Válka s Mloky i s konvenční operou

13. ledna 2013 v 19:01 | Boris Klepal / Zápisník zmizelého
Světová premiéra opery Válka s mloky Vladimíra Franze byla vzhledem k autorově prezidentské kandidatuře medializovaná více, než je u nás zvykem. Partitura čekala sedm let na jevištní oživení, které se konalo v předvečer prvního kola voleb a skladatel nebyl přítomen, účastnil se televizní debaty. Dostat dnes na jeviště současnou velkou operu je výjimečná událost a to, že nemohl být na premiéře, Vladimíru Franzovi ani v nejmenším nezávidím. Pojďme se ale podívat na dílo samotné nebo spíš na to, jak jsem ho viděl já.

Válka s mloky není adaptací Čapkova románu, ale spíš pokusem o paralelu viděnou dnešním pohledem. Z tohoto hlediska se mi zdá paradoxní, že libreto Rostislava Křivánka klade důraz na Čapkovo moralizování, čímž upozaďuje to, co je na románu nadčasové - totiž objektivní a ironický pohled na svět a komplikované vztahy mezi státy i lidmi. Opominul bych ještě občasné stylistické neohrabanosti a neinvenční rýmování, ale striktní rozdělení "dobra" a "zla" a především všudypřítomné varování před intelektuální pohodlností, která vede ke zkáze civilizace, mi přijde spíš omleté. Fredovo filosofování na téma "mloci jsou silnější, protože se nás bojí" a vůbec adoraci strachu jako základní sebezáchovné emoce jsem nepochopil - ta v souvislosti s mloky už vůbec nedávala smysl. Jejich síla je s mnohem větší pravděpodobností v tom, že jsou jim jakékoliv emoce cizí a jednají čistě účelově (ano, lidé také, ale zdaleka ne vždy tolik, jak se zdá). Poněkud nelogické se mi zdálo i to, že se mloci projevovali jako svébytná civilizace s vlastním jazykem, jímž ve druhém dějství uctívali Chief Salamandra. Mloci a jejich "civilizace" v opeře nakonec nebyli ani tak produkt lidského podnikání, jako spíš barbarský kmen "odjinud", který se klaní zlatému teleti.

Poštovní úředník Fred Dalton je v románu epizodní figurka, která pozdravuje svou milou Minnie, když telegrafuje zprávu o zničení města mloky. Jedná se o událost, jíž začíná skutečná válka mezi mloky a lidmi. V opeře je z Freda ústřední postava rebela, který jediný vidí nebezpečí, které lidstvu od mloků hrozí, Minnie Lascottová je jeho milá a zároveň dcera místního šéfa Mločího syndikátu Oliviera Lascotta. Ten se Freda pochopitelně snaží umlčet a jako nápadník Minnie je pro něj vzpurný a svéhlavý pošťák naprosto nepřijatelný. Máme zde tedy trojúhelník Hrdina (tenor), jeho Milá (soprán) a její Nepřející otec (baryton) - takže rozložení postav typické opery 19. století, které doplňuje bývalý námořník Jensen jako Starý dobrák (bas). Z hudby jsem často cítil vliv Bohuslava Martinů, objevovalo se belcantové zdobení akcentovaných slov, Lascottova árie šílenství evokovala Donizettiho, milostný duet Freda a Minnie v prvním dějství zakončilo pucciniovské unisono, Fredův monolog ve druhém dějství připomněl Wagnera, laciný obecný vkus reprezentovala pop music. Označit takovou věc za postmoderní je lákavě jednoduché, ale nebyla by to pravda.

Z rozmáchlé a nesourodé směsky hudebních vlivů Vladimíru Franzovi v opeře vzniklo něco, čemu bych se nebál říct "verismus dneška". Zkoncentrování celosvětového problému do jednoho města na pobřeží, drastické emocionální výjevy (ubití Jensena), zdůraznění sociálního aspektu, začlenění zábavné hudby pro lid a lidového živlu do vážné opery vůbec, to jsou veristické prostředky par excellence (navíc Fredův rozpor mezi morální povinností bojovat proti mlokům a láskou k Minnie je ukázková romantická rekvizita). Konvenčnímu libretu se tak dostalo také konvenčního zhudebnění, ale konvence stará přes sto let se mi nejeví jako vhodný prostředek, chceme-li mluvit k současnému publiku. Pozoruhodné mi přišlo, že pestřejší a divočejší první dějství drželo pohromadě vlastně lépe než druhé a mělo své jasné hudební vrcholy - bohužel ale tam, kde měla být zesměšněna konzumní společnost. Použít pro tyto účely muzikál je adekvátní, ale zanechat dojem, že do těchto míst zkoncentroval autor své kompoziční schopnosti a opatřil je nejpůsobivější hudbou, je pro mě nepřijatelné. Druhé, postkatastrofické dějství kromě úvodního sboru mrtvých připomíná spíš scénickou hudbu, v níž je Vladimír Franz jako doma, ale na operu to nestačí. Opera přerušená reklamou na muzikál, která je ještě přerušovaná komerčními pauzami, je působivý vtip, čekal bych ale také sofistikovanější hudební humor - Pochod tritónů zmiňovaný v románu pokládám za zcela nevyužitou nahrávku na smeč. Účinek drtivého vstupu populáru do vysokého umění byl bohužel také rozmělněn zopakováním. Lidová slavnost už se - alespoň takto prvoplánově - vůbec nemusela odehrát.

