Květen 2013

Z rozhovoru s Petrou Paroubkovou pro Reflex

31. května 2013 v 20:19 | Viliam Buchert / Reflex
Viliam Buchert: Koho jste volila v přímé prezidentské volbě?

Petra Paroubková: Ve druhém kole jsem nevolila a v prvním jsem byla v zahraničí. Původně jsem chtěla dát v druhém kole hlas Miloši Zemanovi, protože politicky je mi blíž, Karel Schwarzenberg je pro mě moc pravicový. Zeman se ale už před volbami několikrát odkopal, proto jsem mu hlas nedala. A dnes musím přiznat, že lepším prezidentem by byl Schwarzenberg, protože by nepředváděl takovou ostudu jako Zeman. I když i on by byl jen z nouze ctnost.

VB: A na začátku volby jste měla svého jiného favorita?

PP: Petiční arch jsem podepsala Vladimíru Franzovi.

VB: Ten mi přišel téměř ve všem prázdný, o politice toho moc nevěděl. Pro mě byl zklamáním.

PP: Nesouhlasím. Potkala jsem se s ním osobně a je to člověk, jenž hovoří zajímavě, a máme u dost věcí podobné názory.

Miloš Zeman málo čte. (Rozhovor s Petrou Paroubkovou) Viliam Buchert, Reflex, 30. 5. 2013.

PS: Děkuji Petře Poroubkové, že se nepřipojila k aktuálně oblíbené hře některých členů KarlJugend a dalších představitelů zejména pražské "elity" nazvané "Flusni si na Franze".

Inscenace Smrtihlav přináší příběh novodobého Hamleta

29. května 2013 v 21:47 | Robert Rohál / novinky.cz
Poslední reprízy v této sezoně se v pátek 31. května dočká hra německého dramatika Martina Walsera Smrtihlav, kterou s herci Národního divadla moravskoslezského nastudoval režisér Peter Gábor. Inscenace je uváděna na jevišti Divadla Antonína Dvořáka.

Napínavý psychologický divadelní thriller Smrtihlav se odehrává dvacet let po skončení druhé světové války. Ve fiktivním německém městečku Karwang, v ústavu pro psychicky nemocné, působí profesor Liberé (Jan Fišar), kterému se podařilo utajit jeho válečné zločiny. Odbornou lékařskou pomoc u něj vyhledá jeho bývalý kolega z lágru - psychiatr Gotthein (Tomáš Jirman). Přivede mu svého syna Rudu (Igor Orozovič). Ten se osudnou náhodou dozví o zvěrstvech svého otce a chce převzít absolutní odpovědnost a žádá spravedlivý trest.

Příchodem tohoto mladého maturanta Rudy, novodobého Hamleta, který se rozhodne nekompromisně zúčtovat s temnou minulostí svého otce, se rozpoutá velký generační konflikt a začíná působivé drama dvou morálních postojů.

A pro jaké publikum je tato hra určena? "Myslím, že pro všechny, kteří mají rádi psychologické napínavé příběhy," nechal se slyšet už před únorovou premiérou Peter Gábor. "Vzpomínat na naši minulost a lovit v paměti věci, které se týkají naší identity, našeho původu a naší historie, je pro mě v životě momentálně také důležité. Walserův text je silným příběhem, zvláštně poetickým. Věřím, že inscenace nebude jen o vypořádání se s pamětí národa v Německu, ale že bude komunikovat s divákem i v tom širším, obecnějším rozměru."

Na otázku, co režiséra zaujalo na Walserově dramatu Smrtihlav, že se pustil do jeho režie, odpověděl, že to bylo také "napětí, tajemství a představa, že Walser napsal pro herce pěkné role". Platí to i pro tři ženské protagonistky, které na jevišti ztvárňují Anna Cónová, Petra Lorencová a Pavlína Kafková. V dalších rolích se objevují Vladimír Polák, Jiří Sedláček, František Strnad, Miroslav Rataj a hostující Karel Čepek. Ke kladům inscenace patří i působivá scénická hudba Vladimíra Franze.

S další reprízou inscenace Smrtihlav se setká publikum až po letních prázdninách, a to 8. října. Není bez zajímavosti, že v říjnu bude hra uvedena také na Nové scéně Národního divadla v Praze.

Robert Rohál, 29. 5. 2013, novinky.cz

Derniéra Stavitele Solnesse v Moravském divadle nabídne exkluzivní obsazení

29. května 2013 v 11:56 | zpravodajstvi.olomouc.cz
Vloni v dubnu se po osmdesáti letech vrátila na jeviště Moravského divadla Olomouc hra Stavitel Solness norského autora Henrika Ibsena. Inscenace režiséra Michaela Taranta bude mít toto úterý v 19 hodin derniéru, při níž se poprvé v hlavních rolích potkají na scéně herci Petr Kubes a Tereza Richtrová. Vstupenky na poslední reprízu jsou v prodeji v pokladně divadla. Studenti mají možnost zakoupit vstupenku za pouhých padesát korun, senioři mají slevu třicet procent z ceny vstupného.

"Inscenace Stavitel Solness rozvíjí linii uvádění celosouborových velkých dramat v typické režii uměleckého šéfa olomoucké činohry Michaela Taranta. Také proto jsme ji mohli prestižně uvést například v pardubickém Východočeském divadle," zdůraznil ředitel Moravského divadla Josef Podstata.

Mnohovrstevnatý text o lásce, rodině, smyslu lidského života a vnitřních démonech byl velkou výzvou pro všechny členy olomouckého činoherního souboru. Velké nároky klade na představitele hlavní mužské a ženské role. "Jsem šťastný, že jsem se mohl potkat s takovou krásnou rolí, a je mi líto, že se s ní teď musím rozloučit. Je to náročný part a tomu odpovídalo i zkoušení. Pro mě byla tahle role hozenou rukavicí, skutečnou výzvou," uvedl představitel Solnesse Petr Kubes, který titulní roli alternoval s hostujícím Josefem Vránou. Postavu mladé ženy Hildy, do které se architekt zamiluje, ztvárnily střídavě Klára Klepáčková a Tereza Richtrová. A právě na zítřejší derniéře se spolu na jevišti vůbec poprvé v této inscenaci setkají Petr Kubes a Tereza Richtrová. "Těším se na naše společné vystoupení. Vzhledem k tomu, že jsme každý dosud hráli s jinou alternací, to pro nás asi bude pěkné dobrodružství a zajímavý zážitek," uvedl Kubes. "Petrovo pojetí postavy rozhodně velmi ovlivní mě jako Hildu. Ta ve hře potkává Solnesse po dlouhých deseti letech a vše je pro ni nové a jedinečné. Věřím, že derniéra Solnesse bude přesně taková pro mě i pro diváky," doplnila Richtrová. V dalších rolích se představí Naděžda Chroboková-Tomicová, Vendula Fialová, Jaroslav Krejčí nebo Jiří Suchý z Tábora.

Jednou z výrazných složek inscenace Stavitel Solness je působivá hudba Vladimíra Franze. "Já jsem mnohem raději, a Michael Tarant to věděl a ví, když mám volnost a režisér pak dostane to, co potřebuje. On muziku cítí, přece jen je to taky operní režisér. Já si Michaela vážím, má svůj způsob uvažování, někdy divoký, který někomu konvenuje víc, někomu míň, ale vždycky to může fungovat a má tah na bránu," popsal několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka Franz.

Inscenace Stavitel Solness se setkala s velmi pozitivními ohlasy odborné veřejnosti. "Moravské divadlo má inscenaci, která obstojí na kterékoli divadelní přehlídce. Jedná se o inscenaci ve všech složkách vyváženou, tedy rovnou elitní, výsostnou," zhodnotil kritik Jiří P. Kříž v deníku Právo. "Stavitel Solness Tarantova tvůrčího týmu je především efektní podívanou, v níž vedle herecké složky má podstatnou roli prostor, světlo a zvuk," upozornil v Divadelních novinách Marcel Sladkowski.

roc, zpravodajstvi.olomouc.cz, 27. 5. 2013

"S uměleckým tetováním jsem začínal u Vladimíra Franze"

29. května 2013 v 11:43 | Jan Štěpán / 5plus2
(...)
"Vždycky mne bavilo malování, zajímal jsem se o výtvarnictví a chtěl jsem se podobným způsobem i živit. S uměleckým tetováním jsem začínal v pražském studiu u bývalého prezidentského kandidáta, výtvarníka Vladimíra Franze. Na počátku devadesátých let vnímali lidé tetovaní jako něco výjimečného, tabuizovaného a byl o to velký zájem i v médiích. Dnes se to bere jako jeden ze samozřejmých způsobů, jak vylepšit svůj vzhled," vzpomínal úspěšný tatér na své začátky.
(...)

Tatér Ivo Výboch patří mezi první české profesionály. Jan Štěpán, 5plus2, 29. 5. 2013


FOTOGRAFIE ze setkání Táni Fischerové a Vladimíra Franze v Bruselu

25. května 2013 v 22:44 | Vlasta Bičáková, Ondřej Klouček / Facebook










Autoři: Vlasta Bičáková (ČB fotografie; https://www.facebook.com/whopi/photos) a Ondřej Klouček (https://www.facebook.com/ondrej.kloucek.333/photos)

Vladimír Franz: Čechovova díla jsou na povrchu jemná a uvnitř velmi dramatická

24. května 2013 v 12:29 | David Kresta / Moravské divadlo Olomouc
Rok po spolupráci na inscenaci Stavitel Solness se v Moravském divadle Olomouc znovu setkali režisér Michael Tarant a hudební skladatel Vladimír Franz. Několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka tentokrát zkomponoval hudební doprovod k inscenaci posledního dramatu Antona Pavloviče Čechova Višňový sad. "Napsal jsem několik energických skladeb, ale ne moc, celkově je to spíše o určitém vnitřním pnutí," říká Franz v rozhovoru.

Jaký je váš vztah k tvorbě Antona Pavloviče Čechova?
Já jsem se coby skladatel setkal daleko více s Dostojevským než s Čechovem, ale díky tomu mám možnost srovnávat, jak je to jiné v tom gestu a křehkosti. Rozhodně nelze z Čechova dělat jen jakéhosi unylého dekadenta přelomu století, který psal nudné psychologické hry. To jsou vytříbená díla, na povrchu jemná a uvnitř velmi dramatická.

Čechovovo drama se odehrává v Rusku. Měl jste tendenci evokovat v hudbě ruskou kulturu, třeba co se nástrojového obsazení týká?
Já myslím, že to nebylo nutné, já už tu ruskou kulturu evokoval tolikrát předtím, počínaje hudbou k Běsům přes Bratry Karamazovy a další. Hra Višňový sad vznikla na přelomu epoch. Z pocitu, že staré se přežilo a východisko je zatím pouze tušené. Výstavbovým principem se mi stalo hledání křehké rovnováhy, v níž každý subjekt v sobě nese i prvky vlastní autodestrukce. Jednotlivé roviny hudby si žádají vlastní tvarové i nástrojové možnosti - valčík coby plynutí času, příroda jako prolínání barevně akordických pásem, smyčcový sextet k zachycení vnitřních světů. Kolorit doplňuje připomínka klezmerové hudby, která byla v Čechovově době na jihu Ruska velmi rozšířená.

Mají hlavní postavy svá hudební témata?
Čechovovy postavy nepotřebují občanský průkaz, takže když na jeviště vejde Raněvská, tak to každému dojde a nemusí u toho znít nějaký její motiv. Postavě Trofimova jsem napsal takový křehký valčík, který se Petr Kubes naučil hrát na klavír. To je málokdy vidět, že je herec ochotný takhle pěkně nastudovat skladbu. Ivana Plíhalová zpívá v inscenaci německý šanson, zkoušeli jsme i výstup Lopachina s kytarou.

Pro jaké nástroje jste svou kompozici skládal? Je některý z nich dominantní?
Vycházel jsem především z toho, jaké nástroje si diktuje klezmerová hudba. Takže tam máme housle, smyčcový sextet, klarinet, trubku v teskné, existenciální rovině… napsal jsem několik energických skladeb, ale ne moc, celkově je to spíše o určitém vnitřním pnutí.

David Kresta, Moravské divadlo Olomouc, 17. 5. 2013

Minulost nikdy neumírá

24. května 2013 v 12:26 | Ladislav Vrchovský / Divadelní noviny
Nepřipouštění si viny, vědomá ztráta paměti a vymazání trýznivé historie z paměti lidstva - to jsou hlavní témata hry současného německého spisovatele a dramatika Martina Walsera. V překladu Jiřího Stacha a pod názvem Smrtihlav ji uvedlo v české premiéře Národní divadlo moravskoslezské.

Děj se odehrává v psychiatrickém sanatoriu. Dva někdejší nacističtí lékaři - profesor chirurgie a profesor psychiatrie - se téměř dvacet let po válce opětovně setkají poté, když právě maturující chirurgův syn objeví důkaz o otcově nacistické lékařské zločinecké praxi. Syn se snaží přimět otce k přiznání předstíráním duševní choroby. Otec chirurg však místo přiznání svých vin přivádí svého syna ke kolegovi psychiatrovi, který si změnil jméno a dceři navíc vymazal její křestní jméno z paměti, aby mohl utéci před vlastní minulostí.

Chlapec a děvče se však znají, v dětství si spolu často hráli… Rozvine se příběh, kterým autor Martin Walser říká: některé viny nelze ani odčinit, přiznáním lze však alespoň ulevit vlastnímu svědomí a ulehčit dětem jejich vlastní budoucnost.

I když Walserova hra zapadá do kontextu německého vyrovnávání se z minulostí 2. sv. války, její přesah je zřejmý. I dnes se setkáváme s účelovým přepisováním minulosti, i dnes zavíráme oči i uši před tím, co nechceme slyšet a čím se zrovna nemůžeme chlubit.

Režisér Peter Gábor spolu dramaturgy Klárou Špičkovou a Markem Pivovarem a autorem scény Davidem Bazikou vystavěli inscenaci bohatou na množství poetických obrazů a jevištních metafor. Zásuvné velkoplošné bílé panely asociují odkrývání jednotlivých vrstev paměti, shůry spouštěné koncentráčnické mundury připomínají hrůznou minulost. Vladimír Franz napsal hudbu plnou odkazů na velikány německé klasické i romantické hudby a sáhl dokonce i k šanzonu.

V hlavní roli studenta Rudy Gootheina vystupuje Igor Orozovič. Jeho výkon je doslova strhující. Na jedné straně se snaží přimět otce k přiznání minulosti, a na druhé straně vyjadřuje synovské pochopení, když říká: Jsem syn svého otce. Co udělal otec, udělal by i syn, kdyby byl na jeho místě. Vrcholem Orozovičova hereckého výkonu i celé inscenace je hamletovská scéna, ve které spolu s dalšími chovanci sanatoria inscenuje pro svého otce a další zúčastněné včetně profesora psychiatrie podobně jako Shakespearův Hamlet hru o třech mytologických Erinyích - pronásledovatelkách vin. Jedinou diskutabilní otázkou je míra komediálnosti této scény, ve které jednotlivé postavy prožívají příběhy vlastních životů poznamenaných hitlerovským nacismem. Komediální forma by zde neměla potlačit hrůzný obsah, byť režisérem zvolená zábavná rovina této scény je na místě.

Profesora Gootheina, Rudyho otce, hraje Tomáš Jirman. Důsledně odmítá jakýkoliv dialog se synem, přesvědčen, že krátkým, několikaletým trestem vězení smyl ze sebe všechny válečné zločiny. Záměrná shovívavost a nucená alibistická póza, kterou herec zvolil jako hlavní vyjadřovací prostředek, jeho postavě sluší. Stejně tak i Jan Fišar v roli druhého z otců, profesora psychiatrie, ani na chviličku nedovolí vlastnímu svědomí, aby ovládlo jeho chování.

Vrcholné herecké výkony odvádějí i další: Anna Cónová coby psychiatrova žena se sarkasmem a ironií komentuje změněnou identitu rodiny, kterou Petra Lorencová v postavě psychiatrovy dcery Irmy s bolestí přijímá, František Strnad, věrohodně hraje Irmina bezradného snoubence a Pavlína Kafková, ztělesňující Týničku, psychiatrovu mentálně retardovanou neteř, bezelstně naplňuje jeviště připomínáním minulosti.

Závěrečný obraz režisér Gábor vystavěl s důrazem na stále převažující odmítání jakýchkoliv výčitek svědomí. Poté, co si protagonisté tragického příběhu ponechávají svá smyšlená nová jména, si připíjejí šampaňským na budoucnost. Autorova obžaloba z neschopnosti postavit se svým činům tváří v tvář je tak navíc umocněna srozumitelnou režijní a scénickou metaforou.

Národní divadlo moravskoslezské má díky inscenaci Smrtihlav na repertoáru mimořádně aktuální, ale zároveň stále nadčasové téma, jehož jasným mementem je: Nezapomínejme na minulost, aby se nestala naší opětovnou budoucností.

Ladislav Vrchovský, Divadelní noviny, 20. 3. 2013

Divadlo žije! čili Malé české hajzlíkovství soudruha režiséra

23. května 2013 v 6:57 | ČT / režisér M. Kučera
Kdo půlhodinový dokument o vzniku inscenace režisérky Hany Burešové v Divadle v Dlouhé v režii M. Kučery shlédne, porozumí...

M. Kučera, Česká televize, 18. 5. 2013

SETKANI S VLADIMIREM FRANZEM A TANOU FISCHEROVOU: reflexe Americo Herman

22. května 2013 v 11:00 | Americo Herman / Facebook
Vcera jsem mela moznost na vlastni oci se setkat s Vladimirem Franzem, dokonce sem s nim mohla prohodit nekolik vet osobne.
Jaky na me zanechal dojem?

Je to vlastne uplne obycejny clovek (asi nejsympatictejsi zjisteni) s neobycejne hlubokym uvazovanim a s velkym kulturnim rozhledem. Neboji se rict, co si mysli, i kdyz vidi, ze s nim treba nebudu souhlasit. Intensivne premysli o problemech spolecnosti , dokaze priznat chybu , je tolerantni...Mam pocit, ze kdyz panbuh rozdaval moudrost, pan Franz si zasel dvakrat... :-)

Z jeho popisu zakulisi prezidentske volby behal mraz po zadech a prinejmensim me donutil prehodnotit nektere me nazory. Asi si nikdo z nas nedokazeme predstavit, jaky tlak na nej byl vyvinut mezi prvnim a druhym kolem ... Osobne jeste dnes povazuji jeho verejne oznameni o volbe Milose Zemana za politickou botu, ale vzhledem k tomu, co se tam muselo dit za spinave hry, je vlastne zazrak, ze tech bot nebylo vic.( z pohledu, ze je nepolik a v politice zacatecnik). Budiz mu odpusteno. :-)

Moc se mi libi, ze si poklada otazky, ktere ostatni ani nenapadnou, protoze je povazuji za boj s vetrnymi mlyny.

Jak zvysit kulturu naroda, ktery cerpa informace z bulvarniho tisku a ktery se spokoji s televiznim serialem ctvrte kategorie jako kulturni vrchol dne?
Jak naborit volebni system, ktery stoji na trojuhelniku " media-penize-strany"?
Co delat proti "volebnim pruzkumum", ktere deformuji svobodne rozhodovani obcanu?
Jak informovat obycejneho ceskeho obcana s tim, co se deje v Evropske unii?
Jak seznamit verejnost s dily prednich ceskych myslitelu jako je napr. nova ceska ustava od Pavla Kohouta? Predne, jak docilit toho, ze obcan se nestane ovcanem.
Jak vytvorit objektivni informacni kanal, za kterym nestoji zadne podnikatelske vazby?
Jak vstoupit do politiky a neztratit dusi?

Dekuji Vladimiru Franzovi, ze si dal tu cestu a na otocku prijel az do Bruselu se podelit o jeho myslenky a zkusenosti. Vetsina dnesnich politiku ci aktivistu neni takoveho cinu vubec schopna. Osobne sem se ujistila, ze muj hlas sel tim nejspravnejsim smerem, jsem za to hrda, i kdyz to nevyslo.

Nezbyva nez verit, ze se najde cas v ceske spolecnosti na moralni obrodu a na zmenu uvazovani. Ze se bude objevovat cim dal tim vice lidi, kteri se pozastavi nad vseobecnym hloupnutim populace, nad monopolizaci medii a nad upadkem kultury v ceskem state.

Americo Herman, 15. 5. 2013

Wagner, to bylo pěkné nadělení - debata pro Lidové noviny s účastí VF

20. května 2013 v 16:06 | Jiří Peňás / Lidové noviny
Účastníci debaty: redaktor Lidových noviny Jiří Peňás, skladatel Vladimír Franz, tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus, hitorik Jiří Rak a redaktor Lidových novin Zbyněk Petráček

Snad žádný jiný velký hudební skladatel nevyvolává takovou směs fascinace, údivu a odporu jako Richard Wagner. Jeho operní dílo patří do zlatého fondu hudební kultury. Jeho životní osudy jsou spletité a dramatické a jeho názory a postoje jsou všechno jiné než uměřené. Ve středu 22. května si kulturní svět připomíná dvě stě let od jeho narození.

Vladimír Franz: Pro mě to bylo ve třinácti letech zjevení. A pořád je. Wagner byl maximalista. Ve všem, na co sáhl, zanechal stopu. V dobrém i zlém. A sahal skoro na všechno. Byl zcela superlativní a jako by se ho vůbec nic netýkalo. On diktoval, co má být. Nevím, jestli to bylo nějakou hypertrofií nebo štítnou žlázou nebo čím. Na umělce byl velmi vzdělaný a vznětlivý. Četl a znal všechno možné, bral inspiraci, kde jen mohl, a rovnou ji v sobě měnil v novou věc. Patřil do romantismu, kdy se myslelo, že je to úsvit, ale on to byl zároveň soumrak. Jako by v sobě udělal oblouk, který, kdybychom ho přirovnali k něčemu v české literatuře, jako by obsáhl vše od Máchy až po Zeyera. Zároveň to byl člověk nejspíš nesmírně ukázněný a soustředěný: já jsem si v Bayreuthu nechal z archivu vytáhnout rukopisy partitury Tristana a Parsifala a to jsem zíral, jaký to byl soustředěný a krásný rukopis, obě ty opery mají snad tři sta stran, zatímco v tisku jich mají asi osm set! Jen jsem zíral na ty pečlivě vymalované notičky a říkal si, jak ten člověk byl při vší té vášnivosti vlastně puntičkářský a ukázněný. Vždyť on se živil v Paříži jako opisovač not...
Byl to člověk, který si ve dvaceti řekl: udělám to a to a to a to - a skutečně to udělal. Ne jako třeba Berlioz, který má neskutečné výkyvy, jednou úžasné věci, pak zas propady. Wagner i v době, kdy ho to nebaví, ale ví, že musí dokončit Ring, a on by místo toho nejradši jezdil po Německu, četl po salonech ta libreta a nechal se u někoho živit, tak dokáže dokončit čtyřhodinový Soumrak bohů, který je opravdový zázrak a triumf kombinatoriky - tam souvisí všechno se vším. A dokonce i když ho to už vůbec nebaví a když ho vlastně ta muzika opustila, dá si závazek, že každý den složí osm taktů, ať mu to půjde, nebo ne: výsledkem je Parsifal, kde není skoro žádná muzika a kde některá témata nejsou ani jeho a jsou skoro hanebná, a on je čtyři hodiny opakuje v té nejbanálnější podobě. Ale výsledkem je přesto něco, co se blíží mysteriu, je to fluidum, které se nás nějakým způsobem dotýká a ani vlastně nevíme proč.

Jiří Rak: Mně se při všem obdivu vybaví zkušenost mých rodičů. Já jsem se narodil v roce 1947, takže za mého dětství se Wagner nehrál, pak jsem viděl v 60. letech jako mladík Valkýru v Národním, to dělal dirigent Jaroslav Krombholz, potom Bludného Holanďana ve Státní opeře. Byl jsem v obou případech nadšený. Po roce '89 jsem si koupil plno cédéček a pouštěl si ho doma. Ale když to slyšela maminka, to byla ještě naživu, říkala, já vím, je to krásná hudba, ale mně tam vždycky naskočí ten Nájezd valkýr a s ním hlašení o úspěších luftwaffe, jako bych čekala, že začnou hlásit, kolik zase potopili ponorek, kolik shodili bomb na Londýn. Já to poslouchat nemůžu. Toho se těžko mohla tahle generace zbavit.

Tomáš Kraus: Můj táta, František R. Kraus, byl ročník 1903, byl novinářem, redaktorem Prager Tagblatt, spisovatelem... V jedné své knížce vzpomíná, jak chodili jako malí kluci do divadla do Neues deutsches Theater, dnes Státní opera, v tzv. štatparku čili v městském parku statovat do Wagnerových oper a jak z toho byli nadšení. To jim bylo deset dvanáct roků. A tihle židovští kluci vůbec nevěděli o tom, že skladatel byl vyhlášený antisemita, jim se to jen strašně líbilo. Mému otci to zůstalo nejspíš až do smrti, zemřel v roce 1967, a to přesto, že prošel všemi těmi lágry a samozřejmě věděl o tom, jak byl Wagner třetí říší zneužíván. Je to zvláštní.

Zbyněk Petráček: Wagnera měl ostatně rád i Theodor Herzl, zakladatel sionismu. Jiná věc je, že v Izraeli se dodnes nehraje. A když občas ano, jako se to stalo před dvanácti lety, kdy si to dovolil Daniel Barenboim, je to vnímáno jako manipulace nebo také jako provokace. Pořád tam platí, co řekl bývalý předseda parlamentu Dov Šilanski: že Wagner se nebude hrát, dokud by mohl rušit spánek jediné stařenky - myslel tím přeživší holokaustu. Ale u Herzlovy generace to mělo svou logiku i, řekl bych, ideovou. Zakladatelé sionismu si v jádru rozuměli s idejemi národní emancipace, jak je představovala hnutí jak německá, tak i česká. A Wagner se jim do toho dobře hodil.

Jiří Peňás: Ten Nájezd valkýr mistrně použil režisér Coppola ve scéně útočících helikoptér ve své Apokalypse. Wagner je skoro synonymem pro německou agresiamilitarismus. Známý je ten bonmot Woodyho Allena, že když slyší Wagnera, má chuť přepadnout Polsko. A on je to přitom paradox a, řekl bych, nespravedlnost. Wagnerovi lze sice vytknout mnoho věcí, k některým se ještě dostaneme, ale rozhodně ne militarismus. Byl to totiž přesvědčený pacifista a málo věcí tak nesnášel jako pruský militarismus, ba nesnášel celé Prusko. Mimochodem: velmi se snažil, aby jeho syn nemusel sloužit v armádě.
Čili představa Wagnera jako nějakého teutonského bojovníka je úplně mylná. A přesto se drží. Ale je to jenom tím, že ho zneužili nacisté? Není v něm přece jen něco, co jim to umožnilo? Ono je to vlastně jádro té "wagnerovské otázky" - po celé dvacáté století se lidé, které to trápilo a zároveň vzrušovalo, snažili odpovědět na otázku, kterou Thomas Mann (opět jeho velký obdivovatel) formuloval ve větě: "…je hodně Hitlera ve Wagnerovi." A při té příležitosti bych tu chtěl připomenout stejně se jmenující knihu historika J. P. Kučery, která je asi nejlepším českým průvodcem po wagnerovské otázce. Co o tom soudíte vy, je Wagnerova hudba agresivní, nebo není?

Vladimír Franz: Je i není. Myslím, že klíč je jinde: Wagner je jeden z několika tvůrců - bylo jich pár -, kteří dovedou vypnout vědomí. Člověk se do něj položí jak do vlažné vody a ono ho to nese. To je naprosto fascinující: vy vůbec nepřemýšlíte, jak je to dělané nebo co se tam děje. Ne, vy plujete ve stavu změněného vědomí. To je neskutečný fenomén, to je, myslím, klíč k tomu, proč to tak fascinovalo toho, jehož jméno tu já nechci ani vyslovovat a který muzice podle mě nerozuměl, když se mu líbila Lehárova Veselá vdova. Ale tohle vycítil přesně a strašlivě. V tomhle byl Wagner zlý mág: uměl si s lidmi dělat, co chtěl. Hans von Bülow mu studoval Tristana a Mistry pěvce, a on už měl mezitím s jeho ženou Cosimou dvě děti. S Wesendockem to nebylo jiné, on ho hostil, on mu svedl ženu... Wagner, to bylo požehnání.

Zbyněk Petráček: My dnes máme výhodu - či nevýhodu, jak se to vezme -, že poměřujeme s odstupem 150 let. Můžeme si dopřát luxus generálů po bitvě, kteří vědí, jak to všechno dopadlo, a tudíž si vytvářejí všechny možné fabrikované kauzality. Potom se může jevit kauzální spojení Wagner - nacismus - Hitler jako logické a jako by jedno bez druhého nevzniklo. To je samozřejmě ahistorické.
Ale některé věci, jakkoli kauzálně nepodložené, člověku vrtají hlavou. Třeba že Wagnerova snacha Winnifred byla osobní přítelkyní Hitlera. Nebo že Houston Stewart Chamberlain, jeden z ideových zakladatelů nacismu, byl jeho zetěm. Nevěřím, že šlo o hříčku náhody.
Nebo že se Wagner osobně přátelil s Arthurem Gobineauem, který je považován za zakladatele moderního rasismu. I když opět - Wagner rasista nebyl, což neznamená, že nebyl antisemita. Paradoxně zase Gobineau nebyl antisemita, naopak si Židů vážil, oceňoval jejich mimořádné vlastnosti, kterými převyšovali ostatní rasy, a oceňoval, že se jim podařilo nemísit se s rasami ostatními. Ty věci jsou plné protimluvů.

Vladimír Franz: U Wagnera je nevýhoda - tedy ona je to zároveň výhoda, neboť se v tom pak můžeme dvě stě let nimrat -, že stejně jako každý správný Němec o všem musí psát, všechno musí nějak zaznamenávat, ve všem po němmusí zbýt nějaká stopa. Výsledkem pak je, že po něm zbyde ohromné množství textů a my víme i to, co bychom raději nevěděli. Mám na mysli jeho podivné eseje nebo třeba i jeho deníky. To jsou někdy strašné věci. Prostě on do všeho strkal nos a ke všemu se musel vyjádřit. Na druhé straně stojí za to upozornit, že nebýt této jeho potřeby angažovat se, nestaly by se věci i velmi pozitivní: Wagner byl snad první, kdo se zasazoval o ochranu zvířat, už v 70. letech protestoval proti pokusům na zvířatech a burcoval proti tomu veřejnost. Zajímavé je ještě to, že jediné, o čem nepíše, je muzika. Když člověk čte jeho deníky, tam se dozvíme kdejakou blbost; jenom o tom, že skládá, o tom nic. A pak za šest neděl složí Rýnské zlato, za dva měsíce Valkýru... dokonalé věci. Ale o tom nepíše nic.

Jiří Peňás: O hudbě tedy nepsal, přitom jeho nejproblematičtější text se jmenuje Judenthum in der Musik - Židovství v hudbě. Ale o hudbu tam moc nejde, že...

Tomáš Kraus: Ano, ten spisek vyšel poprvé v roce 1850, ovšem vydal ho nejprve pod cizím jménem. Tehdy ještě nevzbudil žádnou velkou pozornost. To se stalo až po druhém vydání v roce 1869, kdy se již podepsal. Říká se, že záminkou Wagnerova antisemitismu byl v Paříži působící skladatel Giacomo Meyerbeer, což byl přitom člověk nejspíš velmi hodný a solidární a Wagnerovi se snažil v době jeho krušného pařížského exilu pomoci. No, tady se potvrdilo, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. To se stává. Tím druhým, kdo to schytal, byl Mendelssohn-Bartholdy, který se přitom o Wagnera asi vůbec nezajímal…

Jiří Peňás: No právě, on údajně ztratil rukopis symfonie, kterou mu mladý Wagner poslal. Za Wagnerovým antisemitismem jsou jednak věci osobní, tedy pocit, že mu Židé brání v kariéře, a pak je to věc dobové rétoriky - v tom se ostatně shoduje se svým souputníkem Marxem. Na druhé straně mu jeho antisemitismus nebránil, aby mu jeho opery dirigoval dirigent židovského původu, o kterém žertoval, že k dokonalosti mu chybí jen křest. Je tu ovšem pár výroků, které lze zpětně interpretovat jako rasistické.

Zbyněk Petráček: Když se podíváme na jazyk Wagnerova antisemitismu pohledem poloviny 19. století, zjistíme, že se obecnému úzu až tak moc nevymykal - i když je pravda, že proti spisu Židovství v hudbě protestovali profesoři v jeho rodném Lipsku. V tom eseji najdeme formulace, že židovská výslovnost je "syčivá, bzučivá a fušující", což prý dává jejich řeči ráz "nesnesitelného tlachání", a tak podobně. Dnes je jiná kinderstube a nikdo vzdělaný a soudný takové výrazy nepoužije. Ale to, co si lidé promítali do Židů a co my považujeme za nepřijatelný antisemitismus, dnes intelektuálové běžně promítají do Státu Izrael coby kolektivního Žida a pokládá se to za přijatelný antisionismus. Takovou celebritou je dnes třeba fyzik Stephen Hawking. Všichni znají jeho Stručnou historii času, všichni respektují jeho slova a teorie. Špičková věda je dnes možná více sexy než špičková vážná hudba. A tento slavný Hawking se nyní připojil k akademickému bojkotu židovského státu - odmítl jet na prestižní kongres pořádaný prezidentem Peresem. Upřímně řečeno, než si brousit ostrovtip kritikou Wagnerova antisemitismu, připadá mi dnes závažnější toto.

Jiří Rak: S tím souvisí hrozně důležitá, ba pro historika základní otázka, zda posuzovat umělecké dílo tím, co víme o politických názorech či postojích jeho tvůrců. Co my víme o tom, jaký byl Mistr vyšebrodského oltáře… Nic, a přesto cítíme při pohledu na ty obrazy hluboké dojetí. Je pro účinek, jaký má na člověka poslech Parsifala, důležité, že měl Wagner dosti nesympatické názory na Židy? Asi ne. Mimochodem, že byl Wagner antisemita, ví tak nějak rámcově i člověk, který se o něj vůbec nezajímá. Ale ví se to o Nerudovi? Připomíná se jeho spisek Pro strach židovský, ve kterém Wagnerovu rétoriku přejal skoro doslova? Wagner byl antisemita asi toho druhu, jako byl Marx nebo Karl Kraus či u nás Neruda nebo Bezruč. Prostě všichni ti vzdělaní a kulturní lidé…Vyvozovat z jeho jistě nesympatických spisů, že by souhlasil s "konečným řešením", je velmi nehistorické.
Ale připomínám, že je "toho hodně ve Wagnerovi". Ale mluvme třeba chvíli o tom, že Wagner byl vlastně náš skorokrajan. Narodil se v Lipsku, byl tedy vlastně Sas, velkou část života strávil poblíž našich hranic: Drážďany jsou od hranic asi stejně daleko jako Bayreuth… A do Čech často zajížděl. Podobně jako Goethe… Na rozdíl od něj však dorazil do Prahy.

Jiří Peňás: Jak to vlastně bylo s Wagnerem v Čechách? A zaznamenal vůbec existenci etnických Čechů?

Vladimír Franz: Wagner byl v Čechách skutečně mnohokrát. Na Střekově čili Schreckensteinu u Ústí nad Labem prý vymyslel Tannhäusera, lezl po Středohoří, pochází od něj výrok: "Milešovka zůstane navždy v mém srdci." Tedy on asi řekl Donnersberg. Zda natrefil na etnické Čechy, těžko říct, ale nesmíme zapomínat na nejdelší Wagnerův pobyt v Čechách, a sice v Pravoníně na Podblanensku v roce 1832, to mu bylo devatenáct let. Tehdy byl skoro půl roku u Pachtů z Rájova a zřejmě tam prožil moc hezké chvíle, zamiloval se tam, jak měl ve zvyku, a tak. To je území skutečně etnicky české, nedaleko jsou Louňovice, kde se narodil Jan Dismas Zelenka. Takže tam nepochybně češtinu slyšel.

Jiří Rak: Zvláště České středohoří, to je oblast, která byla pro německou kulturu nesmírně významná: celá drážďanská romantická škola tam jezdila malovat, slavný je ve všech přehledech romantismu připomínaný Richterův obraz Plavby pod Střekovem, což byla emblematická zřícenina. Caspar David Friedrich maloval ty kopce a mnozí další. Bylo to prostě blízko a bylo to prostředí, které Němci považovali kulturně za německé. To se začínáměnit až v souvislosti s okamžikem, kdy si české etnikum začíná přisvojovat prostor celé země. Země česká, domov můj… Ale v případě Wagnera to rozhodně nebylo tak, že by Wagner patřil jen Němcům a ostatní, tedy i Češi, o něj buď nestáli nebo na něj neměli nárok. Tahle nacionalizace přijde až později. Zajímavě o tom píše kolegyně Jitka Ludvová v nedávno vydané knize o pražském německém divadle Až k hořkému konci... Tam je jasně patrné, že Češi stáli koncem 19. století o uvádění Wagnera stejně jako Němci. Ředitel Národního divadla Šubert se doslova přetahoval s Angelem Neumannem z Nového německého divadla o to, kdo jakou operu uvede první.

Vladimír Franz: Ono to s tou německostí u Wagnera není tak jednoznačné. Vždyť si to jen vezměte: Rienzi, postava ostatně historicky dosti odporná, to byla stláskanina z Meyerbeera a Grand opery, tedy vliv francouzský. Bludný Holanďan, to je Heinrichem Heinem předělaná vikinsko-norská balada, Lohengrin, to jsou legendy svatého grálu, Tristan je Cornwall, Tannhäuser, dobrá, to je durynská legenda, Parsifal, to je látka perská a indická plus svatý grál... Zbývají Mistři pěvci, ano, to je Hans Sachs a německá látka, jako když vyšije.

Jiří Peňás: Dobře, a co Nibelungové? To je nejspíš Tolkien, že ano?

Vladimír Franz: To je přece islandská Edda...

Jiří Rak: Ano, většina lidí, tedy aspoň z těch, co o tom někdy slyšeli, si myslí, že Prsten Nibelungův je Píseň o Nibelunzích a film Fritze Langa z dvacátých let je zfilmováním Wagnerovy opery. Ale není.

Vladimír Franz: Wagner přišel k Nibelungům spíš z uměleckých důvodů než proto, že by to cítil jako nějaký vlastenecký úkol. Ono totiž opřít se o mýtus má smysl. Vemte si, jak to hapruje v Libuši, kde si ten mýtus musí Smetana dodávat a máchá přitom ve vzduchoprázdnu. Tam je jediná skutečně produchovnělá scéna ta u mohyly, kterou každý nesnáší, protože u Smetany se očekává melodie, sevřená árie, zpěvnost. A tady je jakési prokomponované wagnerovské pásmo. Libuše je přitom výborná opera, jen se musí vzít za správný konec. Tohle v Soumraku bohů nebo ještě víc u Parsifala neřešíme, tam to jede, tam nás zajímá jiná věc: cítíme v ní nějakou hroznou lítost, cítíme, že něco tam končí, zaniká, že nad vším se snáší smutná vůně zániku. Je to vlastně, společně se Soumrakem bohů, pilotní dílo dekadence. Ne náhodou to měl tak rád Debussy.

Jiří Peňás: V 19. století byla opera čímsi jako průkazem národní zralosti a dospělosti. Každý národ musel mít svou národní operu, pokud možno mytologickou, která ho opravňovala k existenci. Proto se stavěly operní domy, které byly vyzdobeny symbolickými motivy, a tam se provozovaly opery, které byly syntézou všeho umění: literatury, hudby, dramatu, výtvarného umění. To ale s příchodem moderny skončilo. Opera sice nezanikla, dál se provozuje, má nějaké své publikum, občas někdo nějakou zkusí složit - ale s tím významem, jaký měla za wagnerovských časů, se to nedá srovnat. Proto si říkám, jestli by to Wagnerovi stačilo.

Tomáš Kraus: Já myslím, že by dnes skládal filmovou hudbu. Nebo muzikály, které by mu Hollywood zfilmoval.

Jiří Peňás: Myslíte, že by mu to stačilo? Nedal by se spíš na politiku?

Jiří Rak: Je třeba otázka, co by se stalo, kdyby v roce 1848 zvítězila v Německu revoluce. Wagner se jí velmi bouřlivě účastnil - říká se, že jediný, kdo byl tehdy v Drážďanech, možná v celém Německu ukecanější než Wagner, byl Bakunin. Šel by tedy Wagner dělat politiku a občas by si střihnul nějakou skladbu na výročí vítězné revoluce? Těžko říct. Samozřejmě ho politika nesmírně přitahovala. Vlastně cokoli dělal, byla politika. Můj přítel J. P. Kučera tomuto vztahu věnuje celou knihu: ... je hodně Hitlera ve Wagnerovi.

Jiří Peňás: Ano, píše tam o tom, že Wagner byl vlastně dokonalý představitel "nepolitické politiky" - nevím, jestli ten termín už za Wagnera existoval. A taky že na všem a právě na jeho "politice" byly silné rysy diletantismu, byť samozřejmě wagnerovského, tedy něčím gigantického.

Vladimír Franz: U Wagnera je patrný velký zlom od revolucionáře, který se skoro podobá svému souputníkovi Marxovi, ke skeptikovi, který nad lidstvem zlomí hůl a jde to do takového toho schopenhauerovského pesimismu.
Všichni se shodují na tom, že působil nesmírně sugestivně a měl schopnost lidi dostat až do jakéhosi hypnotického stavu. Hudba se z něj vzpamatovávala osmdesát let... Bůhví, jak dlouho by se vzpamatovávala politika.

Jiří Peňás: Pokud jde o tu hudbu, ta už se možná ani nevzpamatovala… Ale to si netroufám hodnotit. Mimochodem, zeptám se vás, pane Franzi, jako hudebního skladatele, je skutečně tolik Wagnera ve Smetanovi?

Vladimír Franz: Wagner je ve Smetanovi třeba v Daliborovi, tam se ozve čistý citát z Tristana. Pak v Šárce, kde je ta nekonečná milostná melodie. Ale u Smetany je víc Liszta, řekl bych. Je to stejná doba, to je, jako když se hledá, kolik je v Dvořákovi Brahmse a v Brahmsovi zase Beethovena nebo Schuberta. Holt se ti lidé ovlivňovali...

Tomáš Kraus: A víte, kde taky Wagnera najdete? V Karlu Mayovi. Vždyť vemte si, když zastřelí Inčučunu, tak kde ho pohřbí? V navršené mohyle! Dovedete si představit, že by Apači pohřbívali v mohyle? Ti pohřbívali na stromy, kde těla nechali vysušit. No a odkud to ten May má? Vsadil bych se, že ze Siegfrieda.

Vladimír Franz: Ono to ovlivnilo dokonce architekturu. Vezměte si vídeňský Ring, ten je stavěný na motivy wagnerovské estetiky. Wagner má úžasný rozstřel do míst, kde by to jeden ani nečekal.
V kolika filmech se objeví ve dvacátém století... Poslední Lars von Trier by v Melancholii neudělal bez Tristana ani ránu. Luis Buňuel, který byl hluchý a ve filmu hudbu nepoužíval, vždy končí buď Tristanem, Valkýrou nebo výbuchem...
Jo, bez Wagnera si lze život těžko představit, třeba ten můj. Zároveň to muselo být strašné nadělení pro lidi kolem sebe: známé jsou ty historky, jak se nakvartýroval se svými metresami na půl roku do hotelu, zabral půlku patra, nechali stěny vytapetovat sametem nebo hedvábím, což muselo stát strašný prachy, ale to bylo poslední, co by řešil. Když ho těch pár měsíců v Mnichově hostil Ludvík II., stálo to pětinu bavorského státního rozpočtu.

Jiří Rak: Když už jsme u toho "kdyby", bylo by také možné položit si otázku, co by s Wagnerem bylo, kdyby nebylo Ludvíka II.

Vladimír Franz: No, co by bylo? Nedodělal by Ring, nebyl by Parsifal...

Jiří Rak: Já mám hrozně rád jednu větu z té již několikrát vzpomínané wagnerovské monografie zde nepřítomného kolegy J. P. Kučery, který tam líčí jakési setkání Ludvíka s Wagnerem a napíše tam: "A v tu chvíli si Ludvík zřejmě uvědomil, kdo z nich dvou je vlastně král. Ale vzápětí už na to nejspíš zase zapomněl."

Jiří Peňás: Však také bavorská státní rada dělala všechno možné, aby se Wagnera zbavili...

Vladimír Franz: Oni mu dokonce nechali vyplatit apanáž ve fenicích, které nasypali do pytlů na brambory a takhle mu je přivezli do hotelu. Když se pak přece jen uchýlil do Švýcarska, ohlásil se u něho jakýsi Walter Stolzig, což nebyl nikdo jiný než inkognito Ludvík II., který mu nabízí, že se klidně vzdá trůnu, pokud si to bude Wagner přát. Takhle on musel působit na lidi, kteří jím byli fascinovaní.

Jiří Peňás: Král Ludvík měl plno sympatických rysů, bohužel ne příliš praktických, třeba vášeň pro labutě.

Vladimír Franz: Ano, však taky dal Wagnerovi ke svatbě s Cosimou párek černých labutí. To je dar k nezaplacení.

Jiří Rak: A když se ho bavorská vláda přišla zeptat, jaké stanovisko zaujmout ke konfliktu Pruska s Rakouskem, tak on se za zvuků Lohengrina projížděl na umělém jezírku na lodičce, do které byly zapřažené labutě. A pánové na břehu čekali, až k nim král dorazí s labutím spřežením.

Vladimír Franz: Bože, to byly krásné časy...

Jiří Rak: Ano, lze si představit, že šílenství mocných se může projevit mnohem horším způsobem než projížděním se s labutěmi.

Jiří Peňás, Lidové noviny, 18. 5. 2013

Setkání Táni Fischerové a Vladimíra Franze v Bruselu: reflexe Ondřeje Kloučka

19. května 2013 v 8:46 | Ondřej Klouček
14.5. proběhlo setkání Táni Fischerové a Vladimíra Franze v Bruselu s českými a slovenskými občany žijícími všude možně po Evropě. Byl jsem tam s nimi a chci se podělit o pár dojmů.
Tak za prvé, Táňa Fischerová není ulítlá Marťanka z čajovny ani uplakaná herečka. Dělá na mě dojem vytrvalé a nezničitelné bojovnice, která nemá zapotřebí se někam cpát. Mluví potichu, ale má jasno v tom, co je důležité říct. Je jako voda, která teče pomalu, ale břehy mele.
Vladimír Franz je zase jako oheň. Mluví rád, hodně a nahlas. Někdy neumí skončit. Svým zápalem ovládne sál, stejně jako to dělá na přednáškách ve škole. Nebere si servítky a pojmenovává věci pravými jmény. Leckoho to může naštvat.
Oba vychází ze stejných principů. Kulturnost národa je pro ně důležitější než míra HDP. Hledání shody je víc než vyhrát nad tím druhým. Pokora, odvaha, niternost. To mají společné. Taky se jim oběma nelíbí, když stromům v parku uříznete všechny větve, aby to bylo upravené.
Oběma by zlomilo vaz stát se prezidentem současného českého státu. Nerozuměli by motivacím lidí ve vrcholné politice. Necítí důležitost stavby nových dálnic a zvětšování elektráren, protože nejsou kamarádi ani s Babišem, ani s Janečkem, ani s Bakalou. Nechtějí zcelovat panství jako Karel. Nemají vazby na Rusko ani na USA a jejich zájmy jsou jim ukradené.
Co tedy umějí? Popíšu to intuitivně, nemůžu to dokázat. Oba pracují uvnitř sebe, na úrovni vibrací. Kultivují především sami sebe, utváří svůj život bez ohledu na nepochopení okolí. Táňa věnuje svou energii Klíčovému hnutí, Vladimír svým operám a obrazům. Dělají to, co chtějí oni sami. Tím, jak se jejich osobní vibrace zjemňují, stávají se druhým lidem vzorem. Jde z nich obyčejné lidské teplo. A to se dnes cení, i lidé tam v Bruselu to vnímali. Překvapili jsme naše úředníky, když jsme jim sdělili očividnou pravdu, že pracují v příšerných budovách bez lidského rozměru. Oni si toho nad těmi oběžníky ani nevšimli. Dost taky úředníky zlobilo, že v Čechách si nikdo nedá práci zjistit, jakých pronikavých úspěchů se na půdě EU dosáhlo a všichni tu mluví jen o zakřivenosti okurek. To už jsem se neudržel a popsal jsem jim rozdíl mezi atraktivitou Blesku a bruselské vyhlášky na internetu.
Byli tam i studenti a mladí lidi bez předsudků. S těmi je radost mluvit. Nestěžují si, obstojí kdekoliv na světě, umí zformulovat myšlenku. Ti Zemana nikdy volit nebudou.
Mám radost z tohodle výletu. Nevzniklo tam nic konkrétního, snad jen vize média nezávislého na přáních mocných. Přesto tam něco proběhlo. Nazval bych to vyladění. Snad mi rozumíte.
Obrazové a zvukové záznamy brzy pověsíme na internet. Ale, budou to jen slova, a ta tvoří zlomek komunikace.

Ondřek Klouček, 18. 5. 2013

"Avatar" Vladimír Franz vystavuje v Čáslavi

13. května 2013 v 16:06 | Obzory Kutnohorska
V úterý 30. dubna se v prostorách foyeru Nové scény čáslavského Dusíkova divadla uskutečnila vernisáž výtvarných děl profesora Vladimíra Franze, předního českého malíře a hudebního skladatele, jehož jsme kromě kulturní scény mohli v nedávné prezidentské kampani vnímat jako jednoho z kandidátů na tento nejvyšší státní post. Vernisáž, které se tento neobyčejně zajímavý umělec osobně zúčastnil, však byla samozřejmě věnována pouze jeho výtvarné činnosti. Po krátkém hudebním vystoupení manželů Jeriových a přivítání, určeném jak profesoru Franzovi, tak i početným návštěvníkům vernisáže, pohovořil o autorově díle kurátor výstavy, který připomněl propojení autorovy výtvarné práce se sférou hudební. "Jeho obrazy je třeba vnímat jako určitý hudební záznam," řekl mimo jiné.
O zajištění výstavy se postaralo čáslavské Dusíkovo divadlo, společně s místním městským úřadem, občanským sdružením Třiatřicet a firmou HOKA interier. Záštitu nad projektem převzal místostarosta města, inženýr Jiří Havlíček, který na slavnostní vernisáži připomněl význam díla profesora Vladimíra Franze.
Výstava bude pro veřejnost přístupná od 1. května ž do 28. června tohoto roku.

-zak-, Obzory Kutnohorska, 7. 5. 2013, str. 3

Vladimír Franz vystavuje v Dusíkově divadle

13. května 2013 v 16:05 | Lucie Špačková / TEP Regionu
Vernisáž obrazů dlouholetého vysokoškolského pedagoga, skladatele, výtvarníka, dramatika a publicisty Vladimíra Franze byla zahájena úvodním slovem ředitelky Dusíkova divadla Evy Albrechtové v úterý 30. dubna.
Jeden z neúspěšných kandidátů při letošní volbě prezidenta České republiky je jedním z nejuznávanějších českých skladatelů a má na svém kontě třeba již stopadesát skladeb zkomponovaných pro divadla v celé ČR. Zúčastnil se pětapadesáti výtvarných přehlídek, výstav a soutěží. Všestranný umělec ilustroval i několik knih, jako například román Rostislava Skřivánka "Křik strašidel" a jeho díla jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách v České republice, Velké Británii, Francii, Holandsku, Belgii, Švédsku a na Novém Zélandu.
Třiapadesátiletý umělec, proslulý kromě jiného i svým extravagantním tetováním, pro něž si vysloužil přezdívku Avatar z Čech, vede již přes dvacet let kabinet scénické hudby a hudebně-výtvarné interakce na pražské Divadelní fakultě AMU.
Prezentace výtvarných děl profesora Vladimíra Franze v Dusíkově divadle se koná pod oficiální záštitou čáslavského místostarosty Jiřího Havlíčka.
Na realizaci expozice se podílely Dusíkovo divadlo Čáslav, Občanské sdružení třiatřicet, Společnost HOKA interier a Městský úřad Čáslav. Kurátorem výstavy je ředitel galerie v Mostě Petr Svoboda. Součástí vernisáže byly pochopitleně i hudební doprovod a občerstvení pro účastníky.

Lucie Špačková, TEP Regionu, 6. 5. 2013, str. 6

Errata:
  • Vladimír Franz není dramatik.
  • Vladimír Franz se sice zúčastnil pětapadesáti výtvarných přehlídek, výstav a soutěží, jednalo se však o akce společné a kolektivní; podstatnější informací je, že má za sebou čtyřiasedmdesát výstav samostatných.
  • Autor knihy Země strašidel (Křik strašidel je báseň Jaroslava Seiferta, jíž Vladimír Franz zhudebnil) se jmenuje Rostislav Křivánek.
  • "Občanské sdružení třiatřicet" je správně "občanské sdružení Třiatřicet" či "Třiatřicet, o.s.".

Vladimír Franc vystavuje v Čáslavi

13. května 2013 v 16:03 | Jana Mišutková / týdeník 5+2 dny (Kutnohorsko)
Čáslavskou divadelní scénu zaplnily obrazy nepřehlédnutelného umělce Vladimíra France.

Dlouholetý vysokoškolský pedagog, hudební skladatel, malíř, publicista a básník Vladimír Franc se zviditelnil především účastí v prezidentské kampani. Nyní se po dvanácti letech vrátil do Čáslavi, aby představil svou výtvarnou tvorbu.

První vlaštovka

Jeho obrazy zatím nedávná kandidatura na prezidenta neovlivnila. Promítlo se to především v jeho hudbě. "Určitě jedna věc, která měla premiéru minulý pátek v divadle v Dlouhé, Slečna Jairová. To je první vlaštovka reflexe prezidentské kampaně, řekl pro týdeník 5+2 dny Vladimír Franc.
Na malé scéně čáslavského divadla si mohou milovníci umění prohlédnout Francovo dílo posledních několika let. Jsou zde k vidění obrazy s tématem sociálně kritického cyklu, týdenní menu - cyklus jídel a jídlo jako součást zátiší, dvohrany a setkávání českých hradů.

Všestranný umělec

Vladimír Franc je bez debat nejvyhledávanějším a nejoceňovanějším českým skladatelem scénické hudby posledních dvaceti let. Kromě hudební sféry se věnuje také výtvarnému umění.
"Uměni je tu od dvou věcí. Aby stanovilo přesah člověka. Co v něm je, o čemž ani neví, čili vztah země - nebe. A druhá věc je, aby to člověka pobavilo. Jiné funkce uměni nemá," říká o umění Franc.

Jana Mišutková, týdeník 5+2 dny (Kutnohorsko), 9. 5. 2013

Errata:
  • Autorka přehlédla, že skutečné příjmení "nepřehlédnutelného" umělce zní FRANZ, nikoli FRANC, a to i přesto, že obdržela promočlánek Davida Nováka o výstavě Vladimíra FRANZE (z něhož, ostatně, doslovně čerpala, samozřejmě bez uvedení původního zdroje), pozvánku na výstavu Vladimíra FRANZE, nota bene nazvanou "Vladimír FRANZ: OBRAZY 2013", že ji u vjezdu do dvora čáslavského divadla uvítal poutač zvoucí na výstavu Vladimíra FRANZE, u vstupu do výstavních prostor plakát se jménem Vladimíra FRANZE a poté se osobně setkala s Vladimírem FRANZEM.
  • Básníkem je Vladimír Franz pouze příležitostným.
  • Divadelní představení Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé, režie Hana Burešová) mělo premiéru až tři dny po vernisáži.
  • Většina vystavených obrazů není "s tématem sociálně kritického cyklu", ale pochází z autorova sociálně kritického cyklu.
  • Na výstavě se nevyskytují žádné "dvojhrany"; Dvohrady, coby paradoxní setkávání českých hradů, však ano.

DIVADLO V DLOUHÉ – TAK TO JE TEDY PORCE…

12. května 2013 v 12:22 | Jiří Sommer Fragmenty.cz
Musím se přiznat k tomu, že i přes letité sledování premiér na českých jevištích jsem až do tiskové konference v Divadle v Dlouhé před jejich nejnovější premiérou nikdy neslyšel o francouzsky píšícím belgickém dramatikovi Michelu de Ghelderodovi (1898 - 1962). Zmíněná tisková konference se konala před premiérou jeho hry s názvem Slečna Jairová. Ačkoli tvůrci inscenace (režisérka Hana Burešová, dramaturg Štěpán Otčenášek a tvůrce hudby Vladimír Franz) velmi zasvěceně a podrobně promluvili o smyslu této hry (tedy spíše o možnosti jejího chápání divákem), pak vězte, že až tento kus uvidíte se všemi hereckými protagonisty, pak o ní začnete setsakra filozoficky uvažovat. Asi vůbec nepřeženu, když řeknu, že na prknech Divadla v Dlouhé se odehrává něco, co bych nazval mysteriózním hororem, čímž mám na mysli jakási tajemství vyššího řádu. Prostě, diváci doslova ztuhnou hned poté, co se otevře opona a na jevišti se objeví scéna jako vystřižená ze středověkých belgických balad (autorem scény je Martin Černý). Zachmuřená obloha, z níž proniká jakési mystické světlo, střechy domů s typickou siluetou mlýna, tak je opravdu povedené "antré". A do toho "úžasně" lkající Miroslav Táborský jako otec Jairos, jemuž umírá dcera Blandina (Magdalena Zimová). A hned nato se seznamujeme s paní Jairovou (Lenka Veliká), oblečenou v plachetce, jak zmateně pobíhá sem a tam a snaží se vyznat ve věcech, které zpravidla stojí mimo vnímání obyčejného pozemšťana. A šup, na to tata je tady Kalifáš, místní vikář (Jan Vondráček), který se více než službě boží věnuje službě alkoholu a obžerství. A medle je tu také Kloribus, nafintěný doktor (Tomáš Turek). Oba dva přicházejí, aby každý podle svého poslání u slečny Jairové zakročil. Nic naplat, smrt je mocnější a podivuhodná postava Antikvy Mankabény (Emma Černá) je její společnicí. A co by to bylo za konec lidského života, kdyby chyběly plačky. Ty tady ve výrazně sugestivní podobě ztvárňuje trio slovenských herců, působících v Dlouhé (Martin Matejka, Martin Veliký, Peter Varga). A pak přicházejí další postavy a divák ani nedutá, cože se to všechno před ním na jevišti děje (v kostýmech Hany Fišerové). Je to místy děsivé propojení všech složek, které divadlo vytvářejí a musím říci, že Hana Burešová tady vyhmátla snad úplně všechno, co k ponurému hororovému příběhu patří a Vladimír Franz to podbarvil muzikou, která lehce šimrá na zádech.
Samozřejmě, už jsem toho naznačil dost a dál už nic prozrazovat nebudu, ono se to ani dost dobře nedá, to prostě musíte vidět na vlastní oči. Autor Slečny Jairové (použit překlad Tomáše Kybala) vytváří na jevišti jakýsi divoký karneval (proto se tu setkáme i s maskami), vycházející z tradic Ghelderodových rodných Flander. Nepochybně o nich spousta lidí jakési povědomí má, vždyť se objevují na četných žánrových obrazech jak nizozemských tak belgických mistrů, tak i v literatuře a trochu skrytě i v hudbě. V komentáři ke hře se uvádí , že jde o jakýsi groteskní boj mezi dobrem a zlem a že v tomto "boji" se člověk poznává, na povrch vyjde to, co snad jen v skrytu své nemocné duše cítil, ale nedovedl se s tím vyrovnat. Maskujeme své nitro ze strachu před zesměšněním až do té doby, než se sami dostaneme do existenciálně vyhrocené situace. A ta je tady v neretušované a nezastřené podobě jako vyšitá.
Kdo má na člověka větší vliv, Bůh nebo ďábel? Kdo to ví, ať odpoví, já si to netroufnu.
Je nepochybné, že Gherlderode se inspiroval ve starozákonních příbězích o vzkříšení mrtvé Jairovy dcery. Vzkříšení je přece jenom jedno z nejsledovanějších témat biblických příběhů a je také výrazně variabilní. Autor zvolil verzi fantastické grotesky, kde na jedné straně stojí úcta k věcem posvátným a na druhé straně jejich parodická ironizace.
Garantuji všem potenciálním divákům, že navštívíte-li toto představení, budete mít šanci setsakra o čem přemýšlet…

Jiří Sommer, Fragmenty.cz, 10. 5. 2013

Švejda: Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)

12. května 2013 v 12:20 | Marin Švejda / NaDivadlo.cz
Chůze v napětí mezi extrémy - mezi vážným a komickým, sakrálním a profánním, autentickým a manýristickým apod. - je nejvlastnějším režijním pohybem Hany Burešové. V jeho zájmu volí často i texty, které inscenuje. V Slečně Jairové Burešová ale nejednou upadá do jediného pólu: je buď křiklavě komická (Blandina jako zombie, tři Marienky jako hororové figurky) nebo dutě patetická (Zrzoun v naturčšickém podání, Lazar jako nějaký Komtur). Tím se ale mnohé z klíčové přízračnosti Ghelderodeho apokryfního textu vytrácí.
Proč ten skluz u Burešové nastává? Mám dojem, že zejména mechanickým opakováním vlastních režijních postupů. Vyprázdněnou, efektní karnevalizací (za podpory vtíravé eklekticistické hudby Vladimíra Franze), násilným dodáváním aktualizujících prvků (sledování televize, figura Micky Mouse v masopustním průvodu), obsazením (a vedením) mnoha herců pouze po jejich typu - kdy zmínění herci nemají pro dané role dostatečně široký herecký rejstřík (Magdalena Zimová jako Blandina, Jan Vondráček jako Kalifáš, Lenka Veliká jako Paní Jairová). Burešová pak režijně jen sotva může opravdu jít k textu, k tomu, co je na něm nejzajímavější.
Neděje se to tak poprvé. A pouze zopakuji, co už jsem napsal dříve: Hana Burešová by si, nechce-li zcela ustrnout, měla klást nové výzvy. Vybírat si například jiné texty, než které ji (zcela) konvenují, jinak obsazovat herce, než jak je (třeba i sedmnáct a více let) obsazuje.

Marin Švejda, NaDivadlo.cz, 7. 5. 2013

Host Radiožurnálu: Rozhovor VF s Lucií Výbornou (11. dubna 2013)

7. května 2013 v 17:20 | Radiožurnál / Lucie Výborná, VF
Upravený přepis rozhovoru Vladimíra Franze s Lucií Výbornou.

LV: Bohužel dnešnímu hostu nemohu pohlédnout do tváře, protože profesor Vladimír Franz, hudební skladatel, má dnes premiéru Snu noci svatojánské, a to v Ostravě, takže sedí v ostravském studiu Českého rozhlasu, kam ho teď také zdravím. Dobré dopoledne.

VF: Dobré dopoledne z Ostravy.

LV: Pro Shakespearův Sen noci svatojánské psalo hudbu mnoho velkých skladatelů, myslím, že i Mendelssohn třeba. To musela být pro vás docela výzva, ne?

VF: Ano, to je velká výzva. Pravda, nemám tam tak slavný svatební pochod jako Mendelssohn... Existuje to jako opera Benjamina Brittena, existuje to jako jednak balet Václav Trojana a jednak jako hudba k filmu, loutkovému filmu mého strýce Jiřího Trnky. Takže Sen noci svatojánské je opravdu velká výzva, to mi věřte.

LV: Bude to klasická inscenace v pravém slova smyslu?

VF: No, tak Shakespeare nedělal Sen, myslím, jako drama vášní, kde se všichni zabijou, jako je to, já nevím , v Titovi Andronikovi nebo i v Hamletovi nebo v Králi Learovi, ale je to taková barevná férie o souznění člověka, přírody i různých tužeb a ten hojivý hlas té přírody a i to divadlo vlastně by v tomto momentě mělo nabídnout, tedy kromě vášní, i podívanou. Takže tady je ta otevřená forma pro to, jak by to mohlo vypadat.

L: (...) Já jsem, když se podívám do vaší minulosti, zjistila, že jste studoval práva v Praze, že jste je vystudoval, ale že vás ta praxe v podmínkách totalitního práva moc nelákala. Rozhodl jste se, že se budete věnovat umění, a proto jste po vystudování vysoké školy volil zaměstnání, která, jak tvrdíte, nezatíží mozek nesmysly. To už jste si ve dvaceti dokázal vyhodnotit, že umění pro vás má větší cenu než dobře zajištěná existence?

VF: Tak já jsem si to dokázal vyhodnotit už asi ve dvanácti letech, kdy jsem se rozhodl, že budu prostě malovat a dělal jsem pro to všechno. A skládám od 6 let, takže ono to neustále probíhalo i během toho právnického studia. To je tak, že vždycky někdo člověka přesvědčí, že musí mít něco praktického, no, tak to udělá. To není nic divného. Je mnoho skladatelů i jiných tvůrců, kteří vystudovali práva, třeba Luigi Nono, jeden z velkých avantgardních skladatelů, i Georg Fridrich Handel kdysi vystudoval práva. Já myslím, že v tomto nijak nevybočuju z tradice.

LV: Ne, já to nehaním, já se snažím jenom pochopit, kdy nastane ten zlom, že člověk zahodí tu jistotu, takové to, co vám říkali, že je dobré, čím se budete živit, a vedle toho, že si můžete dělat, co chcete. Vy jste řekl, že jste skládal už v šesti letech. To je, přiznám se upřímně, věc, kterou si neumím úplně představit. Co jste napsal?

VF: Tak to byly takové drobné klavírní skladbičky. Samozřejmě člověk měl rád různé skladatele, já jsem byl dítě obluda, protože jsem třeba měl rád Bedřicha Smetanu, takže jsou to třeba kraťounké polky a samozřejmě pak se to i podchytilo a začala se zvyšovat určitá náročnost a nakonec člověk skladbu studoval u Vladimíra Sommera, velkého to českého skladatele. Takže já jsem o nic z toho řemesla nebyl ochuzen, přestože je mi to předhazováno, a když byla premiéra opery Válka s mloky, šířily se takové poplašné zvěsti, že dozajista neumím noty. Po třech operách a symfoniích a všem možném je to dost frajkumšt, ale holt to víte...

LV: No, možná je to trochu tím, že jste se vydal všanc coby prezidentský kandidát. A najednou jste jaksi víc na očích. Anebo ne?

VF: Tak je to pravdou, ale člověk se vydal ... No, tak mě vždycky zajímalo - a ve svém díle jsem si vždycky kladl i otázky týkající se společnosti - co je to člověk, co je to jeho svědomí a tak dále a myslím, že tak nazrála loni v létě situace a přišla i ta výzva, na kterou jsem tak trošičku byl vnitřně připraven. Nejen o tom mluvit, ale když se neustále o tom člověk dozvídá, tak to nemusí jenom kritizovat nebo k tomu zaujímat jenom stanoviska za bukem, ale zjistit si, jaké to je. Ono to je jako číst si knížku o horolezcích, ale když člověk není nahoře na Anapurně a neví, jak to tam vypadá, neví o tom nic.

LV: Vy jste říkal, pane profesore, že jste na to byl v té době v létě loni už vnitřně připraven. Přitom na mě to trošku působilo dojmem, že jste na to připraven úplně nebyl. Ono na té Anapurně poprvé taky člověk nemůže být připravený úplně na všechno. Když jsme odbočili tímhle tím směrem, vrátíme se k hudbě ještě samozřejmě.

VF: Určitě, určitě.

LV: Tak na co jste nebyl připraven?

VF: Tak to jsou věci, které přináší... které jsou ze dne na den ... Samozřejmě člověk není připraven na takovou tu běžnou otrlou mechaniku. To je samozřejmé. Když k tomu přistupujete jako k ideálu, tak pochopitelně nemůžete k tomu přistoupit jako starý, otrlý, cynický praktik, který jaksi už všechno ví, ví, jak na co má reagovat, takže já jsem to bral jednak jako cestu ... Já jsem také lidem říkal, že nejde o to, jestli to vyjde nebo nevyjde. Já se nehrnu k funkci, protože mám co dělat a je-li mi dáno zpívat, radši bych zpíval nežli žvanil, ale jde o to, že ta cesta poznání, to znamená kdo jsem já, co můžu, co opravdu můžu, co jsou lidé, co potřebujou, jestli je to vůbec možné a v jakém je to stádiu, to je prostě zkušenost, která se nedá nějakým způsobem vyčíst z brožur a z tabulek.

LV: Já jsem si říkala, jak po téhle zkušenosti asi bude vypadat vaše hudba a vaše obrazy. Já nevím, jestli jste měl čas od té doby něco namalovat .

VF: No, to je pravda, že když je člověk v podstatě 24 hodin v permanentním napětí a vlastně fyzickém vytížení, tak nemá čas vůbec na nic. Ale je pravdou třeba, že hudba ... Já vždycky ráno hraju. To je jedno, co dělám, a když jsem si tak ráno vždycky hrál, tak jako zkoumám tu hladinku energetickou, kterou mám. A díky té... i té prezidentské kampani, té dynamice celé toho života, se všecko tak nějak zrychlilo a pracovalo to daleko, myslím, lépe.

LV: Takže počkejte, Vladimír Franz i během prezidentské kampaně si každý den ráno sedl na chvilku ke klavíru třeba, je to tak?

VF: Je to tak a něco si zadal, že něco složí nebo něco jako ...

LV: A byly to v té době té kampaně, byly to melodie dynamické, byly to melodie vášnivé, byly to melodie plné napětí, nebo naopak takové ty uklidňující, uspávající?

VF: No, tak určitě kdyby to bylo takto, kdybych postavil svou prezidentskou kampaň na tom, že všechny uspím, tak by to bylo takhle. Samozřejmě je to záležitost energetická, ale jde o to, že se člověku daleko rychleji točí mozek a vymyslí mnohem víc věcí. Takhle - u skládání je ještě jedna důležitá věc, že ať člověk přímo dělá nebo nedělá, ono si to pracuje neustále. A když to pak uvede do chodu, tak se sám diví, kam se vlastně dostal v tom vnitřním názoru a zbaví se navíc takových těch osobních klišé a manýr, které třeba přináší to, že se v tom motáte už moc dlouho.

LV: (...) Tak si říkám, jakou asi posloucháte muziku? Kterou hrajeme anebo která se obecně line z rádia, pane Franzi?

VF: Ale v pořádku. Já mám muziku rád a říkám - pro mě muzika je ta dobrá, která mi přináší nějakou energii, pozitivní, poněvadž hudba, jelikož nemá tělo, je přenos energie. A je jedno, jakými je dělána prostředky. Můžou to bejt věci zdánlivě pro normálního posluchače třeba těžce čitelné, ale to je jenom typem písma. Ale je zajímavé, že při některé skladbě, která je takto dělána, člověk automaticky okamžitě usíná a naopak při některých věcech naopak se napřímíte, zbystříte a máte pocit, že přenesete zeměkouli, kam si kdo bude přát, jo.

LV: Mě jste nesmírně zaujal tím, jak jste mluvil o tom, že každý den ráno hrajete, což se dělo i v průběhu té prezidentské kampaně. Já bych moc ráda věděla, jak vzniká hudba. Já jsem člověk, který nemá hudební vzdělání a neumím si vůbec představit, že někdo byl hluchý a dokázal napsat neuvěřitelné věci. To znamená, vy to slyšíte ve své hlavě?

VF: Samozřejmě, člověk to slyší, ví, jak by to asi mělo vypadat. A teď pro to hledá vnitřně prostředky. A samozřejmě je do toho zapředen a teď vlastně převede ten způsob svýho uvažování vůbec na ten způsob hudebního uvažování. To je pak takovej ten stav, když se člověk do toho opravdu dostane, že je to i trošku nebezpečné pro život. Já se nechci srovnávat, ale jak známo, Antonín Dvořák byl robustní člověk, vyučený řezník, který když skládal, tak ho museli vodit přes ulici, protože se člověku úplně změní prostorové chápání, není schopen se trefit do dveří a tak podobně.

LV: Počkejte, a zažil jste to někdy?

VF: Zažil, při větších věcech, když jsem třeba dělal, byl uprostřed práce, na operách nebo na symfonii, tak opravdu to je stádium, kdy člověka může daleko lépe přejet auto. Takové životu nebezpečné situace.

LV: Takže je člověk jaksi trošku mimo, protože je tak ponořen, že vlastně nic jiného není schopen vnímat?

VF: Je to víceméně tak a i vlastně ten zvukoprostor nebo to chápání, kdy to člověk už chápe jako takovou určitou strukturu, mu deformuje i pohled na normální prostor, ve kterém se pohybuje.

LV: Mně jeden hudební skladatel popisoval svůj zážitek akuze hudby. Říkal, že v jeho hlavě zpíval sbor, který on si mohl libovolným způsobem dirigovat podle toho, jak potřeboval. Znáte to?

VF: No, ale ještě horší je, když člověk celý den píše a pak jde spát a teď se mu zdá o tomtéž samém. Akorát se to zasekne na nějaké smyčce a nemůže se z té smyčky dostat dál a je to opravdu velmi svízelné.

LV: Takže jakoby vám mozek přehrával třeba tři hodiny pořád jeden refrén?

VF: To je daleko lepší se pak probudit.

LV: A z toho se člověk může i zbláznit, ne?

VF: No, kdyby to pak opravdu nedokázal nějakým způsobem zničit a vypnout, tak určitě.

LV: A co se děje, když v člověku pracují úplně jiné melodie, než by potřeboval? Protože teď musím zmínit to, že vy skládáte samozřejmě nejenom hudbu, jakou chcete vy, ale také hudbu na objednávku k různým divadelním představením nebo k filmu.

VF: Tak já si myslím, že dějiny umění devatenáctého století byly dějiny služby. To znamená, že není vůbec žádná hanba, že vlastně celé Bachovo dílo nebo Mozartovo neba Haydnovo skoro vznikalo na objednávku. A nepovažovalo se to za nic menšího. Zaprvé v devatenáctém století se neříkalo "to je na objednávku, to bude k ničemu, zatímco tohle je to hoch umělecké, to si dělám sám". Vůbec ne. Já myslím, že umění by se k tomuhle mělo vrátit. Je to taková větší pokora.

LV: No, ale na to já se, pane profesore, neptám. Já se ptám, jak se to v člověku pere, když vlastně musí napsat něco v nějaké inscenaci a přitom mu v hlavě zní úplně jiná hudba, než by potřeboval.

VF: No, tak tu hudbu samozřejmě také zachytí, protože člověk, jak známo, má v sobě takovou automatickou schopnost zanášet. To znamená, že kdybych měl dělat něco smutného, samozřejmě ho budou napadat ty nejveselejší věci. A je škoda to zase jenom tak vyhodit oknem, protože až bude dělat ty nejveselejší věci, tak ho budou napadat jenom ty smutné. To nejde na povel, že se luskne prstem a teď to přijde. Čili to je normální, ale tím se uvolní taková ta hladinka toho, co je opravdu nutné. A navíc si myslím, že ono to zadání není nikdy úplně striktní, že by k tomu nebyl potřeba člověk, já myslím, že protiúkolem člověk roste.

LV: (...) Já se ale teď vlastně dostanu k tomu, na co se také ptá většina našich posluchačů, a to je samozřejmě prezidentská kampaň. Viděl jste film Hledá se prezident?

VF: Ano, viděl jsem ten film a musím říct, že ke všemu má mít člověk nějaké požehnání. To znamená, všechna umění nebo i řemesla, když se dělají s tím, že se ví, co se má dělat, pak je to radost. Pakliže to je jenom tak nějak, tak je to otázkou. Já vím, co to obnášelo, jak to bylo zajímavé, u čeho člověk všeho mohl být a právě v takových těch detailech, které jsou neuvěřitelně zajímavé a překvapivé, toto dělá. To je i v umění. Kdyby film Amarcord od Felliniho byl brán jenom takovým tím paušálovým způsobem, tak by z toho byla kronika malého městečka. A co je nám do toho? Ale právě proto, že je tam to konkrétní, ten detail, to dělá ten film prostě velkou klasikou. Film Hledá se prezident... Je mi líto, že jsem viděl dokumentaristu někdy v srpnu a pak snad jednou se někde prolnul a pak si to usnadnil tím, že tam dal záznamy televizních debat, což bylo to nejnudnější a nejvágnější na celé kampani, protože to jsou takové ty debaty hrajeme si na školu, jak dělá kravička, jak dělá kozička, jak by dělala užovka, kdyby vypadala jako kravička. No, to se teda lidi dozvěděj. Já tam v tom filmu jsem akorát tak, že to vypadá, že jsem schopnej si hrát se psem, paní Roithová naprosto vypadla, ta zřejmě asi neexistovala. A dozvíme se, že pan prezident kouří, no a tak dále, a tak dále.

LV: Vy se zlobíte, pane Franzi.

VF: No, zlobím, já se zlobím na tu promarněnou šanci, protože tohle byla opravdu tak neuvěřitelně dynamická záležitost ... Samozřejmě, ten dokumentarista ale musí být u všeho, on samozřejmě nemůže vědět, co mu přinese ta která situace. Ale myslím, že taková daleko větší dynamika... vždyť někteří dokumentaristi jsou ochotni, když něco snímají, opravdu podstupovat takřka riziko na hranici života, což tady nehrozilo, ale zkrátka být daleko víc u všeho a všímat si takových těch drobných věcí, protože z toho by se dala sestavit zajímavá záležitost. Já sám, kdybych byl dramatikem a kdybych tenkrát měl na to čas, tak si zaznamenávám jednotlivé detaily. To byl materiál na čtyři divadelní hry.

LV: Tomáš Kudrna, režisér a dokumentarista právě tohoto dokumentu, o kterém jste mluvil, Hledá se prezident, je teď po telefonu také hostem Radiožurnálu. Tomáši, dobré dopoledne.

TK: Dobrý den.

LV: Vy jste viděl celou tu kampaň z bezprostřední blízkosti. Pan profesor Franz teď trošku lituje, že vám pravděpodobně jako dokumentaristovi unikly některé detaily, kterých zase on by si jako umělec asi víc všímal. Viděl jste i víc než my na filmovém plátně?

TK: Viděl a viděl jsem řadu detailů. Jenom pro informaci pana profesora, my jsme natáčeli zhruba 105 různých událostí, nebylo to tak, že jsem se jednou někde prolnul v srpnu na nějaké akci a pak jsem se ukázal ještě jednou na podzim a potom jsem tam dal televizní záběry. A těch detailů jsme viděli celou řadu. Viděli jsme i pozoruhodné detaily, některé jsme dali i do filmu. Pro mě třeba jeden z takových pozoruhodných detailů je ten, jak během té kampaně dochází k postupnému lidskému sbližování mezi Milošem Zemanem a Vladimírem Franzem. Na těch záběrech je to dobře vidět, že ...

VF: Mě by to zajímalo, jak je to vidět, protože Miloše Zemana, stejně jako paní Roithovou, jsem měl možnost poznat úplně naposled. Miloše Zemana jsem viděl poprvý těsně před Vánocema na debatě v parlamentě. Čili sbližování těžko, ale musím říct, že s Milošem Zemanem nás sbližovala jedna věc, a to je popelník, to je opravdu pravda. A pak s Milošem Zemanem byla sranda si povídat. To určitě jo, ale to neznamená, jestli jsem jeho příznivec nebo nepříznivec. Asi takhle, jo? Čili já bych v tomhletom byl opatrnej, protože aby najednou, když člověk ví, jak jezdil po městech a co to přinášelo za neuvěřitelné situace, aby člověk naopak dopadl, že si hraje s pejskem, no teda to je opravdu takovej dokument, jako když kouří kamna, nezlobte se.

LV: Pane Franzi, já se omlouvám, teď vás přeruším. Poslední otázka na Tomáše Kudrnu, dokumentaristu a autora filmu Hledá se prezident. Měl jste od ostatních kandidátů také reakce na to, co jste natočil?

TK: Ano, ano, měl. A na premiéru přišlo pět z nich, kromě pana profesora ještě Jiří Dienstbier, Karel Schwarzenberg, Jana Bobošíková a ještě někoho jsem zapomněl ...

VF: Táňu Fischerovou.

LV: Asi Táňa Fischerová.

TK: Paní Fischerová, přesně tak, no. A ostatní byli velice spokojeni. Gratulovali k tomu filmu, moc se jim to líbilo včetně i třeba paní Bobošíkové, u které mě to trochu překvapilo, ta reakce, ale byla velice pozitivní.

VF: Já vám taky gratuluju, to je úplně v pořádku, ale jako říkám, trošku ...

LV: Pánové, děkuju vám, že jsme měli chviličku na to, abysme si povídali o prezidentské volbě. Díky dokumentu Hledá se prezident, autor, režisér a dokumentarista Tomáš Kudrna nám vstoupil do rozhovoru s doktorem Vladimírem Franzem. Díky za to, na shledanou.

TK: Nashle.

LV: Dopolední Radiožurnál hostí profesora Vladimíra Franze, hudebního skladatele. Ptáte se ho na politiku. Tak z tohohle ranku ještě jeden dotaz. Eva z Plzně. Pokud pan Franz mluví o energii v souvislosti s hudbou, jaký má názor na energii v souvislosti s politikou a mocí?

VF: Tak moc je řemeslo. To je stratifikace. Samozřejmě, energie je důležitá záležitost v jakémkoli oboru. Bez energie, když je něco chcíplého, tak nemá smysl, aby vůbec bylo. Co se týče energie politiky, tak politika je samozřejmě obor. Je to obor, který první věc, po čem člověku jde, je vlastně zdroj energie, čisté energie. To je duše. Paradoxně politika je jako čert v českých pohádkách. První věc, po čem jde, je duše. To je strašně zajímavý. To je taky zjištění, který by člověk z obrazovky nevyčetl.

LV: Pane Franzi, ale čert v českých pohádkách je většinou trošku dobrák a dost trouba.

VF: No, samozřejmě, v politice se může mnohdy stát, že může bejt i jako čert s tím, že nebude dobrák. Akorát že ona už má v sobě tu setrvačnost, v níž se mnohé ztratí. Jo, to je prostě takhle postaveno. Co byl vždycky pro tu politiku strašně dobrý impuls, byť z hlediska řemeslného je otázka, jestli tam má co dělat, když se tam vnesl ten lidský normální faktor.

LV: Ten lidský prvek. A v tom jste se viděl?

VF: Lidský prvek ... Já si myslím, že to je cesta a v tom byl taky ten neuvěřitelný komunikační kód, protože když si člověk pustí nedělní polední debatu, to je jedno, jestli je chytrá nebo hloupá, tak ono je tam nějaké téma a teď tam nastoupí ti lidé, kteří jsou jaksi profesionálně nadrceni a pohybují se v tom takzvaném newspeaku a teď se line hodina a půl takového bublání a je úplně jedno, o čem to je. Nechť si to lidi normálně uvědomí, že když tohle posluchač nebo divák slyší, automaticky vypíná, jo, a proto se má normálně říct "pan král je nahý". A když někdo má tenhle dar, jako to měl třeba kdysi i Václav Havel, ale paradoxně to mají i političtí šíbři takového opravdu drsného kalibru, jako třeba Silvio Berlusconi, tak to pochopitelně funguje.

LV: V dopoledním Radiožurnálu se ptáte profesora Vladimíra Franze. Je tady několik otázek na tetování a já se musím přiznat, že mně se ty otázky moc nelíbí. Ale vy jste si určitě už dávno musel odpovědět na otázku, proč tolik lidí zajímá obal a ne obsah.

VF: No, tak já mám také pocit, že si lidé strašně usnadňují život, že se podívají na obal a už pak o čemkoli odmítají přemýšlet nebo jakýmkoli způsobem se vůči tomu postavit ve stylu "no a co?". A tím pádem se řeší drobné nesmysly. Vemte si i v té politické kampani, tam nejde o zásadní záležitosti, které lidi řeší, ale vezme se nějaký detail, často úplně nesmyslný a slabomyslný a ten se donekonečna točí a přetřásá. Čili jsou to takové ty znáčky, malinké znaky něčeho a tady budeme neustále řešit "babičko, proč máš tak dlouhé uši?" a podobně. No, já si myslím, že přece jenom, byť lidská civilizace je furt stejná, byť to má nejrůznější možnosti civilizačních vymožeností k usnadnění života, lidé jsou pořád stejní. No, já si myslím, že když by se každý staral sám o sebe, myslím v tom smyslu, aby předával lidem to pokud možno dobré nebo to nejlepší, co je v něm a nestaral se, co má soused za rohožku, aby mu tu rohožku někdo vzal nebo aby mu chcípla koza, já myslím, že by nám na tý zemi bylo taky daleko lepší.

LV: Dnešního hosta dopoledního Radiožurnálu Vladimíra Franze, hudebního skladatele, se ptáte. Richard Němec vám píše a ptá se, jestli existuje nahrávka opery Válka s mloky a pokud ano, jestli dojde k jejímu vydání na cédéčku. Jinak vaše dílo velmi chválí v tomto konkrétním případě.

VF: Bohužel nejsme v Německu, kde už je tak zvykem ... Samozřejmě, jak praví kdysi velký německý sochař nebo sochař a konceptualista Joseph Beyus "kunst rovná se kapitál" a opera, jak známo, je záležitost velmi luxusní a nadstavbová. Čili je to pochopitelně mé zbožné přání. Takže se budu nějakým způsobem o to snažit, aby to bylo zafixováno, protože jsem na tom strávil, já nevím, půl roku práce. Samozřejmě jsem to promýšlel ještě dál, strávil na tom půl roku práce, zpěváci, orchestrální hráči, sboristé, všichni, čili proč to zkrátka takto vyhodit oknem. Jediný, to si bohužel vzala ta prezidentská kampaň, a to je chyba, že já většinou, protože opera je útvar velmi složitý a víte, velmi ... je to penzum jako točit celovečerní film. A já bych vzhledem k tomu, že většinou to nikdo nezná a nikdo neví dopředu, jak to má vypadat, tak udělám velmi podrobný - nakonec je to i moje profese - rozbor motivický, výstavbový, tektonický a tak dále, aby kritici, kteří bohužel v dnešní době nemají už tolik času, aby se podívali na partituru a zjistili vůbec, co to je, aby pak v tom chudáci nemuseli bloudit jak nudle v bandě. Čili tohleto jsem bohužel tentokráte neudělal, takže někdo říkal, že tamto není podle Čapka, někdo zase říkal, že tam má někdo žlutý botičky. A samozřejmě, ani režie tomu moc třeba nepomohla, protože jakoby si šla svojí cestou. Čili to drama o stavu této civilizace malinko zaniklo pod nánosem takového toho co tam mám, ale jenom jako ilustraci. Takže tohle jsem neudělal, ale věřte, že to udělám. A jestli nějaké prostředky tam mám takové, jaké mám, vím, proč je tam mám ... Já jsem člověk, který může uvažovat dodekafonně systémem madrigalu šestnáctého století. Čili já nejsem ani žádný konzervativec, ani žádný avantgardista, pro mě ...

LV: Pane Franzi, já vás poslouchám, omlouvám se, že takhle vstupuji do vaší řeči. Já vás poslouchám od začátku našeho rozhovoru velmi bedlivě a já mám pocit, že vás ta prezidentská kampaň naučila se neustále hájit. Vy vlastně s každou odpovědí nebo ne s každou, ale s každou druhou, pokud se třeba bavíme o politice nebo trochu i o hudbě, kde mohou zasáhnout kritici, máte pocit, že se v tom rozhovoru musíte hájit. To jste předtím měl taky?

VF: Ne, nejde o to, že bych se hájil, ale doteď nebyl čas se vůbec nějakým způsobem k věcem vyjádřit, jo. To je paradox, že člověk sice dělal prezidentskou kampaň ...

LV: Prostě jakmile skončila kampaň, tak vlastně se za vámi zavřela voda. Takhle to vnímáte?

VF: No, víte, ona ta kampaň, to je jako kdyby člověk vlezl v nějakém aquaparku na nějakou velkou klouzačku a teďka jedete a akorát vám sviští okolo uší vítr a najednou jste někde dole pod tou klouzačkou, ale uprostřed toho není čas na žádná hrdinství. Takže to má samozřejmě několik takových vnitřních slupek. Ta první je asi taková, že když to skončí, tak máte pocit, jakoby vás přejelo nákladní auto nebo jste vylezla z nějakého temného tunelu. A pak pochopitelně přichází zpětná reflexe. Jo, takhle to vypadá, jo.

LV: Rozumím, rozumím.

VF: A během tý kampaně nebo během takovýchto procesů já bohužel neměl ani čas na to, abych formuloval nějaké stanovisko, jo, to můžu až teďka, když na to mám čas.

LV: Já doufám, že budeme mít v tom dalším našem rozhovoru víc času, který teď už 3 minuty před jedenáctou hodinou nemáme. Tak alespoň děkuji po linkách, zdravím do Ostravy a přeji dnes úspěšnou premiéru Snu noci svatojánské.

VF: Já vás také zdravím do Prahy a děkuju vám za rozhovor.

Host Radiožurnálu, moderátor: Lucie Výborná, 11. 4. 2013


Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)

7. května 2013 v 11:48 | Vladimír Mikulka / blog Nadivadlo

Možná to bude znít trochu podivně, ale nutkavě se mi v průběhu tohoto představení připomínaly dvě jiné a úplně rozdílné inscenace Hany Burešové - dávný Konec masopustu, kterým v Dlouhé začínala a ještě docela čerstvý Pán z Prasečkova. Ta první hrozivě karnevalovou atmosférou, maskami a výrazným podílem hudby, a ta druhá svou chladnou, neživotnou promyšleností.

Slečna Jairová je obdivuhodná svým záběrem, z jeviště se doslova valí jedno téma za druhým, a zároveň se neustále něco děje, proměňuje se horizont, pobíhají barvité masky, hraje se na samé hranici expresionistické grotesky, Franzova hudba bouří nebo ironicky komentuje. A stejně je to představení, které vyznívá chladně, příliš okatě nacvičeně a - jednomu je to úplně líto napsat - neživotně. Zkusit pojmenovat, čím to vlastně je, může být značně ošemetné. Jako první jsou na ráně herci: potřebnou jiskru nemá Miroslav Táborský a Lenka Veliká v expresivní ironické studii zoufalých měšťáckých rodičů, Jan Vondráček s Tomášem Turkem, kteří rozehrávají komediální archetypy nenažraného kněze a penězchtivého doktora, ani Jan Meduna, který víceméně vážně hraje nešťastného snoubence zmrtvýchvstalé dívky. A ještě mnohem horší to je s postavami "s tajemstvím".

Skoro to vypadá, jako že sledujeme divadlo, kterému v patřičném rozletu překážejí jenom ti herci. Nemyslím si, že by to byla jejich chyba.

Vladimír Mikulka, nadivadlo.blogspot.cz, 4. 5. 2013

Travesti skupina Screamers znovu přivezla do Kolína svoji Screamshow. Slavila úspěch

7. května 2013 v 11:46 | Zdeněk Hejduk / Kolínský deník
Po půl roce se do velkého sálu kolínského Městského společenského domu opět vrátila travesti skupina Screamers, tentokrát s pořadem pojmenovaným Screamshow. Především fanynky všech věkových kategorií nadšeně aplaudovaly nejen ztvárňovaným zpěvačkám jako Madonna, podroušená Iveta Bartošová, moravská královna Jarmila Šuláková, rozverná Heidi Janků, tři královny z muzikálu Kleopatra Bára Batiková, Ilona Czaková a Monika Absolonová.

Vystoupily i netradiční dvojice

Došlo i na netradiční dvojice jako Eva Pilarová s Luisem Armstrongem nebo Helena Vondráčková a její duet s filmovým hrdinou Davidem Hasselhoffem, kterému se snažila zabránit vnadná Pamela Anderson, ale i na prezidentské kandidáty Táňu Fischerovou a Vladimíra Franze nebo herečku Marlen Ditrich, i lásku dědy k mladé dívce či českou podobu amerického muzikálu Pomáda, vše umocněné ještě fotografiemi nebo klipy promítanými na velké plátno.

Na závěr pak muži v ženských šatech převážně dámské publikum rozesmutněli, když se za zvuků písně Evy Pilarové přímo na pódiu odlíčili a proměnili v muže. Do kolínského společenského domu se vrátí znovu na podzim, opět se zbrusu novým programem.

Zdeněk Hejduk, Kolínský deník, 7. 5. 2013

Mezi mystériem a groteskou

6. května 2013 v 16:07 | Šárka Schmarczová
Belgický, francouzsky píšící dramatik Michel de Ghelderode (1898 - 1962) u nás není příliš známý, a to i přes to, že z jeho bohatého díla, čítajícího přes osmdesát her, je do češtiny přeloženo dvacet, což není málo. Řada z těchto her byla i inscenována, a to vesměs významnými českými režiséry, jako Otomarem Krejčou, Evou Tálskou, Josefem Janíkem, Peterem Scherhauferem či Janem Schmidem. Nyní Ghelderodovu v Čechách dosud neuvedenou hru Slečna Jairová nastudovala režisérka Divadla v Dlouhé Hana Burešová se svými stálými spolupracovníky.

"Hra Slečna Jairová mě nadchla už v polovině 90. let, kdy jsem měl možnost se seznámit s první verzí překladu Tomáše Kybala, a už tehdy jsme si s Hanou Burešovou řekli, že bychom tuhle hru měli někdy nastudovat. Dvakrát jsme ji nabízeli i při jednáních o hostování v jiných divadlech, ale pokaždé jsme narazili, neboť opravdu nejde o běžný repertoárový kousek," říká dramaturg Štěpán Otčenášek a dodává: "Už jen spojení pašijí a karnevalu je dost nezvyklé, i když typicky ghelderodovské. Ghelderodovo divadlo je plnokrevné divadlo instinktů a bohaté vizuality. Jeho průvodními znaky jsou vášeň, krutost a groteskní humor."

Slečna Jairová patří, jak bylo naznačeno, mezi Ghelderodeho pašijové hry. K těm nejznámějším patří Mysterium o utrpení našeho pána Ježíše Krista, Pokušení svatého Antonína, Barabáš a Obrazy ze života svatého Františka z Assisi. Pašije byly stálým a utkvělým tématem Ghelderodovým a zpracoval je v mnoha hrách a na mnoho způsobů. Některé zachovávají původní příběh, v jiných, jako je třeba Slečna Jairová, ale například i Barabáš, rozvíjí nějaký dílčí vedlejší motiv. U Slečny Jairové je to epizodní příběh o vzkříšení mrtvé dcery Jairovy. Samotné pašije probíhají jakoby v pozadí, za zdí Jairova domu. Ježíšem se stává zlověstný zrzoun, který činí zázraky jako provokaci a je za to odsouzen církevními představiteli v čele s vikářem Kalifášem k ukřižování na hoře Kavalérii. Tady Otčenášek upozorňuje na odchýlené názvy či jména.

"Děj hry je situován podobně jako na obrazech starých vlámských mistrů do Flander a rozvíjí se v několika časových rovinách. Je tam čas biblický, čas středověkých Flander a současnost, jakoby ta hra pojímala celých těch dva tisíce let. Minulost splývá se současností, realita s fantazií a posvátné s parodickým. Celá hra je hlubokým existenciálním zamyšlením nad smrtí a vzkříšením, bytím a nebytím," popisuje dramaturg Otčenášek.

Pak si bere slovo režisérka Hana Burešová: "Když jsme se s tím tématem před x lety seznámili, tak jsme v té hře našli spoustu věcí, kterým jsme nerozuměli, a možná jim nerozumíme dodnes, protože je v ní spousta tajemných náznaků a spojení s tím jednak pašijovým příběhem, ale i s celou historií lidstva. Mnohé se nám třeba ani nepodařilo odhalit, každopádně právě díky té atmosféře je ta hra jedinečná a je jedinečná i v tom, jak spojuje zdánlivě nespojitelné věci, tedy to posvátné a to parodické. Vylézá z toho téměř travestie, ten mýtus je travestovaný až do podoby groteskního šklebu."

Slečna Jairová je mystériem, miráklem o zázraku vzkříšení, kde to mystické je přítomno neustále, ať už formou vzdálených ozvěn dávnověku, kdy se stal ten skutečný pašijový příběh, ale podle režisérky Burešové tam najdeme i souvislost s vesmírem: "Není to jenom ten náboženský příběh, ale zní tam řekněme zvony hvězd. Nepoučitelné lidstvo, které po závanu jakékoliv apokalypsy se zase řítí dál a jenom cítíte jakoby prázdné struny, které zní v tom prostoru, jako když někdo odhodí vánoční stromeček na smetiště a ve větru bimbají zbylé ozdoby. To mi připadá z té atmosféry zásadní. Ghelderode klade řadu závažných otázek. Přestože se vyjadřuje směšně, loutkově a přehnaně teatrálně, tak ta témata jsou závažná a působivá. Není to jen usilovná filozofická hra, Slečna Jairová je zároveň komedie a vůbec velmi dobře vystavěné divadlo, které má čtyři pěkně rozložená dějství, jež svou stavbou připomínají operu. Včetně peripetie v závěru, kdy dceruška už se má k světu, a přijde katastrofa. Postavy žijí v bludu, navzájem se klamou. Člověk vidí to pachtění lidí, kteří se za něčím ženou, a to pravé, podstata jim uniká."

Hana Burešová dále upozornila na výtvarnou složku inscenace, vybírala výtvarníky, kteří by mohli Ghelderodově světu porozumět. Scénu vytvořil Martin Černý a kostýmy Hana Fišerová, která má navíc k zemi vzniku hry velmi blízko, neboť v Belgii dlouho žila. "Má tedy vztah k těm obrazům, které jsou tam neříkám citované, ale vidíte, že Ghelderode musel myslet na Bosche nebo Ensora, a to je hmota, z které vychází i ta naše inspirace," přibližuje Burešová. Podle ní se na jevišti potkává existenciální tragický výkřik s bizarností těch loutek. "Když je takto herec "vedený" - v tom cítíte to pnutí k transcendentnu a ta loutková podoba vás navádí k myšlence, že někdo to tam někde musí řídit."

Hana Burešová, Magdalena Zimová, Vladimír Franz

Byla-li již několikráte řeč o téměř operní kompozici hry, logicky se dostáváme ke scénické hudbě, která bude jedním z nosných pilířů inscenace. Autorem scénické hudby je častý spolupracovník Hany Burešové Vladimír Franz, který říká: "Moment společnosti, která je přezrálá - a je ráda, že je přezrálá - není nic nového. Ambivalent mezi mystériem a groteskou je také všudypřítomný. Pakliže odmyslíme hojivý faktor času, jakákoli cesta k transcendentnu ve svých některých reáliích je krutě groteskní. Je to vymknutý svět, který ve třech dějstvích zadržuje napětí a teprve v posledním se pustí ze řetězu a jsou to srázy, někdy velmi kruté, a tímto způsobem je pojmenován svět. Pakliže mi byla půl roku neustále předhazována otázka, jak zúročím prezidentskou kampaň, tak tady je první vlaštovka: toto je zpráva o prezidentské kampani - částečně mystérium, ale hodně groteska." A jaké hudební prostředky uznávaný skladatel pro inscenaci použil? "Tentokráte sbor, ale ne madrigalový. Nástroje nikoliv tradiční - indické misky, niněry, sitár, gongy, harfičky, pastýřské trouby..., ale všechno působí dojmem elektronického zvuku."

Divák se v příběhu postupně ztotožňuje s postavou trpícího otce (Miroslav Táborský) a v závěru se vžívá do role z mrtvých vstalé Blandiny Jairové. Na tiskové konferenci bylo prozrazeno, že titulní roli nastuduje i Klára Sedláčková-Oltová, jelikož Magdalena Zimová se opět bude chystat na mateřské povinnosti. Nyní se však ještě soustřeďuje na divadelní práci a ke své postavě říká: "Pro mě je velmi zajímavé právě spojení vysokého a nízkého, to, co obsahuje středověké divadlo, které mě vždycky zajímalo. A u mojí postavy Blandiny se to ještě navíc mísí s jakýmsi bezčasím mezi životem a smrtí, kdy člověk ztratí i povědomí o tom, co se sluší a jak by se měl chovat a jak vlastně vypadá reálný život."

Šárka Schmarczová, i-divadlo.cz, 1. 5. 2013

RECENZE: Višňový sad podruhé

6. května 2013 v 15:56 | Denisa Knausová
Moravské divadlo Olomouc uvedlo v pátek 3. května premiéru hry ruského klasika Antona Pavloviče Čechova Višňový sad. Režisér a šéf činohry Michael Tarant se řídil překladem Otomara Krejči mladšího a ve spolupráci s dramaturgem Milanem Šotkem vzniklo na jevišti něco neuvěřitelného.

Nevím, co bylo horší, zda děj, který celkově pojednával o ničem, nebo mnoho scén, které byly naprosto zbytečné, nudné a nesmyslné. Herecké výkony na mě působily křečovitě a nuceně, hloupé rozhovory a situace provázené psychedelickou hudbou od Vladimíra Franze se staly mozky vymývající tři hodiny trvající procedurou.

Višňový sad napsal Čechov v roce 1900. Hořká nedějová komedie o čtyřech jednáních je vystavěna na vnitřních monolozích postav.

Celé představení stálo a padalo na Janě Paulové, kterou v roli Raněvské střídá Naděžda Chroboková Tomicová. Ani výborná pražská herečka jej však nezachránila. Jako jedno z mála pozitiv kromě Jany Paulové zmíním hru na kytaru a zpěv Jepichodova v podání Vojtěcha Lipiny pro Lenku Kočišovou alias Duňašu a Radana Hlubinku v roli pocestného.

Hra, jež měla být pro činohru Moravského divadla vrcholem letošní sezóny, zůstává jen vrcholem pomyslným.

Zda se Višňový sad prodá, či ne, můžete zjistit v reprízách konaných v úterý 7. května, v pátek 10. května a dále 23. a 25. května.

HODNOCENÍ: Nudné, křečovité - 35%

Denisa Knausová, studentka české filologie a divadelní vědy, zurnal.upol.cz, 5. 5. 2013

Plody z Višňového sadu Moravského divadla jsou trochu kyselejší, než se čekalo

6. května 2013 v 15:52 | Jan Procházka / Zpravodajství.Olomouc.cz
Je to známá poučka. Když se na něco moc těšíte, dost často pak přijde zklamání. A Moravské divadlo se na Višňový sad těšilo opravdu hodně a díky mediální masáži byli napnutí i jeho diváci. Jenomže zdolat tento vrchol dá zabrat i zkušenému horolezci a když pak konečně stojíte na špici, je tu mlha a modrou oblohu zahlédnete jen na pár okamžiků. Ale v tu chvíli je to krása.

Michael Tarant dal olomouckým divákům zakusit nevídané věci. Na scéně, zlými jazyky označované za provinční, rozehrál eposy, kterými by se pyšnila mnohem slavnější divadla. Mistrovsky utkal Markétu Lazarovou; z vláčného vypravování udělal dechberoucí drama, se Stavitelem Sollnessem o rok později vystavěl mrazivý chrám plný citu i tragédie... A čekalo se, že do třetice ochutnáme sladkou úrodu Višňového sadu. Jenže višně bývají kyselé a tyhle možná někdo natrhal i nedozrálé.

Přestože se křičí, pláče dojetím a bouchá pěstí do stolu, začne to pomalu a jak odtikávají další a další minuty, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo šlápnout na plyn. Čechovův sad je konverzační. Nikdo od něj nečeká výbuchy, šermířské šarvátky, plápolající ohně a herce pateticky zmírající s krvavou růží na hrudi. Ale tady se prostě mluví a mluví... Tak nějak se vybavuje evergreen většiny starších (či takzvaně klasických) inscenací. "Je to nádherný text, ale musíme si uvědomit, že vznikal v době, kdy byli diváci zvyklí sedět v divadle mnoho hodin. Pro dnešního diváka se musí hodně škrtat, ale pokud se to udělá citlivě, ten materiál je tak kvalitní, že to unese," říkají režiséři na tiskových konferencích před premiérou. Michael Tarant to ale neřekl. A na hře je to znát. Všechno je skvělé. Scéna úchvatná, hudba Vladimíra Franze strhující, kostýmy nádherné a světla to celé korunují. Jen střihač, jako by se odmítl rozloučit s kilometry natočeného materiálu a nůžky s lepidlem používal jen minimálně. A ono to trvá přes tři hodiny.

Hlavně první půlka je opravdu zdlouhavá. Nestane se skoro nic, ale s ubíhajícím časem v publiku stále více problikávají mobily, na kterých diváci kontrolují, kolik že už to vlastně je hodin...

Druhá část pak dostane větší dramatičnost a zdá se, že tu konečně spějeme k tomu, co na Tarantovi milujeme: k velkému finále, kdy se všechno rozboří, kdy se ten prohnilý svět rozsype a zůstane mrazení v zádech, se kterým divák odcházel po Lazarové i Staviteli. A skutečně to přichází, dům se boří, višně se kácejí (ta scéna je prostě skvělá, není potřeba vysázet tu stromy a přesto je máte před sebou), životy se rozcházejí na osudové křižovatce... Jenže místo aby se každý vydal svým směrem, zatáhla se opona a přišla děkovačka, se tu ještě dalších dvacet minut mluví a mluví. Silné příběhy by ale neměly končit fade outem...

Přitom herci většinou fungují výborně. A to kupodivu hlavně ti domácí. Jana Paulová, na níž divadlo tak trochu postavilo reklamní kampaň (což je pochopitelné) Raněvskou zdaleka nehraje tak dobře, jak by se, řečeno žargonem provinčním, od herečky z Prahy očekávalo. Někdy je zbytečně teatrální, rozhazuje rukama a přehrává, ale tohle není komedie Zdeňka Trošky, chce se vám křičet. Ale vzápětí je výborná a všechno jí odpustíte. Hlavně v dialozích s Jaroslavem Krejčím. Ti dva si vyloženě sedli. On dokáže být užvaněný tak přesvědčivě, že ho divák po pár minutách (neoprávněně) nenávidí, ona (coby jeho divadelní sestra) zmateřští a zněžní a najednou si říkáte, že ti dva jsou opravdu jako bláznivý bratr a starší rozumná sestra.

Excelují ale dvě postavy, na první pohled méně významné. Komoří Firs v podání Václava Bahníka je hvězdou představení. Zpočátku roztomile popletený stařík je s blížícím se finále přesně tím posledním zrnkem písku v přesýpacích hodinách starého věku. Kdyby se chtěli tvůrci pustit do experimentu, klidně mohli celý sad vystavět jen okolo něj. A druhým světlým bodem je Simeonov-Piščik v podání Jiřího Nebenführa. Pořád je to vlastně strašlivě vážné, pořád se mluví a on je prakticky jediný, kdo do atmosféry prachu zvolna pokrývajícího nábytek i strnulé postavy vnáší zemitý humor. Je ale škoda, že jen po švejkovsku a s lahví v ruce.

Do svých rolí ale působivě vrostli i další. Tereza Richtrová coby trochu zapšklá stará panna, která ale touží po lásce a v těch málo chvílích, kdy jí to autor umožní, doslova rozkvete. Roman Vencl je zase takovým tím hodným grázlem. I když stojí v ruce s pomyslnou sekerou, věříte mu, že tenhle chlapík Lopachin má přece jen nějaké svědomí. A potom Petr Kubes v roli studenta Trofimova. Když stojí v dialogu proti Paulové, najednou máte pocit, že se musí hodně brzdit, aby ji nepřerostl a nezastínil. A to se mu moc nedaří. Je civilní, prostě reálně prožívá osud své role. A v tom je jeho síla.

Ve Višňovém sadu v Moravském divadle neroste žádný plevel. Michael Tarant i všichni ostatní na něm odvedli obrovský kus práce, který je znát. Kdyby se psal rok 1904, zřejmě by se tleskalo ve stoje, odvážnější diváci by křičeli bravo a herečky by si odnášely obří pugety. O 109 let později je ale k vyprávění stejného příběhu potřeba podstatně rychlejšího střihu. Jinak se z vrcholu sezony stává představení jen pro fajnšmekry. Ale ti smeknou.

Jan Procházka, Zpravodajství.Olomouc.cz, 6. 5. 2013

FOTOGALERIE: Obrazy 2013 Vladimír FRANZ

5. května 2013 v 15:28 | Miroslav Lepeška
Vernisáž výstavy obrazů Vladimíra Franze pod názvem OBRAZY 2013.











Vrchol sezony je tu: Moravské divadlo přichystalo Višňový sad

3. května 2013 v 13:05 | Jan Procházka / Zpravodajství.Olomouc.cz
Moravské divadlo čeká zlatý hřeb letošní sezony. V premiéře uvede Višňový sad, vrcholné dílo Antona Pavloviče Čechova. A v hlavní roli se představí Jana Paulová. Divadlo se na toto dílo chystalo několik let, podle režiséra Michaela Taranta ale soubor potřeboval nejprve dozrát. Sad rozkvete poprvé zítra v devatenáct hodin.
Fenomenální dílo, které psal Čechov téměř na smrtelné posteli, velká výprava, hra světel i hudba ušitá na míru. Tohle spojení už zítra představí činohra Moravského divadla. V režii Michaela Taranta se rozehraje příběh, v němž se bortí staré hodnoty a svět se řítí do jakéhosi nového nechtěného neznáma. "Tarant je droga, jak ho jednou ochutnáte, chcete víc," svěřila se Jana Paulová, představitelka hlavní role a naznačila tak, že diváci mohou čekat podívanou navazující na Stavitele Sollnesse a Markétu Lazarovou. Podílí se na ní i stejný tým: scénograf Tomáš Moravec a hudební skladatel Vladimír Franz.
"O Višňovém sadu jsme mluvili hned na začátku naší spolupráce, shodli jsme se ale na tom, že do takového náročného díla musíme dorůst, dozrát. Nyní ten čas nastal," prozradil dramaturg Milan Šotek.
Zkoušení inscenace bylo pro herce velmi náročné. "Je to jako když vidíte Himaláje, koukáte se na ty obrovské hory a pak najednou stojíte na vrcholu. Ale ta cesta je velmi těžká," naznačila Paulová. Jako nejtěžší zkoušení svého života označila práci na inscenaci i Naděžda Chroboková, která s Paulovou roli Raněvské alternuje. "Bylo to stresující, ale krásné," prozradila.
Sám režisér Michael Tarant vyzdvihuje hlavně kvality Čechovova textu. "Když Višňový sad psal, byl už velmi vážně nemocný, prožil si během toho opravdu hodně zlého, přesto to není žádné kruté temné divadlo," shrnul Tarant.
Přestože Višňový sad je označován nálepkou klasika, v Olomouci se hrál zatím jen jednou, nastudoval ho režisér Karel Jernek v roce 1954.
V dalších rolích se představí Petr Kubes, Roman Vencl, Ivan Dejmal, Tereza Richtrová či Jaroslav Krejčí. Premiéra se odehraje zítra v devatenáct hodin, o týden později pak představení zahájí festival Divadelní Flora.

Jan Procházka, Zpravodajství.Olomouc.cz, 2. 5. 2013

Televizní dokument o snu, který se stal v Ostravě skutečností

3. května 2013 v 12:46 | Dana Ehlová / Novinky.cz
"Všichni jsou plni představ a uvidíme, jak to bude nakonec vypadat," řekl 11. února tohoto roku režisér Peter Gábor tvůrcům dokumentu nazvaného Sen noci svatojánské v Národním divadle moravskoslezském.
Zpravodajská žurnalistika je vedle aktivního sportovního odpočinku a cestování mým velkým koníčkem. V minulosti jsem působila jako externí pracovnik zpravodajské redakce regionálního rádia, publikuji v regionálním tisku.
Tento dokument retrospektivně zachytil vznik inscenace Shakespearova dramatu v Národním divadle moravskoslezském a to od samého začátku, tzn. od zahajovací zkoušky, až po premiéru, která se uskutečnila přesně o dva měsíce později. Česká televize ho odvysílala v sobotu 27. dubna v rámci cyklu Divadlo žije!
Snem nejednoho diváka se možná po jeho zhlédnutí stalo vidět "skutečný" Sen v Divadle Jiřího Myrona na vlastní oči. Zvolená forma je totiž velmi zajímavá a svým způsobem jedinečná.
Dokument lze považovat za příběh, který má své čtyři hlavní postavy: šéfa činohry NDM Petra Gábora, který Sen noci svatojánské v Ostravě režíruje, prof. Martina Hilského, jehož překlad Shakespearovy hry byl pro inscenaci použit, autora scénické hudby Vladimíra Franze a Renátu Klemensovou, ztvárňující roli Puka.
Všichni čtyři poodhalují svůj pohled na Shakespearovo drama, v případě režiséra a herečky navíc pohled na jejich ostravskou roli v něm. Divák má možnost - a mnohý možná poprvé v životě - nahlédnout do zákulisí divadla, sledovat dění na scéně od režisérského pultíku nebo z ústraní jeviště, pozorovat vývoj v přístupu ke ztvárnění jedné ze zásadních rolí. Pohledy to jsou o to cennější, že odrážejí velmi bezprostřední reakce a rozpoložení hlavních aktérů v období, kdy se Sen v NDM rodil.
Dokument je pro toho, kdo nerad riskuje a kdo mnohem raději sází na jistotu - ať v tom, že mu je blízký autor, téma či realizační tým nebo v tom, že mu je konkrétní kus doporučen někým důvěryhodným - tou nejlepší pozvánkou k návštěvě Divadla Jiřího Myrona. A není třeba řešit, zda to byl či nebyl záměr. Zkrátka se to povedlo.
Co jiného by mělo dát váhajícímu televiznímu divákovi větší jistotu, že rozhodnutí vidět Sen noci svatojánské v NDM naživo bude opravdu správnou volbou, než uznalá slova již zmíněného prof. Martina Hilského, překladatele a jednoho z našich největších shakespearologů, který na adresu ostravského zpracování Shakespearovy hry pár minut po premiéře řekl: "Z herců přímo čiší radost, se kterou Sen hrají, a daří se jim to přenášet na publikum."
Dana Ehlová, Novinky.cz, 1. 5. 2013

FOTOGALERIE: Výstava Vladimíra Franze v Čáslavi

3. května 2013 v 6:24
V úterý 30. dubna se v prostorách Nové scény Dusíkova divadla uskutečnila vernisáž výstavy předního českého umělce, profesora Vladimíra Franze. Na organizaci výstavy se kromě Dusíkova divadla podílelo také občanské sdružení Třiatřicet, Město Čáslav či firma Hoka interiér. Záštitu nad projektem převzal místostarosta města, inženýr Jiří Havlíček. Vernisáže výstavy, kterou hudebním vystoupením zahájili manželé Jeriovi, se zúčastnil i autor vystavených obrazů.

Městský úřad Čáslav, 2. 5. 2013