O ztraceném eseji takřka škrétovském – 1. díl

22. března 2011 v 12:26 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
Nejdřív bečky se soleným masem, sudy s vodou, cibule a taky suchary, část jich zplesniví, druhou polovinu sežerou nejspíš krysy nebo se rozmáčí, nalodění v Santa Cruz se protáhlo, konečně, hurá a průliv mezi Tenerife a Canarií. Poté, co lodě změnily kurs o devadesát stupňů a bezmála čtyřkilometrový obrys Teide strážil vytrvale po levoboku, Matteo Diaz a Diego Ortega, dva knechti, dostali se do sporu, zdá se že nad vrchcáby, slovo dá slovo a pak i dýku, zkrátka, Diego
Mattea bodne a muž přes palubu, pancíř, chlast, těžký řetěz s Madonou a konečně i píle krabů dokonají své. Rozhodně, společnost hvězdic a několika rejnoků není nemilá, lodě už dávno zmizely za obzorem, cesta do Indie skončí na Antilách, 1492. Na dně průlivu Matteo Diaz střeží novověk.

Kdo má k nebi blíže

Noc dlouho stála zaklesnuta pevně patami hvězd a tyčila se kolmo. Éj, schody do nebé. Ale… Cypřiše voní, cikády zpívají v olivách, kvetou pomerančovníky, živote postůj, jsi krásný, načpak tolik spěchat? Člověk je pánem na zemi, tak žij a užívej blaze, vždyť je to tak nakrátko, a nebe, ano jistě, ale až potom. Renesance. Člověk je mírou života. Ale něco přece chybí…

Sever, s dlouhými sněhy a věčnou tmou, má přece jen k nebi blíže. Neopouští sen, snaží se jej opracovat. Selská válka. A Luther s německou důkladností přibíjí teze na vrata ve Wittenbergu. Němci jdou důsledně za svým, Luther tloustne a krká a prdí tak, že se ďábel, před tím už zasažený jeho kalamářem, drží radši opodál. A Kalvín v Ženevě ustavuje republiku tak milou, že před ní protivná historie dnešních postprotestantských sekt Severní Ameriky bledne závistí. Sen!

A na jihu Tridentský koncil a na Montmartru vznik Tovaryšstva Ježíšova. (Přestaňme si ho konečně jiráskovsky představovat jako spolek obtížných, nenávistných a omezených pojišťovacích agentů ve službách StB.) A dlouze kvílí vítr na španělských pláních, kde brzy vyrazí Don Quixote do Zářící noci Juana de la Cruz a svatá Terezie se blaženě zhroutí, neboť uzřela Ježíše - Adónise - Apolóna.

Kry jednotlivých epoch se daly do pohybu, blíží se mnohá zemětřesení, člověk s poznáním příčin i zákonitostí spolehnuv se sám na sebe není šťastnější, proudy zlata plynoucí s Latinské Ameriky neotevřely údolí nových království, revoluce mozku nestačí, je nutno opět vyvolat sen. A ten vzhledem k dosaženému poznání již nestojí pevně a kolmo opřen o zemi, plápolá jako drapérie v závratném vichru, tož stáhni ji dolů a přikryj se jejím hvězdnatým vzorem jako dekou, která tě
ochrání a zahřeje. Stáhni si ten ráj znovu na zem, nadej ho láskou, světlem a smyslovostí, naturalizuj si zahradu edenskou vším, cos na své cestě objevil a potkal a vysnil si, nech mluvit srdce, neboť po revoluci mozku - renesanci - přichází revoluce jeho srdce, revoluce citu a zjitřených smyslů, kterou nazýváme barokem.

Osobnosti na přelomu epoch

Tak jako se vylévá magma v tektonických zlomech a sopky tu rostou do nebe jak houby po dešti, objevují se na přelomu epoch osobnosti, které ovlivňují běh věcí nejen ve své, ale i v dobách dávno budoucích. Věda, filozofie, literatura, hudba…

Na přelomu 16. a 17. století se ve výtvarném umění vytvořilo několik olbřímích postav. Prvním z nich je syntetik, všežravec, osvojitel, sbližitel severu a jihu, diplomat, hédonik (umřel při souloži) a terminátor P. P. Rubens, jehož dílo obsahující a dotýkající se snad většiny myslitelných žánrů se vysoko vzpíná v duhovém oblouku sahajícím od poučení ze zralého díla Michelangelova a Tizianova přes rozpoutané orgie barev a tvarů až k pozdnímu rokokovému soumraku a ztišení. Malíř ve své době stejně zbožštělý jako později zatracovaný a znovu objevovaný.

Dalším superlativním zjevem té doby je - Rubensovi vzhledem k budoucím osudům díla podobný - italský architekt a malíř a především sochař, jaký se od Michelangelových dob neobjevil - G. Bernini. Tvůrce, bez jehož přínosu si lze následný vývoj evropského sochařství představit jen ztěží.

Tak trochu stranou od vladařských gest výše uvedených rozvíjí se v Římě, Palermu a na Maltě dílo vojáka mnoha prohraných bitev vlastní války, štvance věčně nepokojné povahy, mága světla napínajícího zevnitř tvary k prasknutí, prvního skutečného hyper-mega-super-realisty v malířství M. Merisiho zvaného též Caravaggio.

A ve Španělsku? Rok před úsvitem 17. století narodí se další obr. Diego Velázquez. Neúprosný v pojmenování uzlových bodů vnímání vyjádřených pár tahy. Osvoboditel barevné skvrny, která se v jeho rukou stala oslavou malířství jednou provždy.

A konečně v Holandsku Rembrandt, přepodstatnitel hmoty ve světlo, kterým - podobně jako rentgenovými kvanty - analyzuje lidství. A také A. van Dyck, F. Hals, J. Vermeer van Delft a N. Poussin.

Z manýristických Čech do Itálie

Karel Škréta se narodil roku 1610, v úmrtním roce Caravaggia, v manýristických Čechách. Na Hradě dosud bloudí zádumčivý císař Rudolf (v minulém roce vydal Majestát zrovnoprávňující vyznání), prodlévá u svých uměleckých sbírek, končí jedna epocha. Stěží však lze říct, že jde o konec renesance, neboť ta, ve srovnání s ostatní Evropou, do Čech v plné míře nikdy (mimo jiné i díky husitskému zjitření), jakožto způsob života pozemského a jako názor, vlastně nedorazila. (Tuto setbu sklízíme bohužel až dodnes). Jako by mezi grandiózní pozdní gotikou - Mistr Litoměřický, Benedikt Rejt - a tvorbou rudolfínských manýristů (B. Spranger a H. von Aachen) zela nepřeklenutá škvíra plna lokální svépomoci (skok ne nepodobný onomu o bezmála dvě století pozdějšímu v ruském malířství, kdy se od malování ikon náhle přešlo ke klasicistním portrétům).

Škréta vyrůstal v movité protestantské rodině na Starém městě Pražském. Leč, vanitas vanitatum… Porážka stavovského povstání, začátek třicetileté války, konfiskace, popravy a v roce 1627 Obnovené zřízení zemské znamenající protestantskou emigraci, dotkla se i Škrétovy rodiny. Rekatolizace!

Nový sloh se ohlašuje prvními vlaštovkami. Albrecht z Valdštejna staví na Malé Straně obrovský palác a zároveň si buduje hrobku v Kartouzích. Pak bitva u Lützenu a vražda v Chebu. Rok po smrti si Švédové odvážejí z Valdic, aby je nestrašil, Valdštejnovu hlavu a uťatou pravou ruku. Inu válka. Škréta navštěvuje bratra ve Švýcarsku, aby poté obrátil kroky na jih, do Itálie. Už ví, že bude malířem. A zatím co se v Paříži tři mušketýři kočkují s gardisty, Škrétova tovaryšská cesta začíná.

Benátky. Triumf malby, která již o sto let dřív ohromila A. Dürera. Nyní již završená díla - lyrismus Giorgionův, mihotání barevných vloček pozdního Tiziana, neuvěřitelná radost a odvaha malby Tintorettovy, opulentní kompozice Veronesovy. A také D. Fetti. Pak Boloňa, město přísné s šikmými věžemi a Michelangelovým svatým Prokulem. A také díla bratří Carracciů, kteří společně se svým římským žákem G. Rennim zaneřádili a zaplnili ze dvou třetin většinu italských galerií. A
konečně Řím. Bernini, Caravaggio, Renni. A taky dědictví dávné i nedávné. Brutální přestavba města za Urbana, papeže z rodu Barberini. "Co nezničili barbaři, zničil Barberini," kolovalo úsloví. Ať už antické památky braly za své, Řím se dmul, vztyčiv se vysoko, opět diktoval vkus. (Jak nepodobné je toto Škrétovo putování ve srovnání s onou tragickou a vlastně skoro zbytečnou cestou J. Mánesa bloudícího Věčným městem s tenkým prstem šílenství na čele.)

Změnil vyznání a ukázal, co umí

Škréta v Itálii dozrál. Zná svou cenu, ovládl techniku nového slohu a vrací se do Čech. Musí však učinit zásadní rozhodnutí. Pokud chce v Čechách žít a pracovat, ví, že monumentální objednávky spojené s nově vznikající architekturou bude zadávat především triumfující katolická církev, bohatá šlechta a císař. Škréta mění vyznání. Asi jej tato otázka oproti jeho staršímu vrstevníku J. A. Komenskému principiálně tolik netrápila. Nebyl filozof, vědec, teolog ani náboženský činovník, byl malířem formovaným Itálií a chtěl malovat. Záhy ukáže, co umí, zakázky jen prší, brzy si vydobyl jméno.

Zároveň praktik! Sám císař si stýská na výši jeho honorářů. Škréta se nebojí pustit se navíc do sporu o zkonfiskovaný rodinný majetek a svou při vyhrává. Stal se představeným malířského cechu, vlastně arbitrem elegantiarum, Apellem určujícím úroveň i směřování výtvarného umění v Čechách. Vymanil českou malbu z lokální izolace, stanovil její mety prizmatem nazírání v evropském kontextu. Navíc bez valného zpoždění! Vzniká klidná, široká a pevná hlubina bezpečí, základ a zároveň měřítko i odrazový můstek pro generace další, vývoj českého baroka završující: P. Brandla, V. V. Reinera, J. Kupeckého, ale i M. B. Brauna, F. M. Brokoffa a dalších.

Sedmnácté století je u nás věkem Škrétovým. On sám umírá v roce 1674 a jeho dílna pokračuje a zaniká až smrtí syna roku 1691. Nesmíme zapomínat, že ač je toto století označováno mimo jiné i jako doba temna a odnárodnění, sám Škréta mluvil a psal česky podstatně lépe než jeho následovníci a dokonce lépe než mnozí obrozenečtí malíři 19. století - J. Navrátil, A. Kosárek, A. Bubák a paradoxně i zakladatel novodobého českého malířství J. Mánes.

Pražská Národní galerie uchystala radostný svátek. V obou jízdárnách - Hradní i Valdštejnské - probíhá opulentní výstava Karla Škréty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama