Na cestách podél Otavy až do Mexika

24. ledna 2014 v 19:39 | Plzeňský deník
Rozhovor dvou přátel. Klatovského publicisty Miroslava Sulana s profesorem, bývalým prezidentským kandidátem a velkým milovníkem Šumavy Vladimírem Franzem

- Vladimíre, nebudeme zastírat, že se známe už víc než třicet let. V roce 1982 jsme se loučili s krajem kolem Rabí a na hrázi břežanského rybníka jsi ty, student Právnické fakulty UK, maloval jeden ze svých početných akvarelů. Druhý den jsi přijel k nám do Rabí a za odpoledne "vyportrétoval" hrad v celé jeho mohutnosti. Pověz něco o svém vztahu k Otavě, Pošumaví i Šumavě, vždyť k nám, teď už u Dožic, jezdíš každoročně - a já neznám nikoho, kdo by tuhle naši krajinu znal jak ty…

Povodí Otavy mám prochozeno křížem krážem. Znám necesty Mlynářskou slatí na Rokytu, trávami Medvědí hory až k hraniční pěšině lomící se do pravého úhlu. Já však pokračuju rovně, na Roklin, odtud přes Blatný vrch na pyramidu Luzného… Nekonečné putování z Březníku do Modravy proklínám, kéž bych měl kolo! Vyderské balvany vydychují jód - oceán při odlivu. Nesou tvarové napětí Brokoffových soch, je dobré hledat zranitelná místa, propíchnout je jako balonek. U Smetanova smrku Vydra potkává Křemelnou, přivádějící vodu rovnou z Nového Zélandu - od Vysokých Lávek, zmijími Stodůlkami, mezi omějovými drny, kolem zborceného mlýna, zapovězeným kaňonem… Pod Rejštejnem ubíhá Otava již česky, stává se osou nepřerušené historie - Albrechtice, Zbynice, Modřenec, Zdouň, Hradešice, Prácheň, Malý Bor, Nezamyslice, Rabí… Vápencová žíla napříč obětní žulou, křižácká pevnost nad rentgenovým proudem plným zlata tak, že v žhnoucích dnech jedou kosti v těle. Až do Horažďovic řeka stále horská s husími hejny, s netýkavkovým smrákáním… Noci středního toku patří ondatrám, vodě ztišené a vážné, nehnutě stojícím obrysům krav i měsíci, zmateně bloudícímu stepním žitem… Poté co se Otava odrazí od hory s městečkem, zámkem na úbočí i osamělým daleko vlajícím modřínem, vzpomene si na horský původ a rozběhne se k Sudoměři, Kestřanům, k Písku. Rovina kolmo strmící, husitská. Zasvěcená ovádům, diviznám. Rozpouštíš se v dusnu, co nevrhá stín. Modré světlo - modré, nikoli hnědé jako na Vltavě či Malši - odemyká řeku. Víš, proč Špála přinesl vrcholné obrazy právě odtud! I tenkrát jako teď syčely hvězdy, blesk líbal stohy, husy odpočívaly na běleném prádle, slunce řinčelo v nadhlavníku, vlály dlouhé vlasy březových alejí, vítr čeřil lesy i řeku, žel pod Pískem už navždy ztracenou… k Vráži, až tam, kde Alšovi studenti pozdravují Zvíkov. Mýtus, historie, člověk. Krajina kontinentálního propojení v čase i prostoru, hlubina bezpečí. To je Otava.

- Tvá cesta k umění výtvarnému i hudebnímu byla spletitá, je dokladem tvého talentu i tvé úporné snahy proniknout až na dřeň těmto múzám. Jako právník ses nikdy neživil. Cos dělal, než ses stal uznávaným umělcem, profesorem na DAMU a posléze i úspěšným kandidátem mladých na českého prezidenta?

Ano, v hodině mezi psem a vlkem stanout na kopci, odkud dohlédneš celý obzor; chceš jej obejmout, ale dosud máš krátké ruce, jsi netrpělivý. Je čas vydat se na cestu, na níž sis políčil nespočet vlastních pastí - stáváš se pozornějším, vnímavějším. Jsou mnohá rozcestí, obzor však ztratit nesmíš! Občas tě bolí nohy, prochodíš spoustu bot. Ranec na zádech těžkne vším, cos posbíral. Kdo jej nakonec vysype a přebere? No, a ke všemu - být z něčeho živ?! Kvadratura kruhu. Tlačím dva vagony - jsem pomalý chodec…

- Kdysi jsi nás pozval do Rudolfina na koncert tvé 1. symfonie Písně o samotách nebo na Zlatovlásku do Národního divadla. Máme tvá CD, nejmilejší k Faustovi a Markétě Lazarové. Dovol mi osobní otázku. Které z tvých hudebních děl je ti nejbližší? A které ti dalo nejvíc práce?

Nejbližší je mi vždycky dílo, na němž právě pracuju a uvnitř něhož momentálně žiju. Potom následuje doba odstupu, odležení - odpadnou euforie, zklamání a mohu objektivněji zjistit, co a jak funguje, co ne a proč. Podstatné ovšem je, zda se dílo narodilo beze zbytku celé. Trvání porodu není rozhodující. Osobně se občas vracím k Pašijím, Faustovi, Madrigalům, Caru Pavlovi, Markétě Lazarové, Judit, Rút, Ragtimům, Mládencům v peci ohnivé, Radúzovi, Radobylu, Údolí suchých kostí a Zlatovlásce - je "česká".

- Šestkrát jsi dostal za své skladby Cenu A. Radoka, dále Cenu Divadelních novin. Vzpomeneš si, za která díla?

Cenu A. Radoka jsem získal za hudbu k Bloudění, Hamletovi, Markétě Lazarové, Znamení kříže, Amfitryonu a Smrti cara Pavla. Cenu DN a Sazky společně s Jiřím Suchým za zpěvohru Pokušení svatého Antonína, cenu OSY za Radobyl. Je zvláštní, že většina těchto skladeb vznikla jako omytí se a forma vystoupení po několika těžších okamžicích mého života.

- Malování máš v genech, tvým prastrýcem byl Jiří Trnka, ale soukromě ses učil u řady umělců, např. A. Bělocvětova. Který z nich ti dal nejvíc? Tvou současnou doménou jsou velkoformátové oleje a něžné i brutální akvarely. Fascinují tě lomy, rybníčky, bouřky, ale i kytky a třeba vážky. Modelem bývá i pes Ondřej. V Klatovech jsi vystavoval dvakrát. Co čtenářům řekneš k tomuto druhému pólu své tvorby?

Najít člověka, který vám v klíčovém okamžiku naznačí potenciální možnost dalšího směřování, je opravdovým darem z nebes. Dobrý pedagog nementoruje, nesnaží se vás vecpat do nějaké škatulky, rozhodně vás nenutí k předčasné pointě anekdoty. Působí vlastním příkladem, v dobrém i špatném. Učíte se dbát, aby směnka díla byla vykryta směnkou životní cesty, neboť v dlouhodobé perspektivě tvůrce není důležité jen co a jak říká, ale především kým je. A také by vás měl upozornit, že leccos už bylo vymyšleno, že existují osvědčené postupy, vůči nimž se lze samozřejmě vymezit; důležité však je jejich zvládnutí (mluvím zejména o technice). Abychom znovu a pracně neobjevovali již objevené… U Karla Součka na mne působila prožitá věrnost prostředí, z něhož vyšel (rané kladenské období). U Bělocvětova fascinovala vnitřní svoboda volby prostředků k pojmenování jevů i věcí, a taky jeho zaujatost a neústupnost v čemkoli slevit. Na cestě výtvarného nazírání tohoto světa osciluji mezi dvěma základními polohami. V té první - lyricko­expresivní - jsem extatickým, ve slunci rozpuštěným svědkem i součástí stále přibývajících přírodních zázraků, jichž jsem si povšiml, vstřebal je a pod jejichž náporem se občas prohýbám. Snažím se je přitáhnout k sobě, dotknout se a zprostředkovat jejich utkvění v čase. Někdy jdu cestou básně, jindy hledám ekvivalentní "stroj", který by dotyčný jev ustavičně produkoval. Zbloudím­li až k hraničnímu pásmu, kde už hrozí přílišné zobecnění ve smyslu chemického vzorce či ztráty komunikačního kódu, nastupuje pud sebezáchovy a tvůrčí hygieny. Volím pak polohu druhou, groteskní. Jde o ironické glosování lidí, společnosti i nejrůznějších společenských jevů. Reportáž "kdo jsme a kam jdeme"… Polohy čitelnější, objektivnější co do výrazu i stylu absorbuje mimo jiné uvažování například komiksu či graffiti. A když opět hrozí nebezpečí, že bych došel k anekdotaření, vracím se k poloze první, k malbě jako takové, lyrickoexpresivní prvek opět sílí. Obě polohy běží po celý můj život souběžně vedle sebe. Podle principu akce a reakce se neustále ovlivňují a doplňují.

