Říjen 2009

Rozhovor s VF anebo Kterak odpověď předběhla otázku Jany Machalické

4. října 2009 v 14:39 | Metro/Ondřej Nekola & Lidové noviny/Jana Machalická

Kosti ožijí v rámci Příští vlny

V rámci festivalu Příští vlna / Next wave představí hudební skladatel a malíř Vladimír Franz pražskému publiku v kostele sv. Anny na Starém Městě svou novou operu-oratorium Údolí suchých kostí.

Údolí suchých kostí mělo premiéru v dubnu v Brně. Jak jej tehdy publikum přijalo?

Reakce obecenstva i kritiků byla nevšedně kladná. Pevně věřím, že podobná reakce zavládne i v Praze. Samozřejmě, v kostele nejsou stejné možnosti jako v divadle, kde premiéra proběhla. Bude to tedy i výzva pro režisérku Lindu Keprtovou, scénografku Marii Blažkovou a choreografa Davida Strnada, jak v čistém gotickém prostoru kostela sv. Anny zážitek umocnit.

Libreto vám napsal Rostislav Křivánek. Často s ním spolupracujete?

Údolí suchých kostí je naše třetí opera, po Ludus Danielis, která je trochu této nové podobná, a po Válce s mloky, která je úplně jiná. Já jsem zase ilustroval jeho knížku Země strašidel, která má v nejbližší době vyjít, takže to je taková naše reciprocita.

Čekáte na libreto a pak skládáte nebo naopak?

U Údolí suchých kotí jsem na libreto čekal asi týden, proto dělám s Křivánkem rád. Když dělám partituru, jsem většinou o deset stránek dál a když se o těch deset listů konečně pohnu, chci být o dalších deset opět dál. Baví mě takhle vymýšlet. Tuto poslední operu jsem takhle složil za pět neděl.

Proč jste si vybral jako námět knihu proroka Ezechiela?

Jedná se o jednoduchou epizodu, kdy bůh klade Ezechielovi otázku, zda když mu dá tu možnost, dokáže oživit kosti. Rostislav Křivánek to trochu změnil a stal se z toho takový apokryf, který určitým způsobem reaguje na dnešní stav, tedy zda když lidé ožijí, dostanou novou šanci, zda se vyvarují chyb, kterých se dopouštěli, vzali si nějaké ponaučení. My věrni našemu zdravému skepticismu říkáme, že nikoli. Celá opera začíná v arabštině, pak přechází do latiny a nakonec končí v češtině, aby byla jasná ona impertinence položená z pozice dnešní asertivity... Takže jsem si tento námět vybral kvůli moralitě. Zároveň vystupují v opeře čtyři sólisté jako ve středověkém divadle: Ezechiel, bůh, pokušitel a mentor. Jejich hybatelem je ale sbor Ars Brunensis, pro který to bylo určeno.

Často stavíte na sboru. Proč?

Protože je jednoduše skvělý.

Jednotlivé interprety jste si vybral sám?

Vypomohl mi dirigent Dan Kalousek, který se v této branži pohybuje. Tři sólisté jsou školeni na baroku, což je jiný způsob, než když zpíváte Toscu nebo Nabucco. U nich je důležitá masa zvuku, kterou zpěvák vydá. U baroka je to mnohem přesnější práce. Tomáš Král je příjemný, citlivý, lyrický baryton (Ezechiel), Jan Šťáva je krásný mladý bas, Markéta Cukrová je alt, který můžeme slyšet v Rinaldovi v Národním divadle. Pak ale vznikla hezká věc, kdy jsme k pokušiteli zvolili hlas Zory Jandové, který je klasicky školen, ne ale na operní využití. Zoru Jandovou lidé většinou znají z muzikálů, takže toto je pro ni jakýsi protiúkol, při kterém obstála naprosto znamenitě.

Jaké jsou podmínky v dnešní době pro skládání oper? Nepřipadáte si trochu třeba jako exot?

Právě proto uvádíme operu na festivalu Příští vlna. Dnes každý druhý dělá nějakou alternativu - cvrnká do gumičky, tluče do židle... psát opery nebo smyčcová kvarteta, to je ta pravá alternativa dneška. Dnešní státní kulturou je třeba Kabát, hokej... alternativní kulturou dneška je pak psaní oper. Takže kdybych hrál hokej, měl bych asi méně problémů. Je to paradox, ale je to tak.

Četl jsem, že nejste zrovna velkým milovníkem rocku...

Pravý rock nebo heavy metal mi je tisíckrát milejší než takový ty pseudo folklórní projevy jako například Čechomor...

A co elektronika?

Já obdivuji, jak je to masový. Nejedná se totiž o nic nového, jak řada lidí ráda tvrdí. Základy jsou pořád stejné a velice jednoduché, takže záleží na osobním charisma jednotlivce, na jeho fyzických a energetických výdajích. Je mi ale milejší autentický, byť třeba primitivní až dobytčí projev, než snaha dělat z toho intelektuální záležitost... jestli je někdo intelektuál, ať tedy skládá symfonie.

Jaké skladatele máte rád vy osobně?

V každém období mám radši někoho jiného. K někomu se vracím po delší době, k někomu se nevrátím vůbec. Händel je pěkný, protože je to Schwarzenegger vážné hudby, na Wagnerovi je hezké, že za člověka všechno dokonale vyřeší, Dvořák je zdravý, prorostlý kořeny až nahoru, Šostakovič je neuvěřitelný...

Jak jste se vlastně dostal ke komponování?

Od malička jsem poslouchal vážnou hudbu, vyrůstal jsem v Národním divadle. Na Právnické fakultě jsme založili divadlo, ve kterém jsme se věnovali kabaretu a šansonu. To se stalo mou laboratoří, kdy jsem si zkoušel, co můžu a co ne...

(Zde rozhovor končí, jeho kompletní verze je zřejmě k dispozici v tištěném vydání Metra)

Metro, 2. října 2010,


(...)

...nezpochybňuji význam přehlídky, která svůj smysl prokazuje již šestnáct let a leccos i předjala. Jen si tak říkám, že když si hoši a dívky z undergroundu a alternativy nadělují ceny, mají se shromáždit v příslušně olezlém sklepení, vymlácené tovární hale či podobném koutku. Ještě tak by se jim mohlo povolit Zábradlí nebo Disk. Ale procovsky se producírovat ve vznešeném chrámu sv. Anny, kde bude předtím s neméně důstojným nátiskem vyposlechnuto oratorium Vladimíra Franze na starozákonní téma? Není to přímo proti smyslu alternativy, která se má vymezovat vůči hlavní proudu? Zkrátka je to pěkná bramboračka anebo rovnou konec undergroundu v Čechách.

Jana Machalická, Co jsem to zase neviděla, Lidové noviny, 3.října 2010