Prosinec 2012

"Netušil jsem, jak dějiny doběhnou umění" - rozhovor s Vladimírem Franzem o opeře Válka s mloky

19. prosince 2012 v 13:21 | Magazín Národního divadla
Motto: "Po více než měsíční zkušenosti s Mloky, kdy jsem kompletní dílo vyslechla několikrát, nemohu než s místními kritiky Franzovi operní prvotiny souhlasit. Jedná se podle mě o blábol nulové (nejen) umělecké hodnoty. Autor nemá krom jiného ani zbla potuchy o umění instrumentace. I přes velikou snahu dirigenta nesčetnými úpravami (transpozice, desítky škrtů, vypouštění hlasů a nástrojových skupin, změny zápisu, totální přepracování dynamického plánu v celé opeře) přetvořit materiál do alespoň trochu přijatelné podoby, je zatím většina těch, kteří se na nastudování musí podílet, operou zhnusena." (anonymní uživatelka Viola dne 11. 12. 2012 v 23:42; diskuse k článku "Pomůže Franzovi Válka s mloky v bitvě o Pražský hrad?" OperaPlus.cz, 25. 10. 2012, http://operaplus.cz/pomuze-franzovi-valka-s-mloky-v-bitve-o-prazsky-hrad/)

Netušil jsem, jak dějiny doběhnou umění
Rozhovor s Vladimírem Franzem, autorem opery Válka s mloky, kterou ve světové premiéře uvede Opera Národního divadla 10. ledna 2013.


ND: Široká veřejnost vnímá vaši postavu především jako netradiční spojení skladatele, výtvarníka a právníka. Jste nerozhodný nebo spíš renesanční bytost?
VF: První skladbičky jsem "složil" v šesti letech a od té doby kontinuálně komponuji. Od mládí mě rovněž zajímalo malířství, mé první obrazy vznikly ve 12 letech a to byla ve spojení s výjimečnými osobnostmi mých budoucích pedagogů jistá východiska, ze kterých se můj vztah k hudbě a malířství rozvíjel paralelně. kladl jsem si otázku, co převládne. Studium práv jsem si zvolil z několika příčin. Jednak se tou dobou nic jiného neotvíralo a jednak na právech kromě učiva má člověk ještě dost času na to, aby se formoval jakožto člověk, jakožto tvůrčí osobnost. a čas na dozrání mi práva dala. Říká se, že umění a právo nemá nic společného, a není to pravda. umění je pojmenování tohoto světa a hledání svých prostředků. Vytvořit vlastní judikaturu, právní normu je stejně těžké jako složit hudební skladbu nebo namalovat obraz, protože na to člověk hledá přesné konkrétní prostředky. Právní uvažování, jakožto systém a stavba, bylo pro mě velmi důležité, protože člověku se dostalo do kostí, že každá věc musí být jasně strukturována.

ND: Jako skladatel jste známý především právě hudbou k divadelním představením. Máte vůbec představu, kolik jste jich složil?
VF: Pohybuje se to kolem 150 a není to jenom nějaká doprovodná náladová hudba! Jsou to skladby trvající hodinu a půl a jedná se o hudbu orchestrální, sborovou, která může i samostatně obstát ve formě svity. Například z hudby k Markétě Lazarové pro Národní divadlo jsem adaptoval svitu-kantátu s názvem Kruhy do ledu.

ND: Pro pražské Národní divadlo jste složil scénickou hudbu k sedmi inscenacím, úspěšný balet pro děti Zlatovláska, ostatně i operu Válka s mloky jste komponoval na objednávku Národního divadla. Jaký k němu máte vztah? Co pro vás Národní divadlo znamená?
VF: Národní divadlo je pro mě něco posvátného. Poprvé jsem zde byl v pěti letech a od té doby je pro mě každá návštěva něco, jako kdyby člověk měl navštívit katedrálu sv. Víta. Jsou to zkrátka posvátná místa, která nevnímáme jako jen něco minulého, Národní divadlo nepovažujeme jen za divadlo, ale skutečně za jakýsi pomník duchovní síly této země. Rád se chodím dívat na alšovu Vlast, na krajiny Vincence Beneše atd. Pro mě to není věc mimo mě. Je to součástí mého já. Mezi prvními představeními jsem viděl Čarostřelce, Dalibora, nebo Příhody lišky Bystroušky, které se mi popravdě nelíbily. když jsem byl pak starší, pobral rozum, chodil jsem sám a učinil jsem velké objevy, např. Bohuslava Martinů. Tou dobou samozřejmě byla (ostatně jako nyní) součástí Národního divadla budova Státní opery, tehdy Smetanova divadla. Sem jsme chodili zadem a viděl jsem všechny inscenace a hostování. Nezapomenutelným zážitkem byla pro mě vídeňskáAriadna na Naxu s karlem Böhmem, Tosca s Galinou Višněvskou v podání moskevského Bolšovo těatru nebo Don Carlos ze Sofie s Nikolajem Gjaurovem v roli Filipa II. To jsou zážitky, které člověku zůstávají na celý život.

ND: vaší první operou se stal Ludus Danielis. Toto dílo jste přepracoval z původního oratoria, opera ale nakonec nebyla nikdy uvedena. Jaké máte pocity, když věnujete spoustu práce nějakému dílu a potom skončí v šuplíku?
VF: To je pro autora "píseň o mrtvých dětech". Mám rád, když se děti vyvedou z hnízda a pak si žijí dál. když mají ale být zavřené v šuplíku, tak je to škoda. Je to špatně i pro mě, protože pak si nemohu říct, tohle jsi udělal dobře, tohle špatně a z toho vyvodit další důsledky.


ND: Něco podobného se vám stalo i s vaší druhou operou - Válkou s mloky. operu jste složil již před sedmi lety. Jak se na své dílo díváte nyní s odstupem času?
VF: Válku s mloky jsem psal od 5. ledna 2005 přibližně do konce května téhož roku. Od té doby jsem napsal spoustu scénické hudby, madrigaly, duchovní operu Údolí suchých kostí, hudební báseň Radobÿl a další, kdy člověk pokračuje ve svém vývoji. Stejně jako Šostakovič zastávám názor, že než 15× přepracovávat symfonii, je lepší věnovat energii na vznik dalších nových symfonií. V té době jsem to lépe neuměl, dělal jsem, co jsem mohl. Vždy, když něco dělám, dělám to naplno.

ND: Válku s mloky jste tedy komponoval zhruba pět měsíců. Běžně pracujete na takto velkých partiturách relativně krátkou dobu?
VF: Pro mě je práce stupňování vnitřního napětí k látce, k níž si musím najít ten poměr, že nesmím být pod ní ale nad ní. To je první moment, který je důležitý. Pak věci nazrávají, když člověk chodí po lese a pomalu si tříbí myšlenky. Jde spíš o to, najít správnou chvíli, kdy se pustit do vlastního realizačního procesu, protože pak už to jede. Jde o to, aby nádoba (tedy člověk) byl už tak natlakován a už to měl v sobě natolik, aby uměl nacházet formulaci, protože umění je projev kvantifikované organizované energie. Je pravda, že člověk, který si zvykl celý život dělat pod tlakem, tak si tlak nechá na poslední chvíli. To ale neznamená, že v dřívější době nevznikají třeba skici a člověk nepřemýšlí o různých rozcestích a řešeních. ale i ve chvíli vlastního procesu komponování oněch rozcestí je mnoho.

ND: Jak jste Válku s mloky komponoval? Měl jste různé varianty, předělával nějaké úseky nebo psal téměř na čisto?
VF: Vždycky je dobré, když se člověk dostane na širé moře, ale nejhorší je provézt loď skalnatou úžinou. Pro mě je důležité vždy vědět, odkud kam to povede. Poté je důležité pojmenovat uzlové gradační body a s těmi se pak váže konkrétní řešení. Musím najít cestu, jak dojet od bodu a do bodu B nejkratší a nejefektivnější cestou. Pochopitelně jsou různá řešení, pro mě je vždycky nejhorší, když mám čtyři řešení, z nichž jedno může být špatné, dvě jsou dobrá a jedno to nejlepší. Jde o to poznat to nejlepší, protože vím, že se to promítne do pokračování ve struktuře díla, třeba nikoli hned následující takt, ale o 20 minut později. A tohle je vždy strašlivý stres, aby to člověk rozhodl správně.

ND: Měl jste námět Války s mloky v hlavě již dříve nebo jste se jím začal zabývat až na popud objednávky Národního divadla?
VF: Válka s mloky je jedno z témat, stejně jako námořníci ponorky kursk, Exupéryho Noční let nebo zpívaný balet Mistr a Markétka, která člověk nosí v hlavě. Akorát hledá, jak by idea dostala hmotné tělo, tím myslím i dramaturgicko-libretistické, což je velmi důležité.

ND: Když se před téměř rokem a půl rozhodlo o nynějším uvedení Války s mloky, dokomponoval jste předehru a udělal několik dalších změn. Jaký byl rozsah těchto změn a důvod?
VF: Předehru si člověk vždycky nechává na poslední chvíli, pokud nemá být samostatným parádním kouskem. Má to být příprava na dílo v jeho náladě, příprava pro hudebníky, aby se rozehráli, pro posluchače, aby konečně schovali bonbony a soustředili se na operu. A je důležité předehrou neporušit stavbu, aby na sebe nestrhla příliš velkou pozornost. Proto je dobré se trefit do intenzity předehry až na konci. Pokud jde o změny, rozšířil jsem třeba scénu, kdy mloci dávají zbytku lidstva možnost, aby někam odjelo. V tomto místě to chtělo větší zastavení a rozšíření závěru. Už i proporčně, když přibyla předehra, spíš bych ji nazval úvodem, tak by potom závěr působil příliš useknutě. To jsou de facto všechny zásadní změny, pak už jsem dělal jen např. instrumentační retuše a pochopitelně jsem počítal s tím, že až se bude věc usazovat, až uvidím konkrétní lidi, tak jim některé věci mohu přizpůsobit, což je logický proces. Je dobré, když jde skladatel naproti interpretům.

ND: Do Války s mloky jste zakomponoval i reklamní bloky, pracuje se se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, předpokládají se filmové dotáčky, svou roli tu sehrají poblikávající hrací automaty, hlavní tahák slavnosti v Morgan Bay je heavy metalová kapela… Jaký mají tyto prostředky cíl?
VF: Prostředky poukazují na manipulaci s masou, společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se těchto prvků nevzdal. Jsou tam ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, protože zkrátka někdo neustále myslí i za vás a vstupuje vám vtíravým způsobem do života. Jedná se o obraz společnosti, která je už naprosto zbahnělá a zpohodlnělá, zblahobytnělá a líná, která se nakonec nechává jenom bavit a těší se vlastní spotřebností. Netušil jsem v roce 2005, že v roce 2012 to bude daleko aktuálnější. Dějiny zde doběhly umění.

Magazín Národní divadlo č. 4, prosinec 2012.


PS: Z rozhovoru s režisérem Davidem Drábkem:

ND: Měla při zvažování nabídky ze strany Národního divadla nějakou roli i postava Vladimíra Franze jako autora?
DD: Vladimír Franz je podnětná, velmi vzdělaná, vášnivá a humorem obdařená persona. Ano, děsí babičky a tety svou kérkou. Ale je to originál, o který se ve společnosti můžete opřít. Hledač a věčný žák. Válka s mloky je i jeho premiérou v pozici operního skladatele.

ND: Vnímáte ze svojí pozice režiséra lehce nestandardní přístup okolí k Válce s mloky, který vychází z aktuálního dění kolem autora opery?
DD: Už po mně chtěli, abych se vyjádřil k tomu, zda není Válka s mloky segmentem páně Franzovy předvolební prezidentské kampaně. Nebo že "nejmenovaný zdroj z divadla" (což je osvědčený našeptavač všech bulvárních zmetků) sdělil veřejnosti, že Franzova partitura vykazuje takové nedostatky, že ji musejí dirigent se sbormistrem z gruntu předělávat. Víte, na to bych dokázal odpovědět jediným výstižným slovem. Ale to slovo je tak sprosté a já jsem syn učitelky, že ho polknu a všem podobným kafralům a samozvaným "majitelům operní pravdy" sdělím pouze toto: nehloupněte a přijďte si udělat názor na Válku s mloky do hlediště Státní opery.

Válka s mloky. Rozhovor s režisérem Davidem Drábkem.
Magazín Národní divadlo č. 4, prosinec 2012.







Tři rozhovory s Vladimírem Franzem

19. prosince 2012 v 11:24 | requin
Při zahájení prezidentské kampaně jsme si, coby údržbáři tohoto blogu (a s ním spojené Domovské stránky Vladimíra Franze), předsevzali, že se budeme i nadále věnovat výhradně monitoringu umělecké činnosti dotyčného a na ni reagujících mediálních výstupů. K rozhodnutí učinit nyní výjimku jsme dospěli po opakovaných útocích mnohdy anonymních (virtuálních) entit na různých blozích, diskusích, profilech či webech týkajících se údajné absolutní neschopnosti Vladimíra Franze formulovat jakoukoli myšlenku a vyjádřit srozumitelně jakýkoli názor. Následující rozhovory dle nás jasně ukazují, že podobné výkřiky jsou buď projevem nechuti či neschopnosti naslouchat, negramotnosti nebo záměrnou (a ubohou) demagogií.

-requin- & -matthew-


Rozhovor s Vladimírem Franzem pro E15: "Vladimír Franz: Ovládnout základy politiky je snazší, než se naučit psát symfonie"

19. prosince 2012 v 10:50 | E15/Petr Horký & Jiří Holuša
Ze všech prezidentských kandidátů působí hudební skladatel a pedagog Vladimír Franz nejméně jako politik. Když mluví o politice, pomáhá si příměry ze světa umění. Mnozí mu proto vyčítají politickou naivitu. Podle Franze však není úkolem prezidenta vládnout, nýbrž být mravním symbolem země. Jako hlava státu by se klidně sešel s dalajlamou, euro ani školné na vysokých školách by zatím nezaváděl. "Náš problém není politický, ale mravní," říká Franz.
|
E15: Jak se bytostný umělec, který dosud neměl s politikou nic společného, rozhodne kandidovat na prezidenta?
VF: Argumentům, že nejsem politik, nerozumím. Já přece nežiji ve vzduchoprázdnu a k politice a společnosti se vyjadřuji celý život svým dílem. Což mimochodem nejsou jenom nějaké "písničky", jak někdo tvrdí, ale věci s nějakým přesahem. A v současné společenské situaci jsem se prostě dostal do fáze, kdy jsem se ptal, zda mi stačí dále se vyjadřovat jen uměleckou zkratkou, anebo bych měl do dění vstoupit jako občan. Myslím, že úsloví "kdo nic nedělá, nic nezkazí" už přestává platit a platí spíše, že kdo nic nedělá, bere na sebe spoluvinu.

E15: Ale nápad s kandidaturou nevzešel od vás ...
VF: Ano, kdyby nepřišla poptávka, asi bych do toho nešel. Ale když přišla a začala narůstat takřka geometrickou řadou, musel jsem k tomu zaujmout postoj. A došel jsem k závěru, že tu odpovědnost na sebe dokážu vzít. Rozhodující pro mne však bylo, že ta iniciativa vznikla naprosto unikátně, svobodně a v podstatě zadarmo si našla vlastní prostředky komunikace. Někdo je asi překvapen, že nepotřebuji rozdávat klobásy, fotit se s Helenou Vondráčkovou a podobně. A přitom to funguje.

E15: Není pořád vaše kandidatura spíše pasivním přijetím role, kterou jste si sám nevybral?
VF: Ne, tak to určitě není. Je to stejné, jako když mám napsat operu nebo symfonii - vím, co a proč chci dělat, ale musí také přijít nabídka z divadla. Do šuplíku to přece psát nebudu. Na druhé straně platí, že se netřesu na koryta, na funkce.

Propast mezi světem sociálních sítí a realitou

E15: Jak se slučuje vaše dosud čistě umělecká zkušenost s politikou? Jde dělat politika uměleckými prostředky?
VF: Jsem přesvědčen, že umění má s politikou mnoho společného. V obojím jde o pojmenovávání věcí, hledání prostředků a vizí. Německý malíř Joseph Beuys řekl, že politika je sociální sochařství. S tím souhlasím. Ovšem problém současné společnosti a většiny oborů včetně umění je to, že všichni jsou okouzleni nástroji, mechanikou, procesy a systémy. Ale to jsou jenom prostředky, nikoli obsah. Ten se vytrácí. Já politickými prostředky nepohrdám. Když řídím orchestr 200 lidí, musím také umět vyjednávat, diskutovat, najít konsenzus. Ale konsenzus nikdy nesmí být byznys. A to si bohužel mnozí politici často pletou.

E15: Nemáte strach, že vaše iniciativa dopadne stejně jako všechny podobné pokusy dělat politiku "jinak"?
VF: Myslím, že ovládnout nezbytné základní prostředky politiky bude jednodušší, než se naučit psát symfonie. Václav Havel byl také z pohledu politické rutiny určitě horší politik než Václav Klaus, ale byl horší jako politik celkově? Já nekandiduji na premiéra a Česko nemá prezidentský systém. Ten rozměr prezidenta je přece především v rovině symbolické.

E15: Kvůli politické nezkušenosti je vám přisuzována určitá naivita. Nesemele vás praktická politika?
VF: Proto, že nemám hned na všechno odpověď, jsem naivní? Tak to přece není. Úkolem prezidenta je pojmenovávat problémy, a to chci dělat. Náš problém není v prostředcích a mechanice fungování státu. Máme stát? Máme. Máme parlament? Máme. Politický systém funguje, někdy lépe, někdy hůře, ale funguje. Problém je v nás, v tom, že společnost zaměnila prostředky a cíle. Je to problém mravní.

E15: Překvapilo vás něco v dosavadní kampani?
VF: Nečekal jsem, že je taková propast mezi virtuálním světem sociálních sítí a realitou. Při ježdění po městech a diskuzích mi lidé kladli naprosto neuvěřitelné otázky. Někteří si mysleli a měli strach, že když podepíšou petici, tak už volí, další vůbec nevěděli, že budou volby. Proto je podle mne důležité jako jednu z prvních věcí po přímé volbě udělat jakousi inventuru prezidentské funkce, co prezident vůbec může a co ne, jaký má funkce smysl. To se v té symbolické rovině možná trochu změní, pokud zvítězí autentický občanský kandidát, který nebude zavázán stranickým sekretariátům.

Ať si to vyžere premiér

E15: Hodně lidí si myslí, že jste liberál, protože jste potetovaný. Takže: jste levičák, pravičák, konzervativec, liberál?
VF: V osobním životě jsem člověk velmi konzervativní. Všichni si myslí alternativec - ani náhodou! Já alternativu považuji jen za neschopnost normální komunikace. Mám rád, když jsou věci na svém místě. Když někam jedu a vím, že je tam dobrá hospoda, že tam je taky za rok a za dva roky. Mám rád, když tyhle věci fungují. Ale to neznamená z hlediska politického, že jsem člověk, který by neměl sociální cítění. Soucítění je jedna ze základních hodnot, kterou by člověk měl mít.

E15: Pojďme zkusit příklady, třeba se víc vybarvíte. Kdyby přijel dalajlama, sešel byste se s ním jako hlava státu?
VF: V každém případě.

E15: Teď představte si situaci - jedete do Číny v doprovodu průmyslníků a oni vám omlátí o hlavu, že nehájíte české zájmy, růst ekonomiky…
VF: To je pěkné. Ale drží nás nad vodou opravdu jen ta Čína? Jsme jenom nějaká prostitutka, která na rohu bude jen někomu dávat, aby se nám dařilo? Hodně pohádek napříč dějinami je o tom, jestli člověk má, nebo nemá ztratit duši. Když ztratíme duši a budeme mít byznys, nebudeme si nakonec vážit ani sami sebe. Ať si to vyžere ministerský předseda, prezident má právo na větší odstup.

E15: Když byl prezidentem Havel, zpravidla mluvil o lidských právech. Klaus o globálním oteplování a euroskepticismu. Co by bylo vaše téma?
VF: To, o čem mluvím se studenty - vzdělání. To, že člověk je součástí přírody. Člověk se vyrval z přírody, ale nemá železné nebo niklové nohy. Nemůže si řezat větev pod zadkem. Neměl by si myslet, že rozum všechno spasí. Rozum vymyslí to nejblbější, pakliže tam není i srdce. Je to jako na konci renesance, kdy se lidé dozvěděli o všem, co bylo dostupné. Snesli život z nebe na zem. Objevili, že země je kulatá, do Evropy připlulo zlato. A stejně nebyli šťastnější. Musela přijít další revoluce - citová, tedy baroko.

E15: Takže čekáme na nové baroko?
VF: Myslím, že ano. Řada lidí dnes prosperuje, má firmy, dře, ale stejně jsou jako křeček v bubínku, nejsou spokojení a mají pocit, že budou, když si předplatí kurz feng šui. Že budou duchovní. Pakliže se o to ale sám člověk nezaslouží, nebude šťastný. Kdo chce muziku, musí si ji umět zahrát. Nechat se jen bavit nestačí.

Bomber ze mě nedělá skinheada

E15: Horké téma je multikulturalismus. Říká se, že selhal, xenofobie vůči Romům a přistěhovalcům sílí. Jak byste to řešil?
VF: Mě úplně vyděsilo, když jsem byl na on-line rozhovoru v Blesku a sto otázek znělo: jste Žid? Já to znám z divadel: když se daří, je všechno v pořádku. Jakmile se nedaří, tak si všímám, že ten má jiné boty, ten jiné kalhoty, ten si dal vepřo knedlo zelo atd. Lidé si začnou své neštěstí projevovat takto. Člověk je jako cibule, má v sobě takové i takové vrstvy a jde o to, jak se aktivují.

E15: Tady je ale netolerance už hodně dlouho…
VF: Česká společnost má pořád pocit jakési méněcennosti. Tady to neprodělalo těch 150 let buržoazního vývoje jako v Nizozemsku nebo Švédsku; schválně jmenuji malé národy. Masaryk říká: dejte tomu 50 let, ať si to lidé osvojí. Já mám například fůru přátel mezi Romy. Kdyby takových pozitivních vztahů bylo víc, hned se posuneme. Třenicemi se to nevyřeší. Ale musí si obě strany jít naproti.

E15: A jak s tím jde dohromady vaše působení mezi skinheady v osmdesátých a devadesátých letech?
VF: Tohle se objevilo najednou začátkem kampaně bez jakékoli snahy zjistit si fakta. Poznal jsem prostředí punku, trampů, bydlel jsem v romské rodině, a když byla amnestie, tak mezi vězni na hlavním nádraží. Zajímaly mě nejrůznější vrstvy společnosti a tedy i tato skupina. Rozhodně to nebylo tak, jak se to interpretuje teď. Všechno byl underground, kde se to míchalo. Chodilo to všechno ke Kafkům, kde bylo otevřeno do tří do rána, také na Újezd. Když byl koncert, tak si ty kapely půjčovaly bubeníka a bylo jedno, jestli Psí vojáci, Tři sestry, Plexis nebo Orlík. Nebylo to ideologizované a už vůbec se to netýkalo něčeho, co je velmi odporné, a to nacismu. Mě jen napadlo, že když je tady nějaká dementní energie, která není směrovaná, tak by ji mohl využít stát a policie, která měla po listopadu poškozenou prestiž. Tak jsem si říkal, jestli by ta energie nešla podchytit a směřovat pozitivně. Byl jsem zúčastněný pozorovatel, navrhl jsem to, neuspěl, a tím to skončilo.

E15: Vy jste inicioval vznik spolku Nové české jednoty. Co to mělo být?
VF: Nová česká jednota měla být společenstvím, v němž lidé vědí, kde se narodili, měli zájem o historii, což mi nevadilo.

E15: Pamětníci ale tvrdí, že jste se identifikoval se skinheady, oblékal se jako oni…
VF: No a když jsem byl mezi pankáči, tak jsem vypadal jako pankáč. Připadá mi směšné říct, že si vezmu křiváka a jsem metalista, vezmu si bombera a jsem skinhead.

E15: A vlastenecké nadšení jste se skinheady sdílel?
VF: Kdybych to měl definovat, tak jsem patriot, jako by měl být každý, ale ne nacionalista. Od malička jsem věděl, kdo je Mánes, Kosárek, Navrátil, Slavíček. V šesti letech jsem znal Smetanu. To neznamená, že neznám třeba kompletní dílo Clauda Moneta. Člověk může být Evropanem jen tehdy, když ví, kam patří. Jako houslista ví, jaká je jeho role v orchestru.

Bez vzdělanosti se nepohneme

E15: Váš program jsou kultura, vzdělanost, morálka. Jak byste chtěl tyto hodnoty jako prezident podporovat?
VF: Zval bych si nejen ministry, ale i lidi, kteří mají peníze, aby si uvědomili, že někam patří. Vzdělání a kultura začínají už od rodiny. Mně matka zpívala, chodili jsme po zámcích, věděl jsem, kde je který kopec, jaká je támhle zřícenina. Pakliže tady nebude základní gramotnost občanská, kulturní, právní i ekonomická, tak to nebude lepší.

E15: Jste pro školné na vysokých školách?
VF: Ve Finsku nemají školné a funguje to. Já si jako vysokoškolský profesor říkám, kdyby studenti platili za zkoušku, tak by tam nechodili třeba pětkrát. Vím, jaká je situace ve školství, musím dělat vedle toho muziku, abych se uživil. Ale jestli to vytrhne školné? Nebude to brzdit sociálně slabé? Aby si brali studenti půjčky, to přináší užitek jen finančním ústavům a bankám.

E15: Jste pro, aby EU byla superstrát a měla jednu vládu, anebo by se spíš měly vracet pravomoci národním státům?
VF: Evropa má společného jmenovatele, starý a nový zákon, antiku. Že se Evropa, ohnisko válek, dohodla, že se naplnil ten moment, který chtěl už kdysi Jiří z Poděbrad, to je úžasné. Otevřené hranice, kulturní a vědecká výměna, to jsou skvělé věci.

E15: Ale?
VF: ...ale Česká republika by měla být jasný suverénní hráč. Který není hlavní jako Německo, a musí tedy hledat spojence, jako byl příklad Visegrádské čtyřky. Asi by mělo Česko vědět, co od té unie vlastně chce. Já moc neslyším o tom, co vlastně dělají poslanci europarlamentu. Jestli tam vůbec jsou. Určitě bychom se měli zajímat víc, abychom se pak nedivili, že někde někdo vypracuje směrnici o tom, že tu budeme pěstovat ananasy.

E15: Co jsou podle vás hlavní národní zájmy Česka?
VF: Abychom byli důstojná, vzdělaná, sebevědomá země, která pracuje na vyřešení vlastních komplexů.

Proč mám řešit Mašíny?

E15: Vzdělanost, morálka, to jsou věci, které souvisejí s tím, koho si společnost vybere za hrdiny. Někteří jsou jasní. Ale co třeba bratři Mašíni? Jsou to hrdinové, nebo vrazi?
VF: Já nevím, proč se pořád řeší Mašíni…

E15: Je to silný příběh.
VF: Příběh to je silný, ale byl bych ještě radši, kdyby proběhl čistě. Já nemám problém se vztáhnout ke Gabčíkovi a Kubišovi, proč mám řešit bratry Mašíny? To není totéž.

E15: Dal byste jim řád za hrdinství?
Klidně, ale měli by přijmout trestní zodpovědnost za toho pošťáka.

E15: Hodně mluvíte o obecném marasmu. Kde se vzal? Byl tu vždy?
VF: Když jsme v roce 1990 stáli na jakési startovní čáře, říkalo se, že zlo je za námi a už bude jen dobře. Ty rychlé, jednorázové věci umíme skvěle - sametová revoluce a podobně. Zase se to mihlo, když umřel Havel, zase se nikdo nehádal a lidem bylo trochu stydno a někomu smutno. Jenže to trvá krátce. Je tu taková netrpělivost. Nepřidala tomu ani skutečnost, že se nepojmenovalo, co je dobře a co špatně. Například ty, co byli v čele NDR nebo Stasi, postavili před soud, padly tresty a řeklo se: toto je špatně. Teď umřel komunistický prokurátor Vaš. To je ale překvapení! To určitě nebyl jen člověk, co někde měl nějakou legitimaci. To jsou dost protivné blechy v sametu. Když projde tohle, tak projde všechno. Na to navazují různé opoziční smlouvy, kdy se všichni dohodnou se všemi. Samozřejmě je to i o ekonomice, mnoha lidem se nedaří dobře. Ale člověk se musí také starat sám, nic nepřijde shůry. A je to také věc vnitřní svobody. Tu člověk nemůže hledat někde jinde než v sobě. Já neocením východ slunce na Bora Bora, když si ho nevšimnu v Říčanech.

E15: Není to spíš národní povaha?
VF: My jsme melancholický národ. Ale pakliže s tím nebudeme nic dělat a budeme jen dřepět a nadávat, tak se nic nezmění a můžeme se utápět ve vlastním splínu. Ale kdekoli jsem jezdil, vždy bylo patrné jedno: že lidé hledají úplně jednoduchý ideál, smysl. Proč se najednou chytl Pán prstenů? Zkuste se dovolat k nějakému operátorovi, to je samé "zmáčkni křížek, zmáčkni hvězdičku, co pro vás mohu udělat", za tu frázi bych střílel. Lidé mají pocit, že nic nezmůžou, pak někde kreslí tykadla. A Pán prstenů dává svědectví, že i když se hýbou světadíly, tak i drobný tvor může donést prsten.

Vladimír Franz (53)
Hudební skladatel, pedagog a výtvarník Vladimír Franz se rozhodl kandidovat na prezidenta poté, co ho skupina nadšenců na sociálních sítích bez jeho vědomí označila za svého kandidáta. Franz je podle Wikipedie nejvíce potetovaný člověk v České republice - kromě vnitřní strany dlaní a ušních boltců má potetované celé tělo. Za scénickou hudbu k divadelním představením získal šestkrát cenu Alfréda Radoka. Franz je rozvedený, má dceru Kristýnu. Jeho současnou partnerkou je fotografka Ida Saudková, bývalá manželka Samuela Saudka a Jiřího X. Doležala.

Petr Horký & Jiří Holuša, E15, 17. 12. 2012,

Rozhovor s Vladimírem Franzem pro Právo: "Vladimír Franz: Vizáž řeším už od začátku volební kampaně. Není to trochu divné?"

19. prosince 2012 v 10:36 | Právo/Jan Martinek
Právo: Ve studentských volbách nanečisto byste jako prezidentský kandidát zvítězil. Nemyslíte si, že je to jen proto, že se mladým lidem líbí vaše neortodoxní vizáž?
VF: Já si toho samozřejmě vážím. Studenti a mladí lidé jsou na prahu života. Vzpomínám si, že když jsem byl v jejich věku, všichni jsme chtěli měnit svět a mysleli jsme si, že to není problém, jen když bude dobrá vůle a lidi budou chtít. Tuto víru, navzdory tomu, že víme, že to není tak jednoduché, bychom neměli ztrácet. Neměli bychom si ji nechat vzít. Co se týče vizáže, tu už řeším od začátku kampaně. Není to trochu divné? Pro mě je vizáž jen přidaná hodnota, ne podstata toho, co jsem. Když se všichni neustále budou vůči druhým jen vymezovat, kde to skončí? Pak nastane doba, kdy se nám někdo nebude líbit proto, že má nějaké boty, a pak proto, že si dal řízek. Pak to půjde do rovin, které budou končit hrůzně. Lidé by měli zapracovat sami na sobě než se pořád starat o druhé.

Právo: Já vaši vizáž neřeším, ptal jsem se na ni v souvislosti s mladými lidmi. Zeptám se jinak: nemají vás v oblibě proto, že pro ně představujete protestní hlas? Aniž by se zajímali o hodnoty, které vyznáváte?
VF: Kdyby to byl protestní hlas, pak to ostatním kandidátům vřele doporučuji a budou to mít v kapse.

Právo: Co jim doporučujete, nechat se potetovat?
Jestli je to opravdu cesta, nebo se to tak jeví... já to nikomu nevnucuji, je to moje věc. Ale říkám si, že mladí lidé zas tak pitomí nejsou. Navíc, a to jsem taky zažil během kampaně, tak když se to hodilo, byli to "naši milí studenti, kteří nám rozhýbali něžnou revoluci", a když se to nehodí, tak to jsou "naivní mladí blázni". Ale tam je mnoho prvků přes sebe: pochopitelně je tu ten aspekt, že je to "cool", nepochybuji o tom. Ukazuje se, že celé tohle století bude století vizuálním. Lidi pomalu přestává zajímat, co kdo říká nebo co dělá, ale jak to vypadá.

Právo: Naopak vymezil se vůči vám prezident Václav Klaus. Prohlásil, že má strach z toho, že by na Hradě seděl Tomio Okamura nebo vy. Posléze řekl, že kdyby vyhráli "někteří kandidáti", měl by chuť emigrovat.
VF: Tyto výroky pana prezidenta mě prostě baví. On má dar v té svojí neuvěřitelné aroganci a ješitnosti to podat tak, že pobaví. Co se týče toho prvního výroku, nevím, co mám společného s majitelem cestovní kanceláře, který to bere jako podnikatelský záměr. Co se týče toho druhého, já si pana prezidenta vážím, ale jestli chce emigrovat, tak ať emigruje. Pokud ne, tak já bych se s ním třeba i rád poradil.

Právo: Na jakou radu byste se ho zeptal?
VF: On je skutečně ostřílený matador a profesionál. Proč se vzdávat rad profesionálů jen proto, že mají třeba jiné názory?

Právo: Kam byste chtěl po svém případném zvolení prezidentský úřad směřovat?
VF: Často se mě jako kandidáta ptají na věci, které prezident nemůže řešit, protože takové pravomoci prostě nemá. Nebude chodit po vesnicích a řešit, že někomu nenesou slepice a došlo droždí. On nemá ani zákonodárnou iniciativu. Hlava státu je symbol, je to váha slova. Pokud ale nový prezident bude občanským kandidátem, měl by pořád uvažovat tak, jak uvažují lidé. Navíc já bych měl silný mandát v tom smyslu, že bych nebyl závislý na politické straně, která by mohla říct -my jsme tě sem dostali, tak teď mlč a dělej, co chceme.

Právo: Myslíte, že takhle to funguje?
VF: Říká že prezident by měl být nadstranický. Já nevím, jestli ano, nebo ne. Ale čím méně by byl nějakým stranám nebo jiným skupinám zavázán, tím je to samozřejmě lepší. Prezident by měl působit na občany směrem dolů. Společnost by se měla probudit a uvědomit si, že není dobré jen sedět a kritizovat. Já jsem neměl kampaň vymyšlenou dopředu, neměl jsem PR týmy a marketingové plány, obsah si diktoval tvar. A najednou se stalo, že lidi si sami zařizovali petiční stánky, dokázali se domluvit a nebyl v tom žádný finanční podtext. Fungovalo to, aniž by lidi někdo nutil, něco jim nařizoval, cpal do toho milióny. To, že společnost tu sebereflexi má a mohla by něco dělat, kdyby chtěla, kdyby měla motivaci, je pro mě dobrá zpráva, i kdyby to nevyšlo.

Právo: Neomezuje se vaše kampaň příliš na velkoměsto? Myslíte si, že máte sympatizanty i na venkově?
VF: Český venkov je kapitola sama pro sebe, tudíž záleží na tom, jak kde. Jsou vesnice, kde jako by se zastavil čas, a vesnice, které jsou neuvěřitelně aktivní a žijí občanským způsobem. Každý týden se tam vymýšlejí nejrůznější akce, všichni se zapojují a atmosféra je úplně jiná než v takové té vesnici, kde jsou všichni zavření za záclonami a posílají na sebe desítky udání na obecní úřad. Já pochopitelně nemám ty prostředky, abych se rozmáchl a plošně oslovil český venkov. Kdyby na to bylo půl roku a bylo pěkně, nebyl všude metr sněhu, tak bych dál jezdil po republice. Ale nedovoluje mi to už ani časový horizont. Tři neděle jsou málo. Forma billboardů je něco, co bych nikdy nedělal. Odvádí mě to od řízení a brání mi to ve výhledu na krajinu. Navíc je tam většinou vedle té tváře napsaná nějaká nebetyčná pitomost. Už jsem k tomu naprosto rezistentní a přestal jsem to vnímat. Nemám čas ani na to, abych objížděl hospodské sály s oblíbenou skupinou českého venkova, třeba s Evou a Vaškem, a sliboval u toho, že bude dobře. To je další věc - spousta lidí slibuje. Jak bude prosperita, jak budeme bojovat proti korupci, jak bude lék na všechno. Kdyby si ale občané seriózně přečetli, co prezident opravdu může, viděli by, že je to populismus. Nejsme ani v prezidentském systému, prezident není premiér číslo dvě. Tomu bych se chtěl vyhnout, žádné alternativní mocenské centrum na Hradě, stínová vláda a podobné věci.

Právo: Podpořil byste například změnu volebního systému na většinový s tím, že by lidé mohli rozdávat i negativní hlasy?
VF: Hovoříme patrně o návrhu Karla Janečka, že ano?

Právo: Já se ptám obecně, ale dejme tomu, Janečkův návrh je momentálně nejznámější.
VF: Když u nás někdo s něčím přijde, tak první reakce je: kdo to je, co tím sleduje? A priori se ho snaží okřiknout. Já jsem jeho návrh četl. Mě by ale daleko víc zajímalo, kdyby odborníci, například politologové, zahájili veřejnou diskusi o dvaceti, třiceti modelech volebního systému, bylo by to pro mě daleko zajímavější než diskuse o tom, jestli je tenhle návrh geniální, nebo úplně tupý. U nás ústava mluví o volné soutěži politických stran, ale to je jen pluralizovaný problém článku 4 staré ústavy, že vedoucí úlohu společnosti má komunistická strana. Neměl by se do toho ale dostat ten občanský rozměr?

Právo: Nemůže se ale ten "občanský systém", pokud by měl nahradit zastupitelskou demokracii, dostat někam až k "vládě ulice"?
VF: Určitě ne. Tady jde o to, aby ten systém byl daleko souvislejší, funkčnější. Poměrné zastoupení má nevýhodu, že já dostanu kandidátní listinu, na které sice můžeme někoho označit, ale kdybych věděl, že kandiduje pan X, o kterém vím, že nic neukradl a ještě to nějaký čas vydrží, bylo by to pro mě příjemnější než nějaký seznam lidí, ve kterém jsou na prvních místech lídři a na konci různí lidé včetně Mařenky, která vaří kafíčko, tak ji odměníme. Co je mi do toho?

Právo: Jak vás tak poslouchám, tak jsme zase u Janečka a jeho dvou kandidátů v jednom obvodě, pozitivních a negativních hlasů.
VF: Bavil jsem se s různými politology, kteří mají pocit, jako by si svůj systém pan matematik ani nepropočítal. Na čem troskotá nejvíc je to, na čem ztroskotal i komunismus - na lidském faktoru. Vůbec se nepočítá s člověkem. Jako kdyby Janeček ani nikdy nebyl na ulici, přijde mi to jako "rozmar sultánova syna". On říká, že mu to tak vyšlo v matematice, a žádná morálka mu nevyšla, nemáme vzorec na morálku. Představte si ty záporné hlasy. Paní X dobře vaří kafíčko, dáme jí dva hlasy, pan Y je schopný, dáme mu 100 hlasů, ale 99 mu to bude závidět, takže nakonec bude mít jeden hlas. A kdo vyhraje? Paní, co vaří kafíčko.

Právo: Když jste mluvil o komunismu, jmenoval byste jako prezident vládu s KSČM?
VF: Pakliže se bude někdo zase ptát, jaká byla chyba Václava Havla, tak je to právě měkký přístup k tomuhle problému.

Právo: Byl byste pro tvrdší přístup?
VF: Stojí proti sobě dvě věci. Prezident slibuje hned v druhé větě slibu, že bude dodržovat ústavu a zákony. Má dbát o stabilitu a demokracii, navzdory tomu, co se mu líbí a nelíbí. Já věřím, že není geopolitická situace jako v roce 1945 a 1948, za hranicemi nám nestojí Severokorejci. Chtěl bych věřit i tomu, že KSČM se už neskládá ze samých Miloušů Jakešů. Pak tady máme něco jiného: myšlenka komunismu snad fungovala jen v jednom případě, kdy jezuité dali dohromady stát na pomezí Argentiny a Brazílie. Tam to nějak prosperovalo, měli všechno společné, a pak byl ten stát zničen. Ale v tomhle století, když si to zbilancujeme, osmdesát miliónů mrtvých v Číně, dvě třetiny Kambodže, o Koreji nemluvím, Barma a tak dále, a nakonec u nás odér těch čtyřiceti let, kdy to taky za to stálo… Jediné, k čemu to vedlo, byl dokonalý systém politické policie. Čili po téhle zkušenosti, že se to vlastně nikde neosvědčilo, se vůči tomu začátkem devadesátých let nevymezit a neříct, že je to špatně… Neříkám, že se mělo věšet, ale mělo se jasně ukázat, toto je špatně. Což se nestalo. Když byla vůle někoho postihnout, tak to najednou nešlo, protože pršelo, nešla elektrika a nejel výtah.

Právo: Tedy k té dnešní KSČM…
VF: Ta se od toho nijak nedistancovala. Chápu, že je pro ni dobrá reklama, že se tak jmenuje. Měla by mít ale aspoň slušnost k tomu, aby se jmenovala jinak. Ostatní strany mají dnešní komunisty jako strašáčka, kterého si ale docela hýčkají. Navíc se chovají jako zakuklené štáby komunistické strany. U nás se perou dvě strany a komunisté říkají, jak by to dělali sami úžasně, kdyby mohli. Když ve Francii Mitterrand řekl komunistům - račte prosím, jen si poslužte, ukažte nám, jak se to má dělat, tak za půl roku bylo vidět, že také neudělali žádný zázrak a bylo hotovo. Teď to beru jako humor, ale možná by stálo za to udělat takový "školní pozemek", vzít kraj nebo okres, kde po tom lidi skutečně touží, ten bych jim klidně přenechal. Kdyby se ukázalo, že je to skutečně takový zázrak, tak hluboce smeknu.

Právo: Tohle se přece v některých krajích po říjnových volbách skutečně děje. Podpořil byste například jihočeské studenty v jejich protestu proti komunistické radní pro školství?
VF: Ti studenti uvažují tím způsobem, jakým se mělo uvažovat před třiadvaceti lety. To znamená: bylo tady čtyřicet let totality, která zničila stavovské cti, zničila osudy lidí, porouchala vnitřní svobodu, a to je zločin. Studenti říkají: když se jich společnost v roce 1989 zbavila, proč je tady máme mít zpátky, a ještě nám mají spravovat resort školství? Já to považuji za jasné a neokoralé uvažování. Studenti musí říct, že se jim to nelíbí. Kdo už jiný?

Právo: Jaký máte názor na některé vládní reformy, například na reformu penzí?
VF: Já jsem nedávno četl studii o tom, že kdybychom každou chvíli neslyšeli o nejrůznějších předražených státních zakázkách a všemožných tunelech, nákupech letadýlek a podobně, tak by tu nebyly schodky v rozpočtu. To je přesně ten schodek, který nám chybí, a přitom jsme v devadesátém roce nezačínali jako Albánie. Kladu si proto otázku, proč, když se někde nedostává, to musí být právě důchodci, proč invalidi? Proč se nesahá na jiné věci? Proč musí být regulační poplatky, když máme na nákup třikrát předražených technologií? My se můžeme bavit, jestli je tady penze vyšší, nebo nižší, ale pokud bych byl prezident, tak na tohle bych upozorňoval, protože ač se nepovažuju za levičáka, tak mám sociální cítění. To není hanba. Nechci působit jako naivní blbec, ale větší zázrak než život není. Prioritou by měl být člověk, jeho narození, jeho důstojný život, jeho odcházení. Teprve potom bych dumal nad tím, jestli máme znovu platit gripeny, které by klidně mohly být v Německu, když jsme spojenci a nad touhle republikou se gripen ani neotočí.

Právo: Jste pro progresivní zdanění?
VF: Ne. Nevím, jestli u nás máme tolik boháčů, aby to opravdu přineslo, co od toho očekáváme, aby to naopak ještě víc nepodvázalo hybnost hospodářství. Kdybychom byli v Miami Beach, tak samozřejmě, ale tam nejsme.

Právo: Jaký je váš pohled na současnou evropskou integraci? Ohledně eurovalu jste nedávno řekl, že byste si nechal poradit, máte-li ho podepsat.
VF: Je důležité, aby Česká republika byla důstojným, hrdým, suverénním členem, který není velkým hráčem jako třeba Německo. My mnohdy nevíme, co od EU máme chtít, to je malér. Co se týče přijetí eura, nebránil bych se tomu, ale vidíme, že v eurozóně jsou teď velké problémy, což je dané různorodostí Evropy. Je rozdíl mezi Portugalcem a Dánem, nejsme jeden americký národ. Nemyslím si ale, že bychom se měli vymezovat tak, jako to teď známe z Hradu, to rozhodně ne. Prezident se stejně tak vymezoval vůči Nobelově ceně míru, on se vlastně vymezuje vůči úplně všemu. Ty poslední tři měsíce, co má, si bude chtít užít, jistě nám připraví ještě další roztomilá překvapení.

Právo: Ke své "skinheadské" minulosti jste se už mnohokrát vyjádřil, ale nevšiml jsem si, že byste kdy reagoval na článek z Reflexu z raných devadesátých let, ve kterém o vás jeden člen tohoto hnutí mluví jako o někom, kdo rád "zpřeráží žebra rákosníkům".
VF: Tohle je vůbec strašně zajímavé. V ten moment, kdy jsem začal naznačovat, že bych přijal kandidaturu, vyšly v novinách tak hnusné články a takové koláže, že jsem se nestačil divit. Já chápu, že nemám za sebou miliardové tunely či politickou zodpovědnost za dvacet let toho marasmu, co tu je, tak se na mě taky musí něco najít, aby byla legrace. Dobrá. V osmdesátých letech mě zajímaly nejrůznější skupiny společnosti, zajímali mě punkeři, trampové, skinheadi, Romové. Zajímalo mě to po sociologické stránce. Celý underground chodil do vinárny Orlík, protože tam bylo otevřeno do tří do rána. V roce 1990 mě u skinheadů zajímalo, jestli by tahle energie, alespoň u chytřejších jedinců, nešla směřovat směrem ke společnosti, ke státu. Tihle lidi potřebují sebepotvrzení a důležitost, nevědí, kde hledat identitu. V tu dobu hledali identitu úplně všichni. Zajímalo by mě, jestli by je nebylo možné směřovat třeba k policii, která měla po listopadu 1989 velmi otřesenou autoritu. Takže jsem to navrhl, poslali mě do p… a tím to pro mě skončilo.

Právo: Ano, já bych ale rád, kdybyste se vyjádřil k těm výrokům, že jste v té době páchal nějaké násilí.
VF: Jsem člověk, který nemá rád násilí. Nikdy jsem se nepral.

Jan Martinek, Právo, 15. 12. 2012

Rozhovor s Vladimírem Franzem pro MfD: "Klausův obzor: kancelář a panelák"

19. prosince 2012 v 10:33 | MfD/Jiří Kubík, Václav Dolejší & Jaroslav Mašek
Prezidentský kandidát Vladimír Franz: Odcházejícího prezidenta označil za ztělesnění zla.

V parlamentních volbách si neuměl vybrat, tak nevolil. Je kritický i k řadě Čechů - kvůli jejich povaze. Ale teď, když při kampani projel republiku, má pocit, že se ve společnosti něco mění. "Lidé strašně chtějí nepropadnout tomu zdejšímu marasmu."

MfD: Jak snášíte vtipy o Avatarovi?
VF: Ať si každý říká co chce. Mně je to úplně jedno.

MfD: Uráží vás to? Nebo se tomu smějete? Nebo vás to těší?
VF: Určitě mě to netěší, ale směju se tomu. A když už jsme začali takhle nevážně: ten Avatar uměl krásně pracovat s ouškama, a to já teda neumím. (směje se)

MfD: Někteří lidé říkají: Hlavně ať není prezidentem Franz, nechci, aby se moje děti bály obrazu ve škole. Co tomu říkáte?
VF: Je to věc tolerance lidí v této zemi. Když byla v kampani vystavena moje fotografie, bylo strašně zajímavé, když přišli Češi: "Jé, co to je?" A když přišli cizinci: "Jé, kdo to je? Co říká? Co chce?" V tom je podstatný rozdíl. Jestli někomu vadí, jak vypadám, ať vydá manuál, jak má člověk vypadat: jakou má mít barvu očí, vlasů, uší, kolik má vážit a měřit.

MfD: Stává se, že k vám někdo přijde a řekne: Pane Franzi, vás volím, vy jste takovej jinej, pěknej?
VF: Budete se divit, ale je to tak. Myslím, že je dobré se na moji vizáž přestat koukat jako na handicap, ale spíš jako na přidanou hodnotu.

MfD: Kdy jste se vlastně pro tetování rozhodl?
VF: Mně se to líbilo odmalička.

MfD: Co vás ovlivnilo? Cestopisné knihy Hanzelky a Zikmunda?
VF: To si nevzpomenu, ale je to možné. Prostě se mi to líbilo. Ono to chce určitý čas se pro tetování rozhodnout, zvyknout si na něj, přijmout ho za své.

MfD: Část těla jste si nechal potetovat už před rokem 1989. Kde se tehdy v socialismu nabízely takové služby?
VF: To se v socialismu nenabízelo. Nechal jsem si to udělat, když jsem byl v Londýně. Obličej ale až po roce 1989. Ten bodyart nabaluje jedno na druhé, je to koncepce, rytmika. To není tak, že chci mít tenhle obrázek a tamten obrázek. Je to rytmizace těla, poznávání těla jiným způsobem. Je to, jako když si otevřete pikslu buráků. Taky to nemá padla.

MfD: Jako že se s tím nedá skončit? Jednou už ale přece není kam.
VF: Člověk nemá více těl, aby pokračoval. Takže někdy s tím skončíte. Taky se s tím dá skončit dřív, když je člověk vytížený, ono to taky zabírá dost času. A toho se mi teď nedostává. Jinak místo by ještě bylo: přiznám se, že mám volné nohy.

MfD: A chtěl byste pokračovat?
VF: No tak: chtěl bych? (zamýšlí se) Až k tomu zase nazraje nálada, proč ne? Momentálně o to neusiluji.

MfD: Už dříve jste několikrát opakoval, že máte velmi mírnou povahu, že nesnášíte agresi, nikdy v životě jste se nepral. Nechcete tím tetováním tuto svou beránčí povahu maskovat? Působit drsněji?
VF: To ne. Nikdy jsem si nechtěl hrát na drsňáka. To bych mohl dělat třeba box, ten by byl mnohem dostupnější. Mně se to prostě líbilo.

MfD: Dobře. Pojďme k vaší prezidentské kampani. Uvádíte v ní mimo jiné: Nikdy jsem nebyl členem KSČ ani jiné strany, do žádné vstoupit nehodlám. Když se od všech odtahujete, kam si vás zařadit? Koho jste třeba volil?
VF: Zprvu mě zaujal třeba program ODS, ale když se začal obsahově vyprazdňovat, tak pro mě byla alternativou Strana zelených. Protože si myslím, že politikou euroatlantické civilizace je hlavně přežití lidí na téhle planetě. Ale bohužel zelení se nakonec projevili víc jako strana než jako někdo, kdo chce hájit takovýto názor. A bohužel člověk přestal mít na výběr. Pro mě to pak byla otázka podobné té, co bych si dal v létě k obědu: kilo shnilého hovězího, nebo kilo shnilého vepřového? Vyberte si!

MfD: Zůstal jste tedy o hladu?
VF: Zůstal jsem v tomto případě vegetariánem. (směje se)

MfD: Takže jste naposledy nešel k volbám?
VF: Mrzí mě to, ale nešel. Vůbec nevím, koho bych si z celého politického spektra měl vybrat. Je otázka, co jsou dnešní politické strany vůbec zač. Občas mi připadá, jako když sedí u stolu čtyři lidi, vůbec nevím, kdo je kdo, a hrajou karty. Chvíli mají v rukou červený, chvíli zelený, chvíli kule a chvíli žaludy. A já se v nich nevyznám.

MfD: To byste měl jako prezident těžké: sedět u toho stolu s nimi. Leda byste jim ty karty míchal.
VF: Leda tak. Pakliže máme mít stranický systém, tak by bylo dobré, aby byla kvalitní pravicová strana a kvalitní levicová strana. Ale opravdu strana, ne nějaká podivná lobby, která není schopná sebereflexe a pořád se točí dokolečka a ztrácí přesvědčivost.

MfD: Je tu aspoň nějaký politik, kterého si vážíte?
VF: Měl jsem rád například Jaroslavu Moserovou. Dobře na mě působí i Miroslava Němcová. Nesympatický mi není ani pan Liška, šéf zelených. Ale jak jsem říkal: ta strana něco strašně promarnila, když byla ve vládě a honila tu dva hlasy pro to, pak tři hlasy pro něco jiného. Podle mě by se měli zabývat tím, jaký má člověk vztah k této zemi, k tvorům, ke zvířatům. Já mám přírodu opravdu rád, a když vidím nejrůznější zásahy, tak mi vstávají vlasy na hlavě.

MfD: Kritizujete nejen politiky, ale i českou povahu. Onehdy jste řekl: "Jsme takový stanový tábor, kde všichni vaří lihovými vařiči a vždycky jeden druhému převrhne kotlík a další se na to se zálibou kouká." Ono to možná nakonec souvisí i s tou politikou, ne?
VF: Nevím, čím to je. Jestli třeba tím, že k nám nedorazila renesance, že jsme se nenaučili normálním způsobem žít na téhle zemi. Většina západních zemí přirozeně prodělala těch dvě stě tři sta let vývoje, ale vzhledem k tomu, že tady to vzniklo z jakéhosi úradku pár národních obrozenců, oni ten obrovský úkol stihli za sto let, a chybí tady to, co říkal Masaryk, že potřebujeme: padesát let klidu, abychom k věcem dospěli a vnitřně si je osvojili. Já jsem odmalička vyrůstal na kultuře a umění, matka mi zpívala, četli mi. Díky dědečkovi jsem v šesti letech věděl, kdo je Chittussi, Mánes, Slavíček… A když člověk vidí, kolik hezkých věcí tady vzniklo, kolik lidí řeklo o této zemi tolik krásných slov, tak se člověka opravdu dotýká malost a mnohdy blbost. Připadá mi to nedůstojné. Když jsem některé své věci prezentoval v USA, tak na Američanech bylo vidět, jak mají radost, že se mi daří. Tady, když jsem dostal pošesté Radokovu cenu, tak jsem si rok neškrtl v žádném divadle.

MfD: Závist?
VF: Je to tak. Zkrátka jsem byl nějak podezřelej.

MfD: Jak byste jako prezident chtěl s tou malostí a blbostí pohnout?
VF: Jde o rozšíření tolerančního horizontu lidí. Tím to začíná. Během totality to dostalo obrovský zásah, když byly zničeny stavovské cti jednotlivých vrstev lidí. Říkám: Pakliže není vlhko, nerostou houby. Je vůbec otázka, jestli ta chuť a vůně totality, která tu byla, nebyla dána lidskými vlastnostmi - nějak víc to sedlo těm nízkým pudům, netoleranci, závisti. Tak před čtyřmi pěti lety mě napadlo, jestli ten komunismus náhodou není vlastnost. Nepřejícnost. Neochota připustit si další věci a tak dále.

MfD: Říkáte před čtyřmi pěti lety. To od revoluce není žádný posun?
VF: Ale jo, když jsem teď v rámci kampaně jezdil napříč republikou a bavil se s lidmi, tak mi to jistou naději vlilo. Člověk těm věcem nesmí tolik podléhat, musí mít pořád v sobě pocit, že to jde. Jinak bychom tady nemohli vůbec existovat.

MfD: K vašim volebním heslům patří "Navrátit stát občanům" a "Chci, aby se společnost probudila." Co si pod tím máme představit?
VF: Jsem autentickým občanským kandidátem. Já jsem si to ani nekupoval, ani jsem nikde neloudil o podporu politické strany či zájmových skupin. Vzniklo to navíc bez finančních pobídek. Jedna z rolí prezidenta je symbol, hlava státu, ale zároveň by v sobě měl mít občanský rozměr. Měl by mít takový ten selský rozum, neustále pojmenovávat věci. Dneska se používá spousta metafor: například odklonění. Proč? To je zlodějina. Nebo šibal? To je gauner. To má dělat prezident. Prostě říct: Pan král je nahý! Kdo jiný to má dělat?

MfD: Co dál byste dělal?
VF: Chtěl bych se snažit o to, aby vznikly různé zákony ohledně politického života, třeba změna financování politických stran, rozkrytí struktur firem, které usilují o státní zakázky, majetkových poměrů politiků a osob jim blízkých. Prezident by měl působit na sebevědomí občanů, vzdělanost, kulturnost. Měl by iniciovat seriózní debatu o změně volebního systému: s odborníky bychom si měli klást otázku, jestli ten náš je funkční, jestli je schopen obnovy. O tom se musí vést seriózní celospolečenská diskuse.

MfD: Tu byste jako prezident musel nejdřív vést s politickými stranami, které se vám zajídají. Šel byste proti nim, takže konflikty by na sebe nenechaly dlouho čekat.
VF: Je to možné, ale možná by to paradoxně vedlo k tomu, že by si politické strany samy uvědomily, co jsou zač, a měly by snahu hledat nějakou novou identitu.

MfD: Nebo by se dohodly a po pětileté zkoušce se vrátily k nepřímé volbě prezidenta.
VF: Všechno je možné. (směje se)

MfD: Nedávno jste na adresu odcházejícího prezidenta Klause řekl: "Poslední dva roky úplně rezignoval na to, aby bral v potaz názory druhých, a tak se stal až jakýmsi ztělesněním zla." To je ostré...
VF: To je. On je pro mě symbolem propojení všech se všemi. On je toho duchovním otcem. Po té úřednické stránce není špatný, ale prezident nemůže být jen úředníkem. Má to být člověk, který má nějaký přesah, charizma. A šarm pana prezidenta Klause? On ty svoje výroky lidem sází, jako by jim mával rudým hadrem před očima. Přistupuje k tomu jako punker, jako by to mělo vypadat tak, aby se to nikomu nelíbilo.

MfD: Otázka odjinud: chtěl byste jako umělec zanechat na Hradě svou stopu?
VF: Já jsem tam paradoxně už stopu měl, protože Václav Havel mě kdysi požádal, abych mu zapůjčil několik obrazů. A když tam přišla pak nová hlava státu, tak jsem ty obrazy měl během čtyř hodin doma. To ale Václavu Klausovi nevyčítám. Vyčítám mu, jaký tady udal tón třeba v architektuře. Po Václavu Havlovi byla opravdu pozvednutá úroveň Pražského hradu, Tančící dům… A co zbude po Klausovi? Palladia, Teska?

MfD: Jak to mohl ovlivnit?
VF: Velmi to mohl ovlivnit. Už jen tím, jak se postavil k návrhu Jana Kaplického na Národní knihovnu. To vše odstartovalo tlak, který nakonec Kaplického uštval k smrti. Ti lidé prostě nepochopili, v čem je velikost jeho návrhu. Ale co byste chtěli po Václavu Klausovi, který celý život pracoval v šedivé, amúzické kanceláři a jehož estetický obzor je omezen pobytem v paneláku?

MfD: Pojďme ke klasické otázce letošních prezidentských voleb: jmenoval byste jako hlava státu vládu, v níž by seděli komunisté?
VF: To je otázka, na kterou ať odpovím tak, či tak, bude to špatně. Sice vím, že komunismus říká, že si mají být všichni rovni a mají mít podle svých potřeb, je to jedna z krásných utopií, ale víme, kam to praxe 20. století dovedla. Ta bilance mrtvých v Rusku, Číně, Kambodži, Vietnamu… I naše zkušenost je strašná. Vůbec nechápu, na co ta strana, která pořád nese stejné jméno, chce navazovat. Proč se musí jmenovat komunistická?

MfD: A teď prosím odpověď na otázku.
VF: Říkám, že osobně na červenou nejezdím. Na druhou stranu je prezident ústavní činitel, který musí dodržovat ústavu a zákony. Čili pakliže vítěz voleb je takový, jaký je, tak ho prezident musí pověřit sestavením vlády. Prezidentovou prioritou je stabilita a zachování demokracie. Bylo by to ale se zatnutými zuby a byla by to strašná cesta k nějakému křížku.

MfD: V 80. letech jste vystudoval práva, ale odmítl se jimi živit. A když jste se chtěl živit malováním a hudbou, tak na to vám zase chybělo oficiální vzdělání.
VF: Potřeboval jsem i sám pro sebe dospět a dozrát ve své umělecké práci. Navíc jsem nebyl v úplném konsenzu se systémem, který tu panoval, ale zároveň jsem neměl to štěstí, abych narazil na lidi, kteří byli v disentu, aby mě směrovali. A pouštět se do toho sám? Takový ranař jsem nebyl. Proto jsem si myslel, že bude lepší, když získám čas k tomu usebrání.

MfD: Proto jste si zvolil dělnickou profesi?
VF: Ano. Například jsem rouboval stromy, což je krásná práce. Měl jsem čas k uzrání názoru nezávislosti.

MfD: Ve svém životopisu uvádíte, že jste od poloviny 80. let našel uplatnění v učňovském školství, kde jste se "snažil pozitivně působit na takzvanou problémovou mládež". O co šlo?
VF: Měl jsem na starosti zájmovou uměleckou činnost v učilišti spojů. To učiliště mělo mít vždycky výstup k nějakému výročí - tehdy byla vlastně jen dvě: Únor a Říjen. Dělal jsem s nimi například Christiana Morgensterna, zkomponoval jsem pro ně suitu Láska a smrt. Malovali jsme v Prokopském údolí.

MfD: A proč v tom životopisu zdůrazňujete to pozitivní působení na problémovou mládež?
VF: Prostě taková situace v těch učňácích byla. A mě zajímaly nejrůznější skupiny společnosti. Zajímalo mě to jednak jako tvůrce, ale i jestli to má nějaké řešení, jestli tomu nelze nějak pomoct. Pohyboval jsem se třeba i mezi punkery. Zajímaly mě nejrůznější skupiny, kdo to je, co to je, jak uvažují. Souviselo to i s undergroundem. Zajímalo mě i prostředí Romů, bydlel jsem v jedné romské rodině v Mostě.

MfD: Taky jste se začátkem 90. let pohyboval mezi skinheady. Připomenu jeden váš nedávný výrok: "Chodil jsem tam, protože mě zajímalo, kam až ti lidé chtějí dojít. Jestli si uvědomí, že je to špatně." Vy jste to věděl hned?
VF: Po listopadu 1989 hledalo všechno novou identitu, stát hledal identitu, prezident dumal, co to je. Měl pocit, že má být nová startovní čára, tak udělal amnestii. Mimochodem, mezi těmi amnestovanými na hlavním nádraží jsem strávil týden, protože mě to zase zajímalo. Já se omlouvám, ale mě prostě zajímala ryze společnost jako zúčastněného pozorovatele.

MfD: Vás to zajímalo čistě pro vaši informaci, nebo jste chystal nějakou sociologickou studii?
VF: Pro mou informaci. Byla to i zkušenost pro uměleckou tvorbu. Jsem moderní dramatik a uvažuju i tímto způsobem.

MfD: A když jste chodil na koncerty a zkoušky skinheadské kapely Orlík, říkal jste jim: Kluci, neblbněte, děláte nesmysly?
VF: Já jsem tam nebyl, abych tam přišel jako kazatel. Mě opravdu zajímalo, co to vůbec je. Ale ne z pohledu hudby, protože já celý život vyrůstám na vážné muzice. Jakákoliv populární hudba, písně, to mě nezajímalo. Ani hudebně, ani textově. Navíc ta muzika je taková, jaká je, a textům stejně není moc rozumět.

MfD: V říjnu jste se nechal slyšet, že i když nebudete zvolen prezidentem, tak si kladete otázku, co si počít s tím neuvěřitelným společenským kapitálem, který jste během kampaně získal. Už to víte?
VF: Já jsem si tohle uvědomil, když jsem projel republiku a najednou viděl - nejen u mladých lidí - že strašně chtějí nepropadnout tomu zdejšímu marasmu. Proto jsem si položil pochopitelnou otázku, co s tím dál, aby společnost neusnula a zase se to nezapouzdřilo. My totiž umíme ta krátkodobá vzplanutí, jako když byla sametová revoluce a všichni ve světě koukali, jak se tady nikdo nehádá, není kriminalita. Ale že bych teď chtěl zakládat politickou stranu? To je otázka. Máme na to precedent Věcí veřejných, že i kdyby to v nich mysleli tisíckrát dobře, tak za dva roky se to změnilo v něco skutečně nedůstojného.

MfD: Tudy vaše cesta nevede?
VF: Nevede. A co se týče nějaké iniciativy: nechtěl bych ani, aby to šlo cestou Vyměňte politiky nebo Děkujeme, odejděte. Měl jsem možnost se potkat s iniciativou Vyměňte politiky a vzbudilo to ve mně víc otázek než čehokoliv jiného.

MfD: Takže?
VF: Možná je nějaká nadace. Hledám pro to formu, aby se ten plamínek, který teď zahořel, udržel nebo aby se aspoň udrželo to teplo z toho plamínku.

MfD: V lednu máte premiéru své opery Válka s mloky ve Státní opeře. Nebudete svou současnou zkušenost chtít přetavit do nějakého dalšího díla?
VF: Určitě to jednou zpracuju. Ještě nevím, jaký žánr si to vynutí. Obsah si hledá tvar a já nejdřív musím ten obsah mít. Pro mě je to neuvěřitelné zrychlení, neuvěřitelně mnoho úhlů nových pohledů na společnost, na lidi. Na nejrůznější kategorie i na to umění. Musím si to trochu utřídit, usebrat. Pak si to začne nutkavě nutit tvar. Zatím ale opravdu nevím, jaký to bude.

Jiří Kubík, Václav Dolejší & Jaroslav Mašek, Mladá fronta Dnes, 7. 12. 2012