- Téma prezidentských voleb je už pro tebe nejspíš pasé. Ale přesto: daly ti v tvé padesátce do druhé půlky života aspoň něco?

Samozřejmě, že člověk není lhostejný k tomu, co se děje ve společnosti. Během své tvůrčí cesty jsem se snažil v nejrůznějších dílech nalézat odpovědi na mnohé z toho, co nás trápí. Přemítání je ovšem něco úplně jiného než vlastní praxe; v té jsem se v srpnu loňského roku ocitl tak říkajíc ad hoc… Jak se s lavinou vyrovnat, jaká přijmout rozhodnutí a vůbec - co a jak dělat? Napadla mě pohádka: O cestě k lidem a lidí k sobě samým, a taky možná ke mně. Pohádka s neuvěřitelnými peripetiemi a spoustou postav. S veselými, smutnými i absurdními epizodami. Pohádka o dobrém i méně dobrém, vše v obrovské dynamice, kdy nezbývá moc času na hrdinství, neboť je třeba učit se za jízdy, bez přípravy. Bez pomoci profesionálních týmů, lobby, mafií a ještě kdovíčeho. A vše konat takřka bez peněz. Vědomě! Protože stát by si člověk neměl kupovat… Cesta plná protikladů - co já mám společného s obory, které jsem jako skladatel a malíř nikdy k životu nepotřeboval. Seznámil jsem se s mnoha skvělými a zajímavými lidmi, ale i s takovými, s nimiž bych se normálně nikdy nepotkal. Uvědomil jsem si, co znamená, když se řekne společnost, jak funguje stát, média i nejrůznější mechanismy. A hlavně - co jsou to lidé, čím mohou občas být. Zkrátka: ocitl jsem se v pohádce, vstoupil jsem do řeky. Ptá­li se někdo, zda bych byl ochoten tu cestu absolvovat znovu, po prvotní únavě i logické kocovině říkám toto: bude­li to opravdu nezbytně nutné a objeví­li se poptávka (přestože už něco vím o vstupování do řeky), jsem ochoten přijmout odpovědnost. Jde o přijetí zodpovědnosti za poslání, které je zároveň obětinou! Ale - nikdy neříkej nikdy - koneckonců jde především o cestu. A ví Bůh, že o funkce mi nikdy nešlo.

- Svět si tě všiml, stal ses výraznou postavou české politiky. S Táňou Fischerovou jsi byl v Bruselu, na konci října v Mexiku. Tvůj půlhodinový telefonát po návratu na mě silně zapůsobil. Pověz čtenářům, co tě v té zemi nejvíc zaujalo, jaká byla tvoje role reprezentanta České republiky? Co sis z toho krátkého, ale nabitého programu a pobytu přivezl?

Způsob, jakým jsme vedli kampaň, vzbudil značný zájem médií. Především zahraničních - doma není nikdo prorokem. Nebylo státu na planetě, kde by se o nás a o České republice v tomto ohledu nepsalo. Největší ohlas vyvolala naše kampaň v Latinské Americe a - světe div se - v Číně. Čistě hypoteticky - kdyby se sečetly hlasy všech potenciálních voličů bez ohledu na hranice, myslím, že bych volby s přehledem vyhrál… Vraťme se však do reality. MEXIKO! Lépe: Spojené státy mexické. Dvaatřicet států, každý jiný, takřka kontinent. Prolínání barev, chutí, vůní, multikulturalita v praxi. Máš dojem, jako bys tam už někdy žil. Vše plné, nadoraz - život i smrt. Netrpěliví. Nebezpeční jako prales s noční pouští dohromady. Užívej si naplno, dokud máš čas, nikdo neví, co bude tam… Nechovej se jako ublíženec ze zkyslého světlíku kdesi v Jevíčku. Raduj se z každého dne, který ti bude dopřán. Navzdory protivenstvím snaž se rozdávat i radost, i když víš, že na světě není a nebyla spravedlnost ani rovnost. Sociální rozdíly jsou obrovské. A tohle všechno vynásob tropy… "Qué viva Mexico", voláš se Sergejem Ejzenštejnem, víš, že navzdory hříšně krátkému času, cos tam byl, nemluvíš jako turista… Teď ano: když Mexiko, tak pyramidy, jsou všude, objevené i neobjevené. Žasneš nad Teotihuacanem, jak je obrovský, ostatně už žasli Aztékové, Mayové, neboť nevěděli, kdo ho vlastně postavil. A co teprve toltíčtí atlanti strmící proti nebi, smrdutému díky blízké rafinerii… "Ještě jednou se vrátíme", ne, takhle ne, nebyls turistou. Přijel jsi na mezinárodní summit. Byls hostem guvernéra státu Querétaro a organizace One Milion Yonngsters for Mexiko. Setkávání ? Mnoho zajímavých lidí: Rigoberta Menchú, guatemalská nositelka Nobelovy ceny za mír, šejk z arabských emirátů, šéf SONY, bývalí latinskoameričtí prezidenti, charismatici, lidé mocní svým vlivem. Nejpřínosnější setkání? S Marthou Ruiz Corzo, jakousi Matkou Terezou v oblasti ekologie, ženou, která vlastním příkladem a nadšením strhla ostatní, a společně se jim podařilo zachránit přírodu pohoří Sierra Gorda. A nejen přírodu! Z celého území vytvořili harmonický, ekonomicky soběstačný celek. Dokázali, že to prostě jde! Bez drancování přírody. Že totiž soužití civilizace a přírody nemusí znamenat vždy jenom zmar. Že ekologie nemusí být pouze ekobyznysem či oborem, který začíná tam, kde příroda končí! Při setkání s touto ženou jsem nutkavě myslil na knihy C. Castanady.

- A na vlastním summitu?

Ve svém takřka hodinovém projevu jsem se snažil podat zprávu o tom, kdo a odkud jsem, co dělám, čím byla Iniciativa V. F. prezidentem, jaké byly naše ideje… a jak je vůbec možné, že ve světě zapráskaném touhou po moci a mamonu může ještě existovat bláhový idealismus. Jak vidět, může. Fascinovalo je to, byli doslova nadšení - ostatně byli mladí, tak jako u nás (nevím, zda věkem, duchem však určitě). Atak jsem jim říkal, že když si jdou lidé naproti, mají dobrou vůli, jsou vzdělaní, kulturní, tolerantní a jsou ochotni přijmout zodpovědnost za sebe i společnost, mohou mnohé změnit, víra hory přenáší…Domnívám se, že má mexická cesta byla odpovědí mnoha tuzemským škarohlídům, kteří během kampaně neustále skuhrali, jak bych asi tak já mohl reprezentovat stát? Odpovídám: dobře a se ctí! Uvědomte si, broučkové, že se vlastně jednalo o jakousi "stínovou" státní návštěvu. Snažil jsem se vzbudit dojem - a snad se mi to i povedlo - že ČR je navzdory problémům, které mají ostatně všude, zemí radostnou, tolerantní, plnou vstřícnosti a dobré vůle! Zdá se vám to přehnané? Možná. Nelze však kálet do vlastního hnízda a navíc: Petr Eben říkával: "Když tě chválí, nebraň se. Snaž se takovým skutečně být." Moudré, ne? Domnívám se, že by se tím mohli řídit nejen lidé, ale i státy, Českou republiku nevyjímaje. Tak snad...

---

Kdo je kdo?

Ptal se: Mgr. Miroslav Sulan (1938)

Absolvent Pedagogické fakulty v Plzni (čeština, ruština), bývalý pedagog na základních školách na Klatovsku, sedm let ředitelem okresní knihovny. Publicista a prozaik. Publikuje v Plzeňském literárním životě, Vítaném hostu a regionálních periodikách. V Galerii města Plzně mu vyšla knížka Deset povídek o lásce a zapomínání. S Franzem se zná přes 30 let.

Odpovídal: Prof. JUDr. Vladimír Franz (1959)

Malíř, skladatel, vysokoškolský pedagog. Při studiu na Právnické fakultě UK soukromě studoval malbu, hudbu, (skladbu a dějiny hudby), dějiny umění a literatury. V justici nikdy nepracoval. V 80. letech jezdil se sypačem a sanitkou, byl vychovatelem na učilišti. Nyní je profesorem na DAMU, vede kabinet scénické hudby. Rozvedený, pětadvacetiletá dcera z prvního manželství. V posledních dvanácti letech je jeho partnerkou fotografka Ida Saudková. Ve svém díle usiluje o propojení hudební, výtvarné i literární tvorby. Skládá scénickou hudbu k divadelním hrám, opery, oratoria a symfonie. Šestkrát získal cenu A. Radoka za scénickou hudbu, spolu s Jiřím Suchým Cenu divadelních novin. Maluje akvarely (Deníky z cest) a velkoformátové oleje, vystavuje doma i v zahraničí. Má rád kytky, teplo, světlo a vodu. Českou krajinu zná jako málokdo. Vloni poměrně úspěšně kandidoval na prezidenta ČR.

Plzeňský deník, 24. 1. 2014
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama