Září 2009

ZÁZRAKY SE DĚJÍ aneb VLADIMÍR FRANZ V PRAZE

28. září 2009 v 21:56 | requin
Ve středu 7. října v 18.00 proběhne v pražském Nostickém paláci (Ministerstvo kultury) vernisáž výstavy Vladimíra Franze "CAPRICHOS 009"; o dvě hodiny později, tj. ve 20.00, bude v kostele sv. Anny zahájen festival Next Wave, a to pražskou premiérou oratoria Vladimíra Franze "ÚDOLÍ SUCHÝCH KOSTÍ". Obě akce se konají, mimo jiné, jako součást oslav autorova životního jubilea.





Rozhovor s VF: Švejk je symbol českého vtipkování

28. září 2009 v 21:50 | Právo
Vystavujete v Muzeu Karlovy Vary a Muzeu Zlatý klíč. Z čeho jste vybíral?

Asi padesátka obrazů je převážně z tohoto nového tisíciletí. Mám tam i starší věci, které jsem dělal v šestnácti na gymnáziu. Jsou to kreslená města, každé má svůj rytmus a dějí se tam nejrůznější věci jako u Brueghela nebo Bosche.

Proč jste výstavu nazval Caprichos 009? Souvisí to se slavným Goyovým cyklem?

Ano i ne. Spíš to nazývám sociálněkritický cyklus, kde zlomyslné groteskní prvky pojmenovávají jisté společenské jevy.

Jaké?

Dotýkám se třeba sakrální ikonografie, která je ale naplněná dnešním myšlením. Zabývám se i ekologií nebo tématem vybydlování významu slov jako demokracie nebo humanita. Mám tam i oběšeného Švejka - to je takový symbol českého vtipkování, což je strašlivá vlastnost. Když ukradne Stanislav Gross čtvrt miliardy, řekne, že mu je darovala stará babička. A místo toho, aby ho rovnou zavřeli, si lidé řeknou: To je ale rošťák! To je to naše děsný vtipkování.

Jste filmožrout?

To jo, v mládí, když jsem chodil na právnickou fakultu, jsem s oblibou místo na přednášky chodil do filmového klubu. Viděl jsem třeba i tři filmy denně, navíc to byly klasiky, slušné filmy.

Které vám utkvěly?

Třeba Andrej Rublev, Stalker, Viscontiho Soumrak bohů. Z českých filmů si pamatuju Valérie a týden divů s neuvěřitelnou muzikou Luboše Fišera. Třeba s Vláčilem jsme se nakonec spřátelili. Říkal o sobě, že není žádný filmař, ale kunsthistorik. Když jsem dělal předsedu akademického senátu, snažil jsem se přimět FAMU, aby mu dala čestný doktorát. Ale to bylo keců a výmluv, takže nakonec umřel a všichni si oddechli. Tak to dali Formanovi.

Jak hodnotíte současný český film?

S výjimkou profesionality rodiny Svěráků, je to všechno takové nic. U Hřebejka mě nebaví jeho poetika ani to, že se člověk musí pořád koukat na stejných pět herců-neherců. Jedna věc byla u filmu totiž vždycky důležitá, a to je odhadnutí nosnosti herce v časoploše. Někdy může být herec úžasný, ale za pět minut bych vraždil. Někdo naopak nemusí být na první pohled tak skvělý, ale vydržel bych s ním na plátně klidně šest hodin. Tohle se dneska neumí.

Právo, 8.7.2009

Muzeum hostí jedinečnou výstavu Vladimíra Franze

28. září 2009 v 21:48 | Chebský deník
Jedinečnou výstavu kontroverzního umělce a hudebního skladatele Vladimíra Franze hostí Karlovarské muzeum. Rozsáhlá výstava nese název Caprichos 009 čili rozmarně.

Rozmarně a groteskně pojmenoval Vladimír Franz nejen výstavu ale i věci a jevy ve společnosti, které považujeme za obecně platné, které nás obklopují a k nimž jsme mnohdy nevšímaví.


V muzeu Zlatý klíč, Lázeňská 3, můžete vidět nevšední, šokující, provokující velkoformátová plátna ze sociálněkritického cyklu. Hledání vlastní identity ve zkažené společnosti, to jsou palčivá témata převážné části děl, o čemž vypovídají už i samotné názvy obrazů jako například "Jasná zpráva," "Srpen super" nebo třeba "Ježíš na mazlení".

Angažovanost, nelhostejnost k tomu, co vadí a co se příčí je dominantní. Od hořkého povzdechu nad celými stády zvířat přejetých na silnici ("Nokturna") po vysloveně politické agitky ("Radar"). Vladimír Franz komentuje kýče, ironizuje, satirizuje a přitom vlastně křičí a řve. Nesmiřuje se. Humor a ironie jsou kontrapunktem k hlupství doby, jsou tradičním katalyzátorem českého prostředí. A odtud vede přímá cesta k jednomu ze stěžejních výkřiků: "Stop vtipkování."

V muzeu na Nové louce naproti tomu uvidíte cyklus akvarelů. Klidné i rozverné barevné kompozice vyjadřující nálady, pocity a zážitky z cest, vyjadřující střet člověka s přírodou. Vznikají úplně stejně jako rodinné fotografie z dovolené či výletu. Ona "reportážnost" je všudypřítomná. Poslední sál je věnován rané tvorbě umělce, kde jsou k vidění úžasné perokresby měst z ptačí perspektivy. Tyto obrazy vystavuje autor veřejně vůbec poprvé.

Nenechte si ujít neopakovatelnou výstavu uspořádanou u příležitosti životního jubilea Vladimíra Franze. Výstava potrvá do 27. září. Otevřena je denně mimo pondělí od 9 - 12 a od 13 - 17 hodin.

Chebský deník, 4.8.2009

Odjinud: Rozhovor s Idou Saudkovou

28. září 2009 v 21:45 | Alena Dušková (Blesk pro ženy)

Partnera nechávám dýchat

Známá fotografka má štěstí na výrazné muže. Jejím prvním manželem byl Samuel Saudek, současným partnerem je extravagantní umělec Vladimír Franz, kterého nejspíš znáte ve spojitosti s tetováním, jež mu zdobí celé tělo. Proto mě zajímalo, jak soužití dvou bohémských duší vypadá v praxi.

i váš přítel se živíte uměním. Máte ve všem stejný vkus?

Je pravda, že se občas dohadujeme. Třeba jeho kamarád natočí film nebo udělá divadelní představení a já jsem úplně vyřízená z toho, jak je to úžasné. Jenže Vladimír mi řekne: "Vždyť to není možné, je to strašné, to se ti nemůže líbit!" Jinak si ale rozumíme poměrně hodně, a já si ho navíc moc nevšímám. On je solitérní a vystačí si sám. V podstatě jsme oba takoví samotáři, kteří žijí nějakým způsobem spolu. Myslím si, že je lepší, že Vladimíra "nechávám dýchat".

Nebojíte se, že by ho přílišná volnost mohla svést třeba k nevěře?

Tak to je ale realita. To se děje všude a pořád. Přesto si s něčím takovým nemusíme otravovat život. Není dobré, abychom se pořád bály, jestli nás ten či onen opustí a zda nemá nějakou milenku. Podobné myšlenky nás vedou k neustálému stresu, který je absurdní a naprosto zbytečný. Ať se stane, co se stane. Ale člověk se tím nesmí zabývat předem, protože jinak se psychicky ničí. Jasně že každý chlap může utéct, ale musíte si uvědomit, že také vy můžete odejít.
Měly bychom být tedy sebevědomé ale nejen ženy. Nerozlišuji svět žen a mužů. Já to beru všeobecně. Protože když se budeme za každou cenu oddělovat od mužů, tak to, podle mě, není dobře. Jsme zkrátka lidé. A je jedno, jestli máte kamarádku, nebo přítele. Mít kolem sebe slušné lidi vám udělá vždycky radost.

Když se ještě vrátím k nevěře, odpustila byste ji partnerovi?

Asi by záleželo, jaký by to byl člověk a jaká nevěra. Určitě by mě něco takového dost naštvalo. Myslím si, že nevěra musí vadit každému. Mně by to bylo líto. Když si člověk buduje vztah a vkládá do něj energii a znenadání se dozví, že partner někoho má, cítí se zraněný.

Přemýšlela byste v takové situaci o rozchodu?

Těžko říct, co by bylo. Jednám vždycky hodně impulzivně, takže fakt nevím. Neručím za sebe. Mohla bych teď říkat, že bych se snažila problém řešit rozumnými rozhovory, ale možná že by mě naopak chytl rapl a rozmlátila bych celý byt. Já nevím. Ale určitě nevěra radost nikomu neudělá. Na druhou stranu je tak častá, že by lidé mohli vědět, jak se s ní vypořádat. Ale já bych podobnou situaci nejspíš dobře neřešila.

Umíte se s partnerem pohádat "do krve"?

To jsem dokázala dříve. Teď už ne. Dřív jsem byla impulzivní daleko víc, ale není v pořádku, když se člověk neovládá. Odporuje to elegantnímu chování. Proto jsem se během let snažila na sobě hodně zapracovat, abych nebyla takhle nepříčetná. A dnes už mě máloco rozhodí.

Takže životní zkušenosti udělaly své...

To stoprocentně. Časem zjistíte, že chcete žít kvalitně a mít kolem sebe pořádek a pohodu. Abyste ale byla v klidu, musíte ten klid nějak sama vytvářet. Proto se o to snažím. Pohody kolem nás totiž moc není. Když člověk žije ve větším městě, neustále ho někdo atakuje, třeba kvůli tomu, jestli dobře zaparkoval auto. A ti lidé, kteří se neovládají a neumějí se stresem pracovat, jsou na tom podle mě docela špatně. To jsem u sebe nechtěla dopustit.

Co vás uklidní, když jste ve stresu vy?

Nejsem sice buddhistka., ale myslím, že postačí, když jen začnete o daných situacích a lidech přemýšlet. Najednou vidíte, jak je zbytečné se rozčilovat. Že stačí jen trošku obrátit. A rázem se všechno řeší samo a všechno jde.

Vyžadujete kromě svého života pořádek také doma?

Mám strašně moc věcí. Vždycky jsem byla kramářka. Potřebuji kolem sebe takové to divadelní prostředí. Určitě u mě nenajdete plovoucí podlahu a bílé koberce. Ale i když je těch věcí spousta, mám v nich pořádek. A je několik míst, jako třeba koupelna a kuchyň, kde si vyloženě potrpím na to, aby bylo vždycky čisto. Jinak ale, když ke mně přijdete, bude vám připadat, že je tam strašný binec.

Pomáhá vám někdy s domácností partner?

Nikdy. Já si to absolutně neumím představit a vůbec něco podobného nepožaduji. Občas se stalo, že sám od sebe umyl nádobí, ale stejně, když odešel, musela jsem ho přemýt. I když jsem jeho snahu opravdu ocenila... Jednoduše jsem si spočítala, že se mi zatraceně vyplatí, když budu uklízet jen já sama. Moc mužů, kteří umějí uklízet, neznám. V podstatě žádný z mých partnerů takový nebyl. Ale já jsem s tím nikdy neměla problém. My holky máme daleko větší cit pro pořádek. Chápu sice, že si tyto role chtějí feministky rozdělit, aby to bylo fér. Ale když vidím výsledek v praxi, moc se to nevyplácí.

A co vaše práce. Jak se z vás vlastně stala fotografka?

Když mi bylo dvanáct, rodiče mi koupili plastový foťák. V tu ránu mě to chytlo. Potom jsem je už na kolenou prosila, aby mě dali na fotografickou školu, a to udělali. Škola mě bavila a potom jsem normálně fotila do občanek a podobně. Pak jsem se seznámila s prvním mužem, což byl shodou okolností Samuel Saudek. Jenže tehdy tady Saudky nikdo neznal. Byli zakázaní, nesměli publikovat. Takže to nikdo vůbec neřešil. Až po revoluci, kdy Jan začal být slavný, si lidi často mysleli, že jsem jeho dcera.

Pomohlo vám známé jméno v kariéře?

Těžko říct. U někoho vám to může pomoct, ale u někoho, kdo nemá Saudka rád, vám to krutě nepomůže. Je to dvojsečné.

Neporovnávají někdy vaši tvorbu s Janovými fotografiemi?

Už se mi to nestává, ale kdysi to tak bylo.

Ovlivnil vás ve vaší práci?

Určitě. On je velmi silná osobnost. Totální charizmatik. Když jsem ho poznala, bylo mi osmnáct. V jejich rodině jsem žila mnoho let, i když teď už se skoro nestýkáme. A to je pak těžké se z tak silného vlivu dostat a nefotit jako on. I kdybyste stokrát nechtěla, nasajete to. Takže bych ani neradila lidem, kteří chtějí fotit, aby pomáhali takovéhle osobnosti. Je lepší razit si svou vlastní cestu. I když já mám Saudkovy fotky ráda, hlavně ty staré, proto mě to ani moc nevadí.

Proč jste se se Samuelem nakonec rozvedli?

Asi proto, že jsme se brali hrozně mladí, ale zároveň si myslím, že se k sobě nehodíme. Lidsky si sice rozumíme, ale je pravda, že i Samuel byl jako celá rodina Saudků šíleně na ženský Ale kvůli tomu jsme se nerozvedli. Opravdu se k sobě nehodíme, ale paradox je ten, že si rozumíme a dodneška se stýkáme. A navíc jsme skoro sousedi, takže se navštěvujeme. Možná že kdybychom se seznámili teď, s našimi zkušenostmi, tak bychom se už nerozvedli. Ale myslím, že on je spokojený a já taky.

Narušují někdy vaši spokojenost nějaké obavy, bojíte se třeba smrti?

Mám pocit, že tady náš život nekončí, že něco ještě dál pokračuje. A jestli už pak nic není, tak nám to může být o to víc jedno. Ale já mám z různých zážitků skutečně dojem, že pokračování bude. Na druhou stranu: samozřejmě že mám strach. Kdo by chtěl zestárnout a umřít? Je to hodně nepříjemné. Utěšuji se tím, že nikdo neví, co ho čeká, a že asi všichni odejdou. Je to součást života.

Součástí života bývají i děti, vy je nemáte...

Nemám a vzhledem ke svému věku už asi ani mít nebudu. Ale v podstatě je mi to docela jedno. Teď vypukl veliký baby boom a já vidím, jak je to veliká zodpovědnost. Mám pocit, že bych výchovu snad ani nezvládla. Už si to neumím vůbec představit. Na druhou stranu děti, které jsou kolem mě, považuji také nějakým způsobem za vlastní. Nevadí mi, že jsou cizí. Já si s nimi pohraji, jsem nadšená, ale pak jdu domů a natáhnu se Ale děti mám hrozně ráda.

Bála jste se toho, že byste děti nezvládla, vždycky?

Ne. Já jsem o tom dřív vůbec nepřemýšlela. Nechtěla jsem mít děti brzy. Viděla jsem kamarádky, které měly potomky v osmnácti a pak z toho byly nešťastné a strkaly je všude možně. To jsem nechtěla a říkala si, že si ještě počkám. Jenže pak jsem neměla vhodného partnera, a když už konečně ano, začalo mi připadat, že už je asi trochu pozdě. Ale zatím mi to nevadí. Myslím si, že třeba časem mi to bude líto, ale nevím

Necítila jste to někdy jako handicap?

To mi nikdy nepřišlo. Myslím si, že se člověk nesmí porovnávat s ničím a nikým. To je začátek problému. V momentě, když si řeknete: "Sakra, mně už je tolik a takřka všichni mí vrstevníci mají děti, a já ne, tak to bych už si měla také nějaké pořídit," ve vás vypukne panika. Vždyť je taky normální děti nemít. Důvody můžou být různé. Takže je důležité neporovnávat se a za každou cenu se nepřibližovat tomu tónu, ve kterém se žije. Opak je chybou, protože pak začnete být nervózní, nespokojené a je vám to líto. A pocítíte nedostatečnost. Důležité je to, co chcete jen vy
sama.

3 NEJ IDY SAUDKOVÉ
Nelepší relax: "Povalování v posteli."
Nejoblíbenější knížka: "Mika Waltari: Jeho království."
Nejsmyslnější parfém: "Paco Rabanne: Black XS."

Alena Dušková (Blesk pro ženy), 14.0.2009