(pokračování - 1. část rozhovoru je zde)
Jste konzervativní?
Nejsem konzervativní. Mě vůbec nepobuřuje, když si někdo pro mě za mě usmyslí, že bude obtiskovat prdel na plátno a takto zobrazí Hradčany. Spíš mi vadí, že spousta současného umění je prvoplánová, má A, ale chybí mu B. Ale hlavní problém je v tom, že dnes má spousta lidí shluky vzdělání, okolo nichž je pustina. Dokáží pracovat s velmi složitou technologií, ale pletou si Vydru a Křemelnou s autorskou dvojicí. Zatímco třeba Antonín Dvořák, který určitě nebyl žádný myslitel, moc toho nečetl, měl jasný vztah k ženě, k sexu, k jídlu, k Zemi, zvířatům i Pánubohu a měl to v nějakých ucelených souřadnostech. Pak z toho mohl vztyčovat vertikály. Měl základy, které byly souvislé. Ale když je to jen taková tříšť, nepostavíte nic, protože taková výpověď je pak nespojitá, tedy nudná. Je to stejné jako s bublinou, je buď celá, nebo není.
Nevím, jestli to není spíš otázka do psychologické poradny, ale co s tím tedy podle vás má dnešní chaotický člověk dělat?
Myslím, že by měl budovat svou osobnost ve vztahu k tomu, kde žije, k tomu, co bylo před ním, co bude po něm a po čem šlape. Jen tak může vzniknout souvislé Slovo. Bez toho vzniká jen takový krkání. Člověk by se měl snažit stát jakýmsi zrcadlem vesmíru. Vesmír má jasné souřadnice. Lidi, kteří tohohle dosáhli... vezměte si třeba starého Rudolfa Hrušínského nebo Jeana Gabina, člověk u nich má pocit, jako by se už ani neobtěžovali nějakým herectvím. A přitom sdělují úplně všechno. Je to formulování názoru z určitého stanoviska a pozice. Pokud tahle pozice, jako pevnej bod v životě, neexistuje...
Ale já se nemůžu zbavit dojmu, že jste konzervativní alespoň ve vztahu k moderním technologiím.
Všechno v tomhle světě se posouvá do virtuální reality, a to je tragické. Člověk zůstane úplně shnilej sedět s nějakýma sluchátkama, hmatátkama a brýlema. Jak se jmenuje ta hra, jak si najdete přítele v Las Vegas a dalšího ve Švédsku a dalšího nevím kde a s nima žijete ve virtuálním světě?
Second Life...
Zajímavý sociologický jev těchhle her je, že i když se v nich lidem nabídne třeba možnost letět na Mars, fůra z nich si v tomhle druhým virtuálním životě nakonec stejně zajde do banky, vezme úvěr a najde si tam práci, aby mohli ten úvěr splácet. Z čehož je evidentní, že bez fantazie jsou všechny tyhle pomůcky k ničemu. Budeme těžit hlínu a vyrábět z ní hlínu, jak říká Buňuel na počátku Zlatého věku. Počítače a internet jsou jeden z nejhorších zločinů spáchaných na lidstvu, protože se dostaly do rukou prostému lidu. Internet měl zůstat vědcům.
Jenže internet i osobní počítače byly vyvinuty právě za tímhle účelem - aby se dostaly do rukou prostému lidu, pokud možno všem. To byl účel jejich vzniku.
Ale lidem to moc nepomůže, vede to jen k další degeneraci. To je třeba důvod, proč píšu ručně. V editoru vypadá pěkně každá pitomost. Než to člověk udělá rukou, to zaprvé trošku trvá a zadruhé se člověk musí mimo jiné i trošku zamyslet, než něco napíše, protože dodatečný škrábání a gumování chyb je mrzuté. U fotografie je dodnes nepřekonaná obyčejná desková černobílá fotka. Navíc, každý obor má svoje jaro, léto, podzim a zimu. Přestože se dneska dá dělat všechno digitálně, Sudka už neudělá nikdo. Za Rembrandta bylo k dispozici asi šest barev a všechny odstíny si tehdejší malíř musel umět namíchat. K tomu musel umět vrstvit barvy na sebe, budovat z nich výslednou barvu. Dneska máme k dispozici miliardu odstínů, ale žádnýho Rembrandta.

V čem je podle vás smysl umění?
Umění je tu od dvou věcí. Aby stanovilo přesah člověka. Co v něm je, o čemž ani neví, čili vztah země - nebe. Jakási komunikace s přesahem. A druhá věc je, aby to člověka pobavilo. Jiné funkce umění nemá. Ale ve dvacátém století začali mít umělci a teoretici mindrák, že jejich obor není tak racionální jako věda, a tak se začaly objevovat úvahy, že umění je vlastně tak trochu psychologie, sociologie... urologie. Tvůrci začali tvořit brilantní konstrukce, ale už se nenamáhali přidat k nim fyzický tělo. Co je mi do toho, že někdo zkomponuje cosi z tónů, jejichž kmitočty dávají dohromady rafinovaně promyšlenou rovnici, když se to nedá poslouchat. Logika mozku a logika srdce jsou dvě různé věci. Proto umění přestalo lidi zajímat, protože z Poslední večeře od Tintoretta má člověk obrovskou radost, jak je to udělané, jaký to byl frajer, ale když vidím v galerii moderního umění nějakej kousíček stočenýho provázku... To ať se na mě nikdo nezlobí.
A líbí se vám nějaké současné umění?
U nás si každý musí v osmnácti letech najít nějakou osobní manýru, která se zaměňuje za styl. Třeba to, že bude dělat žlutý čtverečky. A je odsouzenej k tomu, aby to dělal celej život. Protože běda, kdyby začal dělat zelený kolečka. Takže třeba na Jiřím Dokoupilovi mám rád, že na nějakou manýru nepřistoupí. Když si vzpomene, začne tvořit obrazy z bublin. A to si vynutí svůj tvar. Pak začne dělat obrazy z brambor a vypadá to úplně jinak. Jinak velmi nadějně na mě působiljeden mladý absolvent AVU, kterému jsem dělal oponenturu, jmenuje se Petr Vašíček. Dnes žije v Belgii a budiž mu přáno, ať mu ta tvůrčí síla vydrží.
A ze zahraničí?
Co se týče malby, tak německá škola, dneska už je to vlastně klasika, Gerhard Richter, Anselm Kiefer, Jörg Immendorf nebo třeba úplně raný Baselitz - ale zdůrazňuju, že raný. Myslím, že pryč je doba úplných experimentů, tím myslím všechny ty instalace a videa. Když to kdysi dělal Bill Viola, bylo to dobývání něčeho nového. Byl to experiment a jako experiment měl svůj význam. Ale i svá omezení. Takže je strašné, když se toho pak chytne deset tisíc lidí, a někteří v tom pokračují dodnes. Ti všichni tvoří zbytečnosti. Mám ale rád Koonse, to jeho období, kdy dělal nesmyslný zvířátka, kvetoucí psy a tak. V současnosti nestojí za nic.
Vy máte rád Jeffa Koonse? To mě překvapujete.
On pro mě splňuje tu druhou roli umění, protože mě pobaví. Jinak jsem rád, že je pryč doba šedesátých let, po kterých určitě zůstane pár krásných věcí, ale spíš od solitérů než od osobností, které poslušně naplňovaly tehdejší estetické doktríny. Navíc umění šedesátých let se snažilo převést jevy tohoto světa do jakéhosi vzorce. Jako kdybych vodu nezobrazoval jako vodu, ale jako H20. Ovšem u nás k tomu ještě přistoupila česká nectnost, jež touží za každou cenu poetizovat. Když H20, tak "O" by bylo rybí oko. Takže i u nás po tomto období zůstanou jen solitéři, kteří do toho vnesli nějaký svůj lidský faktor, jenž je zajímavější, než jestli se jim podařilo výtvarně vyřešit obdélníček. Z toho důvodu budou i v budoucnu zajímavé sestry Válovy, které nesou takový svůj plebejský humanismus. Osobní charisma Adrieny Šimotové, důsledné bláznovství Karla Malicha, či křehkost Václava Boštíka, nekompromisní zarytost Andreje Bělocvetova a netopýří sluch Karla Valtera pro zpěv kamenů a lískových keřů v remízkové autonomii Petrovicka. Hlavně si myslím, že takový Max Švabinský je pro dnešní dobu daleko zajímavější, než celá šedesátá léta. Je to systém akce a reakce: po období abstrahujících zobecnění přišla reakce a malba přijala poznatky komiksu, vyprávění, graffiti... hledá se zase komunikační kód. Ze skleněného zámku se vracíme ke komunikaci, což je důležité. Ve vážné hudbě je zase znamenitá věc, že se objevila třeba Sofie Gubajdulina, jedna z prvních žen v dějinách, která kope opravdu první ligu. Lidi mají rádi Schnittkeho, který v sobě jako klasický postmodernista ten komunikační kód má. A nedávno jsem pro sebe objevil italského skladatele Luciana Beria, který si sice různě hraje se strukturama, je na něm však vidět, že míval vlastní skupinu, která souvisela s divadlem, čili netvoří jen svoje soukromé zvuky, i on má komunikační kód. Třeba jeho Sinfonia je krásná. Nebo Coro, podle italského "chór, sbor". Hodinová skladba, která je něco jako moře, v tom, že člověk ví, jak vypadala desátá vlna, která už minula a ví, jak bude vypadat třicátá, která teprve přijde, ale přitom vidí všechny vlny současně, jako v kvantové mechanice. Je jako když člověk čte Célina, kde má dojem, jako kdyby všechny domy byly skleněné a všechny děje probíhaly ustavičně synchronně a paralelně.
Opět se objevuje melodie a dochází se k poznání, že ne každý shluk not je téma, stejně jako ne každý shluk písmen je slovo.
Vyjdeme z lesa. Před námi je široké vřesoviště vrcholu hory Tok, další ohořelé pahýly a krátery. Cesta pro vojenská vozidla, po níž jdeme, po obou stranách obložená valem hlíny, aby se případný oheň nerozšířil mezi stromy. Přes cestu vedou stopy divokých prasat a mizí ve vřesovišti. Na obzoru je kostra velkého zlomeného stromu, která jen zdůrazňuje tu prázdnotu nebo volnost obzoru, za kterým čekáte průvod slonů na pavoucích nohou. Nebo výkřik dravého ptáka a ránu do tympánu jako ve spaghetti westernech.
Okolo jsou opravdové mokřiny. Kdyby tu člověk hodně běhal, určitě do něčeho šlápne. Půda je tu mokrá, občas se některá střela zaboří a neexploduje. A když čas od času jiná střela vřes zapálí, tak je to kasamač, Benátská noc, protože to začne všude okolo bouchat.
Všude jsou mračna brusinek a borůvek. Kdo tudy jde v říjnu, musí si nutně připadat jako na Golgotě, neboť zanechává rudé stopy.
Profesor vypráví, jak ho na Kanárských ostrovech zaujaly cedulky ve výtazích, které ukazují malého chlapečka, který sám nesmí do výtahu, pouze s maminkou za ručičku. Ten chlapeček panu profesorovi připomínal malého Hitlerka. Tak podle toho vytvořil obraz se skutečným malým Hitlerkem, který může do výtahu jenom s maminkou.
Chtěl jsem tím reflektovat dnešní fascinaci silou, siláckostí a zlem. Každý den vyjde tisícistránková kniha o Adolfovi Hitlerovi, o jeho ponožkách, spodcích a kdovíčem ještě. Kdyby vycházelo tolik knih o Albertu Einsteinovi nebo o někom jiném, kdo dosáhl něčeho pozitivního, tak by možná svět vypadal trošku jinak. Touhle "legráckou" jsem na to chtěl upozornit. Tvůrce by měl být podle mého soudu trošku politický. Koneckonců, takové je trochu i Údolí suchých kostí. Ovšemže si můžu dělat i svoje intimní rozhovory s přírodou a vesmírem, ale tenhle angažovaný přístup je důležitý.
Hodí se vám k intimním rozhovorům spíš hudba nebo malířství?
Dříve pro mě byly obrazy intimní rozhovor s přírodou, ale to se přesmýklo. Zůstává mi to ještě v akvarelech, které vznikají na místě, to je takové dotýkání, takové haiku. Zašifrování míst. V muzice se víc dotýkám společenských věcí.
Jak si tu fascinaci zlem vysvětlujete?
Fenomény jako nacismus byly neuvěřitelně dynamické. Nacismus vydržel u moci dvanáct let. A těch dvanáct let zahýbalo celými dějinami století. Zatímco v demokracii všichni dumají a dohadují se, než se k čemukoli rozhoupou, v systému, jako byl nacismus, někdo přijde, práskne do stolu a do druhého dne to je. Což fůře lidí velmi imponuje. Velmi atraktivní byl bezesporu i fakt, že tenhle systém tvořili vesměs lidé ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. Nacismus byl problém nastupující generace. Když si to vezmete, z těch špiček byli všichni, kromě Hitlera, narození okolo roku 1900... Himmler se narodil přesně v roce 1900, Goebbels 1897 a Heydrich 1904. Moci se chopili jako třicátníci. A k té dynamice přispívalo bezprecedentní využití moderních technologií - oproti starým demokraciím vedl německý nacismus ve filmu, v automobilismu a budování dálnic, v letectví. To muselo mít neuvěřitelný účinek, navíc se jednalo přeměnu státu v sexuální symbol. Na fyzkulturnost režimu sázel i Mussolini, který, ještě než se začal profilovat ideologickými hnusy, býval idolem Jiráska, Machara a spousty dalších českých intelektuálů... Březina napsal: "Dej nám Bůh takového Mussoliniho". Lidi mají rádi jednoduché vzorce a řešení. Já si ostatně nemyslím, že by to bylo špatný, kdyby občas někdo práskl do stolu a řekl: tady bude stát národní knihovna! a ona by tam zítra opravdu stála. Kdyby to jen nemělo rub diktatur...
Nevím, jestli jste měl na mysli nějakou konkrétní národní knihovnu, ale nedá mi to - líbil se vám Kaplického "blob"?
Řekl bych, že ano. A i kdyby se mi nelíbil, šlo o kultivovaný architektonický projev, jenž představoval jiné, neobvyklé řešení, které by rozhodně nic nenarušilo. Myslím, že v Praze jsou milióny věcí, které narušují docela dost. A historické jádro města je hezká věc, jenže když se podíváte do historických jader měst, do památkových rezervací, co v nich je za zvěrstva... to jsme si mohli stěžovat už když Dientzenhofer stavěl Mikulášský chrám, že je to k té gotice svatého Víta naprosto cizorodý prvek. Pakliže se jedná o architekturu na vrcholné úrovni jako Kaplického knihovna nebo třeba Tančící dům, tak je to v pořádku. Zajímavé je, že se hádkami okolo blobu odváděla pozornost od mnohem větších prasečin, jako je Palladium, které vypadá opravdu jako jaderná elektrárna v památkové zóně města, to ovšem nikomu nevadí, neboť v tom jedou prachy, lobby, etcetera.
Navíc, zatímco jsme se hádali o tom, jak nám ta Kaplického "chobotnice" zničí panoráma a genius loci Letné, vyrostla na letenské pláni gigantická hromada hlíny a genius loci obohatil okouzlující kráter tunelu Blanka.
Já navrhuji přestěhovat na Letnou horu Říp. Abychom měli ty národní symboly tak nějak pěkně pohromadě. Navíc on je Říp symetrický kopec, takže by to výborně vypadalo. Nebo mě napadlo udělat čtyřicet metrů vysokou kovovou sochu družstevnice v šátku, která by chodila po Letné furt sem a tam, protože by ji poháněl obří skrytý motor. Dělala by gigantické kroky, které by duněly a otřásaly celou Letnou a nikdo v širokém okolí by se v noci nevyspal.
Možná by se mohla taky jmenovat Blanka.
Dále mě napadlo instalovat po městě různé exempláře moderního duchovního umění. Dnes se za duchovní umění vydává i to, když někdo chrchlá nebo šoupe nohama v kostele. Tak mě napadlo, coby výsostný příklad duchovního umění, že by se z kůru v Týnském chrámu valil potok čtyřicet stupňů teplého sádla. Nebo by bylo možné přimontovat na sokl sochy svatého Václava obrovský ostře rudý penis, který by chrlil vodu do vzdálené kašničky dole na Můstku a dal by se využít i jako vodní dělo k rozhánění demonstrací.

Až dokončíte svoji skladbu Radobÿl, dozví se o ní nějaký orchestr na druhém konci světa? Nebo o čemkoli jiném, co jste napsal?
Nedozví se o ní. Největší dar, jenž dal Johannes Brahms Antonínu Dvořákovi nebylo to, že mu pomohl získat státní stipendium, ale to, že ho doporučil vydavateli Fritzovi Simrockovi. Protože tehdy platilo, že když Simrock něco vytiskl, během 14 dnů to věděl celý kulturní svět. Kdyby Dvořák vydával u pana Velebína Urbánka v Čechách, zůstal by do smrti hrát na violu v orchestru Prozatímního divadla, kde by si všichni špitali, že ten náš Toníček už zase něco zkomponoval. Já žádného pana Simrocka nemám.
Napadlo vás někdy, že už jste dosáhl toho, co jste chtěl?
Ne. Musím ještě něco stihnout, dokud mi neochabnou síly. Je to boj s procesem stárnutí, který je marný. A navíc člověk o tom, čemu se věnuje, čím dál víc ví, a proto je vůči tomu stále obezřetnější. A to taky není dobrý. Nejlepší věci v umění tvoří lidi, kteří ještě nejsou dospělí a nějakým dopatřením získali v raném dětství řemeslo. Šestnáctiletý člověk vůbec nepřemýšlí, jestli je to dobře nebo špatně, prostě když ho něco napadne, tak to udělá, suverénně přejde přes propast. Dnes si musím nastavit situaci tak, abych měl z tvoření podobnou radost, jako by to bylo poprvé. Pamatuju si, že dříve jsem se u toho dokázal často i dojmout. Něco takového by se mělo člověku stávat pořád, protože na studeno se dělat nesmí.
Zpátky se vracíme po silnici širokým údolím, kde stávala obec Padrť. Básník Vladimír Holan sem prý jezdíval s manželkou trávit prázdniny a dovolené. Zbyly po ní zplanělé ovocné stromy poházené po louce, trsy křoví a listnáčů a stočené zmije na zbytcích zdiva. Dnes už zmizel i účel jejího zmizení.
"V červnu, když tu jde člověk třeba pozdě večer, v ty poslední chvíle, kdy je ještě vidět, tak na padrťských paloucích plných kosatce sibiřského trčí z přízemní mlhy třeba dvě stě parohů. Obrovské slunovratové stádo jelenů, které se klidně pase a jen sem tam líně uhne před padající hvězdou."
Zdroj: Le Cigare and Vin Style (C&V), číslo 2/2010