"To není země, to je zahrádka," praví Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. Ano, je! Řekli o ní mnozí hodně pěkného - spíš dřív než teď - a rozhodně nešlo jen o lokální sentiment.
Vezměte třeba hudebníky - klasiky. "Pečujte o ni. A všechno dobře dopadne. Toto je vaše zem!" praví Smetana, zbaven přitroublého nánosu. A Dvořák dodává: "Ta je ale krásná. Vše tak zářící a samozřejmé, jakoby poprvé - kdy chodí Pánbůh a kvete obilí." A Janáček? "Vášeň a cit? Vlastní prapodstata všeho. Sama příroda." - "Od bzučení kovů v hlubinách přes žulu, kručinku až k tetelení nebe. V radostech i strastech, někam patříš," říká Josef Suk. A Martinů, ať zdaleka či zblízka, v sypání křišťálových lustrů: "Čistému vše čisté..."
Hodně jich bylo. Z Čech i z ciziny. Podávajících zprávu o rozmanité neopakovatelnosti vlastních kořenů. Malíři, hudebníci, básníci, filmaři, fotografové, divadelníci... Orchestr, kde každý hrál na jiný nástroj - souzvuk byl však, navzdory rozmanitosti, bohatý, vřelý a hlavně plný! Škoda, že nyní převládá estetika tzv. globálnosti v umění. A ty nerozeznáš Dána od Peruánce, zkrátka Petra od Pavla - a výsledkem je šeď.
Svět bez hranic je sice určen všem - zároveň ale každý někam patří, to je, oč tu běží, vážení!
Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 3. února 2012