Scéna Šimona Cabana byla celá postavená na točně a umožňovala plynulé proměny prostředí. Dominantní byly symboly v podobě displeje výherního automatu či vševidoucího oka v kvaziantickém domovním štítu, k němuž směřovaly sloupy s planoucími ohni, slavnost pro lid se odehrávala pod nimi na mohutném schodišti. Odvrácenou stranou byl Fredův pokoj, který se ve druhém dějství změnil v ropnou plošinu, na níž se zachránil po výbuchu ještě Olivier Lascott (ponechat spolu dva nesmiřitelné rivaly v situaci, kdy musí nutně nalézt společnou řeč, je dobrý tah, ale jeho potenciál zůstal zcela nevyužit). Problém je, že proměna Fredova bytu v záchranný člun nebyla jevištně nijak zřetelně ztvárněna a bez vysvětlení v programu jsem ji nemohl pochopit. Režie divákům s orientací v komplikovanějších situacích příliš nepomáhala. Simoně Rybákové se zdařili především mloci - deformované postavičky s nestvůrnými hlavami a červeně svítícíma očima. Jinak se kostýmy také držely konvencí - starý námořník Jensen pruhované tričko a hák místo jedné ruky, byznysmen Lascott bílý oblek atd. Lid na pláži a ve městě připomínal spíš zákazníky vietnamské tržnice než dobře situované obyvatele prosperujícího města. Režisér David Drábek se zaměřil hlavně na sborové scény, které měl dobře zvládnuté, působivá byla smrt Jensena, který si dovolil narušovat davové veselí. Jednotlivci zůstávali ponecháni sami sobě a o nějakém vedení postav se dá těžko mluvit. Tady nutno říci, že účinkující většinou velmi bedlivě a nepřehlédnutelně sledovali dirigenta i hlučnou nápovědu, což zrovna nesvědčí o tom, že by byla premiéra dobře připravená. Režie diváky občas ponechávala na holičkách a za výpadek pokládám obsazení matky chlapce Bobbyho a Chief Salamandra jednou zpěvačkou. Bobby se dostane k mlokům ještě před katastrofou, postupně s nimi splývá a v závěru ho zve na výlet kamkoli do vesmíru Chief Salamander. Zda je mezi ním a Bobbyho matkou, která chlapce po jeho útěku s mloky marně hledala, nějaká jiná souvislost než potřeba ušetřit jednoho sólistu, není vůbec jasné (a vzhledem k silnému přízvuku Galji Ibragimové si její dvojrole nelze nevšimnout).

Sbor začal znít přijatelně teprve poté, co se během úvodu rozezpíval. Orchestr v tutti byl snesitelný, v komornějších pasážích lezlo na povrch roztřesené široké vibrato, špatná intonace jednotlivých skupin a nakonec i sólistů, především violoncella. Mezi pěvci mě zaujal především Roman Vocel, zpíval s jistotou i s chutí, role mu sedla a snad jediný na jevišti působil dojmem, že opravdu ví, proč tam je. Ostatní se s nejistotou způsobenou snad výše zmíněnou nepřipraveností, snad mírnou indispozicí (Ivan Kusnjer) rvali se střídavými úspěchy, ale Václav Sibera zazpíval svůj monolog ve druhém dějství velmi slušně. Petr Kotvald v roli muzikálové hvězdy odvedl profesionální výkon, Martin Zbrožek jako konferenciér přehrával jistě záměrně, ale až za hranici srozumitelnosti textu.

Vladimír Franz svoji válku se současnou operou vybojoval jen částečně a jsem zcela přesvědčen, že chyba je už v samotné veristické koncepci, která se ke zvolené látce nehodí. To samozřejmě není argument pro to, aby se současné opery neuváděly, a všechno by zřejmě vypadalo o hodně lépe, kdyby bylo v pořádku nastudování, a to po všech stránkách.

Boris Klepal, Zápisník zmizelého, 13. 1. 2013
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama