Recenze: Franzův postmoderní guláš Válka s mloky stojí za vidění

13. ledna 2013 v 10:12 | Frank Kuznik / iDNES.cz
Prezidentský kandidát Vladimír Franz zkomponoval operu Válka s mloky pro Národní divadlo už před osmi roky, její první uvedení ale připadlo až na poslední den před prezidentskými volbami. Je to představení, které stojí za to, ačkoliv jeho úspěch bude záviset spíš na zvládnutém marketingu.

Je to opera. Tak ne, je to muzikál. Možná satira na současnou společnost. Nebo jen fígl, jak přilákat mladší publikum?

Vzhledem k předloze se asi nelze divit, že diváka nové opery Válka s mloky v Národním divadle napadá všelicos, až nakonec zůstane u toho, že jde o divoký kříženec žánrů a stylů. Však už stejnojmenný román Karla Čapka z roku 1936 byl znepokojivou směsí fikce, politiky, společenského komentáře a apokryfních vizí. Když se takové látky ujme tým zběhlý ve vážné hudbě, divadle, reklamě, filmu a ještě navíc se smyslem pro bizarnost, vznikne zhruba to, čemu Němci říkají kunterbunt.

Ve Válce s mloky se ale páté přes deváté nemele, naopak napětí mezi obrazem a zvukem je od začátku nastolené velmi precizně. V předehře orchestr naladí zlověstný prorocký tón, umocněný perkusivními údery, čímž jako by předjímal nevyhnutelný konflikt. Ale pak se zvedne opona a jsme na plážovém letovisku v Louisianě, kde si místní ožralové říkají o další rum, zatímco v pozadí hučí herní automaty.

Je to ovšem podivuhodné letovisko: mezi psy a dětmi totiž v písku vesele poskakují obří mloci se svítícíma rudýma očima a nad nimi těkají kužely světel jako z vězeňského tábora.

Levná pracovní síla

Příběh vychází z pouhých dvou stránek Čapkova románu a vypráví o dvou mladých milencích, kteří mají k mlokům diametrálně odlišný vztah. Poštovní úředník Fred vidí v rostoucích vědomostech mloků nebezpečí a uvědomuje si jejich antipatie vůči lidem, protože ti mloky zneužívají coby levnou pracovní sílu. Minnie má naopak za to, že zvířátka jsou roztomilá a nevinná, neboť její otec Lascott, provozovatel Mločího syndikátu, na levné pracovní síle nestoudně vydělává.

Další postavy se začnou objevovat, když Lascott přijde s plánem na odstranění Freda a když kataklyzmatická cunami smete celé letovisko, čímž vztah mezi lidmi a mloky navždy promění.

To vše ale běží jen v prvním plánu, na nějž libretista Rostislav Křivánek a režisér David Drábek šibalsky navršili další vrstvy. Než udeří cunami, vážné debaty o mločí povaze jsou soustavně přerušovány reklamami na chystaný muzikál Poseidonova touha. V těch vystoupí i směšná karikatura krále moří, zazpívá falzetem a nechává kolem sebe tančit přerostlé mořské koníky a humry.

Čas od času to celé prokládají ještě nafilmované reklamy na fiktivní zboží, například na "prášek proti smrti" Semperpivo, jenž doprovází nahraný smích a při němž orchestr hraje popovou muziku. Jedna z takových reklam končí kulišácky postmoderním voiceoverem: "A teď už se vraťme ke konejšivé katastrofické opeře profesora Vladimíra Franze."

Postmoderní guláš

Také na hudbu, jíž je Franz autorem, nejlépe sedí označení postmoderní: je to guláš klasických, tradičních i popových prvků, který divoce přeřazuje na vyšší rychlosti jako závodník vozů formule a romantické melodie co chvíli prokládá bezmyšlenkovitým popem, heavymetalem či nespecifikovatelným, zuřícím hudebním vichrem.

Orchestr při tom ani jedinkrát nezaváhá a je to bezesporu originální, ale bohužel už ne moc divácky uspokojivé. Protože divákovi se nedopřeje ani jediného vydechnutí, aby si tu nepřetržitou a neforemnou hudební látku mohl nějak přebrat. Druhé dějství je na tom podstatně lépe, má blíž k běžným operním áriím a žalozpěvům, ale přesto by Válce s mloky prospělo trochu taktnosti a lepší načasování.

Což ostatně platí i o datu čtvrteční světové premiéry, kterou si Franz - ještě stále zabraný do předvolební prezidentské kampaně - musel jako zřejmě první skladatel v dějinách Státní opery nechat ujít.

Skvělá dvojrole Petra Kotvalda

Zpěváky lze těžko hodnotit samostatně, protože kromě Ferda (jehož se výborně zhostil Václav Sibera) takřka nikdo nemá dostatek sólových výstupů. Maria Kobielska dělá své Minnie čest, Ivan Kusnjer pojal Lascotta správně bručounsky a Roman Vocel je mimořádně přesvědčivý v roli ožralého proroka nadcházejících temných časů.

Ohromující je také Petr Kotvald v dvojroli Poseidona a popového zpěváka Billyho Binga (zpívá texty, které Jiří Suchý kdysi napsal pro nerealizovanou inscenaci Války s mloky) a pochvalu si zaslouží i bujarý Martin Zbrožek coby pompézní a úslužný konferenciér.

Ale vůbec nejlépe ze všech ve čtvrtek zpíval sbor Státní opery: zněl bohatě a plně, dokonce i když se musel válet na pódiu coby oběť katastrofy či křepčit v mločích převlecích.

Natolik neobyčejnou hudbu zvládá dirigent Marko Ivanović sebejistě, však je také ostatně v současné opeře jako ryba ve vodě. David Drábek svoji tvořivostí opět dokázal, proč jej provází pověst jednoho z nejdynamičtějších a nejzajímavějších českých režisérů posledních dvou dekád. A mločí převleky autorky kostýmů Simony Rybákové jsou bravurně živočišné a děsivé zároveň.

To, co je na nové Válce s mloky nejlepší, ale může opeře paradoxně i ublížit. Je to ten typ představení, na který se puristé nepohrnou, takže jeho úspěch bude záviset spíš na správně zvládnutém marketingu a cílení na mladší publikum. Rozhodně ale stojí za vidění: v neposlední řadě proto, že tato povzbudivě svěží inscenace přichází z první scény, která se s katastrofickými vizemi potýká jako na běžícím pásu.

Frank Kuznik, iDNES.cz, 11. 1. 2013
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama