Hluboká poklona, Emilie M.
Herajtová a také dramaturgyně a dramatička Magdalena Frydrychová intuitivně a nenásilně zkrátily zpočátku až příliš postavami i informacemi zahlcený text a připravily strhující sugestivní podívanou, z níž zcela přirozeně vyvěrají známé čapkovské pravdy pro někoho možná příliš plakátové, hlavně však srozumitelné a nadčasové. Žádné zapeklitosti, šifry, aktualizace ani režisérský diktát. Prostorná scéna Jany Prekové nese střídmé znaky dobového funkcionalismu s kotěrovskými křesly, nic na ní není zbytečné, své vykonají střihy světel a tmy. Skladatel Vladimír Franz, jehož hudba září i ve výborné Paní Urbanové, napsal a se symfoniky nahrál působivou muziku, jež do atmosféry přesně zapadá. Jako by se Stravinského či Pendereckého moderna ocitla ve velkém třesku s postmoderním industriálním chaosem. Silné melodie i divoké kakofonie přesně podtrhují vypjatá místa, aniž by byly samoúčelné. Kdybychom pro hradeckou Věc Makropulos hledali stručný slogan, mohl by znít: Surrealistický horor říznutý černočernou komedií. Avšak pouze přímý vypravěčský tah, energie, využití pohybových i tanečních prvků, originální humor a přízračná atmosféra by byly jen poloviční, kdyby zároveň nešlo o výsostně herecké divadlo. Kamile Sedlárové v roli věčné ženy Emilie Marty blikají z každého pohledu Radok i Thálie, jen vstoupí, i v poslední řadě balkonu je zřejmé, že vešla personalita s velkým P. Je sarkastická, chladná, sexuálně vyzývavá, pohrdavá i sebestředná, pohrává si s intonací a v každém "meziřádku" repliky naznačuje, že ví mnohem víc než okolí. I v okamžicích nejvyšší suverenity jemně naznačí hluboký cit, vědoucí smutek amrazivé zoufalství. Vždyť už žije přes tři sta let. Sedlárová, jež může připomenout Soňu Červenou v Morávkově Návštěvě staré dámy, vůbec přitom nepřehrává, ale má od své postavy odstup, nejzřetelnější třeba ve chvílích odhalení svého věku, kdy se pase zděšením svého amanta, nebo když si nazouvá protézu či když při polibku přijde o chrup. Skvělý výkon s dokonalou gradací a empatií pro věc!
Výtečným nápadem byla stylizace její služebné Lojzičky, z níž Herajtová, taktéž zkušená choreografka, učinila tančící a mrazivě perverzní přízrak - metaforu, alter ego Emilie Marty. Talentovaná Eva Kratochvílová tu tancem, tu gesty naznačuje, realizuje, dopovídá i rozostřuje, co se zrovna hlavní "nadženě" honí hlavou. Chytře vystavěnými gagy, třeba kopanci, pomáhá také své paní, aby jí zůstala elegance dámy. Ač je jasné, kdo je ve hře hvězdou, inscenace nemá žádný slabý výkon. Dobře hrají Filip Richtermoc, Vlastimil Čaněk či Kristýna Kociánová, už zmíněný Dušan Hřebíček, který v závěru výborně zvládá úkol z nejtěžších - přednést Čapkovu "dišputaci", že na život věčný by měl mít právo každý, nebo Jiří Zapletal coby baron Prus, který by nápoj věčnosti nechal dědit jen mezi aristokratickými vyvolenci. Dokonce vtipně vyšly u Čapka mnohdy schématické "postavy z lidu", tedy strojník Josefa Čepelky a poklízečkyMarie Kleplové.
Jde o zážitek z nezapomenutelných. Věra Herajtová a Kamila Sedlárová ve Věci Makropulos obhájily nejen trvanlivou kvalitu Karla Čapka, ale i Klicperova divadla.
Иными словами, технологию несъемной опалубки можно применять в северных районах с морозными зимами. Разрешено заливать бетон облегченных марок, поскольку опалубка используется как дополнительный строительный http://builderbest.byethost7.com/ материал.
Две разновидности опалубки не вступают в конкуренцию друг с другом, так как сферы применения их отличаются. Вместе с тем использование описанных здесь методик служит прогрессу в строительной отрасли, позволяет сооружать разнообразные монолитные конструкции.