Nejsme sami, nespadli jsme shůry! Zčistajasna. Generace a generace před námi... Touhy, vzlety, snažení a pády, torza cest, soumrak před úsvitem. Putování krupobitím, příkopy plnými hnoje, ale také po loukách vybubnovaných meteority nebo v horečnatém praskotu slunovratového jehličí... Měli ji rádi, tu malou křižovatku. Říkali o ní pěkné, přinášeli dary - někdo troník, jiný olovo či kouli jílu. Našli se i tací, co dali hroudu zlata... Šli. Jdou. Necestou nad poli i lesy. Stojí na oblacích. Vedle nás. A dívají se...
Ten pocit znám. Zkoušívám občas v Národním. Dopoledne v hledišti! Jen pár pracáků, aby ses v té tmě nepřerazil. Kristepane! Tady... A tady taky - sedával Smetana, když ho už nemocného přivedli, tady se rozčiloval Dvořák, zprudka vyskakoval Janáček. A támhle Martinů, Talich, Ostrčil a tuhle zase Masaryk a Heyrovský. A Hilar, Frejka, Štěpánek, Höger, Tröster, Trnka, Svoboda, Machov... zkrátka všichni. V parteru, na balkonech, v lóžích. Občas se lehce pohne závěs. Dívají se z hloubi. Mlčky říkají: "Tak se, chlapče, předveď. Ukaž, co umíš. Jsme tady." Legion andělů strážných této země... Člověku to zkrátka nedá.
Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 17. 8. 2012