Odjinud aneb Vášně Idy Saudkové

1. února 2009 v 21:59 | Blanka Šrůmová
K Idě Saudkové chodím už několik let. Je příjemné ji navštěvovat. V jejím ateliéru máte pocit dávno zapomenutého světa a klidu, který jinde není. Podmanivé kouzlo jejích fotografií vzniká v nestřežených okamžicích, které ona dokáže velmi půvabným způsobem zachycovat. Sama je zřejmě nezachytitelná...
Ida začíná:
Poslední dobou mi připadají moje životní příběhy jako ta knížka Žabákova dobrodružství, nebo tak podobně...
Ano, co takhle nějakou vzpomínku z dětství?

Když jsem byla malá, tak jsem dělala svým rodičům hrozné scény, proč mě nechtějí přejmenovat na Vinnetou, bylo mi úplně jedno, že to je chlap, tehdy prostě šly ty filmy a mně se to líbilo... a co se týče třeba šikany ve škole, tak já jsem vždycky spíš byla ta, co šikanovala. (smích) Na druhou stranu se u nás ve třídě objevila jedna postižená holka, taková chudinka, co na ni všichni plivali, ale já jsem ji pak vlastně bránila, staly jsme se nejlepšími kamarádkami, spolu jsme rostly a dařilo se nám.

Připadá mi, že musíš žít tak trochu v jiném světě, jak to máš třeba, když potřebuješ něco vyřídit na úřadě?

Já když jdu k úředníkovi, říkám rovnou - nezlobte se na mě, já neumím vyplňovat tiskopisy, já umím akorát fotit. Ta paní se na mě nejdřív divně koukala, a když už jsem to zopakovala asi desetkrát... podívejte se, můžete mi rovnou dát jinej papír, už jsem to napsala špatně, no vidíte to, nezlobte se... tak si nakonec posunula brýle a řekla mi: Dejte to sem, ono to tak bude rychlejší, začala to vyplňovat za mě a nakonec se zeptala: A vy umíte fotit? Já mám dceru a ona by chtěla být modelkou... daly jsme se do řeči, hned jsem ji viděla v jiném světle, že ta úřednice je taky jenom člověk, že je to ženská, na kterou se vykašlal chlap, živí dceru a na úřadě má jedenáct tisíc čistého... a nakonec jsme se skamarádily a známe se dodneška.

Co jsi teď za poslední dobu udělala nového?

Moje fotky vznikají v klidu a v pohodě. Sama pro sebe si poslední dobou fotím různé chlápky, ale taky jsem teď několik měsíců pracovala na nějakém kalendáři, byla to charita na postižené děti, spousta známých holek s dětmi, jako je Bára Nesvadbová, Mahulena Bočanová a další. Řekla jsem si, to mě bude bavit, a prostě jsem se nechala přemluvit jen za materiál. Ale když je něco na zakázku, tak lidi okolo vždycky udělají nějaký průšvih. Například se teď jeden grafik někam ztratil a nikdo neví, jak to s tím vším dopadne. Zatím je všechna moje práce ztracená a já jen doufám, že se to najde. Po této zkušenosti to vypadá, že už nikdy nebudu dělat žádnou charitu tímhle způsobem. To dám radši peníze nějakému určitému člověku, radši osobně někomu pomůžu, třeba mu dám tisícovku, když bude potřebovat, abych měla pocit nějaké konkrétní pomoci.

Práce na zakázku přináší vždycky nějaká úskalí...

Zjistila jsem, že jsem bohužel těžce sólovej hráč, všechno musím dělat sama. Lidi přijdou a řeknou: tohle je úžasný, nádherný... ale ta fotka vznikla proto, že tady nikdo nebyl, že jsme tu seděly s mojí kamarádkou, byla pohoda a klid a pak jsem vyfotila její dceru, a proto existuje tahle fotka. Proto je tak hezká. Ale když tady budeme mít kadeřníka, maskérku, asistentku, novináře, kteří budou běhat okolo, aby si to ještě vyfotili do Blesku, tak nemůže vzniknout nic výjimečného. Lidi okolo akorát sajou energii, takže asi moc dělat na zakázku neumím.

A co podzimní deprese, jak se o nich teď všeobecně mluví?

Podzimní deprese tedy nemám, tenhle podzim je nádherný, zaplať bůh, a venku je úžasné teplo.

Já jsem například v tomhle počasí dostala chuť pořídit si nový parfém...

No, tak to ti jeden přinesu... na podzim musí být těžší vůně... já miluju těžké vůně, hlavně tuhle jednu italskou voňavku, a už když vidíš ten červenej flakon, tak je to jasný. Italský voňavky jsou jednodušší, drzejší, jak vizuální, tak čichovej kýč.

Takové, jací jsou sami Italové?

Oni se nenávidí i milují a stejně bez sebe nemůžou být. Nedávno jsem četla, že typická Italka - Madonna - má nějakou rozepři se svým bratrem, který o ní vydává knihu, kde ventiluje nějaké osobní a rodinné věci. Jak se říkalo v Limonádovém Joeovi - bídák nebo hrdina, my jsme jedna rodina, takže až to bude bestseller, i když okolo kolují zprávy o hádkách, tím víc se o tom bude mluvit, brácha si vydělá peníze a všichni budou spokojeni.

To mi trochu připomíná i tu vaši rodinu... s Janem Saudkem jste se poslední dobou viděli?

Nedávno se mi ozval Mistr sám, potřeboval se mnou něco nafotit, tak jsem tam jela a on říkal zas něco o Sáře. Já teda nevím, co přesně mu udělala, ale zase na ni nadával. Ona má už šestileté dítě, takže spolu nejsou přes sedm let, a navíc, Jan má skvělou partnerku Pavlu Hodkovou, se kterou čeká už druhé dítě, tak nechápu, proč o té Sáře stále mluví? Ale abych to dopověděla: tak tedy když jsme odcházeli, před barákem stálo auto. Mně se to auto vždycky hrozně líbilo, fiátek s plátěnou střechou, kdysi mi už nabízel, že mi ho dá. Já si myslím, že když už pořád vypráví o těch milionech, tak na mně a na Gábině Fárové si on také celkem vydělal, takže bychom si od něj možná auto i zasloužily, ale není to ničí povinnost modely honorovat. Takže jsem s díky odmítla. Jinak mi nikdy nic nedal, i když všude vykládá, jak nás všechny živí, a zahrnul do toho v bulváru i mě. A on zas tak teatrálně, jak je jeho zvykem, říká: Ido, proč jste si nevzala ten vůz? A já po těch všech jedech, co tam padaly na tu Sáru a Sama celou tu jednu hodinu, co jsem tam byla, jsem řekla: Honzo, já jsem si ho nevzala, protože je to stará rozbitá rachotina a vy byste pak o mně psal, že jsem vám ukradla auto. A ten Honza, když jsem mu tohle řekla, úplně zrudnul a hrozně se naštval. Ale já jsem jen řekla pravdu. On všude vykládá, jací jsme všichni příživníci, takže kdybych já si to starý rozbitý auto vzala, zítra bych si to o sobě někde přečetla. Teď ale myslím, že jsem ho tak urazila, že ho neuvidím nejméně dva roky. (smích)

Ida Saudková, nar. 1966, vystudovala školu uměleckých řemesel, začínala jako ateliérová fotografka, specializuje se na klasickou, černobílou aranžovanou fotografii. První žena Samuela Saudka, dnes žije s výtvarníkem a hudebním skladatelem Vladimírem Franzem. Výstavy: 1996 Bratři a sestry, Praha, 1998 Remix, Praha, 2000 Café Louvre, Praha, 2001 Žhavé polibky, Praha, 2003 Funkeho Kolín, Kolín, 2003 Portréty slavných, Praha, 2004 Volný výběr, Vilnius, Litva.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama