Kde opera chybí, žije jen pár blbů

20. ledna 2013 v 8:18 | Jana Machalická / Lidové noviny
Mluvilo by se o nové opeře Válka s mloky, i kdyby její autor nekandidoval na prezidenta? A proč vůbec divadla soudobé české opery téměř neinscenují?

Uvedení opery Vladimíra Franze Válka s mloky znovu otevírá otázky na téma, jaké jsou rozdíly mezi soudobou operou u nás a ve světě, jaký je zájem tvůrců a diváků a čím je limitován.

LN: Z dosavadních hodnocení opery Vladimíra Franze i přes opatrnost recenzentů vyplývá, že se žádný zázrak moderní opery neudál. Vesměs se hovoří o hudebním eklekticismu. Co o tom soudíte?

Helena Havlíková: Proč se upínat právě na Válku s mloky? Podobných pokusů exploatovat klasickou operu jsou dnes stovky. Pokud operu chápeme jako uměleckou formu, která synteticky propojuje vokální a instrumentální hudbu s divadlem, pak Válka s mloky operou je. Žánrové určení ale nevypovídá nic o kvalitě díla. Podstatné je, že současné vedení opery ND po sedmi letech nerozpoznalo, že Válka s mloky nemá parametry pro uvedení na naší první scéně a že při stále nižším počtu premiér věnovalo realizaci Franzova pokusu nemalé lidské a finanční prostředky. Docela by mě zajímalo, jakou pozornost a jaké ohlasy by Válka s mloky vyvolala bez tohoto prezidentského balábile.

Petr Veber: Dramaturgickým omylem Válka s mloky není, je to zajímavý pokus, ale není to pokus plně uspokojivý. Hudebně v tomto díle nezaznívají nosné motivy a témata, hudební jazyk nemá jasný sloh a styl - alespoň ne tak jasně a jednoznačně, aby dílo skutečně hluboce zapůsobilo. A to se týká i libreta a dramatičnosti.

Jiří Nekvasil: Protože stojím (spolu s Danielem Dvořákem) za objednávkou díla před osmi (!) lety, je pro mě odpověď složitější. Je povinností Národního divadla takové objednávky iniciovat. Uvedení Franzovy Války s mloky vlastně pojmenovalo několik zásadních problémů. Ukazuje se, že nám stále chybí znalost současného mezinárodního kontextu. Soudobá světová operní tvorba není na našich jevištích vůbec k vidění - pokusil jsem se přispět k tomuto deficitu podílením se na ostravském bienále Dny nové opery. A předtím i projektem minimalistické trilogie v Národním divadle, kdy byly uvedeny opery Johna Adamse, Michaela Nymana a Philipa Glasse. V tomto směru oceňuji Pražské jaro, které v roce 2011 přivezlo operu Heinera Goebbelse. Chybí tu prostor pro uvádění nových operních kompozic, byť formou scénických skic. Také u nás není tvůrčí operní dramaturgie, s čímž je spojena problematika libretistů a libret. V tom je zatím světlou výjimkou Smolkovo Nagano s výrazným autorským podílem Jaroslava Duška. A konečně chybí i nastavení současných operních souborů pro kvalitní interpretaci nové hudby.

LN: Znamená to tedy, že nejen soudobá opera, ale opera vůbec je u nás stále záležitostí spíše minoritní?

Jiří Nekvasil: Problém je daleko hlubší. Máme stále velké mezery v uvádění klasiků 20. století. Pro mnoho operních diváků u nás (a mnozí operní šéfové to akceptují) je i Janáček nesrozumitelná moderna, se kterou se musí do repertoáru opatrně. O Bohuslavu Martinů ani nemluvě. Tam je potřeba začít.

Petr Veber: V dnešní realitě, ovládané z velké části komercí a plytkostí, je opera minoritní žánr, ale nemuselo by to vadit. Poezie je na tom podobně. Bylo by skvělé, kdyby se u nás vedle malých alternativních "operních" projektů hrály i velké soudobé opery a kdyby se tu hrály i velké opery od Janáčka a dalších skladatelů 20. století a moderních autorů.

Petr Kofroň: Českých soudobých oper je málo. Objedná si to málokteré divadlo, protože pak vyhodí ředitele za nehospodárné nakládání s prostředky. Soudobá opera má být samozřejmě pevnou součástí dramaturgie našich scén. Problém je v tom, že by to musel chtít zřizovatel operních scén a zadat to jako úkol. Jinak je provedení soudobé opery, speciálně v menších městech než Praha, sebevražda, neboť zřizovatel většinou platí zaměstnance a na veškerou produkci je nutno vydělat tržbami.

Helena Havlíková: Ty tam jsou doby, kdy divadla objednávala u skladatelů nové a nové opery a partitury, na nichž sotva stihl "zaschnout" inkoust a byla servírována publiku chtivému novinek. Opera s královsky placenými pěveckými hvězdami plnila funkci, kterou dnes můžeme přirovnat k show zpěváků pop-music. Že soudobá opera může být kasovním trhákem, předvedla nedávno i královská Covent Garden, když uvedla "bulvární" operu o prominentní prostitutce Anne Nicole, kterou zničily drogy - v prvotřídním nastudování.

LN: V zahraničí ovšem soudobá opera takovou popelkou není. Jak to, že třeba diváci ve Francii, v Německu, USA tento žánr přímo vyhledávají?

Petr Kofroň: Protože tyto země nejsou kulturní vidlákov. Nehrát soudobou operu je podobné faux pas jako si krknout při obědě. Zároveň české publikum stojí úplně na opačné straně - zatímco v cizině publikum má zájem o to, co nezná, u nás o to, co nezná, zájem nemá. Chybí tomu velkorysost velkých národů, je to zamindrákovanost malého Čecháčka.

Jiří Nekvasil: Je to otázka posluchačské a divácké zkušenosti, těch obrovských mezer, které naše publikum v recepci kvalitních soudobých děl má. A do jisté míry je to pohodlnost a opatrnost většiny dramaturgů a uměleckých šéfů institucí - operních souborů, festivalů, ale také neexistence výrazných podpůrných a iniciačních programů a grantů. Chybí pravidelnost uvádění, chybí kontext.

Helena Havlíková: Stejně jako Jiří Nekvasil vidím kořeny rezervovaného vztahu k soudobé opeře u nás už v přijímání Leoše Janáčka. Jenůfa je v pořadí světově nejčastěji uváděných titulů, ale naše zásluha na tom je pramalá. Tvrdit, že soudobá opera u nás je popelkou, by ale bylo nespravedlivé vůči těm, kteří ji u nás souvisle uvádějí. Ze světového repertoáru připomeňme Daviesovo Medium a Johnsonovu Čtyřtónovou operu, Glassovu Krásku a zvíře, Les enfants terribles, Brittenovu Řeku Sumidu i Glorianu (ND) a především Smrt vB enátkách (SOP), která se stala inscenací roku. A připomeňme ani multimediální aktivity Orchestru Berg, Strun podzimu (Gavin Bryars: Ensemble, Heiner Goebbels: Schwarz auf Weiss), ojediněle i Pražského jara (Heiner Goebbels: I Went to the House but Did not Enter) nebo Hudební fórum Hradec Králové (Steve Reich a jeho multimediální Tři příběhy).

Petr Veber: Viděl jsem loni v Opeře v Oslu operu Čtvrtá noční hlídka od současného norského skladatele Gisleho Kverndokka. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků v opeře vůbec. Ztvárňuje literární příběh z první poloviny minulého století o osobním selhání protestantského kazatele, který se nesprávně, i když citově hluboce zaplete s mladou ženou; příběh o víře, pochybnostech, vině, výčitkách svědomí, odpuštění… příběh, který má vše, co mají velké opery minulosti: velké téma, emoce, skvělou hudbu, jevištní působivost. A publikum to neomylně rozpoznalo. Proč se taková díla nehrají u nás?

LN: Rozdíl mezi librety současných oper u nás a v cizině je skutečně značný. Tam jde často o kontroverzní věci a vyjadřují se k aktuálním politicko-společenským problémům, připomněla bych například Smrt Klinghoffera. Jsou strhující i hudebně.

Jiří Nekvasil: Operní libreto považuji za jeden z hlavních klíčů k vytvoření kvalitního soudobého operního divadelního tvaru. Libreto musí dnes v prvé řadě odpovědět na otázku, proč je zvolena forma hudebního divadla - operní stylizace. Co mohu říci jinak, více, co přináší zhudebnění textu a co je za slovy. Koneckonců z poslední doby u nás vzniklo několik operních děl na témata kontroverzní a politická. Na dvou jsem měl možnost se podílet - Smolkovo Nagano a Březinovo Zítra se bude…

Petr Veber: Operu u nás momentálně nevidím jako žánr, od kterého by se nějaké velké téma čekalo. Když, tak se to řeší v činoherním divadle, možná ve filmu a jinde. Sám bych ovšem dal přednost, pokud by se do toho nějaký autor pustil, i v opeře opravdovým tématům, ne jen věcem kontroverzním a konjunkturálním, tedy nikoli vyzývavé avantgardě, ne schválnosti, ne experimentu pro experiment, ale něčemu ryzímu, hluboce zakotvenému v tradicích.

Petr Kofroň: Nutno podotknout, že česká soudobá hudba je od roku 1939 dodneška devastována fašizujícími, trockistickými a pseudokapitalistickými společenskými formacemi. To je 74 let ztracené kultury. To jsou takřka čtyři generace nicoty. Česká soudobá hudba neexistuje, nikdo ji nechce. Pozvednete-li hlas na její obranu, dostane se vám rány krumpáčem, že vaše soudobá opera je stejné zboží jako kterékoliv jiné, a když si na sebe nevydělá, tak ať jde péct housky. Německo je bohaté a možná kulturně přesycené, Albánie je chudá, ale kulturně zvídavá. Čechy jsou chudá, nekulturní země, což je ta nejhorší kombinace.

Helena Havlíková: Já bych to tak pesimisticky neviděla. Česká bilance je pestrá v hledání vyjadřovacích prostředků i témat. Že se tak děje se střídavými úspěchy, je přirozené, ani Verdimu, ani Donizettimu se všechny opery nezdařily. Připomněla bych třeba Kofroňova Fantoma opery, Mertovu La Roulette, Zouharovu operu Noci dnem a LaDafné, Hanzlíkovy Slzy Alexandra Velikého, Hurníkovi Andělé, Ivanovičův Čarokraj a především Smolkovo a Duškovo Nagano. Současné hudební divadlo v oblasti tzv. vážné hudby má dnes své pevné místo i u alternativních souborů. V tomto kontextu Franzova Válka s mloky neobstojí.

LN: A nejsou Dny nové opery v Ostravě, které inicioval Jiří Nekvasil, tak trochu donkichotskou činností?

Helena Havlíková: Připomeňme, že Nekvasil a Daniel Dvořák za svého působení v čele ND uskutečnili užitečný projekt Bušení na železnou oponu. Jakkoli jeho výsledky byly i kontroverzí, naplňoval poslání naší první scény. Následující vedení ND na něj bohužel zcela rezignovala. Ostrava v hudební oblasti patří v posledních letech u nás k nejprogresivnějším.

Petr Kofroň: Klobouk dolů za tu samozřejmost operního festivalu! Ale nebýt buldočího Američana Petra Kotíka?

Jiří Nekvasil: No tak jistě, Kotík již od roku 2001 pořádal Ostravské dny. Za tu dobu se vytvořila základna vzdělaného a vnímavého publika i silné interpretační zázemí, a to zejména díky mezinárodnímu orchestru Ostravská banda rovněž pod jeho vedením. Je tu i divácká potřeba konfrontace se současnou špičkou i prostor pro vznik nových děl. A tak se loni ostravské publikum setkalo s českou premiérou Europery 5 Johna Cage, s českou premiérou opery Salvatora Sciarrina Porta della legge a prezentována byla nová scénická kompozice mladého, i v cizině hraného skladatele Františka Chaloupky. Vše vřele přijato vnímavým publikem. Pro 2. bienále NODO chystáme podmínky pro vznik nové opery skladatele Martina Smolky a libretisty a režiséra Jiřího Adámka. Prostřednictvím dotací a grantů pro ně složitě hledáme důstojné finanční podmínky. To vše není donkichotská činnost, to je potřeba a nutnost

Petr Veber: I kdyby snad cosi působilo jako donkichotská činnost, je poctivá a upřímná snaha něco třeba i změnit rozhodně potřebná.

LN: V čem je soudobá opera nezastupitelná a důležitá?

Helena Havlíková:Vdnešním světě se postavení opery, včetně té soudobé, pochopitelně změnilo - nezměnil se ovšem její výsostný umělecký status syntézy všech umění Dokládají to i nová média, která opeře skýtají další, dříve netušené možnosti (přímé přenosy do kin, záznamy na internetu, blogy apod.) Dnešní Wagner, Verdi nebo v našich poměrech Smetana, Dvořák a Janáček se dosud neobjevili a Franz to určitě není - ale to čekání je napínavé a zajímavé. Opeře zánik na úbytě nehrozí.

Petr Veber: Svou komplexností - spojující umění tónů, divadlo, literaturu, vizuální působení - je hudební divadlo nesené komunikativní klasickou vážnou hudbou nutným vyvažováním povrchní zábavy a banálnosti, je skutečným uměním, které dovede člověka zasáhnout tak hluboko, jak nemůže ani rockový muzikál, ani popová písnička.

Petr Kofroň: Opera prostě není houska ani socha z ledu, v evropské kultuře existuje už dost dlouho a nepamatuji si, že by ji někdo chtěl něčím zastoupit. Důležitá je v tom, že je součástí tradiční evropské kultury. Tam, kde soudobá opera chybí, žije jen pár kulturních blbů.

---

HELENA HAVLÍKOVÁ teatroložka

PETR KOFROŇ hudební skladatel

JIŘÍ NEKVASIL ředitel ND moravskoslezského

PETR VEBER muzikolog

Jana Machalická, Lidové noviny, 19. 1. 2013
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama