Odjinud: Rozhovor s Idou Saudkovou

28. září 2009 v 21:45 | Alena Dušková (Blesk pro ženy)

Partnera nechávám dýchat

Známá fotografka má štěstí na výrazné muže. Jejím prvním manželem byl Samuel Saudek, současným partnerem je extravagantní umělec Vladimír Franz, kterého nejspíš znáte ve spojitosti s tetováním, jež mu zdobí celé tělo. Proto mě zajímalo, jak soužití dvou bohémských duší vypadá v praxi.

i váš přítel se živíte uměním. Máte ve všem stejný vkus?

Je pravda, že se občas dohadujeme. Třeba jeho kamarád natočí film nebo udělá divadelní představení a já jsem úplně vyřízená z toho, jak je to úžasné. Jenže Vladimír mi řekne: "Vždyť to není možné, je to strašné, to se ti nemůže líbit!" Jinak si ale rozumíme poměrně hodně, a já si ho navíc moc nevšímám. On je solitérní a vystačí si sám. V podstatě jsme oba takoví samotáři, kteří žijí nějakým způsobem spolu. Myslím si, že je lepší, že Vladimíra "nechávám dýchat".

Nebojíte se, že by ho přílišná volnost mohla svést třeba k nevěře?

Tak to je ale realita. To se děje všude a pořád. Přesto si s něčím takovým nemusíme otravovat život. Není dobré, abychom se pořád bály, jestli nás ten či onen opustí a zda nemá nějakou milenku. Podobné myšlenky nás vedou k neustálému stresu, který je absurdní a naprosto zbytečný. Ať se stane, co se stane. Ale člověk se tím nesmí zabývat předem, protože jinak se psychicky ničí. Jasně že každý chlap může utéct, ale musíte si uvědomit, že také vy můžete odejít.
Měly bychom být tedy sebevědomé ale nejen ženy. Nerozlišuji svět žen a mužů. Já to beru všeobecně. Protože když se budeme za každou cenu oddělovat od mužů, tak to, podle mě, není dobře. Jsme zkrátka lidé. A je jedno, jestli máte kamarádku, nebo přítele. Mít kolem sebe slušné lidi vám udělá vždycky radost.

Když se ještě vrátím k nevěře, odpustila byste ji partnerovi?

Asi by záleželo, jaký by to byl člověk a jaká nevěra. Určitě by mě něco takového dost naštvalo. Myslím si, že nevěra musí vadit každému. Mně by to bylo líto. Když si člověk buduje vztah a vkládá do něj energii a znenadání se dozví, že partner někoho má, cítí se zraněný.

Přemýšlela byste v takové situaci o rozchodu?

Těžko říct, co by bylo. Jednám vždycky hodně impulzivně, takže fakt nevím. Neručím za sebe. Mohla bych teď říkat, že bych se snažila problém řešit rozumnými rozhovory, ale možná že by mě naopak chytl rapl a rozmlátila bych celý byt. Já nevím. Ale určitě nevěra radost nikomu neudělá. Na druhou stranu je tak častá, že by lidé mohli vědět, jak se s ní vypořádat. Ale já bych podobnou situaci nejspíš dobře neřešila.

Umíte se s partnerem pohádat "do krve"?

To jsem dokázala dříve. Teď už ne. Dřív jsem byla impulzivní daleko víc, ale není v pořádku, když se člověk neovládá. Odporuje to elegantnímu chování. Proto jsem se během let snažila na sobě hodně zapracovat, abych nebyla takhle nepříčetná. A dnes už mě máloco rozhodí.

Takže životní zkušenosti udělaly své...

To stoprocentně. Časem zjistíte, že chcete žít kvalitně a mít kolem sebe pořádek a pohodu. Abyste ale byla v klidu, musíte ten klid nějak sama vytvářet. Proto se o to snažím. Pohody kolem nás totiž moc není. Když člověk žije ve větším městě, neustále ho někdo atakuje, třeba kvůli tomu, jestli dobře zaparkoval auto. A ti lidé, kteří se neovládají a neumějí se stresem pracovat, jsou na tom podle mě docela špatně. To jsem u sebe nechtěla dopustit.

Co vás uklidní, když jste ve stresu vy?

Nejsem sice buddhistka., ale myslím, že postačí, když jen začnete o daných situacích a lidech přemýšlet. Najednou vidíte, jak je zbytečné se rozčilovat. Že stačí jen trošku obrátit. A rázem se všechno řeší samo a všechno jde.

Vyžadujete kromě svého života pořádek také doma?

Mám strašně moc věcí. Vždycky jsem byla kramářka. Potřebuji kolem sebe takové to divadelní prostředí. Určitě u mě nenajdete plovoucí podlahu a bílé koberce. Ale i když je těch věcí spousta, mám v nich pořádek. A je několik míst, jako třeba koupelna a kuchyň, kde si vyloženě potrpím na to, aby bylo vždycky čisto. Jinak ale, když ke mně přijdete, bude vám připadat, že je tam strašný binec.

Pomáhá vám někdy s domácností partner?

Nikdy. Já si to absolutně neumím představit a vůbec něco podobného nepožaduji. Občas se stalo, že sám od sebe umyl nádobí, ale stejně, když odešel, musela jsem ho přemýt. I když jsem jeho snahu opravdu ocenila... Jednoduše jsem si spočítala, že se mi zatraceně vyplatí, když budu uklízet jen já sama. Moc mužů, kteří umějí uklízet, neznám. V podstatě žádný z mých partnerů takový nebyl. Ale já jsem s tím nikdy neměla problém. My holky máme daleko větší cit pro pořádek. Chápu sice, že si tyto role chtějí feministky rozdělit, aby to bylo fér. Ale když vidím výsledek v praxi, moc se to nevyplácí.

A co vaše práce. Jak se z vás vlastně stala fotografka?

Když mi bylo dvanáct, rodiče mi koupili plastový foťák. V tu ránu mě to chytlo. Potom jsem je už na kolenou prosila, aby mě dali na fotografickou školu, a to udělali. Škola mě bavila a potom jsem normálně fotila do občanek a podobně. Pak jsem se seznámila s prvním mužem, což byl shodou okolností Samuel Saudek. Jenže tehdy tady Saudky nikdo neznal. Byli zakázaní, nesměli publikovat. Takže to nikdo vůbec neřešil. Až po revoluci, kdy Jan začal být slavný, si lidi často mysleli, že jsem jeho dcera.

Pomohlo vám známé jméno v kariéře?

Těžko říct. U někoho vám to může pomoct, ale u někoho, kdo nemá Saudka rád, vám to krutě nepomůže. Je to dvojsečné.

Neporovnávají někdy vaši tvorbu s Janovými fotografiemi?

Už se mi to nestává, ale kdysi to tak bylo.

Ovlivnil vás ve vaší práci?

Určitě. On je velmi silná osobnost. Totální charizmatik. Když jsem ho poznala, bylo mi osmnáct. V jejich rodině jsem žila mnoho let, i když teď už se skoro nestýkáme. A to je pak těžké se z tak silného vlivu dostat a nefotit jako on. I kdybyste stokrát nechtěla, nasajete to. Takže bych ani neradila lidem, kteří chtějí fotit, aby pomáhali takovéhle osobnosti. Je lepší razit si svou vlastní cestu. I když já mám Saudkovy fotky ráda, hlavně ty staré, proto mě to ani moc nevadí.

Proč jste se se Samuelem nakonec rozvedli?

Asi proto, že jsme se brali hrozně mladí, ale zároveň si myslím, že se k sobě nehodíme. Lidsky si sice rozumíme, ale je pravda, že i Samuel byl jako celá rodina Saudků šíleně na ženský Ale kvůli tomu jsme se nerozvedli. Opravdu se k sobě nehodíme, ale paradox je ten, že si rozumíme a dodneška se stýkáme. A navíc jsme skoro sousedi, takže se navštěvujeme. Možná že kdybychom se seznámili teď, s našimi zkušenostmi, tak bychom se už nerozvedli. Ale myslím, že on je spokojený a já taky.

Narušují někdy vaši spokojenost nějaké obavy, bojíte se třeba smrti?

Mám pocit, že tady náš život nekončí, že něco ještě dál pokračuje. A jestli už pak nic není, tak nám to může být o to víc jedno. Ale já mám z různých zážitků skutečně dojem, že pokračování bude. Na druhou stranu: samozřejmě že mám strach. Kdo by chtěl zestárnout a umřít? Je to hodně nepříjemné. Utěšuji se tím, že nikdo neví, co ho čeká, a že asi všichni odejdou. Je to součást života.

Součástí života bývají i děti, vy je nemáte...

Nemám a vzhledem ke svému věku už asi ani mít nebudu. Ale v podstatě je mi to docela jedno. Teď vypukl veliký baby boom a já vidím, jak je to veliká zodpovědnost. Mám pocit, že bych výchovu snad ani nezvládla. Už si to neumím vůbec představit. Na druhou stranu děti, které jsou kolem mě, považuji také nějakým způsobem za vlastní. Nevadí mi, že jsou cizí. Já si s nimi pohraji, jsem nadšená, ale pak jdu domů a natáhnu se Ale děti mám hrozně ráda.

Bála jste se toho, že byste děti nezvládla, vždycky?

Ne. Já jsem o tom dřív vůbec nepřemýšlela. Nechtěla jsem mít děti brzy. Viděla jsem kamarádky, které měly potomky v osmnácti a pak z toho byly nešťastné a strkaly je všude možně. To jsem nechtěla a říkala si, že si ještě počkám. Jenže pak jsem neměla vhodného partnera, a když už konečně ano, začalo mi připadat, že už je asi trochu pozdě. Ale zatím mi to nevadí. Myslím si, že třeba časem mi to bude líto, ale nevím

Necítila jste to někdy jako handicap?

To mi nikdy nepřišlo. Myslím si, že se člověk nesmí porovnávat s ničím a nikým. To je začátek problému. V momentě, když si řeknete: "Sakra, mně už je tolik a takřka všichni mí vrstevníci mají děti, a já ne, tak to bych už si měla také nějaké pořídit," ve vás vypukne panika. Vždyť je taky normální děti nemít. Důvody můžou být různé. Takže je důležité neporovnávat se a za každou cenu se nepřibližovat tomu tónu, ve kterém se žije. Opak je chybou, protože pak začnete být nervózní, nespokojené a je vám to líto. A pocítíte nedostatečnost. Důležité je to, co chcete jen vy
sama.

3 NEJ IDY SAUDKOVÉ
Nelepší relax: "Povalování v posteli."
Nejoblíbenější knížka: "Mika Waltari: Jeho království."
Nejsmyslnější parfém: "Paco Rabanne: Black XS."

Alena Dušková (Blesk pro ženy), 14.0.2009
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama