Rozhovor Týdne: Tanec mezi smrdutými vejci

13. února 2014 v 8:12 | Petr Kolář, Jaroslav Plesl/Týden
Loni zamíchal prezidentskými volbami, když v prvním kole posbíral 350 tisíc hlasů. Pak podpořil Miloše Zemana. Teď by se výtvarník a skladatel VLADIMÍR FRANZ mohl do politiky vrátit. Andrej Babiš mu nabídl, aby nastoupil na ministerstvo kultury.

Stýská se vám po politice?
Nemůžu to říct úplně, protože po prezidentské kampani jsem se na půl roku zašil, skládal si a maloval. Měl jsem třeba velkou výstavu v Moravské galerii na Špilberku, která bude pokračovat do Moravského Krumlova, Kroměříže, a taky jsem složil hudbu k pěti inscenacím. Potřeboval jsem sanitární čas. Ale jak se blížilo výročí, tak se leccos vrátilo. Politika je návyková věc, co si budeme povídat.

Jak jste to na sobě pozoroval?
Je to jiný způsob myšlení. Umění je práce s pozitivní energií, politika s tou negativní. Je to ale velmi nakažlivé, člověk se najednou přestane zabývat jinými věcmi, toto je chytlavější.

Co na politice tak za chutná?
Ani ne zachutná, politika je přeceňovaný obor. Člověk se zkrátka ocitá v centru dění. Je to stejné, jako když otevřete brambůrky, tak s nimi také nemůžete přestat. Neustále vás zajímá: a co je ještě tamhle za tím rohem, co za dalším. Nezajímá mě na tom větší pozornost, na tu já kašlu. Když jsem byl v Karlových Varech na festivalu, šli jsme se psy ven a hráli hru "spořádaný pes na kolonádě", a kdykoli jsme se zastavili, začal se shlukovat dav lidí, tak jsem z kolonády zdrhal. Zdá se, že po prezidentské volbě začala pracovat legenda, což má svoji výhodu i nevýhodu. Nevýhodou je, že si lidé vytvoří abstraktum a delegují na něj zodpovědnost za své svědomí. A úplně všechno, co pak člověk udělá fyzického - i kdyby jedl, šel na záchod nebo cokoli řekl -, to kazí. Tím pádem mají lidé pocit, že vás mohou bombardovat nezodpovědným svatouškovstvím, protože kříž nesete vlastně vy. Asi by měl někdo udělat manuál, s kým se lze potkat, bavit. Protože se tady na tom malém dvorku všichni známe, je to jak u blbých na půdě.

S ostatními prezidentskými kandidáty jste se v závěru kampaně potkávali několikrát denně na debatách. Určitě jste navázali i osobní kontakty. Jak na jejich kariéry od té doby pohlížíte?
S Táňou Fischerovou jsme byli i po prezidentské volbě v Bruselu. U Bobošíkové to bylo jasné, ta určitě založí ještě dalších sto padesát politických stran a bude kandidovat do dalších sto padesáti funkcí. Pro Fischera bylo ministerstvo financí spásou vzhledem k dluhům z kampaně. Takoví lidé jako on jsou k nezaplacení, neboť se dají používat jako tmel do jakékoli skuliny. Co se týče Přemysla Sobotky, ten byl příjemný. I na debaty. Kdybych jel přes Harrachov, určitě bych se u něho stavil na kafe a pobavil se s ním třeba o borůvkách a Mumlavském vodopádu. Zuzana Roithová působí jako příjemná jihočeská statkářka.

Co dnešní ministr pro legislativu Jiří Dienstbier?
Ten mě strašně překvapil, protože jsme se docela dobře znali s jeho otcem. A najednou přišel člověk, který už od útlého věku dřepí v parlamentu - což je i případ Bohuslava Sobotky, Marka Bendy a dalších - a vlastně nikdy nebyl v životě. Na starém Dienstbierovi bylo sympatické, že měl charisma, byl lidský a byla s ním sranda. Takže jsem se na Dienstbiera těšil. A potkal jsem velmi úporného člověka, který prostě musí někam dojít a žádná sranda okolo není. Což pro mě bylo asi největší rozčarování z těch setkávání.

A co Schwarzenberg a Zeman?
Schwarzenberga znám pětadvacet let, chodili jsme spolu na pivo. Zemana jsem potkal až těsně před koncem kampaně.

Pak jste ale Zemana podpořil, což vám měli mnozí vaši stoupenci za zlé.
Pro mě je to jak kauza Rukopisů. Upřímně řečeno byl problém, jestli říct, že tu je syrová realita, anebo nějaká krásná duha. To je celé. Schwarzenberg si nechal dát deset podpisů od senátorů, a pak celý podzim nedělal nic. Pak najednou vystartoval v posledních čtrnácti dnech, nevím, čí to byla práce, jestli Bakaly nebo koho. Ukázala se síla médií, to bylo vidět. Na druhé straně jeho štáb podcenil lidi, které někteří ze Schwarzenbergových stoupenců označovali za lůzu. Nemyslím si, že Ostravané, které Bakala připravil o bydlení, jsou jenom lůza. Nebo že jsou lůzou lidé, kteří makají za dvanáct tisíc a večer holt nemají dilema, zda jít střílet losy, nebo kamzíky. Ale to se z těch kaváren a vináren nevidělo. Navíc žijeme v zemi, kde hrdiny pohádek a pověstí jsou lidé jako Jánošík, Kozina, Babinský a Rumcajs, nikoli knížepán.

Jak se vám roční působení Miloše Zemana v prezidentské funkci zamlouvalo?
Folklor, který s sebou nese, mu rozhodně nepomáhá. Navíc na své straně nemá jediné médium a tím pádem nemá komunikační kód. Ale ať už je jakýkoli, a stejné je to s Babišem, tak mu všichni říkají: "Vy spadnete, Arnoštku", jak je to v Rozmarném létě. To je strašně pitomá výchozí pozice, protože aniž tam ten člověk je, už je za blbce.

Jenže Zeman už na Hradě spoustu velmi kontroverzních kroků udělal. To přece hodnotit lze, ne?
No tak jasně. U něj tam jsou jednak folklorní věci jako korunovační klenoty, jednak věci jako jmenování profesorů. Prezident je tu od toho, aby provedl jmenovací akt. Anglická královna také jmenuje do šlechtického stavu různé rockery a nestěžuje si, že je jen věšákem na korunovační klenoty. Čili to jsou jeho minusy. U Zemana jde patrně o to, že jak je mužem moci uvažujícím o tři tahy dopředu, logicky uvažoval, jak s tímto mandátem rozšířit prezidentskou úlohu. Jenže podle mě měl spíš energii věnovat na to, kým tady má prezident být. Nikoli být výkonným strojem, ale zastřešovat funkci silou osobnosti, být strážcem ideálů a určovatelem směru. Tady to stále není zralé na prezidentský systém.

Nejdřív jste vyvolal poprask podporou Zemana, teď jste dostal lano od Andreje Babiše, abyste se za hnutí ANO stal náměstkem na ministerstvu kultury. Babiš se vám zamlouvá?
Andrej Babiš mi zavolal v neděli v noci a zeptal se, zda bych nechtěl dělat náměstka ministra kultury. Protože se v té oblasti pohybuji pětatřicet let, tak jsem říkal: proč ne? Nechápu to totiž ani tak politicky jako spíš profesně. Když si to vezmeme do důsledků, mohli mi zavolat i z ČSSD nebo KDU-ČSL. Mám si hodit korunou? Nikdo jiný se neobjeví. Měl mi to nabídnout Václav Havel, Karel IV. nebo svatý Václav?

Ptal jste se ho, jak a proč na vás přišel?
Neptal. On mi zavolal, já mu řekl, že jsem si celý svůj časoprostor uspořádal, abych měl prostor dělat vlastní tvorbu, ale pokud to může být pro oblast kultury nějakým způsobem přínosné, tak se holt na nějaký čas zapřu a půjdu do toho. No a on dvě minuty poté volal znovu, že se mám sejít s ministrem Hermanem. Překvapilo mě, jak je Babiš neuvěřitelně dynamický.

V Bratislavě ale stále ještě probíhá soud o to, zda byl Babiš agentem komunistické Státní bezpečnosti. To vám nevadí?
Tady se vždycky tahají věci dávné. Čert ví, jak to je. Tak ať se to tedy zjistí, to je jasná věc. Má se vědět, kdo je kdo. Zase mě ale děsí, že aniž na ministerstvu financí začal, všichni vydávají prognózy, že je to pomalu horší, než kdyby nastoupil já nevím kdo. Já bych to nechal tak po půl roce, až zjistíme, jestli je to opravdu špatně, anebo dobře. Myslím, že i pro něj je to šok. Řídit firmu je něco úplně jiného než řídit ministerstvo.

Ale Babiš v sobě spojuje ohromnou moc ekonomickou, mediální a nyní i politickou. Vám to jako ohrožení demokracie nepřipadá?
To uvidíme za toho půl roku.

Aby se vám nestalo, že do toho vlezete a za půl roku budete součástí ohrožení demokracie i vy.
Já nejsem členem ANO. Nemyslím, že náměstek či poradce pro živou kulturu na ministerstvu kultury je nějaká vypjatě politická funkce. Říkám: mohl mi zavolat i Sobotka, nebo Bělobrádek. S ministrem Hermanem jsme si celkem rozuměli, on je člověk klasického vzdělání. Spíš mě překvapilo, že sotva jsem od něj vyšel, už se psalo, že jsme si plácli. My si přitom řekli jen to, že tomu necháme volný průběh. To je vše.

Každopádně byste na nabídku kývl?
Pro určitou oblast by mi to nevadilo. Asi bych stěží mohl dělat ekonomii, ale pro oblast živé kultury s tím nemám problém. Nakonec jsem spolupracoval takřka se všemi divadly v této republice. Po funkcích se neženu, chápu to jako formu služby. Kultura tady pořád není tak, jak by měla být. Jde o to, že jako jeden z mála států v civilizovaném světě nemáme třeba zákon o mecenášství či donátorství. Samozřejmě by bylo úžasné, kdyby se to vyřešilo. Vždyť to je - zjednodušeně řečeno - podpora kultury z odpisu z daní. V Mexiku dokonce existuje zákon, že když někteří malíři nemají na daně, tak dají státu obraz. V Mexico City tak mají perfektní galerii jejich soudobého umění. Taky to jde. Lidi by zkrátka měli získat pocit, že kultura není jen vzdálenou zábavou za dělnické peníze. Ten pocit tu panuje i díky Klausovi a Zemanovi, kteří nejsou múzičtí a razili, že stát je jen národohospodářský model. Není to pravda, kultura je součást života. Věděl to už Karel IV., tak nevím, proč to neví Klaus. Užití kultury navíc může být mnohé, například může kultura fungovat jako předskokan byznysu. Vždyť je určitě lepší uzavřít nějakou smlouvu po koncertě České filharmonie než v nějakém sterilním prostředí. Také by bylo dobré, aby lidi věděli, že živou kulturu spravovanou ministerstvem netvoří jen Národní divadlo, Národní muzeum či Česká filharmonie, ale dalších 26 institucí, třeba i skanzen v Rožnově, Muzeum skla v Jablonci a tak dále. Hlavně jde ale o identitu. My jsme malinká, ale krásná země, a abychom upoutali, nemůžeme dělat, že máme třeba atomovou bombu nebo že jsme svědomím lidstva. Podařit se nám z ní udělat kulturní křižovatku Evropy, to v našich silách je.

Daniel Herman byl knězem, mluvčím Biskupské konference, vedl Ústav pro studium totalitních režimů. S kulturou neměl moc co do činění. Myslíte, že ji může něco dát?
Myslím, že lidi, kteří vystudovali seminář, s kulturou do styku logicky přicházejí a kulturní jsou. Vždyť dějiny církve jsou do jisté míry dějinami kulturními. Myslím, že od něj lze čekat daleko větší múzičnost než od nějakého národohospodáře.

Jak do kultury získat peníze?
V první řadě je to otázka legislativy. Již jsem hovořil o potřebě zákona o mecenášství. Dále by se to mělo týkat zákona o zdanění hazardu. Když jsem byl třeba v rakouském Bregenz, ptal jsem se intendanta, jak je možné, že v takovém městečku velkém jako Veselí nad Lužnicí je operní divadlo, v němž se hraje na třech scénách. Součástí je i Kunsthalle, kde probíhají výstavy světových výtvarníků. Zkusme něco takového najít ve Veselí nad Lužnicí. No a on říkal, že to je z hazardu. Kdyby se to tady upravilo a peníze nešly zpět do nějakých kvazidobročinných organizací majitelů heren, tak by se ulevilo státu a pro kulturu by to bylo dobré. Důležité je zvednout kultuře prestiž. Dokonce i oligarchové v Rusku vědí, že kultura je pýcha impéria. V Německu to funguje podobně. Dokonce se tam průmyslníci o umění dělí. Mercedes je výtvarné umění, chemický průmysl má vážnou hudbu a tak dál. Pak si stát může dát nohy na řídítka.

Musel byste se však vyrovnat třeba taky se spory okolo Národního divadla a Státní opery či personálním obsazením klíčových institucí. A laikovi se zdá, že ať udělá kdokoli cokoli, zvedne se proti tomu skupina posměšně nazývaná "kulturní fronta" a prudí. Jak byste chtěl s "kulturní frontou" vyjít?
Není možné udělat to, co třeba s počítačem, když klekne. Tedy restartovat ho. To udělali například v Maďarsku a osvědčilo se to. V maďarské opeře všechny propustili a vzali tam úplně nové lidi plné energie. To zde není možné, patrně by padla vláda, co by to bylo za řev. To je vždy tanec mezi velmi smrdutými vejci. Nebo hamburské divadlo je skoro dvojnásob větší než pražské, a má pětinu zaměstnanců. Ale zkuste to tady jenom říct, to je neřešitelné.

A dá se to v Česku tváří tvář nejrůznějším peticím při jakékoli příležitosti vůbec vyřešit?
Tady jsme vůbec ve fázi různého sepisování nejrůznějších petic. Je to strašně osobní, každý si vytvořil nějakou hradbičku a druhý, který má také hradbičku, je a priori nepřítel. Takže se nelze dohodnout prakticky na ničem. To je děsivá nálada.

Jak z toho ven? Sám jste zmínil, že jste pracoval snad ve všech tuzemských divadlech. Všichni by tedy za vámi chodili. Někteří by chtěli funkce a další říkali: "Vláďo, my se přece známe, nám dej a seber jiným…"
Na to jsou přesně daná kritéria, osobní věci do toho nelze tahat, to by se člověk zbláznil. Nesmíme zapomínat, že zřizovatelem většiny divadel v zemi není ministerstvo kultury, nýbrž města, která tato divadla dotují. V případě, že by nastala situace jako nyní v případě Činoheráku v Ústí, existuje vládou schválený Fond podpory regionálních divadel a orchestrů, v němž mělo být tak 150 milionů korun. Ale není. V dobách největší slávy tam bylo tak sto, teď je tam čtyřicet.

A v případě nouze byste chodil za ministrem financí Babišem, aby vám pomohl?
To není záležitostí náměstka, ale ministra, který zodpovídá za resort.

Mysleli jsme, že byste za Babišem chodil vy, když byste na ministerstvu seděl za jeho hnutí. Logicky se pak dá namítnout, že byste měl mít k Babišovi blíž, když byste byl "jeho" náměstek, ne?
Nevím, jestli je to takto brané. Ale opakuji, že to je věcí ministra, případně ekonomického náměstka, nikoli náměstka pro živou kulturu, o poradci ani nemluvě.

O Zemanovi s Klausem jste říkal, že nejsou múzické osoby. Myslíte, že je na tom Babiš lépe?
Ne, vůbec si to nemyslím. Ale prezident určuje smysl a směřování státu. Od ministra financí očekávám, že bude držet státní kasu a zabývat se financemi státu. Z tohoto pohledu je to tedy jedno.

Abyste se nakonec nestal klikujím autobusem, který si Babiš zaplatil u Davida Černého před olympiádou v Londýně a jenž mu dnes dělá okrasu u sídla Agrofertu. Neobáváte se toho?
To je možné. Rád pomůžu dobrým věcem, ale nemusí to být za každou cenu. Ostatně mám své práce dost, dělám třeba kapesní oratorium na téma prezidentské volby.

Jak se vám mimochodem klikující autobus a vůbec dílo Davida Černého líbí?
Mně David Černý nijak nevadí. Mám problém s tím, že se vždy proklamoval jako neuvěřitelně free nezávislý pankáč. Není to pravda. Jeho příchylnost k donátorům je až úporná. Po Sašovi Vondrovi a Entropě nastoupil Karel Schwarzenberg a jeho číro a nedivil bych se, kdyby mu spal David Černý na rohožce. Do toho prodal za deset milionů autobus Andreji Babišovi. Zkrátka nemám rád "státní rošťáky". Čímž neříkám, že je David Černý špatný sochař.

Černý se rád staví do čela rebelujících umělců proti establishmentu; neobáváte se, že by si vás pak na ministerstvu kultury mohl zvolit jako terč, jaký si v minulosti udělal z Milana Knížáka?
Myslím, že moje práce by se asi spíš týkala divadel…

Jak vůbec střety Černého s Knížákem vnímáte?
David Černý je člověk, který dokáže mistrně využít skandálu ve svůj prospěch. A Milan Knížák je velmi vyhraněná osobnost, která má své superlativy jak v kladné, tak záporné amplitudě. Viděl jsem jeho věci, které jsou opravdu vynikající. Od řady českých výtvarníků se liší tím, že je jeho dílo opravdu otevřená forma. Ale také jsem od něj viděl - nebo spíš slyšel - takové věci, že zůstával rozum stát. U něj je to zvláštní konglomerát. U Davida to jde víc na kalkul.

Kulturní obec má svá oblíbená témata. Jedním z nich je blob od architekta Kaplického. Jaký je váš názor na stavbu nové budovy Národní knihovny?
V prezidentské kampani jsem stěží mohl někomu slibovat druhý, třetí, patnáctý nebo nevím kolikátý důchodový pilíř, protože co já s tím? Ale blob mě jakožto kulturní počin samozřejmě velmi zajímal. Bral jsem to jako jednu z priorit.

Umíte si představit, že blob budou prosazovat lidovci v čele s jejich hlavním sponzorem, developerem Luďkem Sekyrou? Co byste mecenáši s ne úplně dobrou pověstí říkal?
Nežijeme v zemi, kde by mecenáši stáli frontu na sponzorování kultury. Samozřejmě, že většina takto vydělaných velkých peněz vyvolává otázky. Vezměme si příklad z kunsthistorie. Pakliže zdrojem peněz není zlo, za nímž by zůstávaly hromady mrtvol, musíme přijmout, že to takto v dějinách umění chodilo vždy. Kapli pro spásu duše svého otce, který byl jedním z největších lichvářů Itálie té doby, si objednal Arrigo degli Scrovegni. Ale takhle vzniklo základní dílo novodobého evropského umění, padovská kaple rodiny Scrovegni, kterou freskami vyzdobil Giotto di Bondone. Pak je tu Leonardo da Vinci, kterého dvě třetiny života sponzoroval Cesare Borgia, podle nějž Machiavelli napsal Vladaře. Kdyby nebylo Borgia, neměli bychom spoustu věcí od Leonarda.

Takže jste pragmatik?
I boháč může mít občas pocit, že dělá něco pro spásu duše. Máme mu bránit? Já nejsem strážcem bratra svého.

Rozhovor týdne. Týden, Petr Kolář, Jaroslav Plesl, 10. 2. 2014.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama