Únor 2011

VF: Náhražky důstojnosti aneb Ceny plyšové inteligence

1. února 2011 v 12:32 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
"Lidé často po pokladech touží, všichni chtějí jako páni žít...," zpívá se v jedné mé písni. A nejen po pokladech, ano, i po obecném společenském uznání, po titulech a oceněních. Prach jsi, člověče, bez nálepky neznamenáš zhola nic. Propast odcizení mezi institucí a lidmi se šklebí čím dál tím víc. Na jedné straně stále intenzívněji zdůrazňovaný odstup a anonymita, na straně druhé úporný křik z propasti. Funkce, tituly...

Hele, profesorskej

Podědili jsme po středověku mnohé tituly označující hodnost v hierarchii státu i církve. Zvláštní kapitolu představují univerzity, instituce zakládané panovníkem za souhlasu papeže. Proto se mimo jiné i hodnost univerzitního mistra, tedy profesora, těšila vždycky vážnosti. Až donedávna!

Mám-li co do činění s masmédii, jako je například televize, často se ptají, jakým způsobem mají uvést mé jméno. Když je požádám, aby je uvedli i včetně profesorského titulu (zejména, jde-li o něco odborného - ostatně to snad není taková hanba), vzbudím většinou odmítavou reakci. Argumenty jsou různé. Od takových typu "jakýpak ředitel, já jsem Franta, ty jsi Tonda" - tedy přežívající falešné rovnostářství padesátých let - až po mylně uváděné precedenty z anglosaských zemí, kde se lidé často oslovují křestními jmény. Ne však všichni! Zapomíná se také na skutečnost, že profesorský titul je označením akademického důstojenství, hodnosti, a nikoliv jenom pouhým titulem po ukončení fakulty. Ostatně, univerzitní profesory (stejně jako vládu, generály diplomaty nebo soudce) jmenuje prezident republiky a z jejich statu quo plynou některá privilegia, po nichž dneska neštěkne ani pes, jako například právo podávat návrhy na udělení Nobelovy ceny míru atd.

"Na tituly si tu nehrajeme." Dozajista za to může (oproti jiným kulturním a civilizovaným zemím) i skutečnost naprosto nedůstojného ohodnocení (za plat univerzitního profesora by dnes nekvalifikovaný ukrajinský bezdomovec odmítl vykonávat jakoukoli práci!), jakož i devalvace pojmu vysoké školy jako takové. Zvláštní je, že od revoluce u nás vznikla "univerzita" takřka v kdejaké zapadlé díře. Pročpak asi? To je skutečně záhada.

Věřím, že až budou jednou mít v nějakém diskusním televizním pořadu třeba samotného papeže, budou se ho jistě ptát způsobem: "Tak co nového v církvi, Pepíčku?", neboť na tituly si tu přece nehrajeme a "svobodný" člověk hned tak před něčím nesedne na zadek! Novodobá prasečkařina, bosňáctví a nedovzdělanost! Gottwald (tedy Kléma) by měl opravdovou radost. Vanitas vanitatum...

V mlze sofistikovaného odcizení

Oč větší podezření budí označení institucí historicky zavedených a legitimních, o to se s naopak většími sympatiemi setkávají označení nová.V naší době se objevují (jak houby po dešti) obory i instituce, jejichž smysl a účel lze normálnímu člověku vysvětlit opravdu stěží. Jejich společným znakem je povětšinou virtualita konání a značné množství přítomných či případných peněz. Ale i tyto instituce hledají vážnost a legitimitu. Uchylují se proto k newspeakovým eufemismům, no posuďte sami. Jak nedůvěryhodně by znělo například Dům lichvy - banka, Kramářství - supermeganákupní  centrum nebo Společnost pro praní špinavých peněz - cokoli.

Touha po maximální důležitosti a vážnosti vede výše uvedený typ instituce ke zcela změněné strategii při jednání s veřejností. Uvedu zdánlivě odtažitý příklad: kdysi jste si na zdech veřejných záchodů malých venkovských nádražíček mohli všimnout jisté "lidové" hry. Četli jste nade dveřmi "Koukni se doleva". Vlevo zas "Koukni se doprava". A na zdi vpravo "Koukni se dopředu". Před vámi se skvěl nápis "Koukni se dozadu", aby na zadní stěně konečně přišla pointa hry: "Ser a nevrť se!" Nepřipomíná vám to něco? "Zmáčkněte křížek, stiskněte hvězdičku, chcete-li... pak kolečko, jedničku, pupínek, trojku a... a... a... jste tam, odkud jste vyšli.

Odmítáte-li však virtualitu a hodláte-li se do věci vložit osobně, pak vězte, že se setkáte maximálně tak s employee occurrence registration and security expertem tedy vrátným, při větším štěstí s vámi bude komunikovat ještě tak public toilet senior manager alias human excrement relocation coordinator - rozuměj toaletářka, a usměje-li se na vás opravdu sám pánbů, uvidíte možná i vertical movement executive junior assistanta - liftboye. Ale to je tak asi vše. Nedomůžete se ničeho a pouze ze střípků zveřejňovaných skandálů se marně budete snažit utvářet si mlhavé povědomí o jsoucnosti dobývaného božstva, jehož faktický smysl se musí krčit za honosnou fasádou novodobých titulů, instituce ztracené, s přemnohými dalšími, v mlze sofistikovaného odcizení. Kafka by se - stejně jako Kléma výše - určitě taky zbláznil radostí...

Jen tak pro pořádek: Vzhledem k celkovému úbytku fantazie dovoluji si tímto upozornit, že výše uvedené tituly, jakož i mnohé další, jsou vám - za určitých sjednaných a stanovených podmínek - zcela k dispozici!

Ano, hledání důstojenství. Všichni hledají. Stát, instituce, sdružení, spolky i občané. Důležité ovšem je, že kdo nenese v sobě, vně nenajde! Stát hledá novou identitu. Zůstala mu ale i mnohá rezidua minulosti - řády, medaile za zásluhy, státní ceny a tak podobně. Válečný kříž, Řád bílého lva (připomeňme, že jedním z prvních nositelů obou byl i Benito Mussolini) a mnohá další vyznamenání, až konečně v našich časech utvořený Řád T. G. Masaryka. 

V rámci zdůrazňování demokratičnosti (rozuměj kvazilidovosti, která si nevidí do huby) jej může dostat pán i kmán. T. G. M. by jistě nebyl proti tomu, obdrží-li jej osobnost s vysokou mravní integritou snažící se nezištně, třeba i půl století, s nasazením vlastního života zachraňovat oběti nejrůznějších totalit. Dozajista by se však podivil, kdyby zjistil, že jsou jeho jménem vyznamenáváni občané, kteří si - ačkoli konají dobrou profesionální práci - s morálkou příliš nezadají.

