Leden 2013

Z rozhovoru s Peterem Gáborem

31. ledna 2013 v 22:50 | Robert Rohál / Novinky.cz
(...)
I tentokrát spolupracujete - co se scénické hudby týká - s Vladimírem Franzem...
Sugestivní hudba Vladimíra Franze dýchá s postavami, znepokojuje a drží napětí. Pomáhá zhmotnit komplikované a často labilní nitro postav. Vysílá signály harmonie i konfliktu se sebou samým.
(...)

Smrtihlav otevírá otázky lidské morálky a cti, uvedl před premiérou režisér Peter Gábor. Robert Rohál, Novinky.cz, 29. 1. 2013.

Vladimír Franz: Rozhovor pro Národní divadlo

31. ledna 2013 v 21:34 | Pavel Petráněk
Již od útlého dětství jste měl vřelý vztah k hudbě, divadlu a výtvarnému umění, studijní léta jste ale prožil na právnické fakultě. Jak to bylo s vaším studiem?

Své první skladbičky jsem "složil" v šesti letech a od té doby kontinuálně komponuji. Když jsem byl na gymnáziu, tak mě paní profesorka směrovala ke skladatelským osobnostem Miroslavu Rajchlovi a následně k Vladimíru Sommerovi, což je bezpochyby dobrá škola. Tudíž jsem si hudebního studia užil také dost.

Od mládí mě rovněž zajímalo malířství, mé první obrazy vznikly ve 12 letech, tehdy jsem miloval Adolfa Kosárka či Františka Kavána. Soukromě jsem studoval malbu u Karla Součka, profesora na Akademii výtvarných umění, a Andreje Bělocvětova, velkého, ještě nedoceněného malíře.

To byla jistá východiska, ze kterých se můj vztah k hudbě a malířství rozvíjel paralelně, nějakým způsobem jsem s oběma obory léta koexistoval. Kladl jsem si otázku, co převládne. Pokud jde o divadlo, bylo pro mě iniciačním procesem setkání s Josefem Henkem. To byla velká postava české rozhlasové režie, ale i divadelní, a takováto setkání mají opravdu zásadní význam. Studium práv jsem si zvolil z několika příčin. Jednak se tou dobou nic jiného neotvíralo a jednak na právech kromě učiva má člověk ještě dost času na to, aby se formoval jakožto člověk, jakožto tvůrčí osobnost. A čas na dozrání mi práva dala. Říká se, že umění a právo nemá nic společného, ale není to pravda. Umění je pojmenování tohoto světa a hledání svých prostředků. Vytvořit vlastní judikaturu, právní normu je stejně těžké jako složit hudební skladbu nebo namalovat obraz, protože na to člověk hledá přesné konkrétní prostředky. Právní uvažování, jakožto systém a stavba, bylo pro mě velmi důležité, protože člověku se dostalo do kostí, že každá věc musí být jasně strukturována.

Prvním vaším zaměstnáním v hudební profesi bylo místo korepetítora v Divadle pracujících v Mostě. Co ve vašem případě tato funkce obnášela?

Má funkce se skutečně jmenovala korepetítor, protože nebyla položka "skladatel divadla". Vzniklo to tak, že jsem v roce 1985 udělal absolventské divadelní představení Král jelenem v DISKu, na jehož základě dostal režisér Zbyněk Srba a pětice herců nabídku angažmá v Mostě. Režisér Srba si vymohl, že s touto skupinou půjde také skladatel a tím začalo v Mostě období, ve kterém jsme spolu připravovali taková představení jako Filosofská historie, Cirkus Humberto, s Josefem Henkem jsem dělal Novou komedyji o Libuši, s Pavlem Pecháčkem Lucernu... Na tato představení se dodneška vzpomíná a tenkrát na to jezdily autobusy až z Prahy.

Výše uvedené ovšem neznamená, že bych jako korepetítor také nenastudovával nějakou věc. Např. jsem nastudoval Ježkovu hudbu ke Zpívajícím Benátkám Adolfa Hoffmeistera, kde samozřejmě vyvstávaly i různé úkoly. Jaroslav Ježek totiž složil hudbu pro konkrétní představení, které mělo konkrétní scénické požadavky, a ty v mosteckém představení třeba vůbec nebyly, čili bylo třeba dokomponovat různé záležitosti, ale tak, aby to nikdo nepoznal.

A osobní tečka na závěr ke korepetování: Díky němu jsem si úplně strhal hlasivky.

Scénická hudba a divadlo vůbec vás tedy provází od samých profesních počátků až dodnes. Jako skladatel jste známý především právě hudbou k divadelním představením. Máte vůbec představu, kolik jste jich složil?

Pohybuje se to kolem 150 a není to jenom nějaká doprovodná náladová hudba! Jsou to skladby trvající hodinu a půl a jedná se o hudbu orchestrální, sborovou, která může i samostatně obstát ve formě svity. Například z hudby k Markétě Lazarové pro Národní divadlo jsem adaptoval svitu-kantátu s názvem Kruhy do ledu.

Které scénické hudby si nejvíce ceníte?

Na mé skladatelské cestě byly milníky, které pro mě něco znamenaly. Samozřejmě musím počítat prvotinu z roku 1981, která tehdy ještě nevznikla pro profesionální divadlo, ale pro naše divadlo, které jsme založili na právnické fakultě v dobách, kdy se říkalo, že opera je už mrtvá. Prvotina nese název Opera ještě nezemřela, a jedná se vlastně o neoklasicistní operku, v níž si mohou zazpívat i laici. Směrodatným pro můj osud byl Gozziho Král jelenem v DISKu, důležitá je mostecká Nová komedyje o Libuši z hlediska čistoty práce a pohledu, co je hudba na jevišti. Dalším mezníkem, který je pro mě hodně podstatný, je hudba k Hodině mezi psem a vlkem v pražském Spolku Kašpar. Tehdy Václav Havel, právě se navrátivší z vězení, na to napsal do tehdy ještě ilegálních Lidových novin recenzi. Určitě musím zmínit inscenaci Osm a půl (a půl) s režisérem J. A. Pitínským ve zlínském divadle a hned návaznou Její pastorkyni. Podstatnou inscenací je pro mě také Durychovo Bloudění pro Národní divadlo. Tou dobou jsem prožíval nelehká období a byla to pro mě jistá katarze. A samozřejmě již zmíněná Markéta Lazarová. Rozhodně nechci zapomenout na hudbu ke Znamení kříže pro Městské divadlo v Brně, která žije samostatným životem jakožto cyklus madrigalů Zářící noc na texty Juany de la Cruz. Dalším mezníkem byl Amfitryon, v němž jsem si vyzkoušel kvartetní sazbu, a následně na to Smrt Pavla I., kde jsem se ponořil do ruského světa, který mám velmi rád, do světa Petrohradu Andreje Bělyje, kde žlutozelenou mlhou cválá rozžhavený měděný jezdec. Sbory, orchestr, je to prostě takový obraz zmaru a moci. Zajímavým dílem je pro mě rovněž obraz vnitřku hlavy, hudba k inscenaci Stavitel Solness v Olomouci.

Pro pražské Národní divadlo jste složil scénickou hudbu k sedmi inscenacím, úspěšný balet pro děti Zlatovláska, ostatně i operu Válka s mloky jste komponoval na objednávku Národního divadla. Jaký k němu máte vztah? Co pro vás Národní divadlo znamená?

Národní divadlo je pro mě něco posvátného. Poprvé jsem zde byl v pěti letech a od té dobyje pro mě každá návštěva,jako kdybych měl navštívit Katedrálu sv. Víta. Jsou to zkrátka posvátná místa, která nevnímáme jako jen něco minulého. Národní divadlo nepovažujeme jen za divadlo, ale skutečně za jakýsi pomník duchovní síly této země. Rád se chodím dívat na Alšovu Vlast, na krajiny Vincence Beneše atd. Pro mě to není věc mimo mě. Je to součástí mého já. K Národnímu divadlu mám velmi intimní a blízký poměr. Nejprve jsem sem chodil samozřejmě s rodiči. Mezi prvními představeními jsem viděl Čarostřelce, Dalibora, nebo Příhody lišky Bystroušky, které se mi popravdě nelíbily. Když jsem byl pak starší a pobral rozum, chodil jsem sám a učinil jsem velké objevy, např. Bohuslava Martinů. Tou dobou samozřejmě byla (ostatně jako nyní) součástí Národního divadla budova Státní opery, tehdy Smetanova divadla. Sem jsme chodili zadem a viděl jsem všechny inscenace a hostování. Nezapomenutelným zážitkem byla pro mě vídeňská Ariadna na Naxu s Karlem Bohmem, Tosca s Galinou Višněvskou v podání moskevského Bolšovo těatru, nebo Don Carlos ze Sofie s Nikolajem Gjaurovem v roli Filipa II. To jsou zážitky, které člověku zůstávají na celý život...

Na levé ruce máte vytetovaný portrét Bohuslava Martinů...

Martinů byl pro mě největší zjevení, když jsem objevoval tento svět, stejně jako Smetana, Dvořák, Mahler, Wagner, Janáček, Brahms, Penderecki, Boulez, Bruckner, Szymanowski. Dodnes je pro mě Martinů křišťálový, cudný hlas někoho, kdo se vymanil z post- mahlerovsko, wagnerovsko, brahmsovsko... hnědé kaše a měl pud sebezáchovy, že hudební jazyk musí očistit, a pud sebezáchovy, že odešel jinam stejně jako Josef Šíma nebo Jan Zrzavý, že se česká citovost musí kvantifikovat, aby se nerozbahnila sama v sobě a neutonula. Mám rád třeba i Šostakoviče pro jeho úpornou snahu najít komunikační kód s lidmi, obzvlášť když si uvědomíme, že žil v zemi, kde cokoliv formulovat písemně by mohlo stát život. Přestože hudbě obětoval mnoho, tak ji dokázal uchovat nedotčenou.

Za své scénické hudby jste získal 6x Cenu Alfréda Radoka. Motivuje vás to k další práci? Jaký mají tato ocenění pro vás význam?

Po sametové revoluci byly zrušeny tituly národních a zasloužilých umělců, ale zdálo se, že to lidem chybí, proto vzápětí začaly vznikat jiné ceny a v dnešní době každý může dávat nějakou cenu. Význam cen je dnes až devalvovaný. Bojím se, že spíš by bylo těžší najít někoho, kdo v této zemi žádnou cenu nedostal. Ono to bohužel nemá motivaci ani tu prestižní. Když jsem dostával už šestého Radoka, tak to budilo nevoli a v divadlech jsem potom nedostal jakoukoliv možnost něco dělat. I žurnalisté, kteří by se měli spíše zabývat tím, co člověk přinesl hudební dramatice za 20 let souvislé práce, spíše rozebírali, že jsem vyhrál zase já. Takže taková cena je člověku spíše k neužitku než k užitku.

Při práci na hudbě k činohře nejste asi tolik svobodný, jako při komponování jiných skladeb. Nevadí vám to?

To je sice možné, ale pakliže je režisér múzický, tak ví, že hudba je nonverbální dramaturgie a já nedělám hudbu proto, abych zničil inscenaci nebo pošlapal ego režiséra. Pakliže to režisér pochopí, tak vzniká další energie, která se dá integrovat do celku a pak je to báječné.

Jak moc se s režisérem ovlivňujete?

Nejlepší je, když si s některými režiséry nemusíme ani nic říkat, že uvažujeme de facto stejně. Např. s režisérem Jiřím Pokorným se mi stalo při práci na Její pastorkyni, že mě v noci něco napadlo, šel jsem k telefonu a Pokorný mi oznámil, že ho v tuto chvíli napadlo totéž.

Vaší první operou se stal Ludus Danielis. Toto dílo jste přepracoval z původního oratoria, opera ale nakonec nebyla nikdy uvedena. Jaké máte pocity, když věnujete spoustu práce nějakému dílu a potom skončí v šuplíku?

To je pro autora "píseň o mrtvých dětech". Mám rád, když se děti vyvedou z hnízda a pak si žijí dál. Když mají ale být zavřené v šuplíku, tak je to škoda. Je to špatně i pro mě, protože pak si nemohu říct, tohle jsi udělal dobře, tohle špatně a z toho vyvodit další důsledky.

Něco podobného se vám stalo i s vaši druhou operou - Válkou s mloky. Operu jste složil již před sedmi lety. Jak se na své dílo díváte nyní s odstupem času?

Válku s mloky jsem psal od 5. ledna 2005 přibližně do konce května téhož roku. Od té doby jsem napsal spoustu scénické hudby, madrigaly, duchovní operu Údolí suchých kostí, hudební báseň Radobýl a další, kdy člověk pokračuje ve svém vývoji. Společně s Šostakovičem zastávám názor, že než 15x přepracovávat symfonii, je lepší věnovat energii na vznik dalších nových symfonií. V té době jsem to lépe neuměl, dělal jsem, co jsem mohl. Vždy, když něco dělám, dělám to naplno. Pochopitelně poté člověk získá další zkušenosti a zpětně vidí, že by něco udělal jinak, lépe. Jen jsem si nechal otevřený úvod k opeře, dokud nedojde k inscenování, a tím pádem si úvod vynutil i práci na závěru.

Válku s mloky jste tedy komponoval zhruba pět měsíců. Běžně pracujete na takto velkých partiturách relativně krátkou dobu?

Pro mě je práce stupňování vnitřního napětí k látce, k níž si musím najít poměr, že nesmím být pod ní, ale nad ní. To je první moment, který je důležitý. Pak věci nazrávají, když člověk chodí po lese a pomalu si tříbí myšlenky. Jde spíš o to, najít správnou chvíli, kdy se pustit do vlastního realizačního procesu, protože pak už to jede. Jde o to, aby člověk byl už tak natlakován a už toho měl v sobě tolik, aby uměl nacházet formulaci, protože umění je projev kvantifikované organizované energie. Je pravda, že člověk, který si zvykl celý život dělat pod tlakem, tak si tlak nechá na poslední chvíli. To ale neznamená, že v dřívější době nevznikají třeba skici a člověk nepřemýšlí o různých rozcestích a řešeních. Ale i v okamžiku, kdy dochází k vlastnímu procesu komponování, tak oněch rozcestí je každou chvíli mnoho.

Jak jste Válku s mloky komponoval? Měl jste různé varianty, předělával nějaké úseky nebo psal téměř na čisto?

Vždycky je dobré, když se člověk dostane na širé moře, ale nejhorší je dovést loď skalnatou úžinou. Pro mě je důležité vždy vědět, odkud a kam to povede. Poté je důležité pojmenovat uzlové gradační body a s těmi se pak váže konkrétní řešení. Musím najít cestu, jak dojet od bodu A do bodu B nejkratší a nejefektivnější cestou. Pochopitelně jsou různá řešení, pro mě je vždycky nejhorší, když mám čtyři řešení, z nichž jedno může být špatné, dvě jsou dobrá a jedno to nejlepší. Jde o to poznat to nejlepší, protože vím, že se to promítne do pokračování ve struktuře díla, třeba nikoli hned následující takt, ale o 20 minut později. A tohle je vždy strašlivý stres, aby to člověk rozhodl správně. Je to rozhodovací činnost.

Měl jste námět Války s mloky v hlavě již dříve nebo jste se jím začal zabývat až na popud objednávky Národního divadla?

Válka s mloky je jedno z témat, stejně jako námořníci ponorky Kursk, Exupéryho Noční let nebo zpívaný balet Mistra Markétka, která člověk nosí v hlavě. Akorát hledá, jak by idea dostala hmotné tělo, tím myslím i dramaturgicko-libretistické, což je velmi důležité.

Když se před téměř rokem a půl rozhodlo o nynějším uvedení Války s mloky, dokomponoval jste předehru a udělal několik dalších změn. Jaký byl rozsah těchto změn a důvod?

Předehru si člověk vždycky nechává na poslední chvíli, pokud nemá být samostatným parádním kouskem. Má to být příprava na dílo v jeho náladě, příprava pro hudebníky, aby se rozehráli, pro posluchače, aby konečně schovali bonbony a soustředili se na operu. A je důležité předehrou neporušit stavbu, aby na sebe nestrhla příliš velkou pozornost. Proto je dobré se trefit do intenzity předehry až na konci.

Pokud jde o změny, rozšířil jsem třeba scénu, kdy mloci dávají zbytku lidstva možnost, aby někam odjelo. V tomto místě to chtělo větší zastavení a rozšíření závěru. Už i proporčně, když přibyla předehra, spíš bych ji nazval úvodem, tak by potom závěr působil příliš useknuté. To jsou de facto všechny zásadní změny, pak už jsem dělal jen např. instrumentační retuše a pochopitelně jsem počítal s tím, že až se bude věc usazovat, až uvidím konkrétní lidi, tak jim některé věci mohu přizpůsobit, což je logický proces. Je dobré, když jde skladatel naproti interpretům.

Již na opeře Ludus Danielis jste spolupracoval s libretistou Rostislavem Křivánkem, kterého jste přizval rovněž ke spolupráci na opeře Válka s mloky a následně na opeře Údolí suchých kostí. Jak se vám s ním spolupracuje?

S Rostislavem Křivánkem jsem se seznámil v DISKu při spolupráci na Králi jelenem. Rostislav je velmi schopný básník a textař. Má jednu výhodu - dokáže se vyjadřovat jak vázanou tak nevázanou řečí, dokáže se vyjadřovat řečí, která má i dané metrum. Znám spoustu básníků, kteří si jedou to své a když po nich chce člověk něco jiného, tak toho nejsou mocni nebo se jim nechce. Rostislav dokáže briskně reagovat a vytvořit, co je třeba. Má navíc dar, že dokáže shromáždit i materiál okolo námětu a pak je na mně i na něm dramaturgická práce, aby se z trojnásobně většího materiálu různým odebíráním dostal výsledný tvar. Libretista je pro mě nesmírně důležitá osoba. Měl by vědět, že opera se řídí jinými prostředky než činohra nebo film.

Zasahujete sám do libreta?

Ano, třeba po stránce metrické. Například se stane, že libretistovi pošlu svou představu formou jiné básničky nebo říkanky, zejména počtem slabik, aby na to nějak zareagoval i z hlediska, kolik toho má být zhudebněno. Nebo nápady, které další významy by dramaturgicky bylo dobré do stavby dát. Tím nechci omezovat právo libretisty, které se snažím pokud možno ctít. Ale hlídám někdy i tvar, aby vznikaly analogie mezi jednotlivými místy, můstky, aby se dílo provázalo, protože pak máme volné ruce pro práci s nejrůznějším i slohotvorným uvažováním a znaky.

Spolupracujte na libretu od začátku s konkrétní vidinou zhudebnění nebo čekáte na hotový tvar libreta, do kterého zasahujete zpětně?

Samozřejmě se o tom bavíme od začátku, ale Rostislav přinese velmi hotové libreto a já s ním začnu nakládat a pochopitelně, když si to žádá ještě úpravy, tak o tom diskutujeme dál, ale vycházíme už z nějakého tvaru, ke kterému jsme dohodou dospěli před tím.

Já sám jsem schopen psát texty, ale nemám dar, abych mohl zhudebňovat vlastní text, protože myslím, že bych se akorát sčítal, ale člověk se má v tomto smyslu násobit. Pro mě je dialog a interakce daleko zajímavější. Když si to vyjádřím po svém v textu, tak si to nemusím ještě ilustrovat hudbou.

Jak moc jste se s libretistou drželi Čapkovy předlohy?

Nešlo o to mechanicky převést Čapkův román do operního libreta a pak hudby. Šlo o to najít jiný tvar, kde se budou akcentovat témata. Jedno téma je ohrožení jedné civilizace druhou s tím, že první civilizace využívá druhou a tyje z ní do té míry, až si ta druhá uvědomí sebe sama a je zle. Toto je společné s Čapkem. V opeře je ještě druhé téma, které Čapek už tolik nemá, a to je manipulace společnosti nejrůznějšími způsoby, aby z občana byl jenom tvor, který nemyslí a je poddajný, protože jeho jedinou metou je spotřeba a bavit se. Děj opery se neodehrává v Praze, kde pan Povondra stále medituje, co bude, až bude. Vycházíme z Čapkovy zprávy v románu, že jakýsi Fred hledá Minnii na Floridě, kde už došlo k propadu celých pevnin, čili oproti Čapkovi, který spíš válku s mloky předjímá, předvídá, opera už se za války přímo děje. Opera je volně podle Karla Čapka. Vztah mezi originálem a operou je stejný asi jako mezi Piknikem u cesty bratří Strugackých a Tarkovského filmem Stalker.

V libretu k Válce s mloky jsou použité tři písňové texty Jiřího Suchého. Na jakém místě jsou zařazeny a jakou mají úlohu?

Někdy v 60. letech chtěl Václav Kašlík vytvářet Válku s mloky a geniální textař a básník Jiří Suchý mu napsal asi deset písňových textů. Bohužel z nějakých příčin zůstalo jen u těch textů. Suchého texty jsem četl a jsou samozřejmě jako vždy od něj krásné, ale otázka je, jestli by to dohromady nebyl jiný tvar než hudební drama, pro které jsme se rozhodli. Čili hledal jsem cestu, aby písně vyzněly, že je někdo zpívá jako záminku pro dramatické chování. První dvě zpívá Billy Bingo uprostřed veselice na náměstí. Jedna je pohodová, jedna je akční roztleskávací budovatelský pochod. Třetí píseň je naopak použitá proti pochodu jako truc Jensena, jedné z hlavních postav, což se jí také vymstí, neboť ji zabijí za to, že jim ruší zábavu.

Jste také autorem symfonických variací na píseň Jiřího Šlitra Co jsem měl dnes k obědu. Je vám poetika Suchého a Šlitra něčím blízká?

Už ve třech letech jsem měl nejoblíbenější skladbu Zdá se mi, že jsem motýl a naopak jiné písně Suchého a Šlitra jsem bytostně nesnášel, např. Babeta šla do světa. Nicméně pochopitelně tvorba Suchého a Šlitra je klasika. Je to jeden z kořenů české divadelnosti. Jejich divadlo ovlivnilo estetiku celé jedné epochy. Když jsme založili divadlo Kytka někdy v roce 1981, tak určitá vztažnost k dvojici Suchý - Šlitr tam musela být. Je mi blízká výrazná melodická charakteristika spojená s básnickým textem. Proto, když už jsem se pohyboval ve vážných dramatech a přišla nabídka od Suchého, abychom spolu dělali Pokušení sv. Antonína jako zpěvohru, tak jsem zajásal! Byla to hezká spolupráce.

Do Války s mloky jste zakomponoval i reklamní bloky, pracujete se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, předpokládají se filmové dotáčky, svou roli tu sehrají poblikávající hrací automaty, hlavní tahák slavnosti v Morgan Bay je heavymetalová kapela... Jaký mají tyto prostředky cíl?

Prostředky poukazují na manipulaci s masou, společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se těchto prvků nevzdal. Jsou tam ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, protože zkrátka někdo neustále myslí i za vás a vstupuje vám vtíravým způsobem do života. Jedná se o obraz společnosti, která je už naprosto zbahnělá a zpohodlnělá, zblahobytnělá a líná, která se nakonec nechává jenom bavit a těší se vlastní spotřebností. Netušil jsem v roce 2005, že v roce 2012 to bude daleko aktuálnější. Dějiny zde doběhly umění.

Součástí objednávky Národního divadla bylo, že musíte Válku s mloky zkomponovat z praktických provozních důvodů pro obsazení klasického divadelního orchestru. Kdybyste neměl toto provozní omezení, čím by se lišila partitura?

Popravdě řečeno, principy bych neměnil, pokud jde o prostředky, tak by tam asi přibylo pár nástrojů. Ne moc. Možná víc žesťů, bicí. Když vím, že dělám smyčcový kvartet, tak si musím vystačit se smyčcovým kvartetem. Prostě to je zadání a tak jsem s tím pracoval. Kdybych měl zadání, že tam má být pět saxofonistů, tak tam bude pět saxofonistů, nechápu to jako omezení. Kdybych to chápal jako omezení, nemohl bych to dělat.

Měl jste jako výtvarník nějakou svou konkrétní představu o výtvarném nebo režijním pojetí opery?

Ano, vizuálně jsem si to představoval. Vždy si opticky představuji to, co skládám. A obráceně: Mám obraz a vždy, když se podívám na jedno místo s kameny, vždy mně vytane na mysli jedna pasáž z Borise Godunova a nevím proč.

Uvažujete o nějaké další opeře?

Člověk na to nahlíží z hudebně-dramatického hlediska. Myslím, že ideální pro komorní soustředěnou operu by byl Čapkův Povětroň. To je velmi exkluzivní záležitost pro operu, kdy ústřední postava je definovaná z těch nejrůznějších stran, což nechává hudebně-dramatické interpretaci neuvěřitelný prostor. Hudebním dramatem klasického střihu by byla Balada o Jurajovi Čupovi z Čapkových Povídek z druhé kapsy. Pro mě je nesmírnou výzvou zpívaný balet Mistr a Markétka. Kdysi jsem se tomu chtěl věnovat, ale zjistil jsem, že titulní postavy by neměly být zpívané. Jestli by mohl někdo zpívat, tak jedině ze svity ďáblovy, otázka je, jestli ďábel. Otevírají se tam neuvěřitelné světy, které může skladatel nějakým způsobem pojmout a stavět. Láká mě tam bohatost a barvitost jednotlivých prostředí. Na témbrovou rozhlasovou operu by byl vhodný Exupéryho Noční let. Neustále jsem se zaobíral Radeckého pochodem Josepha Rotha, ale to by nezvládl ani Debussy v té křehkosti, kterou to chce. Neuchopitelný sen. Monology námořníků ponorky Kursk bych si představoval spíše jako symfonii, přestože je to neuvěřitelně silné dramatické téma.

Pro mě je důležité, pro koho skládám, kdo to bude interpretovat. Ono si to diktuje všechny konkrétní prostředky. Ve Smetanových operách máme krásné barytonové árie, protože Smetana věděl, že je bude zpívat Josef Lev. Napsat operu či symfonii je stejné jako natočit opulentní film nebo udělat jezdeckou sochu, napsat román.

Na práci se vždy velmi těším, ale je to zároveň neuvěřitelné vnitřní pnutí a pochopitelně velmi vyčerpávající, aby to vyšlo beze zbytku, tak jak člověk chce, jaký je jeho záměr. Představa, že to píši jen tak do šuplíku, je ubíjející a smrtící. Nesu v sobě určitá témata, ale je nezbytné, aby k tomu byla poptávka, to je důležité.

Jak vnímáte operu obecně?

Opera pro mě znamená vysoce stylizovaný superlativní útvar. Znamená luxusní útvar, znějící architekturu rozprostřenou v čase.

Jak byste sám charakterizoval svůj hudební jazyk?

Hudební jazyk vychází z člověkova gesta, z jeho trpělivosti či netrpělivosti, a pak obsahuje různá rezidua, vklady, které dostal. Pro mě bylo jedním z impulzů v mládí, že jsem si sám pro sebe nastudoval varhanní koncerty Františka Xavera Brixiho. Pro mě byly impulzem úpravy Krčkových písní. Šanson a melodická linka jako hlavní prvek kromě rytmu. Pro mě není problém svařit dohromady dvě stylová uvažování, aniž bych měl pocit, že se mi to rozpadne. Opravdu by pro mě nebyl problém spojit gregoriánský chorál a dechovku, protože to jsou dvě ruce jednoho těla, to je důležité. Spíš mám rád hudbu, která je na pomezí tonality. Vážím si čistých konstrukcí, i když nejsem konstruktivistického naturelu. Jsem člověk, který vnímá hudbu. Přestože vím, že hudební skladba má mít stavbu a strukturu, tak ji vnímám srdcem a hledám, proč je ta hudba muzikou. Nechci, aby to vypadalo, že se pasuji na nějakého eklektika nebo člověka, který neví, co chce a nic ho nenapadá, ale pro mě je hudba jazyk komunikace a já komunikuju stejně jako dýchám a chodím.

Pavel Petráněk. Vladimír Franz: Válka s mloky. Program k představení. Národní divadlo. Leden 2013.

V únoru má v Ostravě premiéru Smrtihlav – drama o vzpomínkách a paměti

30. ledna 2013 v 12:47 | Kulturissimo.cz / redakce
V ostravském Divadle Antonína Dvořáka bude 2. února premiérově uvedeno drama Smrtihlav. V hlavní roli se představí Igor Orozovič, čerstvý adept na Cenu Thálie, hudbu k představení složil Vladimír Franz. Zneklidňující drama uznávaného německého autora Martina Walsera řeší otázky viny, a to z pohledu minulostí zdánlivě nezatíženého teenagera: vztah osmnáctiletého Rudy k otci po odhalení jeho nacistické minulosti kolísá mezi zatracením a pochopením.

Hlavními motivy dramatu s hamletovskými motivy Smrtihlav jsou vzpomínky a paměť, a tomu odpovídá i hudba. Její autor Vladimír Franz říká: "Hudba ke Smrtihlavovi bude komorní, v rovině určité nasládlosti a líbeznosti bude vytvářet takovou podivnou slupku, která vlastně nemá půdu pod nohama. To je princip těchto věcí vůbec: neblahé záležitosti se maskují podobou kýče nebo něčeho velmi libého."

Maturant Ruda Goothein se z jednoho dopisu dozví o spoluvině svého otce na zločinech nacistů. Jeho postoj kolísá mezi láskou a úděsem, pochopením a odsouzením, zřejmě je to postoj samotného Walsera, obsahující dvojlomnost pohledu na generaci otců, jejich vinu a minulost. Ruda Goothein se vůči svému otci i vůči své lásce z dětství rozhodne zajít až do krajnosti. Přes sílu nastoleného tématu ovšem příběh nepostrádá ironický humor. Právě proto je hra Martina Walsera místy až groteskním thrillerem, který nepřestává překvapovat tím, kam se vyvíjí. V hlavní roli diváci uvidí čerstvého držitele nominace na Cenu Thálie Igora Orozoviče.

Martin Walser se narodil v roce 1927 ve Wasserburgu u Bodamského jezera, kde dodnes žije. Má na kontě dlouhou řadu bilancujících románů, zapsal se také jako dramatik a esejista. Veškerá jeho tvorba má jeden obecný znak: Martin Walser velmi jasně zaujímá stanovisko k dnešku, zejména k politickému a společenskému dění Německa.

Kulturissimo.cz, 29. 1. 2013

S hudebníkem a výtvarníkem Vladimírem Franzem nejen o jeho nové opeře Válka s mloky

29. ledna 2013 v 14:49 | Jarmila Balážová / ČRo6
Hostem Jarmily Balážové byl profesor Vladimír Franz, výtvarník a zejména hudebník oceněný za své dílo šest krát cenou Alfréda Radoka a dalšími.

Širšímu, neveřejnému, publiku se stal známým svoji kandidaturou na prezidenta České republiky, kdy v prvním kole získal 350 tisíc hlasů. Jarmila Balážová se spíše soustředila na jeho život umělecký a zhudebnění Války s mloky.

Songy a myšlenky, Český rozhlas 6, Jarmila Balážová, 27. 1. 2013, 23:30


Komunikace je pro Válku s mloky jen zbožným přáním

29. ledna 2013 v 11:40 | Petr Kadlec / Aktuálně.cz
Opera samozřejmě není román. Autoři operní Války s mloky - skladatel Vladimír Franz a libretista Rostislav Křivánek - navíc tvořili jenom "s využitím motivů a postav ze stejnojmenného románu Karla Čapka". Přesto se člověk neubrání srovnání. Zatímco z Čapkovy Války s mloky mrazí, Franzova opera ve výsledku nudí. Proč?

"Autory opery na románu zaujalo především téma nekonečné lidské neschopnosti uvědomit si rodící se nebezpečí, zpupné sebevědomí a jistota nadřazenosti lidské rasy, která je přesvědčena, že cokoli vytvoří, je také schopna bez problémů ovládat," píší Franz a Křivánek.

Jenže tyto programové teze se v jejich opeře nepodařilo přesvědčivě ztvárnit. Ani v libretu, ani v hudbě - a ani na scéně. Divadlu chybí drama a hudba působí ve své stylové rozrůzněnosti vlastně bezradně.

Příběh a libreto: schematičnost

Děj opery se narodil z několika řádek Čapkova románu (ne těch nejpodstatnějších), ve kterých telegrafista Fred Dalton zpravuje svět o mořské vlně, která ve Fort Jacksonu spláchla 30 domů a 70 lidí, přičemž v telegramech neopomene pozdravovat svoji dívku Minnie Lacostovou.

V mločí opeře brojí poštovní úředník Fred Dalton (Václav Sibera) proti mločímu nebezpečí a Salamander Syndikátu v Morgan Bay, v jehož čele stojí Olivier Lascott (Richard Haan). Jak už to tak bývá, Fred zároveň miluje Lascottovu dceru Minnie (Marie Kobielska). Mocný manažer se chce troufalého pošťáka zbavit, poštve na něj zmanipulovaný dav morganbayských a Fred je vyhnán. Dav ovšem záhy smete mořská vlna. Jediní přeživší jsou Fred - a Lascott. Když se ukáže, že katastrofu mají na svědomí mloci, zešílí. Kde se vezme, tu se vezme Minnie, která katastrofu šťastnou náhodou taky přežila. Chief Salamander v čele mločí armády propouští lidské zajatce. A sbor mloků zpívá: "Tajemství naší duše je voda hluboká."

Čili máme tu: 1) aktivistický příběh jedince proti postupující zkáze, 2) love-story, 3) scény, které mají ukázat manipulaci lidí spotřebou a zábavním průmyslem. Trochu moc věcí najednou, jejichž výsledkem je bohužel schematičnost. Té napomáhá také úroveň libreta.

Když Poseidón (Petr Kotvald) v kvazimuzikálové show zpívá "Oceán je slané vody nekonečný lán…", je to docela vtipné. Když se ale Fred a Minnie ve vážně míněném milostném duetu vzájemně opájejí slovy: "Ty a já, jenom my a hejna planet kolem, kam půjdem, nikdo neví. Stanem se údolím, snad vyroste z nás strom. (…) Budeme věčně plout. Necháme za sebou všechno to, čím jsme byli. Ať jeden druhého se můžem nadechnout," je to poněkud slabomyslné.

Libreto se rozsvítí, když si tvůrci půjčují tři písňové texty Jiřího Suchého psané v roce 1980 pro Václava Kašlíka (a jeho plánované mloky). Stačí slyšet slova: "Páni, buďte přichystáni na setkání s novým sokem. Vaše dámy znenadání laskati se počnou s mlokem." - a člověk si uvědomí rozdíl oproti zbytku opery.

Na druhou stranu: schematické příběhy a chatrná libreta existují zhruba tak dlouho jako samotný žánr opery. Je jen málo takových skvostů jako Figarova svatba, Carmen nebo Jenůfa, kde se příběh skvěle pojí s hudbou. V případě mnoha slavných oper je častější, že výborná hudba vítězí nad problematickým libretem.

Neškodné potvůrky

Franz používá v opeře mnoho hudebních řečí, které vybírá zhruba z posledního století ("hudba se pohybuje v rozšířené tonalitě od diatonické masové písně po polyfonní či aleatorní plochu").

Jinými slovy: vážnohudební disonance symfonického orchestru střídá podbízivý muzikál, ale i heavy-metal, přesně předepsané pasáže ústí do partií, kde se hudebníci mají pokoušet o "Totální agresivní chaos!"

I Karel Čapek ve svém románu používá různé žánry: depeše, rozhlasová hlášení, reportáž, dokument, politické zprávy z novin atd. U Čapka se ovšem propojují a vykreslují jeden příběh. Ve Franzově opeře jsou to nestmelené hudební světy poskládané k sobě.

Paradoxně nejzdařilejší jsou u Franze muzikálové části, které mají ukazovat mediální masáž lidí v Morgan Bay prostřednictvím jednoduché hudební zábavy. Jinak převládá hudba bez výrazných myšlenek, která působí tísnivě (což řekněme je v souladu s tématem), ale zároveň vlastně bezradně. Jako by se nepojily ani jednotlivé nástroje, předepsané v partituře, k výraznější hudební řeči. I hudba přitom může mít tvář a charakter. A skladatelé mohou mít svůj osobitý rukopis. V této opeře tomu tak není.

David Drábek šel v režii Války s mloky často až do karikatury, hlavně v prvním dějství. Jenže tam, kde byla hudba (patrně) myšlena vážně, třeba v milostném duetu Freda a Minnie, to působí zmatek. Což se týká i scény a kostýmů: jak brát vážně postavu šéfa salamandřího syndikátu Lascotta, když vypadá jako J. R. Ewing, nebo když na scéně vidíte ty nejotřepanější atributy konzumního světa včetně hracích automatů?

A když se mloci, kteří mají představovat TO NEBEZPEČÍ, kolébají po jevišti jako neškodné potvůrky s hlavou E. T. Mimozemšťana? Velký bílý pudl, který se pravidelně zjevuje na scéně a ze kterého nakonec po setkání s mloky zůstane jen pár bílých kostí, je mi taky záhadou. Asi nějaký symbol...

Dílo, které i přes snahu nepromlouvá

Hudební výkony orchestru, zpěváků a sboru mi přišly spíše standardní. Herecká stránka spíše ochotnická. S čestnými výjimkami: Martin Zbrožek jako Konferenciér a Petr Kotvald jako Poseidón (a populární zpěvák Billy Bingo). Ve svých rolích, které ukazují odvrácené stránky showbyznysu, byli naprosto profesionální.

Opera Válka s mloky vznikla v první polovině roku 2005. Světovou premiéru měla 10. ledna 2013. Její tvůrci, Rostislav Křivánek a Vladimír Franz, píší, že "nechápou funkci umění jako laboratorní řešení soukromých problémů, ale především jako formu komunikace".

I tato věta ale působí po zhlédnutí jejich společné práce jako zbožné přání. Domnívám se, že velkou slabinou jejich díla je právě to, že - při vší jistě dobře míněné snaze o zachycení aktuálních problémů - vlastně nepromlouvá. Ani libretem, ani hudbou.

Petr Kadlec, Aktuálně.cz, 29. 1. 2013

Premiéra strhujícího dramatu Smrtihlav s hudbou Vladimíra Franze

28. ledna 2013 v 15:00 | Deník.cz / Břetislav Uhlář
Již za několik dnů představí Národní divadlo moravskoslezské v české premiéře hru Smrtihlav. Strhující drama s hamletovskými motivy, o vyrovnávání se s vinou a s nacistickou minulostí, je dílem jednoho z nejuznávanějších německých dramatiků Martina Walsera.

Přes závažné téma se autor nevyhýbá ironickému humoru. V české premiéře hru uvede činohra NDM v režii Petra Gábora. Režisér Peter Gábor oslovil pro spolupráci i Vladimíra Franze, který pro Smrtihlava složil hudbu.

Umělce, který chtěl být prezidentem, bolestné téma zaujalo.

Minulost, vzpomínky, vina

"Smrtihlav něčím evokuje hry, které se objevovaly v české dramatice ve dvacátých letech minulého století, jako je Hilbertova Vina; zdánlivě se tam nic neděje, a přitom pod povrchem se postavy vyrovnávají s nejrůznějšími světy ve svých duších. Témata viny a vypořádání se s minulostí výrazně poznamenala myšlení dvacátého století a je pravda, že společnost třeba v Německu se s nacismem v oblasti umění vyrovnává daleko otevřenějším způsobem. V České republice se do takového vypořádání se s komunismem pouští málokdo, ale podle mého názoru je to povinnost," říká Vladimír Franz.

Hlavními motivy Walserova dramatu jsou paměť a vzpomínky. Sám Walser prohlásil, že by se hra mohla jmenovat také Paměti.

Smrtihlav řeší otázky viny, a to z pohledu minulostí zdánlivě nezatíženého teenagera.

Maturant Ruda Goothein se z jednoho dopisu dozví o spoluvině svého otce na zločinech nacistů. Rudův vztah k otci kolísá mezi láskou a úděsem, vcítěním a odmítnutím, pochopením a odsouzením, jistě je to postoj samotného Walsera, dvojlomnost pohledu na generaci otců a jejich vinu a minulost.

Symbolika na jevišti

"Vzpomínat na naši minulost a lovit v paměti věci, které se týkají naší identity, našeho původu a naší historie, je pro mě v životě momentálně také důležité. Walserův text je velmi napínavý, poetický, na druhé straně metaforický, autor rozvíjí tuto hru s velkou symbolikou, takže si myslím, že inscenace nebude jen o vypořádání se s pamětí národa v Německu, ale věřím, že by mohla komunikovat i v tom širším, obecnějším rozměru," říká režisér Peter Gábor.

Igor Orozovič v hlavní roli

V hlavní roli diváci uvidí čerstvého držitele nominace na Cenu Thálie Igora Orozoviče: "Je to asi psychicky nejnáročnější role, s jakou jsem se kdy setkal. Ale zároveň jde o skvělý text a fascinující temné téma. A strašně si užíváme zkoušení s Peterem Gáborem, který se z nás výjimečně citlivě snaží dostat pravdivé a konkrétní herectví," míní Igor Orozovič.

Scéna je dílem Davida Baziky, kostýmy navrhla Katarína Holková. Vedle Igora Orozoviče se v dalších rolích představí Jan Fišar, Petra Lorencová, Anna Cónová, Tomáš Jirman, František Strnad, Pavlína Kafková, Jiří Sedláček, Vladimír Polák, Miroslav Rataj a Karel Čepek.

V české premiéře hru uvede činohra NDM v režii Petra Gábora a s hudbou Vladimíra Franze 2. února v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka.

Břetislav Uhlář, Deník.cz, 28. 1. 2013

Havlíkové zavrtění mločím ocasem aneb Štollovština Lidových novin

26. ledna 2013 v 7:20 | Dušan Němec / zin Alej
Reakce na článek Heleny Havlíkové Válka s mloky aneb Franzovo bušení na bránu opery, s přihlédnutím k rozhovoru Kde opera chybí, žije jen pár blbů

Pravidelné operní tlachy Heleny Havlíkové lze s útrpným pousmáním zařadit kamsi mezi žvatlavou produkci holické děldopky Marie Kratochvílové (po absolvování kursu pro dělnické literární talenty na Dobříši) a periodické rozhlasové promluvy E. F. Buriana z dob, kdy byl již pouhou ponurou karikaturou sebe sama. Její aktuální krysí výpady vůči Vladimíru Franzovi by bylo právě tak možné odbýt mávnutím ruky jako pouhý důkaz pravdivosti jednoho z Franzových výroků, že nezáleží na tom, kolik toho člověk sní, ale kolik zvládne strávit. Většina již tak nadměrné "kritické" produkce Havlíkové totiž více než co jiného připomíná právě hromady nestrávených zbytků.

Poslední text na Franzův účet se však podobné deskripci vymyká. Autorka se zde totiž v duchu tradic Zdeňka Nejedlého pokusila s Franzem vypořádat tak nějak po soudružsku (o vlastní operu jde totiž v jejím článku evidentně až ve druhém plánu) a zplodit primárně dehonestační text prostou kombinací dvou známých opusů "Chaos místo hudby" a "Psovi psí smrt". Ačkoli lze najít ojedinělé styčné body s oběma nechvalně proslulými články, zejména co do tchořovitosti některých autorčiných verbálních výkonů (kupříkladu nařčení, že Franzovo - a Křivánkovo - dílo je kompletně tematicky vykradené; ničím jiným totiž jmenovitý odkaz na jiné Čapkovo dílo není), podařilo se jí vytvořit pouze cosi na pomezí projevu mladé Růženy Grebeníčkové a staré Eulálie Čubíkové. Tedy, slovy Gabriela Chevalliera a Václava Černého, cosi na pomezí na odiv stavěné smradlavé počestnosti, která však nikoho nezajímá, natož vábí, a projevem kulturního přicmrdovačství, předpověditelně odsouzeného k doživotní myšlenkové konfúznosti.

Skutečně zajímavý je však na celé bouři ve sklenici vody jiný aspekt. Noviny, bůhvíproč stále zvané Lidové, vedou totiž v posledních mnoha měsících proti Vladímiru Franzovi - až donedávna svému pravidelnému několikaletému přispěvateli - cílenou difamační kampaň, jejíž úroveň za tu dobu podlezla i laťky profesionality a novinářské důstojnosti tak seriózních reprezentantů českého mediálního bahýnka, jakými jsou Blesk či Aha! Mají-li pravdu množící se šeptavé hlásky z kulturně-mediální fronty, že Havlíková byla ještě před uvedením opery "poctěna"od svých chlebodárců úkolem snést na dílo - ale zejména samotného Franze - co nejvíce flusanců, premiéru navštívila s předem daným názorem a některé floskule ("kaleidoskop zvukových cákanců") měla pro svoji budoucí kritiku připraveny dříve, než vyslechla první tón, pak by to mohlo znamenat nejen další poodhalení mravního mrzáctví vedení zmíněné tiskoviny, ale rovněž vyjevení pravé podstaty řečené "kritičky" coby děvy poběhlé, jinak též krásně staročesky řečeno helmbrechtnice.

Dušan "matthew" Němec, 23. 1. 2013, psáno pro zin Alej

Týdeník Rozhlas: Rozhovor s Ivanem Kusnjerem

24. ledna 2013 v 15:32 | Týdeník Rozhlas / Alena Sojková
Klidně si dám pivo z lednice!
Rozhovor s operním zpěvákem Ivanem Kusnjerem

(...) rozhovor vznikl následující den po světové premiéře Války s mloky skladatele Vladimíra Franze, v níž Ivan Kusnjer zpíval hlavní roli....

Jak dopadla premiéra?
Musím říct, že měla mnohem větší ohlas, než všichni čekali, a že to byl jednoznačný úspěch pana Franze i celého inscenačního týmu. Myslím, že se dočkáme mnoha repríz, protože úspěch premiéry byl vskutku nečekaný a lidem se to velmi líbilo.

Soudobé hudbě se nevyhýbáte, vzpomeňme operu Osm písní pro šíleného krále, za kterou jste obdržel jednu ze tří Cen Thálie, jimiž jste byl v průběhu let 1994 až 2001 oceněn. S jakým očekáváním jste přijal roli ve Franzově Válce s mloky?
Když Vladimír Franz tuhle operu zhruba před osmi roky dopsal, oslovil mě, zda bych v ní nezpíval hlavní roli. Souhlasil jsem, i když se to realizovalo až nyní. Musím podotknout, že učit se takovou roli je velice náročné. Je to v podstatě třetí nejtěžší role, s jakou jsem se kdy setkal. Předcházela jí role v Daviesovi a představení Poslední páska, které obsahovalo jak Mihalovićovu operní, tak činoherní verzi Beckettovy hry, v níž účinkoval Josef Vinklář. Zaplnit sám ten velký prostor Národního divadla bylo skutečně těžké. Mám ale tahle díla rád a rád v nich zpívám.

Klade Vladimír Franz na zpěváka velké nároky?
Ano. Sbor to má sice také obtížné, ale přece jen je jeho part rytmický a melodický. Kdežto sólisté se tolik melodie a zpěvnosti nedočkali. Je to zkrátka těžké jako každá moderní opera.

Když zpěvákovi nepomáhá melodie, jak si zapamatuje svůj part?
Máte-li absolutní sluch, párkrát si přečtete stránku partitury, zopakujete si ji, a umíte to. V opačném případě si musíte mnoho tónů odvozovat, něco vybírat z orchestru, něco od kolegů, je třeba hodně počítat, protože nástupy na nic nenavazují, a podobně. Zkrátka je v tom díle a jeho inscenování mnoho záludností. Musím velmi pochválit Marka Ivanoviće, který Válku s mloky hudebně nastudoval. Byl neuvěřitelně precizní. Myslím si, že to je skvělý mladý muzikant, který má všechny předpoklady být výborným operním i symfonickým dirigentem. I přístup pana režiséra Davida Drábka byl velmi podnětný.

K práci činoherních režisérů v opeře býváte značně kritický...
To se ale týká inscenací klasické opery, například Verdiho, kde už existují nějaké zkušenosti, jak to dělat. Ovšem v případě Franzovy opery mohl pan režisér Drábek pracovat jen se svými představami. Nikdo před ním tu operu neinscenoval. Je ovšem otázka, jestli mám právo režiséry kritizovat. Nechť si to udělají, jak chtějí. Ale některým by neměly aspoň vadit noty.

(...)

Klidně si dám pivo z lednice! Rozhovor s operním zpěvákem Ivanem Kusnjerem. Alena Sojková, Týdeník Rozhlas č. 5/2013

Franzovi Mloci: proč jsme jedno vždy až po katastrofě...?

23. ledna 2013 v 15:23 | Petr Fischer / Hospodářské noviny
Skladatel Vladimír Franz má smůlu. Premiéra jeho opery Válka s mloky se sice stala významnou mediální událostí (nikoli kulturní), ale jen proto, že ji napsal člověk, který kandidoval na prezidenta. Nebýt této souvislosti, nedostaly by se recenze jeho opery nikdy tak vysoko a některá média by o jeho "postmoderním guláši" ani nepsala.

Franzovo dílo zapadá do nemilované kategorie "soudobá hudba", a o té se v mainstreamových médiích prakticky nemluví - není "divácká", nikdo jí nerozumí. Možná ani sami autoři, jak sarkasticky naznačují recenzenti, kteří se k psaní o soudobé hudbě odhodlají, jen aby se vysmáli "zvukovému chaosu". A protože nezájem je to dlouhodobý, zaťatý, nepřekvapí, že už na druhé premiéře Války bylo hlediště z třetiny prázdné (Avatar nepostoupil).

Sebevražda konzumem

Je to škoda. Na jevišti totiž probíhá drama vskutku současné. Perou se tu dvě zdánlivě protichůdné tendence dnešních společností: nezřízená radost z konzumu, v němž se jako ta malá prasátka v žitě může válet prakticky každý (když si udělá luxus z jídla či z dovolené u moře); a potom více či méně vědomá, leč do podvědomí mocně vytlačovaná tendence k sebevražedné autodestrukci. To, že si obě tendence spolu nerozumějí, naznačuje skladatel radikálně odlišnou atmosférou: hudebně roztříštěnou rozjíveností připomínající kabaret a mnohobarevnou koláží ve stylu velkého mejdanu vykresluje konzumní orgie; temným spodním tónem a obrovskou plochou chvění předvádí svět po katastrofě, kterou si člověk způsobil sám.

O hudebním pojetí opery se jistě budou vést estetické spory. Někomu může Franzova hudba připadat povrchní, někomu málo vynalézavá a stará, příliš klasická; jinému zase prvoplánová a vlastně očekávatelná, stereotypní. Jenže opera je či chce být "Gesamtkunstwerk": dílo, které hraje všemi složkami dohromady, a hudba je tu spíš něco jako lepidlo, spojovací médium, které drží všechny věci pospolu, v jednotě uměleckého výkonu, tak aby dílo bylo schopno co největšího účinku.

Tajemství touhy, hluboká voda

O pevnosti a přilnavosti Franzova lepidla by se dalo pochybovat. Ze všeho nejvíc připomíná jeho obrazy, které nejsou surrealistické, ale může se na nich setkat kdekdo s kdekým a kdečím. Přičemž setkání neprobíhá napříč časem a prostorem, ale obrazy leží spíše vedle sebe. Přesto nelze Franzovi upřít objevitelský vhled: hudební napětí či rozpor mezi první a druhou částí, mezi konzumním "štěstím" a dobou po Apokalypse...

Ať už hudba dnešní doby dělá cokoliv, ať se skladatel jakkoliv snaží měnit tempo a styly, aby vzájemně do sebe vrůstaly a v sobě vyprchávaly, nedaří se mu udržet dojem celku. Doba je už tak roztříštěná, že ji žádné chvění zvuku, žádná rezonance nedokáže propojit v Jedno. Naopak: ve chvíli, kdy se svět zhroutí do sebe a přelije ho vodní katastrofa, není spojování a jednota problém. Pročištění je dokonalé, takže svět zpívá jedním, ve své děsivosti a smutku vlastně velmi uklidňujícím, meditativním témbrem: "...tajemství naší touhy je hluboká voda..."

Lidé, naparující se vládci planety, jsou pro jednou vytvořeni tak vadně, že spolu rezonují až ve chvíli maximálního ohrožení, často však až poté, co katastrofa (ekologická, vesmírná, válečná...) přijde. Richard Wagner, operní génius 19. století, by takové propojující chvění zachytil v nekonečném rozeznívání jednoho akordu, tak jako v propastně mytické předehře Zlata Rýna (Rheingold). Vladimír Franz si vystačí s mnohohlasým, v podstatě verdiovským sborem mloků. Stále vládne Hlas, který - vzdor veškerému rozpadu - zůstává artikulovaný, lidský!

Hloubka tajemství zůstává, jen je překvapivě méně hluboká, než by se v pozdním roce 2013 dalo čekat.

Petr Fischer, Hospodářské noviny, 23. 1. 2013

Recenze opery: Válka s mloky

23. ledna 2013 v 15:21 | Stanislav Vaněk / Jičínský deník
Válka s mloky - jedno z nejvýznamnějších děl české literární tvorby 20. století. Tímto románem upozorňoval Karel Čapek soudobou společnost na nebezpečí nástupu totalitního režimu zvaného nacismus. Časový odstup od průběhu událostí, před kterými autor varoval, zajistil této knize značnou proslulost.

V roce 2005 - šedesát let po skončení druhého světového válečného konfliktu se tento literární klenot stal námětem Vladimíru Franzovi ke zkomponování nového operního díla.

Premiéra opery Válka s mloky se konala v lednových dnech tohoto roku na prknech Národního divadla, resp. Státní opery v Praze. Autor libreta Rostislav Křivánek využil pouze některých motivů a postav Čapkova románu. Linie příběhu je přemístěna do odlišných místních i časových reálií - místem děje se stává Morgan Bay na Floridě v současnosti. Výrazně jsou proměněny hlavní postavy příběhu a jejich vztahy. Zcela logicky je opomenut pan Povondra, pouze náznakem je zmíněn kapitán van Toch a z pana Bondyho delegáta Salamander Syndicate se stává delegát stejnojmenné organizace Olivier Lascott. Námořníku Jensenovi, jehož osoba se objevuje v literární předloze pouze na několika stranách, je věnován větší prostor. Pošťák Fred Dalton a jeho dívka Minnie tvoří hlavní partnerskou dvojici.

Minnie je zároveň dcerou Daltonova protihráče Oliviera Lascotta. Rozsah jejich rolí kontrastuje s obrazem těchto postav v literárním zpracování příběhu, v němž jsou obě osoby zmíněny pouze nepřímo. Na stránkách knihy se tak děje ve chvíli počáteční fáze válečného střetnutí s mloky, kdy je nalezen telegram, v němž Fred prosí o pomoc a hledá jeho prostřednictvím svoji dívku Minnie.

Tento motiv se stal základem operního zpracování románu. Příběh se začíná odvíjet těsně před vypuknutím konfrontace mloků a lidí v období ekonomické prosperity za níž lidé v Morgan Bay vděčí právě mlokům. K sugestivnímu prožitku inscenace přispívá nápaditá a kvalitně provedená scénografie. Hořící a dýmající věže ropných vrtů, bezútěšné prostředí Jacksonova dragstoru, skromné obydlí pošťáka Freda Daltona - to vše tvoří protiklad k lesklému a pompéznímu světu, který reprezentuje povýšený a majetnicky vystupující Olivier Lascott, jenž se cítí být vládcem nad osudy lidí. Svoji převahu dává najevo každému, kdo si dovolí projevit nesouhlas. Jeho mezní konfrontaci s Fredem Daltonem zabrání útok mloků na pobřeží. Poté jsou oba muži nuceni spolupracovat. Nastalou situaci Lascott psychicky neunese a propadne šílenství - též z obav o osud svojí dcery, o níž se domnívá, že zahynula. Poté co se Fred, Minnie i Lascott shledají a je jim zásluhou velkomyslnosti mloků umožněno odplout do bezpečí, nastává otevřený konec příběhu.

Nosnými pilíři inscenace jsou pěvecké výkony představitelů hlavních rolí. Richard Haan, představitel Oliviera Lascotta zvládl svůj barytonový part znamenitě. Potvrdil svoji vysokou kvalitu a podpořil svůj pěvecký projev výrazově přesvědčivými hereckými gesty. Vrcholovými okamžiky jeho vystoupení se stala zejména scéna v 1. dějství, kdy pomocí obratné manipulace slibuje davu světlou budoucnost. Při jejím zhlédnutí si lze domyslet mnohé a počáteční písmena názvu firmy viditelná na obleku jím ztvárněné postavy dostávají při zpětném pohledu na dějinné události temný význam. Dalším emotivním zážitkem působí přerod Oliviera Lascotta ze sebevědomého manipulátora v lidskou trosku stiženou šílenstvím. Zde Richard Haan naplno rozehrál šíři svého hereckého rejstříku. Po skončení představení se mu dostalo zasloužených ovací.

Důstojným partnerem Richardu Haanovi byl Václav Sibera - pěvec barytonového zabarvení hlasu - představitel Freda Daltona. Zejména ve 2. dějství, kdy jsou oba nesmiřitelní nepřátelé pod vlivem nastalé situace nuceni spolupracovat, dokázal Václav Sibera přesvědčivě ztvárnit vnitřně silného a zásadového jedince, který si jako jeden z mála v předešlém čase zachoval svoji tvář a projevil vůči všehoschopnému protivníkovi morální odvahu.

Výraznou postavou ovlivňující první část děje je námořník Jensen. V podání Romana Vocela bylo možné slyšet sytý hlas basového rozpětí. Poněkud nešťastně se může jevit přílišná stylizace kostýmu této postavy. Ta navíc zcela neodpovídá obrazu doby, v níž se příběh odehrává. Zejména ruční protéza s hákem evokuje obraz námořníka žijícího spíše v dobách 17. a 18. století - zlatého věku mořeplavby, než v současnosti.

Hlavní ženský pěvecký part - postavu Minnie Lascottové, ztvárnila sopranistka Maria Kobielská. Její čistě znějící hlas a pohybové schopnosti daly spolu s atraktivitou jejího vzhledu vzniknout obrazu dívky, pro kterou je láska nejvyšší hodnotou a je ochotna svého milého následovat, byť je nepřízeň osudu sebevětší.

Opera Válka s mloky se řadí mezi kulturní události nadprůměrné kvality. Autoři Vladimír Franz a Rostislav Křivánek si zaslouží respekt. Stejnou měrou je nutné vyslovit uznání Davidu Drábkovi, který svým režijním pojetím vytvořil představení, jehož vyznění nutí diváka k zamyšlení. Při sledování reklamních spotů, které vyplňují některá místa děje opery a jejichž přítomnost byla doposud reálná v jiných médiích, si nelze neuvědomit, že tento příběh vypovídá o nás samotných více než jsme si ochotni připustit.

Stanislav Vaněk, Jičínský deník, 23. 1. 2013

Poznámka: Vyšlo rovněž v Žateckém a lounském deníku pod názvem "Válce s mloky operní kabát sluší" a v Jabloneckém deníku pod názvem "Nadprůměrná Válka s mloky - recenze opery".

Rozhovor s Davidem Drábkem na Vltavě

22. ledna 2013 v 8:18 | Kateřina Rathouská / Český rozhlas - Vltava
Hostem Čajovny s moderátorkou Kateřinou Rathouskou byl dramatik, režisér a umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek. Autorka pořadu si ho pozvala mimo jiné u příležitosti premiéry opery Vladimíra Franze Válka s mloky, která se konala 10. ledna v pražské Státní opeře.

První třetina rozhovoru se týká Války s mloky.

Čajovna, 15. 1. 2013

News from the Newts

22. ledna 2013 v 7:45 | Mary Matz / OpusOsm.com
Even a Heavy-Metal "Aria" Features in State Opera's War with the Newts

Do a heavy-metal aria, a mini pop-musical with video advertisements, canned laughter, and other way-past post-war techniques "belong" in an opera? These techniques are incorporated into the State Opera's production, making War with the Newts (Válka s Mloky) a presentation worthy of your serious consideration.

The two-act opera by Vladimír Franz (also informally known as "the tattoo man" for his blue-figured body; and formally as a professor/composer/painter, and candidate in the recent presidential elections) takes the end of the Karel Čapek novel as its starting point. Available in English as well as Czech, Čapek's 1936 book is also worth considering. It's not only an example of fine Czech fiction, but it provides a great back-story for this modern opera.

The novel explains how sea captain J van Toch discovered that a few very large mutant newts (a kind of salamander) in the South Seas could be trained to harvest pearls in deep waters. Eventually, due to their overwhelming success, expertise at underwater construction, and lack of population control, the now-millions of hearty newts demand that land-loving humans relinquish all their land to the slimy creatures, for conversion to shallow harbors and sea beds.

Timely Topic

Mr Franz, who has composed over 150 serious pieces of music in various forms, wrote the opera in 2005, but the project was shelved. Its resurrection now makes for a timely topic. It includes such current events as a killer tsunami and destruction of an offshore Louisiana oil rig. The addition of the modern entertainment distractions give us an even more personal mirror to look into.

Most of the human opera chorus is costumed in amply overstuffed, bright, clashy beach clothing. A mother appears, mobile phone glued to her ear, toting along her chubby young son who naively sports a Newt Paradise Theme Park souvenir t-shirt. It's Bobby's appearance at the end of the story, his long black newt tail protruding from under this t-shirt, which helps dramatize the chilling conclusion.

The costumes of the newts are less imaginative (well, what can you expect from an all-black salamander?), but one of the most beautiful moments comes when the shadowy newt opera chorus fills the stage to sing the moving Water, Soul, Wasteland (Voda, Duše, Pustá Plán).

The libretto is by Rostislav Křivánek, performed in Czech with surtitles in Czech and excellent English. The program booklet is well worth its 60 kč price, containing the libretto (in Czech only), and photos, plot synopsis, biographies, in-depth interview, and background in both Czech and English.

The next performances of War with the Newts are scheduled for Jan 29, Feb 24, and Mar 3. - oo

Mary Matz, OpusOsm.com, 21. 1. 2013

Státní opera studuje Franzovo nové dílo z libreta. Nahrávka neexistuje

22. ledna 2013 v 7:44 | Český rozhlas
Před blbostí civilizace a vymýváním mozků varuje nejnovější česká opera Válka s mloky. Její autor Vladimír Franz se nechal inspirovat Čapkovým alegorickým románem. Ve světové premiéře ji uvede soubor Národního divadla 10. ledna.

"Když jsme poprvé aranžovali tady v hledišti a já jsem se podíval tady do hlediště, tak přiznám se, že i když netrpím sentimenty a o hereckém nebíčku nemluvím, tak určitou posvátnou hrůzu a takovou zvláštní slavnostnost jsem pocítil," přiznává zkušený režisér a dramatik David Drábek.

Drábek je majitelem pěti divadelních cen Alfréda Radoka a jeho činoherní režie udivují nečekanou představivostí. Válka s mloky je jeho vůbec první opera, kterou režíruje. Svazující je i to, že ji vytváří pro Národní divadlo.

"Státní opera - to je prostě přenádherné. Myslím si, že to je v kontextu evropských scén unikát," hodnotí režisér.

David Drábek je také pověstný svou až nediplomatickou upřímností, takže prozradil, že světová premiéra Válka s mloky vznikala hodně krkolomně.

"To, že to je první režie, bylo rozhodně velmi zajímavé. Abych byl také náležitě kritický, protože jsem takový vždycky byl, tak si myslím, že ten projekt nebyl hlavně dobře připravený," tvrdí David Drábek a konkretizuje:

"Je to úplně nová věc, nebyla dlouho nahrávka, Marko Ivanovič je až čtvrtý dirigent, který se během krátké doby, který nakonec skutečně diriguje. Do té doby vládl chaos."

Přesto je za tuto zkušenost režisér a jinak také umělecký šéf divadla v Hradci Králové David Drábek vděčný. Říká, že s dirigentem Marko Ivanovičem vytvořili sehranou dvojici.

Ivanovič má na svém hudebním kontě už jiný úspěšný projekt Národního divadla - Čarokraj.

"Už jsem několikrát dělal právě s činoherními režiséry při jejich prvním vstupu do operního světa. Je to většinou velmi osvěžující," říká Marko Ivanovič.

Před pěti lety spolupracoval s Milošem Formanem na opeře Dobře placená procházka, ale zpět k režiséru Drábkovi.

"Přistupoval k dílu s jasnou koncepcí, s jasnou vizí a samozřejmě měl ten hendikep, což jsme měli ze začátku de facto všichni, že neexistovala nahrávka. Je to vlastně úplně nové dílo a on byl odkázaný především na libreto a na to, co jsem mu o té hudbě řekl já z toho, jak jsem si ji doma u piána nastudoval," popisuje spolupráci Marko Ivanovič.

V představení budou reklamní bloky, sitkomový smích i vystoupení metalové kapely. Autoři opery totiž poukazují i na mediální manipulaci s masou a společností.

Hudební dílo Vladiíra Franze ještě nikdo nikdy nezahrál a v konečném výsledku neviděl ani neslyšel.

Poprvé zazní ve Státní opeře 10. ledna.

Michaela Vetešková (miv) a Marína Dvořáková, Český rozhlas, 5. 1. 2013

Na vodu bych jel s kýmkoliv kromě Fischera, ohodnotil soupeře Franz

20. ledna 2013 v 8:39 | Jiří Mach / Právo
Prezidentský kandidát Vladimír Franz sice do druhého kola volby neprošel, své učinkování nicméně vnímá pozitivně a oceňuje především probuzení občanské společnosti. Svým voličům sice jasné doporučení pro druhé kolo nedal, ale vyzval je, aby volili hlavou.

Očekával jste výsledek?

Neočekával jsem žádný výsledek, chtěl jsem se nechat překvapit. Ovšem lepší je být příjemně překvapován, než nepříjemně zklamáván.

A toto je jaký případ?

Jsem příjemně překvapen, ale ne kvůli číslu, protože si nemyslím, že bychom měli žít jen podle kvocientů, čísel a tabulek, ale protože se nám podařilo ujít dlouhou cestu se ctí. Už na začátku jsem říkal, že nejdůležitější je ta cesta, a jak to dopadne, je v rukou voličů nebo v rukou Božích. Podařilo se určité probuzení občanské společnosti, tak co si přát víc?

Stát je natolik vznešenou věcí, že by si ji nikdo neměl kupovat. Čili jako autentický občanský kandidát jsem jako první řekl, že to nebude za peníze, nebylo to z pobídek žádných sekretariátů, zájmových skupin, a přesto to šlo - lidé k sobě nacházeli cestu, šli si naproti a jen proto, že to má smysl. To je dobrá zpráva po tuto společnost, že nemusí být všechno dáno jen seshora nebo podle mediální masáže.

Co říkáte na finále volby?

Vypovídá to o této společnosti, kde se říká, že jsou zapotřebí změny, ale zároveň to vypadá, jako bychom změny moc nechtěli.

Který z těch dvou je vám bližší?

Už Antonín Dvořák říkal: "Což mohu dát Beethovenovi jedničku a Schumannovi dvojku?" Neříkám tak, ani tak. "Každý kvete po svém," jak říkal Neruda.

Ale Zeman asi není vaším oblíbencem a i vaši voliči by asi těžko nesli, kdybyste jim doporučil, aby mu dali hlas…

Vůbec je otázkou, zda někoho doporučit. Apeloval bych na své voliče, aby uvažovali hlavou, ať si u obou kandidátů srovnají pro a proti a volí podle toho, co jim vyjde.

Ke kterému ze soupeřů jste měl nejblíž?

Každý z nich má nějaký svůj půvab a dokážu si představit, že skoro se všemi bych mohl třeba jet vodu. Akorát s Janem Fischerem ne. Kvůli napojení na nejrůznější vlivové skupiny, absenci vlastních názorů a že byl prefabrikátově uměle vyroben. Myslím si, že ten by byl opravdu ostuda.

Kdo si myslíte, že byl vašim voličem?

Nebyli to, jak se neustále v médiích zdůrazňovalo, nezodpovědní lidé, kteří chtějí pořád jenom protestovat. Navíc se to protestování prezentovalo jako něco pejorativního. Jednak to byli lidé mladí, kteří ještě věří, že svět může být lepší a stačí říct. Takovým obdobím prošel každý, protože každý měl v mládí ideál nezkalený.

Druhá vrstva voličů byli lidé, kterým bylo v roce 1989 dvacet a účastnili se sametové revoluce, ale teď zjistili, že jsme pomalu tam, kde jsme byli před revolucí, co se týče nálady ve společnosti. Ve třetí skupině byli - budete se divit - senioři, ale senioři mladí duchem.

Co recesisté?

Ti se brzy vystříleli, kromě pár salónních intelektuálů.

Říkal jste, že samotná kampaň byla užitečná…

Neříkal jsem, že kampaň byla užitečná. Ona se prostě vytvořila a obsah si diktoval tvar. Je úžasné, že to pochopila nejrůznější zahraniční média, která o ní mnohdy referovala objektivněji než česká.

Tak ještě pokus - co je ve vašem pojetí obsah a tvar?

Obsah je o lidech, o lidském rozměru, o rozšiřování vnitřní svobody. Pokud člověk nemá vnitřní svobodu, nemůže mít ani vnější. Jestliže ji má, je otevřený, má smysl pro odpovědnost. Od toho se pak odvíjejí i ty praktické věci jako ekonomika, právo a další obory. Ty jsou ale jen nástrojem lidí.

Tím tvarem se stalo občanské uvědomění si odpovědnosti za tuto zemi, že opravdu není možné jen trpně sedět a poslouchat odněkud zprávy a befely. Pochopili, že je to v jejich rukou, a ne jen ve světě odtržené politiky.

V debatách padaly milióny otázek, jak by si prezident počínal jako prezident banky, ministr financí, vnitra, zahraničí, premiér číslo dvě, ale nepadly tam otázky, že prezident je étos, vize a dává zemi směr a perspektivu, a to pro delší čas včetně historie.

Co lidi skutečně trápí, jsou ty hektolitry a kilometry abstraktních politických keců, že politika žije už jen tím svým životem a od skutečného života už je poměrně hodně odtržena. Tohle si musí jít naproti, jinak se nic nezmění.

Budete se tedy dál politicky angažovat?

Určitě ano, ale rozhodně bych nezakládal politickou stranu. Je to otázka nějaké iniciativy, aby to nebylo jen nějaké plácnutí do vody v mlhách, aby si opět obsah nadiktoval tvar.

Vaše kandidatura byla často vnímána jako výraz tolerance české společnosti. Myslíte si nyní, že to tak žhavé s Čechy nebude?

Tolerance tady nikdy není dost. Není to jen na tom, jak kdo vypadá, ale jestli je někdo úspěšný atd. Když se nebudou lidé pořád jenom vymezovat jeden proti druhému a půjdou si více naproti, tak to tady bude taky lepší. Nemusíme si za každou cenu tady ze života dělat peklo.

Může se kampaň pro vás stát určitým inspiračním zdrojem?

Určitě jo. Byla to neuvěřitelná dynamika. Kdybych byl dramatik, měl bych materiál na tři divadelní hry. Ale jsem dramatik hudební, a tak budu hledat tvar, a pak tu zkušenost nějak přetransformuji dál. Ale na to potřebuji chvíli klidu a odpočinku, protože nyní se pořád pohybuji v napětí, v tom rychlém kolečku už od počátku srpna.

Jiří Mach, Právo, 14. 1. 2013

Je to tak na čtyři divadelní inscenace

20. ledna 2013 v 8:28 | Jiří Kubík / MF DNES
Kolik lidí mimo umělecký svět znalo jeho jméno a tvář před půl rokem? Pak na Facebooku získal podporu nadšenců, dal dohromady 88 tisíc podpisů pod kandidaturu na hlavu státu a nakonec k prezidentským volbám přilákal pozornost celého světa.

Předvolební průzkum mu dával šanci možná až na třetí místo s jedenácti procenty hlasů. Nakonec získal 6,8 procenta a zůstal na místě pátém. Je s tím však smířený. A vlastně i spokojený.

Co teď plánujete, pane Franzi?

Teď si ještě počkám na druhé kolo voleb a pak jedu načerpat energii. Po tom kolotoči, v kterém jsem se pohyboval od začátku srpna, to potřebuju. Mám takové místo na jihozápadě Gran Canarie, mimo turistické oblasti. Je tam klid, není tam ani signál. Zahrabu se do horkého písku, budu plavat. A budu zvolna promýšlet nejrůznější věci.

Pracovní, nebo politické?

Především si chci udělat inventuru toho, co jsem zažil. Čeká mě práce na několika divadelních inscenacích, včetně Snu noci svatojánské a Višňového sadu, kde bude hrát muzika docela důležitou roli, žádné doprovodné zvuky. Tak na to musím být náležitě disponován, aby mě něco silného napadlo.

Jan Fischer zatím nedokáže o svém výsledku voleb mluvit. Říká, že na to potřebuje ještě hodně času. Vy to asi prožíváte o dost jinak, že?

Nepochybně. Když o to člověk usiluje úporně a stanoví si vítězství jako metu, přestože je to jen prostředek, aby něco udělal, tak když mu to nevyjde, dostane se do špatného psychického rozpoložení. To se mně nestalo.

Vy jste výhru neočekával, tudíž jste ve větší pohodě. Jaké plus na své kandidatuře vidíte?

Těch plusů je mnoho. Když to vezmu z osobního hlediska, tak mi to dalo neuvěřitelný impulz, abych se daleko víc zajímal, co je to společnost, jak fungují které obory, co je v lidech dobrého a nedobrého. Celé to navíc mělo úžasnou dynamiku. Kdybych byl dramatikem, nikoliv hudebním dramatikem, tak by to asi našlo tvar tak ve třech čtyřech divadelních inscenacích.

Myslím, že vy pro to najdete tvar i ve svém hudebním oboru.

Najdu a těším se na to. Ale musí si to chvíli sednout, abych to nestavěl jen na nějakých anekdotických momentech.

Co jste se dozvěděl o lidech? Říkal jste, že jste poznal to dobré i to špatné.

Každý člověk je takový zvláštní mix a jde o to, kterou složku v sobě aktivuje a čemu dá průchod. Poznal jsem lidi jak neuvěřitelně obětavé, tak lidi nešťastné, kteří dávali najevo zlou vůli.

Smáli se vám? Nadávali?

Ze začátku, než si všichni zvykli, to bylo častější. Pak si to začalo sedat. Myslím, že fůra lidí zjistila, že nekoušu. Na každé cestě jsou různé zákruty a kamínky, záleží, jak člověk tu svou cestu chápe. Myslím, že je důležité nepropadnout pocitu, že svět je zlý a všechno je špatné. Pořád je nutné si myslet, že to může být lepší, a že když chce někdo dosáhnout něčeho dobrého, tak se mu to může podařit.

Vám se třeba podařilo přitáhnout už jen svou kandidaturou pozornost celého světa k Česku a prvním přímým prezidentským volbám.

To je pravda. Ale kvůli pozornosti zahraničních štábů jsem to vážně nedělal. Ani jsem nikoho nežádal, aby sem za mnou přijel. Musím ale říct, že zahraniční média o mé kandidatuře referovala velmi seriózně. To nebylo žádné: Babičko, proč máš tak dlouhé uši? Ptali se, co dělám, co si myslím, co bych chtěl prosadit.

Přece to ale vždycky museli zabalit do vaší svérázné vizáže. Kvůli ní si vás přece všimli.

To samozřejmě zabalili, ale záleží na jejich serióznosti, v jaké míře to tam bylo. Myslím, že to celkově vrhalo docela dobrý obraz Česka do světa. Mohl to být i impulz pro různé lidi v jiných zemích v otázce tolerance. I to mohlo být plus mé kandidatury.

Ve smyslu: světe, podívej, i takový člověk má v Česku možnost kandidovat na hlavu státu?

Určitě ano. Tolerance mezi lidmi musí být. Je to jeden ze základních předpokladů svobody.

Ve světě umění není vaše jméno neznámé ani za hranicemi: vystavoval jste obrazy v USA, před lety o vás natáčela německo-francouzská televize Arte. Nečekáte přesto, že teď rozšíříte svůj akční rádius ještě více do zahraničí?

Nevím. Kvůli tomu jsem to ale vážně nedělal. To jsou věci, které za vámi musí přijít. V tomhle by mělo platit to, čím se řídím celý život. I v lese, když jdu na houby, nehledám, ale nalézám.

Ve volbách jste "nalezl" podporu 350 tisíc voličů. Myslíte, že vám výsledek nakonec stáhla o něco níž mobilizace příznivců Karla Schwarzenberga? Prý vás dokonce vyzývali, ať se kandidatury vzdáte...

Tady nejde ani tak o samotného Karla Schwarzenberga, ale o tu společnost kolem něj. Každý se pochopitelně snažil, jak uměl. Beru to jako takový předvolební folklor, který k tomu asi patří. Já jsem výzvy k odstoupení jednoznačně odmítl, a to z jednoho jednoduchého důvodu: kdyby mi dalo někde podporu deset senátorů jako stranickému kandidátovi, tak by to bylo možné nějak mechanicky projednat. Ale vzhledem k tomu, že mně dalo podporu 88 tisíc lidí pod petici, a to proto, že chtěli, ne že je k tomu někdo vybízel, natož nutil, tak by to vzdání se kandidatury bylo neseriózní hlavně vůči nim. To je, jako kdyby vám někdo svěřil peníze na koupi domu a vy se s nimi pak vzdálil na Tahiti a tam s nimi udělal něco jiného. To se prostě nedělá.

Po prvním kole voleb jste kvůli těmto výzvám působil docela rozladěně. Dokonce jste odmítal říct, koho podpoříte v druhém kole. Teď už to řeknete: Zeman, nebo Schwarzenberg?

Lidem, kteří mě volili, pouze vzkážu, ať se rozhodnou podle svého citu a srdce. Co se týká mě, já se pořád rozhoduju, zda podpořit, či nepodpořit.

Zda jít vůbec volit?

To ne. To půjdu v každém případě. Ale rozhoduju se, komu dát hlas. Není to stranická volba, čili je velmi důležité podívat se na oba kandidáty jako na osobnosti a na jejich přesah. Být prezidentem, to není jen o tom řemesle, že víte, jak co funguje, jak se úřaduje na Hradě. Ta role je přece i v osobním přesahu, v charizmatu, které člověk má. Nelze pominout ani stopu, která za ním už je. Taky bych kladl otázku o fyzických možnostech kandidátů. Přece jen, když člověk zažíval kampaň - a to bylo vlastně všechno jen nanečisto - dalo to hodně zabrat. A prezident rozhodně nebude jen ležet v Lánech a relaxovat.

Zdá se však, že se na to pánové Zeman i Schwarzenberg cítí.

Já jim to samozřejmě přeju. Dokonce je otázka, jestli prezidentský úřad není v současnosti až příliš poznamenán hyperaktivitou tak trochu nad plán. Podle mě nemusí být prezident čtyřiadvacet hodin denně u všeho a nemusí sledovat, jestli přiletěli čápi a jestli už roste kapusta. Myslím, že inventura prezidentské činnosti bude zajímavá.

Jestli to chápu správně, koho nakonec zvolíte, zatím nejen neřeknete, ale možná to ještě ani nevíte. Zeptám se tedy, jak jste si s ostatními kandidáty rozuměl? Potkávali jste se skoro den co den na různých debatách. Zašel byste s některými z nich na pivo?

Snad s výjimkou jednoho bych šel klidně s chutí na pivo se všemi. Každý kvete ve své osobité kráse. A možná bych s nimi šel nejen na pivo, ale klidně bych s nimi jel vodu.

S jednou výjimkou. A tou je kdo?

Oni všichni mají nějakou konturu, ale jediný, kdo ji pro mě tak trochu postrádal, byl Jan Fischer.

Je pro vás nečitelný?

No.

Co pro vás bylo v kampani nejtěžší? Porozumět důchodové reformě? Naučit se ústavu?

To ani ne, ústavu jsem četl, znám ji a troufám si tvrdit, že vím i o místech, která by se v ní měla změnit. Pro mě bylo nejtěžší mluvit o věcech, které jsem dosud nikdy v životě nemusel řešit. Třeba jak funguje centrální banka. To zkrátka k životu skladatele, výtvarníka a kunsthistorika nepotřebuju. Byla to neuvěřitelná cesta na způsob Královy řeči. Třeba i v tom, že v akademické sféře, kterou znám, se nahodí problém, pak se obchází z různých stran, pojmenovává se a teprve pak se dojde k definici. Politika naopak chce jednoduché mantry. To je úplně opačný postup. A já musel změnit způsob uvažování.

Předem jste říkal, že když nebudete zvolen hlavou státu, nechcete nechat podporu voličů ležet ladem. Už víte, jak s ní naložíte?

Vzhledem k tomu, že je to tak čerstvé, tak zatím ne. Potřebuju si ten neuvěřitelný přísun vjemů utřídit, abych začal uvažovat o tom, jaký si to nadiktuje tvar. Opravdu bych ale nechtěl, aby tady vznikla nová politická strana. Je vůbec otázka, jaká je vlastně jejich dnešní role.

Je na nich postavený náš parlamentní systém.

To je právě ten průšvih. Ty dnešní strany se totiž často mění v podivné firmy, které skoro jako by nefungovaly. V ústavě se říká, že prezident je odpovědný všem lidem, ale není mi úplně jasné, komu jsou odpovědné politické strany, jimž dává ústava takovou důležitost.

Když vylučujete novou politickou stranu, co zbývá? Kandidatura do Senátu? Občanská výzva typu Děkujeme, odejděte?

U podobných výzev je nepříjemné, že je to takové mlhavé a povšechné, všechno a nic. Ono by si to mělo najít tvar v tom smyslu, že by lidé měli daleko víc začít přemýšlet, zda je ten stát opravdu jejich. A mít své vyslance, které do politiky posílají, opravdu pod kontrolou. Deziluze ve společnosti totiž vyplývá z toho, že lidé mají pocit odtržení státu od sebe samých. Myslím, že by se měla vést celospolečenská diskuse i o změně volebního systému.

Možná ji právě tato první přímá prezidentská volba nastartuje. Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg už podpořili debatu na téma změny volebního systému.

Věřím tomu, že tato volba něco musí změnit. Chápu, že určité systémy trvají po desítky let a fungují dobře, ale nikdo nemůže nikdy říct, že je to na věčné časy a nikdy jinak. To už taky známe. Žijeme v době, kdy proběhla velká počítačová revoluce, která změnila nakládání s informacemi, propojení lidí. A mnohý dosavadní kadlub už prostě nemusí stačit.

Takže pryč s politickými stranami? Ale co místo nich, sbor ideově neukotvených individualit?

To je to, co si musí ten tvar teprve najít. Protože současný politický systém bude pořád produkovat sama sebe. Jako v Buňuelově Zlatém věku, kde na začátku člověk přistane s davem lidí na pustém ostrově a praví: "Jsme v zaslíbené zemi, budeme zde těžit hlínu a vyrábět z ní hlínu." Tady jde o to, aby se nevyráběla jen hlína, ale aby se z ní začaly dělat sochy.

Jiří Kubík zástupce šéfredaktora, MF DNES, 19. 1. 2017

Vladimír Franz – Smrtihlav za dveřmi

20. ledna 2013 v 8:19
Práci na prezidentské kampani už Vladimír Franz může po prohraném prvním kole konečně pustit z hlavy. Po premiéře Mloků teď finišuje příprava další premiéry, pod níž je také jeho jméno: pro ostravskou činohru napsal hudbu ke Smrtihlavovi, dramatu s hamletovskými motivy z pera žijícího německého dramatika Martina Walsera.A v kalendáři neúspěšného adepta na Hrad je i další zakázka pro Ostravu: s Franzovou hudbou tam budou hrát i Shakespearův Sen noci svatojánské, který má mít premiéru v dubnu. To si tedy Vladimír Franz po těch perných dnech moc neodpočine… A ostravské publikum si ho užije dosytosti.

17. 1. 2013, OperaPlus.cz

Kde opera chybí, žije jen pár blbů

20. ledna 2013 v 8:18 | Jana Machalická / Lidové noviny
Mluvilo by se o nové opeře Válka s mloky, i kdyby její autor nekandidoval na prezidenta? A proč vůbec divadla soudobé české opery téměř neinscenují?

Uvedení opery Vladimíra Franze Válka s mloky znovu otevírá otázky na téma, jaké jsou rozdíly mezi soudobou operou u nás a ve světě, jaký je zájem tvůrců a diváků a čím je limitován.

LN: Z dosavadních hodnocení opery Vladimíra Franze i přes opatrnost recenzentů vyplývá, že se žádný zázrak moderní opery neudál. Vesměs se hovoří o hudebním eklekticismu. Co o tom soudíte?

Helena Havlíková: Proč se upínat právě na Válku s mloky? Podobných pokusů exploatovat klasickou operu jsou dnes stovky. Pokud operu chápeme jako uměleckou formu, která synteticky propojuje vokální a instrumentální hudbu s divadlem, pak Válka s mloky operou je. Žánrové určení ale nevypovídá nic o kvalitě díla. Podstatné je, že současné vedení opery ND po sedmi letech nerozpoznalo, že Válka s mloky nemá parametry pro uvedení na naší první scéně a že při stále nižším počtu premiér věnovalo realizaci Franzova pokusu nemalé lidské a finanční prostředky. Docela by mě zajímalo, jakou pozornost a jaké ohlasy by Válka s mloky vyvolala bez tohoto prezidentského balábile.

Petr Veber: Dramaturgickým omylem Válka s mloky není, je to zajímavý pokus, ale není to pokus plně uspokojivý. Hudebně v tomto díle nezaznívají nosné motivy a témata, hudební jazyk nemá jasný sloh a styl - alespoň ne tak jasně a jednoznačně, aby dílo skutečně hluboce zapůsobilo. A to se týká i libreta a dramatičnosti.

Jiří Nekvasil: Protože stojím (spolu s Danielem Dvořákem) za objednávkou díla před osmi (!) lety, je pro mě odpověď složitější. Je povinností Národního divadla takové objednávky iniciovat. Uvedení Franzovy Války s mloky vlastně pojmenovalo několik zásadních problémů. Ukazuje se, že nám stále chybí znalost současného mezinárodního kontextu. Soudobá světová operní tvorba není na našich jevištích vůbec k vidění - pokusil jsem se přispět k tomuto deficitu podílením se na ostravském bienále Dny nové opery. A předtím i projektem minimalistické trilogie v Národním divadle, kdy byly uvedeny opery Johna Adamse, Michaela Nymana a Philipa Glasse. V tomto směru oceňuji Pražské jaro, které v roce 2011 přivezlo operu Heinera Goebbelse. Chybí tu prostor pro uvádění nových operních kompozic, byť formou scénických skic. Také u nás není tvůrčí operní dramaturgie, s čímž je spojena problematika libretistů a libret. V tom je zatím světlou výjimkou Smolkovo Nagano s výrazným autorským podílem Jaroslava Duška. A konečně chybí i nastavení současných operních souborů pro kvalitní interpretaci nové hudby.

LN: Znamená to tedy, že nejen soudobá opera, ale opera vůbec je u nás stále záležitostí spíše minoritní?

Jiří Nekvasil: Problém je daleko hlubší. Máme stále velké mezery v uvádění klasiků 20. století. Pro mnoho operních diváků u nás (a mnozí operní šéfové to akceptují) je i Janáček nesrozumitelná moderna, se kterou se musí do repertoáru opatrně. O Bohuslavu Martinů ani nemluvě. Tam je potřeba začít.

Petr Veber: V dnešní realitě, ovládané z velké části komercí a plytkostí, je opera minoritní žánr, ale nemuselo by to vadit. Poezie je na tom podobně. Bylo by skvělé, kdyby se u nás vedle malých alternativních "operních" projektů hrály i velké soudobé opery a kdyby se tu hrály i velké opery od Janáčka a dalších skladatelů 20. století a moderních autorů.

Petr Kofroň: Českých soudobých oper je málo. Objedná si to málokteré divadlo, protože pak vyhodí ředitele za nehospodárné nakládání s prostředky. Soudobá opera má být samozřejmě pevnou součástí dramaturgie našich scén. Problém je v tom, že by to musel chtít zřizovatel operních scén a zadat to jako úkol. Jinak je provedení soudobé opery, speciálně v menších městech než Praha, sebevražda, neboť zřizovatel většinou platí zaměstnance a na veškerou produkci je nutno vydělat tržbami.

Helena Havlíková: Ty tam jsou doby, kdy divadla objednávala u skladatelů nové a nové opery a partitury, na nichž sotva stihl "zaschnout" inkoust a byla servírována publiku chtivému novinek. Opera s královsky placenými pěveckými hvězdami plnila funkci, kterou dnes můžeme přirovnat k show zpěváků pop-music. Že soudobá opera může být kasovním trhákem, předvedla nedávno i královská Covent Garden, když uvedla "bulvární" operu o prominentní prostitutce Anne Nicole, kterou zničily drogy - v prvotřídním nastudování.

LN: V zahraničí ovšem soudobá opera takovou popelkou není. Jak to, že třeba diváci ve Francii, v Německu, USA tento žánr přímo vyhledávají?

Petr Kofroň: Protože tyto země nejsou kulturní vidlákov. Nehrát soudobou operu je podobné faux pas jako si krknout při obědě. Zároveň české publikum stojí úplně na opačné straně - zatímco v cizině publikum má zájem o to, co nezná, u nás o to, co nezná, zájem nemá. Chybí tomu velkorysost velkých národů, je to zamindrákovanost malého Čecháčka.

Jiří Nekvasil: Je to otázka posluchačské a divácké zkušenosti, těch obrovských mezer, které naše publikum v recepci kvalitních soudobých děl má. A do jisté míry je to pohodlnost a opatrnost většiny dramaturgů a uměleckých šéfů institucí - operních souborů, festivalů, ale také neexistence výrazných podpůrných a iniciačních programů a grantů. Chybí pravidelnost uvádění, chybí kontext.

Helena Havlíková: Stejně jako Jiří Nekvasil vidím kořeny rezervovaného vztahu k soudobé opeře u nás už v přijímání Leoše Janáčka. Jenůfa je v pořadí světově nejčastěji uváděných titulů, ale naše zásluha na tom je pramalá. Tvrdit, že soudobá opera u nás je popelkou, by ale bylo nespravedlivé vůči těm, kteří ji u nás souvisle uvádějí. Ze světového repertoáru připomeňme Daviesovo Medium a Johnsonovu Čtyřtónovou operu, Glassovu Krásku a zvíře, Les enfants terribles, Brittenovu Řeku Sumidu i Glorianu (ND) a především Smrt vB enátkách (SOP), která se stala inscenací roku. A připomeňme ani multimediální aktivity Orchestru Berg, Strun podzimu (Gavin Bryars: Ensemble, Heiner Goebbels: Schwarz auf Weiss), ojediněle i Pražského jara (Heiner Goebbels: I Went to the House but Did not Enter) nebo Hudební fórum Hradec Králové (Steve Reich a jeho multimediální Tři příběhy).

Petr Veber: Viděl jsem loni v Opeře v Oslu operu Čtvrtá noční hlídka od současného norského skladatele Gisleho Kverndokka. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků v opeře vůbec. Ztvárňuje literární příběh z první poloviny minulého století o osobním selhání protestantského kazatele, který se nesprávně, i když citově hluboce zaplete s mladou ženou; příběh o víře, pochybnostech, vině, výčitkách svědomí, odpuštění… příběh, který má vše, co mají velké opery minulosti: velké téma, emoce, skvělou hudbu, jevištní působivost. A publikum to neomylně rozpoznalo. Proč se taková díla nehrají u nás?

LN: Rozdíl mezi librety současných oper u nás a v cizině je skutečně značný. Tam jde často o kontroverzní věci a vyjadřují se k aktuálním politicko-společenským problémům, připomněla bych například Smrt Klinghoffera. Jsou strhující i hudebně.

Jiří Nekvasil: Operní libreto považuji za jeden z hlavních klíčů k vytvoření kvalitního soudobého operního divadelního tvaru. Libreto musí dnes v prvé řadě odpovědět na otázku, proč je zvolena forma hudebního divadla - operní stylizace. Co mohu říci jinak, více, co přináší zhudebnění textu a co je za slovy. Koneckonců z poslední doby u nás vzniklo několik operních děl na témata kontroverzní a politická. Na dvou jsem měl možnost se podílet - Smolkovo Nagano a Březinovo Zítra se bude…

Petr Veber: Operu u nás momentálně nevidím jako žánr, od kterého by se nějaké velké téma čekalo. Když, tak se to řeší v činoherním divadle, možná ve filmu a jinde. Sám bych ovšem dal přednost, pokud by se do toho nějaký autor pustil, i v opeře opravdovým tématům, ne jen věcem kontroverzním a konjunkturálním, tedy nikoli vyzývavé avantgardě, ne schválnosti, ne experimentu pro experiment, ale něčemu ryzímu, hluboce zakotvenému v tradicích.

Petr Kofroň: Nutno podotknout, že česká soudobá hudba je od roku 1939 dodneška devastována fašizujícími, trockistickými a pseudokapitalistickými společenskými formacemi. To je 74 let ztracené kultury. To jsou takřka čtyři generace nicoty. Česká soudobá hudba neexistuje, nikdo ji nechce. Pozvednete-li hlas na její obranu, dostane se vám rány krumpáčem, že vaše soudobá opera je stejné zboží jako kterékoliv jiné, a když si na sebe nevydělá, tak ať jde péct housky. Německo je bohaté a možná kulturně přesycené, Albánie je chudá, ale kulturně zvídavá. Čechy jsou chudá, nekulturní země, což je ta nejhorší kombinace.

Helena Havlíková: Já bych to tak pesimisticky neviděla. Česká bilance je pestrá v hledání vyjadřovacích prostředků i témat. Že se tak děje se střídavými úspěchy, je přirozené, ani Verdimu, ani Donizettimu se všechny opery nezdařily. Připomněla bych třeba Kofroňova Fantoma opery, Mertovu La Roulette, Zouharovu operu Noci dnem a LaDafné, Hanzlíkovy Slzy Alexandra Velikého, Hurníkovi Andělé, Ivanovičův Čarokraj a především Smolkovo a Duškovo Nagano. Současné hudební divadlo v oblasti tzv. vážné hudby má dnes své pevné místo i u alternativních souborů. V tomto kontextu Franzova Válka s mloky neobstojí.

LN: A nejsou Dny nové opery v Ostravě, které inicioval Jiří Nekvasil, tak trochu donkichotskou činností?

Helena Havlíková: Připomeňme, že Nekvasil a Daniel Dvořák za svého působení v čele ND uskutečnili užitečný projekt Bušení na železnou oponu. Jakkoli jeho výsledky byly i kontroverzí, naplňoval poslání naší první scény. Následující vedení ND na něj bohužel zcela rezignovala. Ostrava v hudební oblasti patří v posledních letech u nás k nejprogresivnějším.

Petr Kofroň: Klobouk dolů za tu samozřejmost operního festivalu! Ale nebýt buldočího Američana Petra Kotíka?

Jiří Nekvasil: No tak jistě, Kotík již od roku 2001 pořádal Ostravské dny. Za tu dobu se vytvořila základna vzdělaného a vnímavého publika i silné interpretační zázemí, a to zejména díky mezinárodnímu orchestru Ostravská banda rovněž pod jeho vedením. Je tu i divácká potřeba konfrontace se současnou špičkou i prostor pro vznik nových děl. A tak se loni ostravské publikum setkalo s českou premiérou Europery 5 Johna Cage, s českou premiérou opery Salvatora Sciarrina Porta della legge a prezentována byla nová scénická kompozice mladého, i v cizině hraného skladatele Františka Chaloupky. Vše vřele přijato vnímavým publikem. Pro 2. bienále NODO chystáme podmínky pro vznik nové opery skladatele Martina Smolky a libretisty a režiséra Jiřího Adámka. Prostřednictvím dotací a grantů pro ně složitě hledáme důstojné finanční podmínky. To vše není donkichotská činnost, to je potřeba a nutnost

Petr Veber: I kdyby snad cosi působilo jako donkichotská činnost, je poctivá a upřímná snaha něco třeba i změnit rozhodně potřebná.

LN: V čem je soudobá opera nezastupitelná a důležitá?

Helena Havlíková:Vdnešním světě se postavení opery, včetně té soudobé, pochopitelně změnilo - nezměnil se ovšem její výsostný umělecký status syntézy všech umění Dokládají to i nová média, která opeře skýtají další, dříve netušené možnosti (přímé přenosy do kin, záznamy na internetu, blogy apod.) Dnešní Wagner, Verdi nebo v našich poměrech Smetana, Dvořák a Janáček se dosud neobjevili a Franz to určitě není - ale to čekání je napínavé a zajímavé. Opeře zánik na úbytě nehrozí.

Petr Veber: Svou komplexností - spojující umění tónů, divadlo, literaturu, vizuální působení - je hudební divadlo nesené komunikativní klasickou vážnou hudbou nutným vyvažováním povrchní zábavy a banálnosti, je skutečným uměním, které dovede člověka zasáhnout tak hluboko, jak nemůže ani rockový muzikál, ani popová písnička.

Petr Kofroň: Opera prostě není houska ani socha z ledu, v evropské kultuře existuje už dost dlouho a nepamatuji si, že by ji někdo chtěl něčím zastoupit. Důležitá je v tom, že je součástí tradiční evropské kultury. Tam, kde soudobá opera chybí, žije jen pár kulturních blbů.

---

HELENA HAVLÍKOVÁ teatroložka

PETR KOFROŇ hudební skladatel

JIŘÍ NEKVASIL ředitel ND moravskoslezského

PETR VEBER muzikolog

Jana Machalická, Lidové noviny, 19. 1. 2013

Válka s mloky aneb Franzovo bušení na bránu opery

15. ledna 2013 v 8:52 | Helena Havlíková / Lidové noviny
Karel Čapek mínil Válku s mloky jako varování před touhou po moci ovládat druhé. Vladimír Franz ji proměnil v kaleidoskop zvukových cákanců - dojde na Janáčka, Petra Kotvalda i odrhovačky.

Opera spojeného Národního divadla představila minulý týden ve Státní opeře Praha první uvedení Války s mloky Vladimíra Franze. Dílo u tohoto pedagoga, výtvarníka, hudebníka, publicisty - i kandidáta na prezidenta - zadalo ještě bývalé vedení divadla, Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Že jí ovšem současné vedení opery Národního divadla po sedmi letech nakonec věnovalo nemalé lidské a finanční prostředky, je rozhodnutím, které bylo ve svém důsledku neuvážené.

Franz, ověnčený cenami coby autor scénické hudby, se pokusil o operní žánr, který je ovšem postaven na zcela jiných základech. Výsledkem jeho snažení je jakýsi kaleidoskop zvukových cákanců - tu na Janáčka, tu na Martinů, ale i Dvořáka, romantickou árii, milostný duet, odrhovačku, šlágr... Kdy a proč tónové mazanice a hromadění not začnou a skončí, se nezdá být podstatné.

Skladatel, ve spolupráci s autorem textu Rostislavem Křivánkem, se Čapkovým románem spíše jen volně inspiroval. Varovnou antiutopii zredukovali na fráze, že by si lidé neměli bohapustě užívat blahobytu. A navěsili na ni sentimentální milostný příběh: Minnie, dcerunka zbohatlého šéfa ropných vrtů Oliviera Lascotta, který tyje z mločí práce, miluje pošťáka (u Čapka telegrafistu) Freda, který před mloky naopak varuje.

Lascott se pokusí nepohodlného Freda zlikvidovat a při všelidové veselici poštve zmanipulovaný dav proti dalšímu odpůrci "mořských čertů", námořníku Jensenovi. Dav Jensena zlynčuje. Lascottovi se dostane "zasloužené" odplaty, když po zásahu vlny tsunami zešílí.

Franzova Válka s mloky tak replikuje spíše téma opery Vzestup a pád města Mahagonny, v níž se Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi v době nástupu nacismu ovšem podařilo skutečně šokovat kritikou kapitalismu a morálky založené na mamonu, podvodech, korupci, lži a zločinu, kterou hudebně podporuje směsice stylů parodující postupy tradiční opery. Z Franzovy Války s mloky se tak vytratilo základní Čapkovo poslání - varování před (nejdříve nenápadným a plíživým) mechanismem, jímž se mohou dostat k moci a ovládnout druhé ti, kteří byli dříve považováni jen za zanedbatelnou nebo i vysmívanou skupinu, která nepředstavuje reálné nebezpečí.

Parodie na reklamy

Hudební nastudování bylo svěřeno Marko Ivanovićovi, který, sám skladatel (loni uvedlo ND jeho Čarokraje), má k soudobé hudbě a její propagaci vztah. Těžko říct, zda jako dirigent pozná, kdo ve Válce s mloky hraje falešně, nicméně mimořádně (a zcela zbytečně) obtížnou partituru zjevně řídil tak, že se premiérové provedení nerozpadlo.

Také sólisté, kteří byli do Války s mloky obsazeni, svedli se svými party úporný boj a propůjčili Franzovým notám své operní hlasy - Maria Kobielska znělý soprán pro zamilovanou Minnie, Ivan Kusnjer měkký baryton pro Oliviera Lascotta, jehož "scéna šílenství", v níž se mu zjevuje Minnie jako culíkaté děvčátko, díky jeho výkonu vnesla do produkce emoci.

Roman Vocel vystihl mořského vlka Jensena a Václav Sibera odbojného Freda, kterému Franz předepsal vražedné tenorové polohy. Pochvalu zaslouží i sbor Státní opery pod vedením Tvrtka Karloviće, který odvedl za daných podmínek soustředěný výkon. Odskok ze svých dominantních působišť na scénu Státní opery udělal Martin Zbrožek coby Bavič a Petr Kotvald, kterému ani jako muzikálovému Poseidonovi, ani coby zpěváku populární hudby ovšem Franz nenapsal žádný "hit". "Muzikálová" čísla (na texty Jiřího Suchého z roku 1980) se mnohem více blížila Čapkovu varování. Nejautentičtěji a nejvtipněji nakonec vyzněly parodie na reklamy.

Svůj operní debut absolvoval ve Válce s mloky režisér David Drábek, který dění rozpohyboval a opulentně ilustroval příběh. Na točně (scéna Šimon Caban, světelný design Pavel Dautovský) vznikl prostor pro oprýskaný drugstore s baterií hracích automatů, pro ropnou plošinu i rozlehlé schodiště k jakési amerikanizované replice Akropole, z jejíhož tympanonu protínají jeviště světelné kužely a na veškeré dění shlíží nejprve lidské oko, které po zrnění během "přebírání moci" vystřídalo oko mločí. Simona Rybáková svými kostýmy vystihla v groteskní deformaci dnešní obtloustlou populaci a charakterizovala i pozlátkový svět pop-music, takže vyzněl kontrast s černými mloky s červeně svítícími kontrolkami na hlavě.

Nová premiéra ve Státní opeře je hlavně selháním dramaturgie Národního divadla. Příznačná je v této souvislosti "historka ze života", kdy v jakési galerii uklízečka vyhodila do popelnice "dílo", které považovala za odpad, nebo když kritici obdivovali prázdný sokl, na který personál zapomněl nainstalovat "sochu". Škoda, že nové vedení ND nenavázalo na projekt Bušení do železné opony, který pořádalo bývalé vedení ve Stavovském divadle. Tam by se Válka s mloky uplatnila velmi vhodně - a právě tam by si mohl Franz zkusit brousit své drápy.

Obskurní nádech celé produkci dodala Franzova kandidatura na prezidenta (ostatně premiéry se osobně nezúčastnil právě kvůli televizní debatě v předvečer prezidentských voleb) - až by se nabízelo zkontrolovat, zda kandidátovi už rovněž neroste mločí ocásek jako roztomilému vnoučeti paní Hamiltonové. Čapkova prorocká sci-fi o tom, jak nenápadně, ale podstatně lze lidi zmanipulovat, ve Franzově pojetí došla své podstaty - zaplněná Státní opera tleskala produkci prezidentského kandidáta, která dozajista nenaplnila atributy, kvůli nimž byla naše první scéna zřízena.

Zatímco uvedení Války s mloky budí pochybnosti o účelnosti vynaložených prostředků, shodou okolností odpoledne v den premiéry zorganizoval Kruh přátel opery Národního divadla v historické budově návštěvu Louskáčka pro děti ze speciálních škol. Už po osmnácté tak mohla pokračovat pod záštitou předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové tradice, jejíž smysl zpochybnit nelze - ovšem díky soukromým dárcům, kteří toto představení od Národního divadla pro děti zakoupí. Za všechny to vyjádřil předseda Bohemian Heritage Fund, advokát a propagátor myšlenky aktivního kulturního mecenášství Pavel Smutný: "Myslím, že nám všem až postupem času dochází, jak krásná a originální myšlenka to je…abychom si uvědomili, jak často jsou naše problémy snadné a nepodstatné. A také nás učí čistému prožitku, kterého my se svými mnohostrannými závazky a zájmy často už nejsme schopni."

Hodnocení autorky: 35 %

Helena Havlíková, Lidové noviny, 14. 1. 2013
Na serveru Lidovky.cz zveřejněno bez posledního odstavce dne 15. 1. 2013:

Plná verze: Operní panorama Heleny Havlíkové (103), OperPlus.cz, 15. 1. 2013

In English: Recenze na Válku s mloky z blogu Cultured Cleveland

14. ledna 2013 v 20:37 | Frank Kuznik / Cultured Cleveland
EUROPEAN SOJOURN 1

Mr. Culture is on the road this month, getting his ears tuned in one of the great music centers of Europe: Prague. This is the land of Dvořák, Smetana, Janáček and Martinů, the place where Mozart premiered Don Giovanni in 1787, and where the Prague Spring festival continues to draw world-class performers every year. Long known as "the conservatory of Europe," the city has two music academies, five working symphony orchestras, three dedicated Baroque ensembles - including possibly the best in Central Europe, Collegium 1704 - and more chamber groups than one can count. Clevelanders missed a chance to see one of the best, the Prazak Quartet, when they canceled their appearance at the Art Museum in October.

The city also boasts two opera houses, a thriving modern music scene, and a first-rate roster of jazz musicians, many of whom studied at Berklee in Boston. With all that to choose from, where does one begin?

In this case, with the premiere of a new work at the State Opera, War with the Newts (Válka s mloky in Czech). A hybrid that incorporates elements of opera, musical theater, pop music and social satire, Newts is based on an eponymous 1936 novel by Karel Čapek, perhaps the greatest Czech writer of the 20th century. A political allegory cast in the form of a sci-fi novel, Newts tells of the discovery of a race of giant salamanders who are enslaved and exploited by humans, and ultimately revolt. Čapek casts an acerbic eye on capitalism, nationalism and racism, and foresees the coming shadow of Nazi fascism.

If putting all that onstage sounds like a challenge, imagine throwing in satirical commercials, a dose of heavy metal, and a postmodern score, and trying to make sense of it all. That it works is largely to the credit of David Drábek, one of the Czech Republic's most versatile and innovative stage directors, who matches the nonstop momentum of the music with a fast-paced flow of singing, acting, and eye-catching visuals, segueing seamlessly from comedy to disaster. Costume designer Simona Rybáková adds to the effect with tall, genuinely creepy newts, who skulk about with glowing red eyes.

The weird mix of elements is totally appropriate to librettist Rostislav Křivánek's setting: Morgan Bay, a resort town near New Orleans. Drunks at a beachside bar, exploited workers vaguely reminiscent of black slaves, ruthless capitalists - it's all disturbingly familiar, especially when a monster storm hits, á la Katrina, and wipes out the town. Composer Vladimír Franz matches the maelstrom onstage with a tumultuous, driving score that barely stops for an occasional duet or aria, and unabashedly throws in an electric guitar when a heavy metal singer entertains the tourists.

For a visitor, Newts is at once enthralling and confounding. Without some background in Čapek's novel and Czech opera and theater, there is no way to make any sense of this. But as a sampling of Central European culture, it's riveting - not to mention a bit disconcerting seeing your homeland through the eyes of foreigners. It's easy to ignore the dark side of capitalism when you live in its throbbing heart, but eye-opening to see the reaction of people still adapting to it after 40 years of communist socialism.

(...)

Frank Kuznik, Blog Cultured Cleveland, 14. 1. 2013

Frank Kuznik is a longtime journalist and culture writer covering Northeast Ohio's vibrant arts and entertainment scene. Born and raised in Cleveland, Frank has worked extensively throughout the U.S. and Europe, most recently in Prague as the Editor-in-chief and Culture Editor of The Prague Post. He now writes independently from his home in North Royalton.

Franz se ve Válce s mloky nezastavil před ničím, obsadil i Kotvalda. Ale neohromil

14. ledna 2013 v 20:10 | Petr Veber / iHNED.cz
Akčnost opery Válka s mloky připomíná katastrofické filmy, ale bez napětí. Vladimír Franz pro ni napsal hudbu zvukově moderní, různorodou, spíše temnou a nepřívětivou. Přesto mloci nevypadají příliš zlověstně, spíš bezradně.

Výtvarně barvitá, režijně místy nápaditá a hudebně nepříliš zajímavá je inscenace Války s mloky skladatele Vladimíra Franze, která měla ve čtvrtek premiéru ve Státní opeře Praha.

Nové české operní dílo na motivy stejnojmenného románu Karla Čapka zachycuje závažné téma, má atributy skutečné opery, ale jako hudební divadlo by přesto mělo zapůsobit výrazněji - není strhující, neohromuje, nezasáhne do hloubky. Nejlepší jsou zábavné epizody, avšak hlavní poselství opery postrádá skutečný dramatický náboj a patos.

Mlokem proti lidstvu

Vladimír Franz s libretistou Rostislavem Křivánkem Čapkův protifašistický apel pochopitelně zobecnili. Mloci začínající nečekaně vystupovat z oceánu proti lidstvu jsou faktickým důsledkem nerozumně a neodpovědně řízené ekonomiky, nerozvážně podceňované ekologie, totalitní manipulace s lidmi a hloupé lhostejnosti mas, tedy moderních symptomů, k jakým spisovatel přes jasnozřivost svých vizí a varování ještě úplně dohlédnout nemohl.

Když právě v těchto věcech nastavují zrcadlo dnešní prolhané a povrchní společnosti, jsou oba autoři opery spolu s režisérem Davidem Drábkem a scénografem Šimonem Cabanem nejnápaditější. Parodie na banální muzikál o Poseidonovi - neotřele, ale funkčně vložený do děje a navíc ještě přerušovaný brutálně výstředními reklamami na tablety proti smrti a na podobné hlouposti - je vtipná a výstižná.

Navazující davová scéna s popovým a pak s rockovým zpěvákem je gradována k autentickému fanatismu. Postavy mladého páru, ředitele ropných vrtů a dalších nositelů děje opery nejsou však uspokojivě propracovány a hudba, která je provází, není vyprofilována k dokonalosti.

Čarokrajný dirigent

Skladateli Franzovi nelze upřít opravdu četné zkušenosti s komponováním pro divadlo. Přesto jeho velká, více než dvouhodinová opera neoplývá tak jednoznačným materiálem, aby zanechala v paměti vzpomínku na jedinečný nebo charakteristický motiv, sound, styl či postup. Napsal hudbu zvukově moderní, různorodou, spíše temnou a nepřívětivou. Ani tradiční, ani experimentující.

Za dirigentským pultem stál o premiéře Marko Ivanović, sám také skladatel, před rokem oslavovaný autor jednoznačněji působící fantazijní opery Čarokraj. Ve Válce s mloky odvedl velkou práci, Franzovu partituru rozezněl s jistotou. Ne každý by si mohl stejně dobře poradit s tak rozdílnými polohami, jako jsou party pro operní zpěváky, role pro nasládle zpívajícího Petra Kotvalda a pak i pro řvoucího heavymetalového hudebníka Lukáše Frýdu.

Orchestr je nicméně využíván ve Válce s mloky tak intenzivně, že operně koncipované a nezesilované zpěvní party spíše překrývá. Instrumentace je přitom často docela drásavá, stejně nepříjemně, jako působil ve zbytečně dlouho exponovaných vysokých polohách hlas tenoristy Václava Sibery.

Autoři se snažili umístit do zpěvu poměrně hodně textu. Vzhledem k akčnosti připomínající katastrofické filmy je to ovšem snaha kontraproduktivní. Kdo pak po přestávce v druhém dějství, po vlně tsunami, která (podle tištěného obsahu opery) smetla většinu lidí z ropné plošiny, čekal zásadní dramatickou nebo náladovou proměnu, byl asi trochu zklamán.

A mloci - mimochodem vyvedení Simonou Rybákovou v pohádkově nápaditých kostýmech s velkýma červeně svítícíma očima na vrchu hlavy - se zde ve větším množství objeví až v závěru. Nevypadají však příliš zlověstně, spíš bezradně.

Roztleskávač davu

Moderní prostředí kupodivu nepůsobí v opeře nepatřičně, v tom se tvůrcům - na rozdíl od zápletky - dařilo. Lidští zajatci jsou propuštěni. Co se bude dít dál, není však jasné, memento příběhu je oslabeno. Z opery nakonec nezůstává ani pocit trýznivého napětí, ani katarze, ale spíše vzpomínka na skutečně vydařené klaunské kousky a úsměvné figury baviče Martina Zbrožka v roli konferenciéra a roztleskávače davu před koncem prvního jednání.

Světová premiéra nového českého díla, které mimochodem čekalo na uvedení více než pět let, byla součástí přehlídky tuzemských divadel Festival Opera 2013. Do srovnání se soubory z regionů a s jejich inscenacemi klasického evropského repertoáru vnesl projekt Války s mloky značné ambice, ale nikoli stoprocentní uspokojení.

Petr Veber, iHNED.cz, 14. 1. 2013

Týž text pod názvem "Franzova válka", publikovaný rovněž 14. 1. 2013, zde: http://hn.ihned.cz/c1-59116000-franzova-valka

RECENZE: Franzova Válka s mloky ubíjí Čapka. Nikoli hudbou

14. ledna 2013 v 15:08 | Věra Drápelová / iDNES.cz
Bojovat s mloky není jen tak, dokazuje román Karla Čapka. Válčí s nimi i opera Vladimíra Franze, kterou uvedlo pražské Národní divadlo.

Nejvíce sil má hudba sama. Zkušený skladatel zkomponoval jednotlivá čísla s dovedností autora, jenž umí komunikovat s posluchačem. Pohybuje se od prostých popěvků přes árie, milostný duet až po muzikálový hit a sbory. Efektní scénická muzika ovšem patří ke špatné hře.

Dramatický konflikt, tah, vývoj totiž v díle chybějí, respektive není tu podklad, na němž by se mohly vystavět. Operní libreta se sice často odchylují od literárních předloh, někdy i ku prospěchu věci, ale z Čapka mnoho nezůstává.

Začíná se navíc vlastně od konce, kdy už mloci ovládají svět. Výsledek by se v nejlepším případě dal přirovnat k oratoriu. V prostředí amerického městečka s těžebními věžemi na pozadí se neustále něco oznamuje, vykládá, popisuje, demonstrují se nástroje vymývání mozků, jako jsou reklamy nebo stupidní zábavná show, ale ve skutečnosti se mnoho neděje.

Zvlášť když se mloci jako by vytratili. Občas vykouknou z lóže, postávají na jevišti. Ale jak to, že se z přítulných zvířátek s červenýma svítícíma očkama stala monstra? Metaforickým, nosným konfliktem se dílo nezabývá. Varuje tak názorně, až je plakátově triviální. Mloci strach nenahánějí ani jako tušené nebezpečí.

Strnulost a banálnost bohužel posílila i režie Davida Drábka. Jednotlivé scény nejsou skutečně rozehrané, působí toporně, zvláště ve sborových výjevech. Chybí invenční výtvarný vklad.

Pěvecké party nejsou zcela jednoduché a ne všichni sólisté je zvládli přirozeně, nejlépe Ivan Kusnjer. Dirigent Marko Ivanovič řídil pozorně, také díky němu se hudební stránce nedá upřít emocionální účinek, ale celkový dojem je jen průměrný.

Hodnocení: 50 %

Věra Drápelová, iDNES.cz, 14. 1. 2013

Präsidentschaftskandidat vertont Europas Narrheit: Vladimír Franz‘ „Der Krieg mit den Molchen“ am Prager Nationaltheater

13. ledna 2013 v 19:09 | Boris Michael Gruhl / nmz online
Prag im Jahre 1936. Herr Povondra, der bequeme Allerweltsspießer, sitzt in seinem Kahn auf der Moldau und angelt. Was stört es ihn, dass der Weltuntergang längst begonnen hat, dass New Orleans unter Wasser steht und weltweit die Dämme brechen, denn die Molche brauchen Lebensraum und den finden sie nur im Wasser.

Inzwischen ist auch Dresden längst überfluet, die Welle des Unglücks kommt auf der Elbe über die Moldau auch nach Prag, und war das da eben, neben dem Angelkahn von Herrn Povondra, nicht doch schon der schwarze Kopf eines Molches im Wasser?

So geht der ironische Roman "Válka s mloky", deutsch "Der Krieg mit den Molchen", von Karel Čapek zu Ende, den er einmal angesichts dessen, was von Deutschland her über die Welt herauf zog und was zum anderen die Menschheit in ihrer globalen Verblendung aus Profitgier, Vergnügungssucht und Größenwahn an den Rand des Abgrunds trieb, geschrieben hat.

Vor Sumatra hat man eine unbekannte Molchart entdeckt. Aus den Tieren lassen sich zunächst leicht willige Arbeitssklaven machen. Ein Salamandersyndikat garantiert dass der Wohlstand Europas ins schier Unermessliche wächst. Aber die Masse der Molche wächst auch. Und bald wird der Platz für die Menschheit knapp und die Machtverhältnisse kippen so brutal um wie die klimatischen. Thomas Mann war begeistert: "Lange hat mich keine Erzählung mehr so gefesselt und gepackt. Ihr satirischer Blick für die abgründige Narrheit Europas hat etwas absonderlich Großartiges".

Auch der tschechische Maler und Komponist Vladimír Franz ist von Čapeks so bitterem wie weitsichtigem Humor angetan und findet hier den Stoff für seine neue Oper, die er im Auftrag des Prager Nationaltheaters schreibt. Weder beim Abschluss des Vertrages noch bei der Festlegung des Termins für die Uraufführung in der Prager Staatsaoper, am 10. Januar 2013, war klar, dass dieser so bekannte wie umstrittene Künstler sich am 11. und am 12. Januar als einer von 15 Kandidatinnen und Kandidaten um das Amt des Präsidenten in Tschechien bewerben wird, der zu ersten Mal vom Volk direkt gewählt wird. Inzwischen hat das Volk gewählt, in zwei Wochen wird eine Stichwahl entscheiden, Vladimír Franz, besonders beliebt bei jungen Tschechen, ist nicht mehr im Rennen, also kann er malen, komponieren, lehren und provozieren, denn die Uraufführung seiner Oper "Válka s mloky" dürfte mehr sein als ein Achtungserfolg.

Das gut zweistündige Stück konzentriert sich auf Hauptthemen aus dem Roman, bevorzugt Motive, die sich bildhaft und musikalisch eindringlich darstellen lassen, in denen es vor allem darum darum geht, wie die Menschheit sich selbst abschafft.

Die Handlung spielt in der Gegenwart. Sie beginnt am Meer - Pauschalurlaub mit Suff und Hawaikluft - und noch ist es possierlich, wenn sich ein paar drollige Molche mit roten Lichtaugenpunkten unter die trinkfeste Masse mischen. Es geht weiter mit der Gründung eines Salamandersyndikats zwecks Ausbeutung jener arbeitswilligen Molche. Sie werden sythematisch abgerichtet und und schaffen fortan unsichtbar. Zu sehen sind nur die Nutznießer: Eine so fette wie spießige Vergnügungsmasse Mensch feiert sich in origiastischen, pseudoreligiösen Veranstaltungen, der Sound dazu lässt keine Epoche aus.

Das Ambiente erinnert an einen griechischen Tempel, nur dass die Säulen stilisierte Bohrtürme sind, aus denen kleine Flammen züngeln. Und wie im Roman von 1936 so ist auch im Jahre 2013 in Prag, jetzt auf der Bühne der Staatsoper (ehemals Neues Deutsches Theater) das Geschehen unaufhaltsam. Bald übernehmen die Molche die Macht über ihre einst so mächtigen Ausbeuter und eine Schreckensmeldung jagt die andere. Jetzt sind es die Molche, die neuen Lebensraum brauchen, neue Meere braucht die Welt, die Erde wird geflutet.

Das ist schon ein schriller Tanz auf dem Vulkan, den man in der Oper "Der Krieg mit den Molchen" erleben kann. Und weil eigentlich jeder über die Ernsthaftigkeit der Thematik Bescheid wissen müsste, könnte pure Aufklärung in einer Inszenierung dieses Stoffes nur langweilen. So orientieren sich Regisseur David Drabék und Ausstatter Šimon Caban an der Ironie des Originals und finden die Mittel ihrer grellen, ironischen und sehr detailreichen Überzeichnung des Geschehens in gängigen TV- und Pop-Formaten der Gegenwart - Kitsch in kräftigen Farben selbstverständlich eingeschlossen. Manchmal könnte meinen, man sei beim Neptunfest im Dschungelcamp oder beim Musikantenstadl auf Mallorca.

Man nutzt deftige Mittel des Volkstheaters, die werden aber gebrochen durch Momente der Nachdenklichkeit, da steht dann mal alles still, auch wenn diese Welt eh schon auf dem Kopf steht. Zum Gruseln komisch und ironisch zugleich ist der Schluss: Die Molche übernehmen die Welt. Und mehr noch, Molche sind die besseren Menschen, denn sie geben der Menschheit noch mal eine Chance. Ein Paar hat überlebt, sie sollen der neue Adam und die neue Eva sein. Und schon ist auch der Molchmensch der Zukunft geboren, ein Kind, halb Molch, halb Mensch.

Der Komponist Vladimír Franz kennt sich gut aus in den Stilen des letzten Jahrhunderts und der Gegenwart und lässt das auch genüsslich und gekonnt hören. Er mischt spätromantische Melodik frech mit meckerndem Zirkussound, Motiven aus Cabaret und Revue, Schenkelkopfern und Schlagergesäusel. Man vernimmt Chorsätze, als kämen sie aus der Kirche. Es gibt sensible Passagen eines hoffnungslosen Aussteigerpaares, klassischen Orchestersatz und technische Verfremdungen, Zuspielungen, Verstärkungen, das Chaos der Handlung korrespondiert mit Chaospassagen des Klanges. Das ist nicht durchgehend von gleicher Intensität, aber zieht doch immer wieder ins Geschehen und hält als ironische Unterhaltung die Aufmerksamkeit wach.

Bewundernswert ist wie der Dirigent Marko Ivanović den großen Apparat, viele Solisten in größeren und kleineren Partien, Chor, Orchester und Tänzer zusammenhält, immer wieder mächtig in Schwung bringt und alle sicher durch die stilistischen Stürme, halsbrecherischen Höhen und Untiefen der Musik von Vladimír Franz führt.

Boris Michael Gruhl, Neue Musikzeitung, 12. 1. 2013
nebo
tentýž, Deustchland Radio, 10. 1. 2013

Válka s Mloky i s konvenční operou

13. ledna 2013 v 19:01 | Boris Klepal / Zápisník zmizelého
Světová premiéra opery Válka s mloky Vladimíra Franze byla vzhledem k autorově prezidentské kandidatuře medializovaná více, než je u nás zvykem. Partitura čekala sedm let na jevištní oživení, které se konalo v předvečer prvního kola voleb a skladatel nebyl přítomen, účastnil se televizní debaty. Dostat dnes na jeviště současnou velkou operu je výjimečná událost a to, že nemohl být na premiéře, Vladimíru Franzovi ani v nejmenším nezávidím. Pojďme se ale podívat na dílo samotné nebo spíš na to, jak jsem ho viděl já.

Válka s mloky není adaptací Čapkova románu, ale spíš pokusem o paralelu viděnou dnešním pohledem. Z tohoto hlediska se mi zdá paradoxní, že libreto Rostislava Křivánka klade důraz na Čapkovo moralizování, čímž upozaďuje to, co je na románu nadčasové - totiž objektivní a ironický pohled na svět a komplikované vztahy mezi státy i lidmi. Opominul bych ještě občasné stylistické neohrabanosti a neinvenční rýmování, ale striktní rozdělení "dobra" a "zla" a především všudypřítomné varování před intelektuální pohodlností, která vede ke zkáze civilizace, mi přijde spíš omleté. Fredovo filosofování na téma "mloci jsou silnější, protože se nás bojí" a vůbec adoraci strachu jako základní sebezáchovné emoce jsem nepochopil - ta v souvislosti s mloky už vůbec nedávala smysl. Jejich síla je s mnohem větší pravděpodobností v tom, že jsou jim jakékoliv emoce cizí a jednají čistě účelově (ano, lidé také, ale zdaleka ne vždy tolik, jak se zdá). Poněkud nelogické se mi zdálo i to, že se mloci projevovali jako svébytná civilizace s vlastním jazykem, jímž ve druhém dějství uctívali Chief Salamandra. Mloci a jejich "civilizace" v opeře nakonec nebyli ani tak produkt lidského podnikání, jako spíš barbarský kmen "odjinud", který se klaní zlatému teleti.

Poštovní úředník Fred Dalton je v románu epizodní figurka, která pozdravuje svou milou Minnie, když telegrafuje zprávu o zničení města mloky. Jedná se o událost, jíž začíná skutečná válka mezi mloky a lidmi. V opeře je z Freda ústřední postava rebela, který jediný vidí nebezpečí, které lidstvu od mloků hrozí, Minnie Lascottová je jeho milá a zároveň dcera místního šéfa Mločího syndikátu Oliviera Lascotta. Ten se Freda pochopitelně snaží umlčet a jako nápadník Minnie je pro něj vzpurný a svéhlavý pošťák naprosto nepřijatelný. Máme zde tedy trojúhelník Hrdina (tenor), jeho Milá (soprán) a její Nepřející otec (baryton) - takže rozložení postav typické opery 19. století, které doplňuje bývalý námořník Jensen jako Starý dobrák (bas). Z hudby jsem často cítil vliv Bohuslava Martinů, objevovalo se belcantové zdobení akcentovaných slov, Lascottova árie šílenství evokovala Donizettiho, milostný duet Freda a Minnie v prvním dějství zakončilo pucciniovské unisono, Fredův monolog ve druhém dějství připomněl Wagnera, laciný obecný vkus reprezentovala pop music. Označit takovou věc za postmoderní je lákavě jednoduché, ale nebyla by to pravda.

Z rozmáchlé a nesourodé směsky hudebních vlivů Vladimíru Franzovi v opeře vzniklo něco, čemu bych se nebál říct "verismus dneška". Zkoncentrování celosvětového problému do jednoho města na pobřeží, drastické emocionální výjevy (ubití Jensena), zdůraznění sociálního aspektu, začlenění zábavné hudby pro lid a lidového živlu do vážné opery vůbec, to jsou veristické prostředky par excellence (navíc Fredův rozpor mezi morální povinností bojovat proti mlokům a láskou k Minnie je ukázková romantická rekvizita). Konvenčnímu libretu se tak dostalo také konvenčního zhudebnění, ale konvence stará přes sto let se mi nejeví jako vhodný prostředek, chceme-li mluvit k současnému publiku. Pozoruhodné mi přišlo, že pestřejší a divočejší první dějství drželo pohromadě vlastně lépe než druhé a mělo své jasné hudební vrcholy - bohužel ale tam, kde měla být zesměšněna konzumní společnost. Použít pro tyto účely muzikál je adekvátní, ale zanechat dojem, že do těchto míst zkoncentroval autor své kompoziční schopnosti a opatřil je nejpůsobivější hudbou, je pro mě nepřijatelné. Druhé, postkatastrofické dějství kromě úvodního sboru mrtvých připomíná spíš scénickou hudbu, v níž je Vladimír Franz jako doma, ale na operu to nestačí. Opera přerušená reklamou na muzikál, která je ještě přerušovaná komerčními pauzami, je působivý vtip, čekal bych ale také sofistikovanější hudební humor - Pochod tritónů zmiňovaný v románu pokládám za zcela nevyužitou nahrávku na smeč. Účinek drtivého vstupu populáru do vysokého umění byl bohužel také rozmělněn zopakováním. Lidová slavnost už se - alespoň takto prvoplánově - vůbec nemusela odehrát.

Scéna Šimona Cabana byla celá postavená na točně a umožňovala plynulé proměny prostředí. Dominantní byly symboly v podobě displeje výherního automatu či vševidoucího oka v kvaziantickém domovním štítu, k němuž směřovaly sloupy s planoucími ohni, slavnost pro lid se odehrávala pod nimi na mohutném schodišti. Odvrácenou stranou byl Fredův pokoj, který se ve druhém dějství změnil v ropnou plošinu, na níž se zachránil po výbuchu ještě Olivier Lascott (ponechat spolu dva nesmiřitelné rivaly v situaci, kdy musí nutně nalézt společnou řeč, je dobrý tah, ale jeho potenciál zůstal zcela nevyužit). Problém je, že proměna Fredova bytu v záchranný člun nebyla jevištně nijak zřetelně ztvárněna a bez vysvětlení v programu jsem ji nemohl pochopit. Režie divákům s orientací v komplikovanějších situacích příliš nepomáhala. Simoně Rybákové se zdařili především mloci - deformované postavičky s nestvůrnými hlavami a červeně svítícíma očima. Jinak se kostýmy také držely konvencí - starý námořník Jensen pruhované tričko a hák místo jedné ruky, byznysmen Lascott bílý oblek atd. Lid na pláži a ve městě připomínal spíš zákazníky vietnamské tržnice než dobře situované obyvatele prosperujícího města. Režisér David Drábek se zaměřil hlavně na sborové scény, které měl dobře zvládnuté, působivá byla smrt Jensena, který si dovolil narušovat davové veselí. Jednotlivci zůstávali ponecháni sami sobě a o nějakém vedení postav se dá těžko mluvit. Tady nutno říci, že účinkující většinou velmi bedlivě a nepřehlédnutelně sledovali dirigenta i hlučnou nápovědu, což zrovna nesvědčí o tom, že by byla premiéra dobře připravená. Režie diváky občas ponechávala na holičkách a za výpadek pokládám obsazení matky chlapce Bobbyho a Chief Salamandra jednou zpěvačkou. Bobby se dostane k mlokům ještě před katastrofou, postupně s nimi splývá a v závěru ho zve na výlet kamkoli do vesmíru Chief Salamander. Zda je mezi ním a Bobbyho matkou, která chlapce po jeho útěku s mloky marně hledala, nějaká jiná souvislost než potřeba ušetřit jednoho sólistu, není vůbec jasné (a vzhledem k silnému přízvuku Galji Ibragimové si její dvojrole nelze nevšimnout).

Sbor začal znít přijatelně teprve poté, co se během úvodu rozezpíval. Orchestr v tutti byl snesitelný, v komornějších pasážích lezlo na povrch roztřesené široké vibrato, špatná intonace jednotlivých skupin a nakonec i sólistů, především violoncella. Mezi pěvci mě zaujal především Roman Vocel, zpíval s jistotou i s chutí, role mu sedla a snad jediný na jevišti působil dojmem, že opravdu ví, proč tam je. Ostatní se s nejistotou způsobenou snad výše zmíněnou nepřipraveností, snad mírnou indispozicí (Ivan Kusnjer) rvali se střídavými úspěchy, ale Václav Sibera zazpíval svůj monolog ve druhém dějství velmi slušně. Petr Kotvald v roli muzikálové hvězdy odvedl profesionální výkon, Martin Zbrožek jako konferenciér přehrával jistě záměrně, ale až za hranici srozumitelnosti textu.

Vladimír Franz svoji válku se současnou operou vybojoval jen částečně a jsem zcela přesvědčen, že chyba je už v samotné veristické koncepci, která se ke zvolené látce nehodí. To samozřejmě není argument pro to, aby se současné opery neuváděly, a všechno by zřejmě vypadalo o hodně lépe, kdyby bylo v pořádku nastudování, a to po všech stránkách.

Boris Klepal, Zápisník zmizelého, 13. 1. 2013

Vladimír Franz vyhrál Válku s mloky

13. ledna 2013 v 18:05 | Tomáš Foltýnek / Metro
Prezidentský kandidát Vladimír Franz má za sebou týden, který nebude spojován pouze s prezidentskou kampaní. Jeho jméno se významně zapsalo i do kulturního dění celé aktuální sezóny.

Národní divadlo ve čtvrtek uvedlo na scéně Státní opery světovou premiéru opery Válka s mloky, která čekala na své provedení celých sedm let. Skladatel Franz vytvořil dílo vzdáleně motivované Čapkovou stejnojmennou hrou, která řeší otázku nadřazenosti lidstva a jeho sebevědomí ve schopnosti ovládat cokoliv jím bylo vytvořeno.

Spisovatelova myšlenka ohrožení jedné civilizace druhou je obohacena dalším aktuálním problémem, který tkví v manipulovatelnosti společnosti, z níž se postupně stává "stádo ovcí". Po hudební stránce opera navazuje na první polovinu 20. století a přidává scény, ve kterých zazní prvky šansonu či popové písně, evokující primitivitu většiny součastných českých "muzikálů". Hudební struktura není příliš komplikovaná, posluchačsky stravitelná, vychází z rozšířené tonality, vytváří leitmotivy nebo místy nechává zaznít aleatoriku. Partitura klade důraz na orchestrální sazbu a sborové výstupy. Hudba zcela jistě vládne nad libretem Rostislava Křivánka, jehož text vytváří pocit nudy a textové nepropracovanosti.

Režisér David Drábek, jehož dosavadní zkušenosti jsou v činohře, si dokázal více poradit se sólisty než sboristy. Kostýmy Simony Rybákové vytváří pestrou barevnou paletu lidské civilizace, z nichž některé působí záměrně kýčovitě a kontrastují s černými mloky a jejich červeně svítícími oky. Scéna Šimona Cabana nikterak nepřekvapí a ani nezklame.

Hlavní interpretační hvězdou večera byl dirigent Marko Ivanović, který se ujal funkce hudebního nastudování a svou nelehkou úlohu zvládl bravurně. Orchestr si pod jeho taktovkou vedl velmi dobře. Na scéně se v hlavní roli objevil Ivan Kusnjer v roli Oliviera Lascotta, který byl pěvecky i herecky nejzřetelnější. Milostný pár sehráli Václav Sibera jako pošťák Fred Dalton a jeho dívka Minnie Lascottová, kterou zpívala Maria Kobielska, jejíž výkon byl optimální a převyšoval nad nepříjemně zastřenými vysokými polohami Václava Sibery. Oživením bylo groteskní vystoupení Petra Kotvalda, který zde ztvárnil roli dvou zpěváků populární hudby. Skvělý výkon podal sbor Státní opery, jenž byl po hudebně - výrazové precizní a úctyhodně obstál i v zapamatování nelehkého textu mlocké hymny.

Díky hudbě a jejímu dobrému nastudování, které jistě bylo velmi náročné, se opera stala událostí sezóny.

Tomáš Foltýnek, Metro, 13. 1. 2013

Kdopak by se mloků bál? Jsou přece náš kapitál!

13. ledna 2013 v 10:24 | Radmila Hrdinová / Právo
Nestává se často, abychom byli svědky světové premiéry české opery. Franzovo dílo čekalo na uvedení sedm let, ale za tu dobu nezestárlo, protože není nikterak novátorské ani módní, ale ve své formě i jazyku záměrně navazuje na tradiční operu 20. století.

Jeho hudba je eklektická, ale motivicky důmyslně propracovaná, skladatel umí napsat velké sbory i záměrně primitivní písničku, parodii muzikálu i symfonicky hutnou plochu, přičemž celku při vší formální diverzitě nelze upřít emotivní působivost a posluchačskou přitažlivost.

Problém díla tkví v libretu Rostislava Křivánka, jež se Čapkovou katastrofickou vizí ohrožení lidské civilizace jen volně inspiruje. Z galerie Čapkových postav zbyl jen námořník Jensen a mloci, kteří již vstupují do otevřeného konfliktu s lidmi. Přibyl poněkud otřepaný milostný příběh Freda a Minnie, zasazený do prostředí naftařského městečka.

Libreto ale není příliš dramaticky nosné a skutečnost pojmenovává často příliš popisným či didaktickým způsobem. Jazykovou hravostí a vtipem z něho výrazně vystupují tři songy z pera Jiřího Suchého.

Největší problém je ale inscenace, která se s Franzovým dílem dost výrazně míjí. Stačí zalistovat libretem otištěným v programu. Jeviště zbytečně zatěžkané masivní scénografií zalidňují bezvýrazné postavy v kostýmní všehochuti pohybující se v operáckých šaržích, prakticky nulová práce se sborem, to vše svědčí o tom, že režisér David Drábek si s operním tvarem nevěděl vůbec rady. Nepovedlo se mu odlišit parodické momenty od vážně míněných, parodie muzikálu i reklam je zoufale nenápaditá, naftařská slavnost trapně nudná. Co hůře, nedokázal dát mlokům jakoukoli tematizovanou podobu, zůstal u "roztomilých" zvířátek se svítícíma očima, jež stereotypně vylézají z lóže a na jevišti se jen bezmocně vrtí.

Nejsou ani hrozivou masou, ani inertní přírodní silou, jsou prostě jen nijací. A navíc se zcela vytratila podstatná pointa, že mloci jsou vlastně zkázonosným lidským výtvorem.

Ještěže jsou tu velmi dobré výkony sólistů, po pěvecké stránce i sboru, a především precizní nastudování dirigenta Marka Ivanoviće. To vše je obdivuhodné a napovídá, že v jiné jevištní podobě by měla Franzova opera šanci aspirovat na událost sezóny.

Hodnocení 60 %

Radmila Hrdinová, Právo, 12. 1. 2013

Válka s mloky aneb Není Vladimír Franz mlok?

13. ledna 2013 v 10:22 | Zuzana Blanářová
Zatímco se včera Vladimír Franz účastnil živé debaty našeho prezidentského panoptika, já jsem se zúčastnila jeho premiéry ve Státní opeře - Války s mloky. Doufám, že Vladimírovi ta jeho debata stála za to, že o svoji velkou premiéru přišel. Já musím říct, že jsem si ji náramně užila a za sledování jeho debaty bych určitě neměnila.

Přiznávám bez mučení, že před představením se ve mně mísily pocity - pocit napjatého očekávání střídal pocit strachu, za kterým následovala obrovská zvědavost nad tím, jak toto téma pojmou a ztvární. Všechny představy nakonec většinou ukončil pocit obavy; obavy nad tím, že to bude trapné.

Ale ejhle, nebylo!

Na konci představení jsem musela dát klobouk dolů a palec nahoru. Líbila se mi hudba, a o tu jde v opeře především. Moc se mi líbily sborové party - byly emočně silné a melodické. Sólové partie mi sice připadaly slabší, ale žádnou árii a la Puccini od Franze asi nikdo nečekal. Navíc opera v češtině zní prostě trochu divně. Někdy je lepší nevědět, co říkají, a poslouchat italštinu. Hodně se mi líbila scéna, choreografie a kostýmy, ale jenom ty zvířecí. Ty lidské mi přišly trochu laciné, uvítala bych, kdyby byly o něco stylovější. Chápu sice, že se snažili zachytit "obyčejné lidi", ale ty trenky a trička jim prostě mohli dát o něco vkusnější.

Mloci byli fantastičtí a šukající královský pudl v nadživotní velikosti mě hodně pobavil!

Pobavily mě také popové vložky v podání Petra Kotvalda (ano, toho Petra Kotvalda!). Myslím, že to bylo to nejlepší, co za svou kariéru předvedl (lepší než Holky z naší školky, fakt). S operou to sice nemělo nic společného, ale bylo to vtipné a zábavné.

Jedna věc mě ale na celém představení zklamala. Nejvíc jsem se totiž těšila, až přijde ta apokalypsa. První dějství skončilo momentem, kdy bylo jasné, že katastrofa je na spadnutí. O přestávce jsem si dala chlebíček a šampaňské celá nažhavená na začátek druhého dějství. Jenže druhé dějství začalo tím, že katastrofa už proběhla, a že se něco dělo, jsme se dozvěděli pouze z rádia. Mloková vlna tsunami se zřejmě převalila, zatímco jsme všichni pojídali ten chlebíček. Škoda.

A teď trocha blondýnkovské filosofie:

Téma knihy Válka s mloky je nadčasové a vypovídá mnohé o naší společnosti dnes, stejně jako vypovídalo mnohé o společnosti ve 30. letech, kdy ji Karel Čapek psal. Při sledování dnešního představení mě až mrazilo v zádech ze zjištění, kolik momentů ve Franzově opeře nápadně připomíná aktuální dění v naší společnosti. Masy lidí se nechávají bezhlavě zmanipulovávat kdejakým demagogem a slepě po něm papouškují jeho hesla. Lidé naivně věří, čemu věřit chtějí, a nedomýšlí věci do důsledků. Stáda "obyčejných lidí" slepě věří úsudku novinářů, který se dočtou v novinách, nedejbože je jim prezentován na Nově. Když se je někdo snaží přesvědčit o opaku a otevřít jim oči, tak ho vzteky (zřejmě z toho, že jim někdo bere ideály), div neukamenují.

Co Čech, to morální autorita.

Neustále se mi ale vtírala na mysl analogie Franze s mlokem. Fakt jsem si nemohla pomoct! Jestli on ten Franz vlastně není taky tak trochu mlok? Pochopitelně by mě ani nenapadlo srovnávat jeho fyzickou podobu. Mluvím samozřejmě o tom, že nikdo neví, jak se mlok zachová. Franz má stejně jako mlok spoustu fanoušků, kteří jsou přesvědčeni o jeho pozitivním přínosu. Jeho volbou rebelují proti současným politikům, a mají pocit, že volba Franze je volba dobrá, protože není zkažený politikou a bla bla bla. Jenže mlokovo chování může být pěkně nevyzpytatelné a nikdo neví, jestli náhodou jednou, až získá dostatečnou moc, nezaútočí. Možná by mlokovi fanoušci měli víc naslouchat tomu, co říkají racionálně uvažující mločí kritici.

Osobně bych uvítala, kdyby Franz zůstal u umění. V tom je dobrý, a v tom je uznávaný. Diplomatické styky se zahraničím bych ale přenechala někomu jinému.

Vyzývám tímto všechny mločí fandy, aby se - než půjdou k urnám - ještě jednou zamysleli nad svým krokem a zvážili, jestli skutečně chtějí mít na Hradě mloka. Možná by si mohli vzpomenout na mloky v podobě veverek (představitele Věcí Veřejných), kteří se před posledními parlamentními volbami bili v prsa, jak jsou nezkažení politikou, a jak budou bojovat proti korupci. Spousta lidí jim uvěřila, protože jim věřit chtěla.

Jak to dopadlo, všichni víme.

Já mám jasno, volím Karla!

Zuzana Blanářová, 11. 1. 2013

Prezidentská opera: jak Národní zápasí s Mloky

13. ledna 2013 v 10:20 | Vojtěch Varyš / Týden
V budově Státní opery uvedla opera Národního divadla pozoruhodnou novinku: operní adaptaci klasického románu Karla Čapka Válka s mloky. Už před lety ji na objednávku Národního divadla složil Vladimír Franz na libreto Rostislava Křivánka. Režíroval svérázný divadelník David Drábek, dirigoval Marko Ivanović.

Česká operní dramaturgie je značně konzervativní a zemdlelá, hrají se vesměs notoricky známí, konvenční skladatelé; v divadelním pojetí je navíc málokdy na co koukat. Proto je třeba vítat každou vlaštovku i v podobě původní české opery - nemluvě o tom, že objednávání takovýchto děl by mělo být jedním z prvořadých úkolů Národního divadla.

Franz složil operu už v roce 2005, léta ležela "na skladě" - a jen kuriózní shoda náhod vedla k tomu, že se premiéra nakonec uskutečnila 10. ledna, tedy v předvečer prezidentské volby, v níž Franz také kandiduje. Samozřejmě to přiživilo mediální zájem o operu - což je u nás jev jinak nevídaný.

Vladimír Franz, mnohonásobný držitel Ceny Alfréda Radoka za hudbu a obecně přední český skladatel scénické hudby k činoherním inscenacím, je navzdory dojmu, který na první pohled vzbuzuje, velmi tradicionalistický skladatel. Jeho eklektická, poučená hudba má silný základ v melodii a ohlíží se především po tradicích symfonické a sborové hudby z 19. století. Patrně by se uplatnil jako tvůrce hudby pro velké hollywoodské trháky. Jinými slovy - protože taková je i jeho Válka s mloky - žádná velká avantgarda; nic, co by bylo srovnatelné třeba se Smolkovým Naganem blahé paměti.

Tvůrcům, tedy zejména autorovi libreta Rostislavu Křivánkovi, je třeba přičíst ke cti, že k Čapkově předloze nepřistupovali pietně a nepřeváděli ji otrocky. Tedy žádný pan Povondra a kapitán van Toch, ale několik silných obrazů toho, jak je veselící se a nezodpovědné lidstvo postupně převálcováno svým emancipujícím se vynálezem. Vpravdě katastrofická opera.

Určitý problém představuje skutečnost, že k režii byl pozván David Drábek. Dramatik, režisér a umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové představuje silně autorský typ divadelníka. Na jeho operní debut tak sice lze hledět se sympatiemi, zároveň jeho naladění na dost jinou notu přináší zásadní nesoulad mezi komediálním inscenačním pojetím a poměrně vážně míněnou operou.

Apokalyptické obrazy v druhé půli, kdy svět postupně ovládají mloci, tak nejsou dostatečně působivé, když v první polovině obrazy rozjásaného lidstva dostaly kuriózní podobu českých pepíků odkudsi z Účastníků zájezdu, korunovaných dekadentně rozjívenými přeplácanými kostýmy. Z tohto soudku je účinkování (skutečného) Petra Kotvalda v roli "zpěváka populární hudby". Drábek pokračuje ve svém jízlivém komentáři české současnosti; Franzova opera ale vypráví o obecnějších věcech (a odehrává se mimochodem v Mexickém zálivu).

Na inscenaci je také vidět režisérovo okouzlení z práce s obří točnou a mnohohlavým sborem; bohužel je také pravda, že sbor Státní opery jistě zvládá zpěv, ne však hereckou akci, čemuž nepomáhá naivní choreografie (Henrieta Hornáčková). Znamenitý mezi sólovými pěvců byl, a to i herecky, Ivan Kusnjer.

Původní operní tvorba nepatří k diváckým hitům, přesto je dobře, že ji Národní divadlo podporuje - mělo by tak činit ve větším množství. Válka s mloky představuje v dnešním světě vážné hudby spíše anachronismus (což v kontextu Národního divadla nepřekvapí); inscenace je drábkovsky neukázněná, ale v žádném případě nejde o průšvih. Jen možná chtělo vedení ND chytit příliš mnoho zajíců: Drábek do opery patří, ale příště by měl radši režírovat něco jiného; kdybychom žili v jiném vesmíru, časem bychom se snad dočkali jiné inscenace Války s mloky v provedení režiséra, jehož estetika bude Franzově tvorbě lépe konvenovat. Vzhledem k situaci, v níž se nacházíme, lze bohužel spíše očekávat, že toto nastudování bylo na dlouho - ne-li nadobro - poslední.

Vojtěch Varyš, Týden, 11. 1. 2013

Varyš: Válka s mloky (Franz - Drábek)

13. ledna 2013 v 10:19 | Vojtěch Varyš
Do opery chodím sporadicky, protože mě nudí, že se v českém pojetí málokdy děje něco zajímavého na jevišti a jen zavřít oči a poslouchat hudbu se mi u většiny českého standardního operního repertoáru, kde se jen kombinují Verdi, Puccini a Donizetti a případně Dvořák se Smetanou, opravdu nechce. U člověka, jehož nejoblíbenějším skladatelem je John Adams, to asi ani nepřekvapí. Za poslední větší hudební zážitek z opery tak pokládám Glorianu Benjamina Brittena a Wagnerova Parsifala v pražském Národním a Hindemithova Cardillaca z Ostravy. Z hlediska divadelnického mě pak před časem nadchl Lékárník brněnské Reduty v režii Tomáše Studeného (kde ovšem podle znalců haprovala hudební složka). Cením si každého vybočení, zejména pak původních operních projektů. Z tohoto hlediska lze objednání a následné uvedení Franzovy Války s mloky jen vítat. U Franze mě mrzí, že je velmi konvenční, tradicionalistický skladatel, který spíš poučeně navazuje na kánon 19. století, než že by přicházel s něčím novým. Upřímně, radši bych si do Státní opery zašel na novou operu Martina Smolky nebo Petra Kofroně. (Oba bych také raději volil za prezidenta; škoda, že se před časem nenechali potetovat). V rámci žánru je nicméně Franzova opera solidní dílo, rovněž libreto Rostislava Křivánka celkem potěší řadou archaizujících obratů. Navzdory citacím a vtípkům je ovšem celé dílo, které naštěstí nepřevypravuje otrocky celou Čapkovu - po mém soudu naivní a moralistní - předlohu, ale staví silné obrazy blížící se a posléze nastávající apokalypsy, velmi vážně míněné. Mám rád Davida Drábka, zejména jeho superautorské kousky jako Noc oživlých mrtvol, a pozvat ho k režírování opery vůbec není špatný nápad. S Franzovou estetikou se ovšem fatálně míjí a staví na jeho obrazech svou polodekadentní satiru v čele s Petrem Kotvaldem. Lidově řečeno, "je to tak trochu z jiný opery". Recenze zde.

Vojtěch Varyš, 12. 1. 2013

Válka s lidmi

13. ledna 2013 v 10:17 | Josef Herman / Česká pozice
Franzovo dílo je jakási operní varianta katastrofického filmu. Jenže pak to chtělo přece jen odvážnější hudbu.

Aby hudební skladatel kandidoval na funkci prezidenta, se u nás ještě nestalo. Aby nemohl na svou vlastní premiéru, protože musel na poslední televizní debatu kandidátů, která s premiérou kolidovala, už je pro zápis do politické i hudební historie.

Vladimír Franz operu Válka s mloky napsal za pár měsíců, jak sám uvádí, první poloviny roku 2006. Tehdejší ředitel Národního divadla Daniel Dvořák ji objednal. Tak by to mělo být, opery se nedají psát do šuplíku a pak nabízet po divadlech. Dokonce ani téma si autor nevymyslel úplně sám, Čapkova Válka s mloky byla součástí objednávky. Ovšem nebyl by to Franz, kdyby do zadání nepromítl své vidění věcí.

Vyšel nakonec jen z jedné krátké situace, v níž radiotelegrafista informuje svět o zániku New Orleansu, které se propadá do moře. A shání svoji nezvěstnou snoubenku Minnie. Vlastní téma Franzovy opery je tedy jakási operní varianta katastrofického filmu, jakých jde v televizi a v kinech v poslední době řada. Jenže pak to chtělo přece jen odvážnější hudbu, přesněji: hudbu méně vázanou na obvyklé operní vzory. A stejně tak méně konvenční zobrazovací metodu režie.

Klidně by se mohl najít někdo, kdo tuto operu bude považovat za logickou součást skladatelovy současné prezidentské kampaně. Bere se v ní za tytéž ideály a vyjadřuje obavy ze stejných věcí jako na předvolebních mítincích. Což je mi na celé věci nakonec nejsympatičtější, neboť to dokládá opravdovost jeho občanských postojů a názorů. Ať už volba dopadne nakonec jakkoli, právě v tom je Vladimír Franz pro zdejší společnost nejcennější!

K hudebně názorovému střetu Franze s běžnými operními zvyklostmi asi dojít muselo. Jako přesvědčený postmodernista píše přiznaně eklektickou hudbu.

Bylo zřejmé, že ne všichni v Národním divadle Franzovu dílu věří, ne všichni se s ním ztotožňují, ale všichni mu věnovali veškeré síly a tak to má mezi profesionály být. Co se týká odkazů a citací, k hudebně názorovému střetu Franze s běžnými operními zvyklostmi asi dojít muselo. Jako přesvědčený postmodernista píše přiznaně eklektickou hudbu. Ale na použití různých hudebních vzorečků a myslím i citací (Janáčkova Věc Makropulos?) reaguje tradicionalistická operní veřejnost jako na svého druhu nedokonalost.

Ani mě Franzova opera úplně neuchvátila. Leccos bych vyčítal triviálnímu libretu Rostislava Křivánka, které opakuje mnohokrát viděná situační klišé. A to má i své hudební důsledky. Skladateli nelze upřít některá ryze hudebně působivá místa. Dílu pomáhají i žánrové a stylové průniky. Nejnápadnější jsou ty do pokleslého muzikálu, který tu charakterizuje přihlouplé lidské pokolení, které si chce jen bezstarostně užívat a nestará se o možná globální nebezpečí, tím méně o své vlastní prohřešky vůči planetě, kterou obývá. Mloci reprezentují přírodu, kterou lidé drancují a ona jim to vrací - třeba vlnou tsunami, již mloci vyvolají, aby si udělali životní prostor.

Největší potíž opery jsem však již zmínil: hudebně bych si ji představoval razantnější a méně popisnou, což platí i o režii Davida Drábka. Na Válce s mloky je zkrátka znát, že oba zralí muži, byť ve svých oborech zkušení, na operním jevišti debutovali. A také, odhaduji, že si ne ve všem porozuměli.

Hlavním hrdinou nastudování Války s mloky je pro mě dirigent Marko Ivanović, který vtiskl opeře tvar a na premiéře od dirigentského pultíku vedl dění nejpevnější rukou. Už opakovaně dal najevo, že v něm možná trochu přehlížíme jednoho z nejlepších mladých dirigentů, které máme. Hudebně, v orchestru, ve sboru i dobrými sólisty, si osazenstvo Státní opery - Národního divadla, napravilo nedávnými premiérami notně pošramocenou reputaci. Ivan Kusnjer s velkým nasazením provedl postavu Oliviera Lascotta, i když víc než obvykle sledoval dirigenta - a nelze se mu vůbec divit. Parádní výkon. Franz totiž k některým pěveckým partům vůbec není ohleduplný a zpívání je to obtížné - poznala to i perfektní Galia Ibragimova v roli Chief Salamandera. Přece jen snazší úlohy Freda a Minnie dobře absolvovali Václav Sibera a Maria Kobielska. V roli popového zpěváka do operní sestavy skvěle zapadl Petr Kotvald.

Přijetí lze čekat různé. Zdaleka ne vše se podařilo v koncepci díla i inscenace. Ale událost to je, i kdyby nebyla ověnčena prezidentskými volbami.

O přípravě světové premiéry jsme přinesli video Dilema občana Franze.

Josef Herman, Česká pozice, 11. 3. 2013

Dilema občana Franze

13. ledna 2013 v 10:15
Vladimír Franz nebude ve čtvrtek večer přítomen na světové premiéře své opery Válka s mloky, protože se zúčastní poslední předvolební debaty. Uvést svoji operu na scéně Národního divadla (dílo je inscenováno ve Státní opeře) je sen každého českého skladatele, který aspiruje v tomto žánru.

Franz podle svých slov v Národním divadle takřka "vyrostl", již od svých 5 let na jeho scénách shlédl mnoho děl. I to jej pravděpodobně inspirovalo, aby se v dospělosti vážně věnoval hudební kompozici. Nyní se jeho životní sen splní, ale jako ve filmové zápletce - datum koinciduje s klíčovou, závěrečnou diskusí prezidentských kandidátů.

Kandidatura nebyla něco, do čeho se zrovna hrnul, přestože uvažoval o tom, zda by vzhledem ke stavu společnosti neměl vyjadřovat svoje postoje ještě jinak než umělecky. Když byl konfrontován se spontální odezvou tisíců lidí na výzvu facebookové party nominovat Franze do prezidentského souboje, uvědomil si, že to by mohla být právě příležitost, kterou hledá. S finančními prostředky, které by se u některých kandidátů neukázaly ani jako statistická chyba, objel republiku a dle petičních podpisů se ukázalo, že za ním stojí přinejmenším osmdesát tisíc občanů.

Vladimír Franz vysvětluje, jak řešil své dilema.

Ze zkušenosti skladatele ví, že žádná nota není náhodná, každý motiv má své vyústění, svůj vrchol, svoji kontinuitu. Toto letní scherzo se transformovalo v podzimní andante a nyní vrcholí v prestu, a ještě ve formě fugy. Dva hlasy, které se prolínají, dilema naživo prožívané: podle Franze téma splnění osobního snu a téma služby veřejnosti. Buďme realističtí, řekněme opera v hrsti, nebo prezidentství na střeše.

Obě tyto discipíny jsou extrémě náročné a schopné připravit i odolného jedince o síly, jestli ne o rozum. Operu koncipoval v roce 2005, ve spolupráci s libretistou Rostislavem Křivánkem, se kterým spolupracoval i na scénickém oratoriu Údolí suchých kostí. Nemohl si ani ve snu představit, za jakých okolností dojde k premiéře.

Válka s mloky je jedním z románů Karla Čapka, ve kterém varuje před některými fenomény své doby a domýšlí je do zákonitých extrémů. Podobně jako R.U.R. nám evokuje stále aktuálnější možnost katastrofického konce světa, ovládnutého umělou inteligencí, Válka s mloky byla ve třicátých letech jednoznačným varováním před nastupující vlnou nacionálního socialismu. Jaké varovné poselství nese dnes? Přestali jsme se bát? Stali jsme se zpovykanými, měkkými produkty vlastní civilizace? Hrozí nám nebezpečí zvenčí, nebo hrozba vnitřní, fenomén, který si hřejeme na prsou a který má zničující potenciál? Franz své dílo označuje jako "zprávu o stavu naší cilvilizace", kde největší nebezpečí tkví právě v nás samotných.

Richard Cortés, Česká pozice, 10. 1. 2013

POZNÁMKA: Součástí článku je i video.

Recenze: Franzův postmoderní guláš Válka s mloky stojí za vidění

13. ledna 2013 v 10:12 | Frank Kuznik / iDNES.cz
Prezidentský kandidát Vladimír Franz zkomponoval operu Válka s mloky pro Národní divadlo už před osmi roky, její první uvedení ale připadlo až na poslední den před prezidentskými volbami. Je to představení, které stojí za to, ačkoliv jeho úspěch bude záviset spíš na zvládnutém marketingu.

Je to opera. Tak ne, je to muzikál. Možná satira na současnou společnost. Nebo jen fígl, jak přilákat mladší publikum?

Vzhledem k předloze se asi nelze divit, že diváka nové opery Válka s mloky v Národním divadle napadá všelicos, až nakonec zůstane u toho, že jde o divoký kříženec žánrů a stylů. Však už stejnojmenný román Karla Čapka z roku 1936 byl znepokojivou směsí fikce, politiky, společenského komentáře a apokryfních vizí. Když se takové látky ujme tým zběhlý ve vážné hudbě, divadle, reklamě, filmu a ještě navíc se smyslem pro bizarnost, vznikne zhruba to, čemu Němci říkají kunterbunt.

Ve Válce s mloky se ale páté přes deváté nemele, naopak napětí mezi obrazem a zvukem je od začátku nastolené velmi precizně. V předehře orchestr naladí zlověstný prorocký tón, umocněný perkusivními údery, čímž jako by předjímal nevyhnutelný konflikt. Ale pak se zvedne opona a jsme na plážovém letovisku v Louisianě, kde si místní ožralové říkají o další rum, zatímco v pozadí hučí herní automaty.

Je to ovšem podivuhodné letovisko: mezi psy a dětmi totiž v písku vesele poskakují obří mloci se svítícíma rudýma očima a nad nimi těkají kužely světel jako z vězeňského tábora.

Levná pracovní síla

Příběh vychází z pouhých dvou stránek Čapkova románu a vypráví o dvou mladých milencích, kteří mají k mlokům diametrálně odlišný vztah. Poštovní úředník Fred vidí v rostoucích vědomostech mloků nebezpečí a uvědomuje si jejich antipatie vůči lidem, protože ti mloky zneužívají coby levnou pracovní sílu. Minnie má naopak za to, že zvířátka jsou roztomilá a nevinná, neboť její otec Lascott, provozovatel Mločího syndikátu, na levné pracovní síle nestoudně vydělává.

Další postavy se začnou objevovat, když Lascott přijde s plánem na odstranění Freda a když kataklyzmatická cunami smete celé letovisko, čímž vztah mezi lidmi a mloky navždy promění.

To vše ale běží jen v prvním plánu, na nějž libretista Rostislav Křivánek a režisér David Drábek šibalsky navršili další vrstvy. Než udeří cunami, vážné debaty o mločí povaze jsou soustavně přerušovány reklamami na chystaný muzikál Poseidonova touha. V těch vystoupí i směšná karikatura krále moří, zazpívá falzetem a nechává kolem sebe tančit přerostlé mořské koníky a humry.

Čas od času to celé prokládají ještě nafilmované reklamy na fiktivní zboží, například na "prášek proti smrti" Semperpivo, jenž doprovází nahraný smích a při němž orchestr hraje popovou muziku. Jedna z takových reklam končí kulišácky postmoderním voiceoverem: "A teď už se vraťme ke konejšivé katastrofické opeře profesora Vladimíra Franze."

Postmoderní guláš

Také na hudbu, jíž je Franz autorem, nejlépe sedí označení postmoderní: je to guláš klasických, tradičních i popových prvků, který divoce přeřazuje na vyšší rychlosti jako závodník vozů formule a romantické melodie co chvíli prokládá bezmyšlenkovitým popem, heavymetalem či nespecifikovatelným, zuřícím hudebním vichrem.

Orchestr při tom ani jedinkrát nezaváhá a je to bezesporu originální, ale bohužel už ne moc divácky uspokojivé. Protože divákovi se nedopřeje ani jediného vydechnutí, aby si tu nepřetržitou a neforemnou hudební látku mohl nějak přebrat. Druhé dějství je na tom podstatně lépe, má blíž k běžným operním áriím a žalozpěvům, ale přesto by Válce s mloky prospělo trochu taktnosti a lepší načasování.

Což ostatně platí i o datu čtvrteční světové premiéry, kterou si Franz - ještě stále zabraný do předvolební prezidentské kampaně - musel jako zřejmě první skladatel v dějinách Státní opery nechat ujít.

Skvělá dvojrole Petra Kotvalda

Zpěváky lze těžko hodnotit samostatně, protože kromě Ferda (jehož se výborně zhostil Václav Sibera) takřka nikdo nemá dostatek sólových výstupů. Maria Kobielska dělá své Minnie čest, Ivan Kusnjer pojal Lascotta správně bručounsky a Roman Vocel je mimořádně přesvědčivý v roli ožralého proroka nadcházejících temných časů.

Ohromující je také Petr Kotvald v dvojroli Poseidona a popového zpěváka Billyho Binga (zpívá texty, které Jiří Suchý kdysi napsal pro nerealizovanou inscenaci Války s mloky) a pochvalu si zaslouží i bujarý Martin Zbrožek coby pompézní a úslužný konferenciér.

Ale vůbec nejlépe ze všech ve čtvrtek zpíval sbor Státní opery: zněl bohatě a plně, dokonce i když se musel válet na pódiu coby oběť katastrofy či křepčit v mločích převlecích.

Natolik neobyčejnou hudbu zvládá dirigent Marko Ivanović sebejistě, však je také ostatně v současné opeře jako ryba ve vodě. David Drábek svoji tvořivostí opět dokázal, proč jej provází pověst jednoho z nejdynamičtějších a nejzajímavějších českých režisérů posledních dvou dekád. A mločí převleky autorky kostýmů Simony Rybákové jsou bravurně živočišné a děsivé zároveň.

To, co je na nové Válce s mloky nejlepší, ale může opeře paradoxně i ublížit. Je to ten typ představení, na který se puristé nepohrnou, takže jeho úspěch bude záviset spíš na správně zvládnutém marketingu a cílení na mladší publikum. Rozhodně ale stojí za vidění: v neposlední řadě proto, že tato povzbudivě svěží inscenace přichází z první scény, která se s katastrofickými vizemi potýká jako na běžícím pásu.

Frank Kuznik, iDNES.cz, 11. 1. 2013

Premiéra Franzovy Války s mloky byla vyprodaná. Autor na ní ale chyběl

13. ledna 2013 v 10:09 | ČTK, iDNES.cz
Zcela vyprodaný sál Státní opery v Praze sledoval ve čtvrtek premiéru opery Válka s mloky, kterou na motivy románu Karla Čapka zkomponoval hudební skladatel a prezidentský kandidát Vladimír Franz. Autor na premiéře nebyl, účastnil se televizní debaty prezidentských kandidátů.

Šlo o první premiéru Opery Národního divadla v letošním roce. Představení bylo součástí Festivalu hudebního divadla Opera 2013. Dílo o dvou dějstvích se dočkalo potlesku, nikoliv však ovací vestoje. "Přemýšlela jsem, že bych vstala, ale byla jsem úplně uzemněná gradující druhou polovinou představení," řekla jedna z divaček. Ocenila kostýmy a pohyblivou scénu.

Vladimír Franz před generální zkouškou

"Pochopitelně jsem chtěl premiéru vidět, je to otázka splnění životního snu. Který český skladatel nemá jako osobní metu mít světovou premiéru v Národním divadle? Ale na druhé straně je tady služba veřejnosti a já jsem se rozhodl, že budu na té debatě," řekl před časem Franz. Podle mluvčího Opery ND Petra Kozlíčka se osobně zúčastní první reprízy Války s mloky 17. ledna. Další jsou naplánovány na 29. ledna, 24. února a 3. března.

V hlavních rolích se představili Václav Sibera (Fred Dalton), Maria Kobileská (Minnie Lascottová), Ivan Kusnjer (Olivier Lascott) a Roman Vocel (Jensen). Dvojroli Poseidona a Billyho Binga dostal popový zpěvák Petr Kotvald. Hudebního nastudování se ujal skladatel a dirigent Marko Ivanović, režijně inscenaci vytvořil David Drábek.

Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Základem dějové linky libreta jsou pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

Podle Franze má opera dvě základní témata: "Ohrožení civilizace vlastní blbostí a mediální vymývání a příprava lidí, aby byli snadnou kořistí." Moderně pojatá scéna znázorňující ropnou plošinu hýří barvami a vedle operního zpěvu zní populární hudba i metal. Dílo plné symbolů také paroduje svět reklamy a populismus.

iDNES.cz, ČTK, 11. 1. 2013

Válka s mloky nebo s partiturou?

13. ledna 2013 v 10:07 | Svatava Barančicová / OperaPlus.cz
Ve čtvrtek 10. ledna zazněla v pražské Státní opeře světová premiéra nové opery Vladimíra Franze Válka s mloky. Autor se jí nezúčastnil, protože byl jako prezidentský kandidát ve stejné době v televizní debatě s dalšími kandidáty v předvečer prvního kola prezidentských voleb.

A tak zatímco Vladimír Franz bojoval o Hrad, ve Státní opeře se bojovalo s mloky. A taky s jeho dost náročnou a ne vždy přehlednou partiturou.Opera na motivy stejnojmenného Čapkova románu líčí katastrofický konec města Morgan Bay, které si podmaní přemnožení mloci, do té doby otrocky a poslušně sloužící lidem. Výbuchem na ropné plošině vyvolají obrovskou vlnu tsunami, která bezelstné, blahobytem otupělé a zpohodlnělé obyvatele pobřeží vyhubí nebo je vyžene do hor.

Opera je snadno pochopitelnou kritikou konzumní společnosti, která se chce už jen bavit, užívat si (nejlépe na účet cizí otrocké práce), která tloustne a ztrácí základní instinkty. První akt opery je v podstatě jedna nekončící veselice, pestrá show plná populárních hvězd, laciné hudby a bavičů, hlučných konferenciérů a reklamních přestávek. Seznamujeme se s hlavními protagonisty - starým námořníkem Jensenem (Roman Vocel), který před mloky varuje a rozjařený lid jej zlynčuje, Oliverem Lascottem (Ivan Kusnjer), ředitelem ropných vrtů a delegátem "mločího syndikátu" a se zamilovanou dvojicí: Lascottovou dcerkou Minnie (Maria Kobielska) a rebelem Fredem Daltonem (Václav Sibera), který burcuje proti Salamander Syndikátu a jejímu otci.

Novinkou jsou právě ty "reklamní bloky" komponované i zpívané ve zcela jiném, popově líbivém stylu. (Zde se jakoby "inzerují" ukázky z připravovaného muzikálu Poseidón s Petrem Kotvaldem v hlavní roli.) Vpád cizího žánru narušuje průběh opery psané moderně strohým hudebním jazykem, stejně jako nás v televizi ruší ukázky z jiných filmů, komedie nebo talk show, při sledování napínavé či dojemné scény. Tohle střídání žánrů si skladatel v rámci všelidové zábavy v Morgan Bay ještě párkrát zopakoval (jednou heavy metal a znovu popová ikona Kotvald). Problémem je, že právě tyto scény vyzněly v opeře skoro nejpřesvědčivěji, kdyby Franz skládal šlágry pro Kotvalda, mohl se tím svého času dobře živit.

Petr Kotvald zpíval víceméně sám sebe, jeho nazvučený chlapecky sladký tenorek zněl dokonale, přesně jak má, zatímco Kusnjer nebo Sibera se potýkali s nesmírně náročnými a posluchačsky nevděčnými áriemi, plnými rozházených skoků a výšek bez efektu. Ne, že by to nezvládli, Siberovi zněly výšky jen trochu úzce, ostřeji, Maria Kobielska se všude, jak jen to part trochu dovoloval, rozezpívala velkým dramatickým sopránem, Kusnjer vše zvládal dokonce s výbornou srozumitelností textu. Velmi působivě vyzněla Kusnjerova árie v 2. dějství, kde blouzní a mluví k přeludu své dcerky, kterou vidí ještě jako dítě, ve čtyřech podobách, jak rostlo, a pak se ty přeludy postupně změní v mloky.

Orchestr působil v předehře trochu nejistě, ale to posluchač asi také. I když se pak většina díla odehrávala v celkem "stravitelné"rozšířené tonalitě, podivná instrumentace, značně zhuštělá, temná a bizarní mu ubírala na srozumitelnosti. Árie i sóla (cello, housle) v tom zvukovém balastu zanikaly. Naopak čím střídmější a komornější byla orchestrace (druhé dějství), tím pro hudbu samotnou lépe. Orchestr Státní opery vedl Marko Ivanovič. Hezky vyšly sborové scény (Sbor Státní opery, sbormistr Tvrtko Karlovič), byly příjemně napsané i zazpívané, jemný sbor částečně á capella v prvním dějství, nebo působivý obraz zkázy na začátku druhého dějství, kde ztemnělou scénu prořezávají ostře zelené paprsky světlometů a zdecimovaný lid zpívá Smiluj se Bože.

Scéna navržená Šimonem Cabanem využívala točny, na obou stranách ale byly poměrně podobné konstrukce, z nichž jedna představovala bufet s hracím automatem, ropnou plošinu, druhá amfiteátr nebo forum pro davové scény na schodech. Efektní byla práce se světelnou režií. Kostýmy Simony Rybákové by asi ztěží někdo označil za slušivé, naopak, byly by noční můrou pro každou dámu hlídající si figuru. Vycpané "problematické partie" do obřích rozměrů a nevkusně pestré plážové oblečky, legíny a trika ilustrovaly pohodlný styl a la americký turista. Výborní jsou mloci s velkýma svítícíma očima, opravdu nepříjemná stvoření… Jinak se po scéně prohánějí i další roztodivná zvířátka, jako krevety, mořští koníci nebo skvostný pudl v člověčí velikosti. Rybáková jako obvykle nezklamala.

V režii Davida Drábka je znát snaha o dynamiku a pestrost dění na scéně, což někdy unavuje (dlouhá show v prvním dějství), některé momenty byly nejasné (proměna Hamiltonových v mloky, výbuch a zničení Morgan Bay mohlo být výraznější). Rozpaky panovaly nad vyzněním celého díla - zvítězili mloci, nebo stali se lidé mloky? Jsou mloci zpívající oslavný sbor o červáncích vlastně humánnější než lidé? I když sežrali pudla, možná i někoho dalšího?

Jedná se o představení výpravné, bezesporu bylo i nákladné, a všechny zúčastněné stálo mnoho úsilí. Trochu mě jen mrzí, že v dnešní době, kdy je premiér tak málo a prostředků na ně ještě méně, nebylo všechno to úsilí vynaloženo na titul, který by se stal velkou kulturní událostí. Válka s mloky to nejspíš nebude.

Hodnocení autorky recenze: 60 %

Svatava Barančicová, Opera.Plus.cz, 12. 1. 2013

Válku s mloky jsme přenesli na Floridu

9. ledna 2013 v 14:48 | Radmila Hrdinová / Právo
Ve Státní opeře Praha bude mít zítra světovou premiéru opera Válka s mloky. Její autor Vladimír Franz odpověděl na několik otázek.

Radmila Hrdinová: Válku s mloky jste psal na objednávku pražského Národního divadla. Byl součástí objednávky i námět Čapkova románu?

Vladimír Franz: Ano, ale Čapek sám mě velmi zajímá, rád bych například pracoval na komorní opeře podle jeho Povětroně. Na rozdíl od Krakatitu, z něhož vznikly dokonce dvě opery skladatelů Václava Kašlíka a Jiřího Berkovce, má Válka s mloky poněkud roztříštěný tvar. Čapek v ní využívá i různé žurnalistické žánry, takže vytvořit libreto není jednoduché. V Národním divadle existoval pokus spojit k opeře Válka s mloky Kašlíka jakožto skladatele s Jiřím Suchým jakožto libretistou. Nakonec z toho sešlo, ale zbylo asi deset Suchého písňových textů, které mi byly nabídnuty. Jenže jenom z nich se opera udělat nedala. Oslovil jsem jako libretistu Rosťu Křivánka a ten našel pro tuto látku adekvátní tvar, který i mně ujasnil, co od toho chtít a jak z toho udělat operu. Od konce 19. století pro to existuje spousta cest, od Wagnera k Šostakovičovi nebo Martinů, kdy si každý skladatel hledá své řešení.

RH: Jaké jste pro Čapka našli vy?

VF: Přenesli jsme děj z Čapkovy Prahy na Floridu, která zmizela pod vodou, protože válka s mloky je už v plné parádě. U Čapka je tématem ohrožení jedné civilizace druhou, kdy se jedna vydává té druhé v plen jen proto, že se na ni spolehne jako na nesvéprávnou sílu, kterou pouze využívá. Dnes je ale jiná situace než ve třicátých letech. Jde spíš o to, že si naše civilizace řeže větev pod zadkem sama, protože příliš zpohodlněla a ztratila schopnost sebereflexe a obrany. Je to zpráva o stavu naší civilizace. To je jedna myšlenka. Druhá je, že si za to můžeme sami, protože jsme si na sebe vymysleli nejrůznější média, která nám vymývají mozky. Pak už nemusí mloci představovat nic démonického či zlého, jsou pouze chladní a inertní jako příroda sama. Ono to stačí, my tomu lezeme do chřtánu sami.

RH: Jak dlouho jste na opeře pracoval?

VF: Začal jsem komponovat v lednu 2005 a skončil jsem někdy koncem května téhož roku.

RH: Není půl roku krátká doba pro vznik tak velké opery?

VF: Nosím věci v hlavě hodně dlouho. Teď jsou to například monology námořníků z ponorky Kursk nebo Šoa kvartet. Ale vlastní kompozici rád oddaluju, protože doufám, že mě třeba ještě něco osvítí, abych zbytečně neskákal do vody dřív, než je nutno. Až když přijde nůž na krk, pak už se do té vody skočit musí. Přirovnal bych to k dlouhému těhotenství, zatímco to psaní už je jen porod.

RH: Válka s mloky není jen operní hudbou, ale zazní v ní i muzikál nebo heavy metal…

VF: Především je součástí volného triptychu s První symfonií a Zlatovláskou, kde Válka s mloky tvoří střed a kde se některé motivy vzájemně volně citují. A skutečně tam zazní pokleslý muzikál, tři písně na zmíněné texty Jiřího Suchého a také něco jako metalopunk. V první části jde hudební jazyk odstředivým způsobem, žánry se střihem mísí, ale po vlně tsunami, která uzavírá první půlku, se ve druhé části hudba pohybuje ve velkých obloucích a koncentraci. Na rozdíl od Zlatovlásky je hudební tkáň opery tematicky velmi úsporná a provázaná. Kdo neuteče po první půlce, zjistí, že to tou druhou dostává smysl.

RH: Co pro vás znamená, že operu po sedmiletém čekání uvádí Národní divadlo?

VF: Já jsem na opeře Národního divadla vyrůstal od pěti let a viděl jsem tam prakticky všechno. A když jsem o přestávce nahlížel do orchestru na dirigentský pult, tak jsem si představoval, kdyby tam měl dirigent někdy třeba nějakou mou partituru. Takže jsem uvedením své opery v Národním divadle, respektive Státní opeře Praha velmi poctěn. Národní divadlo je pro mě něco posvátného, kus mé duše.

RH: Jste rovněž výtvarník, takže když namalujete obraz, je to jen vaše dílo, ale skladatel opery je závislý na interpretech, kteří jeho dílo donesou k divákům…

VF: To je pravda. Představy skladatele ale vždycky během té cesty dojdou nějaké zásadní proměny, s tím se musí počítat. Jsem interpretům, zvláště sólistům a dirigentovi Marku Ivanovičovi, vděčný za přístup, který k mé opeře měli. Problémem byly spíš určité technické bariéry budovy Státní opery než neochota interpretů.

Radmila Hrdinová: Válku s mloky jsme přenesli na Floridu. Právo, 9. 1. 2013

Vladimír Franz v číslech aneb Trocha numerologie

8. ledna 2013 v 14:38 | Region Krnovské noviny
Kandidát na prezidenta ČR Vladimír Franz je profesor, hudební skladatel a výtvarník. Původně je sice doktor práv, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. Výtvarný a hudební obor studoval souběžně s právnickou fakultou. Ale protože je studoval soukromě a neměl příslušné doklady o dosaženém vzdělání, působil kromě uměleckých profesí i jako dělník. Už z toho je zřejmé, že je to muž mnoha nadání. Navíc v povoláních, která si zvolil, je navýsost úspěšný. Narodil se 25. 5. 1959 v Praze.

Jeho datum narození je datum silného, vášnivého a velmi přemýšlivého muže s velkým smyslem pro odpovědnost. Je také nadprůměrně paličatý a když se pro něco rozhodne, nejede přes to vlak. O tom alespoň vypovídají tři pětky, které jsou součástí roviny odhodlání v jeho numerologické mřížce. Ta rovina odhodlání má atypický tvar 1-555-99.

Tři pětky vytváří tak vysokou hladinu mentální a emoční energie, že může být obtížné ji udržet pod kontrolou. Pokud jde o houževnatost, je pětka nepřekonatelná a má v sobě i nejvíc vytrvalosti. Při koncentraci tří pětek mohou tyto vlastnosti občas člověka zavést až za hranici únosnosti. Když se člověk nenaučí využívat energii pětek pozitivním způsobem, vede to k podrážděnosti, panovačnosti a agresivitě.

Dvě devítky jako součást roviny odhodlání zvyšují originalitu myšlení, mentální energii, analytické schopnosti a dávají člověku vysoké ideály. Myšlenková kázeň a relaxace jsou pro něj nezbytností, protože má sklon stát se otrokem svého myšlení, místo toho, aby je používal jako užitečný nástroj. Lidé se dvěma a více devítkami bývají velmi složité povahy, ve kterých je obtížné se vyznat. Na první pohled se většinou zdají klidní a vyrovnaní, ale přitom v sobě skrývají neuvěřitelné napětí. Jejich celoživotním cílem bývá hledání obecné hlubší pravdy o otázkách bytí, které jde ruku v ruce se sebezkoumáním a potřebou odpovědnosti i za věci, které se jich v podstatě netýkají. Protože devítka je i životním číslem Vladimíra Franze, je těžké posoudit, zda u něj vyhrává vášnivost a houževnatost tří pětek, nebo intelektuální pohled na svět a sklon víc přemýšlet než konat. Asi jak kdy. Posledním číslem v rovině je jedna jednička, která charakterizuje člověka se silnou a mlčenlivou povahou. Jeho silná stránka spočívá v tom, že za všech okolností zůstává sám sebou. Nenechá se nikým a ničím ovlivnit, jde si vytrvale svou cestou a dělá jen to, co sám uzná za vhodné. Určitě se však cítí zaskočen, když má sdělit cokoliv, co souvisí s jeho city. Někdy může jediná jednička potlačit všechna ostatní čísla v mřížce, ale na tři pětky a dvě devítky jí síla nestačí. Člověk s jedinou jedničkou se dokáže na všechno dívat jen z jediného hlediska a je pro něj těžké pochopit, jak vnímají, myslí a cítí druzí. Ovšem má-li podporu aspoň jedné dvojky, nemusí to být tak zlé.

Jedna dvojka reprezentuje jemnou a intuitivní stránku osobnosti Vladimíra Franze. Popravdě řečeno, nic moc na tu nálož energie pětek a devítek i individualismus jedničky, ale aspoň něco.

Region Krnovské noviny, 8. 1. 2013
(Za laskavé zaslání děkuji Jitce:-)

Vladimír Franz složil scénickou hudbu pro inscenaci Smrtihlav

7. ledna 2013 v 15:47 | Robert Rohál / Novinky.cz
Prezidentského kandidáta zaujalo téma připravované inscenace. Na konci ledna představí Národní divadlo moravskoslezské v české premiéře hru Smrtihlav o vyrovnávání se s vinou a s nacistickou minulostí. Režisér Peter Gábor oslovil ke spolupráci Vladimíra Franze.

"Smrtihlav něčím evokuje hry, které se objevovaly v české dramatice ve dvacátých letech minulého století, jako je Hilbertova Vina; zdánlivě se tam nic neděje, a přitom pod povrchem se postavy vyrovnávají s nejrůznějšími světy ve svých duších. Témata viny a vypořádání se s minulostí výrazně poznamenala myšlení dvacátého století a je pravda, že společnost třeba v Německu se s nacismem v oblasti umění vyrovnává daleko otevřenějším způsobem. V Česku se do takového vypořádání se s komunismem pouští málokdo, ale podle mého názoru je to povinnost," říká Vladimír Franz.

Strhující drama s hamletovskými motivy je dílem jednoho z nejuznávanějších německých dramatiků Martina Walsera, který se ve svém díle přes závažné téma nevyhýbá ironickému humoru. Hlavními motivy Walserova dramatu Smrtihlav jsou paměť a vzpomínky. Sám Walser prohlásil, že by se hra mohla jmenovat také "Paměti".

Maturant Ruda Goothein se z jednoho dopisu dozví o spoluvině svého otce na zločinech nacistů. Rudův vztah k otci kolísá mezi láskou a úděsem, vcítěním a odmítnutím, pochopením a odsouzením, jistě je to postoj samotného Walsera, dvojlomnost pohledu na generaci otců a jejich vinu a minulost.

Česká premiéra dramatu Smrtihlav se koná 31. ledna v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka.

Robert Rohál, Novinky.cz, 7. 1. 2013

Scéna.cz: Světová premiéra opery Válka s mloky

7. ledna 2013 v 15:46 | Scéna.cz
Jako první premiéru nového kalendářního roku nachystala Opera Národního divadla na 10. ledna 2013 světovou premiéru opery VÁLKA S MLOKY, kterou volně na motivy románu Karla Čapka složil přední český hudební skladatel a malíř, šestinásobný držitel Ceny Alfréda Radoka Vladimír Franz. Hudebního nastudování se ujal skladatel a dirigent Marko Ivanović, režijně inscenaci vytvořil další několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka David Drábek.

"Opera Válka s mloky byla zkomponována na objednávku Národního divadla již v roce 2005 a jsme rádi, že ji v současné době konečně můžeme na jevišti Státní opery přivést k životu. Po uvedení Čarokraje Marka Ivanoviće tak dílem Vladimíra Franze navazujeme na ideu přivést v každé sezoně jednu světovou premiéru", komentuje uvedení umělecký šéf Opery Národního divadla Rocc.

Libreto opery, jehož autorem je Rostislav Křivánek, se nikterak neblíží klasické dramatizaci. Jako základ dějové linky v něm posloužily pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž Poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.
"Libreto je v podstatě rozvedením jedné jediné dramatické příhody naznačené v románu. Je to však příběh pevně zasazený do jeho celého kontextu. Výrazně posílen je pak motiv manipulace. V první řadě manipulace davu ochotného ve jménu plného břicha podpořit kohokoli a naopak udupat každého, kdo plné břicho ohrožuje", rozkrývá děj opery libretista Rostislav Křivánek.

Výrazným prvkem díla i inscenace samotné je jeho formální zpracování, které libreto do jisté míry předjímá. Do textu jsou včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, součástí je také vystoupení heavy metalové kapely. Tyto vstupy mají záměrně přerušovat jednotný proud opery a vytvářet nejen roli křivého zrcadla současnosti, ironického vpádu "zábavné kultury" do žánru opery a vytvoření kontrastu, ale mají i roli dramatického kontrapunktu s tragickým vyústěním děje.
"Užité prostředky poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal. V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás", říká k pestrému použití žánrů autor Vladimír Franz.

Hudebního nastudování Války s mloky se ujal Marko Ivanović, který byl v minulé sezoně podepsán jako autor i dirigent pod další ze světových premiér, uváděných Národním divadlem, Čarokrajem.
"Soudobou hudbu mám rád. Asi především díky kombinaci obou mých profesí: dirigentské i skladatelské. A stejně tak rád pomáhám na svět novým dílům, i když teprve čas prokáže jejich životnost a kvalitu a je to tudíž práce leckdy nevděčná. Válka s mloky je dílo v mnoha ohledech pozoruhodné, ať už svou komplexností, žánrovou rozmanitostí či osobitou zvukovostí. Hudební nastudování takto hutné a v mnoha ohledech neobvyklé opery pak představovalo značnou výzvu nejen pro sólisty, ale i pro sbor, orchestr i pro mne samotného. Už proto bych jí do budoucna přál dlouhou a úspěšnou životní dráhu.", říká Ivanović. "Navíc se ukazuje, že použitý Čapkův námět získává v dnešní ultra-konzumní a zároveň krizové době zcela novou a původně nejspíš neplánovanou aktuálnost ", dodává dirigent.

Scéna.cz, 7. 1. 2013

Praha jde na měsíc do Opery

3. ledna 2013 v 8:21 | Peter Veber / HN
(...)
Výjimkou je opera Válka s mloky, která bude mít premiéru 10. ledna ve Státní opeře - velkoformátové dílo mající za předlohu Čapkův stále platný alegorický protifašistický text. Autorem je Vladimír Franz, jehož jméno se v těchto týdnech skloňuje spíše v politice, jde však především o renomovaného hudebního umělce a výtvarníka hlásícího se převážně k cítění postmoderní doby. Franz píše pro hudební divadlo, film i televizi. Válka s mloky zkomponovaná pro Národní divadlo, která čekala několik let na uvedení, vzbuzuje značné očekávání. A Franz rozhodně nepřichází s tradiční operou - osobitou inscenaci prostoupí (v roli dramatického, kontrastního a ironického kontrapunktu k tragickému tématu) pasáže stylizované jako muzikál nebo jako vystoupení heavymetalové kapely.
(...)

Petr Veber, Praha jde na měsíc do Opery. Hospodářské noviny, 3. 1. 2013

"Mě fascinovala přednáška Vladimíra Franze na DAMU..."

2. ledna 2013 v 12:22 | Radiožurnál/Radim Smatana
(...)
Veronika Sedláčková, moderátorka:
A něco takového výjimečného za ty dny, kdy si trávil s kandidáty, pamatuješ si, vzpomeneš si?

Lubomír Smatana, redaktor:
Mě fascinovala přednáška Vladimíra Franze na DAMU, on mluvil o opeře Boris Godunov, fascinující ukázka, hrál na klavír, pouštěl k tomu muziku, vyprávěl studentům libreto. Úžasný, úžasný přesah do všech oborů, geopolitické ...

Veronika Sedláčková, moderátorka:
Kromě politiky.

Lubomír Smatana, redaktor:
Kromě politiky. Fakt to byla úžasná přednáška, dal jsem si druhou.
(...)

Zdroj: Radiožurnál
Datum: 21.12.2012

Vladimír Franz válčí s mloky

2. ledna 2013 v 12:19
Válka s mloky se stala první premiérou, kterou uvede Opera Národního divadla coby úvodní hru nového kalendářního roku. Na motivy románu Karla Čapka ji složil hudební skladatel a zároveň prezidentský kandidát Vladimír Franz. Představení je naplánováno na 10. ledna příštího roku.

Válka s mloky

"Opera byla složena před sedmi lety, kdy jsem netušil, že takto historie doběhne umění. Do dramaturgického plánu byla nasazena před rokem a půl, a že se všechno uspořádá takto, to bych opravdu nenaplánoval," řekl Franz.

Autor rozdělil operu na dvě základní témata - ohrožení civilizace vlastní "blbostí" a mediální vymývání a příprava lidí, aby byli snadnou kořistí. Vytoužené premiéry se však nezúčastní kvůli velké debatě prezidentských kandidátů.

Hudebního nastudování se ujal skladatel a dirigent Marko Ivanovič, režii obstará David Drábek. Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Výrazným prvkem díla i inscenace samotné je podle mluvčího Opery Petra Kozlíčka jeho formální zpracování. Do textu jsou včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, součástí je také vystoupení metalové kapely.

"Užité prostředky poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal. V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás," podotkl Franz.
Umělecký šéf Opery uvedl, že se s Válkou mloky snaží navázat na tradiční zvyk, a to sice uvést každoročně alespoň jednu světovou premiéru.

Datum: 21. 12. 2012

Ve Franzově Válce s mloky jsou reklamy a zpívá Petr Kotvald

2. ledna 2013 v 12:18 | Lidovky.cz
První premiérou nového kalendářního roku Opery Národního divadla bude 10. ledna uvedení opery Válka s mloky, kterou volně na motivy románu Karla Čapka vytvořil hudební skladatel a prezidentský kandidát Vladimír Franz.

V hlavních rolích se objeví například Valentin Prolat (Fred Dalton), Maria Kobileská (Minnie Lascottová), Richard Haan (Olivier Lascott) nebo Roman Vocel (Jensen). Ve dvojroli Poseidona a Billyho Binga se představí Petr Kotvald.

Premiéra den před prezidentskou volbou

Premiéra se bude konat jen den před zahájením prezidentské volby. Franz se premiéry opery nezúčastní, protože na 10. ledna je naplánována velká debata prezidentských kandidátů. "Opera byla složena před sedmi lety, kdy jsem netušil, že takto historie doběhne umění. Do dramaturgického plánu byla nasazena před rokem a půl a že se všechno uspořádá takto, to bych opravdu nenaplánoval," řekl Franz.

Hudebního nastudování se ujal skladatel a dirigent Marko Ivanovic, režijně inscenaci vytvořil David Drábek. Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Do textu jsou včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, součástí je také vystoupení metalové kapely.

"Užité prostředky poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal. V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás," podotkl Franz.

Základem dějové linky libreta jsou pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

Datum: 21. 12. 2012

Vladimír Franz ve Válce s mloky varuje před blbostí civilizace a vymývaním mozků

2. ledna 2013 v 12:16 | iHNED.cz
Reklamní bloky, sitkomový smích nebo vystoupení metalové kapely zabudoval do Války s mloky skladatel a prezidentský kandidát Vladimír Franz. "Užité prostředky poukazují na manipulaci s masou i společností," řekl o opeře, kterou Národní divadlo uvede v lednu.

První premiérou nového kalendářního roku Opery Národního divadla (ND) bude 10. ledna opera Válka s mloky, kterou volně na motivy románu Karla Čapka složil hudební skladatel a prezidentský kandidát Vladimír Franz.

Premiéra se bude konat jen den před zahájením prezidentské volby, Franz se jí kvůli volbám nezúčastní.

"Opera byla složena před sedmi lety, kdy jsem netušil, že takto historie doběhne umění. Do dramaturgického plánu byla nasazena před rokem a půl a že se všechno uspořádá takto, to bych opravdu nenaplánoval," řekl Franz.

Podle Franze má opera dvě základní témata - "ohrožení civilizace vlastní blbostí a mediální vymývání a příprava lidí, aby byli snadnou kořistí".

REPRÍZY
17. a 29. ledna, 24. února a 3. března

Franz se premiéry opery nezúčastní, protože na 10. ledna je naplánována velká debata prezidentských kandidátů. "Pochopitelně jsem chtěl premiéru vidět, je to otázka splnění životního snu. Který český skladatel nemá jako osobní metu mít světovou premiéru v Národním divadle? Ale na druhé straně je tady služba veřejnosti a já jsem se rozhodl, že budu na té debatě," uvedl Franz.

Reklamní bloky i metal

Hudebního nastudování se ujal skladatel a dirigent Marko Ivanović, režijně inscenaci vytvořil David Drábek. Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Výrazným prvkem díla i inscenace samotné je podle mluvčího Opery ND Petra Kozlíčka jeho formální zpracování. Do textu jsou včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, součástí je také vystoupení metalové kapely.

"Užité prostředky poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal. V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás," podotkl Franz.
"Po uvedení Čarokraje Marka Ivanoviče tak dílem Vladimíra Franze navazujeme na ideu přivést v každé sezoně jednu světovou premiéru," uvedl umělecký šéf Opery ND Rocc.

Dvě stránky z Čapka

V hlavních rolích se objeví například Valentin Prolat (Fred Dalton), Maria Kobileská (Minnie Lascottová), Richard Haan (Olivier Lascott) nebo Roman Vocel (Jensen). Ve dvojroli Poseidona a Billyho Binga se představí Petr Kotvald.

Základem dějové linky libreta jsou pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

Datum: 21. 12. 2012

Ne-prezidentský rozhovor s Vladimírem Franzem

2. ledna 2013 v 12:14 | David Hrbek
Vladimír Franz měl za sebou těžký den, ostatně jako každý z prezidentských kandidátů. Do Scénických rozhovorů doběhl právě z televize, kde v přímém přenosu odpovídal na otázky v pořadu Interview 24. Vědomi si toho, že každý už musí mít plné zuby otázek, které se donekonečna opakují, domluvili jsme se s Vladimírem předem, že naše interview nebudeme pojímat jako "kandidátský" rozhovor.

Vladimíra Franze jsem si chtěl totiž pozvat už před pár lety, produkce divadla mě však od toho tehdy - a asi právem - zrazovala. Bude to prý pořad pro několik zasvěcených. A tak prezidentská kampaň přišla vhod jako bezplatná reklama pro náš devadesáti minutových rozhovor, který se točil hlavně kolem umění: komponování a výtvarného umění.

Tento záznam má něco kolem půl hodiny. Je to dlouhé, vím, ale bylo mi líto do záznamu zasahovat a zkracovat jej. Má svůj přirozený spád a závěr a odpovědi mi připadaly natolik zajímavé, že jsem prostě neměl to srdce. Tak pokud budete mít čas a chuť… Je to tady. Pro vás.

Autor: David Hrbek
Datum: 27. 12. 2012

ZapniMozek.cz: Národní divadlo zahájí sezónu operou Válka s mloky od Vladimíra Franze

2. ledna 2013 v 12:11 | Denisa Chňoupková
10. ledna, mimo jiné den před prvním kolem prezidentských voleb, zahájí Národní divadlo svou 130. sezónu operní novinkou Válka s mloky. Čapkův alegorický sci-fi román pro Národní divadlo volně zkomponoval český hudební skladatel, malíř, šestinásobný držitel ceny Alfréda Radoka a nynější kandidát na prezidenta, Vladimír Franz.

Vladimír Franz román zhudebnil již v roce 2005 na objednávku Národního divadla. Libretista Rostislav Křivánek následně do scénáře zařadil tři písňové texty od Jiřího Suchého. Na románu je zaujalo především téma rasové diskriminace, lidské masové manipulace a rozkladu lhostejné a povrchní společnosti neschopné si uvědomit vzrůstající nebezpečí.

Letošní sezóna ND má být podle ředitele Ondřeje Černého přelomová, protože dojde k propojení první české scény se Státní operou. Na její zahájení proto byla vybraná netradiční inscenace, která se vymyká konvencím především z hlediska formálního zpracování. Do koncepce jsou vloženy absurdní reklamní bloky, sitcomový smích či vystoupení metalové kapely.

Vladimír Franz si však svoji očekávanou světovou premiéru, kterou sám považuje za vrchol své dosavadní tvorby, v Národním divadle neužije, protože na den před prezidentskými volbami je naplánovaná zásadní kolektivní debata kandidátů. "Opera byla složena před sedmi lety, kdy jsem netušil, že takto historie doběhne umění. Do dramaturgického plánu byla nasazena před rokem a půl a že se všechno uspořádá takto, to bych opravdu nenaplánoval," říká Franz.

Franzovo dílo by však vzbudilo debaty i bez jeho prezidentské kandidatury. Režijně se opery ujal dramatik a režisér David Drábek, jehož ironické divadelní hry o současné české mentalitě vyvolávají rozčarované reakce konzervativnější části operní obce víceméně pravidelně.

Hudební nastudování pak připadlo na skladatele a dirigenta Marka Ivanovice, který do diváckého povědomí vstoupil především díky úspěšné inscenaci buffopery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená procházka, na které se podílel spolu s Milošem Formanem.

Operní premiéra Války s mloky není zcela tradiční ani z obsahového hlediska. Dějovou linii tvoří pouze poslední dvě stránky z Čapkova románu. Konkrétně pasáž, ve které poštovní úředník Fred Dalton rozesílá do celého světa zprávy o živelné katastrofě, která zasáhla víc jak půlku města a prosí o všechny pomoc.

Autor: Denisa Chňoupková
Datum: 26. 12. 2012

Divadlo.cz: Světová premiéra opery Válka s mloky

2. ledna 2013 v 12:08 | divadlo.cz
Jako první premiéru nového kalendářního roku nachystala Opera Národního divadla na 10. ledna 2013 světovou premiéru opery Válka s mloky, kterou volně na motivy románu Karla Čapka složil přední český hudební skladatel a malíř, šestinásobný držitel Ceny Alfréda Radoka Vladimír Franz. Hudebního nastudování se ujal skladatel a dirigent Marko Ivanović, režijně inscenaci vytvořil další několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka David Drábek.

"Opera Válka s mloky byla zkomponována na objednávku Národního divadla již v roce 2005 a jsme rádi, že ji v současné době konečně můžeme na jevišti Státní opery přivést k životu. Po uvedení Čarokraje Marka Ivanoviće tak dílem Vladimíra Franze navazujeme na ideu přivést v každé sezoně jednu světovou premiéru", komentuje uvedení umělecký šéf Opery Národního divadla Rocc.

Libreto opery, jehož autorem je Rostislav Křivánek, se nikterak neblíží klasické dramatizaci. Jako základ dějové linky v něm posloužily pouhé dvě stránky
ze závěru románu Karla Čapka, na nichž Poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

"Libreto je v podstatě rozvedením jedné jediné dramatické příhody naznačené v románu. Je to však příběh pevně zasazený do jeho celého kontextu. Výrazně posílen je pak motiv manipulace. V první řadě manipulace davu ochotného ve jménu plného břicha podpořit kohokoli a naopak udupat každého, kdo plné břicho ohrožuje", rozkrývá děj opery libretista Rostislav Křivánek.

Výrazným prvkem díla i inscenace samotné je jeho formální zpracování, které libreto do jisté míry předjímá. Do textu jsou včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se sitkomovým smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál, součástí je také vystoupení heavy metalové kapely. Tyto vstupy mají záměrně přerušovat jednotný proud opery a vytvářet nejen roli křivého zrcadla současnosti, ironického vpádu "zábavné kultury" do žánru opery a vytvoření kontrastu, ale mají i roli dramatického kontrapunktu s tragickým vyústěním děje.

"Užité prostředky poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal. V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás", říká k pestrému použití žánrů autor Vladimír Franz.

Hudebního nastudování Války s mloky se ujal Marko Ivanović, který byl v minulé sezoně podepsán jako autor i dirigent pod další ze světových premiér, uváděných Národním divadlem, Čarokrajem.

"Soudobou hudbu mám rád. Asi především díky kombinaci obou mých profesí: dirigentské i skladatelské. A stejně tak rád pomáhám na svět novým dílům, i když teprve čas prokáže jejich životnost a kvalitu a je to tudíž práce leckdy nevděčná. Válka s mloky je dílo v mnoha ohledech pozoruhodné, ať už svou komplexností, žánrovou rozmanitostí či osobitou zvukovostí. Hudební nastudování takto hutné a v mnoha ohledech neobvyklé opery pak představovalo značnou výzvu nejen pro sólisty, ale i pro sbor, orchestr i pro mne samotného. Už proto bych jí do budoucna přál dlouhou a úspěšnou životní dráhu.", říká Ivanović. "Navíc se ukazuje, že použitý Čapkův námět získává v dnešní ultra-konzumní a zároveň krizové době zcela novou a původně nejspíš neplánovanou aktuálnost ", dodává dirigent.

Autor: Petr Kozlíček
Datum: 21. 12. 2012

Video: Vladimír Franz - rozhovor Annou Tichou

2. ledna 2013 v 12:07
Kandidát na prezidenta Vladimír Franz odpovídá na osobní otázky v rozhovoru s Annou Tichou pro občanský internetový portál Volba-Prezidenta.CZ

Zveřejněno 29. 12. 2012