Únor 2012

Den na vsi aneb Österreich

28. února 2012 v 21:30 | Vladimír Franz/Divadelní noviny
Zbývalo rozebrat, promazat a znovusložit motor, případně vypnout řetěz. A také nožíkem seškrábat stopy zaschlé krve. Ráno! První sluneční paprsky… Jürgen Mutter se prosmykl pootevřenými vraty stodoly a namířil si to přímo k domu. Dům (viz Psycho) stál nedaleko na malém návrší, osmdesátiletá matka byla už vzhůru a seděla u snídaně.

Kdes byl? A proč nemáš svetr? Pokosils?

Koťata…

Cože? Jó koťata. Sousedovic Mitzka už zase… Dělej! Oblíkej se. Pojedem do kostela!

Cesta do vsi se svažuje hezky z kopečka.

A narovnej se trochu. Taky jsi ten traktor mohl trochu umejt, co si lidé pomyslí.

Á, frau Mutter, pozdravpánbů. Plešatý, důstojně vyhlížející muž. To máme dneska hezky. Pěkný svetr, Jürgene.

Jürgen (55), pohled stranou, kýve dvoumetrovým tělem ze strany na stranu: Koťata.

Vypadáš jako ženich Jürgene, máš už nevěstu?

No, dali jsme inzerát, uvidíme, pane soudce. Nehrb se! A co vaše dcera? Víte o ní něco?

Ale jó…, má se dobře. Je někde u Mnichova, nebo tak. Uctivá poklona, pane lékárníku.

Zdravím, pane soudce, uctivá poklona frau Mutter. Na mši, na mši? Nazdar Jürgene… A o těch Češích jste to slyšeli? Elend! Už zase… Jako by nestačilo, že nám kdysi rozbili mocnářství…, jezdí sem teď v celých tlupách krást do Kauflandu. Pakáž! Horší než Turci, namouduši…

Práááásk!!!

Fuj. Člověk z toho leknutí aby měl… Seppe! … Z Edelweissu. Jezdí jak blázen. Stará se tam o ovce… Řeknu vám, ty ovce. Mají divný pohled, ale pěkně voní. Jako Židi. Ani se mu nedivím, že u nich občas zůstane přes noc. Má novou Hondu. Pacholek… Viděli jste večer ten ohňostroj! V Salcburku asi zase něco chystají. No, už je čas. Zvoní! Pojďte, ať nezmeškáme.

Et incarnatus est… Malý Udo v ministrantské komži. Varhany.

A pan farář: To byly časy, zamlada. Dělali jsme věci. Ve Vídni, v semináři, panečku. Občas se nám zdálo, že jsme přímo v pekle… Hrome, to je ale prdelka v kraječkách… Item missa est. Udo, přijď odpoledne na faru, dostaneš zavařeninu… A Něco ti ukážu!

Bzučí včely, kvetou macešky. Muškáty visí z balkónů, do oběda zbývá ještě trochu času. Lékárník spěchá domů nakrmit kanárka. Pak se zamkne v pracovně. Vytahuje ze skříně, rozloží po stole a zálibně hladí černé sukno. Je jako nové. Po tatínkovi. Uniforma SS. Už se nemůže dočkat, až si ji zase navlékne. Pak nastaví zrcadlo a bude se na sebe dívat. Dlouze. Snad celé odpoledne. Když Pánbůh dá… To v sedmatřicátém. Z berchtesgadenských hor. Obrovský hákový kříž zářil do noci. To byla podívaná. A ne jako dneska… Ňáké blbé rachejtle. Donnerweter!

Slunce. Hory. Soudce nespěchá. A proč by taky? V takových dnech přece sedával císař v Ischlu u otevřeného okna a už od půl páté ráno vyřizoval spisy… Vzpomínám, jak jsme jednou byli na školním výletě. Až v Heiligenbluttu. Holčičky se strkaly u dalekohledu, chtěly vidět vrány na vršku Grossglockneru. A pan učitel se přikradl těsně za ně a lehce je švihal bičíkem přes nahá lýtka. To jsme se nasmáli…Nannerl! Jezusmaria! Musím se podívat do sklepa, jestli jí nic nechybí. Má tam pět dětí, nejstaršímu už bude patnáct. Roste to jako dříví…, co dříví, jak brambory ve sklepě. Něco s tím musím udělat. Ostatně: Jsou to taky Moje děti!

Jürgen s matkou dorazili domů. Zlatavá mastná oka, vývar s masovými knedlíčky. Kouří se z talířů, oběd je na stole. Narovnej se! Kolikrát ti to mám opakovat. A sundej si ten svetr. Ve jménu Otce, Syna i Ducha… a nedloubej se v nose! Po obědě si matka trochu zdřímne, Jürgen má konečně klid. Ví, co udělá. Půjde do stodoly, nahodí motorovou pilu (běží jak po másle) a … bude uřezávat hlavy koťatům. Na to se nejvíc těší… A odevšad zvonečky pasoucích se oveček, slyšíš motorku, Sepp jede nahoru na Edelweiss. Asi tam zůstane na noc… Je krásný májový den. Jezera Solné komory září jako drahokamy, sem tam úplně fialová kráva. Lehounké obláčky plynou nad Dachsteinem. Co víc si přát? Österreich! Ó Österreich…

Divadelní noviny č. 19 2011
14. 11. 2011

Tajná kniha

28. února 2012 v 21:21 | Vladimír Franz/Divadelní noviny
Kniha. Ta kniha... V jednom z krátkých scénářů českého surrealisty Vratislava Effenbergra nazvaném Neštěstí tlustých žen obrovský dav obléhá divadlo, kde právě probíhá zcela nedostupné představení. Dav dychtivě čeká a z útrob budovy k němu občas dolehne úryvek. Temný mužský hlas praví: Kdo by tě mrdal, ty tlustá blecho. A ženský vyčítavě oponuje: Máme přece taky nárok na trochu toho štěstí. Ano, štěstí. Nikdo nemyslí na středně postavené ženy po čtyřicítce, na tužby kvetoucích, a přece životem zklamaných magistrátních úřednic, emancipovaných podnikatelek či scénáristek, jejichž sny bylo nutno zhmotnit v uměle vytvořeném idolu Martina Maxy či charismaticky chlapácké přímočarosti zpěvu Dana Landy, který vymáčkne slzu i z instalatéra.

Ta kniha. Tajná kniha. A trocha toho štěstí. Intelektuální obec je pohoršena. Nečetl jsem, a číst nebudu! (Ostatně Chartu četl také málokdo, nesrovnávám, jde jen o princip!) Hnusné, a číst nebudu, rozhořčují se nejrůznější národní divy, přestože dobře víme, jak to chodí s mravností v divadlech. Nu což, řekl jsem si, někdo to přečíst musí, a knihu, tu Tajnou, jsem přečetl. Čekal jsem, že se otevře minimálně peklo, a zatím jsem se setkal s celkem příjemnou červenou knihovnou připomínající prvorepublikové či protektorátní filmy s Adinou Mandlovou, napsanou tím růžově literárním stylem, kterým lze psát vše od reportáže z módní přehlídky až po kilometry televizních seriálů, stylem obratně hladkým bez usvědčujících zarytí (není to Dostojevský ani Zola), stylem, co nás neruší, tedy stylem naší pop literatury. Vše nepochybně podle skutečnosti.

Oč jde? Spisovatelka se zamilovala do emeritní hlavy státu (mají přece taky nárok…) a rok to spolu táhli. To je vše. K její cti nutno říct, že zprvu zdůrazňovala podobnost čistě náhodnou. Fikcí se přestala ohánět až v okamžiku, kdy chudinka Králíček Azurit vydal zbabělé prohlášení (to se dá taky celkem pochopit). Pak to celé prasklo. A vznikla "aféra". Vcelku zbytečně. Ač text se hvězd rozhodně nedotýká, lze v něm objevit přece jenom alespoň dva bezděčné klady. Zaprvé: skutečnost, že byla autorka až po uši zamilovaná, dodává knize autentičnost i lehce inzitní dojemnost - ne, to opravdu není chladně vymodlené. Zadruhé: mezi řádky poměrně jasně vysvítá jalovost pinožení našeho "duchovního establishmentu", různé to mejdánkaření z dostatku, povrchní, ale vždy velmi účelové, mající sdostatek prostředků na to, aby své konání mohlo kdykoli zpětně nazvat duchovním. (Mimochodem: toto prostředí už kdysi skvěle vystihl Jiří Suchý ve svém stále ještě plně nedoceněném filmu Nevěsta.) Přiznám se, že se mi při čtení opět jasně vynořila příčina jisté nedůvěry v sílu Oslavencova díla - chytrého, vtipného, majícího vždy bezpečný smysl pro konstrukci i překvapení, ale - hysterické adorantky s úsudkem zakaleným nadšením prominou - bez zarytí a gruntu. A zatímco u takového Becketta cítíš v přesnosti sílu i elementárnost přírodního zákona, zde se neodbytně vnucuje představa duchaplné pěny na vlnách…

Leč zpět k Té knize. Ponechme autorku její zbrklosti, má taky nárok na trochu toho štěstí. Je zvláštní, že nikomu nepřišlo vůbec divné, co se přihodilo, ale všichni byli nanejvýš pobouřeni, že o tom někdo napsal. Kdy už se konečně přestane retušovat realita a srát mramor? Pěna na vlnách? Davová psychóza nutící Oslavence lhát (přestože je puncovaným arbitrem Pravdy - jak trapné). Řeknu vám, být Oslavencem, asi bych reagoval takhle: No a co, stalo se. Ostatně to není poprvé. A vy si zameťte před vlastním prahem. A pozval bych autorku na oslavu svých narozenin. Kdybych byl ovšem frajer…

Divadelní noviny č. 17/2011, 14. 10. 2011

Duše - Člověk - Hovna - Soudobost v umění aneb Kdo nemá uvnitř, ať jinde nehledá

28. února 2012 v 21:15 | Vladimír Franz/Divadelní noviny
Skutečnou hudbu nelze zachytit ušima, obraz je to, co nevidíme - zůstává skryt pod makeupem barvy, která je líčidlem malby, a teprve ta je škraboškou "vlastního" obrazu. Analogický přístup lze uplatnit ve všech druzích umění. Kdy nám zjevná krusta - cíleně volených, utříděných a vrásněných prostředků - občas dovolí vytušit či zahlédnout alespoň kousek či náznak tvaru, chuť i vůni tajemství vlastní podstaty absolutní souřadnosti všehomíra, jehož jsme nedílnou součástí. Vrací nás, aniž si to uvědomujeme - do doby, kdy jsme, potobně jako Bělého Koťa Letajev, pár měsíců bytovali v rudovlaze bezpečném přítmí matky, "vědouce" vše, abychom pak, vypuzeni odtud až do Arktidy světa vezdejšího, na všechno zapomněli. Umění má "moc připomínky" - pak nastupuje ona sílaočišťujícího pláče po ztraceném ráji, kde neztenčenou silou jasně šlehá Hérakleitův oheň.

Hledat kontrastní látku k zahlédnutí vnitřností, nacházet "hmotu" "fyzického" těla díla - je ustavičným údělem člověka, zvolivšího si umění jakožto poslání. Každá epocha lidské civilizace zanechává v čase stopy svých možností. Hmotné či nehmotné. Vždy existuje jakýsi více či méně zachovaný a ucelený souhrn, kde vedle věcí zásadních a směrodatných kolotají odpadky a fetiše. Materie pro konstrukt díla. Záleží však na výběru. A výběr - aby dílo plnilo svůj elementární účel - je vždy odrazem plnosti vnitřní míry člověka.

Člověk se - za tu nepatrnou dobu, co se známe - příliš nezměnil. Fáze jeho života, jakož oblasti existenciálních daností a tužeb, jsou víceméně stejné teď jako kdysi, navzdory pomůckám a šidítkům k usnadnění života (vývoj) se člověk skoro fyzicky neproměnil - nenarostla mu třetí ruka, nemá dvě hlavy ani křídla... Odedávna však v sobě nesl - alespoň ti, jejichž mozek byl výkonnější nežli močový měchýř - onu touhu a tušení ztraceného ráje. Proto lidé v každé době hledali a cizelovali spouštěcí mechanismus přiblížení, kterýžto nabýval v rukách zasvěcenců podoby nejrůznějších forem rituálu nacházejícího a vyhraňujícího si své vlastní prostředky dostupné smyslům. Základní funkcí umění byla tedy - až donedávna - služba! Donedávna...

V závislosti na zbytnění vlastní racionální pýchy člověk vystrnadil Boha a snaže se ho nahradit, prohlásil se mírou všeho stvoření. Vnější - bohužel! Z pokorného služebníka se stal nemilosrdným pánem a tak jako ta Leninova kuchařka, co jednou bude řídit stát, jal se bořit, co mu přišlo pod ruku. A že bylo věru co. Zpočátku to vypadalo zajímavě - zříceniny jsou vždycky malebnější než hotové domy, zdroj však začal vysychat, zvolna nebylo co bourat. A nové stavby? Sllibovaný zázrak - ucelený souřadný ekvivalent zničenému? Až na nesouvislé fragmenty, rozběhy, shluky a drť - nikde nic. Člověk, jak se zdá, jakožto pán opět selhal. Dusí se ve vlastní šťávě, "rozšiřuje si" k ospravedlnění hráze tolerance - na všem něco je. Ale trhání hrází vede jen k vytvoření placky paušálové stejnolehlosti smrdutého močálu, kterým se brodí různí šíbři, "razící" a tvrdě vymáhající náhodné pěšinky (jaképak asi, když je po kolena břečky?) odnikud nikam! (Protože právě šíbři.) A dav? Každý, komu se nechce do šroubárny, (ba i ta kuchařka), se vrhá na focení, natáčení, patlání, hňácání, válení sudů, vyrážení skřeků, pitvoření se, předpřahání koní před vozy, anebo taky nic - a na všem něco je. Ano, jistě. Tedy i na hovně! Jděte k šípku! Takhle to dopadá, když se lůza zmocní prostředků, které mají náležet jen pár vyvoleným! "Laicizace..." A aby to celé nepřešlapovalo na místě - trend "novosti"! Už půldruhého století - obsese, skoro tik! Všichni se předhánějí v "osobitostech" nejrůznějších vypocených vymyšlenin, až jsou takřka k nerozeznání. Ve jménu novosti si připevnili k nohám olověné koule - "svobodní" až k nepohybu, takže ona podstata - proč vlastně?, která v pohybu je - nečekala a unikla - zázrak se tím pádem nekoná, poslední zbytky magie byly nahrazeny banalitou informace, čímž došlo k definitivnímu kolapsu v komunikaci mezi umělcem a adresátem... Není-li co sdělit, nastává hra na schovávanou - dochází ke stále masívnějšímu využití dobových reálií, artefaktů, fetišů a anekdot - kritéria výběru se ovšem jaksi vytratila. Soudobost? Avantgardnost? Kdyby Michelangelo nebyl zpozdilý hlupák, nemusel se mordovat s Mojžíšem. Mohl nám, namísto něj, zanechat pěkný receptář jedů. A všimli jste si, že nás v případě J.S.Bacha, T.Manna, L.N.Toltého, A.Solženicina, E.Piaff, L.Armstronga a mnohých dalších vůbec nenapadne otázka, zda jsou avantgardní?

Hérakleitovský očistný oheň stále hoří. Rozhodně však nebude jasnější či barevnější, budeme-li do něj ládovat staré pneumatiky a tuny plastu. Ostatně ti, kteří se o to vehementně snaží, nespokojeně brblajíce, bloumají opodál. Dusí je totiž prázdnota po chvilkovém oblaku jedovatého smradu a rovněž rmut a nuda zasviněného ohniště!

Tak aby bylo jasno: Jediná cesta k navázání přerušeného kontaktu s konečností nekonečna - tedy přesahem - vede člověkem samotným. Cíleně a současně pěstovanou plností jeho vnitřní (nikoli vnější) míry. Jako takový je ve své - byť skromné - neopakovatelnosti tady a teď (a v každém čase) tím nejpodstatnějším důkazem novosti. Rozhodně však odmítám, styděl bych se a nechci - poznávat duši člověka prostřednictvím jeho výkalů!

Divadelní noviny č. 21/2011