Březen 2011

Rychlé přemýšlení Vladimíra Franze aneb VF v Kolíně

22. března 2011 v 12:47 | Pavel Pokorný/Česká pozice.cz
Vladimír Franz představuje od 2. března komorní větev své výtvarné práce v kolínské Galerii v zahradě.

Leitmotivem malířské tvorby Vladimíra Franze je vztah člověka a přírody.Výtvarník, hudební skladatel, scénograf publicista, kurátor, profesor na Divadelní a Filmové fakultě AMU a v poslední době i bloger Vladimír Franz vystavuje ode dneška své akvarely, grafiky a kresby v kolínské Galerii v zahradě.

"Zajímá mě elementárnost jevů ve své primární svátečnosti a slavnostní neopakovatelnosti, proto vyhledávám místa v kulminujícím létě, kdy se slunce, voda, země a vzduch rozpouštějí a prolínají v jakési prvotní prahmotě," poznamenává Franz ke své akvarelové tvorbě.

Vystavovaný cyklus chápe jako komorní větev své výtvarné práce. Jde o techniku, v níž jsou barevné akcenty a impulsy hybatelem a určovatelem prostoru. Jedná se o způsob, v němž hustota barvy definuje její svítivost a fyzické vlastnosti, včetně zasychání. To vede a nutí k rychlému uvažování prakticky bez možnosti oprav. Dle Franze je malování akvarelu komplexní a rychlé přemýšlení, jasně a definitivně formulovaný a formovaný názor prostřednictvím barevného neopravitelného pigmentu.

Doba osvitu
Galerie v zahradě
Sokolská 24, Kolín
Vernisáž: 2. března v 17 hodin
Výstava potrvá do 15. dubna
Více informací naleznete na internetových stránkách www.galerie-kolin.cz.

Zdroj: Pavel Pokorný, Česká pozice.cz, 2.3.2011

Až bude celý svět odlitkem v bronzu – Zdeněk Tománek (1958), 1. díl

22. března 2011 v 12:42 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
(umělecký rodokmen, dílo, monografie)

Zapadající slunce žhavilo útroby nebe, mraky ponořené do zlata tály, tavily se a padaly, pulsující západ rozšířil do ruda i jinak černé číhající obrysy Barborky a Buchlova - pozadí Mařákova Velehradu v Národním -, proudy bronzu se s hukotem řítily, řinuly a valily bukovým úbočím Chřibů, syčíce přelezly první viničky i vinice, minuly Velehrad, nakoukly do ateliéru v Břestku - sochař zrovna spravuje vařič - zapálily park v Buchlovicích, ožehly zadnice žen skloněných nad sazenicemi tulipánů a cibulkami mečíků a pokračovaly již mírnými svahy dolů do údolí Moravy, dostihly je, vzdouvajíce se protipohybem kypěly dále až ke Zlínu a Uherskému Ostrohu, kde lidé právě rozsvěceli doma lampy a pálíce po zahradách suchého listí a trávy od loňska, za zvuku jarních písniček psího svolávání a křovinořezu hospodařícího v živém plotě, vyhlíželi kometu větvovím dubnově napučených hrušní - jú, ta je ale maličká, prachsakra, a v noci kurňa bude určitě ještě mrznout, tož!

Jezero bronzu zatím bezezbytku vyplnilo kotlinu, no zdarec, a než vychladne a budeme je moci obrátit a zpracovat reliéfní otisk utvořený vespodu, podívejme se zatím do Zlína.

Impulsy a inspirace

Čertví kdo, snad selský rozum, nakukal tenkrát Baťovi, že věda i kultura jsou ruku v ruce s výrobou, no spánembohem, tak tady je máte, tu školu průmyslového designu a svěříme ji mladým! Zdeněk Kovář. A Vincenc Makovský... Huncút z Nového Města na Moravě. Právě tak jako Jan Štursa. Sochaři jsou chlapáci, makají rukama, je vidět, že dřete - tak vypadala největší pochvala božského J. V. Myslbeka určená jeho žákům. Sochař se ničeho nebojí, má ruce jako lopaty a konečně - dřina se přece musí také pořádně zapít, tož hezky do dna a radujme se bratři. A jak to vlastně bylo, když Jan Lauda pod záminkou, že bude modelovat Toaletu mladé dívky, zasádroval modelce ruce do lavóru a s bezbrannou si zezadu pěkně užil?

"S Makovským jsme pobývali v Paříži," vzpomíná Hana Wichterlová, "on pořád flámoval a chlastal, zatímco já jsem dělala na jeho portrétu - jak se holí. Jednou ráno, když se jako obyčejně kocour, krhavý a zmuchlaný zjevil po tahu opět doma, popadl mě vztek. Vzala jsem břitvu a na portrétu mu ten jeho ksicht seřízla od čela až k namydlené bradě. A vidíte, i tohle nakonec ukradl."

Znáte-li klíčové dílo českého moderního sochařství - totiž Makovského hlavu Prométhea - zde máte impuls vedoucí k jeho vytvoření. Inu, kdyby Flemingovi nezplesnivěly tenisky, neměli bychom penicilínu... Makovského práce z dvacátých a třicátých let mají zásadní význam. O sochařově narůstající prestiži svědčí mimo jiné i fakt, že mu, ač se jednalo o jednoho z čelných představitelů avantgardy u nás, bylo svěřeno sejmutí posmrtné masky T. G. Masaryka. Od poloviny čtyřicátých let se Makovského výtvarný názor přesouvá od objevných prostorových a plastických řešení k oficiálnějšímu realističtějšímu pohledu na svět (viz vývoj politické situace u nás), avšak i ve zcela tradičním pojetí se prosazuje silný tvůrce - dramatik hmotové gradace s neomylným citem pro monumentalitu a napětí tvaru zneklidňovaného zevnitř.

V tomto duchu pokračuje i Makovského žák Stanislav Hanzík. Jeho prostřednictvím vstupuje do české plastiky impuls Mostecka - krajiny skutečně máchovské. Hory s narušenými kořeny, takže se mohou každou chvíli utrhnout a zastavit až na náměstí v Žatci. Jámy, co šmahem zhltly celá města. Reálie novodobých archeologů. Překrývky, skrývky, zakopávky, paže i chřtány velkorypadel. Jezera fenolu, kouřící pleskance dehtu kanoucí v pošmourných dnech na dětské hračky v lesích. Přesličková krajina doutnající v modré, červené, černé a bílé. Drátovaná neustále překládanými kolejnicemi, blázinci i rourami odnikud nikam, kudy protékají tajné řeky. Máchovská krajina stigmatizovaná, drápaná, rychlolátaná a znovutrhaná. Šílená výzva acetylénu propíraného kočičí močí a zároveň genetický kubismus generací proměněných v tažné trilobity střemhlavě mhourající čpavkem a žlutozelenými benzény ke zkamenělé smršti breughlovského masopustu na počest betonové Lůny.

Kamenosochař z královského města
Josef Sudek, Bohdan Kopecký, prokletí magistra Kellyho, Emil Juliš... A Stanislav Hanzík - Muž s rychlosponou, Rapsód, Kuros, Ezop, Šachy a samozřejmě portréty: B. Smetana, akademik Kunc, Jaroslav Frágner... a v neposlední řadě ve foyeru Národního divadla - R. Hrušínský a J. Kemr. Dramata. Socha jako pašije hmoty! Paměť otisku k neunesení. Kde galerka pečuje o maskota - debilní dívku zastlanou v peřinách - zanášejíc jí bonbony a medvídky, talismany z nočních lupů. Kde cikáni kladkostrojem zdvíhají koně do šestého patra paneláku, neboť si mezitím spálili schody. "Bylo to často o přesdržku, málem jsme se zabili," říká Zdeněk Tománek o svých studiích u St. Hanzíka na pražské Akademii.

Žádný jelimánek s ovečkou, proutkem a cimbálem v podpaží, ale kamenosochař z královského města Uherské Hradiště, pevnosti v bažinách, Éj od Buchlova do Prahy, kde po studiích zůstává na AVU jako Hanzíkův asistent. Zatímto Hanzík miluje olovnatou křišťanovskou žulu - diorit třpytící se v místech čerstvých odseků jako přemrzlý černý sníh, Tománkovým srdečním materiálem se stává bronz. A nežli kočička snese vajíčko a ve stráni vykvete bílý devětsil, Tománek se znovu vrací do rodného města, aby zde působil (žili byli jedli pili a jestli neumřeli... dodnes) jako vedoucí kamenosochařského oboru Střední uměleckoprůmyslové školy (Baťova setba), školy, kterou kdysi sám absolvoval.

Jak se zdá, bronz už konečně vychladl. Pokusíme se náš reliéf 30 x 30 kilometrů nyní obrátit (neptejte se jak) a trochu se popereme s jeho povrchem.

Klopotně ohřívaný operní kaštan

22. března 2011 v 12:41 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Slučování Státní opery a Národního divadla komentuje profesor AMU a operní hudební skladatel Vladimír Franz. Sloučením dvou šlendriánů by vznikl jen další šlendrián.

Ministr kultury Jiří Besser by se měl vyvarovat mechanického postupu slučování obou scén.V poslední době narážím ve spojitosti s řešením situace vzniklé okolo Státní opery - zejména v intelektuálních kruzích - na nefalšované rozhořčení a často mě napadají všetečné otázky: Pamatujete snad desátá, dvacátá, třicátá a čtyřicátá léta 20. století, kdy bylo divadlo samostatným subjektem? Anebo máte tak krátkou paměť? Vždyť s výjimkou posledních téměř dvaceti let, od července 1948 až do března 1992, byla Státní opera (jako Smetanovo divadlo) součástí Národního divadla. Fungující součástí, takže byli všichni spokojeni a nikomu to nevadilo.

Když si instituce nepřekážejí

Státní opera vznikla původně jako divadlo vzrůstající prestiže i kulturních potřeb pražských Němců. Praha byla ostatně jedním ze zemských hlavních měst habsburské říše - dosti početného etnika zahrnujícího i obyvatelstvo židovské, německy mluvící. Etnika hlásícího se k jiným kulturně historickým kořenům a východiskům. Společenství, které necítilo až tak nutkavou potřebu každodenní účasti na česky řešených národně obrozeneckých problémech prezentovaných na jevišti tehdy vzniklého Národního divadla.

Budovu Nového německého divadla dodal v roce 1888 vídeňský ateliér Fellner & Helmer. Na klíč. V rekordně krátké době (ostatně jak měl ve zvyku v mnoha dalších městech na území Čech). Budovu plně odpovídající tehdejšímu zlatému věku provozování opery. S akustickými parametry, které by dnešní architekti mohli jen tiše závidět! Německá opera v Praze se - co do repertoáru i umělecké úrovně - stala důstojnou protiváhou českého Národního divadla. Obě instituce si nepřekážely. A jestliže si konkurovaly, tak leda v oblasti výšin kvality. To byly časy!

V roce 1945 obsadila budovu skupina mladých progresívních tvůrců (V. Kašlík, J. Svoboda, K. Ančerl, A. Radok, již přispěli zlatou hřivnou do pokladnice našeho umění později), kteří se pod vedením A. Háby snažili realizovat vlastní vizi estetiky moderního hudebního divadla. Politická situace po Únoru 1948 bohužel zmařila jejich plány a nikdy se nedozvíme, nakolik byly nosné z hlediska delšího časového horizontu. Opera 5. května, jak se instituce tehdy jmenovala, byla zrušena, přejmenována na Smetanovo divadlo a včleněna do korpusu Národního divadla.

Trvalé zážitky na teskném místě

Zažil jsem tento stav, jsa formován operou už od dětství, a rozhodně nemám pocit, že jsem byl oklamán či ochuzen nějakými náhražkami. Domnívám se, že tehdejší Národní, ať už si říká kdo chce co chce, mělo sdostatek sil a dokázalo je rozložit takovým způsobem, že provoz na všech třech velkých scénách - v historické budově ND, Tylově (Stavovském) divadle a Smetanově divadle (Státní opeře) - rozhodně netrpěl. Dodnes si uchovávám trvalé zážitky na mnohá představení, co se dramaturgického výběru i úrovně uměleckého zpracování týče.

Od dubna 1992 se instituce Smetanova divadla opět osamostatnila. Byla nazvaná Státní operou. Nevím proč, vždyť stát v ní neúčinkoval a ani o ni - tak jako o své jiné instituce (viz vláda či parlament) - beze zbytku nepečoval. Vznikla - se státní podporou, samozřejmě - jakási polostaggiona, podivný poloimpresionistický kompetenčně rozmlžený a měňavý útvar potýkající se sám se sebou. Jisté však je, že se Státní opera, navzdory občasnému "počinu" v dobrém i špatném slova smyslu, během posledních 20 let svého trvání zcela bezpečně posunula na okraj zájmu naší divadelní veřejnosti. Ta ji pocitově začala vnímat jako jakousi čekárnu pro cestující jedoucí vlakem z Budapešti do Berlína, již hledají bezpečné útočiště (při čtyřhodinové výluce) a ochranu před okradením a případnou fyzickou likvidací v nedalekém "Sherwoodském lesíku" u Wilsonova nádraží.

Jako by také s novou aktuálností opět vyhřezla teskná opuštěnost místa, kde budova stojí. Místa pětisetletého historicky hraničního pásma města, kudy se od dob Karla IV. až do poloviny 19. století táhly městské hradby s příkopem, kam se házely zdechliny a vylévaly nočníky. Místa odseknutého od novodobější měšťanské zástavby Vinohrad jednak tratí (mizí naštěstí v tunelu) a jednak bezprecedentním vedením magistrály (zcela absurdně se nakonec rozplyne v několika holešovických jednosměrkách). Géniu loci místa rozhodně nepřispělo ani dočasné umístění rádia Svobodná Evropa do budovy bývalého Federálního shromáždění - afghánského bunkru, zcela absurdního, vybuzujícího pocit viny a překážejícího občanům města v jedné z nejrušnějších částí města. Co tedy se Státní operou?

Jedna dobrá opera v Praze stačí

Domnívám se, že Praha není bůhvíjaká - ve srovnání se skutečnými evropskými centry jako například Londýn, Paříž či Berlín - metropole. Jde o středně velké město s poloprovinčním (vzhledem k nižšímu procentu, nežli je zvykem ve vyspělých zemích, skutečně kulturního obyvatelstva jakož i kulturně nevychovaným představitelům kapitálu) vztahem ke kultuře, tedy město, pro které je jedna opravdu důstojně, koncepčně a kvalitně fungující operní instituce až až. Navíc, návrat ke stavu před rokem 1945 postrádá jakýkoliv historický smysl. Proto opětovným sloučením Státní opery s ND lze jen získat.

Opera a finance

Nač nakupovat několikrát, a drobnosti, když je možné jít jen jednou, zato pořádně. Jedině tak lze předejít nejrůznějším "nápadům", co se Státní operou, jak ji využít, aby na sebe upozornila, rozuměj vydělala si na sebe. Vzhledem k historii a tradicím tohoto domu se mi jeví jako zcela nemyslitelné a nešťastné provozovat v ní nejrůznější - žánrem, formou i obsahem - nepatřičné či nedůstojné projekty jako například kvazišou, estrády a hluché podívané, kompilované břečky na pobavení mimo pražských zájezdů hrdě nazývané (přestože to má s žánrem jen velmi málo společného) muzikály. Je sice pravdou, že se v této oblasti točí peníze, ale to bychom mohli budovu rovnou pronajímat coby útočiště šoubyznysu - pro módní přehlídky, závody v lyžování, předvádění aut, rallye, konference, burzy nebo vietnamské tržiště. Neboť opera (potvora) si na sebe ne a ne vydělat.

Opera je superlativní útvar vzniklý kdysi na pobavení šlechticů, kteří na to měli. Svou povahou, výlučností i nákladností se jednoduchým zákonům "má dáti - dal" vzpírá do té míry, že dokonce i tak slavné a zavedené operní provozy, jako jsou newyorská Metropolitní opera či milánská La Scala, si na sebe nevydělají a musejí být financovány.

Chápu sice stanovisko zástupců státu, že instituce mající slovo stát přímo v názvu by se měla chovat loajálně a státu ulehčit financování, zvláštní však je, že nikoho nenapadlo tento požadavek vznést vůči jiným státním institucím a chtít po nich, aby si na sebe "vydělaly". Dejme tomu soudy, prezident, obě komory parlamentu či vláda.

Proto se sloučení Státní opery a ND jeví jakožto nejlepší řešení. Nikoli však mechanicky. Sloučením dvou šlendriánů by vznikl jen další šlendrián.

Je nutné provést v obou uměleckých souborech formou konkurzů i rekonkurzů (vždyť i ten, kdo hrál na housle či zpíval ještě před B. Smetanou, nemá definitivu od Pánaboha, a vůbec není jisté, že to od té doby dávno nezapomněl) přísný výběr. Domnívám se, že touto, byť pro mnohé drastickou formou vznikne soubor schopný snést vysoké nároky spojované s představou provozu naší první scény. Soubor, jemuž se paradoxně uleví i tím, že získá větší prostor a diferencovanější prostředí pro svou činnost a v neposlední řadě i trochu odpadne tlačenice o momentální místo na jevišti mezi operou, baletem a činohrou.

Dramaturgické rozložení repertoáru

Stavovské divadlo - krásný divadelní prostor, až do rekonstrukce s vynikající akustikou: Samozřejmě Mozartovy opery. A kromě Mozarta i díla nejrůznějších barokních či klasicistních skladatelů - Lullyho, Rameaua, Händela, opomíjená díla reformátora opery CH. W. Glucka a rovněž komorní operní díla světového repertoáru 20. století. Například B. Britten (s výjimkou P. Grimese), I. Stravinskij: Slavík, Mavra, D. Šostakovič: Nos atd.

Historická budova ND: Česká opera - Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Fibich, Foerster, Ostrčil, Jeremiáš, Burian, I. Krejčí a dál až do současnosti. Nemělo by se zapomínat ani na opery raného romantismu - Beethoven, Weber, Marschner, Lortzing, Cherubini. A také H. Berlioz a první polovina (drážďanská) díla R. Wagnera (s výjimkou Rienziho).

Státní opera: Velkoformátová díla náročnější v posazení orchestru či sboru - druhá polovina Wagnerova díla, Verdi, Puccini, R. Strauss, Mayerbeer, Spontini, Bellini, Rossini. A dále velká operní díla 20. století: Prokofjev, Šostakovič (Lady Mackbeth), Schönberg: Mojžíš a Aron, Henze: Král jelenem, Milhaud: Kryštof Kolumbus, Poulenc: Dialogy Karmelitek, opery Kr. Pendereckého atd. atd.

Činohra (mající k dispozici divadlo Kolowrat a Novou scénu) by se uplatnila především ve Stavovském divadle a v historické budově ND. Balet ve Stavovském a velkoformátově na jevišti Státní opery. (Asi by bylo záslužné, kdyby začal více realizovat souvislá baletní hudebně dramatická díla a nehledal uspokojení v předvádění slepenců desetiminutových choreografických "skečů".)

Účelem je hraní divadla

Je třeba si jasně odpovědět na otázku: Jaký je původní účel vzniku instituce zvané divadlo? Hraní divadla, anebo vyvíjení monstrózní administrativní činnosti? Z logické vyplynuvší odpovědi je nutno vyjít a upravit vzájemný poměr rozpočtových položek na uměleckou a administrativní činnost. Vím, že se ND řídí zcela neskutečným množstvím nejrůznějších předpisů, vyhlášek i ustanovení z dávných i nedávných dob, jejichž smysl se vzájemně překrývá a často si i protiřečí, takže by jejich komplexní a striktní dodržování vedlo k totální paralýze jakékoli z činností této instituce.

Celý ten babylon se musí zrušit a vytvořit zcela nový zákon o Národním divadle (vzhledem k tomu, že se nejedná o oblast opravdu extrémních zisků či osobních zájmů, na nichž by měli poslanci až tak eminentní zájem, mohl by být v parlamentu poměrně rychle a snadno přijatý) zahrnující statut divadla včetně organizačního schématu. Neví-li někdo, kde takové schéma hledat, doporučuji nahlédnout k našim sousedům. Státní opera v Hamburku (Staatsoper Hamburg) je jedenapůlkrát větší než ND a přitom má pětinásobně menší administrativu!

Tedy divadlo. Především divadlo, tak zní odpověď na výše položenou otázku. A nikoli zbytnělý kafkovský zámek přecpaný administrativou, monstrum mnohokrát se překrývající v totálně rozmlžených kompetencích a propastech nedohledatelnosti sebemenší osobní zodpovědnosti. Tajuplné cosi stmelené a zaštiťované pocitem mnohosti anonymního spolčení a kolektivní viny, v alibismu a aroganci naprosté nepřehlednosti a obludného odcizení čehokoli. Naběhlý bolák a zanícená dáseň se shnilými zuby. To je luxus, který si skutečně nelze dovolit, i kdyby stál pakatel.

Je třeba vytvořit přehledné schéma fungování se zřetelně zformulovanými viditelnými a jasně vymezenými kompetencemi a osobní zodpovědností každého! Žádné: já na bráchu, žádný Kafkův zámek. Divadlo, národní v první řadě, je superlativní instituce, jejímž základním úkolem je produkovat špičkové umění. A v oblasti vrcholných výkonů, tak jako vrcholných štítů, nepanuje závětří. Naopak - každý krok je riskantní a může být posledním. Vibrující napětí je všudypřítomné.

A proto žádný smrádeček a teploučko, žádný ústav sociálního zabezpečení a zdroj doživotní renty. Žádný hospic, sanatorium anebo "eldéenka". Ničím takovým Národní divadlo být nemůže a nesmí být! Je třeba začít s léčbou. Pan ministr kultury ze své původní profese dozajista taky dobře ví, že různé pseudokosmetické úpravy, jako je - dejme tomu - například přelepování zkažených zubů kousky bakelitu či barevnými sklíčky či zpěv ukolébavek, na akutní zánět rozhodně nezaberou.

Situaci je nutno řešit. A mnohdy, ač to vzbudí nelibost, hodně radikálně. Ovšem - a v tom je to přetěžké - s maximální znalostí smyslu a účelu, s citlivostí k fungování a s naprostou profesionalitou, jinak se operace nezdaří a opět pouze vytlučeme klín klínem.

Příznaky otravy organismu (netýká se to jenom Národního divadla, ale i státu jako celku) jsou všudypřítomné. Tratíme energii v zápase s malostí, omezeností, zlobou a provincionalitou, bojujeme zaliti až po krk zeleným slizem. Je třeba konečně něco dělat, někde začít, neboť by pro naši - jakož i budoucí tvůrčí generaci - bylo dozajista, při konečné bilanci, hrozným zjištěním, že jsme zde utloukli šanci, zmarnili talent a zakopali hřivnu nám svěřenou. Nerad to říkám, ale: Že jsme zde prosrali sami sebe!


Ten tajemný předmět touhy – Pavel (i Petr) Vašíčkovi

22. března 2011 v 12:38 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
(Příspěvek k výstavě prvého v galerii Diamant v Praze.)

Slovo! Hrozné slovo... Snídám. Rozklepnu vajíčko, pozor vyletí ptáček. Kdo si myslí, že z vajíčka vařeného natvrdo vyletí natvrdlý pták, krutě se mýlí. Z vajíček leze slovo. Tlusté a chlupaté. To slovo! Používané, k uzoufání nadužité v mnoha textech jako nějaký starý zlý pes, zejména těch o umění. Nahání mi husí kůži, chce se mi zvracet, no snad to nějak přežiju, mráz jezdí po zádech, trnou zuby... Nadechuju se a říkám, není zbytí: "Pavel Vašíček je bytostný malíř." Uf, a je to venku. Bytostný!

Musel se asi milý pánbůh držet hezky nízko u země, když tehdá naděloval. Pavel Vašíček i jeho bratr-dvojče Petr dostali naděleno vrchovatě, jsou tedy pro malování zrozeni.

Hořící anděl baroka

Mnichovo Hradiště. Se zbytky Valdštejnových ostatků přenesených sem z Valdic. S tatínkovou opulentní každotýdenní apanáží pro synáčka revolucionáře Jana Švermu. Poklidné město pod hradem Valečov. S Klášterem změněným na pivovar. Ležící u již zvážnělé Jizery na rozhraní Českého ráje a kašírované pouště mezi Bezdězy a Ralskem - submáchovým krajem s benzínovými zásobami v podzemí, krajem, co po válce dva roky nepřetržitě hořel, nežli se v něm definitivně usídlil ďábel.

Barokní stigmata v duších obou bratří? Jejich cesta vede na Akademii do ateliéru klasických malířských technik Zd. Berana, u něhož Pavel nakonec absolvuje. Petr přejde k M. Knížákovi. "To je dobrá zpráva pro naše malířství," psal jsem Petrovi v oponentském posudku diplomové práce a domnívám se, že to bezezbytku platí i pro dílo jeho bratra Pavla.

Ten právě vystavuje v galerii (o níž bohužel moc lidí neví) Diamant v Lazarské ulici v Praze.

Bože, co jsem se jenom s tím posudkem natrápil. Vždy, když byla část hotová, volal Petr, že všechno předělal a změnil. A tak by to snad mohlo jít až donekonečna, neboť Petr Vašíček je bytost barokně rozdrápnutá, voják své vlastní války jsa ustavičně v pohybu na cestě zavrhování i nacházení nových technických a tvaroslovných variant zpřesňujících definici původního záměru. Na cestě, kterou je radno ustát!

To Pavlův vývoj a cesta se zdají být poklidnější. Leč zdání mnohdy klame.

Do dvojohniskových kompozic (viz schéma většiny Zvěstování) padá hořící anděl baroka vázaný hráškově zeleným sfumatem. Zelená. Erbovní barva Pavla Vašíčka. Provazuje celek. Jdi za zeleným světlem na Zelený čtvrtek. Zelenými pahorky africkými až pod Zelenou horu, Zelená příšero! A než tě přejede figurka ze Čtyřlístku a nakvašený Mickey Mouse nám málem vynadá skrze stažené okénko elastického sporťáku, zazpívá truvér serenádu pro dorůstající Zemi a kotouče zvířeného měsíčního prachu zvolna - jsou šestkrát lehčí - usedají za jeho motocyklem. Nevíme, jaké Zvěstování přináší Fifinka ženě, ani na co si myslí lehce zmutované děti v podlesí. Víme však, že partyzáni z počítačové hry právě přepadli závodní auto. Ale proč trouchniví amorfní motocykl v goyovském schématu (stín, světlo, objekt, horizont, zlatožluté nebe, tmavé mraky nad hlavou) řazení prostorových plánů, nám zůstává záhadou.

Malba, jež chrání tajemství

Prvky soudobého myšlení vyprávěné prostřednictvím barokních kompozičních schémat a malířských postupů. Totiž - malby kvazibarokní (nejsme v 17. století) - co se pohybu, výkřiků světla i akcentace týče, malby, jejímž hybatelem se stává překrývání duhových prudce a velce nanesených kontrastních skvrn. Malíř použitím rozpouštědel a pryskyřice dosahuje elastičnosti, vzniká dojem, že barva je stále tekutá, zdá se, jako by docházelo k vrstvení barevných skel či gelů. Prostor Vašíčkových obrazů je neporušený, uzavřený, technicky brilantní a spojitý až k zbláznění. Člověku se chce plochu atakovat, narušit, zranit a odchlípnout, aby zjistil, co se pod malbou vlastně skrývá.

Domnívám se totiž, že jakákoli malba je pouze jakýmsi makeupem na těle obrazu, těle vlastní podstaty díla, které malíř během tvůrčího procesu materializuje, dotuje energií, sytí a vrásní tajemstvím, tvoře tak faktickou podobu drženou pohromadě koncentrovanou a fixovanou energií mentálního pole. Které - podobně jako vzduch - nevidíme. Bez něj by se obraz stal jen mrtvým dekorativismem. A zase zpětně: akcent barvy na povrchu - stín jeho vlastností, podobně jako kontrastní látka při rentgenu žaludku, nám zvnějšku zprostředkovává vnímání pravé podoby a podstaty uvnitř. Jsem přesvědčen, že i kdybychom malbu, tak jako fólii či obtisk, z podkladu nakonec odlepili a sňali, zůstane obraz již navždy vpečetěn do prázdné plochy vespodu. Zajímavá je i vztažnost "vnitřního" obrazu a vlastní malby. Na mnohých dílech "vrstvy" lpí přímo na sobě, jinde jsou odděleny - vynikají tak mnohé kontrapunkty, co se významů a napětí týče, vyplývající ze vzájemného přibližování, vzdalování jakož i z polohy, kterou oba subjekty vůči sobě zaujímají. Obraz je to, co tušíme, cítíme, ale nevidíme!

Obrazy Pavla Vašíčka a jeho bratra Petra jsou nepominutelnou součástí dnešního výtvarného spektra, jsou dobrou zprávou pro českou malbu
Pevně - nikoli makeup - spíše jako fólie či elastická maska zakrývá malba Pavla Vašíčka vlastní obrazy. Chrání tajemství. Duhová sadomaso maska. Zkuste v ní jít po ulici, každý bude chtít vědět, co pod ní skrýváte, lidé budou nejen zvědaví, budou se cítit ohroženi neznámým a není jisté, zda vyváznete se zdravou kůží. Stanete se zdrojem eskalace napětí. Jsem u kořene vlastní "baroknosti" Vašíčkova výtvarného projevu. Co se nachází pod maskou? Proč nejde sundat?

"Jsi tajný, hošíčku," zpívá v Jeremiášově opeře Bratři Karamazovi na Aljošovu adresu starý Karamazov. Ano, v polaritě malby obou bratří (Vašíčkových) zastává Pavel roli Aljoši zakrývajícího a zuby nehty držícího pod poklopem duhového víření mnohou propast "toho tajemného předmětu touhy". Petrovi, propasti rozkrývajícímu, je naopak určena role sebetrýznícího se Ivana. Odtud dynamika pochopení skutečné podstaty baroka u obou.

Až ďábel pohne kostrou

Netroufám si určovat budoucí směřování Pavlova malířského díla - narušením elastické plynulosti nám třeba někdy dovolí nahlédnout, anebo naopak, masku ještě více přiková, posílí a vyztuží eliminací méně podstatného se zřetelem k osamostatňování a akcentaci těch několika málo opravdu základních hybatelů kompozice.

Kdoví - jedno je však jisté: Až ďábel, který dosud bytostně a líně spočívá, rozpuštěn v kašírovaném pekle kuřivodských písků, pohne konečně kostrou a vyjde na světlo z některého (jako ostatně již několikrát) skalního rozštěpence Brány světů nacházejícího se pod hradem Houska, vezme už snad konečně s sebou - mimo jiné - i haldy hlušiny veškerého toho kvazikonceptualismu, postkonceptualismu, neoposneoneopostpostkonceptua..., zkrátka - již notně zteřelých císařových nových šatů (zaplaťbůh ďáble), které brání v rozhledu i soudnosti.

A pak se snad vznese opět anděl. Tryskem. Střemhlav. Rozrážeje zelené sfumato, lidé se leccos dozvědí a mnohé pochopí. Mimo jiné i skutečnost, že obrazy Pavla Vašíčka (a jeho bratra Petra) jsou nepominutelnou součástí dnešního výtvarného spektra, a jak jsem už jednou napsal: Jsou dobrou zprávou pro českou malbu.

Michal Cimala – objekty spojené s hudbou aneb tralala

22. března 2011 v 12:34 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
V galerii Dox vystavuje 21. ledna až 7. března designér a sochař Michal Cimala objekty spojené s hudbou.

Rozhlédneme-li se po současném českém sochařství střední generace, můžeme vystopovat několik trendů. První skupinu tvoří sochaři, pro něž klasické postupy i tématika neztratily nic z aktuálnosti. Za mnohé bych jmenoval alespoň M. Gabriela, S. Milkova (i se zřetelem ke stále sílícímu dekorativismu posledních let), J. Ambrůze, J. Rónu a Zdeňka Tománka budujícího své dílo na odvrácené straně Chřibů. Tito sochaři hledající polaritu v syntéze vyzkoušených i inovovaných klasických postupů s novými obsahy dokazují, že se v umění nic neztrácí, že měřítka momentálně aktuálních trendů jsou vždy jen jedním z mnoha názorů a nelze je absolutizovat.

Druhá skupina, do níž patří i Michal Cimala, vsadila na hravost. Charakterizuje ji objevná práce s nejrůznějšími materiály, inspirace v nejrůznějších (výtvarných i nevýtvarných) oborech či žánrech lidské činnosti (komiks, počítačové hry, sci-fi, zbrojní i kosmický design, hračky, strojírenství, průmyslové materiály, jakož i estetika popové i alternativní kultury atd.). K tvůrcům pracujícím v této oblasti řadím kromě zmíněného M. Cimaly například L. Rittsteina, F. Skálu, který trefil hřebík přímo na hlavičku, dotknuv se našeho národního atavismu, tj. kutilství. Vždyť kdo by alespoň jednou nelakoval samorost, nestavěl betonové hrádky na zahradě, nebudoval prolézačku hlemýžďům, nezrobil si lustřík z vytočené role toaletního papíru anebo aspoň neničil podobu aut tunningem. P. Nikla využívajícího sofistikovanou infantilitu jakožto východisko a názor, a možná koncepčně D. Černého ve smyslu spojení tradičnějších postupů s nestandardním kontextem.

Konečně do třetí skupiny řadím ty, pro něž je sochařství pouze jedním z prostředků při realizaci konceptu. Domnívám se, a bohužel se stále intenzivněji přesvědčuji, že konceptuální umění, ač se dnes nachází na vrcholu popularity (zejména u mnohých teoretiků umění), je ve skutečnosti dávno za zenitem dobrodružství ducha objevování a nebojím se říct, že přežívá pouze v podobě mrtvé slupky, adorované banality, pohodlnosti plně vydávající a zároveň často sloužící jako neprůstřelná vesta lidem kusým, nedovzdělaným, nespojitého ducha a mnohdy i nezručným, takže vlastně nelze hovořit ani o akademismu.

Vím, že teoretici všech uměleckých oborů milují jednoduchá sdělení, neboť skoro každý z nich je tajným umělcem majícím mnohé nápady, přečasto však bez schopnosti ústrojně zbudovat z nápadů souřadný celek, novou vyšší a svébytnou realitu, tj. dílo. Složitě strukturovaná práce je mate a svádí klamnou stopou. Naopak jednoduchá informace jim skvěle poslouží jako žebříček pro popínavou rostlinu tak neuvěřitelnou, že autor nakonec - když slyší, co vlastně zamýšlel - zbledne závistí nad sebou samým. Podívejte se ale kolem sebe. Svět se prohýbá pod horami odpadků a zbytečností. Proč ještě přidávat další v galeriích, byť nazvané jakkoli. Vězte, že zaplavování světa banalitami a nudou v situaci, v níž se nacházíme, je hříchem proti Zemi, lidem i Duchu svatému, a mělo by se trestat! Leč zpátky k tématu.

Rozum a cit

Michal Cimala stojí rozkročen mezi sochařstvím a designem. Jeho způsob uvažování stenografuje ostrá nervní kresba, jejíž gesci si osvojil při studiu u Zdeňka Rybky. Kresba stejně schopná charakterizovat realitu jako zaznamenávat zvuková či energetická pole či pulzy v prostoru. Smysl pro precizaci vedl Cimalu až ke studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové do ateliéru šperku. Třeba říct, že tehdejší pojetí šperku, navzdory mnohým zajímavým řešením, jakoby s člověkem, z hlediska lidského měřítka i v praktičnosti užití šperku, příliš nepočítalo. Pojetí se blížilo otevřené formě designu určené nejspíš Marťanům.

Již v této době jsou Cimalovy práce charakteristické zajímavým nápadem, smyslem pro dynamiku formy a zároveň poznamenány rychle uvažující i jednající senzibilitou vedoucí k jistému vyostření manýristické křehkosti a destabilizaci tvaru i hmoty. Cimalovy práce v sobě vždy nesly větší či menší ambivalenci mezi sochařským uchopením a dekorativně designérským řešením, známý svár srdce a mozku. Vzpomínám si, jak ještě jako posluchač pracoval na mém portrétu a bylo zajímavé sledovat způsob jeho tvůrčího uvažování. Po poměrně rychlém a snadném nahození - bylo třeba řešit vztah podoby, bodyartu v interakci s objemy a vlastností tvarovaného materiálu - se nabízelo nepoměrně dost snadných či ukvapených řešení a teprve asi v páté verzi uhodil C. na správnou strunu, jeho rozum si trochu zdříml, hmota začala pracovat zevnitř, utvářet a napínat správný tvar. (Konec portrétu je, žel, jak ze špatného šestákového románu: spadlo na něj těžké okno a zbyla pouze neforemná placka.)

Ještě markantněji se rozpor mezi elementárním plastickým cítěním a rozumovým ztvárněním projevil v další C. plastice, jejíž konečná několikametrová verze působila ve výsledném tvaru daleko statičtějším, dekorativnějším a drobnopisnějším dojmem nežli malé prvotní přípravné studie k ní vyvřelé ze sochařské intuice a energie.

Brilantně řešené objekty

V galerii Dox vystavuje Cimala kromě kreseb, studií a technických nákresů (uspořádaných do jakýchsi konceptuálních shluků, přestože to rozhodně nemá zapotřebí) brilantně řešené objekty. Většině z nich jsou společné dvě napjaté struny a snímač zvuku - lze se tedy domnívat, že se jedná o jakési hudební nástroje ovlivněné estetikou sci-fi a hvězdných válek. Struny jsou rozeznívány drnkáním (kytara), klepáním (cimbál), může na ně působit krokový motorek či malé rotující šlehače (niněra). Sám C. je nazývá různě, například Berlineum, Drndrn (mohly by se taktéž jmenovat třeba Šulibery, XQ320, Šurál - tenor anebo Chvachvačka, fantazii se meze nekladou). Nástroje doplňují návrhy sci-fi reprobeden nesené ve stejné estetice.

Elipsa, kuželosečka, parabolické zakřivení či otevírání prostoru hyperbolou - to je základní abeceda při spiritualizaci materiálu tvořící plastickou analogii schématu manýristicko-barokního rozpohybování prostoru a hmoty, samozřejmě vše rozpínáno do prostoru až ke křehkosti a oslabení. Těžko říci, zda se tak děje ve prospěch akustických kvalit, zda lze hovořit o hudebních nástrojích ve vlastním slova smyslu či jen o objektech, které jsou spíče portréty nástrojů (přestože také hrají).

Víme, že až do 20. století byl tvar hudebních nástrojů podmiňován akustikou. Vlastnosti tónu, tříbení a optimalizace možnosti jeho šíření, jakož i způsob hry na ten který nástroj si vynucoval organický tvar. Vznikla vlastně znějící socha. Za ideální znějící sochu můžeme považovat i zvon. Domnívám se proto, že další cesta od designového objektu ke znějící soše vede právě přes ono domýšlení - třeba ad absurdum - materiálu zvuku v jeho možnostech, kvalitě i ve způsobu vrstvení jeho šířících se vln hledajících svůj maximálně napjatý tvar. (A možná by stálo za úvahu prověřit i možnosti počtu a ladění strun.)

Je sice pravdou, že objevením možností nástrojů elektroakustických (kde je zvuk utvářen mimo nástroj) upadl zájem o zákonitě účelné tvarování, to by však Cimalu nemělo mást. Ostatně i on sám, a v Doxu jsou též vystaveny, vytvořil nejrůznější variace na elektrickou kytaru, kde je korpus nahrazen různě tvarovaným a vtipně barevně v nejrůznějších materiálech zpracovaným snowboardem, včetně jeho schopnosti se ohýbat (což je v případě stavby nástrojů úplné novum). Jedná se však spíš o půvabnou hru, na co všecko lze ještě napnout struny. (Víme, že možností se nabízí nepřeberně - od vyztuženého plyšového medvěda přes Prašnou bránu či až ke zmrzlým kostkám špenátu.)

Cesta od designového objektu - sofistikovaného kutilství ke ze znějící soše vede však, podobně jako tomu je třeba v případě stíhaček, přes maximálně tvarově domyšlený účel, kterýžto materializován mění se právě díky své exaktnosti ve skutečnou poezii.

Tralaču umčá bzú

Často se píše o hudbě vyluzované či interpretované výtvarníky a mluví se o jakémsi gesamtkunstwerku. Jsem vůči tomuto názoru dost skeptický, neboť si myslím, že hudba a výtvarné umění mají kromě možností jako například stavba, gradování, členění a působení na emoce poměrně dost málo společného. U výtvarníků se navíc jedná o jakýsi doplněk jejich činnosti projevující se v oblasti hledání různých zvuků, témbrů, ploch anebo tvorbě písňových útvarů nesázejících ani tak na melodii, harmonii jako na nejrůznější zvukovou deformaci - veškeré to chrochtání, kníkání a jiné způsoby sdělení známé nám spíš ze světa alternativní gřřáfužúú čužúraraárrrbuff tláázzdrrnkpčmtlch´ buíínnzaba euéreúndysaíí, pardon, kultury.

Je ovšem pravdou, že výtvarní teoretici by se zřejmě také nespokojili s muzikantem, který by vylil do řeky barel zelené s tím, že se snaží konečně lidstvu (po čtyřech tisících letech, jak jsme jen bez toho mohli vůbec existovat?) sdělit, že je voda zelená. Samozřejmě může, domnívám se ale, že se nejedná o umělecky nijak závratnou sázku. A jak dobře víme, kdo nízko sází, málo vyhrává bžung! čapuráxaú… nezlobte se, už zase.

Měli by si uvědomit, že zřejmě nelze vystačit pouze se znalostmi získanými na pár rockových koncertech v mládí, že hudba (zejména ta evropská) má, tak jako ostatně i výtvarné umění, dost dlouhé, komplikované a rozmanité umčá umčá tralalulalulalula tralalula umčá, nejde to zastavit, umčá bzú bzuzumčábzum tralabubu, dějiny, dzubuch´ dzubuch´ch´ch´, ta výtvarnická, bg bg rurururu mťmť ňt ch ch s´ čá s´čá, hudba, dzu dzú, mě, dgdg p´p´ bdg bdg, snad, gz´bu tralaču tralaču gz´bubupíňíťaňíťa ný ají f´dg b bgd řřřř t´ka t ka nývanýva tralaču tralačulu pydydý, zabije, nývapýdý řěřěpuf g bdg trlačula lala g´la g´čudu ň ťťťťpchád ďu tlch´tlchču tlch´tlchču čučučuču řřřř fffffffsssss´… a to celé da capo a nadosmrti dobrý a pořád dokola. Dyf! Dox!


O ztraceném eseji takřka škrétovském – 2. díl

22. března 2011 v 12:29 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Pražská Národní galerie uchystala radostný svátek. V obou jízdárnách - Hradní i Valdštejnské - probíhá opulentní výstava Karla Škréty otevřená ke čtyřstému výročí umělcova narození. Oproti výstavě z roku 1974 je pojednána v nepoměrně širším záběru. Prezentuje se tu nejen Škrétovo malířské i kreslířské dílo v co největší možné úplnosti, zdůrazněn je navíc i historický a umělecký kontext, objevují se - vypůjčená ze zahraničních sbírek - díla Škrétových současníků.
Expozice je doplněna filmem, vyšla i vyčerpávající monografie-katalog, která je - vzhledem k úrovni zpracování co se týče odbornosti, obsažnosti i výběru a kvality reprodukovaných děl, jakož i luxusní grafické úpravy - k dostání takřka za hubičku. Bravo!

Škrétovy jízdárny

Ve Valdštejnské jízdárně najdeme díla Škrétových začátků, odkazy na umělecké předchůdce i současníky, pak slavné práce vzniklé po příchodu do Prahy, jimž samozřejmě dominuje Škrétův popobraz - červenomodrobílá harmonie sv. Martina. Nechybí ani Svatováclavský cyklus ve své rustikalitě a lapidárnosti později ovlivňující například A. Machka či M. Alše. Potěší nás i portrét rodiny brusiče drahokamů D. Miseroniho, jakýsi tajuplný a zároveň zpětný hold manýrismu. Je
zajímavé, jak málo se upozorňuje na kompoziční vztažnost mezi tímto dílem a Vélazquezovými Přadlenami.

Výstava představuje i Škrétu kreslíře ujasňujícího si v kresbách nejen vlastní záměry, ale připravujícího předlohy pro grafické reprodukování děl cizích. Nechybí ani poukaz na spolupráci s V. Hollarem. Celou "Valdštejnskou" expozici doplňují dobové předměty a písemnosti a je zde zmapována i historie proměn úhlu z pohledu na malířův odkaz.

V Jízdárně Pražského hradu se setkáváme s velkorysými řešeními oltářních obrazů jako například Nanebevzetí Panny Marie z Týnského chrámu či Kamenování sv. Štěpána z Litoměřic. Je zde vystaven i proslulý Karel Boromejský uzdravující nemocné morem či mistrovské portréty. Hluboce zapůsobí, jakoby upředen ze světelných vláken v nervní inteligenci prožitku i podání, Pašijový cyklus z pozdního období. Celou expozici doplňují, ostatně jako ve "Valdštejnu", sochy Škrétova souputníka J. J. Bendla, obrazy J. J. Heinsche a zejména A. Stevense ze Steinfelsu.

Je zajímavé porovnat na několika totožných kompozicích práci obou malířů. Tam, kde je Stevens jaksi hmotovější a jeho objemy autonomnější, ohraničenější, seversky uzavřenější vůči prostoru, Škréta pracuje s prostorem jakožto otevřenou entitou, v níž se všechno, vázáno pružnou barevnou skvrnou, vzájemně prostupuje.

Jen domnělý eklekticismus

Karel Škréta se řídil ve výběru malířských prostředků především zadáním i tématem. Používal mnoho postupů. Snad proto se v určitých obdobích objevily výtky obviňující ho z eklekticismu a neschopnosti udržet "styl". Postupem času se ale přišlo na to, že domnělý eklekticismus je vlastně malířovou předností, výrazem bohatství a kreativity ducha schopného reflektovat, syntetizovat a nacházet tvar pro nejrozmanitější smysluplné podněty. Budujícího pevnou a pestrou základnu
pro následovníky. Vždyť bez Škrétových temnosvitných obrazů si stěží dokážeme představit dramatiku děl P. Brandla. A V. V. Reiner by také bez Škrétova přínosu hledal cestu stoupající až k barevným, tvarově a kompozičně rozpoutaným freskovým orgiím na stropech chrámů a paláců a také k barokní krajinomalbě daleko pomaleji a klopotněji.

Ostřím pohledu, smyslem pro hmotu a realismem svých portrétů ovlivnil Škréta mnohé následovníky Kupeckým počínaje a K. Purkyněm zdaleka nekonče. Ozvuk smyslu pro zdánlivě klidný tvar po okraj napěchovaný vnitřním napětím nacházíme v díle F. M. Brokoffa, od nějž vede přímá cesta k J. V. Myslbekovi, J. Štursovi a dále až k H. Wichterlové či Jiřímu Seifertovi. Pozdní Pašijový cyklus jako by si přes propast času podával ruce s některými temnosvitnějšími díly pozdního období J. Šímy... A všimněme si například zezadu namalovaného anděla na obraze Sv. Václav ochránce Prahy, za něhož by se nemusel stydět ani A. Renoir či P. Bonnard.

A Národní galerie? Opět potvrdila svoji smysluplnost. A skvěle.

Nastala doba banality

Tak takhle nějak přibližně vypadal obsah onoho ztraceného eseje, co vám tu klopotně vyprávím. Je fuč, vzala ho vlna, uplaval. Sedíme na lávovém balvanu, naproti čtyřkilometrový, na špičce posněžený obrys Teide, oslepivé pršky pěny letí vzduchem, tvoří se bílé hřbety vln, je slyšet pláč delfínů, odkudsi se přes nekonečnou pláň blíží bouřka, oceán syčí a uhýbá jejím šátrajícím pavoučím nohám.

Měl by ses vrátit, Matteo, novověk skončil, nastala doba banality. Svět úpí pod tíhou zbytečností, prohýbá se stlačován horami anonymních prefabrikovaných věcí a polotovarů bez duše. Člověk přestal být mírou čehokoli, je dobrý leda jako položka pro využití. Bojí se snu, ostatně už skoro neví, jak se takový sen - má-li se tyčit kolmo, svítit a být k užitku ostatním - vlastně sní. Nástroje, které tomu napomáhaly, si člověk polámal a pokazil.

Mám na mysli zejména ty nespočitatelné a nepředvídatelné, jako je například umění. To prošlo mnoha vlnami citu a rozumu, z té poslední se vynořilo coby informace. Bezmála století referuje o sobě samém, sto let se natřásá před vlastním zrcadlem a zdůrazňuje vlastní důležitost. Skončilo jako zmatená předražená děvka tonoucí v banálních hláškách celebrity z bulváru. Tudy cesta snu nevede. Sen není ve věcech samých.

Nepřijde s palmovým listem, co přeplul oceán utržen v Riu větrem či nějakým slovenským turistou, není ani v mračnu rudého prachu spěchajícím od Sahary, nepřinesou ho Marťani, sen je přece jen v každém z nás. A spí. Hluboce. Je naší spící mírou. Pláčou delfíni, Matteo, je čas. Není co střežit, běž si hrát. Jestlipak víš, jak dělá rejnok? Rejnok, to je taková malá snídaně Nicoly Tesly. Potvora. Dneska jsem ho viděl u velké bóje. Nebo to byla jen plastová láhev?
Nevím. Vítr zvedl vlny a ty se s hukotem tříští o lávové útesy na březích průlivu. V místech, kde to kdysi všechno začalo.

O ztraceném eseji takřka škrétovském – 1. díl

22. března 2011 v 12:26 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Nejdřív bečky se soleným masem, sudy s vodou, cibule a taky suchary, část jich zplesniví, druhou polovinu sežerou nejspíš krysy nebo se rozmáčí, nalodění v Santa Cruz se protáhlo, konečně, hurá a průliv mezi Tenerife a Canarií. Poté, co lodě změnily kurs o devadesát stupňů a bezmála čtyřkilometrový obrys Teide strážil vytrvale po levoboku, Matteo Diaz a Diego Ortega, dva knechti, dostali se do sporu, zdá se že nad vrchcáby, slovo dá slovo a pak i dýku, zkrátka, Diego
Mattea bodne a muž přes palubu, pancíř, chlast, těžký řetěz s Madonou a konečně i píle krabů dokonají své. Rozhodně, společnost hvězdic a několika rejnoků není nemilá, lodě už dávno zmizely za obzorem, cesta do Indie skončí na Antilách, 1492. Na dně průlivu Matteo Diaz střeží novověk.

Kdo má k nebi blíže

Noc dlouho stála zaklesnuta pevně patami hvězd a tyčila se kolmo. Éj, schody do nebé. Ale… Cypřiše voní, cikády zpívají v olivách, kvetou pomerančovníky, živote postůj, jsi krásný, načpak tolik spěchat? Člověk je pánem na zemi, tak žij a užívej blaze, vždyť je to tak nakrátko, a nebe, ano jistě, ale až potom. Renesance. Člověk je mírou života. Ale něco přece chybí…

Sever, s dlouhými sněhy a věčnou tmou, má přece jen k nebi blíže. Neopouští sen, snaží se jej opracovat. Selská válka. A Luther s německou důkladností přibíjí teze na vrata ve Wittenbergu. Němci jdou důsledně za svým, Luther tloustne a krká a prdí tak, že se ďábel, před tím už zasažený jeho kalamářem, drží radši opodál. A Kalvín v Ženevě ustavuje republiku tak milou, že před ní protivná historie dnešních postprotestantských sekt Severní Ameriky bledne závistí. Sen!

A na jihu Tridentský koncil a na Montmartru vznik Tovaryšstva Ježíšova. (Přestaňme si ho konečně jiráskovsky představovat jako spolek obtížných, nenávistných a omezených pojišťovacích agentů ve službách StB.) A dlouze kvílí vítr na španělských pláních, kde brzy vyrazí Don Quixote do Zářící noci Juana de la Cruz a svatá Terezie se blaženě zhroutí, neboť uzřela Ježíše - Adónise - Apolóna.

Kry jednotlivých epoch se daly do pohybu, blíží se mnohá zemětřesení, člověk s poznáním příčin i zákonitostí spolehnuv se sám na sebe není šťastnější, proudy zlata plynoucí s Latinské Ameriky neotevřely údolí nových království, revoluce mozku nestačí, je nutno opět vyvolat sen. A ten vzhledem k dosaženému poznání již nestojí pevně a kolmo opřen o zemi, plápolá jako drapérie v závratném vichru, tož stáhni ji dolů a přikryj se jejím hvězdnatým vzorem jako dekou, která tě
ochrání a zahřeje. Stáhni si ten ráj znovu na zem, nadej ho láskou, světlem a smyslovostí, naturalizuj si zahradu edenskou vším, cos na své cestě objevil a potkal a vysnil si, nech mluvit srdce, neboť po revoluci mozku - renesanci - přichází revoluce jeho srdce, revoluce citu a zjitřených smyslů, kterou nazýváme barokem.

Osobnosti na přelomu epoch

Tak jako se vylévá magma v tektonických zlomech a sopky tu rostou do nebe jak houby po dešti, objevují se na přelomu epoch osobnosti, které ovlivňují běh věcí nejen ve své, ale i v dobách dávno budoucích. Věda, filozofie, literatura, hudba…

Na přelomu 16. a 17. století se ve výtvarném umění vytvořilo několik olbřímích postav. Prvním z nich je syntetik, všežravec, osvojitel, sbližitel severu a jihu, diplomat, hédonik (umřel při souloži) a terminátor P. P. Rubens, jehož dílo obsahující a dotýkající se snad většiny myslitelných žánrů se vysoko vzpíná v duhovém oblouku sahajícím od poučení ze zralého díla Michelangelova a Tizianova přes rozpoutané orgie barev a tvarů až k pozdnímu rokokovému soumraku a ztišení. Malíř ve své době stejně zbožštělý jako později zatracovaný a znovu objevovaný.

Dalším superlativním zjevem té doby je - Rubensovi vzhledem k budoucím osudům díla podobný - italský architekt a malíř a především sochař, jaký se od Michelangelových dob neobjevil - G. Bernini. Tvůrce, bez jehož přínosu si lze následný vývoj evropského sochařství představit jen ztěží.

Tak trochu stranou od vladařských gest výše uvedených rozvíjí se v Římě, Palermu a na Maltě dílo vojáka mnoha prohraných bitev vlastní války, štvance věčně nepokojné povahy, mága světla napínajícího zevnitř tvary k prasknutí, prvního skutečného hyper-mega-super-realisty v malířství M. Merisiho zvaného též Caravaggio.

A ve Španělsku? Rok před úsvitem 17. století narodí se další obr. Diego Velázquez. Neúprosný v pojmenování uzlových bodů vnímání vyjádřených pár tahy. Osvoboditel barevné skvrny, která se v jeho rukou stala oslavou malířství jednou provždy.

A konečně v Holandsku Rembrandt, přepodstatnitel hmoty ve světlo, kterým - podobně jako rentgenovými kvanty - analyzuje lidství. A také A. van Dyck, F. Hals, J. Vermeer van Delft a N. Poussin.

Z manýristických Čech do Itálie

Karel Škréta se narodil roku 1610, v úmrtním roce Caravaggia, v manýristických Čechách. Na Hradě dosud bloudí zádumčivý císař Rudolf (v minulém roce vydal Majestát zrovnoprávňující vyznání), prodlévá u svých uměleckých sbírek, končí jedna epocha. Stěží však lze říct, že jde o konec renesance, neboť ta, ve srovnání s ostatní Evropou, do Čech v plné míře nikdy (mimo jiné i díky husitskému zjitření), jakožto způsob života pozemského a jako názor, vlastně nedorazila. (Tuto setbu sklízíme bohužel až dodnes). Jako by mezi grandiózní pozdní gotikou - Mistr Litoměřický, Benedikt Rejt - a tvorbou rudolfínských manýristů (B. Spranger a H. von Aachen) zela nepřeklenutá škvíra plna lokální svépomoci (skok ne nepodobný onomu o bezmála dvě století pozdějšímu v ruském malířství, kdy se od malování ikon náhle přešlo ke klasicistním portrétům).

Škréta vyrůstal v movité protestantské rodině na Starém městě Pražském. Leč, vanitas vanitatum… Porážka stavovského povstání, začátek třicetileté války, konfiskace, popravy a v roce 1627 Obnovené zřízení zemské znamenající protestantskou emigraci, dotkla se i Škrétovy rodiny. Rekatolizace!

Nový sloh se ohlašuje prvními vlaštovkami. Albrecht z Valdštejna staví na Malé Straně obrovský palác a zároveň si buduje hrobku v Kartouzích. Pak bitva u Lützenu a vražda v Chebu. Rok po smrti si Švédové odvážejí z Valdic, aby je nestrašil, Valdštejnovu hlavu a uťatou pravou ruku. Inu válka. Škréta navštěvuje bratra ve Švýcarsku, aby poté obrátil kroky na jih, do Itálie. Už ví, že bude malířem. A zatím co se v Paříži tři mušketýři kočkují s gardisty, Škrétova tovaryšská cesta začíná.

Benátky. Triumf malby, která již o sto let dřív ohromila A. Dürera. Nyní již završená díla - lyrismus Giorgionův, mihotání barevných vloček pozdního Tiziana, neuvěřitelná radost a odvaha malby Tintorettovy, opulentní kompozice Veronesovy. A také D. Fetti. Pak Boloňa, město přísné s šikmými věžemi a Michelangelovým svatým Prokulem. A také díla bratří Carracciů, kteří společně se svým římským žákem G. Rennim zaneřádili a zaplnili ze dvou třetin většinu italských galerií. A
konečně Řím. Bernini, Caravaggio, Renni. A taky dědictví dávné i nedávné. Brutální přestavba města za Urbana, papeže z rodu Barberini. "Co nezničili barbaři, zničil Barberini," kolovalo úsloví. Ať už antické památky braly za své, Řím se dmul, vztyčiv se vysoko, opět diktoval vkus. (Jak nepodobné je toto Škrétovo putování ve srovnání s onou tragickou a vlastně skoro zbytečnou cestou J. Mánesa bloudícího Věčným městem s tenkým prstem šílenství na čele.)

Změnil vyznání a ukázal, co umí

Škréta v Itálii dozrál. Zná svou cenu, ovládl techniku nového slohu a vrací se do Čech. Musí však učinit zásadní rozhodnutí. Pokud chce v Čechách žít a pracovat, ví, že monumentální objednávky spojené s nově vznikající architekturou bude zadávat především triumfující katolická církev, bohatá šlechta a císař. Škréta mění vyznání. Asi jej tato otázka oproti jeho staršímu vrstevníku J. A. Komenskému principiálně tolik netrápila. Nebyl filozof, vědec, teolog ani náboženský činovník, byl malířem formovaným Itálií a chtěl malovat. Záhy ukáže, co umí, zakázky jen prší, brzy si vydobyl jméno.

Zároveň praktik! Sám císař si stýská na výši jeho honorářů. Škréta se nebojí pustit se navíc do sporu o zkonfiskovaný rodinný majetek a svou při vyhrává. Stal se představeným malířského cechu, vlastně arbitrem elegantiarum, Apellem určujícím úroveň i směřování výtvarného umění v Čechách. Vymanil českou malbu z lokální izolace, stanovil její mety prizmatem nazírání v evropském kontextu. Navíc bez valného zpoždění! Vzniká klidná, široká a pevná hlubina bezpečí, základ a zároveň měřítko i odrazový můstek pro generace další, vývoj českého baroka završující: P. Brandla, V. V. Reinera, J. Kupeckého, ale i M. B. Brauna, F. M. Brokoffa a dalších.

Sedmnácté století je u nás věkem Škrétovým. On sám umírá v roce 1674 a jeho dílna pokračuje a zaniká až smrtí syna roku 1691. Nesmíme zapomínat, že ač je toto století označováno mimo jiné i jako doba temna a odnárodnění, sám Škréta mluvil a psal česky podstatně lépe než jeho následovníci a dokonce lépe než mnozí obrozenečtí malíři 19. století - J. Navrátil, A. Kosárek, A. Bubák a paradoxně i zakladatel novodobého českého malířství J. Mánes.

Pražská Národní galerie uchystala radostný svátek. V obou jízdárnách - Hradní i Valdštejnské - probíhá opulentní výstava Karla Škréty.