VF: Příběhy se zpívají, písničky vyprávějí

28. listopadu 2008 v 16:24 | Vladimír Franz
Následující dvojtext, prezentovaný v rámci loňské výstavy Dotýkání místy nemísty v pražské galerii Carpe diem, poskytuje unikátní vhled do způsobu, jakým VF přistupuje k tvorbě.

Příběhy se zpívají, písničky vyprávějí aneb O čem vím, skládám-li hudbu k Babičce

Stopy člověka v prostoru a čase. Dotýkání. Tenká vlákna vystřelující z dotýkaných míst vlají všemi směry. Někdy duhově zazáří a čas, který ani zdaleka neplyne přímočaře, je uchvacuje a jako pavučinky babího léta rozvívá po krajině - daleko, blízko, dávno, teď. Náhodné místo? Kout severovýchodních Čech! Rámec... V čase perleťové masky smrti duní tu dráhy lavin a jen blázen by se procházel Krakonošovou zahradou, sbíraje kousky uranu ku barvení látek či skla. Visí nad běžící Úpou, hrozny textilek, a než je zašantročili, obdivuješ obrovská kola neznámých strojů líně se otáčejících za okny. Pak přijde obleva. Louky jsou plné bledulí, později narcisek a ještě později smolniček, vraního oka a vemeníku. V žacléřských dolech permoníci přebírají lesklé valouny uhlí, nedbajíce snadné cesty vedoucí velikonočním proutím až za pomezí. Leží, leží kláda, na té kládě vrána, až ta vrána vzlítne, píšťalka se svlíkne. Úporně hoří radvanovická halda.

V Brendách, na zpocené skále, číhá loupežník Lotrando na poselstvo ze Svídnice v přítmí vlajících udaten. A z dětských her synů doktora u zázračné studánky svatoňovické se pozvolna stává vědomí kořenů, zvěstované daleko široko. Rek Alšovy Vlasti totiž zahnal škůdce ze Severních průsmyků, zabil draka v Trutnově, léčí si poraněnou ruku u horských zřídel Krkonoš, aby pak volně kráčel ku Dvoru Králové, podal svědectví, vyrazil zpěv. Neboť příběhy se zpívají... V té chvíli i skály berou na sebe podobu Betléma a ryjí brázdu mnohému plastickému cítění pro budoucí.

Příběhy se zpívají, ale písničky vypravují. Hronovským vodníkům jde hlava kolem. Smršť! Kronikaření! Nos na skle! Jedno však vědí dobře. Pod Červeným Kostelcem se Úpa ještě jednou, naposledy, zařízne do hlubokého údolí, zvolna se měnícího v Údolíčko. A sem už vodníci nesmějí. Zde voní střemchy, poletuje chmýří pampelišek, někdo je vítán, jiný se ustavičně loučí, štěkají psi. Děti si pouští mlýnek a je jim úplně fuk na čem za horama právě pracuje vratislavský fyziolog Purkyně či jeho kolega - taky profesor - Čelakovský, jízlivě vzpomínající na rodné Strakonice. A než se naděješ, had vypije džbán vody a ze všeho je vzpomínka. Rodí se poezie. Hrdina Alšovy Vlasti právě vyjel...

Stála svatba stála, od bílého rána... Babí léto. Barbora Panklová si bere Josefa Němce. Všude jiřiny. Znal´s je? Bože. Jak já jen nenávidím jiřiny! Ona se stane symbolem, z něho bude netvor. Počátek křížové cesty? Září... Udělejme časovou smyčku a provdejme Barunku za Karla Hynka Máchu. Pomozme i Němcovi, Magdaléna Dobromila právě vaří oběd. Bylo by to k něčemu? Kdoví. Písničky se vyprávějí. Vraž do toho třicet vajec!

Leží, leží kláda: Až bude v Čechách těžko, krásná Paní Božena se vznese nad Všerubským průsmykem. Hlavou v oblacích bude srážet letadla a rozhoupávat zvony. Zase bude bit císař Jindřich III. na Brůdku, zas na odvrácené straně Bogenů zapláče trucovitá Eliška Přemyslovna. Do trav zaprší slzičky Panny Marie a v opačném cípu země Slavníkovec Vojtěch poputuje do Pomořan vstříc svátosti kolem Hejšoviny a Broumovských stěn, odkud padají zmije. Tma! Na hranicích se vztyčí železobetonové pěsti národního sebevědomí, vzápětí zrazené. Procesí do Vambeřic slepě táhne mlhou po poztrácených Babiččiných zubech. Dobrý arcibiskup Arnošt se neklidně zdvihl na loktech ve své kladské hrobce. Svítí Kobylí hvězda! Ale: Až ta vrána vzlítne - velká záře vzejde z Údolíčka. Voní tu balšám, štěkají psové, kvetou jahody.

Na Ostaši sedí kamenná panna, v klíně rozešitou košili. Až košili došije, konec světa nastane. Co rok, to steh. Z dotýkaných míst vystřeluje přece tolik tenounkých vláken! A my je musíme lapit. Pochytat jich co nejvíc, snad nepatrně prodloužíme vyměřenou lhůtu a zpomalíme čas, neboť: Aniž si vlastně uvědomujeme, soukáme z vláken provaz. A čím ten provaz bude pevnější a silnější, tím bezpečněji po něm přejdeme, zpívajíce, přes propast zvanou život.


Výše uvedený text se týká vztahu člověka a tradice. Výstava se nazývá "Dotýkání místy nemísty". Ono v tom dotýkání je několik aspektů.

1. Antonín Dvořák kdysi říkával, že existuje nota, v níž je obsažená celá hudba. Když se ho pak žáci ptali, která nota to je, odpovídal, že kdyby to věděl, napsal by ji a nemusel by dále skládat. Stejně tak já si myslím, že na obraze existuje bod nebo konstelace určitého počtu bodů, které - správně nalezeny - dají dohromady plně fungující tělo obrazu. Snažím se tyto body hledat a občas se stane, že některý z nich přibližně uhodnu. Dotkl jsem se tedy místa. Co ovšem se zbytečnými nemísty všude kolem...

2. Existují místa v krajině. Znám jejich geologické podloží, botaniku, horopis i historii. Vím také, v které roční době jsou tato místa navštívena. Snažím se nejrůznějšími způsoby definovat podobu a energii oněch míst. Občas se mi je podaří usvědčit z toho, že nejsou ta pravá. A opět je tu nemísto.

3. Akvarely vznikají většinou v podletí, jako předskokani k větším plánovaným výtvarným koncepcím. Toulám se křížem krážem ve stoupání konfliktních mas přehřátého vzduchu, blažený ve velkém vedru a snažím se skrz papír položený na zem nahmatat puls země a najít tak definici pro závodní dráhu srdce, mozek, ruka, kterou musím urazit v co nejkratším čase a pokud možno bez nehody. Neboť jsem vlastně něco jako potápěč, který z hlubin toho, co nás všechno obklopuje, přináší zázračně obyčejné jevy, před nimiž stojím v tiché extázi a jichž si nikdo nevšímá.

Vladimír Franz, 2007, 2008
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama