close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duše - Člověk - Hovna - Soudobost v umění aneb Kdo nemá uvnitř, ať jinde nehledá

28. února 2012 v 21:15 | Vladimír Franz/Divadelní noviny
Skutečnou hudbu nelze zachytit ušima, obraz je to, co nevidíme - zůstává skryt pod makeupem barvy, která je líčidlem malby, a teprve ta je škraboškou "vlastního" obrazu. Analogický přístup lze uplatnit ve všech druzích umění. Kdy nám zjevná krusta - cíleně volených, utříděných a vrásněných prostředků - občas dovolí vytušit či zahlédnout alespoň kousek či náznak tvaru, chuť i vůni tajemství vlastní podstaty absolutní souřadnosti všehomíra, jehož jsme nedílnou součástí. Vrací nás, aniž si to uvědomujeme - do doby, kdy jsme, potobně jako Bělého Koťa Letajev, pár měsíců bytovali v rudovlaze bezpečném přítmí matky, "vědouce" vše, abychom pak, vypuzeni odtud až do Arktidy světa vezdejšího, na všechno zapomněli. Umění má "moc připomínky" - pak nastupuje ona sílaočišťujícího pláče po ztraceném ráji, kde neztenčenou silou jasně šlehá Hérakleitův oheň.

Hledat kontrastní látku k zahlédnutí vnitřností, nacházet "hmotu" "fyzického" těla díla - je ustavičným údělem člověka, zvolivšího si umění jakožto poslání. Každá epocha lidské civilizace zanechává v čase stopy svých možností. Hmotné či nehmotné. Vždy existuje jakýsi více či méně zachovaný a ucelený souhrn, kde vedle věcí zásadních a směrodatných kolotají odpadky a fetiše. Materie pro konstrukt díla. Záleží však na výběru. A výběr - aby dílo plnilo svůj elementární účel - je vždy odrazem plnosti vnitřní míry člověka.

Člověk se - za tu nepatrnou dobu, co se známe - příliš nezměnil. Fáze jeho života, jakož oblasti existenciálních daností a tužeb, jsou víceméně stejné teď jako kdysi, navzdory pomůckám a šidítkům k usnadnění života (vývoj) se člověk skoro fyzicky neproměnil - nenarostla mu třetí ruka, nemá dvě hlavy ani křídla... Odedávna však v sobě nesl - alespoň ti, jejichž mozek byl výkonnější nežli močový měchýř - onu touhu a tušení ztraceného ráje. Proto lidé v každé době hledali a cizelovali spouštěcí mechanismus přiblížení, kterýžto nabýval v rukách zasvěcenců podoby nejrůznějších forem rituálu nacházejícího a vyhraňujícího si své vlastní prostředky dostupné smyslům. Základní funkcí umění byla tedy - až donedávna - služba! Donedávna...

V závislosti na zbytnění vlastní racionální pýchy člověk vystrnadil Boha a snaže se ho nahradit, prohlásil se mírou všeho stvoření. Vnější - bohužel! Z pokorného služebníka se stal nemilosrdným pánem a tak jako ta Leninova kuchařka, co jednou bude řídit stát, jal se bořit, co mu přišlo pod ruku. A že bylo věru co. Zpočátku to vypadalo zajímavě - zříceniny jsou vždycky malebnější než hotové domy, zdroj však začal vysychat, zvolna nebylo co bourat. A nové stavby? Sllibovaný zázrak - ucelený souřadný ekvivalent zničenému? Až na nesouvislé fragmenty, rozběhy, shluky a drť - nikde nic. Člověk, jak se zdá, jakožto pán opět selhal. Dusí se ve vlastní šťávě, "rozšiřuje si" k ospravedlnění hráze tolerance - na všem něco je. Ale trhání hrází vede jen k vytvoření placky paušálové stejnolehlosti smrdutého močálu, kterým se brodí různí šíbři, "razící" a tvrdě vymáhající náhodné pěšinky (jaképak asi, když je po kolena břečky?) odnikud nikam! (Protože právě šíbři.) A dav? Každý, komu se nechce do šroubárny, (ba i ta kuchařka), se vrhá na focení, natáčení, patlání, hňácání, válení sudů, vyrážení skřeků, pitvoření se, předpřahání koní před vozy, anebo taky nic - a na všem něco je. Ano, jistě. Tedy i na hovně! Jděte k šípku! Takhle to dopadá, když se lůza zmocní prostředků, které mají náležet jen pár vyvoleným! "Laicizace..." A aby to celé nepřešlapovalo na místě - trend "novosti"! Už půldruhého století - obsese, skoro tik! Všichni se předhánějí v "osobitostech" nejrůznějších vypocených vymyšlenin, až jsou takřka k nerozeznání. Ve jménu novosti si připevnili k nohám olověné koule - "svobodní" až k nepohybu, takže ona podstata - proč vlastně?, která v pohybu je - nečekala a unikla - zázrak se tím pádem nekoná, poslední zbytky magie byly nahrazeny banalitou informace, čímž došlo k definitivnímu kolapsu v komunikaci mezi umělcem a adresátem... Není-li co sdělit, nastává hra na schovávanou - dochází ke stále masívnějšímu využití dobových reálií, artefaktů, fetišů a anekdot - kritéria výběru se ovšem jaksi vytratila. Soudobost? Avantgardnost? Kdyby Michelangelo nebyl zpozdilý hlupák, nemusel se mordovat s Mojžíšem. Mohl nám, namísto něj, zanechat pěkný receptář jedů. A všimli jste si, že nás v případě J.S.Bacha, T.Manna, L.N.Toltého, A.Solženicina, E.Piaff, L.Armstronga a mnohých dalších vůbec nenapadne otázka, zda jsou avantgardní?

Hérakleitovský očistný oheň stále hoří. Rozhodně však nebude jasnější či barevnější, budeme-li do něj ládovat staré pneumatiky a tuny plastu. Ostatně ti, kteří se o to vehementně snaží, nespokojeně brblajíce, bloumají opodál. Dusí je totiž prázdnota po chvilkovém oblaku jedovatého smradu a rovněž rmut a nuda zasviněného ohniště!

Tak aby bylo jasno: Jediná cesta k navázání přerušeného kontaktu s konečností nekonečna - tedy přesahem - vede člověkem samotným. Cíleně a současně pěstovanou plností jeho vnitřní (nikoli vnější) míry. Jako takový je ve své - byť skromné - neopakovatelnosti tady a teď (a v každém čase) tím nejpodstatnějším důkazem novosti. Rozhodně však odmítám, styděl bych se a nechci - poznávat duši člověka prostřednictvím jeho výkalů!

Divadelní noviny č. 21/2011
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama