Ten tajemný předmět touhy – Pavel (i Petr) Vašíčkovi

22. března 2011 v 12:38 | Vladimír Franz/Česká pozice.cz
(Příspěvek k výstavě prvého v galerii Diamant v Praze.)

Slovo! Hrozné slovo... Snídám. Rozklepnu vajíčko, pozor vyletí ptáček. Kdo si myslí, že z vajíčka vařeného natvrdo vyletí natvrdlý pták, krutě se mýlí. Z vajíček leze slovo. Tlusté a chlupaté. To slovo! Používané, k uzoufání nadužité v mnoha textech jako nějaký starý zlý pes, zejména těch o umění. Nahání mi husí kůži, chce se mi zvracet, no snad to nějak přežiju, mráz jezdí po zádech, trnou zuby... Nadechuju se a říkám, není zbytí: "Pavel Vašíček je bytostný malíř." Uf, a je to venku. Bytostný!

Musel se asi milý pánbůh držet hezky nízko u země, když tehdá naděloval. Pavel Vašíček i jeho bratr-dvojče Petr dostali naděleno vrchovatě, jsou tedy pro malování zrozeni.

Hořící anděl baroka

Mnichovo Hradiště. Se zbytky Valdštejnových ostatků přenesených sem z Valdic. S tatínkovou opulentní každotýdenní apanáží pro synáčka revolucionáře Jana Švermu. Poklidné město pod hradem Valečov. S Klášterem změněným na pivovar. Ležící u již zvážnělé Jizery na rozhraní Českého ráje a kašírované pouště mezi Bezdězy a Ralskem - submáchovým krajem s benzínovými zásobami v podzemí, krajem, co po válce dva roky nepřetržitě hořel, nežli se v něm definitivně usídlil ďábel.

Barokní stigmata v duších obou bratří? Jejich cesta vede na Akademii do ateliéru klasických malířských technik Zd. Berana, u něhož Pavel nakonec absolvuje. Petr přejde k M. Knížákovi. "To je dobrá zpráva pro naše malířství," psal jsem Petrovi v oponentském posudku diplomové práce a domnívám se, že to bezezbytku platí i pro dílo jeho bratra Pavla.

Ten právě vystavuje v galerii (o níž bohužel moc lidí neví) Diamant v Lazarské ulici v Praze.

Bože, co jsem se jenom s tím posudkem natrápil. Vždy, když byla část hotová, volal Petr, že všechno předělal a změnil. A tak by to snad mohlo jít až donekonečna, neboť Petr Vašíček je bytost barokně rozdrápnutá, voják své vlastní války jsa ustavičně v pohybu na cestě zavrhování i nacházení nových technických a tvaroslovných variant zpřesňujících definici původního záměru. Na cestě, kterou je radno ustát!

To Pavlův vývoj a cesta se zdají být poklidnější. Leč zdání mnohdy klame.

Do dvojohniskových kompozic (viz schéma většiny Zvěstování) padá hořící anděl baroka vázaný hráškově zeleným sfumatem. Zelená. Erbovní barva Pavla Vašíčka. Provazuje celek. Jdi za zeleným světlem na Zelený čtvrtek. Zelenými pahorky africkými až pod Zelenou horu, Zelená příšero! A než tě přejede figurka ze Čtyřlístku a nakvašený Mickey Mouse nám málem vynadá skrze stažené okénko elastického sporťáku, zazpívá truvér serenádu pro dorůstající Zemi a kotouče zvířeného měsíčního prachu zvolna - jsou šestkrát lehčí - usedají za jeho motocyklem. Nevíme, jaké Zvěstování přináší Fifinka ženě, ani na co si myslí lehce zmutované děti v podlesí. Víme však, že partyzáni z počítačové hry právě přepadli závodní auto. Ale proč trouchniví amorfní motocykl v goyovském schématu (stín, světlo, objekt, horizont, zlatožluté nebe, tmavé mraky nad hlavou) řazení prostorových plánů, nám zůstává záhadou.

Malba, jež chrání tajemství

Prvky soudobého myšlení vyprávěné prostřednictvím barokních kompozičních schémat a malířských postupů. Totiž - malby kvazibarokní (nejsme v 17. století) - co se pohybu, výkřiků světla i akcentace týče, malby, jejímž hybatelem se stává překrývání duhových prudce a velce nanesených kontrastních skvrn. Malíř použitím rozpouštědel a pryskyřice dosahuje elastičnosti, vzniká dojem, že barva je stále tekutá, zdá se, jako by docházelo k vrstvení barevných skel či gelů. Prostor Vašíčkových obrazů je neporušený, uzavřený, technicky brilantní a spojitý až k zbláznění. Člověku se chce plochu atakovat, narušit, zranit a odchlípnout, aby zjistil, co se pod malbou vlastně skrývá.

Domnívám se totiž, že jakákoli malba je pouze jakýmsi makeupem na těle obrazu, těle vlastní podstaty díla, které malíř během tvůrčího procesu materializuje, dotuje energií, sytí a vrásní tajemstvím, tvoře tak faktickou podobu drženou pohromadě koncentrovanou a fixovanou energií mentálního pole. Které - podobně jako vzduch - nevidíme. Bez něj by se obraz stal jen mrtvým dekorativismem. A zase zpětně: akcent barvy na povrchu - stín jeho vlastností, podobně jako kontrastní látka při rentgenu žaludku, nám zvnějšku zprostředkovává vnímání pravé podoby a podstaty uvnitř. Jsem přesvědčen, že i kdybychom malbu, tak jako fólii či obtisk, z podkladu nakonec odlepili a sňali, zůstane obraz již navždy vpečetěn do prázdné plochy vespodu. Zajímavá je i vztažnost "vnitřního" obrazu a vlastní malby. Na mnohých dílech "vrstvy" lpí přímo na sobě, jinde jsou odděleny - vynikají tak mnohé kontrapunkty, co se významů a napětí týče, vyplývající ze vzájemného přibližování, vzdalování jakož i z polohy, kterou oba subjekty vůči sobě zaujímají. Obraz je to, co tušíme, cítíme, ale nevidíme!

Obrazy Pavla Vašíčka a jeho bratra Petra jsou nepominutelnou součástí dnešního výtvarného spektra, jsou dobrou zprávou pro českou malbu
Pevně - nikoli makeup - spíše jako fólie či elastická maska zakrývá malba Pavla Vašíčka vlastní obrazy. Chrání tajemství. Duhová sadomaso maska. Zkuste v ní jít po ulici, každý bude chtít vědět, co pod ní skrýváte, lidé budou nejen zvědaví, budou se cítit ohroženi neznámým a není jisté, zda vyváznete se zdravou kůží. Stanete se zdrojem eskalace napětí. Jsem u kořene vlastní "baroknosti" Vašíčkova výtvarného projevu. Co se nachází pod maskou? Proč nejde sundat?

"Jsi tajný, hošíčku," zpívá v Jeremiášově opeře Bratři Karamazovi na Aljošovu adresu starý Karamazov. Ano, v polaritě malby obou bratří (Vašíčkových) zastává Pavel roli Aljoši zakrývajícího a zuby nehty držícího pod poklopem duhového víření mnohou propast "toho tajemného předmětu touhy". Petrovi, propasti rozkrývajícímu, je naopak určena role sebetrýznícího se Ivana. Odtud dynamika pochopení skutečné podstaty baroka u obou.

Až ďábel pohne kostrou

Netroufám si určovat budoucí směřování Pavlova malířského díla - narušením elastické plynulosti nám třeba někdy dovolí nahlédnout, anebo naopak, masku ještě více přiková, posílí a vyztuží eliminací méně podstatného se zřetelem k osamostatňování a akcentaci těch několika málo opravdu základních hybatelů kompozice.

Kdoví - jedno je však jisté: Až ďábel, který dosud bytostně a líně spočívá, rozpuštěn v kašírovaném pekle kuřivodských písků, pohne konečně kostrou a vyjde na světlo z některého (jako ostatně již několikrát) skalního rozštěpence Brány světů nacházejícího se pod hradem Houska, vezme už snad konečně s sebou - mimo jiné - i haldy hlušiny veškerého toho kvazikonceptualismu, postkonceptualismu, neoposneoneopostpostkonceptua..., zkrátka - již notně zteřelých císařových nových šatů (zaplaťbůh ďáble), které brání v rozhledu i soudnosti.

A pak se snad vznese opět anděl. Tryskem. Střemhlav. Rozrážeje zelené sfumato, lidé se leccos dozvědí a mnohé pochopí. Mimo jiné i skutečnost, že obrazy Pavla Vašíčka (a jeho bratra Petra) jsou nepominutelnou součástí dnešního výtvarného spektra, a jak jsem už jednou napsal: Jsou dobrou zprávou pro českou malbu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama