Červenec 2009

Úvodní text z katalogu k výstavě VF v Karlových Varech

8. července 2009 v 14:28 | Rostislav Křivánek
Následující text byl otištěn v katalogu k výstavě VF "Caprichos 009", zorganizované v rámci letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Autorovi textu, panu Rostislavu Křivánkovi, velice děkuji za jeho poskytnutí.

Sestup Orfeův aneb Co všechno je zakopáno v českých záhonech

Okolo atomového hřibu s apokalypticky růžovou tlakovou vlnou tančí rozverní Češi, Moravané i Slezané v krojích a divoce výskají bezradnou, umělohmotnou radostí. Vladimír Franz sedí opodál, hledí na to pinožení, ironicky se usmívá a duše se mu přitom svírá vědomím, že i on je součástí toho tupého křepčení, že se nelze vykořenit, vyčlenit ani vyvinit ze své doby, z prostředí, které je kolem nás a v nás. Rodí se v něm neodbytná potřeba komunikovat a glosovat, sdělovat svůj názor tak, aby mu bylo rozuměno. Sestupuje z mlhou zahalených šumavských luk, kde po léta vytvářel básnivé expresivně lyrické obrazy plné archetypálních znaků a splynutí se zemí a její pamětí a namísto studní, pluhů, lomů a zdí začíná objevovat závažnost v banalitě všedních věcí, začíná se dotýkat věcí a jevů společenských. A přece vězí po pás v hřejivé rašelině jezerních slatí, přece má do svého genetického kódu včleněny štětinaté hřebeny horských lesů, přece ho dál mámí červencové noci nad chladivým tokem červených řek a kolmé vedro o polednách v lukách. Člověk nemůže přestat být sám sebou. Může ale zvýšit hlas, může ukázat prstem, může i zahrozit pěstí, může se vysmát hlouposti, může se nesmiřovat s arogancí moci.

Někdy v roce 2004 zarachtalo soukolí a výhybka se přehodila. Prvním otiskem nového puzení byl obraz "Houby, Ježíš, jahody". Houby a jahody jsou tu jedinými tichými svědky zmrtvýchvstání. Přímé nazývání věcí, jasná předmětnost. Vladimír Franz má dost neustálého vysvětlování, kde to má nožičky a očička a co to jako na tom obraze vlastně je. Chce komunikovat, chce se vyjadřovat. Následuje cyklus dvojhradů. Tady se poprvé protne reportážní princip, už léta uplatňovaný v cyklech akvarelů, s potřebou relativizovat skutečnost, stavět vedle sebe stejně silné komponenty a nacházet míru v jejich přetlačování se. Poprvé se objevuje i přímý odkaz na klišé doby - komiksové bubliny, které ale Vladimír pojímá důsledně po svém - nejenže nechává promlouvat všechno jiné, jen ne lidi, ale postupně dospívá až k osazení hudebních pokynů k interpretaci textu ("Ježíšek v lednovém lese").

Ve Vladimírově tvorbě se začínají objevovat nové obsahové i názorové tendence. Nutkání udržovat permanentní kontakt s realitou se projevuje v už zmiňovaných cyklech akvarelů, které vznikají úplně stejně jako běžné rodinné fotografie z dovolené či z výletu - auto zastaví na kraji silnice, na kapotu přilne bílá plocha papíru a lehce, jen v dotecích, přelévají se krajinné prvky a jevy do barevného pigmentu, do co největší zkratky, do jakéhosi obrazového haiku. A jde o opakované doteky, tatáž místa nazíraná pokaždé z jiného úhlu pohledu. Ona "reportážnost" se ostatně projevuje ve všech obrazech vytvořených v období, které mapuje tato výstava ("Bouře v letním kině v Neurazech" je reportáž téměř doslovná, cyklus Meníčka v českých hospodách jakbysmet). Prvek konstatování a následné relativizace reality je všudypřítomný.

Další tendencí je angažovanost, nelhostejnost k tomu, co vadí a co se příčí. I ta je dominantní. Od hořkého povzdechu nad celými stády zvířat přejetými na silnicích ("Nokturna") po vysloveně politické agitky ("Radar"). Vladimír Franz se politizuje. Komentuje kýče a šmé v politice a filozofii ("Jasná zpráva a nejasná zpráva", "Sigmund Freud"), ironizuje, satirizuje a přitom vlastně křičí a řve, často vzteky bez sebe. Nesmiřuje se. Humor a ironie jsou kontrapunktem k hlupství doby, jsou tradičním katalyzátorem českého prostředí. A odtud už vede přímá cesta k jednomu ze stěžejních výkřiků: "Stop vtipkování." Česká kultura - od výtvarna přes film po hudbu, ale i česká politická scéna a český životní styl vůbec, jsou plné vtipkování za každou cenu. To, co by v šedesátých letech bylo považováno za bezvýznamný gag a žert, je dnes cpáno na piedestaly a opěvováno jako hoch kunst, ať už jde o trnovou korunu na Rudolfinu, srdce nad Hradem, růžový tank, Entropu anebo třeba mediální obraz Václava Havla. Praotec a zároveň symbol tohoto přístupu k realitě je Švejk. Franz ho bez milosti oběsí na pozadí nabubřele se třepetající vlajky. Česká představa o pupku světa je ale světem nazírána s totální lhostejností - očima rafaelovských andílků se na nás dívá - nedívá celá Evropa a jsme jí v posledku úplně fuk, ať se bijeme v prsa sebevíc.

V souladném kontrastu k výzvě nevtipkovat, vtipkuje Vladimír o sto šest. Není karatelem a mentorem na obláčku, je po krk ve své době a spoluvytváří ji. Jeho ironie je vždycky i sebeironií, neboť schopnost a ochota udělat si legraci sám ze sebe je pro něj výsostně důležitá. Jeho pohled je často jakýmsi zkratem, výzvou, odmítnutím planého filozofování a bezobsažného intelektualismu. Navíc má jeho vtipkování korektiv - nesmí to být pustý naschvál, vždycky musí mít nějaký jasný záměr. Jeho humor je humor Merkucia, humor se silným existenciálním podtextem.

A právě tento podtext existenciálního pocitu úzkosti, ve společnosti bagatelizovaný fenomén samoty, nezačleněnosti, lhostejnosti a nesepjatosti s kořeny, přerůstá v některých obrazech v dominantní téma, v podstatě ve všech je ale obsažen, ve všech drnčí neodbytným, nepominutelným tónem.


Pro Franzův pohled je velmi signifikantní obraz "Záhon". Tady se možná nejviditelněji protíná přetrvávající vnitřní subjektivita jeho tvorby - v pošumavských Dožicích už pár let sveřepě bojuje se zahradou přiléhající k bývalému hostinci, postupně se jí zmocňuje a v osobitém zahradnickém duchu ji přetváří na gigantické a květnatě opulentní zátiší. A tak tu z jedné strany vstupuje do obrazu obyčejná radost z vypěstovaných nádherných mečíků. Ze strany druhé je to pak ona nová tendence k objektivizaci tvorby - je to jakési rituální proklínání českých živnostníků, kteří za léta provozování hospody zaseli do půdy kolem všechny představitelné i téměř nadpřirozené předměty od kramlí a půllitrů po kusy armatur a možná i selku v kroji.

Dalším velmi silným motivem je určitá nostalgie přicházející volky nevolky s věkem, s neodbytností paměti, se vzpomínkami. Objevují se nepokrytě autobiografické reminiscence na dětství, na zarostlé a zarůstající pěšiny, na mizející pohlednice, na ritualizované prázdninové výlety do lázní a především na zvláštní, tajemné světy, jichž se nelze dotknout stejně, jako nelze vstoupit do zasněžené krajiny uvnitř těžítka. Z téhle mošny se sypou křišťálové lustry, prosvícené lázeňské fontány, parádní pokoje, pohlednice, nedělní obědy, skleníky, samety a plyše… I v tom je ale výzva - paměť není skladiště, paměť je chrám, je třeba ji ctít, uvědomovat si, že navazujeme, pokračujeme, dědíme, že není možné popírat kontext minulosti, kontext krajiny, že ohrožuje-li nás něco opravdu masivně, pak je to diskontinuita a buranská neúcta k tomu, co nás předchází.
Vladimír Franz došel k objektivizaci malby, k jejímu zvěcnění, zprůzračnění. A není to dáno jen technikou, je to určováno především východisky, které jsem se snažil odhalit a shrnout ve všech řádcích, co jich nad tímhle je. A pokud bych měl připojit ještě doušku, jakýsi osobní dovětek, poukázal bych na tendenci vymanit se ze cezannovského vymezení obrazu jako ukončené plochy, na snahu a potřebu dát obrazům možnost nekončit, pokračovat, navazovat na realitu, doplňovat ji, na návrat k barokním principům třeba i v oblasti biomechaniky malby… Tahle výstava je hostinou, místy až opulentní a místy doslovnou. Nezbývá tedy, než popřát jejím konzumentům dobrou chuť.

Poznámka: Videozáznam z vernisáže této výstavy, jakož i reprodukce z katalogu se přibližně během dvou týdnů objeví na webové prezentaci Vladimíra Franze.

VF: Rozhovor naživo v karlovarském REFLEX POINTu

7. července 2009 v 6:32 | Darina Křivánková, Reflex
Dvaadvacetiminutový sestřih rozhovoru VF s Darinou Křivánkovou v karlovarském kinu Čas.

Odkaz na video na stránkách časopisu Reflex:

http://www.reflex.cz/Clanek36801.html

Utajené Franzovo poprvé (Údolí suchých kostí)

6. července 2009 v 15:07 | Josef Herman, Divadelní noviny
Za poskytnutí následujícího textu velice děkuji panu Josefu Hermanovi. vynikajícímu českému divadelnímu a hudebnímu kritikovi.

Člověk by čekal, že pokud cenami ověnčený a mediálně známý Vladimír Franz poprvé uvádí na jeviště svou operu, bude to událost, jeho starší Válka s mloky totiž už léta tlí v šuplících dramaturgie pražského Národního divadla. Na plakátech brněnské Reduty však nebylo nic o tom, že hlavním bodem programu oslav 30. výročí založení sboru Ars Brunensis Chorus, s nímž Franz dlouhodobě spolupracuje, budou dvě provedení jeho nové zhruba hodinové opery - oratoria Údolí suchých kostí, napsané právě pro tuto příležitost.

Vladimíru Franzovi prospělo, že psal pro sbor, jehož možnosti dobře zná a který mohl učinit hlavní postavou svého podobenství zmatků současného světa na základě starozákonního příběhu proroka Ezechiela. Tomu Bůh uložil oživit suché kosti dávno zemřelých lidí ve vyprahlém údolí v poušti, u Franze mu asistují oponenti středověkých hádání Šamuel a Šemchazaj. Vzkříšení lidé se však znovu rychle rozhádají a vrátí své bytí do původního chaosu. Lidské stádo, které v nic nevěří a ničeho si neváží, se nakonec provokativně ptá samotného Boha: A v co věříš ty?

Franz uchopil příběh ve vysoké stylizaci, ostatně do programu k inscenaci napsal tak obsáhlou sebeanalýzu díla, že nás kritické analytiky připravil o práci. A také deklaroval nedůvěru vůči opernímu realismu. Ctila ji i mladá režisérka, ještě studentka Linda Keprtová, spolu s choreografem Davidem Strnadem, který do inscenace přivedl své tanečníky, respektovali to nejdůležitější z Franzovy hudby, a sice rytmus a fyzickou i duchovní motoriku. Na jevišti vymezeném jen paprsky reflektorů organizovali možná místy až příliš popisné akce zformované ze stejnorodé poddajné živé "hmoty". Jen vstupní obraz chaotického spotřebního života charakterizovali nákupními vozíky ze supermarketu, jimiž aktéři bez smyslu strojově posunují a které se v závěru opět snášejí shůry na znovu zblblé lidstvo. Jinak vystačili s plachtou a klobouky, s nimiž Ezechiel hraje skořápky. Sólisty zpívající na mikroporty režisérka nechala jen naznačovat postavy a základní interakce, zpívali příslušné party, jako kdyby diváci listovali a četli v ilustrované hudební knize. Nejpropracovanější postavou je samozřejmě Ezechiel v podání Tomáše Krále, jeho průvodce zpívaly Zora Jandová s Markétou Cukrovou a Boha Aleš Šťáva. Všichni výtečně, neoperní projev Zory Jandové výrazně prospěl nejen hudebnímu provedení, ale i tématu. Inspirátor projektu, sbormistr Dan Kalousek vedl provedení energicky, Franzově hudbě rozumí.

Některé akce se daly upřesnit a důsledněji stylizovat, také skladatel mohl partituru dočistit, zejména ve středních pasážích se trochu opakuje. Nicméně inscenace by ozdobila repertoár jakéhokoli profesionálního operního domu a patřila uvést na plakáty tučným písmem.

Divadelní noviny, č. 12/2009

Vladimír Franz: V americkém filmu se koná, v českém se jenom žvaní a poposedává

6. července 2009 v 14:55 | Právo; Kateřina Farná & Rudolf Voleman
Více než jeho jméno je pro většinovou společnost nezapomenutelná jeho vizáž. Kudy jde, tudy jej doprovázejí užaslé obličeje. Vladimír Franz si za ta léta zvykl. V rámci festivalu otevřel tento výtvarník a přední český skladatel a autor scénické hudby v Karlových Varech svou výstavu Caprichos 009. Přístupná je až do 27. září.

Vystavujete na dvou místech, v Muzeu Karlovy Vary a Muzeu Zlatý klíč. Z čeho jste vybíral?

Asi padesátka obrazů je převážně z tohohle nultého desetiletí nového tisíciletí. Mám tam i starší věci, které jsem dělal v šestnácti na gymnáziu. Jsou to kreslená města, cyklus to byl velikánský, ale zbylo mi z toho jen pár měst včetně Říma. Každé má svůj rytmus, dějou se tam nejrůznější věci jako u Brueghela nebo Bosche.

Proč jste výstavu nazval Caprichos 009? Má to souvislost se slavným Goyovým cyklem?

Ano i ne. Spíš to nazývám sociálně-kritický cyklus, kde zlomyslné groteskní prvky pojmenovávají jisté společenské jevy.

Jaké konkrétní jevy?

Dotýkám se třeba sakrální ikonografie, která je ale naplněná dnešním myšlením. Zabývám se také tématem vybydlování významu slov jako demokracie nebo humanita. Jsou tam i ekologická témata. Na Akademii jsem často dělal zátiší, tak jsem se rozhodl udělat cyklus Týdenní menu. Zajímalo mě, jak se třeba dělá gulášovka nebo pečená kachna. Ale nejsou to klasická zátiší někde na stole, třeba na policejním zátiší jsou nadýchané borůvkové knedlíky a mezi nimi pendrek.

Mám tam i oběšeného Švejka - to je takový symbol českého vtipkování, což je strašlivá vlastnost. Když ukradne Stanislav Gross čtvrt miliardy, řekne, že mu je darovala stará babička. A místo toho, aby ho rovnou zavřeli, si lidé řeknou: To je ale rošťák! To je to naše děsný vtipkování...

Také jste prohlásil, že by se současné umění mělo zabývat definováním nového komunikačního kódu.

Umění 20. století, které všechno změřilo a zvážilo a pojmenovalo se pánem nikoli sluhou, totálně rezignovalo na jakoukoli komunikaci. A právě umění má kromě úkolu sakrálního i úkol komunikační.

Často pracujete také s pojmem kýč...

Když se dneska o něčem řekne, že je to romantické, bere se to jako nějaká hnusná nadávka. Stejně jako když se začátkem 20. století řeklo, že je to kýč. Kýč se ale mezi tím stal jedním z hybatelů a svébytným směrem. I on se vyvíjí, a nemusí to být zrovna trpaslík v zahradě. Řeknu to takhle: kýč je směnka, která není vykrytá, nebo je naopak překrytá zlatem.

Kýč vědomě použil už Wagner v Soumraku bohů, Mahler má na tom postavenou takřka živnost. Kýč byla Třetí říše, kdy byly SS uniformy od Gucciho, a do toho Hitler s kanárkem. Kýč je mediální použití Masaryka jako bílého anděla mezi debilními spolužáky z Hodonína strhanými prací. Kýč je mediální použití Václava Havla coby někoho, kdo bude všude rozdávat buráky a bonbóny...

Výstavou tak trochu oslavujete padesátiny. Když se ohlédnete za svou vizuální tvorbou, ovlivnila vás zásadně nějaká zkušenost?

Ani ne, spíš to byly a jsou silné zážitky. Asi nejdůležitějším zjištěním byl fakt, že se člověk nemá stylizovat do svazujících manýr. Naopak má být uvolněný a přirozený - to je pro mě styl. Paradoxně mě pro výtvarnou tvorbu neinspirovalo výtvarné umění, teda kromě úplného mládí. Ale inspiroval mě třeba zbrojní design, proto mám na jednom obraze tanky v kombinaci s labutěmi. Obojí to jsou divná monstra.

Jsme na filmovém festivalu. Nahrává se tedy otázka - jste filmožrout?

To jo, v mládí, když jsem chodil zejména na právnickou fakultu, jsem s oblibou místo na přednášky chodil do filmového klubu. Viděl jsem třeba i tři filmy denně, navíc to byly filmové klasiky, hodně slušných filmů.

Které vám utkvěly?

Třeba Andrej Rublev, Stalker, Viscontiho Soumrak bohů. Z českých filmů si pamatuju Valérie a týden divů s neuvěřitelnou muzikou od Luboše Fišera. Třeba s Vláčilem jsme se nakonec spřátelili. Na něm mě fascinovalo, že neměl doma skoro žádné zařízení, pouze nějakou televizi. A taky o sobě říkal, že není žádný filmař, ale kunsthistorik. Když jsem dělal předsedu akademického senátu, snažil jsem se přimět FAMU, aby dala Vláčilovi čestný doktorát. Ale to bylo keců a výmluv, takže nakonec Vláčil umřel a všichni si oddechli. Tak to dali Formanovi.

Na Vojtěchu Jasném mě fascinovala ta zakořeněnost v Kelči. To je důležité, lidé musí někam patřit. Když nikdo nikam nepatří, patří do prdele. Například oblíbenými a proklamovanými kunsthistorickými teoriemi dneska je, že umění musí být internacionální a objektivní. Jak mám být objektivní, když ani nevím, jak objektivně funguje samoobsluha na rohu?!

Vraťme se ještě k filmu. Co italská nebo severská kinematografie?

Sledoval jsem samozřejmě i ty, kteří byli skrytí za velkým italským trojhvězdím - Fellini, Visconti a Pasolini. Jako třeba Ettore Scola. Nikdy mě ale nebavil Bergman. Já mám sice sever rád, ale když můžu, tak jedu na jih. Oproti tomu mě fascinovaly bolívijské nebo kolumbijské snímky. Měly v sobě tu elementaritu antických tragédií: neštěstí - štěstí - člověk. Hrdinovi třeba unesli nevěstu, on je pak dohonil a zabil. Jednoduché, mělo to základní oblouk a zakořenění.

Když naše mladá demokracie dospěla, viděl jsem Občana Kanea. Neuvěřitelné bylo, že ten film vypadá, jakoby ho natočil dneska, a to navíc hyper super. Úžasná byla Coppolova Apokalypsa, i to, jak je Coppola zakořeněný do tradice a dějin. Každý jeho záběr je reminiscencí na nějaký slavný obraz.

Mám rád i ujetý věci jako Od Soumraku do Úsvitu. Zejména miluju scénu s hadí ženou, tahle sekvence by se měla učit na FAMU, je dokonalá. Jen si vezměte, udělat dobrou komedii je tisíckrát těžší než udělat tragédii. Taky když někdo udělá komedii a nepovede se mu, všichni říkají: To je ale blbec! Zatímco když někdo udělá tragédii a nepovede se, budou si říkat: Hm, to je zajímavý.

A co herci?

Dodneška je pro mě jednoznačně zárukou Clint Eastwood. Nehraje si na žádné formální umělecké výkřiky. A to, co dělá, jsou malé zázraky.

Jak hodnotíte současný český film?

S výjimkou profesionality rodiny Svěráků, je to všechno takové nic. U Hřebejka mě nebaví jeho poetika ani to, že se člověk musí pořád koukat na stejných pět herců-neherců. Jedna věc byla u filmu vždycky důležitá, a to je odhadnutí nosnosti herce v časoploše. Někdy může být herec nebo herečka úžasný, ale za pět minut bych vraždil. Někdo naopak nemusí být na první pohled tak skvělý, ale vydržel bych s ním na plátně klidně šest hodin. Tohle se dneska neumí.

Co chybí nastupující filmařské generaci?

Naprosto jim chybí řemeslo. Když někdo vystupuje z auta nebo si vaří kafe, je to provedeno tak nepravděpodobně, asi aby to bylo umělecké nebo proč, že nechápu, kdo co dělá a proč to dělá. Vytrácí se naprosto role dramaturga, který má režisérovi říct, kdo tam je, co tam dělá a proč. Aby byl film srozumitelný, aby to mělo hlavu a abych na něco, co můžu vidět dvacet vteřin, nemusel koukat deset minut, a naopak to, co je důležité, neproběhlo za dvě vteřiny.

Jen si vezměte normální filmy s Brucem Willisem. Bruce přijde domů a už vidíme, jak telefonuje a dělá si kafe. Kdežto tady by přišel domů, z poezie trapnosti o něco zakopne, něco mu spadne na hlavu, dvacet minut si bude vařit kafe, u toho se opaří, pak mu někdo zavolá a bude následovat žvanění... Zkrátka, zatímco se v americkém filmu, i v tom nejhorším, koná, v českém filmu se jenom žvaní a poposedává.

Fotky:




Odkaz na originál článku: