VF: Virtualita, davová psychóza a mrtvý luh

8. prosince 2010 v 12:41 | Vladimír Franz/Česká pozice
Pokusme se definovat některé rysy společné kritice výtvarné, divadelní a hudební. Prvním znakem je pohodlnost daná jednak osobní leností, jednak obavou jít s vlastní kůží na trh. Dalším rysem je stádnost a její těžkopádný rozjezd i setrvačnost. Dále pak omezenost maskovaná ironickým nadhledem a důležitostí, za níž se bohužel skrývá absence manuální zkušenosti, zhrzené ambice, citové mrzáctví a často i nedovzdělanost a neschopnost vidět věci v širších souvislostech.

To je setbou onoho zbytnění dříve pomocných oborů. Zkrátka se neomylný a nekontrolovatelný slepý vůz ocitl před koněm. Dříve nebylo na kritiku razítko. Někdo se kritikou zabýval, protože vnitřně nějak musel a uvědomiv si souvislosti, snažil se něčemu pomoci. F. X. Šalda, J. Vodák, A. Matějček rozhodně nebyli "kritiky z povolání". Nyní máme placené specialisty či dokonce "vědce" plánující dopředu, co se může, a co už ne, bez ohledu na realitu.

Tento rys je markantní zejména ve výtvarném umění. Kdyby se někdo, kdo vůbec nemá tušení o existenci soudobého českého výtvarného umění, ocitl na speciálně vybrané přehlídce, získal by pocit, že zde tvoří samí neschopní chudáci rozmělňující 50 let staré instalace a videoart do řídkých a bezmocných pokusů potřebujících sáhodlouhé berle všemožných výkladů. Ostatně o tom svědčí i vývoj Chalupeckého ceny, kterou dnes získat znamená pro výtvarníka již skoro hanbu.  Oponoval jsem řadu absolventů AVU a vím, že prezentovaný "oficiální" názor neodpovídá realitě, neboť jsem se setkal s mnohými skvělými malíři. O těch se však nedozvíme, protože oficiální "spolčení hlupců" představuje mezinárodní monopol a v neposlední řadě i zaběhnutý dobrý byznys a kam by kurátoři přišli, kdyby byli výtvarníci chytřejší než oni.

Oblast divadelní kritiky podléhá zákonu pomalé setrvačnosti a zákonu krátkodobé davové psychózy kritiků. Obecně trvá dost dlouho, než si divadelní kritici vůbec něčeho všimnou, ale pak jsou k neodklesnutí, i kdyby jejich oblíbené divadlo už dávno neexistovalo. Davová psychóza se projevuje v nepsaných kritériích uměleckosti měnících se každý rok. Tak například, jeden rok je divadlo "in", když je COOL, napřesrok se musí snažit naplnit německou sado-maso poetiku, další sezónu je divadlo umělecké, jestliže se na scéně (jedno jaké) objeví Hitler atd. atd.

Aby takovéto názorové těkání nepůsobilo přece jenom směšně, je třeba vytvořit nějakou konstantu - adoptivní bod. Zvolí se nějaký jev, osoba či předmět (například polárkový dort) a vybaví se takřka absolutními vlastnostmi. Jevy, konání či osoby vezdejšího světa jsou těmito vlastnostmi poměřovány. V padesátých letech roli polárkového dortu plnil v české literatuře S. K. Neumann, na přelomu 20. a 21. století v divadelnictví Petr Lébl. Uměle vytvořené ikony.

Zcela tragické je zasahování divadelních kritiků do oblasti opery (někdo by jim měl vysvětlit zákonitosti žánru). Baletu (mimo jiné taky divadla) si ještě vůbec nevšimli. Výjimku tvoří práce zavedených autorit a ještě více pak cizinců. Zdá se, že kritický rozum náhle zcela usíná a o inscenaci, které by si normálně všiml jen málokdo, se trylkuje tak bezmezně, že člověka jímá stud.

Břímě rezignace a téměř totálního profesního selhání nese na svých bedrech česká kritika hudební. Nemyslím publicistiku okolo popu - ta nabyla takřka olbřímích rozměrů. Myslím tím kritiku a publicistiku hudby vážné. Kdeže jsou časy, kdy lidé psali pojednání, monografie, uveřejňovali rozbory a bylo je vidět na každém koncertě (zejména novinek). Díla znali buď ze zkoušek, nebo přímo z partitury. Dnes nic. Jen někteří se dovlečou a podají nám zprávu o novém provedení Mé vlasti či Novosvětské, což jsou informace k nezaplacení. Novinky? Nic. Pak se kritiky musí nakonec ujmout nějaký skladatelský chudák, jemuž je vlastní tvorba poměrně krutým trestem a on vidí šanci vykřičet svůj rmut přes hlavu šťastnějšího kolegy.

Jako kritika ovšem také nic moc. Ba je to bída. Česká hudební publicistika má takřka 75letý dluh k vývoji okolo nás. Přitom AMU, FF UK, JAMU a další vysoké školy a fakulty chrlí každoročně desítky muzikologů, potažmo i kritiků. Nevede tudy náhodou jedna z cest, jak by stát mohl ušetřit?!

Doba je bezohledná. Kapitál i showbyznys si nemilosrdně berou své. Je však nutné přispívat k všeobecnému marasmu dobrovolným vyklízením pozic, prodejností, leností, byť maskovanou čímkoli? "Praha je kulturní špitál," říkal kdysi C. M. von Weber, což platí o Čechách obecně dodnes. Může za to nejen selhání "inteligence" jakožto stavu, ale i fakt, že minimálně dvě třetiny českých kulturních pracovníků - tedy těch, kteří o kultuře rozhodují a měli by jí pomáhat - jsou bohužel zcela nekulturní.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama