Vladimír Franz: Hudba ke Staviteli Solnessovi vznikla na Kanárských ostrovech

3. května 2012 v 15:16 | David Kresta/Moravské divadlo Olomouc
Jednou z výrazných složek novinkové inscenace Moravského divadla Olomouc Stavitel Solness je působivá hudba Vladimíra Franze. Několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka opět spolupracoval s režisérem a uměleckým šéfem olomoucké činohry Michaelem Tarantem, s nímž se poprvé pracovně setkal před třinácti roky právě v olomouckém divadle. Kompozice k adaptaci hry norského dramatika Henrika Ibsena Stavitel Solness vznikla na prosluněném ostrově Gran Canaria.

Na které inscenaci jste jako hudební skladatel poprvé spolupracoval s režisérem Tarantem? Nebylo to náhodou právě v olomouckém divadle?

Bylo, a šlo o inscenaci Radúz a Mahulena, což je pro mě vůbec takové zajímavé téma. Tehdy s Michaelem jsme to řešili takovým archetypálním způsobem. Pak jsem se s Radúzem potkal v chebském divadle, ale tam mě zajímala čistě jen Sukova hudba, navíc v živém provedení, žádný playback. No a potřetí jsem pak tenhle titul upravil jako takovou divokou rockovou baladu v divadle v Martině. Rozhodl jsem se tehdy trochu vzkřísit slovenskou národní kulturu, protože když jsem tam přišel do obchodu s deskami a ptal se po nahrávkách Eugena Suchoňa, tak se mě zeptali, v které kapele hraje.

Když se vrátím k tomu prvnímu setkání s Michaelem Tarantem - měl jasnou představu, kde přesně v inscenaci má znít hudba a jaký má mít charakter, nebo vám nechal volné ruce?

Já jsem mnohem raději, a Michael to věděl a ví, když mám volnost a režisér pak dostane to, co potřebuje, než aby mi říkal, že tady potřebuje tři takty pod svatbu a tady dva takty pod pohřeb. Většinou dělám s režiséry, kteří mají muziku rádi. Taky jsou ovšem režiséři, kteří potřebujou fůru muziky, a pak s hrůzou zjistím, že ji potřebují jen ke své soukromé inspiraci, na doma, ale v inscenaci ji neumí použít. Je jich pár, ale nebudu jmenovat. To ale naštěstí není Michaelův problém, on muziku cítí, přece jen je to taky operní režisér. Já si Michaela vážím, on má svůj způsob uvažování, někdy divokej, který někomu konvenuje víc, jinýmu míň, ale vždycky to může fungovat a má tah na bránu.

Hudbu k inscenaci Stavitel Solness jste prý skládal v zahraničí…

Já se už tradičně zahrabu do toho horkýho písku, nikde nikdo kolem, mám svůj klid. To není žádný snobismus, v létě bych nikam do ciziny nejel, zůstávám tady. Ale když je u nás půl roku tmy a zimy, tak mizím pryč. Navíc na Gran Canarii jsou úžasné kaňony, mimo turistické oblasti, a i s tou letenkou mě to vyjde levněji, než kdybych dovolenkoval měsíc v Česku. Je to paradox, ale je to tak. A co je důležité - není tam žádný signál. Jen oceán, písek, horko, slunce. Jako u nás v půlce června. Pro mě to je už taková reminiscenční oblast, protože když tam přijedu, tak si jen říkám: támhle jsem skládal Zlatovlásku, támhle Běsy…

Co pro vás bylo při skládání hudby ke Staviteli Solnessovi zásadní? Téma hry? Její atmosféra?

Vždycky je důležité prvotní uchopení, to si pak určuje barvu kompozice a nástrojové obsazení. Je dobré najít ten pevný bod, ze kterého pak jde otáčet zeměkoulí. Pro mě to byl leitmotiv. Nechtěl jsem hudbu k Solnessovi stavět na mnohosti leitmotivů, ale spíše na jednom či dvou hlavních motivech, které procházejí neustálými proměnami. Taková trochu svízelná magořina. Scénograf má třeba tu výhodu, že něco nakreslí a někdo další pak podle toho návrhu vyrobí scénu. Scénograf to pak jen přijede zkontrolovat. Ale já musím hudbu napsat, pak ještě domluvit muzikanty, nahrávací studio, všechno nahrát a udělat hudební režii. Nahrával jsem s muzikanty ze zlínské filharmonie, kterých si nesmírně vážím, protože jsou to profesionálové a hlavně je ta muzika baví. Není to prostě parta otravnejch odborářů.

Nefrustruje vás někdy při komponování scénické hudby, že musíte skládat takříkajíc v poklusu, protože vás tlačí termín odevzdání?

Je to hrozný, ale myslím, že lidé se už dávno naučili, že když mají nad sebou bič, tak jsou dokonce i rádi a nevadí jim to. Nechci to dávat do přímých souvislostí, ale myslím, že Bach byl taky rád, když věděl, že třináctýho má odevzdat kantátu, no tak se prostě nedá nic dělat, tak ji odevzdá. Já jsem třeba vloni od června jenom maloval a do ledna jsem na muziku vědomě nešáhl. A když jsem pak zase začal skládat, tak to ze mě najednou lezlo, proudilo a byl bych schopný přenést zeměkouli. Je to strašně hezkej pocit, když to má člověk takhle hezky odpočatý v sobě. Spíš mi u scénické hudby vadí její určitá dočasnost, to, že muzika zaniká v okamžiku, kdy má inscenace derniéru.

27. 4. 2012
David Kresta, vedoucí oddělení komunikace, Moravské divadlo Olomouc
http://www.moravskedivadlo.cz/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama