Chůze v napětí mezi extrémy - mezi vážným a komickým, sakrálním a profánním, autentickým a manýristickým apod. - je nejvlastnějším režijním pohybem Hany Burešové. V jeho zájmu volí často i texty, které inscenuje. V Slečně Jairové Burešová ale nejednou upadá do jediného pólu: je buď křiklavě komická (Blandina jako zombie, tři Marienky jako hororové figurky) nebo dutě patetická (Zrzoun v naturčšickém podání, Lazar jako nějaký Komtur). Tím se ale mnohé z klíčové přízračnosti Ghelderodeho apokryfního textu vytrácí.
Proč ten skluz u Burešové nastává? Mám dojem, že zejména mechanickým opakováním vlastních režijních postupů. Vyprázdněnou, efektní karnevalizací (za podpory vtíravé eklekticistické hudby Vladimíra Franze), násilným dodáváním aktualizujících prvků (sledování televize, figura Micky Mouse v masopustním průvodu), obsazením (a vedením) mnoha herců pouze po jejich typu - kdy zmínění herci nemají pro dané role dostatečně široký herecký rejstřík (Magdalena Zimová jako Blandina, Jan Vondráček jako Kalifáš, Lenka Veliká jako Paní Jairová). Burešová pak režijně jen sotva může opravdu jít k textu, k tomu, co je na něm nejzajímavější.
Neděje se to tak poprvé. A pouze zopakuji, co už jsem napsal dříve: Hana Burešová by si, nechce-li zcela ustrnout, měla klást nové výzvy. Vybírat si například jiné texty, než které ji (zcela) konvenují, jinak obsazovat herce, než jak je (třeba i sedmnáct a více let) obsazuje.
Marin Švejda, NaDivadlo.cz, 7. 5. 2013