Červen 2013

Výstavu Vladimíra Franze v Čáslavi shlédlo 3170 návštěvníků

29. června 2013 v 6:24 | requin
V pátek 28. června 2013 skončila výstava obrazů Vladimíra Franze v Čáslavi, kterou za dva měsíce shlédlo nejméně 3170 návštěvníků.

Muzeální labutí píseň… (aneb O úporné debilitě divadelních kritiků... některých...)

17. června 2013 v 14:45 | Petr KlariN Klár / Divadelní noviny
Činohra Moravského divadla Olomouc vyrostla pod uměleckým vedením Michaela Taranta a dramaturgickým dohledem Milana Šotka v monstrum, neohroženě si klestící cestu pralesem světové dramatiky s entusiasmem hrocha, nemilosrdně se chystajícího klátit rovnou celá stáda. Razance zvoleného přístupu je znát i z nejčerstvější položky místního repertoáru, jímž se stal kolektivní nácvik Čechovovy labutí písně, českými jevišti notně již prověřeného Višňového sadu.

Nutno ovšem dodat, že na centrální kurt olomoucké činohry se hořce vtipná odysea kněžny Raněvské a jejích (ne)přátel vrací po dlouhých šedesáti letech. Snad z nostalgie po minulých časech se tvůrčí tým inscenace nesnaží všemožně dokazovat aktuálnost autorského fokusu Antona Pavloviče, naopak, jejich vize má mnohem blíže k otevření muzeálních vrat, vedoucích do omšelého suterénu tuzemské odnože iluzivního divadla počátku sedmdesátých let. Tarant a jeho spolutvůrci by rádi složili hold legendě Divadla za branou, jedním z důkazů zjevnosti jejich směřování je ostatně i volba překladu, v níž byla tentokráte na místo tradiční translace Leoše Suchařípy preferována ta z pera Otomara Krejči mladšího. Těžce auto-ironickou střelou takřka ivanovovské ražby je ovšem skutečnost, že dominantní inscenační výraz Tarantova Višňového sadu, korunovaný výpravou Tomáše Moravce a eklektickou hudbou Vladimíra Franze, ze všeho nejvíce upomíná na děsivou televizní estetiku slovenských pondělků či BBC Shakespeara. Naštěstí neokázalý, leč precizní dramaturgický přístup Milana Šotka se v přímé kooperaci s hereckým týmem inscenace stal principem, ideálně vyvažujícím robustnost režijního gesta.

Jana Paulová obdařila Raněvskou charismatem lehce stárnoucího kozlíka Nezbedy, který naprosto nezapře svou příbuznost s dalším kopytníkem v místní stáji, Gajevem (Jaroslav Krejčí), jenž naopak variuje plemeníka daleko za zenitem. Oba sourozenci jsou si dobře vědomi svých osobnostních limitů, přesto se však nevzdávají práva na souboj s okolnostmi. Lopachin Romana Vencla pak akcentem na linii osobní satisfakce upomene na Parfena Semjonoviče Rogožina z Dostojevského Idiota. Zásadním nositelem čechovovského genia loci se zde ovšem zcela překvapivě stává Charlotta v podání Ivany Plíhalové. Především její závěrečný monolog je finálním aspektem, jež převážil misky pomyslných vah na tu úspěšnou stranu olomouckých višní.

Moravské divadlo Olomouc - Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Překlad Otomar Krejča ml. Režie Michael Tarant, dramaturgie Milan Šotek, scéna a kostýmy Tomáš Moravec, hudba Vladimír Franz. Premiéra 3. května 2013.

Petr KlariN Klár, Divadelní noviny, 16. 6. 2013

PS: Je pěkné, že autor - nad rozdíl od některých svých "renomovanějších" kolegů - dovede správně zapsat nově naučené cizí slovo ("eklektický"); škoda, že porozumění jeho významu pokulhává, a panu autor tak zřejmě nezbývá než pokračovat v psaní eklektických kritik...

Sen noci svatojánské a jeho sedmá repríza v Národním divadle moravskoslezském

13. června 2013 v 18:26 | Dana Ehlová / Novinky.cz
Sedmou a v této divadelní sezóně poslední reprízu Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské uvede Národní divadlo moravskoslezské v pondělí 17. června. Na další představení si diváci budou muset počkat až do 14. září.

Když Martin Hilský, překladatel a jeden z našich největších shakespearologů na adresu ostravské inscenace Shakespearovy hry Sen noci svatojánské pár minut po premiéře 11. dubna řekl: "Z herců přímo čiší radost, se kterou Sen hrají, a daří se jim to přenášet na publikum," ocenil tím nejen ostravské zpracování této klasiky, ale zároveň vystavil pozvánku divadelním příznivcům do hlediště Divadla Jiřího Myrona.

A opravdu - od prvního uvedení sklízí tato inscenace v Ostravě jeden potlesk za druhým a do hlediště NDM noví diváci stále přicházejí. Popularitě jistě pomohl i zajímavý dokument o vzniku Snu, který odvysílala Česká televize v sobotu 27. dubna v rámci cyklu Divadlo žije!

Je všeobecně známo, že hlavním tématem této, snad nejslavnější Shakespearovy komedie, je láska, a tak i proto její dubnová premiéra, stejně jako téměř vzápětí následující reprízy časově doslova "zapadly" do období, které je každoročně symbolem lásky.

V případě Snu noci svatojánské se zdá, že herci NDM vedeni Petrem Gáborem prožívají na jevišti Divadla Jiřího Myrona lásku dvojnásobnou. Jsou zamilováni nejen do sebe navzájem coby Shakespearovi hrdinové, ale navíc ještě také do svých rolí ve Snu. Divákům tak opravdu přináší radost a potěšení sledovat jejich výkony a to nejen ve stěžejních romantických pasážích, ale také ty menší a někdy komediální. Výstupy partičky řemeslníků se určitě řadí k těm, na něž se nezapomíná.

Na ostravském jevišti se odehrává noc plná zázraků. Její magickou atmosféru dokonale umocňuje až pohádková barevnost celé výpravy s množstvím květů, pozoruhodná hra světel a stínů, kdy například efekty vznikající nasvícením zavěšeného rastrového kruhu snad nejvíce ze všeho připomínají vesmír s jeho nekonečnou tajemností, tolik podobnou právě nejkrásnějšímu snu. Shakespearovi milenci, elfové a víly jsou pro takové prostředí přímo stvořeni.

Scénografka a kostýmní výtvarnice Katarína Holková zde odvedla opět skvělou práci. Po strohých kostýmech a jednoduché, přitom však velice výstižné a hluboce zasahující scéně ve Smrtihlavovi, patří právě tato část Snu v Ostravě znovu k těm nejsilnějším. Ve výsledku se nabízí divákovi novodobé zpracování klasiky, korespondující s 21. stoletím, zpracování, v němž barvy a efekty tvořené pomocí moderní techniky vtahují diváka ještě více do děje.

Snahu o vyjádření radosti, jíž uznalými slovy zmínil profesor Hilský, potvrdil také Vladimír Franz, když o své hudbě pro Sen prohlásil: "Snažil jsem se o jakousi extázi přírody, z níž jsme vzešli, o zhuštěnou radost, že žijeme, že jsme tady, ale zároveň jsme si vědomi nebezpečí."

Pod režisérskou taktovkou Petra Gábora tak hudba, scéna a kostýmy tvoří spolu s hereckým ztvárněním opravdový a mimořádný celek, v němž jedno bez druhého by působilo mnohem menším dojmem a přinášelo mnohem menší radost.

Dana Ehlová, Novinky.cz, 13. 6. 2013

Jiří P. Kříž o festivalu Dream Factory

11. června 2013 v 22:53 | J.P.Kříž / Právo
(...)
V Divadle Jiřího Myrona těšila účastníky přehlídky a diváctvo ostravských škol pohádková romance mistra Shakespeara. Jeho Sen noci svatojánské nastudoval v Národním divadle moravskoslezském Peter Gábor. Překlad Snu Martina Hilského - závratnost, hudba Vladimíra Franze - dtto.
(...)

"Světadíl radosti - Ostrava snů a skutečnosti." Jiří P. Kříž, Právo, 8. 6. 2013.

Z recenze představení Stavitel Solness v olomouckém divadle

10. června 2013 v 20:42 | Zuzana Altmanová / Divá Báze.cz
(...)
"Vrcholem inscenace je hudba Vladimíra Franze. Motiv varhan dává Staviteli Solnessovi duchovní dimenzi a jakousi dramatickou přísnost. Hudba je sytá, silná i něžná zároveň, přináší úlevu i napětí. Spolu se scénou je jednou z nejsilnějších složek celé inscenace."
(...)

Loučení s Ibsenem. Konečně. Zuzana Altmanová, Divá Báze.cz, 6. 6. 2013.

Údolí suchých kostí na DVD!

10. června 2013 v 20:36 | requin / Epimedia
Unikátní záznam opery-oratoria Vladimíra Franze, které napsal pro brněnský soubor Ars Brunensis. Ten také dílo nastudoval a několikrát předvedl.


Hudba: Vladimír Franz
Libreto: Rostislav Křivánek
Provedení: Orchestr a sbor Ars Brunensis Chorus a členové tanečního divadla Maximvs
Dirigent: Dan Kalousek
Režie: Linda Keprtová
Choreografie: David Strnad
Scénografie: Marie Blažková, roz. Šimková
Sólisté:
Zora Jandová - popsoprán
Markéta Cukrová - alt
Tomáš Král - baryton
Jan Šťáva - bas

Záznam pořídila EPIMEDIA během pražského vystoupení v Kostele sv.Anny na Pražské křižovatce.

DVD lze zakoupit například zde:

RECENZE: Slečna Jairová děsí. Divadlo v Dlouhé ovládl středověk

3. června 2013 v 17:34 | Hana Švarcová / TopZine.cz
Divadlo v Dlouhé uvedlo v české premiéře inscenaci Slečna Jairová belgického dramatika Michela de Ghelderode. Mystérium Slečna Jairová bohatě čerpá ze středověkého divadla.

Ústřední téma inscenace Slečna Jairová představuje vzkříšení. Biblický příběh o vzkříšení Blandiny Jairové je pouze okrajovou událostí a odehrává se na pozadí velikonočních pašijí.

Michel de Ghelderode upřednostnil příběh Jairovy dcery, která po vážné nemoci umírá. Zoufalí rodiče řeší situaci tak, že k Blandině pozvou podivnou postavu Zrzouna. Ten Blandinu vzkřísí. Po vzkříšení se Blandina pohybuje mezi životem a smrtí. Teprve setkání s podobně vzkříšeným Lazerem ji nasměruje opět správným směrem.

Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek pojali inscenaci ve velkolepém středověkém stylu. Zcela v intencích Ghelderodova textu se vydávají na imaginativní pouť do světa plného pokřivených groteskních charakterů, maškarního reje a třeskutých barev. Jestliže středověké divadlo kombinuje nízké a vysoké žánry, staví do těsné blízkosti vážná biblická a satirická témata, potom inscenace Slečna Jairová bohatě čerpá z tohoto odkazu.

Slečna Jairová především okouzluje. Intenzivně působí na všechny smysly, čímž vtahuje publikum k sobě. Divák se tak stává součástí divokého, neuchopitelného reje. Nejen zrak a sluch, ale také čich si přijde na své. V první polovině inscenace se vzduchem celého sálu line vůně kadidla.

Scénická hudba použitá v inscenaci Slečna Jairová pochází z dílny Vladimíra Franze. Franzova hudba pečlivě sleduje změny rytmu inscenace. V některých momentech změny předjímá. Důsledně však dotváří atmosféru scén, aniž by usilovala o to, prodrat se do popředí.

Velkolepě působí scéna Martina Černého. V centru pozornosti stojí prostor Jairova dvoru, popřípadě domu. Černý kromě detailu akcentuje i perspektivu města, a tak se vidění omezené, ale detailní střetává s širším, ale povšechnějším. Díky tomuto nápaditému řešení lze kondenzovat drobnokresbu Blandinina tápání mezi životem a smrtí a dunivým tepem maškarního průvodu v jednom okamžiku.

Scénické řešení umožňuje rozehrát nervy drásající, na všechny smysly působící show plnou barev, zvuků a blikání. Působivostí a intenzitou signálů, které vysílá inscenace směrem k divákovi všemi možnými kanály, se Slečně Jairové vyrovná málokterá inscenace.

V inscenaci Slečna Jairová exceluje v hlavní roli Blandiny Jairové herečka Magdalena Zimová. Ztvárnila Jairovu dceru mnohovrstevnatě. V divákovi budí soucit i odpor současně. Na jedné straně působí jako křehká panenka hodna ochrany, na druhé straně stojí pokřivená groteskní figurka z hororu.

Ani ostatní herci nezaostávají. Zejména Jan Vondráček a Tomáš Turek karikující vikáře a faráře trefili groteskní rovinu obou těchto povolání velice přesně. Pohyby všech herců připomínající trhavé slepičí pohyby a zadrhávající pohyby nesprávně vedených loutek jen spoluvytváří atmosféru nepřirozeného prostředí.

Opulentní vizuál Slečny Jairové ohromuje, stejně tak bohaté kostýmy plně korespondující s temnou atmosférou. Otázkou zůstává, nakolik je divák 21. století schopen v této změti číst a nacházet významy. Autor Michel de Ghelderode nechává diváka stát osamoceného uprostřed rejdivého karnevalu, aniž by mu nabídl pomocnou ruku.

Inscenace Slečna Jairová nabízí silný a intenzivní zážitek. Nejde o jednoduchou a jednoznačnou inscenaci, neboť v ní mnohé zůstává nevyřčeno. Ale dáli si divák práci a zamyslí se nad všemi složkami, kýženého smyslu se dobere.

Hodnocení: 80 %

Hana Švarcová, TopZine.cz, 30. 5. 2013

Slečna Jairová umře dříve, než ožije

3. června 2013 v 17:32 | Josef Rubeš / Divadelní noviny
Jedno je třeba režisérce Haně Burešové a dramaturgovi Štěpánu Otčenáškovi přiznat - odvahu. Inscenovat u nás téměř neznámý text belgického dramatika, navíc složitě komponované a biblickými odkazy zatěžkané mystérium, je jistě dramaturgická kuráž. Avšak tím výčet kvalit inscenace Slečna Jairová v Divadle v Dlouhé víceméně končí.

A přiznejme si, že mnozí budou mít pochybnosti i o samotném textu Michela de Ghelderodeho. Jeho věhlas, navzdory tomu, že napsal na šest desítek her, se za hranicemi Belgie příliš nerozšířil. Slečna Jairová z roku 1935 je jednoduše vedený příběh, který v sobě skrývá mnoho apokryfních a vlámských lidových motivů a vysmívá se místním politickým či náboženským hnutím. Východiskem je biblické uzdravení Jairovy dcery Ježíšem, závěr Kristova života (ve hře vystupuje jako Zrzoun, barva vlasů přitom tradičně odkazuje k Jidášovi) a vzkříšení Lazara (zombie-kolega slečny Jairové). Děj je přenesený do Brugg podzimu středověku, do domu obchodníka Jairose, jeho ženy a umírající dcery Blandiny. Té se snaží pomoci snoubenec Kubíček, vikář Kalifáš, doktor Kloribus či čarodějnice Antikva Mankabéna. Blandina nejprve zemře, ale když Kubíček přivede Zrzouna, oživne a stane se bezcitným zombiem. Ke konci hry, když se na svatý týden chystají pašijové hry, Blandina nalézá klid, získá schopnost předvídat budoucnost a poté, co okolo jejího domu projde procesí, umírá.

Našla však režisérka klíč, kterým by nám těžké dveře otevřela a my bychom za nimi mohli spatřit něco neočekáváného? Obávám se, že v Dlouhé jsme svědky makabrózního tance před vraty. Na scéně, která jako by vypadla z obrazů Pietera de Hoocha či Vermeera, vidíme zeď dvorku a dům z červených cihel, vzadu modrou oblohu s mráčky a rozměrný větrný mlýn. V které době jsme, těžko říct. Dle bicyklu na Jairově dvorku bychom mohli odtušit dobu napsání hry, Antikva Mankabéna veze své harampádí na podvozku kočárku, který bychom mohli datovat do poslední třetiny 20. století, Jairos se v jedné chvíli dívá na televizi. Když se naopak přenesením stěny domu ocitneme uvnitř, Blandinino lůžko odkazuje k onomu podzimu středověku.

Inscenaci otevírá Jairos smutnící nad umírající dcerou. Miroslav Táborský má bíle namalovanou tvář a zvýrazněné rty, běduje a běduje. Vypadá to, že půjde o povedenou frašku s vykloubenými figurkami a dočkáme se notné dávky nadsázky. Groteskní hyperbola však Táborskému nevydrží (ono by to bylo i tak monotónní), navíc je v kontrastu s dalšími herci. Jan Meduna (Kubíček) vše hezky navážno prožívá, Marienky v podání mužů jsou naopak pouhou parodií. Mezi tím se pohybují další figurky - dobrácká, ale prostá paní Jairová (Lenka Veliká), prospěcháři Kloribus (Tomáš Turek), truhlář (Jiří Wohanka) a vikář Jana Vondráčka. Ten parukou a kulatými červenými tvářemi připomíná postavu z Hrátek s čertem a pěkně do církevních činitelů tepe - je nenažraný, rád si přihne a ze všeho chce jen vytřískat. (Jednoho napadne, jak je tenhle komunisty zprofanovaný typ trapný.)

A jaká je Blandina Magdaleny Zimové? Když se probudí, celá se nemotorně potácí jevištěm, že by jí člověk hned popřál věčného spánku. Jako zombie má potíže s chůzí i mluvou, za chvíli však plná života bruslí na ulici. Když se vrací do domu, opět se potácí. V posledním dějství pookřeje, noční čepec a košili mění za sváteční kroj. Sedí vykloněná z okna domu a smířlivě předvídá svůj konec. To už jsme ovšem uprostřed lidové veselice. Větrný mlýn světélkuje a mění barvy, na dvorek vtrhnou rozjuchané masky (je to karneval či pašijové hry?) a nakonec se ze zadního domu z okna valí jakési bublinky připomínající amarouny.

K tomu si připočtěte hudbu Vladimíra Franze, povětšinu času svou tlumeností a pomalým rytmem navozující mystično, místy rozjařenou, a dojde vám, že v Dlouhé vybrali text, jenž zahrnuje symbolické mystérium i lidovou veselici, grotesku i drama, parodii i tragédii (smrt dcery), jeho smysl však zůstane neobjasněn. Navzdory celé této přemíře se do hlediště line neživotný chlad. Režisérka Burešová se sice snažila Slečnu Jairovou vzkřísit, ona jí však poté, co provede kdejaký nejapný kousek, opět umírá.

Hodnocení: 2

Josef Rubeš, Divadelní noviny, 29. 5. 2013