Prezidentský kandidát Vladimír Franz: Odcházejícího prezidenta označil za ztělesnění zla.
V parlamentních volbách si neuměl vybrat, tak nevolil. Je kritický i k řadě Čechů - kvůli jejich povaze. Ale teď, když při kampani projel republiku, má pocit, že se ve společnosti něco mění. "Lidé strašně chtějí nepropadnout tomu zdejšímu marasmu."
MfD: Jak snášíte vtipy o Avatarovi?
VF: Ať si každý říká co chce. Mně je to úplně jedno.
MfD: Uráží vás to? Nebo se tomu smějete? Nebo vás to těší?
VF: Určitě mě to netěší, ale směju se tomu. A když už jsme začali takhle nevážně: ten Avatar uměl krásně pracovat s ouškama, a to já teda neumím. (směje se)
MfD: Někteří lidé říkají: Hlavně ať není prezidentem Franz, nechci, aby se moje děti bály obrazu ve škole. Co tomu říkáte?
VF: Je to věc tolerance lidí v této zemi. Když byla v kampani vystavena moje fotografie, bylo strašně zajímavé, když přišli Češi: "Jé, co to je?" A když přišli cizinci: "Jé, kdo to je? Co říká? Co chce?" V tom je podstatný rozdíl. Jestli někomu vadí, jak vypadám, ať vydá manuál, jak má člověk vypadat: jakou má mít barvu očí, vlasů, uší, kolik má vážit a měřit.
MfD: Stává se, že k vám někdo přijde a řekne: Pane Franzi, vás volím, vy jste takovej jinej, pěknej?
VF: Budete se divit, ale je to tak. Myslím, že je dobré se na moji vizáž přestat koukat jako na handicap, ale spíš jako na přidanou hodnotu.
MfD: Kdy jste se vlastně pro tetování rozhodl?
VF: Mně se to líbilo odmalička.
MfD: Co vás ovlivnilo? Cestopisné knihy Hanzelky a Zikmunda?
VF: To si nevzpomenu, ale je to možné. Prostě se mi to líbilo. Ono to chce určitý čas se pro tetování rozhodnout, zvyknout si na něj, přijmout ho za své.
MfD: Část těla jste si nechal potetovat už před rokem 1989. Kde se tehdy v socialismu nabízely takové služby?
VF: To se v socialismu nenabízelo. Nechal jsem si to udělat, když jsem byl v Londýně. Obličej ale až po roce 1989. Ten bodyart nabaluje jedno na druhé, je to koncepce, rytmika. To není tak, že chci mít tenhle obrázek a tamten obrázek. Je to rytmizace těla, poznávání těla jiným způsobem. Je to, jako když si otevřete pikslu buráků. Taky to nemá padla.
MfD: Jako že se s tím nedá skončit? Jednou už ale přece není kam.
VF: Člověk nemá více těl, aby pokračoval. Takže někdy s tím skončíte. Taky se s tím dá skončit dřív, když je člověk vytížený, ono to taky zabírá dost času. A toho se mi teď nedostává. Jinak místo by ještě bylo: přiznám se, že mám volné nohy.
MfD: A chtěl byste pokračovat?
VF: No tak: chtěl bych? (zamýšlí se) Až k tomu zase nazraje nálada, proč ne? Momentálně o to neusiluji.
MfD: Už dříve jste několikrát opakoval, že máte velmi mírnou povahu, že nesnášíte agresi, nikdy v životě jste se nepral. Nechcete tím tetováním tuto svou beránčí povahu maskovat? Působit drsněji?
VF: To ne. Nikdy jsem si nechtěl hrát na drsňáka. To bych mohl dělat třeba box, ten by byl mnohem dostupnější. Mně se to prostě líbilo.
MfD: Dobře. Pojďme k vaší prezidentské kampani. Uvádíte v ní mimo jiné: Nikdy jsem nebyl členem KSČ ani jiné strany, do žádné vstoupit nehodlám. Když se od všech odtahujete, kam si vás zařadit? Koho jste třeba volil?
VF: Zprvu mě zaujal třeba program ODS, ale když se začal obsahově vyprazdňovat, tak pro mě byla alternativou Strana zelených. Protože si myslím, že politikou euroatlantické civilizace je hlavně přežití lidí na téhle planetě. Ale bohužel zelení se nakonec projevili víc jako strana než jako někdo, kdo chce hájit takovýto názor. A bohužel člověk přestal mít na výběr. Pro mě to pak byla otázka podobné té, co bych si dal v létě k obědu: kilo shnilého hovězího, nebo kilo shnilého vepřového? Vyberte si!
MfD: Zůstal jste tedy o hladu?
VF: Zůstal jsem v tomto případě vegetariánem. (směje se)
MfD: Takže jste naposledy nešel k volbám?
VF: Mrzí mě to, ale nešel. Vůbec nevím, koho bych si z celého politického spektra měl vybrat. Je otázka, co jsou dnešní politické strany vůbec zač. Občas mi připadá, jako když sedí u stolu čtyři lidi, vůbec nevím, kdo je kdo, a hrajou karty. Chvíli mají v rukou červený, chvíli zelený, chvíli kule a chvíli žaludy. A já se v nich nevyznám.
MfD: To byste měl jako prezident těžké: sedět u toho stolu s nimi. Leda byste jim ty karty míchal.
VF: Leda tak. Pakliže máme mít stranický systém, tak by bylo dobré, aby byla kvalitní pravicová strana a kvalitní levicová strana. Ale opravdu strana, ne nějaká podivná lobby, která není schopná sebereflexe a pořád se točí dokolečka a ztrácí přesvědčivost.
MfD: Je tu aspoň nějaký politik, kterého si vážíte?
VF: Měl jsem rád například Jaroslavu Moserovou. Dobře na mě působí i Miroslava Němcová. Nesympatický mi není ani pan Liška, šéf zelených. Ale jak jsem říkal: ta strana něco strašně promarnila, když byla ve vládě a honila tu dva hlasy pro to, pak tři hlasy pro něco jiného. Podle mě by se měli zabývat tím, jaký má člověk vztah k této zemi, k tvorům, ke zvířatům. Já mám přírodu opravdu rád, a když vidím nejrůznější zásahy, tak mi vstávají vlasy na hlavě.
MfD: Kritizujete nejen politiky, ale i českou povahu. Onehdy jste řekl: "Jsme takový stanový tábor, kde všichni vaří lihovými vařiči a vždycky jeden druhému převrhne kotlík a další se na to se zálibou kouká." Ono to možná nakonec souvisí i s tou politikou, ne?
VF: Nevím, čím to je. Jestli třeba tím, že k nám nedorazila renesance, že jsme se nenaučili normálním způsobem žít na téhle zemi. Většina západních zemí přirozeně prodělala těch dvě stě tři sta let vývoje, ale vzhledem k tomu, že tady to vzniklo z jakéhosi úradku pár národních obrozenců, oni ten obrovský úkol stihli za sto let, a chybí tady to, co říkal Masaryk, že potřebujeme: padesát let klidu, abychom k věcem dospěli a vnitřně si je osvojili. Já jsem odmalička vyrůstal na kultuře a umění, matka mi zpívala, četli mi. Díky dědečkovi jsem v šesti letech věděl, kdo je Chittussi, Mánes, Slavíček… A když člověk vidí, kolik hezkých věcí tady vzniklo, kolik lidí řeklo o této zemi tolik krásných slov, tak se člověka opravdu dotýká malost a mnohdy blbost. Připadá mi to nedůstojné. Když jsem některé své věci prezentoval v USA, tak na Američanech bylo vidět, jak mají radost, že se mi daří. Tady, když jsem dostal pošesté Radokovu cenu, tak jsem si rok neškrtl v žádném divadle.
MfD: Závist?
VF: Je to tak. Zkrátka jsem byl nějak podezřelej.
MfD: Jak byste jako prezident chtěl s tou malostí a blbostí pohnout?
VF: Jde o rozšíření tolerančního horizontu lidí. Tím to začíná. Během totality to dostalo obrovský zásah, když byly zničeny stavovské cti jednotlivých vrstev lidí. Říkám: Pakliže není vlhko, nerostou houby. Je vůbec otázka, jestli ta chuť a vůně totality, která tu byla, nebyla dána lidskými vlastnostmi - nějak víc to sedlo těm nízkým pudům, netoleranci, závisti. Tak před čtyřmi pěti lety mě napadlo, jestli ten komunismus náhodou není vlastnost. Nepřejícnost. Neochota připustit si další věci a tak dále.
MfD: Říkáte před čtyřmi pěti lety. To od revoluce není žádný posun?
VF: Ale jo, když jsem teď v rámci kampaně jezdil napříč republikou a bavil se s lidmi, tak mi to jistou naději vlilo. Člověk těm věcem nesmí tolik podléhat, musí mít pořád v sobě pocit, že to jde. Jinak bychom tady nemohli vůbec existovat.
MfD: K vašim volebním heslům patří "Navrátit stát občanům" a "Chci, aby se společnost probudila." Co si pod tím máme představit?
VF: Jsem autentickým občanským kandidátem. Já jsem si to ani nekupoval, ani jsem nikde neloudil o podporu politické strany či zájmových skupin. Vzniklo to navíc bez finančních pobídek. Jedna z rolí prezidenta je symbol, hlava státu, ale zároveň by v sobě měl mít občanský rozměr. Měl by mít takový ten selský rozum, neustále pojmenovávat věci. Dneska se používá spousta metafor: například odklonění. Proč? To je zlodějina. Nebo šibal? To je gauner. To má dělat prezident. Prostě říct: Pan král je nahý! Kdo jiný to má dělat?
MfD: Co dál byste dělal?
VF: Chtěl bych se snažit o to, aby vznikly různé zákony ohledně politického života, třeba změna financování politických stran, rozkrytí struktur firem, které usilují o státní zakázky, majetkových poměrů politiků a osob jim blízkých. Prezident by měl působit na sebevědomí občanů, vzdělanost, kulturnost. Měl by iniciovat seriózní debatu o změně volebního systému: s odborníky bychom si měli klást otázku, jestli ten náš je funkční, jestli je schopen obnovy. O tom se musí vést seriózní celospolečenská diskuse.
MfD: Tu byste jako prezident musel nejdřív vést s politickými stranami, které se vám zajídají. Šel byste proti nim, takže konflikty by na sebe nenechaly dlouho čekat.
VF: Je to možné, ale možná by to paradoxně vedlo k tomu, že by si politické strany samy uvědomily, co jsou zač, a měly by snahu hledat nějakou novou identitu.
MfD: Nebo by se dohodly a po pětileté zkoušce se vrátily k nepřímé volbě prezidenta.
VF: Všechno je možné. (směje se)
MfD: Nedávno jste na adresu odcházejícího prezidenta Klause řekl: "Poslední dva roky úplně rezignoval na to, aby bral v potaz názory druhých, a tak se stal až jakýmsi ztělesněním zla." To je ostré...
VF: To je. On je pro mě symbolem propojení všech se všemi. On je toho duchovním otcem. Po té úřednické stránce není špatný, ale prezident nemůže být jen úředníkem. Má to být člověk, který má nějaký přesah, charizma. A šarm pana prezidenta Klause? On ty svoje výroky lidem sází, jako by jim mával rudým hadrem před očima. Přistupuje k tomu jako punker, jako by to mělo vypadat tak, aby se to nikomu nelíbilo.
MfD: Otázka odjinud: chtěl byste jako umělec zanechat na Hradě svou stopu?
VF: Já jsem tam paradoxně už stopu měl, protože Václav Havel mě kdysi požádal, abych mu zapůjčil několik obrazů. A když tam přišla pak nová hlava státu, tak jsem ty obrazy měl během čtyř hodin doma. To ale Václavu Klausovi nevyčítám. Vyčítám mu, jaký tady udal tón třeba v architektuře. Po Václavu Havlovi byla opravdu pozvednutá úroveň Pražského hradu, Tančící dům… A co zbude po Klausovi? Palladia, Teska?
MfD: Jak to mohl ovlivnit?
VF: Velmi to mohl ovlivnit. Už jen tím, jak se postavil k návrhu Jana Kaplického na Národní knihovnu. To vše odstartovalo tlak, který nakonec Kaplického uštval k smrti. Ti lidé prostě nepochopili, v čem je velikost jeho návrhu. Ale co byste chtěli po Václavu Klausovi, který celý život pracoval v šedivé, amúzické kanceláři a jehož estetický obzor je omezen pobytem v paneláku?
MfD: Pojďme ke klasické otázce letošních prezidentských voleb: jmenoval byste jako hlava státu vládu, v níž by seděli komunisté?
VF: To je otázka, na kterou ať odpovím tak, či tak, bude to špatně. Sice vím, že komunismus říká, že si mají být všichni rovni a mají mít podle svých potřeb, je to jedna z krásných utopií, ale víme, kam to praxe 20. století dovedla. Ta bilance mrtvých v Rusku, Číně, Kambodži, Vietnamu… I naše zkušenost je strašná. Vůbec nechápu, na co ta strana, která pořád nese stejné jméno, chce navazovat. Proč se musí jmenovat komunistická?
MfD: A teď prosím odpověď na otázku.
VF: Říkám, že osobně na červenou nejezdím. Na druhou stranu je prezident ústavní činitel, který musí dodržovat ústavu a zákony. Čili pakliže vítěz voleb je takový, jaký je, tak ho prezident musí pověřit sestavením vlády. Prezidentovou prioritou je stabilita a zachování demokracie. Bylo by to ale se zatnutými zuby a byla by to strašná cesta k nějakému křížku.
MfD: V 80. letech jste vystudoval práva, ale odmítl se jimi živit. A když jste se chtěl živit malováním a hudbou, tak na to vám zase chybělo oficiální vzdělání.
VF: Potřeboval jsem i sám pro sebe dospět a dozrát ve své umělecké práci. Navíc jsem nebyl v úplném konsenzu se systémem, který tu panoval, ale zároveň jsem neměl to štěstí, abych narazil na lidi, kteří byli v disentu, aby mě směrovali. A pouštět se do toho sám? Takový ranař jsem nebyl. Proto jsem si myslel, že bude lepší, když získám čas k tomu usebrání.
MfD: Proto jste si zvolil dělnickou profesi?
VF: Ano. Například jsem rouboval stromy, což je krásná práce. Měl jsem čas k uzrání názoru nezávislosti.
MfD: Ve svém životopisu uvádíte, že jste od poloviny 80. let našel uplatnění v učňovském školství, kde jste se "snažil pozitivně působit na takzvanou problémovou mládež". O co šlo?
VF: Měl jsem na starosti zájmovou uměleckou činnost v učilišti spojů. To učiliště mělo mít vždycky výstup k nějakému výročí - tehdy byla vlastně jen dvě: Únor a Říjen. Dělal jsem s nimi například Christiana Morgensterna, zkomponoval jsem pro ně suitu Láska a smrt. Malovali jsme v Prokopském údolí.
MfD: A proč v tom životopisu zdůrazňujete to pozitivní působení na problémovou mládež?
VF: Prostě taková situace v těch učňácích byla. A mě zajímaly nejrůznější skupiny společnosti. Zajímalo mě to jednak jako tvůrce, ale i jestli to má nějaké řešení, jestli tomu nelze nějak pomoct. Pohyboval jsem se třeba i mezi punkery. Zajímaly mě nejrůznější skupiny, kdo to je, co to je, jak uvažují. Souviselo to i s undergroundem. Zajímalo mě i prostředí Romů, bydlel jsem v jedné romské rodině v Mostě.
MfD: Taky jste se začátkem 90. let pohyboval mezi skinheady. Připomenu jeden váš nedávný výrok: "Chodil jsem tam, protože mě zajímalo, kam až ti lidé chtějí dojít. Jestli si uvědomí, že je to špatně." Vy jste to věděl hned?
VF: Po listopadu 1989 hledalo všechno novou identitu, stát hledal identitu, prezident dumal, co to je. Měl pocit, že má být nová startovní čára, tak udělal amnestii. Mimochodem, mezi těmi amnestovanými na hlavním nádraží jsem strávil týden, protože mě to zase zajímalo. Já se omlouvám, ale mě prostě zajímala ryze společnost jako zúčastněného pozorovatele.
MfD: Vás to zajímalo čistě pro vaši informaci, nebo jste chystal nějakou sociologickou studii?
VF: Pro mou informaci. Byla to i zkušenost pro uměleckou tvorbu. Jsem moderní dramatik a uvažuju i tímto způsobem.
MfD: A když jste chodil na koncerty a zkoušky skinheadské kapely Orlík, říkal jste jim: Kluci, neblbněte, děláte nesmysly?
VF: Já jsem tam nebyl, abych tam přišel jako kazatel. Mě opravdu zajímalo, co to vůbec je. Ale ne z pohledu hudby, protože já celý život vyrůstám na vážné muzice. Jakákoliv populární hudba, písně, to mě nezajímalo. Ani hudebně, ani textově. Navíc ta muzika je taková, jaká je, a textům stejně není moc rozumět.
MfD: V říjnu jste se nechal slyšet, že i když nebudete zvolen prezidentem, tak si kladete otázku, co si počít s tím neuvěřitelným společenským kapitálem, který jste během kampaně získal. Už to víte?
VF: Já jsem si tohle uvědomil, když jsem projel republiku a najednou viděl - nejen u mladých lidí - že strašně chtějí nepropadnout tomu zdejšímu marasmu. Proto jsem si položil pochopitelnou otázku, co s tím dál, aby společnost neusnula a zase se to nezapouzdřilo. My totiž umíme ta krátkodobá vzplanutí, jako když byla sametová revoluce a všichni ve světě koukali, jak se tady nikdo nehádá, není kriminalita. Ale že bych teď chtěl zakládat politickou stranu? To je otázka. Máme na to precedent Věcí veřejných, že i kdyby to v nich mysleli tisíckrát dobře, tak za dva roky se to změnilo v něco skutečně nedůstojného.
MfD: Tudy vaše cesta nevede?
VF: Nevede. A co se týče nějaké iniciativy: nechtěl bych ani, aby to šlo cestou Vyměňte politiky nebo Děkujeme, odejděte. Měl jsem možnost se potkat s iniciativou Vyměňte politiky a vzbudilo to ve mně víc otázek než čehokoliv jiného.
MfD: Takže?
VF: Možná je nějaká nadace. Hledám pro to formu, aby se ten plamínek, který teď zahořel, udržel nebo aby se aspoň udrželo to teplo z toho plamínku.
MfD: V lednu máte premiéru své opery Válka s mloky ve Státní opeře. Nebudete svou současnou zkušenost chtít přetavit do nějakého dalšího díla?
VF: Určitě to jednou zpracuju. Ještě nevím, jaký žánr si to vynutí. Obsah si hledá tvar a já nejdřív musím ten obsah mít. Pro mě je to neuvěřitelné zrychlení, neuvěřitelně mnoho úhlů nových pohledů na společnost, na lidi. Na nejrůznější kategorie i na to umění. Musím si to trochu utřídit, usebrat. Pak si to začne nutkavě nutit tvar. Zatím ale opravdu nevím, jaký to bude.
Jiří Kubík, Václav Dolejší & Jaroslav Mašek, Mladá fronta Dnes, 7. 12. 2012