. listopadu 2008 v 6:55 | ČT24 a requin
Vladimír Franz je už skoro renesanční člověk

Vladimír Franz, přední český hudební skladatel a pedagog, se tentokrát představuje jako malíř. V Chomutovské galerii Špejchar vystavuje svá velká plátna. Nezáleží na rozměrech, barvách a použitých materiálech. Chce-li se hudebník, nebo malíř nazývat umělcem, musí podle Vladimíra Franze mít především názor.

"V dnešní době je trošku zvykem, že tvůrci staví už na předvařené drti různých jaksi názorů," doplňuje Franz.

Motivy obrazů Vladimíra Franze nejsou příliš poetické. Česko-německé vztahy, příhraniční prostituce, americký radar na českém území. Témata, která už omlely noviny a televize. Pro umělce jsou ale pořád důležitá. "Každý obraz se dotýká nějakého problému, který nás ať už ve společenské, politické, nebo obecně lidské podobě trošku trápí," přibližuje své pojetí autor.

Malující hudebník nic návštěvníkům výstavy neulehčuje. Používá komiks i kýčovité koláže. Většina obrazů přitom vypadá jako by ještě potřebovaly domalovat. "Jak už říkal Pablo Picasso dokončený obraz je mrtvý. Nedokončený je nebezpečný," parafrázuje Franz.

Souvislost mezi svým vzhledem a obrazy visícími v chomutovské galerii Vladimír Franz vylučuje. Divák si ale v tomto případě může myslet opak. Obličej Vladimíra Franze - to je také názor.

ČT24, 7. 11. 2008




PS:"Hodně lidí se vyjadřuje: Vladimír Franz je renesanční osobnost. Není to klišé, nejste spíš osobnost gotická? Co říkáte tomu, žít tak v době Hieronyma Bosche?"
"Samozřejmě, vyprávění o renesanční bytosti je odporné, zprofanované klišé, které odpovídá termínu Brouk Pytlík, přenechám jej raději jiným. Více pro mě znamená životní ideál, nežli cesta k němu, která se lidem kolem jeví jako mnohostrannost. Nepřikládám tomu velkou váhu. (...)"

(Z rozhovoru VF pro magazín Fénix, 2000)