Zřiďte pro mě za mě sportovcům řád, dejme tomu M. Tyrše nebo E. Zátopka. Ale řád T. G. M.? Proč? Co má Masaryk společného s novodobým gladiátorem hrajícím za cizí mužstvo v cizí zemi pro plat rovnající se ročnímu rozpočtu okresního města? A ruku na srdce: potěší opravdu hokejistu či fotbalistu takový řád? Vždyť Masaryk byl coby hokejista či fotbalový útočník úplný břídil! A umělci? Hašteřivá zvířátka v nevýrobní sféře? Chtějí podrbat.

Směnky takřka nekryté

Totalita schraňovala pro umělce nejrůznější tituly. Přiznám se, že mě už tenkrát maně napadlo, jak by se asi vyjímalo třeba: Pablo Picasso, zasloužilý umělec, národní umělec Leonardo da Vinci, anebo El Greco, laureát státní ceny. Po Sametové Něžné vzaly tituly, jež přinášely svým držitelům mnohé výsady, zasvé. Uf! Nu, dojedli jsme se nejspíš asi příliš brzy, neboť: aniž uplynulo pár let, nejrůznější ceny se opět počaly znovuobjevovat v nechutném množství. Umělci pookřáli. Spokojena byla i všechna ta odborně umělecká sdružení, spolky, skupiny, svazy, spolčení, souručenství, bandy a grupy zviditelňujíce tak svou nepostradatelnou důležitost. Kladu otázku: Co má většina novodobých ocenění společného? Kromě stále narůstající četnosti zde můžeme klidně hovořit o směnkách - ze společenského, odborně profesionálního i hmotného hlediska v neposlední řadě - takřka nekrytých. A chceme-li se mermo takto vyrovnat světu, nabízí se tu i pár drobných rozdílů.

Vezměme třeba pro příklad udělování takového Oscara. Čerstvý držitel je zahrnut až nepříjemnou pozorností médií. Teoretici píšou rozsáhlé rozbory jeho práce. Dostává lákavé nabídky. Vybírá si. Jeho cena mnohonásobně vzrůstá. Může si dokonce dovolit zrealizovat i to, co by si sám přál, na jeho hlavu prší bonbóny a zralé jahody...

Uvedu to na vlastním případě, neboť jsem ve svém oboru obdržel již šest cen A. Radoka plus Cenu Divadelních novin (a Sazky). Ticho po pěšině, občas hláška: "On si to jistě sám vymyslel, aby mohl dostávat ceny." Mám-li takovou moc, proč jsem si já pitomec rovnou nevzpomněl na něco lepšího, jako třeba už zmíněného Oscara nebo Nobelovku, abych si taky trochu užil!? Anebo - kyselé zaúpění: "Jé, už zase?" Popřípadě shovívavé konstatování: "To je holt náš rekordman." Potud odborné ohlasy! A po hmotné stránce? Zhola nic, jen keramická vejce, která si vždycky vystavím na Velikonoce. Aspoň ušetřím při nákupu kraslic. A co prestižní strana mince a profesní uplatnění? Po udělení ceny většinou vybudím ostražitou obavu divadel, že bych snad za svoji práci taky mohl něco chtít.

Mnohé režiséry, kteří cenu nedostali (a chtěli dostat), naplním trpkostí (opravdu nevím proč) a naše spolupráce většinou končí. Dokonce i jedno (hudební) divadlo, pro nějž jsem cenu (za hudbu) získal hned třikrát po sobě, což se mu zřejmě již nikdy nepoštěstí, dalo najevo namísto radosti nepochopitelně kyselou rozmrzelost a... sbohem. Být oceněn u nás znamená být všem jenom pro zlost. Nicméně ceny jen prší.

Představuji vám obyvatelstvo

Kdysi jsem v Reportéru (časopis z roku 1968) viděl a dodnes si pamatuji kreslený vtip V. Jiránka. Konferenciér stojící na pódiu představuje davu táhnoucímu se snad do nekonečna několik zplihlých postav se slovy: "Tak vám, soudruzi ministři, představuji obyvatelstvo."

Mám dobrou radu pro vydavatele encyklopedií "Kdo je kdo", jakož i výrobce nejrůznějších sborníků celebrit (celebrita - pojem, který se u nás postupem času stal téměř nadávkou stejně sprostou jako například označení lobbista či developer): uveřejněte seznam lidí, kteří u nás dosud žádnou cenu neobdrželi. Ubezpečuji vás, že vaše námaha i náklady na publikaci budou přibližně milionkrát menší nežli v opačném případě.

Ano. Mnoho bezcenných cen už bylo rozdáno. Navrhuji uspořádat uměleckou burzu. "Vyměním dva Radoky za Českého lva plus tři podpisy Karla Gotta" anebo "dám Cenu Thálie za cenu J. Chalupeckého, cenu TÝTÝ za Cenu filmových kritiků s podpisem M. Spáčilové a J. Jágra", možností je opravdu nepočítaně. Věřím, že v naší zemi snad žije ještě pár "nešťastníků", na něž se dosud nedostalo. Zřiďme proto pro ně další kategorie cen. Zaplňme ostudně bílá místa! V oblasti filmu například Cenou pro nejlepší catering, v divadelnictví titulem Biletářka roku, v oboru výtvarného umění Kupkovou cenou za nejlépe našepsované plátno.

Nemusíme se však tísnit v úzkých mantinelech umění, vykročme dál. Potěšme pejskaře Cenou komisaře Rexe za vzorné venčení, dobrou polovinu obyvatelstva Cenou plyšové inteligence, naše spanilé podsvětí Babinského cenou pro nejlepší zloděje a nás všechny (zřejmě nedostupnou) Cenou Ducha Svatého. Amen!

Myslete na svého bližního a zničte jej tím, že ho vyvýšíte, neboť kdo je vyvýšen, bude ponížen. A také zameťte pod vlastním prahem! To vám jménem virtual reality development consulting holding group vzkazují: alternative home design senior representative (štěnice), saccharose resources director (šváb) a fashion after sales support operating officer (mol šatní).

VF: Kunsthistorie – lokální kamaráčoft anebo rozkvetlá louka?

1. února 2011 v 12:23 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Onehdy jsem v knihkupectví zahlédl bleděmodrou publikaci s názvem Česká malba 80. a 90. let. Přiznám se, že ve mně nejdřív trochu hrklo, uvědomiv si, že kniha není nijak zvlášť silná, jak by tomu klidně mohlo být při větším časovém odstupu, nikoli však při prvním souhrnnějším zhodnocení období...

Nečekané impulsy outsiderů

Každá doba byla vždycky nějak bouřlivá, a i když se zdánlivě zrovna nic převratného nedělo, vždy se někde něco připravovalo, kvasilo nebo odumíralo. Tak tomu bylo i ve vývoji českého malířství v poslední čtvrtině 20. století. Na jedné straně dohnívající nedbalost "postimpresionismu" oficiálního socialistického realismu obohaceného o esprit sídlištního konstruktivismu a kvazikubismu spojeného s vřískavě nespojitou a hluchou NDR expresí.

Na straně druhé práce tvůrců režimně zavržených, snažících se v nedůstojných podmínkách stůj co stůj udržet krok s vývojem za železnou oponou. Nelehká situace a pocit bezmoci uprostřed šedi způsobil - a není ani divu - že se tak dělo často formou jakéhosi  rozlobeného  kutilství a "šarmu", s jakým by asi Mistr Jan Hus vyprávěl anekdoty, stoje na kostnické hranici. Nicméně mnozí v této době dospěli k tvůrčí zralosti a vytvořili zásadní a mistrovská díla. Hovořím o generaci narozené převážně ve dvacátých a třicátých letech 20. století, ale i tato generace se pohybuje v rozpalu sahajícím od obecnějšího generačního pocitu a stylu přes osobitost a individuální zvláštnosti jednotlivců až po solitérní cesty sledující jiná východiska a cíle.

Ono to outsiderství, chcete-li jakási mimodějnost (i když ne tak markantní, jak se v dané době zdálo) je vůbec charakteristickým rysem v dějinách umění. Příkladů je mnoho. Impresionisté měli svého Cézanna, generace Národního divadla Hanuše Schwaigra, generace Švabinského a Slavíčka svého F. Kupku, J. Pruchu, K. Myslbeka, J. Autengrubera, generace Osmy J. Váchala, J. Ladu, ale například i B. Kubištu a J. Zrzavého. Řada tvůrců mimo hlavní proud pokračuje A. Divišem, B. Reynkem, J. Trnkou malířem, K. Valterem, A. Bělocvětovem, J. Hovadíkem, M. Knížákem, T. Měšťánkem, J. Pospíšilem až k mimoběžníkům generace nastoupivší v polovině osmdesátých let - P. Vaněčkem, V. Venerou a ostatně i mnou samým a některými dalšími.

Pohlédneme-li zpětně na dějiny našeho umění, musíme si uvědomit, že jsou to povětšinou právě ti outsideři, kteří (byť se jim to přiznávalo často pomalu a neochotně) mu dávají zámeznost, poezii i energii nečekaného impulsu, jakož i vědomí širších kontextů. Zkrátka, tak jako koření dodávají polévce našeho umění chuť a vůni, zatímco tvůrci pracující ve středu zájmu jsou jejím solidním tmelem či jíškou.

Skvělý Malich, rozpačitý Bělocvětov

V dnešní době máme poměrně hodně děl zmapovaných. Vycházejí četné monografie. Přiznávám, že mě v poslední době úplně okouzlila monografie Karla Malicha vydaná Galerií Sklenář - kniha co do obsahu, výběru, grafické úpravy, jakož i tisku zcela skvostná, navíc důstojně mapující již plně vyklenutý oblouk malířova díla. Potěšilo mě, že se monografie dočkal i jeden z největších krajinářů druhé poloviny 20. století Karel Valter, přestože bych si ji klidně představil i větší.

Jisté rozpaky mi naopak způsobila kniha o Andreji Bělocvětovovi. I když rozhodně nikoliv úpravou, spíše uchopením textu i následným výběrem obrazů. (A. Bělocvětova jsem znal více než patnáct let, byl jsem i kurátorem několika jeho výstav, takže vím, o čem mluvím.) Autor textu D. Brozman s pečlivostí chudých příbuzných shromáždil fakta, aby z nich vyvodil mnohdy dost podivné a zavádějící závěry, které by možná nevadily, kdyby malířovo dílo bylo již podchyceno a obecně známo. Takhle nás ale historik svádí na klamnou stopu.

Vrcholem absurdity je ovšem název druhého dílu monografie, jehož autorem je T. Pospiszyl - A. Bělocvětov a J. Pollock. Měl by si uvědomit, že takto zvolený název je dobrý a hodí se možná pro esej. Jakožto titul monografie staví malíře do nepříznivého světla, dělaje z něj nesvéprávného epigona. Bělocvětov byl bytostný realista, který podobně jako například P. Picasso neustále pro lepší vyjádření reality hledal nejrůznější tvaroslovné i technické prostředky. No, a jeden čas se také zabýval drippingem. Ostatně jako Pollock... A před ním ještě Max Ernst!

Kdybychom měli takovýmto způsobem dávat najevo vztažnosti mezi tvůrci, pak by nutně musela vyjít monografie nazvaná E. Filla a P. Picasso: Step by Step, anebo: F. Muzika, J. Trnka, Z. Sklenář, J. John a ... Max Ernst, či C. Majerník a H. Daumier, nebo F. Tichý a G. Seurat. Dejte pokoj!

Pomník nebo náhrobní kámen?

V poslední době se objevují objemné monografie mých vrstevníků. Ze srdce jim je přeju. A ještě větší, objemnější a těžší by mohly ty knihy být, můj problém je spíše psychologického rázu. Vyjde-li takto opulentní zhodnocení u celoživotního díla, shledávám to důstojným, ba přímo nutným, kniha se stává klenákem ve smyslu sečteno - zúročeno. (Sám bych chtěl vlastnit takto široce a podrobně zpracovanou monografii například J. Tintoretta, G. Braqua či V. Špály.) Avšak opulentní balvan ležící přibližně uprostřed vývojového oblouku jej až trochu nemístně zatěžuje. Po vyjití něčeho takového bych si asi kladl otázky: Nejsem-li už vlastně u konce s dechem? Nemám změnit povolání? A co takhle rovnou vstoupit na nebesa, he?

Věřím, že důstojné zhodnocení určitého úseku tvorby lze provést elegantnějším, vkusnějším a hlavně chytřejším způsobem. Jak říkám, vzniká zde problém psychologický, především pro tvůrce samého. Stav, který může citelně poškodit jeho další vývoj. (Až na temné výjimky - nikdo také dobrovolně nevydá jedenáctiletou dcerku všanc slávě modelingové agentuře - rozuměj bordelu! - všechno má svůj čas.)  Zhodnocení a tak trochu pomník? Ano. Musíme si však být bezpečně vědomi, kudy vede hranice mezi oslavným pomníkem a náhrobním kamenem.

Těžké je být kunsthistorikem

Ve druhé půli 20. století se rapidně zrychlil proces proměny role umění. Z pozice magie do pozice informace! A navíc, přestalo se za to stydět. Ruku v ruce s civilizační bezuzdností upadá čím dál tím víc vzdělanost - tedy pokud možno co nejuceleněji prožité vědomí souvislostí. Vzdělanost je nahrazována jakousi drtí úzce specializovaných ostrůvků vytržených z kontextů. Bohužel se objevuje (v oblasti humanitních věd zvlášť) čím dál tím víc kompilačních zátiší bez názoru, jež skýtají bezpečnou ochranu lidem kusým, uskřinutým či líným pracovat ve šroubárně (proto i ta zoufalá snaha po "totálním zvědečťování" všeho).

Kunsthistorie je zvláštní obor, neboť se pohybuje na velmi sypkém podloží neměřitelnosti a neuchopitelnosti zázraku intuitivních hranic lidských možností. Může brát v potaz civilizační stupeň, technické vymoženosti a prostředky v tom kterém období dosažené a překračované, může pracovat s názory tvůrců i lidí kolem nich a zkoumat, nakolik dokázali formulovat a stát si za svým, zkoumá vlivnost jednotlivých způsobů vyjádření i jejich historickou nosnost atd. atd.

To jsou však jen pomůcky pro orientaci v pomyslných systémech, důležitý je fakt, že se člověk, jakožto druh, nijak zvlášť neproměnil. Je neustále limitován fyziologickým vývojem, možnostmi těla a přírodními zákony, nikdo zatím neprolomil kvadraturu kruhu a nemá ani křídla, natož sedm rukou, takže - aktivuje-li v sobě možnosti, o nichž ani sám nic netuší - je jeho výkon sám o sobě vždy tak nějak absolutní. A historie umění by měla napříč časem nacházet co nejvíc vztažností (časové měřítko je dobré leda k identifikaci prostředků) a chápat celý ten "vývoj" jako jedinou kvantově mechanicky uspořádanou časoplochu lidsky nelidských výkonů - tedy vše, ať vzdálené či blízké, je kolem nás latentně přítomno (sumerský sochař stejně jako Švabinský), kde nahoře - dole, vlevo - vpravo, dávno - teď, je zcela podružné.

Takovýto teoretik by měl kromě co nejširšího, nedogmaticky osvojeného a vnitřně prožitého vzdělání být vybaven intuicí (vlastnost v umění dost podstatná), aby byl s to rozpoznávat jevy podprahově, měl by být pokud možno i básníkem majícím schopnost uvažovat "přes čáru" a spojovat zdánlivě nespojitelné a navíc disponovat nemalicherným "hrdinným zrakem"! (viz F. X. Šalda) Kdo si bez hledání ve slovnících nedokáže okamžitě uvědomit alespoň pět vztažností mezi dejme tomu M. Duchampem a J. Navrátilem, A. Muchou a A. Warholem, nebo kupříkladu P. Uccellem a V. Boštíkem, tak ten ať si raději najde jinou profesi!

Těžký obor. Nebo spíš poslání? Z bezbřehých tlachů nad dvěma klacíky nebo hromádkou písečku toho dnes mnoho nevyčteme. Ostatně, je to daleko snadnější než striktně definovat morfologii třeba takového Donatella či F. Halse. Mám pocit, že sklízíme setbu špatně pochopeného trendu "demokratizace" společnosti. Ve skutečnosti dochází k masové laicizaci většiny oborů lidské činnosti, k jejich nabobtnávání nýmandy, kdy všichni mohou dělat všechno. Jistě mohou. Ale jak?

Specialisté a syntetici

Dle záběru rozeznávám dva typy kunsthistoriků. Specialisty a syntetiky. Specialisté zkoumají kratší časový úsek umění, zabývají se - často dost podrobně - dílem jednoho nebo jen pár umělců. Syntetikové naopak uvažují v širším záběru, což nevylučuje, že i oni jsou nebo mohou být specialisty. Dějiny českého výtvarného umění mají řadu vynikajících specialistů, syntetiky však spočítáš na prstech jedné ruky. Prvním z nich je postava Maxe Dvořáka, roudnického rodáka, osobnosti evropského významu, jednoho z těch, jejichž služby první republika odmítla. (Kdyby se nedali, tak by je i zničila, viz E. Destinnová či O. Nedbal.) Vídeňský profesor, který kromě vytvoření nových přístupů k oboru dosáhl i skvělých pedagogických výsledků, jak o tom ostatně svědčí i dílo jeho žáka, dalšího vrcholného českého syntetika Antonína Matějčka.

Je úžasné, jak Matějček dokázal, navíc s láskou a krásným jazykem, psát stejně dobře o Mistru Třeboňském jako například o J. Štursovi, uměl se vcítit a pochopit díla románská tak jako práce generace Národního divadla, Mistr z Flémalle neutiskoval O. Gutfreunda... Navíc Matějček je i autorem (dnes skoro nedostupného, v mnohém nepřekonaného, mezi lety 1922 až 1936 u Jana Štence vydaného) šestidílného Dějepisu umění. Mám za to, že by se dnešní cena pro výtvarníky měla jmenovat (i vzhledem k šíři a toleranci) po Antonínu Matějčkovi daleko spíš nežli po dušně kategorickém (užší záběr i nedobrovolná daň totalitě) Jindřichu Chalupeckém.

Práce dalších dvou syntetiků zůstala - vzhledem k době, ve které žili - bohužel torzem a nesplněným příslibem. J. Kotalík byl člověkem ohromné erudice, jak o tom svědčí nejen rozpal i úroveň jeho teoretické práce, ale i úroveň mnohých nákupů, jež mohl jakožto ředitel Národní galerie z vlastní! vůle uskutečnit. Žel, byl rovněž mužem moci a přemnoho energie ztratil při obezřetném tanci mezi smrdutými vejci totality. Druhým je I. M. Jirous, který se rozhodl s totalitou přímo bojovat a ona vejce rozbíjet. Přestože mu hnusná hmota sahala často až nad hlavu, neutonul v ní a vždy si uchoval onen zářivý mravní kredit, v jehož jménu mu bylo možno ručit životem i dílem. Bohužel v tomto boji ztratil mnoho času i sil. Obrovité vzdělání opřené o senzibilitu básníka. To by byly panečku dějiny umění druhé poloviny 20. století. Avšak běh na hodně dlouhou trať. Neříkám zatím žel...

