V kavárně poblíž smíchovského autobusového nádraží jsem se smíchovským rodákem a patriotem Vladimírem Franzem, skladatelem, hudebním teoretikem, výtvarníkem a v poslední době také politikem rozmlouval o jeho lásce k Sukovi a české moderně, o nešvarech operních režisérů a našich dramaturgických dluzích.
Rád bych začal otázkou na Vaše rodinné zázemí. Pocházíte z rodiny elektroinženýra a zdravotní sestry. Jak jste se dostal k umění?
V naší rodině byl pěstován vztah k umění, pořádaly se u nás hudební dýchánky. Když přijela babička z Ostravy, vodila mě od tří let po Praze, takže jsem znal všechny kostely a věděl, který je renesanční a který gotický. Matka hrála na piano - ne tak, že by vystupovala v Rudolfinu, ale prostě hrála na piano. Otec, přestože nebyl muzikální, hodně poslouchal vážnou hudbu. U dědečka, báňského inženýra, se pořádala hudební odpoledne. Doma jsme neměli klavír, ale měli jsme harmonium, a právě na něm jsem ve čtyřech letech vytvářel první kompozice. Dnes by byly avantgardní, asi z oblasti sónických kompozic (smích). Na základní škole mi potom paní učitelka, jež si dodělávala postgraduál z hudební výchovy, dala za úkol něco zhudebnit. Výsledek ji tak nadchnul, že mě pak ve čtvrté páté třídě vodila na přednášky profesora Plavce, takže pro mě už v tomhle věku nebylo tajemstvím, že Dvořák zkomponoval symfonické básně, že existuje Vítězslav Novák, že napsal V Tatrách, Slováckou suitu a podobně. Už v tomto období jsem začal navštěvovat divadla. Musím říct, že dětské divadlo jsem bytostně nesnášel; Spejbl s Hurvínkem a loutková divadla jsou moje noční můry. Ale kolem pěti let jsem viděl první operu, Čarostřelce, a od té doby jsem zhruba do osmnácti let shlédl vše, co dávali v Národním divadle a jeho přilehlých scénách. Na opeře jsem vyrůstal, do dvaceti let jsem neviděl činohru; ta mě do dneška, přiznám se, dost odpuzuje. Až na světlé výjimky tedy: netušil jsem, že se jednou budu podílet na více než sto padesáti činoherních inscenacích. Ve třetí třídě vznikly mé první opravdové skladby; měl jsem rád Smetanu, takže se jednalo o polky. Někde je ještě mám, dokonce jich pár umím. Pak jsem objevoval další hudbu: ve dvanácti Wagnera, a hned pozdního, nikoliv Parsifala, ten je málo fyzický, aby člověka přímo zaujal, ale Ring. U dědečka v Ostravě se poslouchal Mahler, takže jsem od deseti let miloval třetí symfonii, na niž nedám dopustit. Ve třinácti pak Janáčka, závěr Věci Makropulos. Tyto věci jsem hluboce prožil a mnoho toho umím nazpaměť, celého Smetanu například, nebo Janáčka. Dalšími kroky vpřed bylo objevení Pendereckého, De natura sonoris, pak Brahmse a také Brucknera, který je dost oříšek. Přicházely další a další, povětšinou letní objevy. Mojžíš a Aron například. A česká muzika: Suk! Potom jsem šel okolo patnácti na Veselohru na mostě, a Martinů mě skutečně velmi zasáhl; sháněl jsem pak ze světa všechny možné jeho nahrávky. Kromě toho jsem hrál na piano, ale bylo pro mě spíš výrobním nástrojem; k tomu se přidal kontrabas. Na gymnáziu jsem potom přišel vypomáhat do Hlaholu, takže jsem měl možnost mnoho skladeb poznat takříkajíc odspoda. Hodně mě zajímaly varhany, tudíž jsem si nastudoval Bachovu Toccatu a fugu d moll a dva nebo tři Brixiho varhanní koncerty. Co mě ale nikdy moc nezajímalo, je italská opera, hlavně Donizetti a Bellini; Puccini je ovšem dramatikem par excellence! Dějiny hudby jsem tedy vstřebal dost dobře, jsou mojí součástí.
(...)
Zdroj: ZAPLETAL, Miloš: Hudba má mít tělo. Rozhovor s hudebním skladatelem Vladimírem Franzem. Opus musicum 46, 2014, č. 3, s. 84-92.