Červen 2009

Svět je krásný aneb dvakrát VF & IS

27. června 2009 v 22:50 | requin
Ve středu 8. července v 17 hodin proběhne v třebíčské galerii Malovaný dům vernisáž společné výstavy Vladimíra Franze a Idy Saudkové s názvem Svět je krásný; výstava potrvá do 30. srpna.


V rámci oslav 820. výročí založení obce Vrčeň proběhla dne 13. června v 10.00 v tamní galerii Stodola vernisáž prodejní výstavy obrazů Vladimíra Franze Caprichos 009 (Obrazy 2004 - 2008). Ve vedlejší mateřské škole byla souběžně zahájena výstava fotografií Idy Saudkové. Téhož dne v 17:00 přednesl VF v místním kostele varhanní Variace k putování sv. Vojtěcha".

Několik fotografií (VF s Evou Urbanovou) z uvedených akcí můžete vidět zde:


Franzovo Údolí suchých kostí

19. června 2009 v 21:35 | Olga Janáčková / časopis HARMONIE
Za poskytnutí následujícího textu velice děkuji PhDr. Luboši Stehlíkovi, šéfredaktorovi časopisu Harmonie, a grafikovi Lukáši Havlíčkovi.

Ars Brunensis Chorus, brněnský smíšený sbor, slavil 30. výročí svého založení v Redutě velkolepě. Slavnostní večer 18. dubna zahájil a capellovými madrigaly současného dánského skladatele Mortena Lauridsena (Six "Fire Songs" on Italian Renaissance Poems) v Mozartově sále a potom následovala v sále divadelním světová premiéra opery--oratoria Vladimíra Franze Údolí suchých kostí na libreto jeho častého spolupracovníka Rostislava Křivánka. Sbor a orchestr Ars Brunensis řídil umělecký vedoucí souboru dirigent Dan Kalousek. S Vladimírem Franzem je pojí dlouhodobá spolupráce, nahrávají i jeho scénickou hudbu. Ars Brunensis Chorus se mohl spolehnout na to, že Vladimír Franz vytvoří k jejich výročí něco nepřeslechnutého a nepřehlédnutelného.

Rostislav Křivánek je autorem textů Franzových písní, oratorií Templum, Pašije, Ludus Danielis (později přepracováno na operu) i libreta opery Válka s mloky, komponované na popud Národního divadla (dosud neuvedeno). Údolí starých kostí nepostrádá typické rysy Franzových skladeb - jde tematicky do hloubky, rozmachuje se k velkému gestu, užívá širokou škálu hudebních forem a nevyhýbá se těm nejpracnějším, nenechá se sevřít do úzkého okruhu hudebních prostředků, rozkročí se od baroka až po současnost a dokáže skladbu architektonicky vystavět tak, že jejím podstatným rysem je velkodechá, útočná dramatičnost. Skladatelova dlouholetá bohatá zkušenost se scénickými hudbami pro bezpočet nejrůznějších činoherních inscenací je v jeho skladbách nepřehlédnutelná. Domnívám se, že v autorovi uvolňuje samozřejmost kombinací různých hudebních stylů, které dovede přetavit do jednotné hudebnědramatické řeči. Ve volbě prostředků postupuje od diatoniky a rozšířené tonality až k aleatorice, avšak, vyjádřeno jeho slovy, z osobního přesvědčení neužívá řad, které považuje za "projev novodobého akademismu". O Vladimíru Franzovi je nezbytné uvažovat vždy komplexně, vzít v úvahu jeho vzdělanost, uvědomit si mnohoobročí jeho talentu hudebního a výtvarného, jejichž součástí je ostatně i jeho vlastní bodypainting. Opera-oratorium Údolí suchých kostí vychází z ojedinělého starozákonního textu o vzkříšení z knihy proroka Ezechiela. Křivánkův text začíná krátce arabštinou, přechází do latiny a končí češtinou. Právě v češtině nacházíme "katarzi", srozumitelně vyjádřený vztah Boha (a ovšem také autorů opery-oratoria) k lidstvu, k nám: "Nic nevědí, nic nechápou, tápou v tmách a celá země v základech se hroutí. Nevěří v nic, ba ani v sebe samé." Lidstvo (sbor) odpovídá nepoučitelně: "A v co a čemu věříš Ty, Bože?"

Dílo je obtížné zejména pro sbor, který musel kromě svého těžkého pěveckého partu zvládnout i jevištní akce, bylo však nastudováno s obdivuhodnou přesností, pečlivostí a s velkým nasazením. Zajímavě sestavený byl kvartet sólistů, mezi nimiž byl slibný měkký baryton jevištně nadaného Tomáše Krále (Ezechiel), krásným znělým basem obdařený Jan Šťáva (Bůh), pěvecky solidní Markéta Cukrová (Šemuel - Ochránce) a Zora Jandová jako Šemchazaj - Pokušitel, jemuž propůjčila nepřehlédnutelnou pohybovou kultivovanost a výrazovou srozumitelnost. Aktuálnost starozákonního vzkříšení suchých kostí až do podoby živých lidí, kteří však nejsou schopni se poučit ze svých mnohaletých zkušeností a dělají stále znovu a znovu tytéž chyby, je zřejmá. V režii muzi­kální Linky Keprtové a v choreografii Davida Strnada (scéna a kostýmy Marie Blažková) se lidé pohybují jakoby v kruhu, zabržděni nákupními vozíky všudypřítomných hypersupermarketů, stoupajícími posléze vzhůru do provaziště, aby jimi byli v závěru opět zavaleni, přitištěni k zemi. Někteří z nich se marně brání, ale valná většina podléhá díky své pasivní slabosti.

Byl to večer potěšující cílevědomostí mladého hudebního a divadelního podhoubí, které dává naději, že je v něm umělecký potenciál, který už záhy (věřím tomu) poznáme v divadelní praxi. Gratulujeme ke krásně oslavenému výročí (včetně charitativní výstavy a více než zajímavé přednášky ing. Aleše Svobody o brněnském podzemí a o jeho chystané rekonstrukci podporované Evropskou unií)! Po delší době jsem opět jednou měla pocit, že má skálopevná víra v následující generace je opodstatněná.

Časopis HARMONIE, č. 6/2009, 27.5.2009, str.37


Ars Brunensis slavil, až se kosti třásly

19. června 2009 v 21:33 | Ondřej Pivoda / časopis HARMONIE
Za poskytnutí následujícího textu velice děkuji PhDr. Luboši Stehlíkovi, šéfredaktorovi časopisu Harmonie, a grafikovi téhož časopisu Lukáši Havlíčkovi.

V příjemné atmosféře nově zrekonstruované brněnské Reduty se 18. dubna 2009 rozhodl oslavit 30. výročí svého založení smíšený pěvecký sbor Ars Brunensis Chorus. Těleso, které v roce 1979 založil jako Brněnský sbor Hudební mládeže Jan Rozehnal a na jehož dalším růstu se podílely takové osobnosti jako Tomáš Hanus, Stanislav Kummer či Roman Válek, vyzrálo pod vedením současného sbormistra Dana Kalouska v kvalitní soubor, jenž každoročně koncertuje u nás i v cizině, je zván na hudební festivaly a má za sebou již řadu nahrávek pro významné gramofonové společnosti.

Ke svému jubileu se sbor Ars Brunensis rozhodl pro v dnešní době již poměrně dosti neobvyklý tah. Objednal si a provedl kompozici určenou speciálně pro tuto příležitost. Zde mělo těleso možnost zužitkovat již 12 let trvající úzkou spolupráci se skladatelem Vladimírem Franzem. Od roku 1997 se sbor podílel zejména na nahrávkách jeho hudby k mnohým inscenacím pro Národní divadla v Praze a v Brně, pro brněnské Městské divadlo, Českou televizi a rozhlas a provedl a nahrál také jeho scénické oratorium Júdit či kantátu Tractatus pacis. "Požádali jsme Vladimíra, aby pro nás vytvořil nějakou rozsáhlejší formu, než v jakých jsme s ním spolupracovali dosud," říká sbormistr Dan Kalousek. Tak vznikla opera-oratorium Údolí suchých kostí na libreto Rostislava Křivánka, dílo, jež se ve své konečné podobě rozrostlo do délky 70 minut.

Námět Franzovy kompozice čerpá ze starozákonní knihy proroka Ezechiela, v níž je popsá­na vize oživení lidských kostí, vize vzkříšení. Avšak touto rovinou zpracování nekončí. Děj byl autory obohacen o postavy Šemchajze - pokušitele a Šemuela - ochránce, mezi nimiž se zmítá Ezechielovo jednání. Celé dílo je pak pokusem předestřít divákům otázku, zda je tento příběh aktuální i dnes, zda by se lidstvo ve své druhé šanci dokázalo poučit ze svých dřívějších omylů. Samotné libreto se pohybuje od náznaků arabštiny, přes latinu až k češtině v závěru - od minulosti k tvrdé realitě dneška. Vzkříšení lidé však páchají stejné chyby, jsou nepoučitelní. Rvačka o nic jako by byla kritikou spotřební společnosti. Dav zůstává mrtvými "kameny bez citu a bez paměti", jejich víra je iluzí a sebeklamem a vše dospívá až v šílenou otázku: "A v co a čemu věříš Ty, Bože?"

Tomuto postmodernímu otřesení základními hodnotami, nejistotě a skepsi, tápání v pluralitě světa vyúsťující až v jeho nepochopitelnost odpovídá i hudební ztvárnění díla. Charakteristické je zejména využití polystylovosti. Vladimír Franz se zde pohybuje na křehké půdě od čisté diatoniky přes rozšířenou tonalitu, témbry až k aleatorice. Ale i přesto má v jeho rukou vše svůj smysl a řád. Téměř händlovsky laděnou fugu na slova "fuj, jedeš", "kšá" a "huš" zpívá sbor ve scénách zahánění psů, ptáků a opic. Postava pokušitele Šemchajze, jež je svěřena popsopránu, je z kompozičního hlediska zároveň i určitým pokoušením žánrů (při hádce s Šemuelem o Ezechielovu duši dokonce zaznívá tango). Funkci humorného odlehčení má pak citát ze čtvrté věty Beethovenovy IX. symfonie.

"Hlavním hrdinou je sbor, který je dynamickou složkou a hybatelem, ale zároveň je to děj, kde k něčemu dochází a kde je příčinnost, proto dílo nese podtitul opera-oratorium. Zastavený čas scénický urychluje čas dramatický a zde je všechno vlastně nějakým způsobem zastaveno. Je to ostatně princip, ke kterému se obracela opera třeba v době Stravinského Oedipa rexe nebo vlastně cesta k opeře preklasicistní až barokní, v níž byla ještě důsledně rozdělena informace od vlastního prožitku," vysvětluje Vladimír Franz.

Režijního zpracování se ujala Linda Keprtová, druhá sbormistryně Ars Brunensis Choru a studentka sbromistrovství a operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V jejím pojetí se zračila střídmost, která pro ni byla cestou ke gestické elementaritě, jak ji známe například z japonského divadla kabuki. Minimální, avšak precizní pohyb jednotlivých osob prostředkem k výraznosti a výrazovosti jejich prožitků a jednání. Zajímavá byla především práce se sborem, kdy samotné uskupení sboru se stalo součástí scénografie a jeho proměny znakem, který o něčem vypovídá.

Vyzdvihnout zaslouží členové tanečního divadla Maximvs a zejména skvělé herecké výkony sboristů, o nichž si můžeme u českých profesionálních operních sborů nechat jen zdát. S obtížnou partiturou se velmi dobře popral nejen sbor, ale i sólisté - tenorista Tomáš Král (Ezechiel), basista Jan Šťáva (Bůh), altistka Markéta Cukrová (Šemuel) a Zora Jandová (Šemchajz) - a orchestr sestavený ad hoc pod dirigentským vedením Dana Kalouska. Pro obrovský zájem publika, jemuž nestačily kapacity divadelního sálu, byla opera týž večer hrána dokonce dvakrát po sobě!

Slavnostní večer doplnil Ars Brunensis Chorus o českou premiéru interpretačně náročného cyklu madrigalů Six Fire Songs na básně italské renesance amerického skladatele Mortena Lauridsena (* 1943). Zpestřením byla rovněž expozice partitury Údolí suchých kostí jako 240 stran dlouhého grafického pásu ve foyeru divadla. Krásný a nanejvýš vydařený večer zakončil sbor společně s diváky u sklenky vína a drobného pohoštění. A tak již nezbývá, než připojit se a popřát sboru mnoho úspěchů i do dalších let.

Časopis HARMONIE, č. 6/2009, 27.5.2009, str.7


CAPRICHOS 009 - pozvánka na výstavu VF

10. června 2009 v 22:55 | requin
Zahájení výstavy výtvarných děl Vladimíra Franze CAPRICHOS 009, uspořádané u příležitosti autorova životního jubilea, proběhne v sobotu dne 4. července 2009 v 16 hodin v domě Zlatý klíč, Karlovy Vary, Lázeňská 3; další část výstavy bude souběžně instalována v muzeu na Nové Louce 23, Karlovy Vary. Výstavu zahájí Jiří Bartoška, prezident MFF Karlovy Vary, promluví pan Rostislav Křivánek, hudbou doprovodí Jan Ždánský. Výstava v obou prostorách potrvá do 27. září 2009. (Otvírací doba: úterý-neděle, 9-12, 13-17)

Tato výstava je poslední akcí muzea v domě Zlatý klíč a je součástí doprovodného programu Karlovarského filmového festivalu.

Pražská vernisáž výstavy proběhne ve středu dne 7. října 2009 v 18 hodin v prostorách Informačního a kulturního centra Nostický palác, Ministerstvo kultury ČR, Maltézské nám. 1, Praha 1; výstava zde potrvá do 6. listopadu 2009. (Otvírací doba: pondělí-pátek, 9-17)

Společnými pořadateli obou akcí jsou Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Karlovy Vary společně s Národním technickým muzeem.

Malá poznámka o fanklubech

10. června 2009 v 22:38 | requin
Tento týden mě dva pečliví sledovatelé internetu upozornili na existenci virtuálních fanklubů VF; první vznikl na serveru Osobnosti.cz, druhý na Super.cz. Všech šestnáct fanoušků z obou klubů tímto zdravím. Čtyřem příznivům z prvně jmenovaného serveru nádavkem doporučuji, aby si o VF, jsou-li skutečnými fandy, našli poněkud aktuálnější informace, než ty, které na vývěsku fanklubu umístili. Dvanáct fandů ze serveru druhého pak vyzývám, aby učinili vše pro rozšíření fanouškovské základny, neboť vyšvihnout se z "tuctové" kategorie (kterou nyní sdílí například s Jiřinou Jiráskovou, princem Charlesem, Mikem Myersem, Věrou Chytilovou či Františkem Němcem) do první desítky a stanout tak bok po boku obskurním existencím typu jakési Reginy Holáskové, Petra Bendeho či Vladka Dobrovolného, je jistě páně Franzovým životním snem.

Tolik o smyslu podobně zhovadilých fanklubů, které můžete najít zde: