Únor 2013

Dopředu prohraná Válka s mloky

26. února 2013 v 12:11 | Pavel Pokorný / Česká pozice
U opery extravagantního Vladimíra Franze se tušit dalo, že ji nepíše pro konzervativní publikum. Národní divadlo její propagaci vůbec nezvládá.

Co je největší strašák pro operu? Čeho se nejvíc bojí autor a interpreti? Když pomineme, že do budovy uhodí blesk a hlavní představitel zapomene, že má být na place nikoli až večer, ale odpoledne, je něco horšího než nepřátelská klaka v hledišti, která za každou árií dupe, píská či bučí? Říkám, ano. Zažil jsem to v neděli. Je to nepřátelské mrazivé ticho většiny v hledišti, žádná odezva z auditoria, rozpačitý potlesk živený pouze pár zoufalci na konci představení, které milosrdně uzavře opona po první a zároveň poslední "děkovačce".

Bylo to 24. února od 14.00 ve Státní opeře opravdu zvláštní představení. Válka s mloky Vladimíra Franze měla třetí reprízu a zpočátku nebyl důvod netěšit se na téměř světovou premiéru (10. ledna) díla soudobého, žijícího a ještě k tomu českého skladatele. Přesto červíček pochybností (co mám od opery očekávat?, recenze smíšené, co panu profesorovi řeknu, když se mi to nebude líbit atd.) hlodal.

Hned příchod husím pochodem od metra k budově opery - protože přívaly sněhu ještě nestačily odtát a uklízecí čety zřejmě makaly na jiném chodníku - nabídl bizarní zástup postarších dam (starší pánové byli ve výrazné menšině) vyšňořených na jejich odpolední abonmá. Jak z nějaké zpomalené grotesky. Národní divadlo totiž třetí a čtvrtou reprízu nikoli klasické opery zařadilo do seniorských předplatných SE1 a SE2. Většina z těchto zkušených fanoušků žánru možná nevěděla, co je čeká. Nebo i věděla, ale přece by jednu ze čtyř oper, co si v abonmá zaplatila, jen tak pro nic za nic neoželela...

Franzova opera se samozřejmě vymyká představám o klasické opeře, ale ani se o ní nedá říci, že by byla zcela divácky nesdílná. "Opera je vysoce stylizovaný superlativní tvar, kde se zpívá, kde se naznačuje, kde zní akustická konstanta zvaná slovo, kde se nerozbalují bonbóny. Opera je znějící obraz," napsal Franz v roce 2009. Na mě jeho Válka z mloky působila jako komplexní divadlo, na které stojí za to jít. Což si ovšem většina nedělních diváků evidentně nemyslela, přestože o pauze jich odešlo jen málo.

Senioři to mít museli

To ovšem není výtka vůči znechuceným divákům. Jak podotkla jedna distingovaná dáma v přestávce po 1. jednání, která následovala po "husté" metalové mezihře, "tohle opravdu není pro staré lidi". Respektive není to pro plný dům starých lidí. Válka s mloky přitom byla díky seniorskému abonmá "beznadějně vyprodaná" dávno dopředu, ale zřejmě tím nejméně vhodným publikem, jaké si lze představit.

Jen pro dokreslení: Inspektorka hlediště ve Státní opeře, která nás umístila na "přístavky" na prvním balkóně, konstatovala, že do volného prodeje na toto představení šlo pouhých deset lístků a stejná situace byla i u druhého abonentního představení pro seniory 3. března (opět od dvou odpoledne). A jediná dvě operní představení ve Státní opeře, jež se tam v únoru a březnu hrají odpoledne, jsou... hádejte.

Tady se nabízí otázka, proč Národní divadlo "obětovalo" dvě ze čtyř repríz v letošní sezóně (další tři jsou v dramaturgickém plánu na červen 2014) na odpolední představení pro "domov důchodců"? Vladimír Franz to netuší, každopádně na to žádný vliv neměl. Ale reagoval smířeně v tom smyslu "tak tam byly babičky, no".

Petr Kozlíček z PR opery Národního divadla ČESKÉ POZICI sdělil, že v podstatě "nemohli seniory připravit o světovou premiéru opery Válka s mloky". To by jim tito předplatitelé prý neodpustili... Zpětně viděno, i podle Kozlíčka, to nebylo úplně šťastné kolektivní rozhodnutí (marketing, obchodní oddělení, šéf opery Rocc a zřejmě i další složky přebujelé administrativy kolosu ND), ale co s tím teď naděláme, že? A kdo mohl tušit, že se to seniorům nebude líbit...

"To, co je na nové Válce s mloky nejlepší, ale může opeře paradoxně i ublížit. Je to ten typ představení, na který se puristé nepohrnou, takže jeho úspěch bude záviset spíš na správně zvládnutém marketingu a cílení na mladší publikum," napsal Frank Kuznik vědoucně po premiéře v recenzi pro ihned.cz. Národní divadlo se moudrou radou neřídí.

U soudobé opery extravagantního Vladimíra Franze se tušit dalo, že ji nepíše pro puristy, což senioři - až na výjimky - bývají tuplovaně. Na tříhodinovou inscenaci Dona Giovanniho také nenaženete na abonmá rodiny s malými dětmi. Ale to by muselo být vedení naší (pořád ještě?) první scény trochu flexibilnější a snažit se světovou premiéru soudobé opery trochu víc prodat. V tomto kontextu lze pochopit i jinak neuměřeně negativní kritiku Heleny Havlíkové v Lidové novinách, když napsala, že vedení současné opery věnovalo Válce s mloky "nemalé lidské a finanční prostředky, což bylo rozhodnutí ve svém důsledku neuvážené".

Odezva se rovnala nule

Bylo to po konci představení, po zaznění posledního tónu, moc smutné a trapné. Hudebníci, sóloví zpěváci i sbor podali výkony, za něž se rozhodně nemuseli stydět. Ale odezva publika rovnala se nule. Frustrující a nezasloužené to muselo být i pro ty, kteří se na vzniku a chodu inscenace podíleli ze zákulisí. Mimochodem, v pár lidech se nedá utleskat operní dům, aby se opona opět otevřela, další (ne)milé zjištění. A ještě jedno: senioři nepískají, nebučí a nedupají, když se jim něco nelíbí, jenom mlčí.

Když se nakonec přišel poklonit dirigent Marko Ivanovič, jenž měl největší zásluhu, že vše drželo pohromadě, odhodlal jsem se k něčemu, co jsem na opeře ještě nikdy neudělal. Zakřičel jsem "bravo" z plných plic, ale znělo to zoufale osamoceně. Nejspíš to Vladimír Franz i slyšel, protože tam kupodivu byl a to rozpačité poloticho vnímat musel. Zapomněl jsem se ho zeptat.

Pavel Pokorný, Česká pozice, 26. 2. 2013

Rozhovor s VF: Totalitní uvažovaní v Česku zatím nezmizelo

21. února 2013 v 9:27 | Lidové noviny / Jan Kálal
Češi se ještě nepoučili ze 40 let totality a Karel Schwarzenberg byl v prezidentské volbě rychlokvašený podnikatelský projekt. Tak s odstupem hodnotí volební klání profesor a neúspěšný kandidát na hlavu státu Vladimír Franz.

Od prezidentské volby o vás není slyšet. Kam jste se ztratil?
Dal jsem si geografické i informační embargo. Nejsem v Česku už skoro měsíc. Řekl jsem si, že si musím dát odstup. Je to podobné, jako když dělám obraz. Postavím ho ke zdi a nekoukám na něj tři neděle. Pak ho otočím a vidím jasně.

Co vám účast ve volbách dala, a naopak vzala?
Určitou materiální podobu to dostalo, když jsem tři neděle zápolil s těžkou chřipkou. Je dobře, že institut přímé volby přišel. Společnost se aktivovala a ukázalo se, jak na tom je ve všech patrech. Jak uvažují prostí lidé, podnikatelé, kapitál, média. To je strašně dobře a jsem rád, že jsem byl při tom.

Jaký obraz jste tak dostal?
Jde o to - a to je také dobré vědět - nakolik je společnost zralá, jestli se poučila ze 40 let totality. Měl jsem pocit, že ještě vůbec ne. A to nejen v případě lidí, u kterých bych očekával, že budou uvažovat totalitně. To je také velké zjištění.

Nelitujete, že jste kandidoval?
Od začátku jsem říkal, s čím do volby jdu. A nestavěl jsem se do role tupého produktu, jak je to neustále interpretováno. Říkal jsem, že je strašně důležitá ta cesta. Meta může přijít a nemusí. Ale co sama cesta přináší? Pro mne to byla cesta neuvěřitelného poznání toho, co je to společnost. Co lidé chtějí, jak fungují určité mechanismy.

Myslíte si, že to budetemít teď v umělecké sféře těžší, když jste otevřeně řekl, že dáte hlas Miloši Zemanovi?
To je věc totalitního uvažování. Jestli 40 let totality nechalo vliv, nebo ne.

A proč jste upřednostnil Zemana před Schwarzenbergem?
Nevěřím na duchy. A nemám rád rychlokvašené podnikatelské projekty. Na rozdíl od lidí, kteří to měli z dostřelu, tak já byl při tom. Kdyby se někdo nadchl pro někoho jiného, kdo by vypadal lepší, proč bych se tomu bránil? Ale nemám rád, když mi někdo něco předepisuje. A říká mi, že tohle je ideální - když vím, že to ideální není.

Jan Kálal, Lidové noviny, 16. 2. 2013

Nízkoprahová opera

21. února 2013 v 9:23 | Literární noviny / Táňa Švehlová
V době prezidentské volby měla ve sloučeném kolosu Národního divadla se Státní operou premiéru opera Válka s mloky na motivy románu Karla Čapka. Hudbu složil jeden z prezidentských kandidátů Vladimír Franz. Z více jak měsíčního odstupu už utichlo volební halasení a dá se střízlivě hodnotit, jak se opera povedla. Při pohledu do hlediště je co slavit. Při pohledu na jeviště by možná jeden na chvíli zaváhal.

Opera Válka s mloky skladatele Vladimíra Franze byla v lednu uvedena ve světové premiéře a dá se předpovídat její velká zahraniční popularita. Franz napsal operu na objednávku a z Čapkova románu si vybral dva zajímavé dějové momenty: lidskou zaslepenost vůči potenciálnímu nebezpečí, které můžou mloci pro lidstvo představovat, a závěrečnou katastrofu, kdy mloci začnou rozšiřovat své území a odstřelovat pevninu.

Z divadelního hlediska je přirozeně zajímavější napětí před katastrofou než katastrofa sama. V prvním dějství tak režisér David Drábek dostává prostor ukázat svůj smysl pro humor, intertextuální narážky a lásku k popové a reklamní estetice. Společenská masa je vykreslena jako parta Němců na dovolené - v barevných havajských košilích, slamácích a s vycpanými pupky se to válí na pláži, venčí pudlíčka a trsá na nevkusné melodie populárního vesnického baviče.
Hlavní roli v příběhu hraje milenecká dvojice Fred a Minnie. Fred (Václav Sibera) je odpůrcem masivního rozšiřování mločích chovů, zatímco Minnie (Maria Kobielska) je dcerou Olivera Lascotta (Richard Haan), šéfa místní pobočky Salamander Syndikátu. Když se milenci rozhodnou z městečka utéct, rozdělí je Minniin otec a mločí útok. Fred zůstává uvězněn spolu s Lascottem, zatímco Minnie je zajata mloky a mizí pod hladinou. Lidé mizí a mloci pomalu přicházejí na scénu. Právě postupné zjevování mloků v dívčích šatech a blonďatých parukách patří k jedné z nejvýhružnějších scén - přestože tušíme obrysy černých hlav (mločí hlavy vypadají trošku jako kladivouni nebo E. T. mimozemšťan), stále se necháváme klamat a nebezpečí nevidíme. Když pak na scéně stojí čtyřicet černě oděných postav s vycpanými těly, červenýma svítícíma očima a nad nimi se tyčí nafukovací supermlok, je to obraz mločího vítězství a lidské prohry, ale přesto jim zvláštním způsobem fandíme. Možná i proto, že mloci vypadají na scéně mnohem sympatičtěji než tuční tančící lidé.

Radostné mísení

Franz, Drábek a nakonec i Čapek sdílejí zálibu v eklektičnosti, v radostném mísení žánrů vysokých a nízkých, operních árií, muzikálových vstupů s tančícími sbory humrů a mořských koníčků a rozjívených reklam v celosvětové katastrofě. Potenciální nebezpečí je obsaženo už v samotné podstatě této tvůrčí metody a ve Válce s mloky se vyjeví v momentě, kdy nabudeme dojmu, že namísto jediného sledujeme tři odlišná vyprávění podobného příběhu, která spolu však komunikují jen výjimečně.

Zatímco Drábkova rozjívená režie dohromady s kostýmy výtvarnice Simony Rybákové pojímají Válku s mloky ironicky, skoro jako pohádku pro dospělé, ve které vystupují komické figurky v barevných oblečcích a mloci jsou roztomilými měkkými tvory v černém, libreto Rostislava Křivánka nabízí civilní promluvy jako z komiksových bublin, prázdné tlachání nebo ohrané metafory. K tomu bohatá Franzova hudba s hloubkou blížící se katastrofy a nemožnosti společnosti ji vidět, uvědomit si ji a jakkoliv jí zabránit. Jediná hudba si udrží nadhled nad Čapkovým románem, který ve své lehkosti chronologicky převypráví v předehře. Opera začíná jednoduchým zvukem jednotlivých nástrojů, které se pak spojují v dynamicky burácivou melodii s přechodem v disharmonicky nelibý skřípot a skončí důrazným úderem na buben. To je východiskem dalšího dění na scéně a uvědomujeme si, že to bude hudba, co bude hrát v opeře nejdůležitější roli.

Hudba umožní přerušit operu muzikálovou melodií a přivádí na scénu zpěváka Petra Kotvalda, se kterým Drábek spolupracoval už v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde v inscenaci Koule Kotvald hrál sám sebe a podle jeho slov se mu to zalíbilo. Populárním zpěvákem zůstává i na scéně Státní opery v hlavní roli muzikálového vstupu Posseidonova touha a spolu s Martinem Zbrožkem v roli konferenciéra přispívá k tomu, že se Válce s mloky jistě podaří oslovit i jiné než tradiční operní publikum. A to může být největším přínosem Války s mloky: může otevřít dveře i návštěvníkům, kteří do opery moc nechodí.

Táňa Švehlová, Literární noviny, 20. 2. 2013

...but is it opera?

8. února 2013 v 13:48 | Noilly Prattle
OK, full disclosure, I have long been a fan of science fiction. But I had never heard of War with the Newts by the Czech writer Karel Căpek. My first contact with the piece was the working of the novel into an opera of the same name by Vladimir Franz, known informally as the "tattoo man." You can see why on the right.

The gist of the story is that some, shall we say, educable, mutant newts found in the South Seas are trained by humans to dive for pearls. Eventually the newts multiply and overpower humans in the conflict over land usage.

The story is simple enough, but the story proceeds to focus on the human need to deny reality, and it's blindness to the harmful things humans do to themselves. The story pits the individual against the group. The group, being the group, establishes the zeitgeist, the perception and definition of reality. Obvious deviation from the group ethos, by its nature, threatening to the group, becomes labeled "heretic", or non-conformist, etc., in order to keep the group oblivious of their constant denial of reality. Bobby, the young boy in the show, shows us the result of what happens when you can't deny reality any longer. Complex, I know!

My point here, though, is that this opera (at the Statni Opera in Prague) wouldn't work if you only saw it on one level. There is the music: dissonant, noisy, irritating, enchanting, the very well-paced music moves along with few dead spots-here annoying, there mesmerizing and compelling. It kept me focused and involved. It was fun and, at least one time, poignant. Above all, I think it works. It leaves you feeling uneasy; the intention of the composer I believe.

The stage set is fairly elaborate and colorful as are the costumes, which, I sat there thinking, reminded me of something familiar, then it occurred to me that they could be either a conscious or unconscious spoof of overweight, badly dressed Americans. Obviously another subtly amusing level of what is going on in this opera.

It is, in fact, a remarkably astute satire on human nature in the 21st Century. I'm sorry to say it's not very flattering to us humans. But I enjoyed it, it kept me interested right through the curtain calls. But, with an amalgam of musical genres of popular music seemingly mixed in, and the use of microphones (although for effect in certain scenes) you can't help but wonder if this is really an opera you are attending or a music hall, or watching TV or.....but it doesn't seem to matter much. It was fun!

Noilly Prattle, 2. 2. 2013

Válka s mloky aneb Když dva dělají totéž, není to totéž

7. února 2013 v 8:08 | Olga Janáčková / OperaPlus.cz
V létě minulého roku jsem navštívila Bregenzer Festspiele, kde měla ve Festspielhaus(u) světovou premiéru Solaris, nová opera významného německého skladatele Detleva Glanerta na libreto Reinharda Palma podle stejnojmenného románu Stanislava Lema. Za nynějšího intendanta Davida Pountneyho je každoroční uvádění dramaturgicky objevných děl zcela běžné, tentokrát však skladatel zkomponoval operu Solaris na zakázku Bregenzer Festspiele. Byla bez zbytečných průtahů inscenována v koprodukci s Komische Oper Berlin. (Dirigent Markus Stenz, režie Moshe Leiser and Patrice Caurier, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, sbormistr Lukáš Vasilek, Pražský filharmonický sbor, Wiener Symphoniker atd. atd.) Všechno předem v klidu připraveno, inscenace byla velmi zajímavá. Operu Válka s mloky si objednalo vedení Národního divadla ve složení Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil u skladatele Vladimíra Franze před osmi lety. Libreto napsal Franzův častý spolupracovník Rostislav Křivánek s využitím motivů a postav ze stejnojmenného románu Karla Čapka. Dílo leželo v Národním divadle oněch zmíněných sedm osm let zcela bez užitku a teprve v minulém roce bylo díky příznivým okolnostem náhle vytaženo na světlo boží, aby se na jevišti Státní opery stalo prvním z budoucí řady soudobých oper (in spe), které nové vedení spojených souborů opery Národního divadla míní uvádět v každé další sezóně.

Režírovat první inscenaci současné opery není snadný úkol ani pro velmi zkušeného specializovaného operního režiséra. Vedení opery Národního divadla Franzovu operu nabídlo renomovanému činohernímu režisérovi a dramatikovi Davidu Drábkovi jako jeho debut v operní oblasti. Opera mohla být režisérovi Drábkovi na začátku předložena pouze v podobě libreta, její hudební nastudování vznikalo za pochodu. Jako autoři návrhu scény a kostýmů byli vyvoleni manželé Šimon Caban a Simona Rybáková, u nichž snaha o originalitu výtvarného řešení mnohdy převyšuje touhu po jeho funkčnosti a službě dílu jako takovému. Cabanově scéně, která je postavená na točně, dominuje schodiště s plošinou, na niž se na tazích snášejí doplňky charakterizující prostředí děje. Nade vším bdí oko lidské, později mločí, nakonec žádné. Scénu oživují bílo-červeně pruhované sloupy se zlatými hlavicemi jako vystřižené z Benátek. Sbor je oblečený do přepestrých secondhandových hadříků (číšník je celý ve zlatě) a proporce některých jednotlivců jsou zdeformovány v patřičných tělesných partiích vatony. Dirigentem inscenace se stal Marko Ivanovič, který má i jako skladatel-dirigent nedocenitelnou národně divadelní zkušenost z Dobře placené procházky (2007) a z Čarokraje (2012). Zvláště v případě, kdy se režisér při své práci s operou dosud nesetkal, potřeboval by spolehlivého spolupracovníka, nejlépe dramaturga, který by mu poskytoval dokonalý informační servis a v ideálním případě by mu ve zkouškovém období také pomáhal "hlídat" dramaturgickou a koncepční stavbu inscenace. Takto osvícení operní dramaturgové existují zcela běžně například v Německu, v Rakousku a v dalších státech a bývají respektovanou osobností tvůrčího týmu. U nás je v této podobě nepotřebujeme!? Další nepostradatelnou součástí inscenačního týmu je žijící autor, jehož dílo je buď dešifrováno, nebo natahováno na skřipec.

Premiéra Války s mloky ve mně vyvolala neobyčejně zmatený pocit, dojem přebarvené a beztvaré přelévající se hmoty. Nebylo zřejmé, co považují inscenátoři za podstatné a co chtějí divákům sdělit. Četla jsem libreto a snažila jsem se rekapitulovat, o čem ta inscenace byla. Našla jsem několik míst, která jsou s jevištní podobou opery v přímém rozporu. Šla jsem na Mloky znovu, abych si ověřila, v čem se režijně-výtvarný tým mohl mýlit. Vědomě z inscenačního týmu vyjímám dirigenta Marka Ivanoviče, který svým uměleckým a lidským charismatem dokázal soubor Státní opery po hudební stránce zformovat a dovést až do vítězného konce. Orchestr (často v mezzoforte a ve forte) i sbor byly postaveny před nesnadný úkol, avšak ačkoli se soudobou operou vskutku nemají mnoho zkušeností, ve zkoušce obstáli. Co však neobstálo, byla zvuková technika Státní opery, která je, jak bylo názorně předvedeno, na značně nízké úrovni. Vzpomínám si, jak nedostačující technika před lety zvukově zploštila Glassovu operu Pád domu Usherů a zdá se mi (ráda bych se mýlila), že dodnes není lepší. Prý je před rekonstrukcí. Tak snad - hodně ji potřebuje! Na premiéře zněly hlasy pěvců zpívajících na mikroporty cize a ploše, a protože nepatřily k výrazně vymodelovaným postavám, mezi nimiž byly vybudovány vztahy a situace, v nichž se ocitly, nemohly divákům srozumitelně zprostředkovat témata, jimiž se opera zabývá.

Zjednodušíme-li si půdorys Franzovy-Křivánkovy opery, pak je komponovaná ve dvou základních stylových rovinách. Jednou z nich je jednotná seriózní textová a hudební mluva, druhou je rovina, která tuto jednotu záměrně narušuje (muzikál, pop, rock). Na jevišti je ta barevná deformovaná lidská masa krmena Lascottovými zbohatlickými boha- a duchaprázdnými frázemi o blahobytu a podporována líbivě sentimentální popovou i rockovou hudbou, zkrátka vším, co dav ukonejší. Chléb a hry. Součástí špinavé ruky trhu jsou také ti "milí" červenoocí zotročení mloci, kteří "přece nikomu nechtějí ublížit", jen si přejí, aby měli více prostoru, aby lidé některé oblasti u moře neobývali. A tak zařídí, že je mohutná vlna tsunami smetla do moře. Inscenační "výklad" Franzovy opery však nemířil k podstatě díla, plul po povrchu: místo aby hierarchizoval vstupy jednotlivých hudebních stylů tak, aby bylo zřejmé, které z nich jsou určeny pro vysmívaný konzum a které jsou myšleny vážně, naopak jejich společnou prokomponovanou strukturu roztříštil. Malý příklad: Konferenciér ohlásí, že teď následuje muzikál (jehož součástí jsou mj. primitivní tanečky infantilních oranžových humrů a ostře zelených mořských koníků, kteří se z naprosto nepochopitelných důvodů později připletou mezi lidskou chasu i v průběhu ničivé tsunami!). Pak následuje další hlášení: A teď už zase budeme hrát operu pana Franze! Konferenciér těmito vstupy mate obecenstvo a zbytečně vyděluje muzikálovou vsuvku z kontextu celé opery.

Vladimír Franz je zkušený skladatel, který dovede užít takových hudebních prostředků, jimiž sdělí to, co si předsevzal. Ostatně, kdyby tuto schopnost neměl, asi by nemohl být tak veleúspěšným skladatelem scénické hudby. Franzova dlouholetá spolupráce se spisovatelem, dramatikem a libretistou Rostislavem Křivánkem přinesla už leccos zajímavého (např. oratorium a operu Ludus Danielis, Údolí suchých kostí, Zlatovlásku). Nepředstírám, že Válku s mloky znám do všech podrobností (především mi v této chvíli chybí podrobné seznámení s hudbou a s jejím propojením s libretem). Přesto mám, zdá se, oprávněný pocit, že se inscenace s Franzovou operou trestuhodně minula.

Velmi rozpačitý je závěr inscenace, v němž vůdce mloků Chief Salamander je jakási nafukovací (nafouknutá) podivná "stéla" s "očima" jaksi nepřesně vyznačenýma červeným světlem. Inscenace nemá konec. Není čitelné, v co celý ten příběh vyústí. Kdo vlastně je Chief Salamander? Přece to není jen ten blíže nespecifikovaný nafukovací objekt s reprodukovaným lidským hlasem? Odpověď jsem kupodivu našla v libretu: Je to ČLOVĚK! Proč jím není v inscenaci? Z jeviště zazní (málo výrazně) jen Chief Salamandrův závěrečný dialog s chlapcem Bobbym, milovníkem mloků, který jako jediný přežil. Proč nevyznívá z Křivánkova-Franzova příběhu to nejdůležitější poselství, že je to člověk, tedy my, kdo připravuje zkázu sám sobě?A tak jsme inscenovali Franzovu operu - odškrtli jsme si jednu současnou operu pro tuto sezónu. Mnozí z nás nepříliš výrazný úspěch inscenace svedli na špatné libreto, na špatnou operu. Ale co když je to jinak? Co když by pro vnímavou interpretaci Války s mloky stačily pozorné dramaturgovy nůžky a více přemýšlení o díle než snahy uplatnit co nejefektněji sám sebe? Vladimír Franz umí napsat stylově jednotnou hudbu, považuje-li to za žádoucí. V hudební oblasti se obratně pohybuje ve prospěch souhrnného divadelního díla. Ve své opeře Válce s mloky záměrně střídal různé stylově kontrastující plochy - do základu opery prostřihoval to umění, které na nás odevšad útočí. Všudypřítomný zvukový, vizuální, myšlenkový smog. Jsme jím omámeni, přiotráveni a neuvědomujeme si, že jsme jím natolik atakováni, že si za mnoho našich potíží můžeme sami. Je snadné nás nenáročně pobavit a zároveň obelhat, obelstít. Domnívám se, že Drábkova inscenace je povrchní, nezprostředkovává Franzovu operu jejím divákům, jen ji bez hierarchizace inscenačních prostředků předehraje, jako by chtěla pouze předvést, co v ní všechno je. Rovná se prvnímu zběžnému přečtení díla - dál se, bohužel, nedostala.

Olga Janáčková, OperaPlus.cz, 7. 2. 2013

Franzova válka

6. února 2013 v 8:36 | Josef Herman / Divadelní noviny
Operu na téma Čapkova románu Válka s mloky u Vladimíra Franze objednali pro Národní divadlo Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem. Tak to má být, opery nelze psát do šuplíku. Vladimír Franz ji napsal za pár měsíců, jenže pak bůhvíproč ležela od léta 2006 odložena v šupleti Národního divadla. Až šéf opery Rocc ji vloni na jaře oprášil a zadal souboru už jemu podřízené Státní opery, zmítanému boji o existenci.

Na poslední chvíli se rukopisná partitura připravovala k provozování, pořizoval se klavírní výtah, aby se vůbec dalo zkoušet. Pověřit režií jen v činohře zkušeného Davida Drábka proto bylo na pováženou, do poslední chvíle nevěděl, jak dílo, které promýšlí, vlastně zní! Složité dílo, které i školeným hudebníkům dělalo vrásky na obličeji, neuspěje tu oblíbená laciná námitka, že operní režisér by holt měl znát noty. Až dirigent Marko Ivanović se zkušenostmi se současnou hudbou situaci uklidnil, ale oslovili ho jako náhradníka až v létě - půl roku do premiéry! Remcalové ze souboru SOP, jak je tu zvykem, šířili poplašné zprávy o nedopsaném diletantském díle a jitřili už tak napjatou atmosféru. K tomu skladatel kandidoval na prezidenta a nemohl být u všeho - pro televizní debatu dokonce prošvihnul premiéru. Jaký výsledek se takovou cestou může zrodit?

Diletantské provokace

Se skladatelem a jeho dílem je to ovšem podstatně složitější, než si někteří vynervovaní umělci spolu s jednou zlovolnou kritičkou myslí, když ho mají za diletanta. Vladimír Franz za sebou nemá vynikající odborné školy, ale soukromé školení u skladatele Vokální symfonie a výtečných kvartet Vladimíra Sommera vydá za víc než za lecjaký vysokoškolský titul. I Janáčkovi spílali do diletantů, čímž poukazuji na hloupost takového počínání, nesrovnávám.

Vladimír Franz nemůže neprovokovat v uzavřeném operním prostředí, stejně jako nemohl nevybudit vášně na koncertním pódiu svou 1. symfonií. A to, jak řečeno, neseděl na premiéře a nemohl prožívat vlastní hudbu excentrickými pohyby, kvůli nimž by na něj snadno mohli zavolat ambulanci. Především je však Franz přesvědčený postmodernista, kterého ani nenapadne pachtit se za originalitou, za vytříbenou prověřenou formou. A to běžná operní veřejnost neodpouští, resp. považuje to za autorovu slabinu a doklad jeho nemohoucnosti komponovat. Jsou na omylu, a to remcalové podporovaní "svojí" kritičkou ještě spojili "případ Franz" s "případem Státní opera" a zpronevěřili se svým profesím - ona nemá politikařit, ale posuzovat dílo, oni nemají od začátku zkoušek co vykládat po Operách Plus o hrozné hudbě, kterou jim nové hrozné vedení nařídilo studovat. A nejde o Franze nebo Rocca, o to, kdo "má pravdu", ale o profesní návyky! Naštěstí umělci SOP nastudovali neobvyklou a pro ně jistě obtížnou partituru rozhodně lépe než předchozí premiéry - a tak to má mezi profesionály být! Marko Ivanović vyložil skladbu precizně a premiéru vedl pevnou rukou, orchestr mu hrál hodně dobře, a dokonce i obtížné sborové partie, na kterých je Franz zvyklý stavět, tentokrát zněly výtečně, klobouk dolů. Sólistům vévodil Ivan Kusnjer, Václav Sibera s Marií Kobielskou, Roman Vocel a všichni další odvedli dobrou práci. Obsadit do muzikálových pasáží Petra Kotvalda se hodně vyplatilo, stejně jako Martina Zbrožka do role Konferenciéra. Vytýkat není co, spíš poděkovat. Problémy provedení jsou jinde.

Hudba versus režie

Možná kdyby Drábek dostal dřív nahrávku a mohl režírovat nejen libreto, ale i hudbu, nemuselo dojít k tak ostrým sporům, které první uvedení Franzovy opery zásadně po­ško­dily. Drábek jistě dle nejlepšího svědomí svou poetikou interpretoval literární příběh, kdežto Franz svou hudební poetikou vyprávěl příběh podstatně jiný. Situace v oper­ní inscenaci holt víc určuje gestus hudby než litera libreta, na nedodržení této zásady provedení Války s mloky tratilo nejvíc.

Drábek prostě na jevišti vybaveném schody a několika prostory na točně inscenoval popisné trochu estrádní obrazy, možná méně vychýlené z normálu, než jsou už v libretu, natož v hudbě, společensky kritické a provokativní, chcete-li angažované, což považuji za jeden z nejsympatičtějších rysů jeho režií. Kdežto Franz psal katastrofickou vizi současného světa ohroženého nikoli mloky, ale námi lidmi! Dokonce si myslím, že koukáme na stejné katastrofické filmy, třeba na Den, kdy se zastavila Země, a čteme stejné úvahy, co bude s modrou planetou možná už za pár desítiletí. Franz Čapkovo poselství chápe spíš jako předvídavou sci-fi než filosofickou disputaci, jak bývalo zvykem. Však také s libretistou Rostislavem Křivánkem nedramatizovali román, ale z jeho závěru stvořili varování před lidskou sebedestrukcí. Kdežto David Drábek zřejmě nemohl vystoupit z určité tradice Čapkových her na našem jevišti - spíš obrázky z prostého života. Jenže Franzovu akustickému katastrofickému filmu nesvědčí zčásti kabaretní, zčásti groteskní a zčásti naivisticky realistické výstupy, kterým jeviště bylo velké jak kabát po starším bratrovi a často se nespojily s hudbou do kýžených obrazů. Navíc Drábek jako debutant na operním jevišti pracoval s tradičními prostředky, sahajícími hluboko do minulosti, což ošuntělost premiéry ještě podtrhlo.

Pokud si poslechnete Franzovu hudbu jen s původním libretem před očima, obsahujícím konkrétní jevištní vize, zjeví se podstatně jiná opera než na jevišti SOP. Především je z hudby patrná snaha o symbolickou nadsázku, lomenou ovšem už v libretu "akčními" bitkami, jako v oněch krimi a dobrodružných filmech, a také civilistně zhudebněnými dialogy. Sehrát věrohodně jedno i druhé na (zdejším) operním jevišti sotva jde, rozhodně ne postupy Davida Drábka a choreografky Henriety Hornáčkové. Vůbec o této dvojlomnosti opery pochybuji, začíná už v libretu Rostislava Křivánka a zodpovědný za ně je přirozeně i skladatel. Režisér problém jen bezděky zveličil. Počátek má zřejmě v postmoderním Franzově využití tradičních operních postupů. Napsal posluchačsky velmi vstřícnou dramatickou hudbu v rámci rozšířené tonality, s chytlavými melodickými motivy - dobře by se uživil jako hitmaker. Prokomponoval ji leitmotivy (kdepak zvukové "cákance", jak ona kritička psala).

Ryze hudebně je Válka s mloky pokračování Franzovy 1. symfonie. Autor se běžně nedostane k plnému symfonickému a sborovému aparátu, v 1. symfonii vyloženě zkoumal jeho možnosti a opájel se plným zvukem, ve Válce s mloky nakládá s aparátem uvážlivěji, i když i tady najdeme pasáže ohromujícího syrového zvuku. A občas až podprahového účinku v pasážích, které z tohoto hlediska i ryze hudebně mají nejblíž ke zmíněné první symfonii - mám na mysli především místo těsně před koncem 1. jednání opery, kde prostý popěvek Tata tata bojs přeroste do běsnění zfanatizovaného davu za ohlušující rytmické vřavy, primitivní, živočišné, k níž skladatel poznamenal: Celá tato scéna je o přebíjení strachu a viny z vraždy kolektivním amokem a transem. Horká noc plná šťáv, potu, souloží, krve! Kdežto na jevišti se spořádaně natřásá sbor - příklad kardinálního nedorozumění režiséra se skladatelem. Mimochodem - princip scény připomíná narůstání nacistické písně z dětského zpěvu v muzikálu Cabaret. I na Janáčkova Skokánka si nelze nevzpomenout.

Vše spolu souvisí, nepřestává přímo i podprahově tvrdit Franz. Stejně jako ve svých scénických hudbách i proto používá nejrůznější hudební modely, které podle jeho uvážení nejlépe odpovídají potřebám dramatické situace a jejím významům. Partitura stejně jako Franzova malířská plátna polemizuje, provokuje, rozmlouvá o tom, co Franze zajímá a tíží. Kontexty, souvislosti, názory, neobvyklé, provokativní. V prezidentských volbách mu vynesly přes 7 %, protože stejně jako v opeře nepoučovaly, netvářily se, že všechno ví, dá se s nimi nesouhlasit, ale souzní s obavami, které většinu z nás dnes sužují. V opeře ovšem nejde jen o kontexty ideové - například zhudebnění tří textů Jiřího Suchého, vynikajících, pozůstatek někdejšího Suchého nedokončeného pokusu o libreto na stejné Čapkovo téma, lehce připomíná semaforské písničky. Bylo by bláhové hledat všechny v opeře použité modely a vzory, od tradičních oper přes Janáčka, Stravinského, Martinů a další, filmovou hudbu, pochody a písně 50. let, až po popový mainstream. Z něho Franz vystavěl výrazné pásmo slaboduchého kýčovitého muzikálu prokládaného reklamami - značku dementní spotřební společnosti, nás všech, kteří plundrujeme Zemi a ta se nám prostřednictvím mloků vzepře - jenže mloci na jevišti připomínají E.T. mimozemšťany či oživlé plyšáky.

Soudobá opera není kulturní úlitbou

Z Války s mloky se podle mého dala udělat velkolepá událost! Ne proto, že skladatele den po premiéře lidé volili v prvním kole prezidentských voleb, jak Franze a jeho dílo ona kritička dehonestovala. V besedě Lidových novin pak i jejím přičiněním konstatovali, že psát soudobé opery je holt taková naše kulturní povinnost. Proboha ne! Umění není povinná školní docházka a potěmkiády se nikdy nevyplácely. Jako uvedení kterékoli "klasické" musí mít i uvedení soudobé opery svůj konkrétní důvod, smysl, musí mít ambici uspět u diváků a musí se z ní stát událost, jinak to nedělejme! Březinova opera Zítra se bude, má skoro ke stovce repríz, na Čarokraj v Národním divadle neseženete vstupenky, a Válka s mloky mohla při jiném způsobu uvedení uspět zrovna tak. Jenže to by se opera nesměla hrát z kulturní povinnosti, ale jako prestižní produkce, v níž je vše podřízeno kvalitě a úspěchu! Jako u nejlepších světových muzikálů. Muselo by se na opeře dramaturgicky pracovat, zasloužila by si zásahy do hudby a hlavně litery, i do koncepce. Dirigent Marko Ivanović narychlo opravil jen běžné věci. Musela by se prozíravě zvážit hudebně-scénická podoba, přesně naplánovat marketing. A tak dál. Kdežto tvůrci sotva věděli, co vlastně inscenují, alespoň že neplnili kulturní povinnost, ale zhádali se nad živým dílem. Za výsledkem, málo platné, stojí víc správa opery než oni.

Josef Herman, Divadelní noviny, 5. 2. 2013

Solness je hra plná symbolů. O osvobození i sebezničení

4. února 2013 v 17:27 | Lukáš Dubský / Hradecký deník
Hostem pardubického divadla byla v pátek činohra Moravského divadla Olomouc. Divákům se představila hrou Henrika Ibsena Stavitel Solness, ve které titulní úlohu ztvárnil člen pardubického souboru Josef Vrána. Režisérem inscenace pak byl pardubickým divákům dobře známý Michael Tarant.

Solness je stárnoucí, ale stále velmi uznávaný stavitel, kterého ovšem stravují vnitřní démoni. Jak ti profesní (obava z konkurence mladých architektů), tak především osobní (komplikovaný vztah s manželkou Alinou). Jako blesk z čistého nebe zasáhne do jeho života příchod mladé Hildy Wangelové, která přichází do jeho domu, protože ji prý před deseti lety slíbil, že pro ni postaví království. A ona požaduje splnění slibu…

Klíčový vztah

Vztah Hildy a Halvarda Solnesse je pro hru klíčový. Solness kdysi stavěl chrámy Páně, ale po úmrtí svých dvou synů s tím přestal a začal stavět domy pro lidi. Teď chce pod vlivem Hildy stavět už jen vzdušné zámky, jejich vztah ho nutí k osvobozujícímu výstupu na věž své poslední stavby. Nebo je to snad výstup sebezničující? Interpretace mohou být různé.
Stavitel Solness se nepodobá ibsenovským realistickým dramatům, jako jsou třeba Nora nebo Nepřítel lidu. Do pozdní hry norského dramatika se vkrádá symbolismus a místy až pohádkové motivy. Připomíná tak některé psychologické horory jiného severského autora - Augusta Strindberga.

Tarantova inscenace je tradičně postavena na silné vizuální a hudební stránce. Scéna Tomáše Moravce je jedním velkým staveništěm a upomíná tak na Solnessovu osudovou stavbu - dům, do kterého se má nastěhovat se svou ženou Alinou. Významotvorně působí i chladně modré nasvícení a apokalyptická hudba Vladimíra Franze s převahou monumentálních tónů varhan.

Solness plný síly

Halvard Solness nepůsobí v podání Josefa Vrány jako unavený muž, spíše naopak. Je plný síly v pracovním i intimním životě, ze svých běsů se většinou dokáže vykřičet. Tereza Richtrová ztvárňuje Hildu Wangelovou se značnou zarputilostí, která nerozhodného Solnesse pohne k závěrečnému, bláznivému výstupu na věž. Jinak je Hilda ovšem postavou nejednoznačnou, obtížně zaškatulkovatelnou. Oproti tomu zamrzí přílišná jednorozměrnost některých vedlejších figur (doktor Herdal jako notorický alkoholik, do Solnesse bláznivě zamilovaná Kaja Fosliová).

Ibsenova pozdní dramata se brání jednoduchému (a mnohdy velmi povedenému) zesoučasnění, jaké je možné u jeho děl z předchozí tvůrčí etapy. V Solnessovi jakoby stárnoucí dramatik rekapituloval i svůj umělecký život a zápas o duši nadaného člověka takmá příchuť osobní výpovědi. Taková dramata nebývají snadno inscenovatelná, ale soubor olomoucké činohry dokázal ze Stavitele Solnesse udělat efektní podívanou, která diváka nechá nakouknout pod pokličku, ale spoustu tajemství si podrží pro sebe.

Lukáš Dubský, Hradecký deník, 4. 2. 2013

Výzva i pro publikum.Světová premiéra vzbudila zájem i rozpaky

4. února 2013 v 11:29 | Tomáš Hejzlar
Opera však svůj zenit v oblasti tvůrčí zřejmě již překonala -nová tvorba totiž již nenese znaky hodnot dřívějších epoch. Z hledisek pěveckých i scénografických si však tento žánr nadále udržuje úspěšný trend vysokých kvalit. Zatímco tedy klasickou operetu ve druhé polovině 20. století nejednou vystřídaly muzikály, naopak operní produkce má své trvalé publikum napříč generacemi. Nestala se výsadou snobských kruhů. Potěšitelný je dokonce průběžný příliv mladých diváků.

Světová premiéra

Současná světová opera sice v uplynulých desetiletích zaznamenala úspěchy několika nových celovečerních titulů, v českém prostředí se však mladší a střední skladatelská generace v operní tvorbě zaměřila spíše na tituly s komorními náměty i obsazením. Platí to o tvůrčích školách v Praze i Brně. S velkým zájmem tedy česká veřejnost očekávala v rámci právě končící přehlídky Opera 2013 nedávnou premiéru jevištní novinky Válka s mloky z pera renomovaného skladatele Vladimíra Franze. Bohužel ve srovnání s odkazem Janáčkovým či Martinů však tato celovečerní kompozice zůstane zřejmě spíše jen záležitostí časově vymezenou, byť nadčasový námět by si jistě zasloužil trvalejší pozornost. »Užité prostředky v ní poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal,« uvedl k novince a pestrému použití vzájemně odlišných žánrů skladatel. »V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás.«

Na pomezí žánrů

Náročnost a předimenzovanost Franzovy partitury, nezřídka s téměř nadbytečně hutnou instrumentací, bohužel nezakrývá uměleckou rozpačitost autorových snah. Tvůrce, známý spíše jako autor profesionálně zdařilých scénických hudeb, totiž zejména v první polovině nového díla nadbytečnou instrumentací překryl i místa, jež by hudební osobitostí mohla zaujmout. Lépe si autor vedl až v druhé polovině večera. Tam také autorovy snahy o koncízní hudební výraz našly také mnohem větší ohlas publika.

Snaha o podtržení obsahové linie v první půli díla vedla od ryze autorského vyjadřování spíše k pokusu o zjednodušenou charakterizaci textu, ovšem bez zřetelnějších tvůrčích vkladů, jak je známe z partitur klasiků. Leckdy nadbytečná směsice střídajících se žánrů, jdoucích od opery přes muzikál až k lidové zábavě, sice může dopomoci zvýraznění obsahového poselství libreta, napsaného na základě myšlenek knihy Karla Čapka Válka s mloky, z hlediska abstrahované hudební linie však tato téměř nekončící pestrá hudební show spíše jen náznakově a bez hlubších vazeb paroduje naši leckdy tak frivolně bezduchou současnost. Známe ji až příliš: je plna naivních bavičských scén s vnucujícími se populárními »hvězdami« i konferenciéry, dokonce také s užívanými reklamními spoty. V kritériích seriozního operního vývoje však Franzova tvůrčí těkavost někdy přesáhuje míru vkusu, dokonce se vymkla řádu i smyslu, jež v operní tvorbě stále platí. Tematicky tu sice zaznívá kritičnost všudypřítomné společenské barnumské reklamy, jak ji známe z každodenního života, tedy i přemíra přítomnosti populárních hvězd, laciné hudby a hlučně trapných bavičů. Ovšem z aspektů operního kánonu se jedná spíše o stále se vyvíjející tok hudebních proměn, známých spíše ze špatných muzikálů než o celistvou kompoziční výstavbu.

Jeviště plné barev a pohybu

Hudba vytvořená na libreto Rostislava Křivánka (s využitím tří písňových textů Jiřího Suchého) sice dokonale v dějovém vývoji ilustruje filozofickou podstatu textové složky, vytvořené na motivy románu Válka s mloky od Karla Čapka, skladatel se však nedokázal podřídit očekávaným hudebním zákonitostem. Místy - především v první polovině - se tedy Franzova snaha o popisně vnímané zobrazení dějové linky blíží namísto celistvě prokomponovanéhou bloku spíše až líbivému romantizujícímu potpourri. Naštěstí druhá půle večera se již v rovině tvůrčí popisnosti leckdy namísto nadbytečně využívaných zvukových popisů zkoncentrovala, tedy i patřičně zklidnila. Například ve sborových partiích zaujala hutnou hudební syntézou.

Poněkud okázalému způsobu tvůrčí práce odpovídala také leckdy až nadbytečně muzikálově třpytná (nikoliv však třpytivá!) režie Davida Drábka. Realizoval ji na dynamicky funkčně pojaté scéně Šimona Cabana, často využívající pro zrychlení dějové linie točny, a s obdobně (někdy až příliš) barvitou kostymací Simony Rybákové. Naštěstí však očekávané realizační excesy měly své meze, nepřekročily tedy míru vkusu, jak se zpočátku mohlo dokonce očekávat.

Neformální angažovanost

Předností novinky je její obsahová svébytnost, až zcela neformální oslovující angažovanost. Kritizuje nebezpečí konzumní společnosti nejen v rámci obecném, ale i myšlenkovém. Snaha poukazovat na nebezpečí manipulace myšlením jedince i společnosti jako by byla přímo načasována na průběh kampaní před prezidentskými volbami - i když šlo o časovou shodu zcela náhodnou! Tato aktualizace Čapkových myšlenek, jež měly své důležité poslání v době Čapkova života stejně, jako jsou platné i v naší současnosti, se právě v souvislosti s všudypřítomnou společenskou předvolební propagandistickou rétorikou stala mementem vskutku varovným. Franzova opera na čapkovské téma totiž neupozorňovala pouze na nebezpečí oněch literárních mloků, oblečených v inscenaci do nápaditě ztvárněných kombinéz s blikajícími tykadly, jako spíše na motiv moderní všudypřítomnosti strachu - asi jako v orwellovském světě všudypřítomných manipulací jedince i společnosti. To se podařilo naznačit autorsky i inscenačně dokonale a intenzivně.

Jde zde totiž současně o varování před obecnou konzumností novodobé společnosti, kritizováno je její směřování k plytké zábavě a pohodové touze po požitkářství, dokonce i za cenu vykořisťování druhých. Ve Franzově díle však tento aspekt není pojat »plakátově«. Ačkoliv se dílo nesnaží působit v tradičně ryze levicovém (či až levičáckém« duchu, dokládá, že »revoluční« myšlenky jsou i pro 21. století trvale platné. Moderní umění by takto oslovující náměty nemělo obcházet, jak je nyní běžné. Skladatel Franz pro svou kompoziční práci zvolil vhodnou míru myšlenkové apelativnosti, stejně jako před ním tak činili naši největší moderní hudební klasikové, například Janáček a Martinů. Právě jejich výrazivo není Franzovi vzdáleno - nejde však o eklektické kopírování!

Varování před přízemní pudovostí jedince i davu ovšem ve Franzově tvůrčí novince nevyznívá schematicky ani pateticky. Může tematicky vzdáleně připomínat například realistickou kritičnost, jak ji známe ze sociálně vyhrocené, přitom však umělecky dokonalé opery Řecké pašije od Martinů. Tam je to rebelující »vůdce lidu«, pastýř Manolios, ve Franzově novince především starý námořník Jensen, jak jej s typizačním postřehem působivě zpodobnil Roman Vocel. I tohoto prostého, leč přirozeně moudrého »vizionáře« Jensena, varujícího před možností expanze mloků až do lidských končin, však důmyslně psychologicky propracovaná propaganda mocných kapitalistických kruhů nejdříve zesměšňuje, nakonec dokonce společensky likviduje. Vše s odstupem promyšleně řídí ředitel ropných vrtů a delegát »mločího syndikátu« Oliver Lascott, jehož při premiéře pěvecky i pohybově mistrovsky ztvárnil stále vynikající barytonista Ivan Kusnjer. To jeho Lascott řídí z povzdálí všechny kampaně, to on dokáže obratně manipulovat davem, aby rozjařený a masivně zmanipulovaný »lid« názorově odlišné jedince hnal třeba až na okraj společnosti, dokonce k veřejnému lynči. Dramatickou linku vývoje opery vyrovnává milostný vztah mezi Lascottovou dcerou Minnie (v pěvecky vláčném podání stále mladistvě působící Marii Kobielské) a myšlenkově revoltujícím Fredem Daltonem, dalším z propagandou neovlivněných rebelů. Jeho interpret Václav Sibera kromě úměrné míry lyričnosti v sólových áriích i duetech s hlasově stále svěží Kobielskou své jevištní postavě současně poskytl až burcující nezlomnost při rebelantově odporu nejen vůči dívčinu otci, ale i celému Salamander Syndikátu.

Podobně jako i další interpreti se sólisté snažili svým postavám vtisknout výraznou podobu, odpovídající jejich očekávanému naturelu. Společně s patrným režijním vedením Drábkovým se na nastudování pozitivně podepsalo hudební nastudování Marka Ivanoviće.

Výpravně nákladné i výkonnostně náročné představení, v němž se kromě sólistů výrazně zaskvěly také intonačně výtečně vyladěné sbory v podání souboru Státní opery pod vedením sbormistra Tvrtka Karloviče, jistě stálo nemálo úsilí a mělo reprezentativní úroveň. Ta ovšem k nadčasovému přežití díla a k dalším úspěšným nastudování zřejmě příliš nepomůže...
Výrazným prvkem Franzovy operní novinky Válka s mloky je jeho myšlenkové krédo podobně jako formální zpracování, jež libreto do jisté míry předjímá. Do textu jsou totiž včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se situačně komediálním smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál. Součástí je dokonce také vystoupení heavy-metalové kapely. Tyto vstupy mají záměrně přerušovat jednotný proud opery a vytvářet nejen roli křivého zrcadla současnosti, ironického vpádu »zábavné kultury« do žánru opery a vytvoření kontrastu, ale tvoří též roli dramatického kontrapunktu s tragickým vyústěním děje. Novinkou jsou »reklamní bloky« komponované i zpívané ve zcela jiném, popově líbivém stylu, lákající na připravovaný muzikál Poseidón v hlavní roli se zpěvákem Petrem Kotvaldem. Vpád cizího žánru tak cíleně narušuje průběh opery psané moderně strohým hudebním jazykem. Ovšem podobně jako nás v televizi při sledování napínavé či dojemné scény ruší ukázky z jiných filmů, komedie nebo talkshow, je tomu tak i ve Franzově opeře na Čapkovo téma, aktualizované až do naší doby.

Soudobou hudbu mám rád. Asi především díky kombinaci obou mých profesí: dirigentské i skladatelské. A stejně tak rád pomáhám na svět novým dílům, i když teprve čas prokáže jejich životnost a kvalitu a je to tudíž práce leckdy nevděčná. Válka s mloky je dílo v mnoha ohledech pozoruhodné, ať už svou komplexností, žánrovou rozmanitostí či osobitou zvukovostí. Hudební nastudování takto hutné a v mnoha ohledech neobvyklé opery pak představovalo značnou výzvu nejen pro sólisty, ale i pro sbor, orchestr i pro mne samotného. Už proto bych jí do budoucna přál dlouhou a úspěšnou životní dráhu. Navíc se ukazuje, že použitý Čapkův námět získává v dnešní ultra-konzumní a zároveň krizové době zcela novou a původně nejspíš neplánovanou aktuálnost.

Po skonu Leoše Janáčka coby tvůrce světově proslulých operních děl nalezl hudebně dramatický žánr svého mezinárodně proslulého autora již jen v Bohuslavu Martinů. Od 20. let uplynulého století se sice na vzniku nových titulů v tomto žánru podílela řada dalších tvůrců, ohlas jejich tvorby však obvykle nepřesáhl domácí prostředí. V posledních dvou desetiletích se odmlčeli (ať již z důvodů jakýchkoliv) příslušníci starší a střední skladatelské generace, takže původní operní tvorbě se věnují převážně mladí autoři. Ti však namísto monumentálních kompozic obvykle píší spíše opery komorního typu. Zatímco v oblasti muzikálové se zrodila řada osobitých prací, operní produkce u nás autorsky pohasíná. S velkým zájmem se proto hudební veřejnost upínala k nedávno premiérované novince Válka s mloky z opera skladatele Vladimíra Franze. Ve srovnání s odkazem Janáčkovým či Martinů však tato celovečerní kompozice zůstane zřejmě spíše jen záležitostí časově vymezenou.

Tomáš Hejzlar, Haló noviny, 4. 2. 2013

e-kultura.cz: Válka s mloky

1. února 2013 v 13:34 | Šárka Lebedová / e-kultura.cz
Státní opera v Praze uvedla 10. ledna premiéru opery Válka s mloky, kterou na motivy klasického románu Karla Čapka napsal hudební skladatel a neúspěšný prezidentský kandidát Vladimír Franz.

Jednalo se o první premiéru Opery Národního divadla v tomto roce a zároveň o součást Festivalu hudebního divadla Opera 2013. Dílo bylo napsáno v roce 2006 na objednávku pro tehdejšího ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka.

Oproti Čapkovu originálu začíná děj opery až v momentě, kdy je planeta Země již zcela pod nadvládou mloků, kteří proti nerozumně smýšlejícím, manipulovaným a lhostejným lidským masám nečekaně vystoupí z oceánu. Franzův hudební opus se skládá ze dvou dějství, v nichž jsou patrná také dvě základní témata; tím prvním je zkáza civilizace vlastním přičiněním a tím druhým role médií jako nástroje naprostého ovládnutí lidské společnosti. Do děje jsou pak včleněny prazvláštní, lehce paradoxní reklamní bloky (například na prášek proti smrti), vsuvky parodující současné muzikály a výstupy s popovým a rockovým zpěvákem Petrem Kotvaldem. Tyto scény jsou přitom daleko výrazněji propracované než hlavní dějová linie.

Opera hudebně navazuje na první polovinu 20. století a je jakýmsi koktejlem hudebních žánrů, díky čemuž si v médiích vysloužila nelichotivé označení "postmoderní guláš". Nepříliš povedené dialogy kopírující Janáčkovské nápěvkové mluvy se střídají s muzikálovými vstupy nesoucími prvky šansonu a popu. Ostatní pěvecké party jsou místy opravdu složité, jednotliví sólisté se jich však chopili s velkou zodpovědností. Scénická orchestrální hudba není příliš komplikovaná, kladen je zde velký důraz na sborové výstupy. Hudebního nastudování se velmi dobře ujal v současnosti dobře známý skladatel a dirigent Marko Ivanović. Režijně inscenaci vytvořil dosavadní činoherní režisér David Drábek, scénu dokreslily kostýmy Simony Rybákové: nápadité možná až kýčovité, avšak dobře kontrastující s černými mloky. Libreto Rostislava Křivánka není textově příliš propracované, ani dramaticky nosné a působí velmi nezáživně.

To, že premiéra opery byla naplánována na předvečer neúspěšné kandidatury jejího autora na prezidentský post, skladatel okomentoval takto: "Opera byla složena před sedmi lety, kdy jsem netušil, že takto historie doběhne umění. Do dramaturgického plánu byla nasazena před rokem a půl, a že se všechno uspořádá takto, to bych opravdu nenaplánoval". Další reprízy Franzovy Války s mloky jsou připraveny na únor a březen. Délka představení je 2 hodiny 20 minut.

Hodnocení:
Válka s mloky neohromí, spíše pobaví. Výtvarně je barvitá, místy režijně nápaditá, kostýmně zajímavá, hudebně však mdlá a nepříliš výrazná, spíše scénická, není přítomen žádný zapamatovatelný leitmotiv. Sólisté i sbor Státní opery Praha odvedli vynikající práci jak ze stránky pěvecké, tak herecké. Opera postrádá dramatický náboj, nejvíce zajímavé jsou zábavné vsuvky.

Šárka Lebedová