(...)
Aktuálně.cz: Jako divák jsem měla dojem, že skladatel Vladimír Franz musel při zkouškách sedět v hledišti a komponovat hudbu přímo na místě. Jak ty na detail domyšlené sekvence vznikaly? Inspirovaly Franze až hotové scény, nebo někdy přišel s hudební atmosférou a akcenty jako první a všechno ostatní se odvinulo od hudby?
Hana Burešová: Vladimíra inspiruje vždy autor, dokonce ještě než ho přečte, protože on zná skoro všechno a umí věci dávat do souvislostí. Ale tuhle hru neznal, tak si ji přečetl a měl dost podobné mínění jako já i o muzice… ale to víte, je to vždycky těžké, povídat o muzice, dáváte si příklady, jak by asi mělo vypadat to a to, tady asi jako Stravinský, tady asi jako…
No, nikdy nevíte, co pak skladatel přinese a jestli se vážně trefí. Chtěl tam sbory a já byla dost nervózní, co s nimi asi nahraje, nebavila mě představa nějakých vážných liturgických zpěvů v grotesce, natož nějakých sentimentálních písní…
Naštěstí přinesl množství nejrůznějších stavebních prvků, jak vokálních, tak orchestrálních, od chorálu po techno, punk a dechovku, vedle celých skladeb i zvuky, atmosféry… Nejprve si vždy dělám z jeho nahrávky výběr sama, on pak chodí se mnou ke zvukaři a tam to v počítači skládáme dohromady, často z mnoha stop sestavujeme jeden track, potom sedá v hledišti a poslouchá, jak to jde dohromady s tím, co se děje na jevišti a pak ještě znovu opravujeme mixy - docela vyčerpávající, i když zároveň zábavná práce. Jako na smůlu jsem ovšem zrovna v této fázi práce vinou nějaké virózy ohluchla na jedno ucho…
(...)
Je nutné dělat i věci nevídané, říká režisérka Burešová. Nina Tiliu, Aktuálně.cz, 16. 9. 2013