Srpen 2012

Glosa Vladimíra Franze (24. srpna 2012)

24. srpna 2012 v 8:21 | Vladimír Franz / Magazín Lidových novin
Lebeda, kuklík, pelyněk. Ve stínu vlaštovičník, bršlice i smrdutý kakost. Kopřivy! Křehké, zbabělé, všudypřítomné... A vespod? Kusy betonových podlah, střepy talířů, půllitry, kramle, podkovy pro štěstí - kdysi hospodský dvůr. Chceš zahradu? Tedy kopej, kopej, kopej - každé sázení znamená krumpáč. A pytel hlíny - je jí tu jenom na prst. Záhon? Navez čtyři sta koleček a neproklínej! Záhon - hudební skladba. Harmonie, v níž se srážejí protiklady, kde se jednotlivé motivy opakují, potvrzují a vytvářejí analogie. Vesmír v kostce, řád v pohybu ozbrojeného příměří. Tož vyvazuj, prostříhávej, a hlavně plej - rostliny jsou bezohlední predátoři. Dbej na rytmus celku, nebož zahrada, to nejsou jenom květy... Čas! Od poloviny května až do zámrazu - pořád se něco děje. Pivoňky, srdíčka, sibiřské kosatce, pak denivky, udatny, náprstníky. Červenec se natřásá uprostřed lilií, divizen, slézů, nastupují šatery, floxy i biedermeier jiřin. A srpen - hvězdy buší do mečíků... Zahrada volně dýchá. Pět let dřiny ale stálo to za to! Byl jsem při tom.

Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 24. 8. 2012

Glosa Vladimíra Franze (17. srpna 2012)

17. srpna 2012 v 8:53 | Vladimír Franz / Magazín Lidových novin
Nejsme sami, nespadli jsme shůry! Zčistajasna. Generace a generace před námi... Touhy, vzlety, snažení a pády, torza cest, soumrak před úsvitem. Putování krupobitím, příkopy plnými hnoje, ale také po loukách vybubnovaných meteority nebo v horečnatém praskotu slunovratového jehličí... Měli ji rádi, tu malou křižovatku. Říkali o ní pěkné, přinášeli dary - někdo troník, jiný olovo či kouli jílu. Našli se i tací, co dali hroudu zlata... Šli. Jdou. Necestou nad poli i lesy. Stojí na oblacích. Vedle nás. A dívají se...

Ten pocit znám. Zkoušívám občas v Národním. Dopoledne v hledišti! Jen pár pracáků, aby ses v té tmě nepřerazil. Kristepane! Tady... A tady taky - sedával Smetana, když ho už nemocného přivedli, tady se rozčiloval Dvořák, zprudka vyskakoval Janáček. A támhle Martinů, Talich, Ostrčil a tuhle zase Masaryk a Heyrovský. A Hilar, Frejka, Štěpánek, Höger, Tröster, Trnka, Svoboda, Machov... zkrátka všichni. V parteru, na balkonech, v lóžích. Občas se lehce pohne závěs. Dívají se z hloubi. Mlčky říkají: "Tak se, chlapče, předveď. Ukaž, co umíš. Jsme tady." Legion andělů strážných této země... Člověku to zkrátka nedá.

Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 17. 8. 2012

Jako pes Lajka (rozhovor s Idou Saudkovou)

16. srpna 2012 v 9:10 | Darina Křivánková / Instinkt
Skvělá fotografka, originální žena. Ida Saudková, partnerka prezidentského kandidáta Vladimíra Franze, tvrdí, že ji tahle situace nevyvádí z míry. Známe se dlouho, proto jí to věřím.

Před pár týdny se na Facebooku objevila iniciativa Vladimír Franz prezidentem. Během chvíle se stal z Vladimíra jeden z nejvážnějších kandidátů na post prezidenta. Co s tebou tahle situace dělá?

Vůbec nic. Je to staré ani ne měsíc, pořád se to vyvíjí. Těžko odhadnout, kam to bude směřovat. Mně se takové věci v životě dějí. Nechávám všechno volně plynout a občas se bez mého přičinění prostě stane něco, čeho jsem součástí. Připadám si potom jako pes Lajka, kterého vystřelili do vesmíru. Nikdo s Lajkou neřešil, jestli by radši neběhala po zahradě nebo neseděla u boudy, strčili ji do rakety a vyslali na oběžnou dráhu. Chudinku.

Rozumím, ale Lajka neměla šanci nic ovlivnit…

Ale to já taky nemám. Prostě se to teď děje. Děje se to bez mého přičinění. Kdybych se o to sama snažila a mělo to tyhle výsledky, tak bych třeba cítila radost a uspokojení, ale tohle není výsledek mého snažení. Takže jen koukám, co se děje, ale jde to mimo mě. Kolikrát si něco plánuješ a nevyjde to. Pak se stane něco, co sis ani nedokázala představit. Takhle prostě život funguje.

V určité chvíli Vladimír na prezidentskou kandidaturu kývl. Mluvili jste o tom spolu?

Ne. Všechno se to odehrálo strašně rychle. Sami autoři té facebookové iniciativy byli překvapení, jaký ohlas jejich nápad vyvolal. V určitou chvíli se musel Vladimír dost rychle rozhodnout, jak na to zareaguje. Mám pocit, že ho ta velká podpora dojala. Vlastně nedokážu přesně říct, proč na to kývl, ale bylo to rychlé rozhodnutí, které si žádala situace.

Takže si teď nepředstavuješ různé scénáře, které mohou nastat, a situace tě nijak netíží?

Ne. Jasně, dějí se věci. Ale zatím jsou mimo mě a čekám, co bude dál. Vnímám to jako signál, že lidi jsou z politiků otrávení a zklamaní. Tohle je jeden z důsledků. Nejsem politolog, abych odhadovala, jak volba prezidenta dopadne. Častokrát navíc odhady odborníků selžou. Těžko říct, jestli je to mediální bublina, která teď v létě zaplňuje prostor v novinách, nebo jestli to bude pokračovat nějak seriózně. Je to otázka pro křišťálovou kouli. Každý soudí podle sebe. Konzervativní člověk řekne, že je to absolutní nesmysl. Mladým lidem, kteří jsou otevření a současné politické scény mají plné zuby, zase přijde naprosto samozřejmé, že by někdo jako Vladimír Franz mohl být prezidentem. V tuhle chvíli nelze ani odhadovat. Je to bizarní situace.

Čím je podle tebe Vladimír pro lidi přitažlivý?

To bude hodně různých důvodů. Pro někoho je to třeba skutečnost, že Vladimír není propojený s politikou, stojí zcela mimo všechny politické i zájmové skupiny. Někomu může připadat cool to, jak vypadá. Asi nejmíň bude těch, kteří sledovali Vladimírovu práci, a připadá jim zajímavé mít prezidenta-umělce.

Co si myslíš o roli první dámy?

Její role není nijak jasně definovaná. Obvykle se věnuje charitě, plynou jí určité povinnosti z toho, co předepisuje prezidentský protokol. Ale když na to přijde, tak se zcela jistě může upozadit a nikdo jí to nemůže mít za zlé. Některé první dámy jsou zase hodně aktivní a nebaví je jen dělat křoví. Třeba taková Hillary Clintonová, té se v politice zalíbilo a teď dělá ministryni zahraničních věcí. Ale asi se shodneme na tom, že být první dámou není úplně vděčná role.

Ale docela vděčné je být díky mediálnímu zájmu na očích, nebo ne?

Spousta lidí si jistě myslí, že když už se mu naskytne nějaká příležitost, tak ji prostě musí využít. Ale tyhle touhy já nemám. Nijak mě neláká z toho teď něco vytřískat. Prostě to celé jen pozoruju. Budu sledovat, kam se to vyvine, a podle toho se zařídím.

Působíš jako člověk, který si za všech okolností dělá, co chce. Dokázala by ses - čistě hypoteticky - přizpůsobit nové roli?

Ale já jsem přizpůsobivá. Celý život jsem se něčemu musela přizpůsobovat. Když jsem na začátku sedmdesátých let za nejtužší normalizace šla do první třídy, tak jsem chodila domů s informací, že nejhodnější člověk na světě je Lenin. Pořád jsme se připravovali na třetí světovou, navlékali se do pláštěnek a igelitových pytlíků, což by nám samozřejmě opravdu zachránilo životy. Docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že to jsou všechno kraviny. Člověk se vyvíjí a logicky se přizpůsobuje novým okolnostem. Když přišla revoluce a změnil se status quo, tak jsem se zase přizpůsobila. Nejsem magor, abych toužila navěky třímat v ruce mávátko a vykřikovat, že je Lenin nejhodnější člověk na světě, protože mi to v šesti letech nalili do hlavy. Takže ano, jsem schopná se přizpůsobit. Když jdu na túru, což dělám nerada, tak si nevezmu deseticentimetrové podpatky.

Lidé, kteří souzní s iniciativou Vladimír Franz prezidentem, by ale vlastně nechtěli, abyste se s Vladimírem nějak výrazně přiblížili představě konvenčního prezidentského páru.

Člověk se může přizpůsobovat různým situacím, ale to neznamená, že změní svou podstatu. Vladimír by to ani neuměl.

Letos jste spolu s Vladimírem deset let.

Vidíš, myslela jsem, že to bude tak na jedny prázdniny a už je to deset let.

Jak se s Vladimírem žije?

Skvěle, protože on je pořád pohlcený nějakou prací. Je to ze své podstaty moc pilný člověk. Pořád něco dělá, tím pádem nebazíruje na detailech, které méně zaměstnanému člověku mohou vadit. Lidi, kteří mají čas a prostor přemýšlet o banalitách a řešit marginálie, se dostávají často do konfliktů. Takže když Vladimírovi neudělám večeři, nevadí mu to, protože si toho nevšimne. Navíc s ním není šance upadnout do stereotypu, nenudíme se, těšíme se na sebe.

V mnoha ohledech jste každý jiný.

To ano. Vladimír je dříč, já jsem vlastně líná. Nemám sílu makat jako on, jsem běžec na velmi krátké tratě. Když mě něco nadchne, tak se dokážu vybičovat k výkonu, ale pak mi dojdou síly. Vladimír miluje přírodu, hluboké lesy, nekonečné túry, zná každý rybník, každý zatopený lom, ví, kde je jaké podloží, co tam roste, co tam neroste a proč. Nestačí mu vědět, kde zrovna je, musí o tom místě vědět všechno. To já se ztratím kdekoli. Vladimír strašně rád pěstuje kytky, je to jeho koníček a chlouba. Kytky mám ráda, ale hrabání v hlíně nesnáším. On poslouchá jen klasickou hudbu, já skoro vůbec, mě baví latinskoamerická muzika. On je zodpovědný, já ne.

Názorově ale takhle odlišní přece nejste. Nebo ano?

To ne, shodneme se skoro ve všem. To nás naopak velmi spojuje. Shodneme se v názorech na filmy, na divadlo, na politiku, na dění ve společnosti… Někde se protnout musíme, jinak bychom spolu asi nevydrželi. Ale úplně nejvíc nás spojuje smysl pro humor. Oba máme rádi hodně černý humor. To ne každý vydrží.

Ty jsi vydržela Vladimíra před deseti lety půl roku uhánět. Seznámili jste se při focení?

Dělala jsem mu fotku na booklet cédéčka. Říkala jsem si, jak je to zajímavý člověk a jak bych ho ráda víc poznala. Ale on to pořád pojímal příliš přátelsky. Takže opravdu asi půl roku trvalo, než jsme spolu začali takzvaně chodit.

Chodit s Vladimírem je dost nebezpečné, když vyrazí, neví, kdy přestat.

No právě, nachodila jsem se s ním strašně a zničila jsem si několikery boty na podpatku. Když řekl, že se půjdeme projít, tak se jeho představa dramaticky lišila od té mojí. Já myslela, že se chvíli projdeme a půjdeme někam na kafe, on ale hodlal pochodovat padesát kilometrů lesem. Tak vypadaly naše začátky. Pak jsem s ním chodit přestala. Jakmile řekne: "Pojď se tady takhle kousek projít za chalupu," tak vím, že je zle. Tak jsem si řekla, že s ním radši budu žít, ale ne chodit.

Pamatuju si tě vždycky jako Saudkovou. Jak ses jmenovala předtím?

Burešová. Vdávala jsem se docela brzo, asi v jednadvaceti. Za Samuela Saudka, syna fotografa Jana Saudka. Seznámil nás Samův bratr David, se kterým jsem chodila do školy.

Myslela jsem, že jsi byla modelkou Jana Saudka.

To byla, tomu se nedalo uniknout, fotil každého z rodiny, všechny přátele. U Saudků to tehdy bylo dost zajímavé - bavíme se o druhé polovině osmdesátých let - byl to takový underground. Lidi znali z šedesátých let komiksy Káji Saudka, ale Janovy fotografie u nás moc známé nebyly, samozřejmě je znali odborníci, ale celá ta sláva kolem Jana Saudka začala až v devadesátých letech. Když jsem se seznámila s Janem, tak už jsem taky sama fotila, dělala jsem fotku na Škole uměleckých řemesel.

Proč pořád fotíš na analogový fotoaparát?

Mám ráda staré věci. Fotím na formát 6 x 6 na film. Prostě mi to tak vyhovuje. Nic mě netlačí, abych byla rychlá a musela fotit na digitál. Pokud bych dělala zakázky, tak jsem samozřejmě bez digitálu vyřízená. Fotka z analogu je upřímnější, jak to vyfotím, tak to prostě je. S digitální fotkou se dá samozřejmě neskutečně čarovat. V zásadě je mi ale jedno, na co kdo fotí, zajímá mě jen výsledek. Na digitálu se mi líbí, že nastolil demokracii ve fotografování, dneska může udělat slušné fotky úplně kdokoli, stačí cvakat a cvakat a to by v tom byl čert, aby se tam nenašla dobrá fotka. Tohle dřív s analogem nešlo.

Fotíš nejrůznější lidi, krásné i méně půvabné, známé i neznámé, tlusté, hubené, mladé, starší, ale vždycky všichni působí tak nějak šťastně. Čím to je?

Protože nikdy nefotím nikoho, kdo by o to nestál. Vlastně jsem nikdy moc nefotila na kšeft, ale dělám hlavně takzvanou volnou tvorbu. To znamená, že dělám s lidmi, kteří o to stojí a jsou v pohodě. Oni jsou šťastní, že je fotím, a já jsem šťastná, že je můžu fotit. Takhle jednoduché to je.

Není to i otázka stylu a atmosféry, kterou při focení vytvoříš?

Možná. Mám moc ráda retro a zbožňuju kýč. Moc se mi líbí styl fotek hollywoodských hvězd ze čtyřicátých let, a taky stylizace pin up girls… Obecně mám retro ráda. Všechno už tu bylo, všechno se opakuje, všechno je retro. Vždycky jsem k tomu inklinovala. Není to něco, k čemu bych nějak racionálně dospěla. Svět je docela tvrdý, veřejné prostory často působí neosobně a stroze, ale lidská obydlí jsou útulná často právě díky kýči. Kýč vytvoří teplo domova, příjemnou atmosféru, kýč je vždycky velmi osobní. Byty navržené od designérů sice na fotkách vypadají dokonale, ale žít se v nich většinou nedá, jsou strašně studené. Kýč je měkoučký, mazlivý, barevný a právě tenhle hnus skvěle vytvoří dobrou náladu a útulno. Jen si vzpomeň na byty našich babiček, ty byly samá háčkovaná dečka, polštářky, hrníčky. Bylo to třeba nevkusné, ale strašně útulné. Na život v kýči nedám dopustit.

V tomhle jste s Vladimírem zajedno?

Jasně. On tyhle věci dřív moc nevnímal, ale dneska si v tom vysloveně libuje.

I jeho obrazy jsou v posledních letech barevnější, než bývaly.

Lidi se nutně ovlivňují. Pokud spolu žijí, tak je to úplně přirozené. Ale ovlivňují tě i ostatní kolem tebe. Já jsem třeba nikdy nevařila, a když jsem tě viděla vařit, tak mě to vážně inspirovalo. Tuhle jsem se jedné návštěvy dokonce zeptala, jestli nemají hlad. A oni ho měli. Tak jsem se vší láskou a maximální snahou uvařila špagety a nakrmila je. Lidi se strašně moc ovlivňují. Je samozřejmě moje volba, s kým se stýkám, koho na sebe nechám působit. Ale když už kolem sebe ty lidi mám, tak si z nich docela automaticky něco beru.

Co si tedy bereš z lidí, kteří přišli s iniciativou Vladimír Franz prezidentem?

Je mi vlastně sympatické, že to vzniklo tak spontánně. Oceňuju, že to nenapadlo Vladimíra, že to je iniciativa z internetu, tedy vlastně z ulice. V dnešní době všichni strašně spekulují, mají týmy na přípravu a řízení kampaně, řeší marketing… Ale tahle iniciativa vznikla tak nějak na koleni a vlastně sama od sebe. Je to v dnešní době strašně zvláštní jev.

Ida Saudková 8. 8. 1966 v Kutné Hoře 1985 absolvovala obor fotografie na Střední škole uměleckých řemesel v Praze
  • zaměřuje se na aranžovanou černobílou portrétní fotografii
  • vytvořila série fotografií: Bratři a sestry (portréty sourozenců), ReMix (travesti show), Café Louvre (portréty osobností ve stylu hollywoodských hvězd), Žhavé polibky (líbající se dvojice) nebo portréty inspirované křesťanskou ikonografií
  • pravidelně vystavuje doma i v zahraničí
  • jejím prvním manželem byl Samuel Saudek, syn Jana Saudka, deset let je jejím partnerem malíř a skladatel Vladimír Franz
Mezi čtyřma očima

S Idou Saudkovou jsem chtěla udělat rozhovor už dávno, ale teprve rozjitřená atmosféra kolem prezidentské kandidatury jejího partnera Vladimíra nabídla tu správnou příležitost. Přátelíme se léta a i tohle setkání bylo vlastně jako vždycky. Rodinný výlet do vesnice nedaleko Nepomuku, kde má Vladimír v bývalé hospodě ateliér. Vladimír ukazoval svoje nejnovější akvarely, pochlubil se svou květinovou zahradou, Ida pokuřovala, povídali jsme si, kolem se ometali voříšci Ondřej a Milan. Pak oběd v hospodě a koupání v nedalekém zatopeném lomu. Zatímco Vladimír je generátor neuvěřitelné energie, Ida je klidná síla, neznám nikoho tak pozitivního a milého, jako je ona.

Zdroj: Instinkt
Datum: 16. 8. 2012

Glosa Vladimíra Franze (3. 2. 2012)

14. srpna 2012 v 12:48 | Vladimír Franz
"To není země, to je zahrádka," praví Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. Ano, je! Řekli o ní mnozí hodně pěkného - spíš dřív než teď - a rozhodně nešlo jen o lokální sentiment.

Vezměte třeba hudebníky - klasiky. "Pečujte o ni. A všechno dobře dopadne. Toto je vaše zem!" praví Smetana, zbaven přitroublého nánosu. A Dvořák dodává: "Ta je ale krásná. Vše tak zářící a samozřejmé, jakoby poprvé - kdy chodí Pánbůh a kvete obilí." A Janáček? "Vášeň a cit? Vlastní prapodstata všeho. Sama příroda." - "Od bzučení kovů v hlubinách přes žulu, kručinku až k tetelení nebe. V radostech i strastech, někam patříš," říká Josef Suk. A Martinů, ať zdaleka či zblízka, v sypání křišťálových lustrů: "Čistému vše čisté..."

Hodně jich bylo. Z Čech i z ciziny. Podávajících zprávu o rozmanité neopakovatelnosti vlastních kořenů. Malíři, hudebníci, básníci, filmaři, fotografové, divadelníci... Orchestr, kde každý hrál na jiný nástroj - souzvuk byl však, navzdory rozmanitosti, bohatý, vřelý a hlavně plný! Škoda, že nyní převládá estetika tzv. globálnosti v umění. A ty nerozeznáš Dána od Peruánce, zkrátka Petra od Pavla - a výsledkem je šeď.

Svět bez hranic je sice určen všem - zároveň ale každý někam patří, to je, oč tu běží, vážení!

Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 3. února 2012

Popel a palisáda Miloše Urbana s hudbou Vladimíra Franze

12. srpna 2012 v 7:52 | Novinky.cz
(...) Ve studiu Českého rozhlasu Ostrava bude v nejbližší době režírovat scénář Miloše Urbana Pole a palisáda (Mýtus o kněžně a sedlákovi), což je další práce, na kterou se vyloženě těší. "V dramaturgii Evy Lenartové bych se měl setkat s výbornou herečkou Veronikou Forejtovou, což mi dělá už teď radost. Magický text o historii českého národa chci umocnit hudbou mého častého spolupracovníka a vynikajícího hudebního skladatele Vladimíra Franze. A aby toho nebylo málo, budu od nové sezony vštěpovat své divadelní zkušeností mladé herecké generaci - žákům ostravské konzervatoře. Takže nová sezóna určitě nebude nuda," tvrdí Peter Gábor. (...)

Nová sezóna nebude nuda, tvrdí renomovaný režisér Peter Gábor
Datum: 11. 8. 2012
Zdroj: Novinky.cz
http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/3440-12081-nova-sezona-nebude-nuda-tvrdi-renomovany-reziser-peter-gabor.html

Glosa Vladimíra Franze (10. 8. 2012)

11. srpna 2012 v 11:14 | Vladimír Franz / Magazín Lidových novin
Názvy cizích zemí v našich jídlech. Jak se tam dostaly? Proč? Jde o skutečnost? Metaforu, pouťový trik, sen po tajemných dálkách? Anebo o jeden z výrazů - byť naivní - naší touhy někam patřit? Kdoví.

V každém případě by se leckde asi dost divili... Španělský ptáček, mexický a maďarský guláš... A co teprve frankfurtská polévka, vídeňský řízek - o turecké kávě ani nemluvě. Něco víme, něco jsme se doslechli, ostatně ani role představivosti není zanedbatelná.

Se vzdáleností to celé narůstá a nemusí se jednat pouze o jídlo: Patrně nikde nepanuje větší nepořádek než ve španělské vesnici či v tureckém hospodářství. Že by? Německé označení pro totéž - česká vesnice - by nás mělo vést k zamyšlení... Chceme být světoví. Srovnáváme. Máme hanácké Athény, Florencii jižních Čech.

Snažme se. Dělejme vše pro to, aby i v Řecku či v Itálii mohli mluvit o řecké Kroměříži nebo toskánských Budějovicích...

Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 10. 8. 2012