Fyzická katedrála

19. ledna 2010 v 19:09 | Darina Křivánková, Reflex
Vladimír Franz: "Kdyby si každý hrábnul do rodokmenu, tak zjistí, že tam najde Leonarda da Vinciho nebo Ježíše Krista"

Na tenhle rozhovor jsem si obula pohorky. Většinou si s umělci povídám v kavárně, skladatel a malíř VLADIMÍR FRANZ (50) ovšem patří do krajiny. Maluje ji, často pod širým nebem i skládá a také ji velmi dobře zná. Republiku prochodil křížem krážem, když se ho zeptáte, jak se jmenuje tenhle kopec, co je to za kytku, proč jsou tady tyhle kameny, nejen že to bude vědět, ale nasype na vás ještě tisíc dalších informací. Protože všechno souvisí se vším a vědomí souvislostí Vladimíra fascinuje.

"V říjnu je to nejhezčí v Brdech," prohlásil Vladimír, když jsem se ho ptala, kam vyrazíme. Každé místo podle něj totiž patří určité roční době stejně jako hudba či výtvarné umění Byl to vlastně takový rodinný výlet. Sešli jsme se v hospodě ve Voznici, dali si gulášovou polívku a vyrazili jsme. Vladimír, jeho přítelkyně Ida, jeho dcera Kristýna, já, můj muž a náš syn. A samozřejmě Vladimírův pes Ondřej.

Voříšek Ondřej následuje Vladimíra Franze na každém kroku už deset let, přestože trpí lehkou obezitou a trápí ho ploténky
Foto: Jonáš Křivánek


Ty tvé výpravy bývají leckdy docela dobrodružné, dobře si pamatuju, jak jsi kdysi řekl: Pojďte se podívat tady kousek za chalupu ... Vrátili jsme se za tmy a v nohou měli půl Šumavy. Pořád jsi takový chodec, nezlenivěl jsi?
Chodím pořád, jen na kole jsem přestal jezdit, kvůli Ondřejovi, on se nenaučil sedět na kole v bedýnce. To mi docela chybí, jezdil jsem vždycky celé léto, na starém kole Eska, to nemělo milión převodů. Taková rozmařilost ... Rembrandt měl čtyři barvy a udělal s nimi úžasně barevné obrazy, kdežto dneska je k dispozici tisíce odstínů a stejně je všechno vyblitý. S těmi převody je to taky tak. Já jsem měl vždycky na konci léta takovou fyzičku, že jsem klidně vyšlapal Želnavské hory od Lipna. No a když to nešlo, tak jsem sesedl, chvíli to vedl a pak zase jel. Ale stopadesátkrát šlápnout, abych se posunul o metr, z toho bych umřel. Byl jsem odmala zvyklý poznávat krajinu. Nikdy jsme neměli žádnou chalupu, takže jsme každý víkend vyráželi na výlet někam jinam. Pro mě to vždycky bylo trošku utrpení, protože se mi v autě z benzínovýho smradu dělalo blbě, takže každý výlet začal tím, že jsem se poblil. To byl takový rituál.

Ondro, co zas žereš? Hovno? Ty prase ... Ne, travičku, tak to je dobrý. - Teď jsme v takovém "Úbrdí", Brdy mají zvláštní profi l, ze severní strany padají kolmo dolů, z té jižní jsou naopak velmi pozvolné a na vrcholu mají kamenitý val, což za bolševika vybízelo k myšlenkám, že by tu bylo ideální místo na odpalovací rampy pro raketovou základnu.

Co rozhoduje o tom, že zrovna tenhle kus krajiny namaluješ?
Musí to být prostor, který je horizontálně i vertikálně žitý. Někde se tyhle vertikály - země a nebe - a horizontály - průběh času - protnou. Proto rád v krajině vyhledávám zříceniny hradů nebo poutní místa, ta jsou vždycky na energeticky exponovaných místech. Buď tam energie proudila ven, nebo naopak fungovaly jako špunt a držely ji uvnitř. V krajině nejde o to, že je tam pěkný stromeček a hezká kytička, ale jde o to, že se tam člověk dobře cítí, že tam patří. Tady je mi dobře, sem patřím, z toho vyrůstám. Tohle zohledňuju ve všem, co dělám. Říkám tomu moment zdůvěrnění. To jsou detaily, jednotlivosti, díky nimž máš pocit, že je ti něco velmi blízké, že s tím souzníš, že je to tvou součástí. Nevisí to někde v dáli, naopak je to na dosah. Je spousta tzv. správného umění, třeba Fibichova Nevěsta mesinská, tam je vlastně všechno v pořádku, jen tě to vůbec nezajímá, protože je to naprosto obecné. Naopak takový Felliniho Amarcord člověka velmi zasáhne - osobní investicí, spoustou detailů, díky nimž je sdělení nesmírně důvěrné a prakticky komukoli velmi blízké.

Vidíš ten les, normálně by tady všude bylo fialovo, protože by tu rostla rudočechratka fialová, z té je v
výborná polívka Teď je tu prd, je strašný sucho.


V nový život, 2006, 200 x 300 cm, kombinovaná technika
Foto: Jonáš Křivánek

Někdo se zajímá o houby, někdo o kytky, někdo o hrady Ty znáš všechno, tvůj mozek nevytěsňuje nepotřebné informace?
To má kořeny v dětství. S babičkou z Ostravy jsme probrali všechny kytky a prolezli všechny pražské kostely. Pořád jsem chtěl vědět, jak se co jmenuje a taky jak je co vysoké, takže otec musel zjišťovat, jak jsou vysoké pražské věže a komíny ... No a když už jsem na nějaké té zřícenině hradu, tak chci vědět, kdo to postavil a kdo to dobyl. Stejně tak kytky, kde to roste a proč, na jakém podloží Všechno souvisí se vším a vědomí souvislostí mě fascinuje. S podložím souvisejí zase kameny, ne že bych sebral všechno, co leží na zemi, ale mám rád, když otočím kámen a je tam třeba ametystová pecka. Ale samozřejmě musíš vědět, kde to můžeš hledat, a pak se to pokusit najít. Ono se - hlavně v souvislosti s uměním - říká, jak je důležité hledání. Hledání není vůbec důležité, to vyplyne ze souvislostí samo sebou. Není žádné umění jít na hřiby v lednu a pak se tvářit trpitelsky, když nic nenajdu. Daleko zajímavější je jít na hřiby v srpnu a kromě hřibů přinést taky košík lišek.


Záhon - mečíky, 2008, 200 x 290 cm, kombinovaná technika
Foto: Jonáš Křivánek



Osmnáct čirůvek syrových, tři smažené, 2008, 70 x 100 cm, kombinovaná technika
Foto: Jonáš Křivánek

Jaké jsi byl dítě?
Velmi sensibilní. Neustále jsem si vytvářel nějaké vlastní světy a snažil se je manualizovat. To znamená, že když jsem měl kostky, tak jsem si s nimi prostě nehrál, ale stavěl jsem konkrétní projekty, kostely, továrny ... Neustále jsem se dožadoval nějakých krabic, žebral jsem roury od koberců, ale třeba taky cibuli, protože na věži kostela prostě musela být kopule ve tvaru cibule. Když jsem se dostal k hromadě písku, tak jsem nepostavi jen hrad, ale i podhradí. Ideální to bylo v Třeboni u rybníka, tam byl výborný jíl, z něhož jsem postavil celé město i s katedrálou, byl to docela solidní projekt tak padesát na padesát metrů, do kterého jsem zaangažoval regiment dětí, jež tam musely kopat jezera a řeky a nahánět do nich vodu. Když jsem pak četl Tolkiena, nijak zvlášť mě to neohromilo, protože já si v dětství vytvářel něco podobného. V těch mých jílových a pískových městech samozřejmě také žili skřeti, trpaslíci a další obludky. Už tehdy jsem podvědomě tíhl ke krajinářství, neplácal jsem z hlíny panáčky, ale vytvářel své vlastní plastické krajiny.

Z matčiny strany jsi spřízněný s Jiřím Trnkou, dají se tímto směrem vystopovat jisté genetické předpoklady pro kumšt?
Kdyby si každý hrábl do rodokmenu, tak zjistí, že tam najde Leonarda da Vinciho nebo Ježíše Krista. Všichni jsme příbuzní. Pravdou ale je, že předci z plzeňské větve se zabývali výrobou barvených dřevěných hraček, z tohoto rodu pocházel například Jiří Trnka. Moravská větev naší rodiny zase byla v jádru technická, většinou to byli samí inženýři, ale žili organicky propojeni s uměním. Bylo pro ně samozřejmé mít určité hudební vzdělání, takže to byli velmi slušní instrumentalisté a na jisté solidní úrovni si doma v sobotu odpoledne u kávy a bábovky toho Dvořáka zahráli. Patřilo to k přirozenosti jisté doby a měšťanské vrstvy.

Hele, to už je dneska asi desátej hovnivál...

Když jsem tě před dvaadvaceti lety poznala, byl jsi nesmírně uzavřený člověk, neuroticky sis kousal nehty a mluvil jsi v nesrozumitelných jinotajích. Dnes disciplínu komunikace ovládáš bravurně, přednášíš na vysoké škole, nedávno jsi dokonce moderoval předávání poct na festivalu Next wave... Jak jsi to dokázal?
Člověk se učí praxí. Velkou roli v tom sehrálo moje pedagogické působení na DAMU, když si člověk stoupne před studenty, tak musí myšlenky nějak zformulovat, a pokud možno tak, aby se daly pochopit. To se dá pak samozřejmě aplikovat i mimo školu. Pro mě bylo nejtěžší zkoordinovat rychlost myšlení s rychlostí mluvení, v mozku mi to letí strašně rychle, ale pokud to nedokážu sdělit, tak je to často k ničemu. No a taky už od určité doby nemám pocit, že se musím všem kolem za všechno omlouvat a dokazovat, že tu můžu být.

Vladimír Franz předvádí jelena v říji - ve volné přírodě ztrácí zábrany
Foto: Jonáš Křivánek
Takže je to otázka sebevědomí a vůle?
A taky snahy učit se. Obecně je člověk vzdělavatelný tvor, schopný naučit se prakticky cokoli, k něčemu má samozřejmě menší dispozice, k něčemu větší. Ale v zásadě je to především otázka vůle. Třeba takový Cézanne nebo van Gogh - ani jeden neměl nijak zvláštní malířské nadání, ale vůlí se dokázali vypracovat v celistvou uměleckou osobnost, která prostřednictvím svého díla pozoruhodně komunikuje. Komunikace a sdělnost jsou strašně důležité. V dnešní době má bohužel spousta umělců osobnost jako roztroušenou sklerózu, tamhle je něco, tamhle zase něco jiného, ale spojitost mezi tím není žádná. Tím pádem je jejich sdělení také nespojité a zákonitě nezajímavé. Když někomu nedrží pohromadě jeho světonázor, tak se rozpadá i jeho dílo. To mi vadí asi nejvíc na současném umění.

Na tvých aktuálních obrazech se objevují nápisy, komiksové bubliny Je to projev snahy o ještě větší komunikativnost?
Já jsem vždycky rád pracoval s konkrétními věcmi a měl jsem rád činnosti s konkrétním hmatatelným výsledkem. Proto mě také ve škole bavila chemie, kde všechno směřovalo k nějakému výbuchu, nebo alespoň vzniku jisté sloučeniny. Naopak jsem neměl rád fyziku, protože tam se strašně dlouho a složitě propočítával nějaký banální úkon. Jinými slovy, mám rád pojmenování konkrétních věcí v konkrétním světě. To ovšem nesouvisí s tím, jak dalece to člověk stylizuje, nebo naopak nestylizuje. Abstraktní umění nejsou nějaké nekonkrétní fleky, ale převedení jevů tohoto světa do jiného vzorce. Jiný vzorec si najde Mark Rothko, jiný Samuel Beckett ... To, že do výtvarného umění opět hodně pronikají figurativní prvky, graffiti či komiks, není nic nového. Po zdech malovali i pravěcí lidé a zárodek komiksu najdeme třeba ve vyobrazení křížové cesty ... Tím chci říct, že nic není nového, to je třeba si uvědomit a nepinožit se za každou cenu za něčím zdánlivě novým. Bezprecedentních případů v umění je strašně málo. Kdybychom trvali na tom, že umění má být za každou cenu nové a jiné, tak bychom došli k tomu, že celé dějiny umění jsou plné bezmoci a stupidního eklekticismu. Protože všechno z něčeho vyrůstá, všechno na sebe navazuje. Nesmyslné také je hledat nové prvky do formální stavebnice. Je naprosto přirozené a logické čerpat z toho, co už tu někdy bylo. Takže raději si budu čistit zuby kartáčkem, a ne lopatkou na uhlí, protože jiní už vyzkoušeli, že kartáčkem to jde mnohem lépe, a já mám potom víc času k přemýšlení o cestě na Mars.


'Nejlepší místa jsou tam, kde je uran, člověk ho potřebuje jako vitamíny,' vysvětluje Vladimír autorce rozhovoru
Foto: Jonáš Křivánek

Na jednom ze svých novějších obrazů jsi oběsil Švejka a přidal k němu nápis "Stop vtipkování". Tvůj humor je hodně specifický, leckdy dost drsný...
Nosím v sobě smích Merkucia, je to taková hrůza zabalená do grotesky. I ve velké tragédii musí být trocha humoru. I v těch nejvážnějších Shakespearových hrách se vždycky objeví nějací dva pitomci, chvilku vtipkujou a celé to odlehčí. Kdyby bylo všechno jen vážné, tak lidi budou skákat z oken, chyběl by tam kontrast. Tohle prolínání humoru a tragédie mě zajímá ve všech kontextech. Kdyby tady teďka padaly hvězdy, kolem jel traktor, tady rostly muchomůrky a tamhle bylo ložisko uranu, tak je to pro mě ideální krajina Ten průnik, země, nebe, všechno jedno je, je to univerzální prostor a já jsem jeho součástí, s tím se identifi kuju. Proto maluju krajinu.

A jak tam zapadá Švejk? Ten přece vtipkoval permanentně...
No právě. Vezmi si naše národní hrdiny: Ferda mravenec, Spejbl a Hurvínek, Švejk... Samé ohavné bytosti, žádný hrdina, žádný princ, vždycky nějaká zrůda - i Hloupý Honza je vychytralý hajzlík ... Jsou to ale i moji hrdinové, sebe z doby nevyjímám, nejsem Marťan ani Eskymák a jazyk si olíznout nemůžu. Vtipkuju taky, ale snažím se, aby tam byl nějaký záměr, aby se humor dostal do podtextu něčeho v zásadě velmi tragického. Švejk je pro mě symbolem české malosti a vtipkování za každou cenu.

Ida: Vladimíre, jak je to ještě daleko?
Vladimír: Asi za kilometr jsou Knížecí studánky, tam je velká louka a hájovna pod Stožcem, tam to otočíme.

Co považuje skladatel za majstrštyk? Je to symfonie, opera?
Majstrštyk většinou vznikne náhodou, obvykle je to něco, co uděláš levou rukou v podezřele krátkém čase, ani nevíš, proč to děláš, a najednou to vyjede. Christian Morgenstern psal velké básně a pro pobavení kamarádů v kabaretu rýmoval srandičky. Jednou provždy si ho ale všichni budou pamatovat právě pro ty srandičky. Skladatel Jan Klusák má za sebou závažné dílo, ale nic z něj nedosáhlo proslulosti hudby k seriálu Nemocnice na kraji města. Smetana byl velmi nerad, že se pořád preferovala Prodaná nevěsta, protože on sám si mnohem více vážil jiných svých děl atd. To jsou ty paradoxy, o něco strašně dlouho usiluješ, máš to promyšlené, dřeš na tom a nic. A pak něco vyplivneš jen tak bokem bez ambic a bez úsilí a ono tam je všechno. Ale bez té lopotné námahy na těch velkých věcech by se nedalo s takovou lehkostí zanášet. Samozřejmě že jsou tzv. vznešené hudební formy, jako symfonie, to je vrcholný hudební útvar, pro muzikanta meta. Ale když se člověku opravdu povede písnička, může to mít kolikrát větší váhu.

Jak tvoříš, je za tím velká disciplína, nebo je to živelný proces?
K tvorbě přistupuju v posvátné hrůze. Když skončím, tak mám pocit, že už jsem skončil definitivně a že mě už v životě nikdy nic nenapadne. Takhle to mám od dvaceti let. Ale ono si to vždycky odpočine a může to běžet dál. Důležité je udělat první krok, skočit do té vody, cáknout na plátno barvu, první dva dny se s tím bezvýsledně mordovat... A ono to pak samo začne naskakovat, ten motor se nahodí a už běží...

Ida: Vladimíre, tahle cesta vede evidentně někam do pytle, a navíc je celá rozrytá od prasat, takže tudy nejdeme.

Vladimír: Dobře, tak to tady střihnem přes les.

Došli jsme tam, kam jsme dojít potřebovali. Přestože Vladimír zásadně nechodí podle mapy. Cestou Vladimír vyprávěl o tom, jak byl jako kluk v letním kině s Františkem Hrubínem. Jak navštěvoval Františka Vláčila. Jak Mendělejev sestavil periodickou tabulku prvků podle pasiánsu...

------------------------

PŘÍBĚH JEDNOHO TETOVÁNÍ

Vladimír Franz v roce 1987 ...
Foto: Roman Prorok


O svém tetování nemluví Vladimír Franz rád, říká mu něžně "moje soukromá zahrádka", což jinými slovy znamená: nelezte mi do ní. "Tetování je pro mě intimní záležitost. Nejsem chodící artefakt. Dům s okny bez záclon ještě neznamená pozvání do ložnice." Dříve říkával, že v demokracii by měl mít každý právo vybrat si barvu kůže, on si zvolil zelenomodrou. Tetování ho prý fascinovalo odjakživa, jako malý kluk nemohl na pláži spustit oči z potetovaného pána. První kérku si pořídil jako gymnazista - štír na levém předloktí byl ještě hodně neumělý. Později přibývaly další, mnohem propracovanější motivy: portrét Bohuslava Martinů, fragment Dürerova obrazu, Kristus, boží oko ... Velkou inspirací byl pobyt na Novém Zélandu. Jeho tělo se postupně zaplňovalo. Klíčové bylo tetování obličeje, s nímž přišel poté, co všechny kolem sebe uklidňoval, že nic takového nemá v plánu. Nastala optická změna identity. Nikdy to tak nepojmenoval a nejspíš by s tím nesouhlasil, ale s přibývajícím tetováním rostlo i Vladimírovo sebevědomí.


... a nyní
Foto: Jan Přerovský

----------------

Letos 25. května bylo VLADIMÍRU FRANZOVI padesát let. Kašle na to a říká: "Přece nebudu slavit první krok do hrobu." Věk ho neděsí, spíš to, jak málo času na život člověk má. K narozeninám si přece jen nadělil svou třetí operu - Údolí suchých kostí. Expresívní, emocemi nabité dílo o nepoučitelnosti lidstva mělo premiéru letos v dubnu v brněnské Redutě a v říjnu v Praze v rámci přehlídky Next wave. Napsal ji na dovolené u moře - takhle skládá často, nikdo ho tam neruší. Své výtvarné práce letos vystavoval v Praze, Karlových Varech a Třebíči. Maluje především ve svém ateliéru nedaleko Nepomuku, je to bývalá hospoda se šmolkově modrou fasádou, industriální prostor, který jeho majitel obklopil fantastickou květinovou zahradou. Národní divadlo stále hraje Vladimírův balet Zlatovláska, kouzelnou inscenaci, jíž nadšeně tleskají tříleté děti i hudební fajnšmekři. V horizontu dvou let by měla stejná scéna uvést jeho operu Válka s mloky. Poprvé se také letos pustil do knižní ilustrace, namaloval čtyřicítku obrázků pro román Země strašidel svého dlouholetého spolupracovníka a libretisty Rostislava Křivánka, kniha vychází v listopadu. Právě teď Vladimír pracuje na scénické hudbě k inscenaci Maryša pro Slovenské národní divadlo. Scénických hudeb má na kontě přes sto padesát, šest z nich získalo Cenu Alfreda Radoka.
Darina Křivánková (DAR), Reflex 49/2009, 3.12.2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 scrappy3 scrappy3 | 13. ledna 2013 v 10:01 | Reagovat

Lži a kecy ... Kdepa jste vzali tu černobílou fotku  ? :DDDDD na tý není Franz :DDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama