Červenec 2013

Nechte mrtvé v Dlouhé spát

21. července 2013 v 8:38 | Kristyna Roháčková / Generace21.cz
Není radno zahrávat si se smrtí, radí už dlouhá léta hollywoodské filmy a nyní i Divadlo v Dlouhé.

Divadlo v Dlouhé uvedlo v české premiéře mystérium Slečna Jairová belgického autora Michela de Ghelderoda. Hra od poměrně neznámého dramatika, jež ve svém životě napsal více než 50 děl burleskního až fraškovitého charakteru, přitom z řad tvůrčího týmu režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška nebyla sázkou na jistotu. Text totiž skrývá množství meziřádkových narážek a uměleckých náznaků, kvůli kterým může obyčejný nepoučený divák zhlížet hru jako zdlouhavou a dějově nezajímavou. I bez těchto dvou hodnotících aspektů, které by v očích mnoha lidí mohly inscenaci podkopávat, však každý za svou vstupenku dostane nazpět intenzivní pochmurnou podívanou hranou skvělými herci ve skvělém divadle. A na to je třeba myslet, když vám začne Slečna Jairová ubíhat příliš pomalu.

V Jairosově domě ožívají mrtví

Nacházíme se ve Flandrech. Podle oblečení a mluvy bychom se mohli pohybovat v předminulém století, podle televizoru v Jairosově domě zase v tom minulém. Podle zbývajícího vybavení a především faktu, že sledujeme příběh rozehrávající se na pozadí pašijových slavností, by mnozí ale mohli předpokládat, že se jedná o temný středověk. Jak je čtenářskému oku libo.
Na scéně je Jairosův dvorek obehnaný cihlovou zídkou, z níž neustále vykukují zvědavé páry sousedských očí. Přichází Jairos (Miroslav Táborský). Unavené oči mu podtrhují tmavé kruhy pod očima, jeho tvář zármutek zsinala doběla. Oznamuje publiku, že mu umírá dcera Blandina (Magdalena Zimová). Mátožně se potácí prostorem, rozhazuje kolem sebe zlostí rukama a spílá božské vůli, že ho nechává potýkat se s takovou tragédií. Z domu přichází jeho žena (Lenka Veliká) a urguje ho, aby se vrátil dovnitř a strávil nějaký čas u dceřina lože. Mnoho času už nezbývá.
Dvířka do dvorku uhodí několikrát do zvonku a ohlásí přítomnost hosta. Nejdříve je to vikář (Jan Vondráček), který přichází provést poslední pomazání, poté místní doktor (Tomáš Turek), jenž svou přítomnost několikrát prohlásí za zbytečnou. Na jeviště padá tma a ticho. Náhle se nad rysy městských stavení za domem rozlije rudá barva. Je po všem.
Tu noc přesně o půlnoci se zvonek rozezvoní znovu. Doprovázen Blandininým snoubencem Kubíčkem (Jan Meduna) se do domu vkrádá podivný Zrzoun (Tomáš Zvědělík). Nevstupuje do dveří jako obyčejní lidé, nýbrž v oslepující záři a jeho postavu kompletně obestupující mlze. K překvapení všech přítomných kráčí k posteli mrtvé a k jejich úplnému zděšení ji přivádí k životu. Následná euforie má ovšem pouze krátkodobý charakter. Jak se totiž ukáže, Blandinina duše je dávno pryč a to, co nyní ovládá její tělo, je nenávistný tvor přijímající energii ze stávajícího ročního období.

Mrtvá dcera Divadla v Dlouhé

Takový začátek by v Hollywoodu mohl směle konkurovat hlavním zápletkám zombieapocalyptických snímků, v Dlouhé je ale zázrak zmrtvýchvstání lehce upozaděn událostmi pašijí a s nimi spojených obskurních oslav plných pompézních masek, transparentů a zvráceného lidského jednání. Připočtěme k tomu již zmíněnou detailní grandióznost ve formě scény Martina Černého, plíživou děsivost hudby Vladimíra Franze a kostýmů Hany Fischerové, které v pouhém jednom kousku odráží celou komplexnost inscenační nálady, a ve výsledku dostaneme depresivní komičnost připomínající Mrtvou nevěstu Tima Burtona .
Ačkoli se jedná o truchlivý příběh a většina herců představuje vážné charaktery, hra dostává obzvláště díky výstupům několika postav (vikáře Jana Vondráčka, truchlivé slovenské Marienky v podání Martina Matějky, Martina Velikého a Petera Vargy) groteskní charakter a vytváří na scéně řadu situačních kontrastů, které buď uvolňují atmosféru právě probíhajícího obrazu, nebo matou většinu publika.
Závěrem shrnu předcházející řádky do jediné věty: jestli prahnete po temné, burtonovsky laděné pohádce s bohatou výpravou a ironickou náladou, víte, kam v září zajít.

Kristyna Roháčková, Generace21.cz, 19. 7. 2013

Bambuškova Ropa vyhřezne v září v Pardubicích

18. července 2013 v 18:58 | Aktuálně.cz / ČTK
Praha - Čtyřletý projekt o energetických zdrojích Cesty energie/Uhlí, voda, uran uzavírá autor a režisér Miroslav Bambušek na podzim v Pardubicích inscenací hry Ropa. Uvádět se bude opět ve dvacet let nepoužívaném objektu pardubické Tesly, který si tvůrčí tým pronajal na tři měsíce.
Bambušek už uvedl Ropu v rámci festivalu Next Wave jako scénický dokument právě v Pardubicích.
Bambuškovými spolupracovníky jsou skladatel Vladimír Franz, autoři výpravy Petr Matásek, Zuzana Krejzková a skupina DKOV, dramaturg Ewan McLaren a herci Leoš Noha, Martin Finger, Halka Třešňáková, Jakub Čermák, Miloslav König a Tomáš Jeřábek. V inscenaci, která vznikne v produkci občanského sdružení Mezery a Jana Valtera, si zahraje také autor.
"Pardubice vyrostly na rafinaci ropy, haličské ropy - kdysi Fantovy závody dnes Pardubická rafinerie minerálních olejů - Paramo, město je s duchem ropy spojeno. Je to jediné místo, kde podobenství o ropě může vzniknout," vysvětlil Bambušek, proč si zvolil východní Čechy. Inscenaci uvede v industriálním prostoru bývalé Tesly Pardubice. Premiéra bude 1. září v interiérech a exteriérech továrny, bude se hrát také v průběhu října.
Podle Bambuška se příběh odehrává v blíže nespecifikované zemi na východě Evropy, bohaté na zásoby ropy a plynu. To je také důvod, proč tu podnikají petrolejářské firmy, proč kdejaký vlivný státník nezapomene zemi navštívit. "Jde o energeticky strategickou zemi, která se prohlašuje za demokratickou. Ve skutečnosti je pravým opakem demokracie; o tom se ale raději mlčí," uvedl autor a režisér. A tak se tu podle něj rozehrávají mocenské tance peněz, pýchy, přebytku a kanibalismu.
Hra však neřeší jen tyto otázky, zabývá se také spotřebním vztahem k surovinám, zjišťuje, čím je vykoupeno pohodlí lidí. "Jsme otroci nebo zloději, pijavice, paraziti - nebo nám je všechno jedno. Na úkor čeho drancujeme zemi a zabíjíme vodu, která s těžbou ropy souvisí," podotkl Bambušek.
Postava Anny žije na periférii v troskách bývalého sídla se svým množstvím zbytkové vody uprostřed louží ropy a spouště. "Je to obyčejná žena, která tam žije ze svého rozhodnutí a nevnímá ubohost místa," vysvětlil Bambušek. V příběhu se objeví také skutečná postava Bruna Schulze, haličského spisovatele, grafika a malíře, zavražděného nacisty v roce 1943.
Před dvěma lety uvedl Bambušek v bunkru bývalého velení protivzdušné obrany Československa nedaleko Slaného u obce Drnov inscenaci Uran. Byla třetí částí z cyklu Cesty energie 2009-2013, zaměřeného na čtyři z nejdůležitějších energetických zdrojů: uhlí, uran, vodu a ropu. Předcházel jí projekt Voda v Ekotechnickém muzeu v pražské Bubenči v roce 2010 a v roce 2009 inscenace Zdař Bůh v Ostravě na dole Michal, jejímž tématem bylo černé uhlí.

ČTK, Aktuálně.cz, 11. 7. 2013

Více informací k projektu zde:

Fotografie z uvedení scénického dokumentu v r. 2012:




Operní panorama Heleny Havlíkové (126) a článek téže autorky Opera trápená transformací v Lidových novinách

17. července 2013 v 6:38 | Helena Havlíková /Opera Plus / Lidové novinyx
Bilance sezony 2012/13 stálých operních divadel
(...)

České novinky

Otazníky vyvolalo ve Státní opeře uvedení Války s mloky Vladimíra Franze. Nečekaný a notně bizarní kontext této sedm let staré zakázce ovšem dodala autorova prezidentská kandidatura, kdy premiéra se konala dokonce v předvečer voleb. V nespojitém hudebním kaleidoskopu Franz zploštil Čapkovu předlohu do sentimentálního milostného příběhu a teze, že by si lidé neměli bohapustě užívat blahobytu. Novince nepomohla režie Davida Drábka, který svůj operní debut pojal jako ilustrační show.

(...)

Helena Havlíková, OperaPlus, 2. července 2013
Téměř totožný text vyšel rovněž pod názvem "Opera trápená tranformací" v Lidových novinách dne 23. 7. 2013

Komentář Petra Staňka pod článkem na OperaPlus: Bývaly doby, kdy kritik hodný toho jména dříve než přikročil k publikaci svého textu navštěvoval zkoušky připravovaného hudebního díla a seznámil se s partiturou. Dnešním Havlíkovým postačí vynést soud na základě zkušenosti pouhého - mnohdy jen zdánlivě poučeného či vzdělaného - návštěvníka premiéry, což svědčí na jedné straně o zoufalé devalvaci tohoto jinak úctyhodného a tolik potřebného oboru lidské činnosti a na straně druhé o úpadku kritického rozumu na straně médií a čtenářů, kteří těmto více či méně ochotnickým výtvorům sui generis poskytují prostor a kteří jim popřávají sluchu cobu hlasu "odborníků". V daném konkrétním případě pak vyvstává otázka, zda Havlíková vůbec Čapkův román četla a zda Franzovu operu vůbec shlédla. Ono totiž nebylo co "zplošťovat" - Franzova opera nemá s Čapkovým románem téměř nic společného a tento už vůbec není její "předlohou". Připouštím však možnost, že Havlíková Čapkův román "zná" a jednou shlédla i operu (nakolik jí toto činí fundovanou se k druhému řečenému dílu jakkoli kriticky vyjadřovat ponechávám stranou), a její výrok je pouze záměrnou babskou jedovatostí... Pokud jde o onen "nespojitý hudební kaleidoskop" - pokud by si Havlíková před uspokojením svého pudu tlachavosti dala tu práci a seznámila se s partiturou (otázkou je, zda tato hudební a hudebně-dramatická "kritička" vůbec umí číst noty), či alespoň opakovaně navštívila dotyčné představení, zjistila by, že hudba je motivicky a leitmotivicky mimořádně pečlivě vystavěna a prokomponována. Třeba by pak nepadla za oběť jednomu z Franzových "vtípků" - hudební čísla opery jsou totiž důsledně tím zpěvnější a hudebně pokleslejší, čím hnusnější či debilnější jsou příslušné situace. Je zcela symptomatické, že Havlíková (může ji trochu uklidnit, že v tom není sama) zaregistrovala a vyhodnotila ponejvíce právě tyto záměrně nejhovadnější pasáže...

Requinova poznámka: Pobavilo mne, že Havlíková sice statečně nezareagovala na výše uvedený komentář, ale pro Lidové noviny příslušnou pasáž upravila takto: "Franz se inspiroval vlastně jen okrajovým motivem Čapkovy předlohy, který navíc zploštil do sentimentálního milostného příběhu a moralizujícího ponaučení, že by si lidé neměli bohapustě užívat blahobytu."

Myslím, že stojí zas připomenutí, jak onen "okrajový motiv" vlastně v Čapkově knize vypadá:

Zatímco Brownellovy vyhlídky na geologické katastrofy běžely rotačkami novin, dostal guvernér státu Louisiana z Fort Jacksonu telegram tohoto znění:
litujeme ztrát na lidských životech stop hleděli jsme se vyhnout vašim městům avšak nepočítali jsme s odrazem a nárazem mořské vody při výbuchu stop zjistili jsme tři sta čtyřicet šest lidských obětí na celém pobřeží stop vyslovujeme soustrast stop chief salamander stop haló haló tady fred dalton poštovní stanice fort jackson právě odtud odešli tři mloci přišli před deseti minutami na poštu podali telegram namířili na mne pistolemi ale už jsou pryč šeredné potvory zaplatili a běželi do vody honil je jenom lékárníkův pes neměli by chodit po městě jinak nic nového pozdravujte minnii lacostovou že ji líbám telegrafista fred dalton
Guvernér státu Louisiana kroutil nad tímto telegramem dlouho hlavou. Nějaký šprýmař, ten Fred Dalton, řekl si posléze. Raději to ani nedáme do novin.

Toť vše ke "zplošťování" a "moralizování"...