Leden 2010

Fyzická katedrála

19. ledna 2010 v 19:09 | Darina Křivánková, Reflex
Vladimír Franz: "Kdyby si každý hrábnul do rodokmenu, tak zjistí, že tam najde Leonarda da Vinciho nebo Ježíše Krista"

Na tenhle rozhovor jsem si obula pohorky. Většinou si s umělci povídám v kavárně, skladatel a malíř VLADIMÍR FRANZ (50) ovšem patří do krajiny. Maluje ji, často pod širým nebem i skládá a také ji velmi dobře zná. Republiku prochodil křížem krážem, když se ho zeptáte, jak se jmenuje tenhle kopec, co je to za kytku, proč jsou tady tyhle kameny, nejen že to bude vědět, ale nasype na vás ještě tisíc dalších informací. Protože všechno souvisí se vším a vědomí souvislostí Vladimíra fascinuje.

"V říjnu je to nejhezčí v Brdech," prohlásil Vladimír, když jsem se ho ptala, kam vyrazíme. Každé místo podle něj totiž patří určité roční době stejně jako hudba či výtvarné umění Byl to vlastně takový rodinný výlet. Sešli jsme se v hospodě ve Voznici, dali si gulášovou polívku a vyrazili jsme. Vladimír, jeho přítelkyně Ida, jeho dcera Kristýna, já, můj muž a náš syn. A samozřejmě Vladimírův pes Ondřej.

Voříšek Ondřej následuje Vladimíra Franze na každém kroku už deset let, přestože trpí lehkou obezitou a trápí ho ploténky
Foto: Jonáš Křivánek


Ty tvé výpravy bývají leckdy docela dobrodružné, dobře si pamatuju, jak jsi kdysi řekl: Pojďte se podívat tady kousek za chalupu ... Vrátili jsme se za tmy a v nohou měli půl Šumavy. Pořád jsi takový chodec, nezlenivěl jsi?
Chodím pořád, jen na kole jsem přestal jezdit, kvůli Ondřejovi, on se nenaučil sedět na kole v bedýnce. To mi docela chybí, jezdil jsem vždycky celé léto, na starém kole Eska, to nemělo milión převodů. Taková rozmařilost ... Rembrandt měl čtyři barvy a udělal s nimi úžasně barevné obrazy, kdežto dneska je k dispozici tisíce odstínů a stejně je všechno vyblitý. S těmi převody je to taky tak. Já jsem měl vždycky na konci léta takovou fyzičku, že jsem klidně vyšlapal Želnavské hory od Lipna. No a když to nešlo, tak jsem sesedl, chvíli to vedl a pak zase jel. Ale stopadesátkrát šlápnout, abych se posunul o metr, z toho bych umřel. Byl jsem odmala zvyklý poznávat krajinu. Nikdy jsme neměli žádnou chalupu, takže jsme každý víkend vyráželi na výlet někam jinam. Pro mě to vždycky bylo trošku utrpení, protože se mi v autě z benzínovýho smradu dělalo blbě, takže každý výlet začal tím, že jsem se poblil. To byl takový rituál.

Ondro, co zas žereš? Hovno? Ty prase ... Ne, travičku, tak to je dobrý. - Teď jsme v takovém "Úbrdí", Brdy mají zvláštní profi l, ze severní strany padají kolmo dolů, z té jižní jsou naopak velmi pozvolné a na vrcholu mají kamenitý val, což za bolševika vybízelo k myšlenkám, že by tu bylo ideální místo na odpalovací rampy pro raketovou základnu.

Co rozhoduje o tom, že zrovna tenhle kus krajiny namaluješ?
Musí to být prostor, který je horizontálně i vertikálně žitý. Někde se tyhle vertikály - země a nebe - a horizontály - průběh času - protnou. Proto rád v krajině vyhledávám zříceniny hradů nebo poutní místa, ta jsou vždycky na energeticky exponovaných místech. Buď tam energie proudila ven, nebo naopak fungovaly jako špunt a držely ji uvnitř. V krajině nejde o to, že je tam pěkný stromeček a hezká kytička, ale jde o to, že se tam člověk dobře cítí, že tam patří. Tady je mi dobře, sem patřím, z toho vyrůstám. Tohle zohledňuju ve všem, co dělám. Říkám tomu moment zdůvěrnění. To jsou detaily, jednotlivosti, díky nimž máš pocit, že je ti něco velmi blízké, že s tím souzníš, že je to tvou součástí. Nevisí to někde v dáli, naopak je to na dosah. Je spousta tzv. správného umění, třeba Fibichova Nevěsta mesinská, tam je vlastně všechno v pořádku, jen tě to vůbec nezajímá, protože je to naprosto obecné. Naopak takový Felliniho Amarcord člověka velmi zasáhne - osobní investicí, spoustou detailů, díky nimž je sdělení nesmírně důvěrné a prakticky komukoli velmi blízké.

Vidíš ten les, normálně by tady všude bylo fialovo, protože by tu rostla rudočechratka fialová, z té je v
výborná polívka Teď je tu prd, je strašný sucho.


V nový život, 2006, 200 x 300 cm, kombinovaná technika
Foto: Jonáš Křivánek

Někdo se zajímá o houby, někdo o kytky, někdo o hrady Ty znáš všechno, tvůj mozek nevytěsňuje nepotřebné informace?
To má kořeny v dětství. S babičkou z Ostravy jsme probrali všechny kytky a prolezli všechny pražské kostely. Pořád jsem chtěl vědět, jak se co jmenuje a taky jak je co vysoké, takže otec musel zjišťovat, jak jsou vysoké pražské věže a komíny ... No a když už jsem na nějaké té zřícenině hradu, tak chci vědět, kdo to postavil a kdo to dobyl. Stejně tak kytky, kde to roste a proč, na jakém podloží Všechno souvisí se vším a vědomí souvislostí mě fascinuje. S podložím souvisejí zase kameny, ne že bych sebral všechno, co leží na zemi, ale mám rád, když otočím kámen a je tam třeba ametystová pecka. Ale samozřejmě musíš vědět, kde to můžeš hledat, a pak se to pokusit najít. Ono se - hlavně v souvislosti s uměním - říká, jak je důležité hledání. Hledání není vůbec důležité, to vyplyne ze souvislostí samo sebou. Není žádné umění jít na hřiby v lednu a pak se tvářit trpitelsky, když nic nenajdu. Daleko zajímavější je jít na hřiby v srpnu a kromě hřibů přinést taky košík lišek.


Záhon - mečíky, 2008, 200 x 290 cm, kombinovaná technika
Foto: Jonáš Křivánek



Osmnáct čirůvek syrových, tři smažené, 2008, 70 x 100 cm, kombinovaná technika
Foto: Jonáš Křivánek

Jaké jsi byl dítě?
Velmi sensibilní. Neustále jsem si vytvářel nějaké vlastní světy a snažil se je manualizovat. To znamená, že když jsem měl kostky, tak jsem si s nimi prostě nehrál, ale stavěl jsem konkrétní projekty, kostely, továrny ... Neustále jsem se dožadoval nějakých krabic, žebral jsem roury od koberců, ale třeba taky cibuli, protože na věži kostela prostě musela být kopule ve tvaru cibule. Když jsem se dostal k hromadě písku, tak jsem nepostavi jen hrad, ale i podhradí. Ideální to bylo v Třeboni u rybníka, tam byl výborný jíl, z něhož jsem postavil celé město i s katedrálou, byl to docela solidní projekt tak padesát na padesát metrů, do kterého jsem zaangažoval regiment dětí, jež tam musely kopat jezera a řeky a nahánět do nich vodu. Když jsem pak četl Tolkiena, nijak zvlášť mě to neohromilo, protože já si v dětství vytvářel něco podobného. V těch mých jílových a pískových městech samozřejmě také žili skřeti, trpaslíci a další obludky. Už tehdy jsem podvědomě tíhl ke krajinářství, neplácal jsem z hlíny panáčky, ale vytvářel své vlastní plastické krajiny.

Z matčiny strany jsi spřízněný s Jiřím Trnkou, dají se tímto směrem vystopovat jisté genetické předpoklady pro kumšt?
Kdyby si každý hrábl do rodokmenu, tak zjistí, že tam najde Leonarda da Vinciho nebo Ježíše Krista. Všichni jsme příbuzní. Pravdou ale je, že předci z plzeňské větve se zabývali výrobou barvených dřevěných hraček, z tohoto rodu pocházel například Jiří Trnka. Moravská větev naší rodiny zase byla v jádru technická, většinou to byli samí inženýři, ale žili organicky propojeni s uměním. Bylo pro ně samozřejmé mít určité hudební vzdělání, takže to byli velmi slušní instrumentalisté a na jisté solidní úrovni si doma v sobotu odpoledne u kávy a bábovky toho Dvořáka zahráli. Patřilo to k přirozenosti jisté doby a měšťanské vrstvy.

Hele, to už je dneska asi desátej hovnivál...

Když jsem tě před dvaadvaceti lety poznala, byl jsi nesmírně uzavřený člověk, neuroticky sis kousal nehty a mluvil jsi v nesrozumitelných jinotajích. Dnes disciplínu komunikace ovládáš bravurně, přednášíš na vysoké škole, nedávno jsi dokonce moderoval předávání poct na festivalu Next wave... Jak jsi to dokázal?
Člověk se učí praxí. Velkou roli v tom sehrálo moje pedagogické působení na DAMU, když si člověk stoupne před studenty, tak musí myšlenky nějak zformulovat, a pokud možno tak, aby se daly pochopit. To se dá pak samozřejmě aplikovat i mimo školu. Pro mě bylo nejtěžší zkoordinovat rychlost myšlení s rychlostí mluvení, v mozku mi to letí strašně rychle, ale pokud to nedokážu sdělit, tak je to často k ničemu. No a taky už od určité doby nemám pocit, že se musím všem kolem za všechno omlouvat a dokazovat, že tu můžu být.

Vladimír Franz předvádí jelena v říji - ve volné přírodě ztrácí zábrany
Foto: Jonáš Křivánek
Takže je to otázka sebevědomí a vůle?
A taky snahy učit se. Obecně je člověk vzdělavatelný tvor, schopný naučit se prakticky cokoli, k něčemu má samozřejmě menší dispozice, k něčemu větší. Ale v zásadě je to především otázka vůle. Třeba takový Cézanne nebo van Gogh - ani jeden neměl nijak zvláštní malířské nadání, ale vůlí se dokázali vypracovat v celistvou uměleckou osobnost, která prostřednictvím svého díla pozoruhodně komunikuje. Komunikace a sdělnost jsou strašně důležité. V dnešní době má bohužel spousta umělců osobnost jako roztroušenou sklerózu, tamhle je něco, tamhle zase něco jiného, ale spojitost mezi tím není žádná. Tím pádem je jejich sdělení také nespojité a zákonitě nezajímavé. Když někomu nedrží pohromadě jeho světonázor, tak se rozpadá i jeho dílo. To mi vadí asi nejvíc na současném umění.

Na tvých aktuálních obrazech se objevují nápisy, komiksové bubliny Je to projev snahy o ještě větší komunikativnost?
Já jsem vždycky rád pracoval s konkrétními věcmi a měl jsem rád činnosti s konkrétním hmatatelným výsledkem. Proto mě také ve škole bavila chemie, kde všechno směřovalo k nějakému výbuchu, nebo alespoň vzniku jisté sloučeniny. Naopak jsem neměl rád fyziku, protože tam se strašně dlouho a složitě propočítával nějaký banální úkon. Jinými slovy, mám rád pojmenování konkrétních věcí v konkrétním světě. To ovšem nesouvisí s tím, jak dalece to člověk stylizuje, nebo naopak nestylizuje. Abstraktní umění nejsou nějaké nekonkrétní fleky, ale převedení jevů tohoto světa do jiného vzorce. Jiný vzorec si najde Mark Rothko, jiný Samuel Beckett ... To, že do výtvarného umění opět hodně pronikají figurativní prvky, graffiti či komiks, není nic nového. Po zdech malovali i pravěcí lidé a zárodek komiksu najdeme třeba ve vyobrazení křížové cesty ... Tím chci říct, že nic není nového, to je třeba si uvědomit a nepinožit se za každou cenu za něčím zdánlivě novým. Bezprecedentních případů v umění je strašně málo. Kdybychom trvali na tom, že umění má být za každou cenu nové a jiné, tak bychom došli k tomu, že celé dějiny umění jsou plné bezmoci a stupidního eklekticismu. Protože všechno z něčeho vyrůstá, všechno na sebe navazuje. Nesmyslné také je hledat nové prvky do formální stavebnice. Je naprosto přirozené a logické čerpat z toho, co už tu někdy bylo. Takže raději si budu čistit zuby kartáčkem, a ne lopatkou na uhlí, protože jiní už vyzkoušeli, že kartáčkem to jde mnohem lépe, a já mám potom víc času k přemýšlení o cestě na Mars.


'Nejlepší místa jsou tam, kde je uran, člověk ho potřebuje jako vitamíny,' vysvětluje Vladimír autorce rozhovoru
Foto: Jonáš Křivánek

Na jednom ze svých novějších obrazů jsi oběsil Švejka a přidal k němu nápis "Stop vtipkování". Tvůj humor je hodně specifický, leckdy dost drsný...
Nosím v sobě smích Merkucia, je to taková hrůza zabalená do grotesky. I ve velké tragédii musí být trocha humoru. I v těch nejvážnějších Shakespearových hrách se vždycky objeví nějací dva pitomci, chvilku vtipkujou a celé to odlehčí. Kdyby bylo všechno jen vážné, tak lidi budou skákat z oken, chyběl by tam kontrast. Tohle prolínání humoru a tragédie mě zajímá ve všech kontextech. Kdyby tady teďka padaly hvězdy, kolem jel traktor, tady rostly muchomůrky a tamhle bylo ložisko uranu, tak je to pro mě ideální krajina Ten průnik, země, nebe, všechno jedno je, je to univerzální prostor a já jsem jeho součástí, s tím se identifi kuju. Proto maluju krajinu.

A jak tam zapadá Švejk? Ten přece vtipkoval permanentně...
No právě. Vezmi si naše národní hrdiny: Ferda mravenec, Spejbl a Hurvínek, Švejk... Samé ohavné bytosti, žádný hrdina, žádný princ, vždycky nějaká zrůda - i Hloupý Honza je vychytralý hajzlík ... Jsou to ale i moji hrdinové, sebe z doby nevyjímám, nejsem Marťan ani Eskymák a jazyk si olíznout nemůžu. Vtipkuju taky, ale snažím se, aby tam byl nějaký záměr, aby se humor dostal do podtextu něčeho v zásadě velmi tragického. Švejk je pro mě symbolem české malosti a vtipkování za každou cenu.

Ida: Vladimíre, jak je to ještě daleko?
Vladimír: Asi za kilometr jsou Knížecí studánky, tam je velká louka a hájovna pod Stožcem, tam to otočíme.

Co považuje skladatel za majstrštyk? Je to symfonie, opera?
Majstrštyk většinou vznikne náhodou, obvykle je to něco, co uděláš levou rukou v podezřele krátkém čase, ani nevíš, proč to děláš, a najednou to vyjede. Christian Morgenstern psal velké básně a pro pobavení kamarádů v kabaretu rýmoval srandičky. Jednou provždy si ho ale všichni budou pamatovat právě pro ty srandičky. Skladatel Jan Klusák má za sebou závažné dílo, ale nic z něj nedosáhlo proslulosti hudby k seriálu Nemocnice na kraji města. Smetana byl velmi nerad, že se pořád preferovala Prodaná nevěsta, protože on sám si mnohem více vážil jiných svých děl atd. To jsou ty paradoxy, o něco strašně dlouho usiluješ, máš to promyšlené, dřeš na tom a nic. A pak něco vyplivneš jen tak bokem bez ambic a bez úsilí a ono tam je všechno. Ale bez té lopotné námahy na těch velkých věcech by se nedalo s takovou lehkostí zanášet. Samozřejmě že jsou tzv. vznešené hudební formy, jako symfonie, to je vrcholný hudební útvar, pro muzikanta meta. Ale když se člověku opravdu povede písnička, může to mít kolikrát větší váhu.

Jak tvoříš, je za tím velká disciplína, nebo je to živelný proces?
K tvorbě přistupuju v posvátné hrůze. Když skončím, tak mám pocit, že už jsem skončil definitivně a že mě už v životě nikdy nic nenapadne. Takhle to mám od dvaceti let. Ale ono si to vždycky odpočine a může to běžet dál. Důležité je udělat první krok, skočit do té vody, cáknout na plátno barvu, první dva dny se s tím bezvýsledně mordovat... A ono to pak samo začne naskakovat, ten motor se nahodí a už běží...

Ida: Vladimíre, tahle cesta vede evidentně někam do pytle, a navíc je celá rozrytá od prasat, takže tudy nejdeme.

Vladimír: Dobře, tak to tady střihnem přes les.

Došli jsme tam, kam jsme dojít potřebovali. Přestože Vladimír zásadně nechodí podle mapy. Cestou Vladimír vyprávěl o tom, jak byl jako kluk v letním kině s Františkem Hrubínem. Jak navštěvoval Františka Vláčila. Jak Mendělejev sestavil periodickou tabulku prvků podle pasiánsu...

------------------------

PŘÍBĚH JEDNOHO TETOVÁNÍ

Vladimír Franz v roce 1987 ...
Foto: Roman Prorok


O svém tetování nemluví Vladimír Franz rád, říká mu něžně "moje soukromá zahrádka", což jinými slovy znamená: nelezte mi do ní. "Tetování je pro mě intimní záležitost. Nejsem chodící artefakt. Dům s okny bez záclon ještě neznamená pozvání do ložnice." Dříve říkával, že v demokracii by měl mít každý právo vybrat si barvu kůže, on si zvolil zelenomodrou. Tetování ho prý fascinovalo odjakživa, jako malý kluk nemohl na pláži spustit oči z potetovaného pána. První kérku si pořídil jako gymnazista - štír na levém předloktí byl ještě hodně neumělý. Později přibývaly další, mnohem propracovanější motivy: portrét Bohuslava Martinů, fragment Dürerova obrazu, Kristus, boží oko ... Velkou inspirací byl pobyt na Novém Zélandu. Jeho tělo se postupně zaplňovalo. Klíčové bylo tetování obličeje, s nímž přišel poté, co všechny kolem sebe uklidňoval, že nic takového nemá v plánu. Nastala optická změna identity. Nikdy to tak nepojmenoval a nejspíš by s tím nesouhlasil, ale s přibývajícím tetováním rostlo i Vladimírovo sebevědomí.


... a nyní
Foto: Jan Přerovský

----------------

Letos 25. května bylo VLADIMÍRU FRANZOVI padesát let. Kašle na to a říká: "Přece nebudu slavit první krok do hrobu." Věk ho neděsí, spíš to, jak málo času na život člověk má. K narozeninám si přece jen nadělil svou třetí operu - Údolí suchých kostí. Expresívní, emocemi nabité dílo o nepoučitelnosti lidstva mělo premiéru letos v dubnu v brněnské Redutě a v říjnu v Praze v rámci přehlídky Next wave. Napsal ji na dovolené u moře - takhle skládá často, nikdo ho tam neruší. Své výtvarné práce letos vystavoval v Praze, Karlových Varech a Třebíči. Maluje především ve svém ateliéru nedaleko Nepomuku, je to bývalá hospoda se šmolkově modrou fasádou, industriální prostor, který jeho majitel obklopil fantastickou květinovou zahradou. Národní divadlo stále hraje Vladimírův balet Zlatovláska, kouzelnou inscenaci, jíž nadšeně tleskají tříleté děti i hudební fajnšmekři. V horizontu dvou let by měla stejná scéna uvést jeho operu Válka s mloky. Poprvé se také letos pustil do knižní ilustrace, namaloval čtyřicítku obrázků pro román Země strašidel svého dlouholetého spolupracovníka a libretisty Rostislava Křivánka, kniha vychází v listopadu. Právě teď Vladimír pracuje na scénické hudbě k inscenaci Maryša pro Slovenské národní divadlo. Scénických hudeb má na kontě přes sto padesát, šest z nich získalo Cenu Alfreda Radoka.
Darina Křivánková (DAR), Reflex 49/2009, 3.12.2009

Oblečení formuje naše chování, tvrdí Lidové noviny

18. ledna 2010 v 11:23 | Štěpánka Strouhalová, Lidové noviny
Oblečení formuje naše chování

SÍLA VZHLEDU

Charismatický Vladimír Franz, malíř, profesor dramatických umění pražské AMU a nositel šesti cen Alfréda Radoka, je úspěšný skladatel scénické hudby. Navzdory tomu si ho široká veřejnost zařazuje do škatulky známých tváří převážně kvůli jeho výtvarnému pojetí těla. "Žiju si po svém a svůj vzhled řeším také tak. Začal jsem se tetovat asi v osmnácti, ale fascinovaný jsem tím byl už odmalička. Motivy jsem volil intuitivně a nehledal jsem v tom žádný ideový záměr," říká Vladimír Franz a raději definuje svůj sociologický pohled na naše exteriéry: "Co se týče oblékání, je jasné, že zpětně modeluje sociální chování člověka. Když je někdo ušněrovaný do uniformy a nemůže se pořádně ohnout, tak podle toho také jedná. A když dáte idiotovi rudou pásku, tak vám udělá říjnovou revoluci, kdykoli a kdekoli si to budete přát. Člověk chováním zpětně doplňuje svůj obal." A jakým obsahem Vladimír Franz doplňuje svůj army styl? "Protože jsem bytostně nevoják, je to určitá forma autoironie. Ve společnosti však Vladimíra Franze potkáte i jako elegána: "Pro soukromý volný čas a práci volím oblečení, ve kterém se cítím neomezovaný, nosím pohodlné věci, abych se jimi nemusel zabývat a mohl je zaneřádit třeba barvami. Ale pokud to vyžaduje společenská událost, můžu přijít ve značkovém oblečku, že by nějací Leošové Marešové zbledli závistí."

1. Žlutá pro štěstí
Miluju žlutá trika a beru si je i v noci na spaní. Jsem přesvědčený, že barva determinuje míru osobního štěstí. Žijeme v podnebí, kde je půl roku tma a šedo, tak si myslím, že kdyby lidé nosili více radostných barev, bude je to motivovat k pozitivnímu chování.

2. Pilotka
Oblečení ve vojenském stylu je velice propracované, účelové a praktické v zimě v létě. Třeba takové anglické věci do pouště jsou tak příjemné, že je používám při práci na zahradě. A letecká bunda je zase lehká a neprofoukne.

3. Kapsáče
Nemám rád tašky, a proto nosím kalhoty se spoustou kapes, do kterých všechno pohodlně uložím. A protože se často vyskytuji v přírodě, je pro mě důležité, abych se nemusel starat, na který pařez si sednu.

4. Tenisky
Mám na sobě ty nejhnusnější boty, jaké můžu mít, ale kvůli potížím s kloubem teď vítězí pohodlí. Jsou to staré tenisky, které jsem si koupil kdysi ve Španělsku. Jejich zásadní předností je, že jsou vytahané a to je teď podstatné.

5. Itálie z Blatné
Sportovní brýle jsme koupili s Idou v Blatné v jednom obchůdku, kde se snaží o zajímavou nabídku italského designu, jaký nenajdete ani v Praze. Ida má ohromný cit pro design a dokáže vytvořit skvělý vzhled takřka z ničeho. Když se už na mě nemůže koukat, protože, upřímně řečeno, mě je to jedno, tak ten můj zevnějšek spolu trochu vymazlíme.

Štěpánka Strouhalová, Lidové noviny, 28.11.2009

Vladimír Franz se také přidal

18. ledna 2010 v 11:17 | Jaromír Šlosar, ČT2, Přidej se
Příroda a krajina je i pro našeho druhého hosta, Vladimíra Franze, bytostným základem. Tento hudební skladatel a malíř prošel a projel na kole skoro celé Čechy a Moravu. Když opadají listy, tak se krajinou jeho srdce stává Český Kras.

Prof. Vladimír Franz, hudební skladatel a malíř:

V dnešní době do rázu krajiny hodně zasahuje hodně politika a ekonomické zájmy a další věci, čili už to není věc ryze soukromá, jenom pro pár lidí, ale je to věc veřejná. Důležitá věc je tady u nás to, že měřítko naší krajiny je velmi drobné. Tady se každých deset kilometrů mění charakter krajiny. Když člověk například jede někde v Nevadské poušti tak mu do obličeje svítí protijezdec 100 km dopředu. Tady opravdu každých 5 km je změna, čili jakýkoliv zásah do té krajiny je nesmírně vidět a nesmírně cítit. O tom svědčí i jiné věci, třeba zvířata. Dříve zvířata bydlela normálně v lese a na poli a dneska mám pomalu pocit, že se zvířata přestěhovala do Prahy. V Jinonicích lze v Praze potkat lišku, divoké prase, dokonce se přemnožily i zmije v Prokopském údolí, na Karlově náměstí bydlí tchoř, v Anežském klášteře kuna a tak dále. Můžeme očekávat, že se časem na Karlově mostě objeví jelen. Já bych se nedivil ničemu. Zkrátka zvířata dala přednost bydlení ve městě před krajinou, protože už v té krajině stojí obrovské skladiště, různá logistická centra, supermarkety, továrny. Krajina jako otázka prostředí v němž žijeme, není otázkou soukromou, ale stává se věcí veřejnou. Jeden čas se říkalo, že na kulturu a školství si nejdříve musíme vydělat, nejdřív bude ekonomie, pak kultura, školství a pak taky ekologie a tyhle věci. To je stejné jako kdyby někdo říkal, že žena má nejdříve porodit palec od nohy a až se jí to bude hodit, tak anglické autíčko, a pak třeba mixér, a pak třeba oko, a pak se pracně bude dumat, co to vlastně je. Vždycky jedno podmiňuje druhé. Jako kultura podmiňuje kulturnost ekonomie, tak i to prostředí a úcta k tomu prostředí znamená zároveň úctu k člověku jako takovému a i jeho duchovním i ekonomickým snažením a hodnotám. Všechno souvisí se vším. Nelze to oddělovat. Jednou uděláme to, pak zas něco jiného. To je samozřejmě úplný nesmysl. Paradoxně z hlediska životního prostředí je vidět, že se to zlepšuje. Zřejmě se trošku vyčistil vzduch, tím nemyslím v centru Prahy, ale je to možné taky, ale určitě venku. Vyčistily se řeky, to taky, protože pamatujeme, jak vypadala Berounka nebo jak vypadala Vltava v Krumlově, to jsou úplně odstrašující případy, nebo i Labe někde Roudnici pod Štětím, kde se dneska taky dá koupat. To bezesporu určitě ano. Ale na druhé straně taková ta industriálnost, která všude proniká do té krajiny a přitom to obyvatelstvo zase tak neroste. Kdyby tady za těch dvacet let vzrostl počet obyvatel dvojnásobně, tak by si člověk samozřejmě řekl, že je to možné. Ono to tak ale není.

Krajina Českého Krasu je krásná tím, že jak leží na vápenci, tak tady jsou vždycky na jaře, daleko dříve, veškeré kytky, které mají rádi vápenec. Od půlky března, ať je mráz nebo ne, tak se objevují jaterníky a první petrklíče a po tom jsou to lechy jarní a samozřejmě fialky a sasanky. Jsou tady stráně plné smržů, a když se začínají zelenat ty habrové smíšené lesy, tak to vytváří takové neuvěřitelně krásné koberce světelné. Navíc pro mě je to i krajina historická. Koukám tady vlastně na Tetín, kde uškrtili kněžnu Ludmilu, která se dávno před tím potkala s knížetem Bořivojem přímo tady ve svatém Ivanu, tedy ve svatém Janu pod skalou. Je to taková ta jarní krajina, která je krásná a navíc je to i velmi dostupná zóna. Je to vlastně kousíček z té Prahy a při tom to ještě není tak zasaženo.

Příroda je pro mě součást duše mé, to jest něco, o co se člověk opírá, uprostřed čeho se ocitá, co mě nabíjí, dává energii a vůbec smysl nějakým způsobem existovat. Příroda není jenom pustá, protože dokáže být nebezpečná a velmi zubatá. Je to zkrátka prostředí. Nic lepšího nemáme. Pakliže je člověk takový predátor, který je anomální v přírodě, protože žádné zvíře si dobrovolně nedevastuje prostředí, ve kterém žije. Když už je člověk takový, tak by si tu větev pod tím zadkem neměl apriori řezat.

Přidej se, ČT 2, Jaromír Šlosar, 23.12.2009

Země strašidel aneb Ztratit se, aby člověk nebyl ztracen

18. ledna 2010 v 11:08 | Jana Podskalská & requin
Na sklonku roku 2009 vydalo nakladatelství Barrister & Principal román českého básníka, dramatika a libretisty (a nyní tedy i spisovatele) Rostislava Křivánka Země strašidel, kterou ilustroval Vladimír Franz. Dílo lze zakoupit například zde.


Ztratit se, aby člověk nebyl ztracen

Praha - Kniha Rostislava Křivánka Země strašidel (vydalo nakladatelství Barrister& Principal) trochu mate tělem, pardon titulem. Jakkoli by se mohlo zdát, že člověk drží v ruce pohádkovou knížku, je to jinak. Země strašidel má zatraceně současné kulisy. Vypráví iniciační cestu Erika, muže, který - stižen "nesnesitelnou lehkostí bytí" - opustí svůj svět až příliš klidné civilizace a vydá se za kořeny své rodiny do neznámé země. Uprostřed krajiny zpustošené nedávnou válkou, ale žijící dosud pod vládou přírodních živlů a démonů, potká osamělou jedenáctiletou dívku, jež se obklopila fiktivními kulisami, aby se spasila před samotou a vzpomínkami, jež ji děsí.
Ti dva se vydají na pouť, na které je radno spoléhat víc na instinkty a předtuchy nežli na mapy. Léčí na ní své smutky, pocity prázdnoty, a zároveň objevují sílu přátelství, vládu fantazie a přírodních zákonů, objevují sami sebe a smysl lásky k bližnímu.

Románový debut

Pro autora Rostislava Křivánka, dramatika (Masopust, Júdit), který působil i jako novinář a kreativní ředitel, je Země strašidel románovým debutem. A dlužno říct, že podařeným. Invenční jazyk (výpravy na dlouhém vodítku pevně zaklesnutém na třetí mříži zleva), hra s metaforami a personifikací (karimatky se roztekly, myšlenky hořely jako klestí) i smyslem pro gradaci a detail dělají z jeho knihy napínavou četbu. Hrdinové, kteří sahají na dno svých sil a svého rozumu, přitahují. Autor zajímavým způsobem pracuje s imaginací, jež určuje dramatický rozměr postav a jejich putování. A také s kontrasty - mezi civilizovaným světem a divočinou poválečných zemí, která dává pojmu strašidlo nový, děsivější rozměr. V jeho knize přitom není zasazení hrdinů do konkrétního místa rozhodující. Zvolené reálie slouží jako kulisy k rozehrání nadčasového příběhu o souboji s vlastními zkušenostmi, vzpomínkami a sny, příběhu o hledání smyslu existence a archetypech, jež v nás v určitých situacích rezonují. Stojí za to se o Zemi strašidel neochudit. Mimo jiné i proto, že ji doprovází ilustrace Vladimíra Franze, což dnes u románů pro dospělé není zase až tak samozřejmé.Ostatně, kniha už zaujala režiséra Jiřího Hanycha, který společně s autorem připravuje filmovou adaptaci.

Vzhledem k velehorským obrazům by natáčení nejspíš přesáhlo české hranice, zatím jsou v úvaze mj. rumunské reálie.

Jana Podskalská, Berounský deník, 4.1.2010


Kocour volá o pomoc

14. ledna 2010 v 17:52 | Vladimír Franz, Reflex
Tvorba multitalentovaného JIŘÍHO TRNKY není náležitě doceněna ani 40 let po umělcově smrti

Ve středu 30. prosince to bylo přesně čtyřicet let, co zemřel výtvarník, malíř, ilustrátor, režisér, animátor, scenárista, scénograf JIŘÍ TRNKA. Osobitý pohled na monumentální dílo svého strýce napsal pro Reflex skladatel a malíř Vladimír Franz.

Jiří Trnka je jedním z mála českých výtvarníků, kteří dosáhli světové proslulosti. Klasikem se stal už zaživa. Navzdory tomu se jeho mnohostranné dílo stále vzpírá škatulkám, a jelikož nebyl pilným žákem školy, v níž kurátoři zadávají výtvarníkům "domácí úkoly", jsa věrný sám sobě a svému vnitřnímu světu, zdá se, že jeho úloha v českém výtvarném umění stále ještě čeká na plné zhodnocení a zařazení.

Jiří Trnka je příslušníkem generace, která dospěla v první republice. Pocit ohrožení demokracie a státnosti ji daleko více nežli k formálním experimentům vedl k hledání nové obsahovosti, ke kořenům naší i evropské civilizace vrýváním znaků kontinuity a pomyslné, byť vratké hlubiny bezpečí v nelehkém čase.

VYTOUŽENÁ HUSÍ JÁTRA

Narodil se na svatého Matěje 24. 2. 1912 v Houškově ulici na plzeňském Petrohradě, čtvrti obývané drobnými živnostníky a dělníky. Otec Rudolf měl sice klempířskou dílnu, ale více než o živnost se zajímal o četbu rodokapsů (jeden z Trnkových impulsů pro pozdější vytvoření filmu Árie prérie). Po vypuknutí války narukoval, takže břímě uživit rodinu dolehlo na matku. Matka Růžena pocházela z rodiny, v níž se udržovala tradice soustružení a barvení hraček. Že by jeden z kořenů pozdější Trnkovy manuální zdatnosti? Matka měla daleko více než otec vliv na formování dětské duše. Aby uživila rodinu, šila, a navíc vykrmovala zákazníkům husy. (Husí játra, v dětství nedostupná, budou Trnkovou oblíbenou pochoutkou po celý život.)

Trnku od útlého dětství naprosto fascinovalo kreslení. Největším svátkem pro něj bylo, když přišel na návštěvu matčin mladší bratr Otto (můj dědeček, nadaný kreslíř, kterého rodiče navzdory talentu a různým doporučením dali na řemeslo) a kreslili spolu v blízkém okolí, například v údolí Radbuzy či na Mikulášském hřbitově. Otto kdesi objevil torzo dětského loutkového divadla. Společně je opravili a poří nejlépe nakreslí kouzelníka. Trnka soutěž vyhrál a od té doby se datuje jeho celoživotní přátelství se Skupou. A život se rozbíhá.

Základní škola. A špatně zaplombovaný nedoléčený zub a zánět. A jizva na pravé tváři od neodborně provedeného zákroku s porušením lícního nervu a ironicky pokřiveným úsměvem po celý život. A problémy s matematikou na reálce. Neřešitelné. Naštěstí stále kreslí a vyřezává vlastní loutky. Ne však Kašpárky, Škrholy a jiná pimprlata, nýbrž loutky dospělé, nositele dramatu, herce-sochy - Hamleta, Macbetha, Smrt. Jeho práce budí pozornost na loutkářských výstavách. Pomáhá Skupa, pomáhá redaktor a spisovatel Karel Koval. Sedmnáctiletý Jiří s kufrem plným loutek a štosem kreseb jede - přes nevoli otce - do Prahy ke zkouškám na Uměleckoprůmyslovou školu. Z mnoha uchazečů je vybrán do ateliéru grafiky, který vede profesor Jaroslav Benda.

SLUŽBA UMĚNÍ

Uměleckoprůmyslová škola dvacátých a třicátých let. To je jasně formovaná estetika služnosti i funkčnosti umění jakožto organické součásti života, skvělá manuálnost pozdní secese, kubistická prostorová zkratka, organická střízlivost funkcionalismu, přehodnocení archaismů, respektování a zároveň plné vytěžení vlastností správně zvolených materiálů ve vztahu k zakázkám veřejným i soukromým. A samozřejmě důraz na pevný řemeslný základ. F. Kysela, V. H. Brunner, Z. Kratochvíl, J. Benda, A. Hofbauer. J. Horejc, J. Drahoňovský, teoretik J. Pečírka ... To jsou jména profesorů. A spolužáci: A. Zábranský, A. Strnadel, J. Brož ... a Helena Chvojková, budoucí Trnkova první žena. Výpomoc z domova nestačí, Trnka naštěstí vyhrává soutěže (například na kondolenční telegram) a začíná kreslit pro různé časopisy (Kvítko).

Konec třicátých let. Svatba s Helenou Chvojkovou. Zakládá vlastní Dřevěné divadlo v pražském Rokoku. Píše hry, navrhuje, vyřezává, šije (vypomůže i matka), režíruje. Mezi broučky, Vasil a medvěd, Brouček v zimě. A pro New York dioráma Svatba broučků. Rokoko však mění majitele, mění se i hospodářské podmínky, a navíc "... za vraty našich řek zní tvrdá kopyta ..." (Torzo naděje, Fr. Halas). Koho by v této situaci zajímali Broučci. Trnka se opět ocitá na volné noze. Navrhuje hračky, ilustruje první z celkového počtu sto padesáti knih. Erbenovy Pohádky, Ve spárech oceánu, Hauffovu Karavanu, knihu své ženy Zuzanka obdivuje svět, směřuje k první verzi Karafiátových Broučků a monumentální syntéze baroka a gotiky v Horákových Českých pohádkách.

Jeho návrh scénického řešení Libuše pro Národní divadlo získává první cenu, není však vzhledem k politické situaci realizován. Začíná intenzívní spolupráce s Národním divadlem, s režiséry Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem. Výtvarné řešení Plautova Lišáka Pseudola (s Ladislavem Peškem), Shakespearovy Zimní pohádky, Goldoniho Benátské maškarády, Klicperova Zlého jelena, Hobbelova Gygova prstenu a Tylova Strakonického dudáka se stalo nepominutelnou položkou dějin české scénografie. Trnka se k této činnosti již nikdy nevrátí, ale zkušenosti bohatě zužitkuje ve vlastních filmech i ve výpravách - například Vávrovy Husitské trilogie či filmu Císařův pekař a pekařův císař.

KDE SE POČÍNAJÍ KOŠÍŘE

V roce 1939 se Trnka stěhuje do barokní usedlosti Turbová - tam, kde "se počínají Košíře" (Edison, V. Nezval). Horní Smíchov a Košíře, za baroka vlastně jakási "chatová oblast" tehdejší Prahy, oblast se spoustou drobných letovisek obklopených zahradami a vinicemi: Klamovka, Šmukýřka, Šalamounka, Bertramka, Nikolajka, Malvazinka - oblast nezastavěná, s řídkými hájky a mělkými údolíčky, terén členitý, krajina kulturní stylizace, vlastně také scénografie, se spolu s krajem jižního Plzeňska (Stašov, Žinkovy, Chocenice, Blovice) stávají hracím prostorem Trnkových obrazů. Neboť v dusném válečném čase Trnka maluje. Pod těžkým olivovým nebem spěchají lidé za světlem. V barevnosti Majerníkových Běženců či Brueghelových Lovců ve sněhu nebo Návratu stád, loutkovité postavičky ztraceny mezi zuby zimy směřují k bezpečí napitému z neznámých hloubek v naději "balšámové zahrady" a "veliké záře od děťátka" (Lešanské jesličky, Fr. Hrubín). Putují chudé cirkusy, navracejí se ztracení synové, ocitáme se v zákulisí, kde se chystá Pseudolus na výstup. A také portréty blízkých. A zátiší. Růže, pivoňky, tulipány. A zahrada voní a vydává svědectví Snu noci svatojánské.

V roce 1945, spolu se zestátněním našeho filmu, čekají Trnku nové úkoly. Spoluzakládá studio animovaného filmu Bratři v triku, sám navrhuje logo. Šlo o nalezení nových možností výtvarné a filmové práce a vymezení vůči disneyovskému monopolu. První filmy jsou kreslené: Zasadil dědek řepu, Zvířátka a Petrovští, satirický Pérák a SS. Trnka však ví, že kreslený film má své limity, a proto zkouší práci s loutkami. Film Betlém se stane součástí posléze šestidílné svity nazvané alšovsky či martinůovsky Špalíček. Pásmo lidových zvyků na půdorysu ročních dob zvrásněné malými dramaty (legenda o sv. Prokopu), vztah člověka k darům země, k Bohu jasně "kmenově" vyslovily onu přímou a živou kontinuitu člověka, který někam patří a roste pevně spjat se svými nalézanými kořeny. Nejde jen o vyprávění příběhů pro pobavení. Ke slovu se dostává zhuštěný obraz zvaný poezie. V takovémto vysoce stylizovaném tvaru dostává každá složka filmu roli individuální dramatické postavy.

NÁRODNÍ OBROZENÍ TRVÁ

Špalíček znamená skutečný počátek cesty, pozornost, již ve světě obrátí k osobě svého tvůrce, je nevšední, s Trnkou je třeba vážně počítat. Lze říci, že Špalíček je spolu s Bajajou a Starými pověstmi českými jedním (podobně jako například Vláčilova Marketa Lazarová) ze skutečných završení úkolů tzv. národního obrození. (Je bláhové si myslet, že skončilo v 19. století.) Směr cesty je tedy stanoven, teď je nutno prohloubit a zdokonalit výrazové prostředky. V Císařově slavíku se Trnka snaží o uchopení křehkosti a zároveň o větší individualizaci loutek. Císař-dítě, hvězdopravec-Zdeněk Nejedlý atd. Tento film vzbudí nelibost, Trnka je osočen z bezideovosti a formalismu. Vítězný únor je tu!

V Trnkův prospěch naštěstí zasáhne mocný sekční šéf ministerstva informací Vítězslav Nezval. Nezval, dnes podceňovaný víc, než je zdrávo, byl zvláštní směsicí superlativů. Geniální senzuál brilantně nacházející krásy a požitky světa, člověk ochotný obětovat radostem života cokoli, malicherný, pověrčivý, bázlivý člověk bez kázně a zároveň velký básník rozlišující skutečné hodnoty, ochotný se za ně postavit (jako za Antonína Slavíčka či Jakuba Demla). Trnky si vážil a měl ho rád. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že Nezval - ač chorobně lakotný (na legendární premiéru Manon Lescaut v Burianově Déčku donesl jakožto výraz uznání práce souboru láhev piva) - volal vždy do kuchyně při Trnkově příchodu: "Fanynko, to je pan Trnka. Tomu můžeš klidně dát dvě lžičky kafe!" Tedy Nezval zaštítí další Trnkův filmový projekt a vytvoří texty písní, které na způsob antického chóru spojují obrazy Bajaji. V Bajajovi dochází k mistrovské individualizaci loutek - panáček se mění v sochu - a zároveň nebývalému prohloubení psychologie postav (scéna vnitřní vzpoury šaška). Z loutky se definitivně stává herec. Cesta ke zpracování mýtu je otevřena. Staré pověsti české představují jeden z vrcholů Trnkovy tvorby. Hlasy Václava Vydry, Růženy Naskové, Zdeňka Štěpánka či Karla Högra nás vedou ke zpřítomnělým archetypům nabývajícím takřka olbřímích rozměrů.

Je třeba si uvědomit, že Trnkovy filmy představují to nejlepší, co v první polovině padesátých let mohl český film (včetně hraného) nabídnout. Po Osudech dobrého vojáka Švejka, důstojném zpracování Haškova románu s Janem Weriv roli vypravěče, chystá Trnka svoje opus magnum. Dalo by se říci, že troufnout si s loutkami na Shakespeara je čiré bláznovství. Skladatel Václav Trojan, dirigent Karel Ančerl, Česká filharmonie, Ladislav Pešek, Ladislav Fialka, Karel Höger, Rudolf Pellar ... To jsou jen náhodně vybraná jména těch, kteří se podíleli na vzniku onoho velkolepého holdu manýrismu, Snu noci svatojánské. Natáčení trvalo dva roky (jen scéna, v níž Titánie odkládá plášť, aby se rozpadl na nespočet živoucích elfů, skřítků, havěti, rostlin a plodů, zabrala pět týdnů perné animace). Tři světy Snu jsou ostře rozlišeny - svět lesa, řemeslníků a paláce -, aby se v závěru spojily v geniální syntéze: když už oslavná alegorická hra končí, všichni spí a ze hry se stává život sám. Tvůrce dostal matérii na oběžnou dráhu do stavu beztíže, kde stačí měnit zákonitosti pouhým hnutím malíčku. Dílo pracuje samo. Během promítání po celém světě budil film vedle bezmezného nadšení i podezření, že si výtvarník vypomohl například hraním živých herců a podobně. Ve Snu se Trnka dotkl meze technických možností loutkového filmu.

CELOŽIVOTNÍ LÁSKA: BROUČCI

I během natáčení pilně ilustruje. Za všechny knihy jmenujme alespoň Pohádky bratří Grimmů, Staré pověsti české, Aničku Skřítka a Slaměného Huberta od Vítězslava Nezvala, Hrubínův Špalíček veršů a pohádek a mistrovské zpracování Pohádek Hanse Christiana Andersena. Po dokončení Snu se Trnka cítí unaven. V šedesátých letech proto natočí už jen tři zásadní filmy. Rozmarnou hříčku Archanděl Gabriel a matka Husa, prorocké varování před civilizací Kybernetická babička a konečně otřesnou vizi stále se zmenšující role jednotlivce vůči společenské a civilizační mašinérii - film Ruka. Cesta Trnkyfilmaře končí, nikoli však cesta výtvarníka. Nepřetržitě roste počet ilustrovaných knih korunovaných definitivní verzí celoživotní lásky, Karafiátových Broučků. Výsledkem přátelství s Janem Werichem se stane kniha Fimfárum. Sám píše a ilustruje knihu Zahrada, hold dětství, okouzlení ztraceným rájem tajemné zahrady (usedlost Turbová) střežené humornou autostylizací nabručeného kocoura. Torzem bohužel zůstanou ilustrace k Alence v říši divů a už nikdy neuskuteční dávný sen, ilustrace Babičky.

Začíná opět malovat. Tak jako "válečné" období můžeme pracovně nazvat "brueghelovské", dají se Trnkova malířská šedesátá léta označit za "ernstovská". Jiří Trnka a Max Ernst se vzájemně velmi ctili, oběma byla společná hravost, ono "činorodé snění", filosofické promýšlení problémů a zároveň věrnost sobě samému a vlastním východiskům. Tento přístup se některým Trnkovým kolegům naplňujícím aktuální postuláty a momentální teze zdál, mírně řečeno, podezřelý či nečasový. O Trnkově malířské tvorbě se mlčelo, sám malíř se o obrazech skepticky vyjadřoval jako o "hrbu hrbatého".

Na Trnkovy obrazy je třeba hledět jako na díla Paula Kleeho, Maxe Ernsta, či dokonce Pabla Picassa. Nepředhazovat jim narativitu, nepokládat je za zbytnělé ilustrace neschopné reflektovat důležitost "kurátorského" úhlu pohledu na svět. Kdo se pozorně dívá, zjistí, že do údivu a okouzlení světem, "jako by to bylo poprvé", proniká úzkost, obava z bezčasí a nicoty, jakou dokáže vytvořit jen člověk sám. Mizí prostorový rámec. Svícen se mění v hrozivý černý idol, Trůn je sledován všudypřítomným očkem, v nepatrně pootevřené skříni se cosi děje ... Vedle obrazů Trnka vyřezává, vzniká řada plastik. Cesta od loutky k soše se definitivně završuje. V roce 1967 se ještě jednou vysoko vzepne. Pro Expo '67 v Montrealu realizuje expozici vývoje pohádky a zároveň je - jako jeden ze šesti světových výtvarníků - vyzván, aby vytvořil vlastní expozici. Pod názvem Člověk a jeho svět předestře ve vlastním pavilónu svou vizi vývoje civilizace od pravěku po současnost.

OBĚMA RUKAMA

V témže roce je jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Nad krátkým pedagogickým působením se vznáší etika slov jeho dávného profesora deskriptivy, architekta Ladislava Skřivánka: "Ve stánku umění se kupčit nedá." (My víme, že bohužel ano.) Sám pak dodává: "Nejdřív se dívejte a potom kreslete. Kreslete, to je základ všeho." Sám kreslit uměl. Byl levák. Když spěchal, kreslil levou rukou figury a současně pravou pozadí. Zkuste to!
V roce 1968 se Trnka politicky angažuje. Podepisuje 2000 slov, studenti ho navrhují na rektora školy. Srpen vše zmaří. V narůstajícím marasmu a zklamání konečně povoluje Trnkova robustní fysis. Tisíce cigaret, hektolitry kávy a řetěz nepřetržitě nastavovaných nocí si vybírají svou daň. Rozedma plic spolu s vadou unaveného srdce. A totální vyčerpání organismu. A nevůle jen přežívat. Pobyty v nemocnici se prodlužují, ale na vánoce musí být doma. Po vánocích návrat do střešovické nemocnice. A otevřené okno. Umírá na selhání srdce, jen čtyři dny po tragické smrti blízkého přítele Jiřího Šlitra. Je večer 30. 12. 1969. Předtucha vyslovená na otřesném posledním autoportrétu z roku 1966 se naplňuje.

Leden 1970, Rudolfinum. U rakve zahalené státní vlajkou (Trnka byl národní umělec) se střídají básníci, sochaři, skladatelé, malíři, herci a filmaři stojící čestnou stráž - František Hrubín, Kamil Lhoták ... Vzpomínám si na zcela zhrouceného Jiřího Brdečku. Rudolf Hrušínský čte text Jaroslava Seiferta. Zbývá hrob na Václavském hřbitově v Plzni. Sto padesát metrů napravo od hlavního vchodu. Hrob zakrytý břečťanem. Je těžké jej najít. Od zemské brány zní morseovka havranů. Z křídel se jim sype sníh a nesou zimu. Na Čechy padá tma ...

Jiří Trnka dodnes nemá vlastní muzeum. Stovky stran kreslených scénářů se rozletěly bůhvíkam. Obrazy, které nabízel zdarma Národní galerii, nikdo nechtěl, jsou v soukromých sbírkách. Kdo dohledá desítky a stovky loutek, ilustrací, grafik, užitné předměty ... A jsou ještě originály filmů k použití? Kde bych mohl na DVD koupit Sen noci svatojánské, Staré pověsti české, Ruku či Bajaju? Poraďte mi. Usedlost Turbová chátrá, zahrada hyne, kocour volá o pomoc. Jak by asi s fenoménem zvaným Trnka naložili Američané nebo Francouzi?

Když vyjde velká monografie, jeden z teoretiků se nechá slyšet, že to nebylo tak nutné, neboť Trnka přece nebyl žádný výtvarník. Ano, samozřejmě, jsme rádi, že pan kolega konečně odhalil, že Jean Cocteau, Max Ernst, Marc Chagall či Pablo Picasso - Trnkovi obdivovatelé - byli naprostí chudáci, kteří výtvarnému umění příliš nehověli. Národ nevážící si svých velikánů by měl zvažovat, je-li opravdu samostatný. "Nešťastná země, cizí země, moje milovaná vlasti." (Jaroslav Durych)
Doba se zrychluje, pohlcuje nás civilizační nicota. A třeba se pod nesnesitelným tlakem často měníme ve stroje, manipulátory, lhostejníky, šíbry, prezidenty, okoralé komedianty a kdovíco ještě. Každý ale byl jednou dítětem a stál v úžasu nad oním "poprvé". Neboť každému z nás, ať si to přizná, či ne, tak jako tomu vrahovi stojícímu v Čapkově povídce před tváří Boží zapadla kdysi někam do okapu duhová kulička a on by ji chtěl strašně moc najít. Trnka nám ukazuje cestu.

Vladimír Franz, Reflex 53/2009, 30.12.2009)
http://www.reflex.cz/Clanek38534.html



Věnujme českou hymnu Norům

14. ledna 2010 v 17:47 | Vladimír Franz, Reflex
Snad každý stát má své identifikační symboly Znak, vlajku, prezidentskou standartu a hymnu. Lidé je berou jako samozřejmé znaky suverenity, aniž si kladou otázku po jejich vnitřním ustrojení či smyslu.

Lev, staré heraldické zvíře, král, věrné hovado doprovázející už v dávné pověsti Bruncvíka z jakési Tramtárie (zřejmě Afriky) do Čech. Jednou měl lev na hlavě korunu, podruhé mu do temene zapíchli pěticípou hvězdu ... Lev, jak známo, většinu dne prospí. Nezařve, ani když po něm pojmenují náš nejvyšší řád. Je roztomilé, že mezi jeho prvními nositeli byl jeden z nejvášnivějších obhájců suverenity tehdy čerstvě vzniklé Československé republiky a zároveň překladatel díla Jana Husa a autor knihy o něm: Benito Mussolini. Čas oponou trhl a po nejrůznějších lapáliích našich novodobých dějin vox populi, vox Dei vytvoří dokonce hypo tézu, že se ve skutečnosti původně jednalo o lvy dva. Jeden druhému vlezl do zadku, ale ne beze zbytku, takže je náš lev dvouocasý. Ať to vyřeší heraldici, nechme lva spát.

KDO MÁ KOSTÝM, JDE ZA RAKVÍ

K vlajce celkem nic. Problém je s prezidentskou standartou, hlavně s nápisem na ní. Jak známo, celkem určitý citát "Pravda Páně vítězí" nechal Masaryk změnit na abstraktnější "Pravda vítězí". Je pěkné, když něco vítězí, zejména jedná-li se o pravdu. Otázkou však zůstává: co je to pravda, čí pravda, pravda o čem, pravda koho a má pravda vůbec vítězit, a když, tak za jakou cenu a proti komu nebo proti jaké jiné pravdě? Otázek je nespočet a odpovědi velmi relativní, a navíc v nedohlednu. Nebylo by lepší něco určitějšího? Třeba: "Nebát se nekrást?" Aktuálnější se jeví druhá polovina hesla, ta by však samostatně, a ještě se třemi vykřičníky mohla někoho popudit. Zůstaňme tedy u první části: "Nebát se." Pěkné, že? Jenže jsme tam, kde jsme byli u "Pravdy", čili nic. Co dělat?

Po zkušenostech s hledáním smyslu našich novodobých dějin navrhuji jakožto heslo na prezidentskou standartu onen nenápadný, leč geniální slogan z filmu Trhák: "Kdo má kostým, jde za rakví." Je to konkrétní, a navíc demokratické, neboť se to obrací ke každému z nás. (Kdo má kostým, ovšemže.)

Největší problém mám s naší státní hymnou. Autor hudby František Škroup jistě netušil, že z jeho důstojného díla (opery, orchestrální skladby) zbude sentimentální kuplet, zpívaný navíc slepým Marešem (nikoli Leošem). Vzdychající motiv se naší hudbou táhne jako červená nit: Bývali Čechové statní jonáci, Když jsem k vám chodíval přes ty lesy ... Vrcholí pak v ne opakovatelně pivní sentimentalitě Hašlerova hitu Ta naše písnička česká.

ÚPĚNÍ POSLEDNÍHO ČECHA

Podstatně problematičtějším se mi jeví Tylův text. Úpění "posledního Čecha" hledajícího vysněný či ztracený domov. Po otázce, kam se ten domov vlastně poděl, následuje seznam jeho krajinných vymožeností, pohříchu v letním období, chybějí odkazy na faunu, o lidech nemluvě. Na konci písně detektivně odhalíme, že součet skal, luk, vod a borovic tvoří dohromady Čechy, potažmo domov můj. Naše země je krásná, ač malá, nebývale rozmanitá. Každých deset kilometrů mění charakter, proto je jakýkoli lidský zásah vždy velmi patrný. Za čas budou Čechy beze zbytku posety papundeklovými podnikatelskými kadiboudami a tam, kde zbude trocha místa, vyroste megahypersuperlogistické centrum či hypermarket s olbřímím parkovištěm. Zvířata se přestěhují do měst a bory zmizí, jednak zásluhou lesních podniků nařezávajících lesy od západu, aby se staly snadnější kořistí prvního silnějšího větru a poté i Němců tvořících si zásoby, jednak ochránců přírody, tvrdících, že si příroda pomůže sama, což je vzhledem ke zvýšeným emisím a kyselým dešťům úplně logické. A na planině široké? No jasně, úložiště jaderného odpadu pro celou Evropu. Je přece přímo svatou povinností zahradníka nabízet kvetoucí zahradu coby potenciální smetiště či septik.

ROZPOMEŇ SE NA SVÉ PLÉMĚ

Co však budeme dělat s hymnou? Nejjednodušší by bylo dát na konec otazník, čímž by celý text dostal ironický smysl. Anebo ji věnovat nějaké ekologicky čisté zemi, splňující výčet reálií v hymně obsažených. Napadá mě Norsko. Kdyby Norové přece jen stáli o nějakou havěť, řešení je nasnadě: melodickou frázi "vody hučí po lučinách" dvakrát zopakujeme, čímž získáme prostor pro soby, losy, sem tam ledního medvěda, velrybu, ale i plcha, křečka, tchoře, veverku a ježka. Adjektivum "česká" nahradíme slovem "norská", potomci Vikingů jsou lidé zocelení a trocha sentimentu jim rozhodně neuškodí. Tak. A co my?

Doporučuji vrátit se k písni, která byla skoro 700 let hymnou Českého království, totiž Svatováclavskému chorálu, oproti Marešovu kupletu je to píseň přísná, sošná, monumentální, nutící lidi chovat se důstojně a chodit zpříma. Nechci se plést do řemesla patronům země, je dokonce možné, že svatý Václav vinou blanického umělého spánku trochu znepozorněl, ale zdá se mi, že mravní imperativ slov "rozpomeň se na své plémě" nabývá na síle a je stále aktuálnější.

Vladimír Franz, Reflex 01/2010, 7.1. 2010
http://www.reflex.cz/Clanek38586.html

Bulvár opět zachrochtal

12. ledna 2010 v 21:35 | Super (ks) & requin
Z drzé stoky jménem Super vypadl další regurgitát zmiňující Vladimíra Franze. Vlastní text je jako obvykle zcela pitomý a zdaleka nejzajímavější jsou - opět jako obvykle - reakce čtenářů, dají-li se takto nadneseně louskači idiotskěho bulváru nazvat. Probírám-li se jejich slovními výmětky, přestávám se divit téměř všemu, co se v onom nikoho nezajímajícím absurdistánu označovaném jako Česká republika děje. Laskavým návštěvníkům tohoto blogu doporučuju zejména příspěvky nedovzdělaného (a zřejmě nevzdělatelného) a zakomplexovaného individua vystupujícího pod nickem zdevin (zdevin@email.cz).


A zde je odkaz na původní zdroj, rozhovor VF pro televizi Markíza: http://video.markiza.sk/archiv-tv-markiza/reflex/36974

Potetovaný Vladimír Franz: Svatba s Idou Saudkovou?

Kdysi se spekulovalo, že potetovaný umělec Vladimír Franc (50) se oženil s fotografkou Idou Saudkovou. I když tehdy dvojice tyto fámy dementovala, dnes Vladimír přiznává, že veselka není vyloučená!
"Ida kdysi objevila překrásné svatební šaty a my jsme o tom někde psali. A pak se psalo, že jsme měli svatbu. Volali pak lidi až z Anglie, jestli jsme se vzali," vysvětlil ve slovenské TV Markíza umělec skutečnost, jak spekulace o jeho svatbě s fotografkou vznikly.
Před časem si sice ano neřekli, dnes to ale podle slov samotného Franze vůbec není vyloučené. "Je to klidně možné," nepopírá hudební skladatel, který se známou umělkyní žije osm let.
Je tedy docela možné, že kontroverzního umělce, který svým potetovaným tělem vzbuzuje rozruch všude, kde se objeví, čeká životní krok. Kdy vůbec vznikla myšlenka vyzdobit si celé tělo "malbami"? "Fascinovalo mě to odmalička a já jsem to chtěl. Nekladl jsem na to ani žádné estetické nároky. Každý má něco, to je moje volba a cesta," prozradil v pořadu Reflex na TV Markíza Vladimír.
Že by právě tedy letos vlezl s Idou Saudkovou do chomoutu? Necháme se překvapit... (ks)

Super, (ks), 12.1.2010

Vladimír Franz: Pop můžu skládat, ale poslouchat ne

3. ledna 2010 v 10:14 | Štěpánka Struhalová, Lidové noviny
Vždycky mě fascinovala příroda. Už od dětství jsem ji vnímal celou svou duší. Jsem romantik - a tím nemyslím momenty rozjitřeného vnímání ve stylu "měsíc svítí", ale intimní subjektivní prožívání ve světě, kde se neustále zdůrazňuje nutnost racionální objektivity. Zajímalo mě, jakým způsobem si přírodu osvojit, obejmout ji a podat o ní zprávu. Postupně jsem si budoval a rozšiřoval svůj svět a získával souvislý názor, abych mohl vytvořit nějaké smysluplné sdělení.
Mám doktorát z práv, ale na právnickou kariéru jsem naprosto rezignoval, vůbec mě to nezajímalo. Období na pražské právnické fakultě bylo skvělé proto, že jsem viděl snad nejvíc filmů, výstav a koncertů ve svém životě. A potom teprve nastalo moje startovní období. Studoval jsem malbu i hudbu, abych získal další rozměr, protože čím víc toho člověk umí, tím je svobodnější. Soukromě jsem chodil například k profesorovi Vladimíru Sommerovi na AMU a k profesorovi Karlu Součkovi na AVU a pracoval na sobě třeba tak jako Martinů, který také hudbu oficiálně nikde nestudoval. Život za komunismu. Samovzdělával jsem se a mezitím jsem rouboval stromy, vykládal vagony, učil v učňáku. Byla to moje forma pasivní rezistence proti režimu. Způsob okázalého příslušenství k disentu mi nevyhovoval. Vážím si těch lidí, ale nelíbila se mi estetika, která hnutí provázela. Člověk, který vyrůstal na Mahlerovi, Brahmsovi, Wagnerovi, aby poslouchal Plastic People? Prokristapána! A vždycky mi také vadila jakákoli skupinovost, stádnost - i ta disidentská.

Lákalo mě poznávat nejrůznější sociální skupiny. Mnohdy při tom šlo i o život. Tak jako mě zajímala příroda, chtěl jsem poznávat i člověka v jeho mezních polohách, ať superlativních, či na hranici dobrého vkusu a zákona. Zkoumal jsem, kam až se člověk může vyšvihnout nebo také klesnout. To ale neznamená, že když mě zajímalo podsvětí, budu také vraždit. Můžu se v tom pohybovat, vyhodnocovat, získávat zajímavý materiál. Pravda ale je, že čím více se potápíte do septiku, tím méně také vidíte. Pokud se pohybujete v různých extrémech, je důležité mít zdravý pud sebezáchovy a dokázat se z hraničních limitů vrátit. Musíte se opřít o to, co máte v sobě dobrého, a jít dál.

Nikdy bych si nenadělal kupu dětí, kdybych je nemohl uživit. Od právnické fakulty jsme chodili s mou první ženou Markétou, a teprve když jsem dostal angažmá v mosteckém divadle jako hudební skladatel a nastalo klidnější období, vzali jsme se a narodila se nám dcera Kristina. Revoluce mě zastihla v situaci, kdy jsem měl konečně přejít na pražskou divadelní scénu, a tak jsem šel na volnou nohu. Jenže pak divadlo přestalo lidi na dost dlouhou dobu zajímat a mně nastalo další krušné období.

V březnu roku '90 jsem byl existenčně úplně na dně a najednou se objevil nějaký švédský galerista, který chtěl vidět mé práce. Už večer si odvážel třicet obrazů a já měl vystaráno na pět let. Vždycky když se zdálo, že je všechno úplně špatně, přihodilo se mi něco podobného. Třeba jako když Richardu Wagnerovi, který prchal před věřiteli z celé Evropy, posel přinesl rubínový prsten spolu s pozváním k panovnickému dvoru od Ludvíka Bavorského. A měl klid na tvorbu po celý život. To bych si také přál.

Vždycky jsem si kladl otázku, zda bych chtěl učit hudbu, ale je to velmi choulostivé. Už v roce 1991 jsem dostal možnost učit na AMU, ale kdybych se tím zabýval celý den, nevím, jestli by mě pak večer bavilo sednout si a složit nebo namalovat něco svého. Zajímalo mě vědomí souvislostí, estetika, teorie, historie, jednotlivé modely uvažování a nakládání s nimi, tedy hudebně-dramatická výchova a estetika, a to jsem také začal přednášet. Myslel jsem, že musím začít poslouchat populární hudbu. Pak jsem ale zjistil, že to není moje cesta. Že je to ztracený čas. To ale neznamená, že pop neumím udělat. Kdybych sáhl do šuplíku a dal si tu námahu dát to dohromady s nějakým populárním zpěvákem, divili byste se, kolik toho mám. Tedy skládat ano, poslouchat ani za nic. Nejvíc úsilí jsem v životě vypotil na první symfonii Písně o samotách. Symfonie je vrcholný hudební útvar a nejde o množství hudby, ale její vnitřní napětí a současně prezentaci určitého názoru. Až při vlastním skládání jsem zjistil, jak velmi náročný útvar to je, a pochopil, proč žádný skladatel nemá dvě stě padesát symfonií, ale třeba jenom devět jako Beethoven. Přestože jsem zvyklý pracovat rychle, ten půlrok, který jsem strávil skládáním, byl velmi tvrdý. Ještě několik dalších měsíců jsem nemohl spát, měl totálně vydanou energii a problémy s prostorovou představivostí. Balet pro děti. Balet Zlatovláska mohou dvě a půl hodiny sledovat tříleté děti a ani nedutají, stejně tak jako hudební odborníci, obě skupiny si přijdou na své. Povedla se věc, která je ve své podstatě klasická, s určitým přesahem, a navíc ještě nějakým způsobem česká. Mám z něj radost, protože vážných věcí pro děti by se dalo napočítat na prstech jedné ruky a ve Stavovském divadle se hraje už čtvrtou sezonu.

Druhá šance. Chtěli jsme ukázat, že udělat celovečerní operu svépomocí s výběrem špičkových sólistů a ansámblu je těžké, ale navzdory těžkostem to jde, a to nezávisle na oficiálních institucích. Inspiraci pro operu Údolí suchých kostí jsem našel ve Starém zákoně, v kapitole o viděních proroka Ezechiela. Toho Bůh zavedl do údolí plného vybělených kostí, které posléze oživil a stali se z nich zase lidé. Lákala mě představa, zda a jak by lidé dokázali využít druhou šanci - pokud by skutečně mohli prožít svůj život znovu. Dopadlo by to stejně, jinak, nebo lépe?
Mám několik osobních rituálů: když dodělám hudbu k divadlu, večer ve sprše poděkuji Bohu, že se to povedlo. A když dokončím velkou věc, jako je symfonie, balet či opera, vždycky se vydám na hřbitov do Křečovic a položím kytku na hrob Josefu Sukovi. On byl pro mě autor hluboce svázaný s naší zemí a jeho dílo je mi vnitřně velmi blízké. Navíc to byl strašně laskavý člověk, takže mu dám kytku, aby se za mě nahoře přimluvil a ještě něco pěkného mi "poslali".
Pop můžu skládat, ale poslouchat ne
rubrika: Rozhovor bez otázek
Štěpánka Strouhalová, Lidové noviny, 2. ledna 2010