Nést zároveň prostor i vzduch

Kruhem se dostávám na počátek tohoto pojednání. Otevírám bleděmodrou knihu s názvem Česká malba 80. a 90. let. Uf, to se mi ulevilo. Zbytečně jsem se polekal nadsazeného názvu katalogu výstavy probíhající v brněnské Wannieck Gallery prezentující obrazy několika mých vrstevníků zastoupených v soukromé sbírce majitele galerie.

A souhrnný pohled na toto období? Rozhodně ne úzký specialista - vyjde mu totiž něco na způsob pikniku u cesty anebo přesněji: Pana doktora a některých jeho zvířátek. Přál bych si, aby se úhel pohledu stal souhrnnějším a komplexnějším. Aby v sobě i okolo sebe nesl zároveň prostor i vzduch. (Základní rys rozdílu mezi "českým" a "světovým" v teorii i praxi.)

Kunsthistorie by se už konečně měla trochu posunout (jak to ostatně ustavičně požaduje od umění) a vymanit se z podzemně archivní zatuchlé kobky plné nedobré vůle, sofistikovaného komplexu a olověných zapečetěných krabic, ke kterým je takřka nemožné - skrze věčnou jíšku a rozlámané náhrobní kameny - proniknout, otevřít je a znovu uspořádat. Je nutné procítit a nově si uvědomit ustavičně probíhající všudypřítomnost každého okamžiku umění zároveň a chápat ji jako zázrak otevřené formy. Něco jako rozkvetlou louku u cesty! Louku, kde letní kytky nejsou významnější oproti jarním jen proto, že vykvétají později, louku, kde smysl heřmánku leží patrně úplně jinde než smysl vlčího máku, kde šťovík i rdesno jsou stejně krásné, každý ovšem po svém, kde bílá kopretina není důležitější než fialový kakost. Organismus, kde i poslední trouchnivá větev či pařez s mechem nesou svůj význam, kde není třeba likvidovat jetel jen proto, aby vynikl rozrazil, louku vlání a bzukotu, volný vzdušný prostor plný světla, kde je slastí běhat i spočinout.

Zákonitost! Ano, je úkolem umění i vědy nalézat v lidském konání odraz konání vesmíru. Jedině v takto nalezeném vztahu si můžeme zákonitost a řád uvědomovat a dotýkat se jich. A třeba se i otevřít. Nazývat věci pravými jmény. Jednoduše. Jasně. A trochu u toho i myslet. Vždyť je to tak prosté, nemyslíte?

VF: Kratochvilná hra

1. února 2011 v 12:14 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Občas si říkám, jak by asi národní buditelé, kdyby žili dnes, vytvářeli český heroický mýtus. S jakými prostředky by pracovali, jaké reálie by použili a k jakému vyznění svých cyklů by asi došli.

Národní divadlo bohudík stojí, o novém se neuvažuje, také české hudbě její Starý zákon - tj. Smetanova Má vlast - prozatím stačí. Pojďme se zcela nehistoricky podívat na situaci, co by bylo, kdyby…

Aleš tehdejší a vezdejší

Ve foyeru ND se nachází Alšův cyklus lunet nazvaný Vlast. Pominu-li trable, které měl malíř s realizací, jakož i špatné měřítko a nemožné umístění cyklu, máme před sebou epos, píseň o zemi, kde se musíme - opřeni o vědomí souvislostí - vyrovnat sami se sebou, svými nepřáteli, využít, rozmnožit i vybojovat bohatství země, poznat tajemství přírody a vše začlenit do normálního způsobu života, abychom - u vědomí vykonaného díla - mohli v klidu spočinout.

Hrdinou Alšovy Vlasti je rek narozený zřejmě v západní části Šumavy či někde na Chodsku, který po překonání vlastních démonů dospívání míří do Karlových Varů, aby osvěžen a vykurýrován obdržel v Rudohoří (Krušných horách) meč, kterým vyžene nepřátele ze Severních průsmyků a symbolicky vybojuje boj s drakem přírodních sil Trutnova. Svá zranění si rek vyléčí v Krkonošských hvozdech. Putuje po proudu Labe a ve Dvoře Králové vyzpívá hymnus (viz Rukopisy). Cesta nížinou vede na úrodné Pardubicko, kde konečně dostává dopravní prostředek (koně), neboť jej čeká dlouhá, nezmapovaná cesta až na Táborsko - přijíždí těsně před bouří (přírodní i společenskou). Okružní cesta po Čechách se uzavírá v podvečerním klidu a harmonii u Otavy. A pak již nezbývá než ukončit životní pouť v prehistorické krajině na severu Prahy. Potud Aleš tehdejší. A co dnes?

Vůbec je otázkou, jak by asi dnešní rek vypadal. Jako komiksový hrdina? Spiderman, Terminátor anebo češtěji - Ferda Mravenec, Hurvínek, Podnikatel nebo uťápnutý smolař z většiny českých filmů? (Na začátků 20. století se rekovo putování ironicky promítlo například i do Budějovické anabáze Haškova Švejka.) Kdo ví? A vlastní lunety?

Stráž na pomezí - jsme v Schengenu, takže žádná hranice! Obraz zasněženého, zpola vymydleného vietnamského tržiště s blikáním červených srdíček (viz Pražský hrad). Pár promrzlých děvčat tmavší pleti netrpělivě podupává. Kamiony a pestrost froté ručníků.

Pověsti a osudy - ač zima dosud trvá, v místnosti rodinného domku je teplo u kamen. Mladý teenager spolu se svými blízkými napjatě na obrazovce sleduje jeden z mnoha nepřeberných seriálů.

Domažlice - boj s přeludy a běsy vzniklými díky drogové závislosti, tak nebezpečné pro každé dospívání.

Léčivá zřídla - jinoch prodělává detoxikační kůrů v Karlových Varech a setkává se s tamějšími ruskými podnikateli. Postava Jiřího Bartošky na obzoru je připomínkou filmového festivalu.

Rudohoří - od představitelů bulharsko-makedonské mafie mající na starost "zábavní" průmysl Krušných hor obdrží již zocelený hrdina lesklý samopal. Dovedným zacházením s ním si získává respekt v rozmlženém boji jednotlivých frakcí české policie - kdo a v jaké výši bude vydávat mýto z "bílého zlata" plynoucího od východu přes naše území dále do světa - Severní průsmyky.

