Franz: Případ Zeman je zátěžová zkouška demokracie

22. ledna 2014 v 21:22 | Karolina Brožová / Týden
Stal se symbolem první přímé volby prezidenta. Ačkoliv má za sebou úspěšnou kariéru a za svůj přínos byl již před lety jmenován profesorem, pro jeho tetování jej média s oblibou kritizovala. Vladimír Franz z veřejného života odcházet nehodlá. Jezdí po světě a o svých zkušenostech i o problémech společnosti hovoří před politiky i odborníky. "Republiku jsem zastupoval lépe, než Zeman," říká v nadsázce on-line deníku TÝDEN.CZ v pokračování seriálu rozhovorů s bývalými prezidentskými kandidáty.

Změnila vám účast v prezidentských volbách život? Byl uplynulý rok jiný, že roky předchozí?
Kromě toho, že se člověk musel z voleb vzpamatovat, tak myslím, že po stránce "modu vivendi" - stylu života - se nic nezměnilo. Po pracovní stránce mě pochopitelně tato zkušenost posunula. Člověk si lépe uvědomí, kde žije a v jaké společnosti. Jak ta společnost vypadá. Jak vypadají její horní patra. Je to vlastně nová cesta k humanismu - bezprostředně po této zkušenosti člověk nabyl dojmu, že nic nemá smysl a musí tento smysl znovu najít, už opřený o prožitou zkušenost.
Pro mě bylo důležité zase pracovat stejně jako v předchozích 35 letech. Složil jsem hudbu k pěti inscenacím, ve výtvarném umění jsem navázal na projekty přerušené volební kampaní. Kromě toho jsem se začal zvolna zajímat, co se děje ve veřejném prostoru. S Táňou Fischerovou jsme například navštívili Brusel. Tam jsme mimo jiné zjistili, že vlastně česká společnost neví, koho v Bruselu má a co pro nás dělá. Ani se to ale nedozví, protože o to vlastně nemá moc zájem. Chybí komunikační kanál tam i zpátky. Je to škoda.

O dění v Evropské unii se nezajímají politici, nebo média?
Neříkám, že by se mělo informovat 24 hodin denně, ale když se mohu dovědět, že si v Baníku Ostrava někdo odřel kotník, tak bych také mohl vědět, o čem Evropská unie jedná a jak se k tomu stavějí naši zástupci. Abychom se nedivili, když k nám přijde nějaké nařízení. Pak si lidé myslí, že v Bruselu nikdo nic nedělá a jen vymýšlí samé blbosti.

Podpoříte nějakou politickou stranu ve volbách do Evropského parlamentu?
Vůbec ne. Já si myslím, že europoslanci by měli zastupovat Českou republiku jako takovou, nikoli zájmy vlastní politické strany.

Takže radíte volit podle osobností?
Určitě. Volit lidi, o nichž víme, že nebudou pouze bojovat za zájmy své strany a získávat pro ni dotace, ale osobnosti hájící zájmy České republiky.

Proč jste do Bruselu s Táňou Fischerovou vlastně jel?
Chtěli jsme se podělit o své zkušenosti z prezidentské kampaně a také poznat, jaký Brusel doopravdy je. Já tam byl naposledy v roce 1981. Dispozicí to bylo malé středověké město. A teď do té staré zástavby postavili naprosto neorganicky stometrové mrakodrapy. Říkal jsem si, že jestli v Evropské unii mají takový cit pro prostředí a historii, jaký asi mají pro všechno ostatní. Docela mě to vyděsilo (smích).

Vy cestujete poměrně dost...
Následovala ještě jedna cesta, to byla skoro taková polostátní návštěva. Byl jsem hostem guvernéra státu Querétaro v Mexiku a organizace One million Youngsters for Mexico na mezinárodním summitu, na kterém jsem se setkal s různými hlavami států, šéfy korporací i nositeli Nobelovy ceny, což jsou různí světově proslulí aktivisté v oblasti lidských práv a ochrany přírody. Sám jsem tam měl hodinový projev na téma Česká republika a její cesta k demokracii. Mimo jiné jsem prezentoval náš způsob volební kampaně - teď myslím iniciativu Vladimír Franz prezidentem -, která byla do dvou třetin svého trvání postavená pouze na nadšení lidí bez účasti nejrůznějších lobby, zájmových skupin a jejich finančních prostředků. To je ohromilo. Snažil jsem se vzbudit dojem, že je Česká republika tolerantní země plná dobré vůle a dobrých nápadů, kde si jdou lidé naproti.

Myslíte, že je to pravda?
Když ještě trvala kampaň, tak se mě lidé ptali, jak bych já mohl reprezentovat tento stát. Při setkávání s různými osobnostmi jsem si ověřil, že velmi dobře. Člověk musí pro svou zem získávat sympatie, nelze sdělovat hořkou realitu, že to tady vypadá, jako bychom právě utekli z Vávrovy Husitské trilogie (smích).

Jak Českou republiku reprezentuje Miloš Zeman? Před druhým kolem prezidentské volby jste prohlásil, že ho budete volit...
Byla to má volba. Nebyla to podpora ve smyslu osobního angažmá. Považoval jsem za svou povinnost - a zkoušel jsem, jestli je to v české demokracii už možné - říci, co si myslím, ať se to některým lidem líbí, nebo ne. Volil jsem mezi syrovou realitou a hekticky mediálně vyvolaným zdáním (mnoho médií a umělců podporovalo Zemanova protikandidáta Karla Schwarzenberga - pozn. red.). Uvědomoval jsem si, co to obnáší, ale jako prezidentský kandidát jsem nemohl ve druhém kole strčit hlavu do písku a říci, že je to ošklivé a netýká se mě to. Týkalo. Takže tak. Ale myslím, že jsem tu Českou republiku v Mexiku zastupoval dobře. (smích). Zeman s výjimkou pár návštěv za hranicemi moc nebyl, takže vlastně nevím, jak reprezentuje Českou republiku.

Prezident Miloš Zeman.Je trochu folklorem prezidenta Miloše Zemana kritizovat. Médiím k tomu často nahrává i on sám. Co si o tom myslíte?
Prezident Zeman má silný osobní folklor. Není příliš v konsenzu s médii. Na obou stranách je pak dost subjektivismu. Média si nenechají nic ujít, někdy mu až drobně okopávají kotníky. Možná by bylo lepší věcně konstatovat, jak prezident uvažuje. Bylo by to cennější. Nesmí se zapomínat na to, že prezident je taktik moci, uvažuje o tři tahy dopředu. Jde o zátěžovou zkoušku demokracie. Z jeho strany by měla být vůči médiím větší vstřícnost. Nakonec, když hlava státu něco udělá, jak se to lidé bez médií dozví? On přece nemůže každé odpoledne chodit po Václaváku a osobně to lidem vysvětlovat. Ale byla by lepší větší míra objektivity. Pomohlo by to i náladě obyvatel.

Pokud byste byl prezidentem vy, měl byste stejně jako Miloš Zeman výhrady k jednotlivým ministrům, nebo byste sestavování vlády nechal na premiérovi?
Prezident hledá tvar role prezidenta přímo voleného. To je hezké, ale na druhou stranu je i on vázán zákony a Ústavou. Záleží na tom, kam a jak daleko je mu dovoleno jít. Víme i z historie, že když byl silný panovník, byla slabá šlechta, a když byl slabý panovník, byla silná šlechta. Tenhle balanc moci tu existuje, ať už to je za feudalismu, nebo republiky. Prezident by měl mít svůj názor, ale neměl by výkon funkce zatěžovat svými subjektivními pocity. Jeho hlavním zájmem by měla být stabilita země. Naopak by měl na Sobotku tlačit, aby vládu sestavil co nejrychleji. Už když jdou strany do voleb, tak by přece měly mít připravené alternativy, kdo by co mohl dělat. Také by měly alespoň tušit, na čem se mohou dohodnout.

Je lepší, když prezident není politik?
Je to funkce politická. Prezident by měl být politik, ale samo o sobě to nestačí. Z hlediska mocenského to vypadá banálně, ale zdaleka to není banální záležitost. Stávající i předchozí prezident jsou technology moci uvažující v praktických, ekonomicko - národhospodářských kategoriích. Ale chybí jim ta zastřešující rovina. To je role prezidenta, kterou by si měl najít. Nejde jen vykonávat pravomoci. Prezident je hlavou státu a měl by zejména umět pojmenovat jeho smysl a jeho směřování. Když toto chybí, tak není k čemu se upnout. Chybí středobod. V těle je mozek i srdce. Mozek nemůže nahradit srdce.

Vyčítali vám vaši podporovatelé, že jste ve druhém kole volil Zemana?
Člověk má snad právo vyjádřit svůj názor, ať se to někomu líbí, nebo ne. Toho, kdy nám předepisovali, jak a co si máme myslet, jsme si "užili" čtyřicet let. Ve Spojených státech, když vyhraje republikán, tak 150 milionů voličů demokratů nebloudí po zemi a neotravují všem ostatním život, jen proto, že nevyhrál "jejich" kandidát. A naopak. Prostě to dopadlo takhle a příště to třeba dopadne jinak. Život není jen jásání a zpívání, občas je nepříjemný. Ale člověk se tomu musí postavit.

Změnila se za ten rok od prezidentské volby nálada ve společnosti?
Lidé se o politiku začali zajímat daleko víc. Ale když se o něco zajímám, tak zjistím klady i zápory. Logicky dojde k větší názorové diferenciaci.

Zvažoval jste, že byste za čtyři roky kandidoval zase?
Pro mě byla kandidatura zejména cestou. Nedral jsem se o žádnou metu, netěšil jsem se, že budu přestavovat nábytek v Lánech (smích). Byla to cesta ke společnosti, ke zjištění, jak funguje a co chce. Při cestování po republice jsem zjistil, že lidem chybí ideál. Smysl života. Problémem celé euroamerické společnosti je, že se dostává do virtuální reality. Lidé se mění ve vlastní hologramy. Stává se to bohatým i chudým. Za spoustou lidí nezůstává nic, na co se dá sáhnout. Lidé spoléhají na to, že budou baveni a že budou žít spokojeně, aniž by se o to vlastně museli zasloužit. Stávají se otroky virtuální reality a oběťmi vlastního marasmu, který z ní plyne. Domnívám se, že cesta spočívá v drobné práci, kterou každý odvede sám na sobě. V rozšiřování vlastního tolerančního horizontu a obzoru vnitřní svobody. Bez cíleně budované vnitřní svobody nemůže být totiž svobody vnější, ať už je deklarována jakkoli. Nevím, jaká bude za čtyři roky nálada ve společnosti. Vznikne-li ale poptávka, může být i nabídka.

Karolina Brožová, Týden on-line, 22. 1. 2014.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama