Duben 2009

DOPORUČUJI: V údolí nevysychajících kostí - Rozhovor s VF

23. dubna 2009 v 7:14 | Martin Rychlík/Euro
Od ledna jsem podal mozartovský výkon, takže mám všeho neuvěřitelně plné zuby, říká skladatel Vladimír Franz. Z tempa však neubírá.
V sobotu 18. dubna bude mít v brněnském Divadle Reduta světovou premiéru opera- oratorium Údolí suchých kostí. "Už dva měsíce na ní dře Ars Brunensis Chorus, který slaví třicáté výročí," poznamenává skladatel. Dirigentem je Dan Kalousek. Opera by měla být svěží, k čemuž přispěje mladé obsazení.
Kromě "kostí" složil profesor DAMU též hudbu k Věci Makropulos pro Klicperovo divadlo (premiéra 14. března), k Lékaři své cti pro Divadlo v Dlouhé (premiéra 4. dubna) i televizním aktovkám s Miroslavem Donutilem. Při tom ještě psal text k výstavě Jaroslava Hovadíka, ve škole probíhaly navíc přijímací zkoušky.
Koncem února vyšlo Franzovi i DVD úspěšného baletu Zlatovláska; na 4. července Franz chystá výstavu Caprichos 009, jež bude součástí zahájení 44. ročníku MFF v Karlových Varech. "Spojili jsme filmový festival, můj lehce sociálně- kritický cyklus a určité nepříjemné jubileum, jež mě v tomto roce asi nějak postihne..."

Už má váš pes Ondřej, o němž říkáte, že získal přinejmenším bakalářský hudební titul, oratorium naposlouchané?

Pochopitelně že nemá. Jsou věci, které člověk píše v tichosti. Něco vznikalo ještě v teplých krajích, na Kanárských ostrovech, bez nějakého nástroje. Sám to nemám naposlouchané, takže budu překvapen. A navíc: co dám do not, okamžitě zapomínám, abych si čistil hlavu. Věci, jež jsem nikdy do not nevepsal, si pamatuji třicet let, ale tohle pouštím. Asi tak, jako si potrubí nepamatuje, co jím protékalo před dvěma lety.

Jak dlouho jste na opeře pracoval?

Věc určitým způsobem zraje. To je jeden proces. Ale pak je druhý proces, mechanicko- tvarovací, kdy člověk píše partituru. Vznik trval pět neděl. Sedmdesátiminutová věc.

Vyspal jste se vůbec, nebo to bylo intenzivní "vychrlení"?

Věci jako opera Válka s mloky (EURO 14/2007), balet Zlatovláska nebo symfonie jsou pro mne vždy devastující. Rozhodí spaní na čtyři měsíce. Když člověk maká, může pak mít poruchy prostorové orientace, což znamená, že se třeba nemůže trefit do vrat. V takovém stavu to jde samozřejmě velmi rychle, ale je to, jako kdyby si člověk sáhl na vysoké napětí. Hodí to jiskru, ale dlouho potom brní ruka.

Je tvořivé období opojné?

Velmi opojné. Ale to formulování, kdy musí člověk držet celý oblouk trvání v sobě, kdy mu nesmí nic utéct, je nesmírně stresující. Nikomu to nepřeji.

Kde leží Údolí suchých kostí?

Ve Starém zákoně u proroka Ezechiela. Jinak patrně někde, předpokládejme, v Izraeli nebo podobných končinách. Začíná to trošku arabsky, pak v latině a na konci to s deziluzí přejde do češtiny. Libreto psal Rostislav Křivánek. Tematicky je to víceméně o tom, že téma znovuvzkříšení není ve Starém zákoně takřka frekventováno - právě kromě této drobné epizody z Ezechiela. Čili to klade zásadní otázku: kdyby došlo ke znovustvoření lidí, dopadlo by to stejným debaklem?

Je to takový průšvih?

No, když si vezmeme, kolik miliard let se vše vyvíjelo, a potkáte někoho, s kým jste nucen jednat, říkáte si, že za tak dlouhou dobu mohlo vzniknout něco lepšího... Přidělali jsme navíc postavu Pokušitele a jeho Odpovědníka. Je to spor o duši, který známe ze středověkých mystérií. Pokušitel ve střední části, která se vtipně nazývá Pokušení, podobně jako Havlova hra, rozpoutává úplnou klauniádu, protože se tam objeví psi, kteří se chtějí zmocnit kostí a vyjí na akustické konstanty "EU, EU", dále pak ptáci a opice prezentující pomocí citátů kulturní dějiny lidstva.

Opera asi neskončí moc optimisticky...

Končí to v neuvěřitelném neladu, který může zastavit jen smrt. Jsou to zásadní věci. Tím, že si Evropa položila otázku, kde Bůh bydlí, kolik měří, kolik váží a co jí, což se táhne už od dob osvícenství, vlastně jej vytěsnila. Bůh přestal být součástí člověka. Bůh není jen praktikování víry, jde spíše o vnitřní míru věcí, určitý strop, co mohu, a co nemohu. A míra pravidel se tady ztratila. Vnitřní život lidí nějakým způsobem bez vnitřní víry odumírá, upadá a stává se pustším a pustším, i kdyby lidé měli stovky miliard, je to čím dál větší pustota. Na konci opery ještě, aby toho nebylo málo, dokonce sbor klade impertinentní otázku: "A čemu věříš ty, Bože?"

Snesme se od Boha k zemi. Do Čech. Loni jste řekl, že "negramotný hlídač lisovaných trubek z Orlové dělá pro kulturu víc než dvě třetiny kulturních pracovníků". Jak jste to myslel?

Velmi jednoduše. Když se v Čechách objeví nějaký fenomén, jsou všichni paradoxně chytří jako rádio, ale nikdo ten jev nedokáže pojmenovat. Vznikají i zajímavá zadání, leč řešení skončí úplně jinde. Tím vzniká dezinformace, matení pojmů i lidí a vytváření falešných výstupů.

Myslíte třeba i "kauzu" Kaplického blobu?

Každý se vyjadřoval systémem "vadí, nevadí" a "proč máš tak veliké uši, oči", ale nikdo nedefinoval, že celý humbuk kolem knihovny nám úplně v tichosti zastřel vznik obludária v jádru Prahy, jako je Palladium na náměstí Republiky. Ono je dobré věci pojmenovávat v širších celcích a souvislostech.

Mediálním kolotočem prošla i kauza Entropy od Davida Černého...

Opět to svědčí o této společnosti, která řeší zástupné problémy, ale nedotkne se podstatného. To je totéž, jako se řešilo, jestli Milan Kundera někoho udal, nebo ne. Je to skoro neslušné, protože spíš bychom měli být hrdí na to, že Kundera něco dokázal, a snažit se pro to také něco udělat, a ne hledat cosi, čím bychom po něm plivli. Co se týče Bruselu, po stránce umělecké se k tomu v zemi Gutfreunda, Štursy nebo Myslbeka není třeba vyjadřovat. Ale vyplývají z toho dva zajímavější postuláty. První je objev, že z Evropské unie do Čech na kulturu peníze nesporně jdou. Ale kde končí a jakým způsobem jsou rozdělovány?

Zde šlo o prostředky finančníka Zdeňka Bakaly.

Dejme tomu. Ale třeba za to mohl dotyčný získat nějakou reciprocitu, nebo také ne. Takové ty podivné pletky... Pak je tady druhý fenomén. Parta všemožných vzdělanců to přirovnávala k různým výstřelkům dadaistů a surrealistů. Ale ti byli vkusní. Přestože dělali různé rošťárny, byli pevně zakotveni. Ať je umění provokující či neprovokující, nikdy v jeho základu nesmí být zakotven podvod. Tohle je na věci důležité! Srovnávání se surrealisty a dadaisty je nesmysl. Spíš by bylo dobré podívat se na kauzu královnina náhrdelníku; jestli někdo neví, co to je, tak o tom píše Alexander Dumas (smích).

Co říkáte vyjádření Černého: "Co jsou bulharské hajzly proti tomu, jakého hajzla máme na Hradě?"

K tomuto člověku se vůbec nehodlám vyjadřovat, protože myslím, že jeho práce není problémem oboru sochařství, ale je to dovedně využitá produkce, jejímž hybatelem je správně načasovaný skandál.

Nebo "humáč", jak se jmenovaly fotky svlečeného Černého s hummerem v HN. Není to pro jiné umělce frustrující, jak snadno lze získat mediální prostor?

To je otázka nastavení jevů. Pakliže se na slabomyslný koncert v Liberci vyčlenilo patnáct milionů korun, zatímco rozpočet Libereckého kraje za celý rok na kulturu je asi, nevím, tři čtvrtě milionu, a pakliže se vyhodí dvě miliardy za úplný nesmysl jako MS v lyžování. Proč to nebylo v Polabí? Tam se mohl ještě vybudovat i kopec.

Usiloval jste někdy o grant z EU?

Dosud jsem si na to neudělal čas. Musím skládat a malovat.

Zasáhla už finanční krize i profesora DAMU?

No, vzhledem k tomu, že platy v našem vysokém školství jsou asi takové, že by za to v Anglii nedělal ani čerstvě přistěhovalý negramotný Kurd, nemohu ztratit nic než okovy. Krize se však dotýká především velkých finančních subjektů, ostatním slouží jako dobrá záminka.

Přibývá mecenášů umění?

K tomu je třeba více se pohybovat ve společnosti. Takové věci lákají, jsou to snadná vítězství. A jsme opět u kulturní elity. Brzy se na člověka, jenž má čokoládovnu a chce se věnovat umění, přilepí teoretik, což nebývá praktik, abych se vyjádřil slušně...

O nich vůbec nehovoříváte pěkně. Je už teoretiky doceněn malíř Andrej Bělocvetov, důležitá osobnost pro české umění, ale i pro vás osobně?

Asi po třiceti letech konečně pár kunsthistorikům, a poté, co začal Bělocvetova sbírat i ministr spravedlnosti v demisi Jiří Pospíšil, docvaklo, co mně a asi ještě pár lidem bylo jasné za pět minut. Nyní zjistili, že to má hodnotu. A začali si přihřívat polívčičku. Akorát že oni to mají z druhé ruky oproti mně, který jsem Andreje zažil skoro denně po patnáct let. Budou vznikat šumy, fráze. Objeví se fůra objevitelů z druhé ruky a falešné reálie pro vznik mýtu.

Objevují se bohatí sběratelé s vkusem?

Nemusí to být miliardáři. Paradoxně. Třeba v Ostravě jsem se seznámil s pánem, který má tak exkluzivní sbírku českého výtvarného umění šedesátých let, že by mu ji mohla závidět Národní galerie! Dlouhodobě to sleduje, sbíral po celou dobu totality a rozhodně nevypadal na multimiliardáře; už podle normálního bytu, kde díla visela nad sebou. Úplně neuvěřitelné. Kusy, které byly více než grandiózní.

Kulturní zakázky se asi vždy pojily s politikou, ale přece jen někde "bují" sochy lehce urychleně. Bydlíte v Praze 5, jistě jste si všiml nové ozdoby na náměstí Kinských.

Igor Stravinskij kdysi říkal, že čím podezřelejší země, tím větší pomníky. O soše i životě ukrajinského básníka Tarase Ševčenka samozřejmě vím, ale kladu si otázku: Jestlipak na Ukrajině vědí, že existoval třeba Václav Šolc či Vítězslav Hálek? Pro mne je to spíše cimrmanovský vtip. Jako by odhalili třeba v Caracasu sochu F. L. Čelakovského.

Možná nám starosta Milan Jančík propašuje na Ukrajinu recipročně i Hálka...

Že by stál Hálek v Černobylu? Úžasné! Nevím, co za tím je. Proč. Navíc socha vypadá, že čeká na autobus, který jede k Jiráskovu mostu. Je nemožně umístěná, zatímco u soudu vykukuje ze země hnusné růžové haraburdí, jež vypadá, že někomu upadlo o železné neděli, a kterého není celek ani kus. Ale tohle navíc čeká na refýži.

Nevytváří to nyní dohromady jakýsi bizarní celek - třeba "Pasažéra u tanku"?

Nikoliv. Mezi tím je ještě fontána, pak silnice a dotyčný je obrácen podivně, zadkem se točí ke Švandovu divadlu. Navíc je to socha, kterou by se ani za dob pomníkové totality nikdo moc nechlubil. Jde spíše o to, zda nemáme s Prahou 5 spojeny jiné osobnosti, které v české kultuře skutečně něco znamenaly. Nemusí to být ani básníci. Za rohem od pomníku bydlel Otakar Ostrčil, velký šéf Národního divadla a velký skladatel. Kousíček dál žil Ludvík Kuba, poměrně významný český malíř. A když se nebudeme dívat, kdo kde bydlel, zjistíme, že naproti v Kinského sadech byla výstava Augusta Rodina. Petřín nám opěvuje Josef Seifert, Vítězslav Nezval i Josef Hora, k Praze měl vztah i Karel Toman, Antonín Sova... Kde ti mají pomník? A když už potřebujeme východoslovanské umění, nabízí se u divadla socha Gogola, jenž také s Ukrajinou souvisel, ne?

Asi neměli před návštěvou ukrajinského prezidenta takový lobbing... V České televizi se radní z "pětky" pochválili, jak rychle vše zvládli a že jsou "asi šikovný magistrát". Máme snad šikovnější radní než jinde?

Vzhledem k tomu, že se jejich sláva hvězd dotýká, patrně ano. Tato radnice je daleko známější než radnice v Hostivaři. Čili určitě. A jsou to vlastně hrdinové doby, protože jsou mediální hvězdy, tudíž jsou obsahem kulturní pokladnice národa (smích).

Vy ale též patříte do téhle pokladnice, býváte často v novinách. Zlobí vás bulvár?

Bulvár je hodný. Neomdlévám, když se řekne slovo bulvár. Myslím, že je stopovým způsobem potřebný. Lidé padají do mdlob, když se řekne třeba bakterie. Ale kdyby nebyly bakterie, člověk by nepřežil ani dvě vteřiny. Je to takové stopové koření, záleží však na míře věcí; nemůže být celý svět toliko bulvár, jako tomu už skoro je.

Hovoříte o bakteriích, tíhnete k přírodě. Jste nadšeným botanikem, geologem. Jaro je na spadnutí. Věříte "dogmatu" globálního oteplování?

Věřím. Je to velmi vidět. Ale globální oteplování neznamená, že bude tepleji teď, ale že bude tepleji třeba v létě nebo že bude daleko větší bouřka, vydatnější slejvák, silnější vítr a v zimě bude daleko větší zima. Prohloubí se extrémy.

Jak sledujete proměnu Václava Klause z profesora ekonomie na klimatologa?

Je zde zvláštní trend, který praví, že pan prezident je v podstatě arogantní, na hranici gramotnosti. Taktéž patří k bontonu hanět Milana Knížáka. Nyní se objevila ještě třetí teze, že budova Národního divadla je odporná. To jsou zvláštní intelektuální hry. Ale já mám prezidenta svým způsobem rád, protože je to zvláštní solitér, který ač udělal věci, nad kterými mi zůstává rozum stát, měl v mnohém pravdu. Je zvykem, že ze zhodnocení činnosti předchozího prezidenta - kterého si také velice vážím a mám ho rád - se stalo něco jako kýč, jehož prizmatem budou poměřováni, ve svůj neprospěch, i všichni prezidenti následující. A mnohdy zdánlivě kulturní lidé nemusejí být zdaleka tak kulturní jako Klaus, který se tím neholedbá. Nehraje si na prezidenta intelektuálů. Vzpomeňme si nakonec na kulturnost různých estrád, jež byly za prezidenta Havla na Hradě. Ať to bylo prvoplánové Srdíčko nebo úpravy Smetanovy Vltavy, do níž se zpívaly stupidní texty, takové ty směsi neuvěřitelně zrůdné kombinace kýče, až totalitního bulváru, a nikomu to nepřipadlo divné. Ono je dobré nahlížet věci z různých stran.

25. května vám bude padesát. Chystáte oslavy?

Oslavou je opera-oratorium Údolí suchých kostí, nejnovější opus magnum. Prosím vás, co je na padesátce asi tak k oslavování? Je to neuvěřitelně krátké; uletělo to rychle, jako by se nic nestalo. Je to taková brána do hrobu. A to se, myslím, oslavovat ani moc nemusí.

Martin Rychlík, Euro, 14.4.2009

Skladatel Vladimír Franz se nechal inspirovat Biblí

23. dubna 2009 v 7:03 | Věra Drápelová
Třebaže někteří lidé si jeho jméno spojují spíše s nekonvenčním zevnějškem, Vladimír Franz je především hudební skladatel, malíř a pedagog. Šestinásobný držitel ceny Alfreda Radoka za hudbu k divadelním představením si k padesátým narozeninám nadělil dárek: světovou premiéru scénické skladby Údolí suchých kostí, kterou v sobotu uvedla brněnská Reduta.

Dílo by mělo zaznít i v rámci filmového festivalu v Karlových Varech a na podzim v Praze.
Inspiraci našel ve Starém zákoně, v kapitole o viděních proroka Ezechiela. Toho Bůh zavedl do údolí plného vybělených kostí, které posléze oživil a stali se z nich zase lidé. Franze
lákala představa, zda a jak by lidé dokázali využít druhou šanci - pokud by skutečně mohli prožít svůj život znovu.

"Dopadlo by to stejně, jinak, nebo lépe? Člověk by se asi spoustě věcí nevyhnul, ale možná by ušetřil deset zbytečných let," uvažuje.

Údolí suchých kostí vzniklo z popudu dirigenta Dana Kalouska, sbormistra smíšeného pěveckého sboru Ars Brunensis Chorus, který s Franzem spolupracuje už patnáct let.

Skladba má formu opery-oratoria. "Sbor je hlavním hrdinou. Představuje antický chór i hlasy země a vzduchu, ozvěny božího hlasu nebo boží hlas sám," vysvětluje skladatel. Zpívá se latinsky, arabsky a česky.

K opeře má Franz blízký vztah od dětství. "Od pěti let jsem vyrůstal v Národním divadle, viděl jsem tam všechny opery. Zažil jsem ještě slavnou pěveckou gardu," zdůrazňuje.

Vážná hudba by podle něj měla opět komunikovat s posluchačem. "Cesty, jimiž se ubíral Richard Wagner a po něm Arnold Schönberg či Anton Webern, byly vynikající vždy pro dotyčného skladatele. Následovníci to neměli jednoduché," upozorňuje.

Vážná hudba dvacátého století se podle něj stala velkou analýzou. "Chtěla se vyrovnat vědě. Jenže když rozemelete Michelangelova Davida - nového Davida z toho neuděláte, zůstane vám jen pytel sádry," podotýká.

Cestu k posluchači vidí Franz v návratu k melodičnosti a emocionálnosti. "Pokud má přijít revoluce v hudbě, tak musí být citová. Už jsme na to zralí."


Věra Drápelová, Hospodářské noviny, 20. 4. 2009

Brněnský sbor uvedl Franzovu operu

23. dubna 2009 v 7:00 | Radmila Hrdinová
V rámci oslav 30. výročí založení sboru Ars Brunesis Chorus se v sobotu v brněnské Redutě konala světová premiéra opery Vladimíra Franze Údolí suchých kostí, věnovaná jubileu tělesa, jež od roku 1997 realizovalo jeho četné a interpretačně náročné oratorní projekty.

Opera-oratorium si formálně pohrává s evokací baroka, jemuž se sbor přednostně věnuje, ovšem se soudobým hudebním jazykem. Téma nalezl Franz s libretistou Rostislavem Křivánkem ve Starém Zákoně (Ezechiel 37), kde Hospodin vyzývá proroka Ezechiela, aby na důkaz jeho moci oživil suché kosti. Autoři proměnili biblický příběh v podobenství o krizi víry prolnuté motivy soudobého uctívání konzumu, zmatení jazyků i hodnot.

Ve Franzově hudbě lze zaslechnout nejen názvuky barokních postupů, ale i arabské hudby, soudobé taneční rytmy a dokonce směs citací z evropských "hitů" od Rossiniho, Verdiho přes Wagnera až k Beethovenově Ódě na radost. Od barokního oratoria odlišuje Údolí míra filozofické skepse a sebeironie i dynamika moderního, nedostatkem času i pokory strádajícího světa.

V dvojím provedení opery během večera se ve vynikající formě předvedl zvláště omlazený Ars Brunensis Chorus, ale i čtveřice sólistů: Tomáš Král (Ezechiel), Jan Šťáva (Bůh), Zora Jandová (Šemzachaj) a Markéta Cukrová (Šemuel) a orchestr pod taktovkou sbormistra brněnského sboru a dirigenta Dana Kalouska. Umně rozpohybovanou inscenaci vytvořila režisérka Linda Keprtová a choreograf David Strnad.

Byla to zkrátka mimořádná událost, o to nepochopitelnější je postoj brněnského Národního divadla, jež světovou premiéru Franzova díla přešlo s naprostou nevšímavostí, dokonce ji neuvedlo ani na plakátech Reduty. Ten večer se totiž nehrálo.

Radmila Hrdinová, Právo, 21.4.2009

Rozhovor s VF a Miroslavem Táborským

23. dubna 2009 v 6:57 | ČT24
V Divadle v Dlouhé léčí čest zločinem

"Tu smrt jsem pro ni schoval, žádnou ženu jsem tolik nemiloval" je verš ze hry Lékař své cti, která má dnes premiéru v Divadle v Dlouhé. Autorem jednoho z vrcholných dramatických děl španělského baroka je Pedro Calderón de la Barca. O Doňu Mencíu se uchází infant don Enrique. Pouhé podezření dovede Mencíina manžela, Dona Gutierra, k rozpoutání krvavého dramatu. Pod režijním vedením Hany Burešové se v hlavních rolích představí Miroslav Táborský a Helena Dvořáková.

Calderón ve své hře kritizuje soudobý stav společnosti, v níž se špatně chápaný smysl pro čest proměňuje v krvavě krutou žárlivost a láska v nenávist. Odsuzuje zločin z vášně a pokrytectví, k jehož ospravedlnění stačí pouhé podezření z nevěry.

"Divadlo v Dlouhé je scénou, která prožívá svůj tvůrčí vrchol," uvedl Miroslav Táborský, který ztvárnil ve hře žárlivého Dona Gutierra. "Je to divadlo, které zrálo 13 let, a představení Lékař své cti se tak opírá o zkušený tým," dodal.

Burešová hru v novém překladu Vladimíra Mikeše připravila s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Spolupracovali už na dvou jiných Calderónových dramatech, která byla uvedena v české premiéře - Zázračný mág v pražském Národním divadle a Znamení kříže v brněnském Městském divadle.

Hudba jako útočný chřestýš

Autorem hudby k představení je Vladimír Franz, který stejně jako Miroslav Táborský nespolupracuje s Hanou Burešovou poprvé. Hudbu složil také pro Znamení kříže, Lékař své cti je ale podle něho více komornější hra. "Pro mě je důležité najít prostředek a gestus," odpověděl Franz na otázku, jak těžké pro něho bylo komponovat hudbu pro barokní představení.

"Gestus španělské hudby je zadržovat a pak prudce povolit, je to útočný chřestýš. Je pravda, že kdybychom dělali hru s Antarktidy, bylo by asi snazší sehnat muzikanty. Ale najít flamencového kytaristu, který nehraje u táborových ohňů, ale po španělském způsobu s kytarou mluví, je velmi náročné. O dalších nástrojích ani nemluvě," povzdechl si.

Martina Čurdová, 4. 4. 2009, ČT24