Cesta vede dál podél již znečistěné Jizery do Trutnova. Oproti Alšově vizi boje s drakem vidíme hrdinu, kterak trpělivě čeká ve frontě na lyžařský vlek. Vyplundrované severočeské textilky tvoří pozadí lunety. Hrdina si, jak se zdá, při lyžování přece jen něco narazil. Zranění není nějak vážené, stačí ošetření horskou službou - Krkonoše.

Blaze vysportovaný rek dorazil do Dvora Králové nad Labem. Vidíme jej kmitat v obleku na výjezdním koaličním zasedání - výsledkem je kompromisně libé společné prohlášení. A jelikož není důvod k rozmrzelosti, odjíždí si vybrat za odměnu rychlý sporťák (Maserati, Bentley, Ferrari) na Chrudimsko.

Táborsko - tradice s ním spojené jsou ty tam, rek by mohl klidně zamířit do Jindřichova Hradce nebo třeba do Jevíčka - dodržíme však ikonografii. Tedy: hrdina zaparkoval vůz před malým penzionem u Lužnice. Z terasy cejlonské restaurace pozoruje vodáky chvatně stavějící stany před blížící se bouří.

Otava - zlato podvečera. Léto. Kdosi řeže na cirkulárce. Je cítit dým z blízkého kempu, slyšet zvuk kytar, travních sekaček i píseň škvířícího se masa při večerním grilování v zahradách. Za kopcem duní diskotéka. Mír! Prázdniny i putování jsou však v tahu. Nezbývá než s nízko zařazeným rychlostním stupněm smutně a velmi zvolna mizet v nové zástavě za pražským Suchdolem. Kulisu výjevu tvoří Říp, kopce Českého středohoří a komíny kralupské rafinérie - Žalov.

Tak takhle by asi vypadala Alšova Vlast, kdyby ji namaloval dneska. A co Smetana?

Smetana včerejší a dnešní

Vyšehrad má v cyklu Má vlast roli uvozující, jde o mýticko-sakrální pojmenování symbolu moci a státnosti. V dnešní době jsme svědky přesunu faktické moci na jiné subjekty (než je například stát), také sakralitu a mýtus chápeme trochu jinak. První skladba inovované Mé vlasti by se nejspíš měla jmenovat Tesco. Zobrazovala by nejen víkendy a klidné nakupování, ale i běsnění davu při slevách a výprodejích. Nad závěrem by se klenula elegická duha ticha hluboké noci, kdy v takřka opuštěném areálu sem tam narazíte na několik cizích diplomatů či osamělý párek homosexuálů vybírajících si jogurt.

Také Vltava doznala od Smetanových časů velkých změn. Především přehrady! Základní téma Vltavy tak nikdy neuslyšíme celé, poprvé utone ve zvukovém klastru Lipna, podruhé - po nočním orlickém zvukovém trsu - jen pár taktů, několik kilometrů řeky mezi Kamýkem a Hřiměždicemi. A pak zase další plochy - Slapy, Štěchovice, Vrané, jejichž zvukové masy lze obohatit "konkrétní" hudbou motorových člunů i zvuky rekreačních zařízení poblíž. Navrhuji také změnit tanec při venkovské veselici - kdopak dneska tancuje ještě polku. Praha se připomene motivem Teska a již se nám Vltava začne vytrácet směrem k Mělníku. Než se ztratí docela, musí se orchestr rozdělit. Jedna jeho skupina dohraje skladbu tak, jak ji Smetana napsal, druhá operuje se stejnou tématikou, pouze v jiné tónině a skončí později - před soutokem se z řeky odděluje Vraňanský kanál ústící do Labe daleko za Mělníkem.

Na Šárce není vcelku co měnit. Stále platí zákonitost onoho vášnivého střetávání dvou zájmových skupin i tragédie následné. Stačí pouze posunout výklad dobové reálie a nějaký ten bílý kůň či vějička se vždycky najdou a určí nám tak název skladby. Možná by stačilo pár drobných retuší v závěru: přidání bicích nástrojů jakožto střelby nebo připomínka motivu Vltavy - zde symbolu orlických podnikatelských sudů.

Co stohů papíru bylo jenom popsáno o pansexuálním hymnu všeobjímajících Českých luhů a hájů. Nikdo z bádajících si však nevšiml drobného detailu. Že totiž skladba není jen monotématicky utvořenou oslavou plnosti naší přírody, ale především Smetanovou výpovědí, nejosobnější z celého cyklu. Týraný autor úporně a marně hledá spásu v hojivosti přírody. Proč by jinak polka ve skladbě byla tak zuřivá, až vzteklá a hrozící (Smetana touto formou dokázal sdělit vše, co potřeboval), proč by po monumentálně vygradovaném motivu "člověka" následoval tak strohý až neuspokojený závěr. Lze si představit, jak by asi Smetana reagoval, kdyby se do skladby promítlo navíc ještě dnešní mlaskání obalečů, chroustání kůrovce, dlouhé pomlky laxnosti ochranářů a zvuk motorových pil zaměstnanců nejrůznějších lesnických koncernů, kteří vyřezávají do západních stran lesů klíny, aby se pak stromy poroučely při prvním silnějším závanu větru a mohly být promptně prodány do Německa. To by panečku byla polka!

Tábor a Blaník, dvě politické básně - historie, síla v ohrožení, vítězství, radost, syntéza mýtů, historické zkušenosti se státností a jejím uvedením v život vezdejší. Vize. Tábor sám je pevná beethovenovsky stavěná skladba podávající analýzu - portrét husitství - prostřednictvím chorálu. Kromě dokonalé tématické práce je zde jisté novum. Smetana nepracuje s materiálem pouze jako skladatel. Do tří segmentů rozdělený chorál nebere jen jako hudební materiál, chápe jej jakožto tři sémantické znaky nesoucí mimohudební významy. Pracuje jako konceptualista, který první v dějinách umění kombinací významů a jejich prostorovým uspořádáním a nasvícením dospěl ke kubistické syntéze!

V současnosti však nemáme žádnou píseň, s níž bychom se cítili tak naléhavě spjati jako obrozenci s chorálem. Navrhuji Tábor vynechat a namísto Blaníku cyklus uzavřít něčím dynamičtějším a pro dnešek zajímavějším, třeba zhudebněním hokejového zápasu. Závěrečnou syntézu nahradíme reklamami a zaznít muže i motiv Teska - radostná budoucnost spojená s prosperitou - to je naším skutečným cílem. A aktuální verzi Mé vlasti mám hotovou.

Co netušil ani Masaryk

Jaké poučení plyne z této rozmarné hry? Mimo jiné asi toto: aplikace dobovosti a naturalizace idejím ani mýtu rozhodně nesvědčí. T. G. Masaryk tvrdil, že se státy utvářejí, vyrůstají, řídí a udržují idejemi, ze kterých se zrodily. Vycházel patrně z Palackého romanticko-idealistického pohledu na smysl našich dějin, zároveň měl před očima poměrně jednolitý vývoj novodobého státu vzniklého na ideálech francouzských osvícenců - USA. Masaryk však nebyl jasnovidcem a nemohl tušit, jak krkolomná i nevděčná bude úloha malého, tak trochu uměle vytvořeného státu ležícího na rušné křižovatce. Státu, jehož sebevědomí nevzniklo dlouhou, historicky organickou cestou. Země, kde historické změny a střihy byly na denním pořádku, kde navíc umění často přebíralo roli politiky (a mnohdy úspěšně).

Tedy jaké ideje? Z které doby? A na jakou formu státu je aplikovat? Tatíček měl zřejmě představu dubiska (nebo lépe lípy) pevně zakořeněného a vyrůstajícího z konkrétní a neměnné půdy.

Nabízím představu mobilnější - pálavský katránový keř. Není zakořeněn a vítr jej prohání po pláni sem a tam. Tož foukejme, dujme přátelé. Oproti Masarykovi dávám do úvahy (jen tak pro kratochvíli samozřejmě) jiné, praktičtější sofisma: stát vyrůstá z kořenů, které jsou mu konkrétně vyvoleny, anebo si je - přinejhorším - momentálně sám vyvolí.

VF: Slovo o dekadenci

1. února 2011 v 12:05 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Ve vánočním čase vyhlížíme Ježíška a bavíme se jeho trampotami spojenými s doručováním dárků. Účtujeme, rok se uzavírá, ztěžklí přejídáním. A už tu máme Silvestr s křečí veselosti, pár utrženými prsty od petard, bublinkami na bolení hlavy a vánočními stromečky zapálenými a hozenými zhurta po bezručovsku z posledních pater paneláků v Porubě, Orlové, na Vidrholci či Lochotíně. Jaký bude? Kdo vyhraje, koho nechá na pokoji a koho vezme s sebou? A už se v sírové žluti severoněmeckého nebe rodí. Nový, nahý...

Není čas na ztěžklé meditace. Proto jen drobné zamyšlení.

Krasosmutnění i něžný masochismus

Konečně jsem nalezl čas a navštívil výstavu nazvanou Dekadence v pražském Rudolfinu. Bože. Co se jen namlátilo pantem, co by bylo kdyby, dekadence sem i tam, a zda a proč vůbec ještě. Zdá se však, že definice, co vůbec dekadence je, se poněkud - nechceme-li vystačit s klackovitě bolnou secesí - vytratila. Anebo schematicky vyčpěla. Dekadence není oním lepenkově vnějškovým nytím puberťáka - "svět je k neunesení, chci zemřít, dívejte se" - a proto nakopnu spolužačku nebo si nakreslím lebku na penál, nýbrž danost, se kterou se rodí nemnozí.

Dekadenci bych spíše chápal jako jakési krasosmutnění nad zabučením osamělé krávy z noční horské stráně, nad voláním kukačky ve vlčích mácích zplihlých po červnovém dešti, nad sudem s černými šneky stojícím pod okapem v kopřivách - je dusno k zalknutí a bouřka ne a ne se spustit - tedy senzibilitu v bodě utkvění jisté blažené nehnutosti, s vědomím lítosti, že cosi krásné, co se nevrací, nám právě proteklo mezi prsty. Tedy dekadence je rozmařile, sladce (neboť nám vlastně nic nechybí) a vědomě hýčkaný a protahovaný existenciální smutek a úzkost, něžný masochismus připomínky kastračního komplexu v ráji ve chvíli - to je důležité a my si to neuvědomujeme - kdy bod obratu ke skutečnému rozkladu právě nastal. Dekadence je babím létem názoru.

Z širšího pohledu má každá doba svoje babí léto, atributy dekadence nejsou tedy jen vymožeností posledních staletí. V užším kontextu evropského myšlení a jeho materializace v umění bych dekadenci chápal jakožto jednu z horeček plynoucích ze změny postoje k přesahu a tajemství. Mají to Židé a Arabové věru dobře zařízeno, že se Bůh nesmí zobrazit. Zůstává v nich rozpuštěn a oni v něm jak bublinky v sodovce.

Evropa (i Amerika) kladla s osvícenci otázku, kde Bůh bydlí, co jí, kolik váží a jaký je to kámoš. Ano, jeden den Boha pojmenuji, druhý půjdeme spolu na pivo a třetí den ho pošlu do řiti. Prší. Zůstal jsem sám bez deštníku. První schod. Raduju se, že rodiče šli do kina, super, a mám byt pro sebe. Ale...už je to dlouho, co nejdou, kde je večeře, dostávám vztek, začnu rozbíjet věci, je tma, bojím se... A tak po skluzavce až ke druhému schodu. Kdy? Právě teď. Lidé nemají vědět všechno. Alespoň ne všichni.

Ve starém Egyptě byla tajemství zavřena na sedm západů v temné komoře pyramidy. Počítačová revoluce. Prostředky pro vyvolené se dostaly do rukou lůze. To je konec. Aspoň prozatím. Na prvním schodu si člověk přestal vážit Boha, na druhém pak sama sebe. Hromádka bitů. Z umění - aktu víry zbylo žongléřství v oblasti informací a citátů. Proto ztratila kredit magie a přestala být skutečnou součástí a potřebou života. A dekadence? Prozatím nemá odpovídající výrazové prostředky. Ať je nikdo ani nehledá, přijdou samy. A jestli neumřeme, budeme se hodně divit.

Křehké umění fotografie

Výstava v Rudolfinu vůbec dekadentní není. Jedná se o průřez kvalitním světovým uměleckým popem od osmdesátých let do našich časů. Ty různé a až dojemně zdůrazňované podivnůstky nelze chápat jako "Vox clamantis" výrazu rozkladu společnosti, ale spíše jako roztomile etablované hraní s notnou dávkou infantilizace, jakési vtipkování, které někdo myslí vážně a někdo si dělá srandu. Sám jsem tento způsob myšlení ironie i autoironie uplatnil v obraze oběšeného Švejka "Stop vtipkování" a dovedu si představit obraz, na němž budu sám sobě provádět felaci - výborná záminka pro autoportrét zepředu i zezadu.

Kromě obvyklých záměn a rošťačin (například V. Havlovi nasadí hlavu Mickey Mouse a stonožce naopak hlavu Matky Terezy) se často objevují pohlavní orgány a velmi cudné sado-maso. Nu. To už dnes "nepohorší" ani pětileté děti z Kraslic, jinak by totiž každý musel zřejmě omdlít, když se jde ráno sprchovat. A i kdybych si nakrásně na Národní třídě utrhl penis a narval si ho do oka, vybudím tím daleko menší zájem lidí, nežli ta dáma, která v roce 1900 ukázala na plovárně kotník. Cílená devalvace tajemství lidského těla, tak jak proběhla během 20. století, je opravdu bezmezná. Tak kampak na nás s penisem. A sadofetišismus? Po průkopnické publikaci z londýnského klubu šedesátých a sedmdesátých let - Torture Garden dospěla "kultura" autodestruktivního bodyartu (Ejhle, co je taky člověk) do stadií budících lehkou nevolnost, ale - ruku na srdce - může nás vůbec, po dílech takových konceptualistů a sociálních sochařů, jako byli například Stalin, Hitler, Mao, Pol Pot, aktéři ve Rwandě a další a jiní, ještě něco překvapit? Vždyť by stačila jenom návštěva v každé čtvrté spořádané středostavovské rodině v Německu a Rakousku, aby celá výstava dekadence zbledla závistí. Anomálie jako společenská norma. Děti jsou v bytě samy...

Na výstavě je sem tam socha či obraz, převládají fotografie. Ukazuje se, jak křehkým uměním fotografie vlastně je. V podstatě se - oproti například malbě či sochařství - nemůže ničím vylhat. Převládá digitální hračkářství, jehož hlavní devízou je dvoumetrový tiskový výjezd z plotru a z "vyzařování" mnohých prací je zjevné, že se jedná více než o umění o zázrak produkce. Domnívám se taky, že kdyby byla na výstavě vystavena díla některých našich tvůrců, mimo jiné Gábiny Fárové, Idy Saudkové či Tona Stana, obstála by více než se ctí.

Produkce! Fotograf v sobě musí nést velmi zřetelné požehnání a celý rodokmen světa (tím pádem je dobrý i v jakékoli jiné činnosti), jestli ne, nic mu nepomůže.

Hop nebo trop. Zjevně to vysvítá ze srovnání caravaggiovské kvality J. P. Witkina s Václavem Jiráskem či Ivanem Pinkavou. Při veškeré úctě k jejich práci mám pocit, jako by se vedle A. Einsteina postavili Jíra z Maršova a Pantáta Bezoušek. Na výstavě potkáme kromě Witkina i několik dalších požehnaných tvůrců. Cindy Shermanovou, rozmělňujícího se Jeffa Koonse, rošťáky Pierra a Gillese i rozmilé hošany Gilberta a George, kteří nejenže spolu vaří, pečou a smaží, ale procházejí se v nejrůznějších mandalách, jakož i - jak známe z New Tate Gallery - v gainsboroughovsky řídkých parcích. A v neposlední řadě, dle mého, velkou naději střední generace české malby, Josefa Bolfa, skutečného dekadenta duší i tělem.

Dekadence u nedekadentů

Výstavu provázejí nejrůznější hudební akce. Opět tak trochu dochází k nepochopení významu slova dekadence. Většinou se jedná o takzvané alternativní (rozuměj: alternativa = neschopnost normální komunikace) kapely nepatřící ani do popu, ani do vážné hudby, jejichž dekadentnost spočívá v našem smutku, že nikdy neuslyšíme předváděnou hudbu tak, jak by mohla vypadat, kdyby se hudebníci byli ochotni naučit řemeslo a získali potřebnou technickou svobodu pro vyjádření svých myšlenek.

Ono se vůbec zapomíná, že dekadence jde jaksi napříč a mnozí velcí, jinak nedekadentní tvůrci ji mají ve svém díle obsaženu. (Na což ovšem většina vědců vůbec nepřijde, neboť necítí.) Tak například rysy dekadence objevíme v pozdních skladbách W. A. Mozarta, když dospěl k poznání, že jeho pozemská kariéra asi nebude odpovídat jeho nadání. Estetiku dekadence chladně a věcně, dvacet let před tím, než přišla do módy, stanovil velký předskokan "sociálních sochařů" 20. století, manipulátor Richard Wagner v kataleptických spáncích s otevřenýma očima za rozbřesku v Soumraku bohů a ve svíravé lítosti nad nevinností, ztracenou uprostřed pučících jehněd a kočiček v Parsifalovi. Dekadencí je tmavomodré blues Smetanova Tajemství, dekadentní je Dvořákovo zjištění konce a rozpadu vlastního stylu v opeře Armida, dekadentní je i ono utkvění v zářijovém lese Lišky Bystroušky, kde si Janáček náhle uvědomil, že navzdory věčnému mládí je mu 70 a už tu dlouho nebude. Gustav Mahler se o dekadenci všemožně snažil a nakonec mu vyšla v rekonstruované 10. symfonii.

Velký kronikář rozkladu společnosti L. Visconti, potomek 800 let starého rodu, vášnivý italský komunista žijící v paláci mezi obrazy Tiziana, Tintoretta a Rubense, byl dekadentem k pohledání. Nedekadent Fellini postavil dekadenci nehynoucí pomník ve filmu Casanova. A z Čechů - spisovatel Ladislav Fuks či filmový režisér Juraj Herz a další. Vrcholem dekadentního způsobu života proslul jeden slavný muž (na jehož jméno si nemohu vzpomenout), který se v 65 letech rozhodl, že vyleze na druhou nejvyšší horu světa K2. Musel se však z 6500 metrů vrátit, neboť mu došly doutníky a šampaňské.

Dobrý nedekadentní počin

Výstava v Rudolfinu je bezesporu skvělým počinem, protože českému divákovi zprostředkovává přímý kontakt s díly některých světových výtvarníků konce minulého století, kteří jsou dnes již klasiky. Název výstavy však považuji za mylný a zavádějící.

Dekadence. Přejedeni sledujeme Ježíška. A zatím se někde v hloubkách pohnul bod a rok se nezadržitelně šine ke svému konci. Nemyslím ovšem na trapný Silvestr - den, který by měl podléhat trestnímu zákonu. Jde mi o sírově žlutý, nahý a nanicovatý Nový rok. Právě se třaslavě rodí. Tak šťastný a veselý...