Klopotně ohřívaný operní kaštan

22. března 2011 v 12:41 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Slučování Státní opery a Národního divadla komentuje profesor AMU a operní hudební skladatel Vladimír Franz. Sloučením dvou šlendriánů by vznikl jen další šlendrián.

Ministr kultury Jiří Besser by se měl vyvarovat mechanického postupu slučování obou scén.V poslední době narážím ve spojitosti s řešením situace vzniklé okolo Státní opery - zejména v intelektuálních kruzích - na nefalšované rozhořčení a často mě napadají všetečné otázky: Pamatujete snad desátá, dvacátá, třicátá a čtyřicátá léta 20. století, kdy bylo divadlo samostatným subjektem? Anebo máte tak krátkou paměť? Vždyť s výjimkou posledních téměř dvaceti let, od července 1948 až do března 1992, byla Státní opera (jako Smetanovo divadlo) součástí Národního divadla. Fungující součástí, takže byli všichni spokojeni a nikomu to nevadilo.

Když si instituce nepřekážejí

Státní opera vznikla původně jako divadlo vzrůstající prestiže i kulturních potřeb pražských Němců. Praha byla ostatně jedním ze zemských hlavních měst habsburské říše - dosti početného etnika zahrnujícího i obyvatelstvo židovské, německy mluvící. Etnika hlásícího se k jiným kulturně historickým kořenům a východiskům. Společenství, které necítilo až tak nutkavou potřebu každodenní účasti na česky řešených národně obrozeneckých problémech prezentovaných na jevišti tehdy vzniklého Národního divadla.

Budovu Nového německého divadla dodal v roce 1888 vídeňský ateliér Fellner & Helmer. Na klíč. V rekordně krátké době (ostatně jak měl ve zvyku v mnoha dalších městech na území Čech). Budovu plně odpovídající tehdejšímu zlatému věku provozování opery. S akustickými parametry, které by dnešní architekti mohli jen tiše závidět! Německá opera v Praze se - co do repertoáru i umělecké úrovně - stala důstojnou protiváhou českého Národního divadla. Obě instituce si nepřekážely. A jestliže si konkurovaly, tak leda v oblasti výšin kvality. To byly časy!

V roce 1945 obsadila budovu skupina mladých progresívních tvůrců (V. Kašlík, J. Svoboda, K. Ančerl, A. Radok, již přispěli zlatou hřivnou do pokladnice našeho umění později), kteří se pod vedením A. Háby snažili realizovat vlastní vizi estetiky moderního hudebního divadla. Politická situace po Únoru 1948 bohužel zmařila jejich plány a nikdy se nedozvíme, nakolik byly nosné z hlediska delšího časového horizontu. Opera 5. května, jak se instituce tehdy jmenovala, byla zrušena, přejmenována na Smetanovo divadlo a včleněna do korpusu Národního divadla.

Trvalé zážitky na teskném místě

Zažil jsem tento stav, jsa formován operou už od dětství, a rozhodně nemám pocit, že jsem byl oklamán či ochuzen nějakými náhražkami. Domnívám se, že tehdejší Národní, ať už si říká kdo chce co chce, mělo sdostatek sil a dokázalo je rozložit takovým způsobem, že provoz na všech třech velkých scénách - v historické budově ND, Tylově (Stavovském) divadle a Smetanově divadle (Státní opeře) - rozhodně netrpěl. Dodnes si uchovávám trvalé zážitky na mnohá představení, co se dramaturgického výběru i úrovně uměleckého zpracování týče.

Od dubna 1992 se instituce Smetanova divadla opět osamostatnila. Byla nazvaná Státní operou. Nevím proč, vždyť stát v ní neúčinkoval a ani o ni - tak jako o své jiné instituce (viz vláda či parlament) - beze zbytku nepečoval. Vznikla - se státní podporou, samozřejmě - jakási polostaggiona, podivný poloimpresionistický kompetenčně rozmlžený a měňavý útvar potýkající se sám se sebou. Jisté však je, že se Státní opera, navzdory občasnému "počinu" v dobrém i špatném slova smyslu, během posledních 20 let svého trvání zcela bezpečně posunula na okraj zájmu naší divadelní veřejnosti. Ta ji pocitově začala vnímat jako jakousi čekárnu pro cestující jedoucí vlakem z Budapešti do Berlína, již hledají bezpečné útočiště (při čtyřhodinové výluce) a ochranu před okradením a případnou fyzickou likvidací v nedalekém "Sherwoodském lesíku" u Wilsonova nádraží.

Jako by také s novou aktuálností opět vyhřezla teskná opuštěnost místa, kde budova stojí. Místa pětisetletého historicky hraničního pásma města, kudy se od dob Karla IV. až do poloviny 19. století táhly městské hradby s příkopem, kam se házely zdechliny a vylévaly nočníky. Místa odseknutého od novodobější měšťanské zástavby Vinohrad jednak tratí (mizí naštěstí v tunelu) a jednak bezprecedentním vedením magistrály (zcela absurdně se nakonec rozplyne v několika holešovických jednosměrkách). Géniu loci místa rozhodně nepřispělo ani dočasné umístění rádia Svobodná Evropa do budovy bývalého Federálního shromáždění - afghánského bunkru, zcela absurdního, vybuzujícího pocit viny a překážejícího občanům města v jedné z nejrušnějších částí města. Co tedy se Státní operou?

Jedna dobrá opera v Praze stačí

Domnívám se, že Praha není bůhvíjaká - ve srovnání se skutečnými evropskými centry jako například Londýn, Paříž či Berlín - metropole. Jde o středně velké město s poloprovinčním (vzhledem k nižšímu procentu, nežli je zvykem ve vyspělých zemích, skutečně kulturního obyvatelstva jakož i kulturně nevychovaným představitelům kapitálu) vztahem ke kultuře, tedy město, pro které je jedna opravdu důstojně, koncepčně a kvalitně fungující operní instituce až až. Navíc, návrat ke stavu před rokem 1945 postrádá jakýkoliv historický smysl. Proto opětovným sloučením Státní opery s ND lze jen získat.

Opera a finance

Nač nakupovat několikrát, a drobnosti, když je možné jít jen jednou, zato pořádně. Jedině tak lze předejít nejrůznějším "nápadům", co se Státní operou, jak ji využít, aby na sebe upozornila, rozuměj vydělala si na sebe. Vzhledem k historii a tradicím tohoto domu se mi jeví jako zcela nemyslitelné a nešťastné provozovat v ní nejrůznější - žánrem, formou i obsahem - nepatřičné či nedůstojné projekty jako například kvazišou, estrády a hluché podívané, kompilované břečky na pobavení mimo pražských zájezdů hrdě nazývané (přestože to má s žánrem jen velmi málo společného) muzikály. Je sice pravdou, že se v této oblasti točí peníze, ale to bychom mohli budovu rovnou pronajímat coby útočiště šoubyznysu - pro módní přehlídky, závody v lyžování, předvádění aut, rallye, konference, burzy nebo vietnamské tržiště. Neboť opera (potvora) si na sebe ne a ne vydělat.

Opera je superlativní útvar vzniklý kdysi na pobavení šlechticů, kteří na to měli. Svou povahou, výlučností i nákladností se jednoduchým zákonům "má dáti - dal" vzpírá do té míry, že dokonce i tak slavné a zavedené operní provozy, jako jsou newyorská Metropolitní opera či milánská La Scala, si na sebe nevydělají a musejí být financovány.

Chápu sice stanovisko zástupců státu, že instituce mající slovo stát přímo v názvu by se měla chovat loajálně a státu ulehčit financování, zvláštní však je, že nikoho nenapadlo tento požadavek vznést vůči jiným státním institucím a chtít po nich, aby si na sebe "vydělaly". Dejme tomu soudy, prezident, obě komory parlamentu či vláda.

Proto se sloučení Státní opery a ND jeví jakožto nejlepší řešení. Nikoli však mechanicky. Sloučením dvou šlendriánů by vznikl jen další šlendrián.

Je nutné provést v obou uměleckých souborech formou konkurzů i rekonkurzů (vždyť i ten, kdo hrál na housle či zpíval ještě před B. Smetanou, nemá definitivu od Pánaboha, a vůbec není jisté, že to od té doby dávno nezapomněl) přísný výběr. Domnívám se, že touto, byť pro mnohé drastickou formou vznikne soubor schopný snést vysoké nároky spojované s představou provozu naší první scény. Soubor, jemuž se paradoxně uleví i tím, že získá větší prostor a diferencovanější prostředí pro svou činnost a v neposlední řadě i trochu odpadne tlačenice o momentální místo na jevišti mezi operou, baletem a činohrou.

Dramaturgické rozložení repertoáru

Stavovské divadlo - krásný divadelní prostor, až do rekonstrukce s vynikající akustikou: Samozřejmě Mozartovy opery. A kromě Mozarta i díla nejrůznějších barokních či klasicistních skladatelů - Lullyho, Rameaua, Händela, opomíjená díla reformátora opery CH. W. Glucka a rovněž komorní operní díla světového repertoáru 20. století. Například B. Britten (s výjimkou P. Grimese), I. Stravinskij: Slavík, Mavra, D. Šostakovič: Nos atd.

Historická budova ND: Česká opera - Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Fibich, Foerster, Ostrčil, Jeremiáš, Burian, I. Krejčí a dál až do současnosti. Nemělo by se zapomínat ani na opery raného romantismu - Beethoven, Weber, Marschner, Lortzing, Cherubini. A také H. Berlioz a první polovina (drážďanská) díla R. Wagnera (s výjimkou Rienziho).

Státní opera: Velkoformátová díla náročnější v posazení orchestru či sboru - druhá polovina Wagnerova díla, Verdi, Puccini, R. Strauss, Mayerbeer, Spontini, Bellini, Rossini. A dále velká operní díla 20. století: Prokofjev, Šostakovič (Lady Mackbeth), Schönberg: Mojžíš a Aron, Henze: Král jelenem, Milhaud: Kryštof Kolumbus, Poulenc: Dialogy Karmelitek, opery Kr. Pendereckého atd. atd.

Činohra (mající k dispozici divadlo Kolowrat a Novou scénu) by se uplatnila především ve Stavovském divadle a v historické budově ND. Balet ve Stavovském a velkoformátově na jevišti Státní opery. (Asi by bylo záslužné, kdyby začal více realizovat souvislá baletní hudebně dramatická díla a nehledal uspokojení v předvádění slepenců desetiminutových choreografických "skečů".)

Účelem je hraní divadla

Je třeba si jasně odpovědět na otázku: Jaký je původní účel vzniku instituce zvané divadlo? Hraní divadla, anebo vyvíjení monstrózní administrativní činnosti? Z logické vyplynuvší odpovědi je nutno vyjít a upravit vzájemný poměr rozpočtových položek na uměleckou a administrativní činnost. Vím, že se ND řídí zcela neskutečným množstvím nejrůznějších předpisů, vyhlášek i ustanovení z dávných i nedávných dob, jejichž smysl se vzájemně překrývá a často si i protiřečí, takže by jejich komplexní a striktní dodržování vedlo k totální paralýze jakékoli z činností této instituce.

Celý ten babylon se musí zrušit a vytvořit zcela nový zákon o Národním divadle (vzhledem k tomu, že se nejedná o oblast opravdu extrémních zisků či osobních zájmů, na nichž by měli poslanci až tak eminentní zájem, mohl by být v parlamentu poměrně rychle a snadno přijatý) zahrnující statut divadla včetně organizačního schématu. Neví-li někdo, kde takové schéma hledat, doporučuji nahlédnout k našim sousedům. Státní opera v Hamburku (Staatsoper Hamburg) je jedenapůlkrát větší než ND a přitom má pětinásobně menší administrativu!

Tedy divadlo. Především divadlo, tak zní odpověď na výše položenou otázku. A nikoli zbytnělý kafkovský zámek přecpaný administrativou, monstrum mnohokrát se překrývající v totálně rozmlžených kompetencích a propastech nedohledatelnosti sebemenší osobní zodpovědnosti. Tajuplné cosi stmelené a zaštiťované pocitem mnohosti anonymního spolčení a kolektivní viny, v alibismu a aroganci naprosté nepřehlednosti a obludného odcizení čehokoli. Naběhlý bolák a zanícená dáseň se shnilými zuby. To je luxus, který si skutečně nelze dovolit, i kdyby stál pakatel.

Je třeba vytvořit přehledné schéma fungování se zřetelně zformulovanými viditelnými a jasně vymezenými kompetencemi a osobní zodpovědností každého! Žádné: já na bráchu, žádný Kafkův zámek. Divadlo, národní v první řadě, je superlativní instituce, jejímž základním úkolem je produkovat špičkové umění. A v oblasti vrcholných výkonů, tak jako vrcholných štítů, nepanuje závětří. Naopak - každý krok je riskantní a může být posledním. Vibrující napětí je všudypřítomné.

A proto žádný smrádeček a teploučko, žádný ústav sociálního zabezpečení a zdroj doživotní renty. Žádný hospic, sanatorium anebo "eldéenka". Ničím takovým Národní divadlo být nemůže a nesmí být! Je třeba začít s léčbou. Pan ministr kultury ze své původní profese dozajista taky dobře ví, že různé pseudokosmetické úpravy, jako je - dejme tomu - například přelepování zkažených zubů kousky bakelitu či barevnými sklíčky či zpěv ukolébavek, na akutní zánět rozhodně nezaberou.

Situaci je nutno řešit. A mnohdy, ač to vzbudí nelibost, hodně radikálně. Ovšem - a v tom je to přetěžké - s maximální znalostí smyslu a účelu, s citlivostí k fungování a s naprostou profesionalitou, jinak se operace nezdaří a opět pouze vytlučeme klín klínem.

Příznaky otravy organismu (netýká se to jenom Národního divadla, ale i státu jako celku) jsou všudypřítomné. Tratíme energii v zápase s malostí, omezeností, zlobou a provincionalitou, bojujeme zaliti až po krk zeleným slizem. Je třeba konečně něco dělat, někde začít, neboť by pro naši - jakož i budoucí tvůrčí generaci - bylo dozajista, při konečné bilanci, hrozným zjištěním, že jsme zde utloukli šanci, zmarnili talent a zakopali hřivnu nám svěřenou. Nerad to říkám, ale: Že jsme zde prosrali sami sebe!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama