Názvy cizích zemí v našich jídlech. Jak se tam dostaly? Proč? Jde o skutečnost? Metaforu, pouťový trik, sen po tajemných dálkách? Anebo o jeden z výrazů - byť naivní - naší touhy někam patřit? Kdoví.
V každém případě by se leckde asi dost divili... Španělský ptáček, mexický a maďarský guláš... A co teprve frankfurtská polévka, vídeňský řízek - o turecké kávě ani nemluvě. Něco víme, něco jsme se doslechli, ostatně ani role představivosti není zanedbatelná.
Se vzdáleností to celé narůstá a nemusí se jednat pouze o jídlo: Patrně nikde nepanuje větší nepořádek než ve španělské vesnici či v tureckém hospodářství. Že by? Německé označení pro totéž - česká vesnice - by nás mělo vést k zamyšlení... Chceme být světoví. Srovnáváme. Máme hanácké Athény, Florencii jižních Čech.
Snažme se. Dělejme vše pro to, aby i v Řecku či v Itálii mohli mluvit o řecké Kroměříži nebo toskánských Budějovicích...
Vladimír Franz, Magazín Lidových novin, 10. 8. 2012