Muzeální labutí píseň… (aneb O úporné debilitě divadelních kritiků... některých...)

17. června 2013 v 14:45 | Petr KlariN Klár / Divadelní noviny
Činohra Moravského divadla Olomouc vyrostla pod uměleckým vedením Michaela Taranta a dramaturgickým dohledem Milana Šotka v monstrum, neohroženě si klestící cestu pralesem světové dramatiky s entusiasmem hrocha, nemilosrdně se chystajícího klátit rovnou celá stáda. Razance zvoleného přístupu je znát i z nejčerstvější položky místního repertoáru, jímž se stal kolektivní nácvik Čechovovy labutí písně, českými jevišti notně již prověřeného Višňového sadu.

Nutno ovšem dodat, že na centrální kurt olomoucké činohry se hořce vtipná odysea kněžny Raněvské a jejích (ne)přátel vrací po dlouhých šedesáti letech. Snad z nostalgie po minulých časech se tvůrčí tým inscenace nesnaží všemožně dokazovat aktuálnost autorského fokusu Antona Pavloviče, naopak, jejich vize má mnohem blíže k otevření muzeálních vrat, vedoucích do omšelého suterénu tuzemské odnože iluzivního divadla počátku sedmdesátých let. Tarant a jeho spolutvůrci by rádi složili hold legendě Divadla za branou, jedním z důkazů zjevnosti jejich směřování je ostatně i volba překladu, v níž byla tentokráte na místo tradiční translace Leoše Suchařípy preferována ta z pera Otomara Krejči mladšího. Těžce auto-ironickou střelou takřka ivanovovské ražby je ovšem skutečnost, že dominantní inscenační výraz Tarantova Višňového sadu, korunovaný výpravou Tomáše Moravce a eklektickou hudbou Vladimíra Franze, ze všeho nejvíce upomíná na děsivou televizní estetiku slovenských pondělků či BBC Shakespeara. Naštěstí neokázalý, leč precizní dramaturgický přístup Milana Šotka se v přímé kooperaci s hereckým týmem inscenace stal principem, ideálně vyvažujícím robustnost režijního gesta.

Jana Paulová obdařila Raněvskou charismatem lehce stárnoucího kozlíka Nezbedy, který naprosto nezapře svou příbuznost s dalším kopytníkem v místní stáji, Gajevem (Jaroslav Krejčí), jenž naopak variuje plemeníka daleko za zenitem. Oba sourozenci jsou si dobře vědomi svých osobnostních limitů, přesto se však nevzdávají práva na souboj s okolnostmi. Lopachin Romana Vencla pak akcentem na linii osobní satisfakce upomene na Parfena Semjonoviče Rogožina z Dostojevského Idiota. Zásadním nositelem čechovovského genia loci se zde ovšem zcela překvapivě stává Charlotta v podání Ivany Plíhalové. Především její závěrečný monolog je finálním aspektem, jež převážil misky pomyslných vah na tu úspěšnou stranu olomouckých višní.

Moravské divadlo Olomouc - Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Překlad Otomar Krejča ml. Režie Michael Tarant, dramaturgie Milan Šotek, scéna a kostýmy Tomáš Moravec, hudba Vladimír Franz. Premiéra 3. května 2013.

Petr KlariN Klár, Divadelní noviny, 16. 6. 2013

PS: Je pěkné, že autor - nad rozdíl od některých svých "renomovanějších" kolegů - dovede správně zapsat nově naučené cizí slovo ("eklektický"); škoda, že porozumění jeho významu pokulhává, a panu autor tak zřejmě nezbývá než pokračovat v psaní eklektických kritik...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama