Jsou země, v nichž se toho od prezidenta hodně očekává. Musí být největší, nejrychlejší, nejsilnější. Musí obšťastnit co nejvíce žen, uškrtit holýma rukama mambu, znát všechny trampské písničky, trefit ořech na nejvyšší palmě a pouhým hvizdem vyhánět zvířata z doupat. Musí si umět usmažit vajíčka a bez problémů chroupat led. A taky by měl umět tančit i zpívat v dešti a nebát se klobouku od Diora. Chce se po něm, aby jezdil nahý na levhartovi, uměl vyměnit žárovku, aby věštil z lógru, za letu opravil porouchaný motor tryskáče, a mnohé další...
Ne však u nás. "Třistaletjsmetrpěli", došlo to tak daleko, že jsme neměli ani vlastního krále - království smutní jak ta lucerna v Jiráskově Lucerně. Když Masaryk coby čerstvě zvolený prezident poprvé přijel do republiky, valil oči, co všechno nemůže. Koupili jsme ti zámek, hezky seď, ani se nehni! Jsi náhražkou krále! A ukazuj se co nejmíň - šibřinky, mávání sokolům -, delfská Pýthia taky neběhala po estrádách, a když, máme královskou lóži v Národním. Na jeviště sice neuvidíš, zato budeš viděn.
Zkrátka, v Čechách je prezident zastřešující autoritou, symbolem - jako Říp. Rovněž vizionářem, co "vidí město veliké"...
Co byste taky chtěli v zemi, která je co do počtu obyvatel velká jako třetina Šanghaje.
Nono... Islanďanů je jak pětkrát obyvatel Kladna a taky mají prezidenta... A nejstarší parlament na světě!