Květen 2012

VLADIMÍR FRANZ doporučuje: Talíř vepřo-knedlo-zela!

9. května 2012 v 15:12 | Vladimír Franz / Magazín LN
Talíř vepřo-knedlo-zela!
Ptáme se: Co TO je? Jídlo, řekl by někdo. Oho!
S takovým se vůbec nebudeme bavit! Socha?
Možná. Ale to směšně popisné spojení významu a tvaru… Ještě tak koncept, vzhledem k nedůvěře v trvalost materiálů.
Stejně ale-podbízivost převládá, tož honem k literatuře. Ovšem že ne k připomínce hladomoru či Švejka, nýbrž Danta a jeho Pekla v kruhovém uspořádání. Leč… opět ta otrocká závislost na fyzicky určujícím prostoru. Pomozte si pohledem hudebníka. Vepřo-knedlo-zelo obsahuje pro hudbu zásadní předpoklad - nezní totiž! Kdo by snad v dualitě vepřo-knedlo-zelo hledal analogii sonátové formy, nemá v muzice co dělat. Ve skutečnosti jsou všechny tři "subjekty" nositeli adoptivního ticha a každý z nich je vlastně i úplně nezávislým modem s nekonečnou vztažností. Čím přísnější budou pravidla, tím dříve zažijeme oslepivý pocit svobody! Hurá… Ale? Jako bychom se stále pohybovali "uvnitř". A tak, chceme-li vepřo-knedlo-zelo poznat a v tom smyslu i vyjádřit, musíme se od něj distancovat. Ostatně, opravdový malíř to vyjádří tancem, sochař filmem, spisovatel zpěvem či skokem o tyči… A nekoná-li někdo vůbec, je vlastně vším. Ovšem s podmínkou pečlivé dokumentace. Jen tak lze v dnešním odborně uměleckém či akademickém humanitním světě dojít vážnosti… Ale teď už opravdu sorry - spěchám pro grant.

Kolíne, Kolíne aneb odkaz prvního hitaře

3. května 2012 v 15:55 | Vladimír Franz
Právě před 100 lety zemřel František Kmoch. Spojujeme si s ním dechovku, kterou pokládáme za pokleslý žánr. Jenže bez ní by nebyla ani poetika Bohumila Hrabala či Všech dobrých rodáků.

Co vlastně víme o Františku Kmochovi? Nějaký kapelník, co se věnoval dechovce. Skládal pochody. Ten nejznámější - Kolíne, Kolíne. Někdo si možná vzpomene, že Kmoch nějak souvisel se Sokolem. A už jsme v oblasti zahradních slavností, promenádních koncertů, buřtů a piva. Nic moc, že?

Ale jde to i jinak. František Kmoch se narodil 1. srpna 1848 v Zásmukách. Byl nejstarším ze šesti dětí. Jeho otec, domkář, se měl co ohánět, a aby rodinu uživil, vypomáhal si hraním po zábavách. Kmoch tedy vyrůstal v muzikantském prostředí a jeho osud se podobá začátkům o sedm let staršího Antonína Dvořáka. Zatímco Dvořák se vyučí řezníkem a po vandrovním roce vstoupí na varhanickou školu, Kmoch pokračuje ve studiu na kolínské reálce, po jejímž absolvování odchází na učitelský ústav. Ve stopách Antonína Dvořáka Suchdol u Kolína, Červené Pečky - to jsou jeho první pedagogické štace. V této době neustále sílí Kmochův zájem o hudbu. Hraje na tanečních zábavách, talentu si záhy všimne majitel panství baron Theodor Karel Hrubý z Jelení. Snaží se Kmochovi urovnat cestu nejen svým vlivem, ale i hmotně, představuje si, že muzikantův vývoj bude směřovat k výšinám vážné hudby.

Kmoch však od svého rozhodnutí neuhne. Vedle hudební činnosti v Červených Pečkách vypomáhá čím dál častěji v kolínské kapele Josefa Boršického, nabývá v ní vlivu, až nakonec v roce 1870 stane v jejím čele. A tak hudba nabývá postupně vrchu nad učitelováním. Nadřízené úřady jsou nespokojeny, ale ještě jednou to s Kmochem zkusí. Je přeložen jako prozatímní ředitel a správce pětitřídky v Solopyskách, leč ani to nepomůže. Na přímý nátlak okresního hejtmana je - i vzhledem ke své vlastenecké činnosti - definitivně suspendován. Hudba vítězí, Kmoch se stěhuje do Kolína.

Přemyslovské město s Parléřovým chórem chrámu sv. Bartoloměje, důležitý železniční uzel, centrum středního Polabí, mj. rodiště Josefa Svatopluka Machara, Václava Radimského, Otokara Fischera, Jaromíra Funkeho i Josefa Sudka. V polovině 19. století je to město plně národně probuzené, zažívající prudký průmyslový rozvoj. Obyvatelé zakládají nejrůznější spolky, v 70. letech jich je více než dvacet. Tyto spolky vedle vlastní činnosti pořádají četné zábavy, průvody, oslavy, plesy, šibřinky, koncerty v přírodě, výlety, tábory lidu - zkrátka národní obrození v plné parádě - a všude je třeba hudby.
Kolínský Sokol mezi nimi hraje prim. V roce 1871 uzavírá s kapelníkem Kmochem prozatímní smlouvu a pro velký úspěch o dva roky později smlouvu řádnou. Kmoch se stává zaměstnancem (nikoli členem - to až v roce 1880) Sokola, který přebírá i jeho kapelu. Není to snadné. Aby se uživil, zakládá Kmoch i hudební školu a ještě se stáváměstským kapelníkem. Smizerným platem a povinností navíc - hrát při mších pro studenty místní reálky na varhany. To vše za pětinu částky, kterou by dostal v Nymburce, a dokonce třicetinu analogické částky pražské! Bouřil se a prosil, ale celkem marně. Nicméně vytrval, čert ví, co ho vlastně v Kolíně drželo. Jeho kapela se rozrůstala, věhlas dávno překročil rámec města.

Kmochovo muzikantství obdivovali mnozí. Uveďme například Dvořáka, Fibicha či Janáčka. Kapela se rozjela po Čechách i po Moravě - celkem uskutečnila 1100 zájezdů. Způsobila pozdvižení v národnostně rozvášněné Vídni. Triumfem se staly spanilé jízdy do Krakova, Budapešti a Nižního Novgorodu. Čtyři desetiletí pracovního vypětí si posléze vybrala svou daň. Po padesátce začal Kmoch trpět rozšířením srdce a také začal ztrácet zrak i sluch. Angína v lednu 1912 definitivně podlomila obranyschopnost organismu. Dá se bez nadsázky říct, že se spálil prací.

Jak vypadala jeho činnost? Kromě komponování a aranžování vlastních skladeb vytvářel dramaturgii repertoáru včetně výběru skladeb jiných. Leželo na něm břímě rozpisu not, nastudování hudby, rovněž se angažoval pedagogicky při péči o dorost a slabší hráče. Byl zároveň producentem i manažerem. Když uvážíme, že se dochovalo přes dvě stě Kmochových skladeb...

Jeho kapela existovala ve třech základních uskupeních: Jako symfonický orchestr, který seznamoval obecenstvo s vážnými koncertními skladbami. Dále jako smyčcový orchestr, hrající k poslechu a tanci především v uzavřeném prostoru, a nakonec jako orchestr dechový, který hrál pod širým nebem.

Je vlastně paradoxem, že Kmochovo jméno, ač sám byl houslista, nakonec nedílně splynulo s dechovkou. Ostatně o ni byl největší zájem. V Kmochově duchu pokračovali jeho asistenti a poté mnozí další - jedním z nejznámějších je díky filmům Nové vlny slavný "neherec" kapelník Jan Vostrčil… České country 19. století František Kmoch chápal svou činnost jakožto nezištnou službu národu. Tvořil v době, kdy nebyl pociťován rozpor mezi tvorbou užitnou a uměleckou. Jasně určil své místo a správně odhadl možnosti. Hudbu chápal jakožto osvětu, povzbuzení a jako jazyk komunikace s co nejširšími vrstvami. Byl hitmaker - stejně jako před ním jeho vídenští kolegové z rodiny Straussů i bezprostřední následovníci, například Julius Fučík, Karel Vacek a Jaromír Vejvoda. Ostatně schopnost vytvořit hit je bonusem v jakékoli hudbě.

A co s dechovkou? Máme na ni zkalený pohled léty sentimentálního hurá vlastenčení a při poslechu lascivní, zemědělskodružstevní socíkové falše typu líčko na líčko se nám otevírá kudla v kapse. Nezapomínejme však, že ve svém původním tvaru, odvozeném z janičářského zastrašovacího rituálu, je dechovka syrově elementárním projevem, výrazem vojensko-měšťanskořemeslnického country.

Tak ji vnímáme v celé její osudovosti v mnohých československých filmech 60. let (Všichni dobří rodáci, Obchod na korze, Smuteční slavnost), jakož i v balkánské modifikaci u Emira Kusturici. Její mosazná barva je neodmyslitelně spjata s Hrabalovou poetikou (Bambini di Praga), ale i s nostalgií Josepha Rotha (Pochod Radeckého). Nelomená břesknost jihlavských promenádních koncertů ve spojení s přírodou a hlasy davu se stala podstatným východiskem estetiky Gustava Mahlera. Aza dechovku se ostatně ve finále své 9. symfonie nestydí ani hudební Prometheus Beethoven.

"Dobrou tureckou (dechovou) muziku poslouchám rád," praví Dvořák. "Když zaslechnu nějaký pěkný marš, vjede do mě trhání, a kdyby mi nebyla hanba, hned bych se připojil a mašíroval jako ti Pepíci z Podskalí. Někteří učení hudebníci říkají, že to nemohou vystát, ale já jim nevěřím a myslím, že to říkají jen proto, aby se zdáli ještě učenějšími." Chtělo by se věřit, že to Dvořák řekl po nějaké kmochovské produkci. A proč by ne? Vždyť čistému vše čisté!

Zdroj: Lidové noviny
Datum: 3. 4. 2012

Vladimír Franz: Hudba ke Staviteli Solnessovi vznikla na Kanárských ostrovech

3. května 2012 v 15:16 | David Kresta/Moravské divadlo Olomouc
Jednou z výrazných složek novinkové inscenace Moravského divadla Olomouc Stavitel Solness je působivá hudba Vladimíra Franze. Několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka opět spolupracoval s režisérem a uměleckým šéfem olomoucké činohry Michaelem Tarantem, s nímž se poprvé pracovně setkal před třinácti roky právě v olomouckém divadle. Kompozice k adaptaci hry norského dramatika Henrika Ibsena Stavitel Solness vznikla na prosluněném ostrově Gran Canaria.

Na které inscenaci jste jako hudební skladatel poprvé spolupracoval s režisérem Tarantem? Nebylo to náhodou právě v olomouckém divadle?

Bylo, a šlo o inscenaci Radúz a Mahulena, což je pro mě vůbec takové zajímavé téma. Tehdy s Michaelem jsme to řešili takovým archetypálním způsobem. Pak jsem se s Radúzem potkal v chebském divadle, ale tam mě zajímala čistě jen Sukova hudba, navíc v živém provedení, žádný playback. No a potřetí jsem pak tenhle titul upravil jako takovou divokou rockovou baladu v divadle v Martině. Rozhodl jsem se tehdy trochu vzkřísit slovenskou národní kulturu, protože když jsem tam přišel do obchodu s deskami a ptal se po nahrávkách Eugena Suchoňa, tak se mě zeptali, v které kapele hraje.

Když se vrátím k tomu prvnímu setkání s Michaelem Tarantem - měl jasnou představu, kde přesně v inscenaci má znít hudba a jaký má mít charakter, nebo vám nechal volné ruce?

Já jsem mnohem raději, a Michael to věděl a ví, když mám volnost a režisér pak dostane to, co potřebuje, než aby mi říkal, že tady potřebuje tři takty pod svatbu a tady dva takty pod pohřeb. Většinou dělám s režiséry, kteří mají muziku rádi. Taky jsou ovšem režiséři, kteří potřebujou fůru muziky, a pak s hrůzou zjistím, že ji potřebují jen ke své soukromé inspiraci, na doma, ale v inscenaci ji neumí použít. Je jich pár, ale nebudu jmenovat. To ale naštěstí není Michaelův problém, on muziku cítí, přece jen je to taky operní režisér. Já si Michaela vážím, on má svůj způsob uvažování, někdy divokej, který někomu konvenuje víc, jinýmu míň, ale vždycky to může fungovat a má tah na bránu.

Hudbu k inscenaci Stavitel Solness jste prý skládal v zahraničí…

Já se už tradičně zahrabu do toho horkýho písku, nikde nikdo kolem, mám svůj klid. To není žádný snobismus, v létě bych nikam do ciziny nejel, zůstávám tady. Ale když je u nás půl roku tmy a zimy, tak mizím pryč. Navíc na Gran Canarii jsou úžasné kaňony, mimo turistické oblasti, a i s tou letenkou mě to vyjde levněji, než kdybych dovolenkoval měsíc v Česku. Je to paradox, ale je to tak. A co je důležité - není tam žádný signál. Jen oceán, písek, horko, slunce. Jako u nás v půlce června. Pro mě to je už taková reminiscenční oblast, protože když tam přijedu, tak si jen říkám: támhle jsem skládal Zlatovlásku, támhle Běsy…

Co pro vás bylo při skládání hudby ke Staviteli Solnessovi zásadní? Téma hry? Její atmosféra?

Vždycky je důležité prvotní uchopení, to si pak určuje barvu kompozice a nástrojové obsazení. Je dobré najít ten pevný bod, ze kterého pak jde otáčet zeměkoulí. Pro mě to byl leitmotiv. Nechtěl jsem hudbu k Solnessovi stavět na mnohosti leitmotivů, ale spíše na jednom či dvou hlavních motivech, které procházejí neustálými proměnami. Taková trochu svízelná magořina. Scénograf má třeba tu výhodu, že něco nakreslí a někdo další pak podle toho návrhu vyrobí scénu. Scénograf to pak jen přijede zkontrolovat. Ale já musím hudbu napsat, pak ještě domluvit muzikanty, nahrávací studio, všechno nahrát a udělat hudební režii. Nahrával jsem s muzikanty ze zlínské filharmonie, kterých si nesmírně vážím, protože jsou to profesionálové a hlavně je ta muzika baví. Není to prostě parta otravnejch odborářů.

Nefrustruje vás někdy při komponování scénické hudby, že musíte skládat takříkajíc v poklusu, protože vás tlačí termín odevzdání?

Je to hrozný, ale myslím, že lidé se už dávno naučili, že když mají nad sebou bič, tak jsou dokonce i rádi a nevadí jim to. Nechci to dávat do přímých souvislostí, ale myslím, že Bach byl taky rád, když věděl, že třináctýho má odevzdat kantátu, no tak se prostě nedá nic dělat, tak ji odevzdá. Já jsem třeba vloni od června jenom maloval a do ledna jsem na muziku vědomě nešáhl. A když jsem pak zase začal skládat, tak to ze mě najednou lezlo, proudilo a byl bych schopný přenést zeměkouli. Je to strašně hezkej pocit, když to má člověk takhle hezky odpočatý v sobě. Spíš mi u scénické hudby vadí její určitá dočasnost, to, že muzika zaniká v okamžiku, kdy má inscenace derniéru.

27. 4. 2012
David Kresta, vedoucí oddělení komunikace, Moravské divadlo Olomouc
http://www.moravskedivadlo.cz/