Úvodní text z katalogu k výstavě VF v Karlových Varech

8. července 2009 v 14:28 | Rostislav Křivánek
Následující text byl otištěn v katalogu k výstavě VF "Caprichos 009", zorganizované v rámci letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Autorovi textu, panu Rostislavu Křivánkovi, velice děkuji za jeho poskytnutí.

Sestup Orfeův aneb Co všechno je zakopáno v českých záhonech

Okolo atomového hřibu s apokalypticky růžovou tlakovou vlnou tančí rozverní Češi, Moravané i Slezané v krojích a divoce výskají bezradnou, umělohmotnou radostí. Vladimír Franz sedí opodál, hledí na to pinožení, ironicky se usmívá a duše se mu přitom svírá vědomím, že i on je součástí toho tupého křepčení, že se nelze vykořenit, vyčlenit ani vyvinit ze své doby, z prostředí, které je kolem nás a v nás. Rodí se v něm neodbytná potřeba komunikovat a glosovat, sdělovat svůj názor tak, aby mu bylo rozuměno. Sestupuje z mlhou zahalených šumavských luk, kde po léta vytvářel básnivé expresivně lyrické obrazy plné archetypálních znaků a splynutí se zemí a její pamětí a namísto studní, pluhů, lomů a zdí začíná objevovat závažnost v banalitě všedních věcí, začíná se dotýkat věcí a jevů společenských. A přece vězí po pás v hřejivé rašelině jezerních slatí, přece má do svého genetického kódu včleněny štětinaté hřebeny horských lesů, přece ho dál mámí červencové noci nad chladivým tokem červených řek a kolmé vedro o polednách v lukách. Člověk nemůže přestat být sám sebou. Může ale zvýšit hlas, může ukázat prstem, může i zahrozit pěstí, může se vysmát hlouposti, může se nesmiřovat s arogancí moci.

Někdy v roce 2004 zarachtalo soukolí a výhybka se přehodila. Prvním otiskem nového puzení byl obraz "Houby, Ježíš, jahody". Houby a jahody jsou tu jedinými tichými svědky zmrtvýchvstání. Přímé nazývání věcí, jasná předmětnost. Vladimír Franz má dost neustálého vysvětlování, kde to má nožičky a očička a co to jako na tom obraze vlastně je. Chce komunikovat, chce se vyjadřovat. Následuje cyklus dvojhradů. Tady se poprvé protne reportážní princip, už léta uplatňovaný v cyklech akvarelů, s potřebou relativizovat skutečnost, stavět vedle sebe stejně silné komponenty a nacházet míru v jejich přetlačování se. Poprvé se objevuje i přímý odkaz na klišé doby - komiksové bubliny, které ale Vladimír pojímá důsledně po svém - nejenže nechává promlouvat všechno jiné, jen ne lidi, ale postupně dospívá až k osazení hudebních pokynů k interpretaci textu ("Ježíšek v lednovém lese").

Ve Vladimírově tvorbě se začínají objevovat nové obsahové i názorové tendence. Nutkání udržovat permanentní kontakt s realitou se projevuje v už zmiňovaných cyklech akvarelů, které vznikají úplně stejně jako běžné rodinné fotografie z dovolené či z výletu - auto zastaví na kraji silnice, na kapotu přilne bílá plocha papíru a lehce, jen v dotecích, přelévají se krajinné prvky a jevy do barevného pigmentu, do co největší zkratky, do jakéhosi obrazového haiku. A jde o opakované doteky, tatáž místa nazíraná pokaždé z jiného úhlu pohledu. Ona "reportážnost" se ostatně projevuje ve všech obrazech vytvořených v období, které mapuje tato výstava ("Bouře v letním kině v Neurazech" je reportáž téměř doslovná, cyklus Meníčka v českých hospodách jakbysmet). Prvek konstatování a následné relativizace reality je všudypřítomný.

Další tendencí je angažovanost, nelhostejnost k tomu, co vadí a co se příčí. I ta je dominantní. Od hořkého povzdechu nad celými stády zvířat přejetými na silnicích ("Nokturna") po vysloveně politické agitky ("Radar"). Vladimír Franz se politizuje. Komentuje kýče a šmé v politice a filozofii ("Jasná zpráva a nejasná zpráva", "Sigmund Freud"), ironizuje, satirizuje a přitom vlastně křičí a řve, často vzteky bez sebe. Nesmiřuje se. Humor a ironie jsou kontrapunktem k hlupství doby, jsou tradičním katalyzátorem českého prostředí. A odtud už vede přímá cesta k jednomu ze stěžejních výkřiků: "Stop vtipkování." Česká kultura - od výtvarna přes film po hudbu, ale i česká politická scéna a český životní styl vůbec, jsou plné vtipkování za každou cenu. To, co by v šedesátých letech bylo považováno za bezvýznamný gag a žert, je dnes cpáno na piedestaly a opěvováno jako hoch kunst, ať už jde o trnovou korunu na Rudolfinu, srdce nad Hradem, růžový tank, Entropu anebo třeba mediální obraz Václava Havla. Praotec a zároveň symbol tohoto přístupu k realitě je Švejk. Franz ho bez milosti oběsí na pozadí nabubřele se třepetající vlajky. Česká představa o pupku světa je ale světem nazírána s totální lhostejností - očima rafaelovských andílků se na nás dívá - nedívá celá Evropa a jsme jí v posledku úplně fuk, ať se bijeme v prsa sebevíc.

V souladném kontrastu k výzvě nevtipkovat, vtipkuje Vladimír o sto šest. Není karatelem a mentorem na obláčku, je po krk ve své době a spoluvytváří ji. Jeho ironie je vždycky i sebeironií, neboť schopnost a ochota udělat si legraci sám ze sebe je pro něj výsostně důležitá. Jeho pohled je často jakýmsi zkratem, výzvou, odmítnutím planého filozofování a bezobsažného intelektualismu. Navíc má jeho vtipkování korektiv - nesmí to být pustý naschvál, vždycky musí mít nějaký jasný záměr. Jeho humor je humor Merkucia, humor se silným existenciálním podtextem.

A právě tento podtext existenciálního pocitu úzkosti, ve společnosti bagatelizovaný fenomén samoty, nezačleněnosti, lhostejnosti a nesepjatosti s kořeny, přerůstá v některých obrazech v dominantní téma, v podstatě ve všech je ale obsažen, ve všech drnčí neodbytným, nepominutelným tónem.


Pro Franzův pohled je velmi signifikantní obraz "Záhon". Tady se možná nejviditelněji protíná přetrvávající vnitřní subjektivita jeho tvorby - v pošumavských Dožicích už pár let sveřepě bojuje se zahradou přiléhající k bývalému hostinci, postupně se jí zmocňuje a v osobitém zahradnickém duchu ji přetváří na gigantické a květnatě opulentní zátiší. A tak tu z jedné strany vstupuje do obrazu obyčejná radost z vypěstovaných nádherných mečíků. Ze strany druhé je to pak ona nová tendence k objektivizaci tvorby - je to jakési rituální proklínání českých živnostníků, kteří za léta provozování hospody zaseli do půdy kolem všechny představitelné i téměř nadpřirozené předměty od kramlí a půllitrů po kusy armatur a možná i selku v kroji.

Dalším velmi silným motivem je určitá nostalgie přicházející volky nevolky s věkem, s neodbytností paměti, se vzpomínkami. Objevují se nepokrytě autobiografické reminiscence na dětství, na zarostlé a zarůstající pěšiny, na mizející pohlednice, na ritualizované prázdninové výlety do lázní a především na zvláštní, tajemné světy, jichž se nelze dotknout stejně, jako nelze vstoupit do zasněžené krajiny uvnitř těžítka. Z téhle mošny se sypou křišťálové lustry, prosvícené lázeňské fontány, parádní pokoje, pohlednice, nedělní obědy, skleníky, samety a plyše… I v tom je ale výzva - paměť není skladiště, paměť je chrám, je třeba ji ctít, uvědomovat si, že navazujeme, pokračujeme, dědíme, že není možné popírat kontext minulosti, kontext krajiny, že ohrožuje-li nás něco opravdu masivně, pak je to diskontinuita a buranská neúcta k tomu, co nás předchází.
Vladimír Franz došel k objektivizaci malby, k jejímu zvěcnění, zprůzračnění. A není to dáno jen technikou, je to určováno především východisky, které jsem se snažil odhalit a shrnout ve všech řádcích, co jich nad tímhle je. A pokud bych měl připojit ještě doušku, jakýsi osobní dovětek, poukázal bych na tendenci vymanit se ze cezannovského vymezení obrazu jako ukončené plochy, na snahu a potřebu dát obrazům možnost nekončit, pokračovat, navazovat na realitu, doplňovat ji, na návrat k barokním principům třeba i v oblasti biomechaniky malby… Tahle výstava je hostinou, místy až opulentní a místy doslovnou. Nezbývá tedy, než popřát jejím konzumentům dobrou chuť.

Poznámka: Videozáznam z vernisáže této výstavy, jakož i reprodukce z katalogu se přibližně během dvou týdnů objeví na webové prezentaci Vladimíra Franze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama