Září 2014

VIDEO: Konfrontace Petra Fischera s VF

14. září 2014 v 22:13 | ČT / Petr Fischer
Konfrontace Petra Fischera 1 - Umělec na prodej
(s Vladimírem Franzem)

ČT Art, 11. 9. 2014

Franz rozpoutal další Válku s Mloky

9. září 2014 v 20:06 | Tomáš Nováček / Easy Magazine
Vladimír Franz se kromě svého tetování, kandidatury na prezidenta a dalších uměleckých děl pokusil překopat do operní verze i českou antiutopickou klasiku Válka s Mloky od Karla Čapka. A jeho mrtvola může začít rotovat v hrobě. Nebo ne?

Děj berte z každé dvanácté stránky!

Čapkova kniha Válka s Mloky z roku 1935 vypráví o nově nalezené rase mloků, kteří umí chodit po dvou, naučí se mluvit, pracovat, stavět a posléze i zabíjet; podobnost s lidmi tu není vůbec náhodná. Kritika naší společnosti, kdy všechny zajímá jen největší výdělek a nikdo není schopný ani ochotný všímat si vzrůstajícího nebezpečí, je typicky čapkovská - vtipná a mistrovsky cílená.

První věc, které dal pan Franz pořádně na frak, je děj. Příběh opery začíná in medias res, přibližně v polovině příběhu knižního, a o předchozích událostech, jako je nalezení mloků panem kapitánem Van Tochem, lov perel, první slova Mloků nebo založení organizace Salamander Syndicate se dozvídáme letmo, pokud vůbec. To z celého díla ihned dělá jednu velkou neznámou pro každého, kdo Čapkovu knihu nečetl. Ten pak může jenom tapa-tapa-tápat, co jsou ti mloci zač, co to vůbec Salamander Syndicate je, nebo proč sakra redaktor před slovo "tápat" píše to podivné "tapa-tapa".

Pan Povondra padá, Fred Dalton povstává

Také všechny hlavní postavy - které popravdě kniha vůbec nemá, neboť pan Povondra (historik celého Mločího věku) a kapitán Van Toch (muž, který mloky objevil, a pojmenoval je Tapa-boys (tapa znamená čert) se vyskytují jen v pár kapitolách a jinak je děj v tomto ohledu dost nesourodý - si pan Vladimír Franz dost vymýšlí. Z koutů české knihy vykouzlil anglickou postavu Freda Daltona (ztvárněného Václavem Siberou), mladého muže, který od začátku nemůže přijít Mlokům na jméno, natož na rod, druh, poddruh nebo čeleď. O to větší problém je, že jeho přítelkyně je Minnie (Marie Kobielska), dcera mocného a za mamonem se slepě pachtícího Olivera Lascotta (Richard Haan), vlastníka společnosti Salamander Syndicate . Společnosti, která využívá Mloky jako levnou a výkonnou pracovní sílu. A tak se kromě Války proti Mlokům na jevišti odehrává válka o lásku a Minnie se musí rozhodnout mezi svým otcem a svým milým.

Inception trochu jinak

Postav ale nejsou to jediné, co Franz do české klasiky doplnil, neboť za dvouhodinové (přestávku nepočítaje) představení neuslyšíme jen operní zpěv. Chvíli po začátku se ozve z reproduktorů hlas, který ohlásí muzikál v opeře a na scénu už naskáčou mořští koníci, krabi a nemůže chybět ani pán moří Poseidon, jehož vousu a trojzubce se ujal Petr Kotvald. Ale i toho po chvíli přeruší a na obrovské plátno se začnou promítat reklamy na výdobytky moderní společnosti - umělé oči, lék na smrt a další. Úpadek moderní civilizace do (umělých) očí bijící.

Víc děsí hudební zpracování než Mloci

I když je celá scéna udělaná velmi dobře a Mloci svým zjevem vzbuzují atmosféru tajemna a děsu, trvá to pouze do chvíle, kdy vystoupí na světlo, a skrz jinak černý kostým jasně prosvítá bílá kůže herců, což lehce kazí zážitek. Najít nějakou černou barvu a nabarvit pár lidí snad dnes nemůže být tak těžké.

Co vyděsí víc (alespoň někoho s hudebním sluchem), je fakt, že zpěv herců a hudba orchestru, byť je každé zvlášť perfektní a hlavně hudba skvěle navozuje atmosféru, často nesedí k sobě. S tím, co hraje orchestr, to skoro není ani možné. Skladatele Války s Mloky musí hudebníci milovat, protože se snaží spojit nespojitelné. A nejenom jeho, ale i režiséra Davida Drábka, neboť občas je na scéně tolik kouře, že členové orchestru musejí kolem sebe mávat svými nástroji, aby vyčistili vzduch a viděli na noty.
Franzomas kontra Čaplenkyard
Na můj dotaz, proč zrovna Válka s Mloky a ne jiné dílo, například mnohem celistvější RUR, Vladimír Franz odpovídá (parafrázováno): "Jiří Suchý kdysi dávno předělal Válku s Mloky do deseti písniček, ale u toho to zůstalo a s tímto velkým nápadem se dál nepracovalo. A tak jsem se po dohodě s Národním divadlem zpracoval libreto a teď konečně vznikla samotná opera."

Ve výsledku je ale Válka s Mloky velmi povedená, která se zalíbí i operním Nováčkům. I přes velké změny oproti knize hlavní myšlenka zůstává, takže se ani Čapek, ani Franz s hloupostí lidského pokolení moc nepárají. Myslím, že i samotný Čapek by si dílo oblíbil. Největším záporem celé opery se tedy stávají strašně nepohodlné židle ve Státní opeře.

Tomáš Nováček, Easy Magazine, 1. 9. 2014
http://easymagazine.cz/clanky/franz-rozpoutal-dalsi-valku-s-mloky


RECENZE: Tři řeky, tři hudební světy

9. září 2014 v 13:53 | Miloš Zapletal / HARMONIE
Jubilejní desátý ročník Hudebního festivalu Znojmo zahájila 9. července Filharmonie Brno koncertem konaným v jízdárně loucké­ho kláštera. Koncertem interpretačně solidním, výborně dramaturgicky koncipovaným, a spojením tří programních symfonických skladeb, jež pojednávají diametrálně odlišnými způsoby téma řeky, přímo objevným. Širší okruh diváků přitahovalo zejména vystoupení Pavla Šporcla, nemalé očekávání v kruzích odborných vzbuzovala důležitá premiéra tohoto roku - Franzova Morava.

(...)

Posledním bodem programu byla Morava, nová hudební báseň Vladimíra Franze, vzniklá na popud znojemského hudebního festivalu. Zrála několik let: nejprve měla mít podobu symfonie, později získala pod tlakem světských důvodů definitivní formu symfonické básně pro velký orchestr, obohacený o baterii bicích nástrojů (obsahující mimo jiné barely), cimbál a elektrickou kytaru. Jak bylo naznačeno, konfrontaci Moravy s obdobnými díly Smetany a Janáčka oceňuji jako zvlášť vydařený dramaturgický krok. Celý večer jí vyvrcholil a k předchozím dvěma představuje vítaný kontrast: zatímco Vltava a Dunaj jsou hudebními personifikacemi ryze ženskými, Morava je, zejména tvrdostí svého výrazu, nepochybně rodu mužského. Tak jako dříve v dramatické symfonii Písně o samotách a máchovské symfonické básni Radobÿl, i v nové skladbě Franz svérázně a zásadním způsobem rozvíjí tradici české programní hudby. Stylová i estetická návaznost na Radobÿl je evidentní, všechna tři jmenovaná díla však především spojuje tematizování vztahu člověka a jeho osvětí, zejména "geografické" dimenze tohoto vztahu: člověk a jeho místo v prostoru, člověk a hora, člověka a řeka. Morava je sice líná řeka, lužní lesy v jejím okolí jsou však plné života. Skladba tak končí trochu v duchu Messiaenovy Turangalîly jakousi "láskou pralesní".

Franzova symfonická báseň naplňuje kvalitativní kritéria daného žánru, formulovaná Zdeňkem Nejedlým před zhruba sto lety, avšak stále platná: "Symfonická báseň musí býti báseň nálad, ne pojmů, má-li býti hudební básní. (…) Taková hudební báseň ovšem nemá pouze hudební formy jako (…) absolutní skladba, ale má hudebně logický vývoj, bez něhož se stává dílo chaosem, pouhým potpourim. V dobré symfonické básni jest proto hudební logika tak silná, že dílo nestává se nemožným, slyším-li je bez znalosti programu." Ze sémiotického pohledu můžeme tento požadavek přečíst jako převahu indexičnosti nad ikoničností. I tak mu bude Morava plně vyhovovat: žádná zvukomalba, žádné cvrlikání ptáků, žádný geografický popis - toliko portrét řeky. A radostný hymnus na řeku, jež má koneckonců smysl právě pro člověka: dává mu vodu, ale také radost; určuje jeho místo na zemi, ale také ho pojmenovává. Neustálému vyjevování se metafyzické kvintesence těchto fyzických vztahů odpovídá samotná skladba tím, že uchopujíc tuto metafyzickou látku působí velmi fyzicky, ba přímo tělesně.

Formálně Morava naplňuje jeden z principů hudební tektoniky 20. století, totiž čtyřvětost v jednovětosti. Jednotlivé části odpovídají čtyřem základním živlům (země, voda, vzduch, oheň) a zároveň se v nich různým způsobem projevuje mocnost řeky. Celá kompozice pracuje zejména s třemi výraznými motivy (vertikály, horizontály a pohybu), které na principu dvanáctitónové řady vykrystalizují v průběhu úvodní části: prameny a kořeny. Motivy mají modální charakter (asi jediný opravdový "moravismus" skladby) a skladatel je, aby byla nosná, vymýšlel na texty lidových písní. Kromě toho skladbu sjednocuje všudypřítomná motorická pulsace. Souhrnem můžeme konstatovat, že Morava využívá dílčích "vymožeností" a principů hudby 20. století (témbrová a aleatorní hudba, montáž, surová rytmika á la Svěcení jara ad.), její duch je však pozdně romantický.

Vzhledem k velmi omezenému času (cca 4 hodiny), jejž měla Filharmonie Brno k dispozici pro nastudování velmi náročné partitury plné krkolomných momentů, zvíci, co se komplikovanosti týče, Sukova Zrání, dopadlo premiérové uvedení nad očekávání dobře. Kompozice si však rozhodně zasluhuje spoustu dalšího, soustředěnějšího studia, zejména stran dynamiky a frázování (důsledná fortepiana, artikulace smyčců atd.), ale také zvukové proporcionality a individualizace hlasů (kam se například poděl basklarinet?). Z jejího sice hutného, ale komplexního tvaru by se toho totiž dalo dostat mnohem víc. Takto byla - i navzdory chybným nástupům a občasnému rozsypávání se - zahrána bez výraznějších zádrhelů; fungovala však mnohem spíše v oné rovině fyziologické než kognitivní.

Má hlavní, závěrečná výtka směřuje k organizátorům festivalu. Místo rokokových panáků měli raději zajistit pořádné tištěné průvodní slovo, obsahující především autorský výklad programu premiérované skladby. Leták, jímž jsme byli při vstupu do konírny obdarováni, odpovídá svou úrovní leda tak původní funkci dané stavby, nikoliv té nynější.

Miloš Zapletal, 6. září 2014
Psáno pro: HARMONIE 9/2014,
http://www.casopisharmonie.cz/kritiky/tri-reky-tri-hudebni-svety.html


YOUTUBE: Kapesní oratorium VF "Prezidentská volba"

9. září 2014 v 13:51 | Ivan Rendl
Vladimír Franz: Prezidentská volba (kapesní oratorium)
Záznam závěrečného koncertu festivalu Bohemia Cantat 2014.
Nahráno 25. 8. 2014
Sbormistr: Roman Válek

Ty taky hraješ v té Franzově sračce?

9. září 2014 v 13:49 | Ivan Manolov / His Voice
Kytaristům se často nepoštěstí zahrát si s filharmonií, a tak když mi kamarád řekl, že Vladimír Franz shání kytaristu pro premiérové uvedení své symfonické básně Morava, se zvědavostí jsem nabídku přijal. Not tam prý bude jenom pár, žádné velké čtení, spíše barva a výraz. To mi udělalo radost, žádný velký "čtenář" totiž nejsem. Na zkoušku Brněnské filharmonie v Besedním domě jsem z Prahy vyrazil už v šest, abych si stihnul připravit nádobíčko na pořádnou hlukovou stěnu. ‬

‪"Ty hraješ taky v té Franzově sračce?" Zarazil mě poměrně jednotný pohled hudebníků na uvedení nového díla. Že by ji už někde slyšeli, vždyť je to první zkouška? To co následovalo pak, mělo ovšem parametry absurdního dramatu. Před začátkem zkoušky se zvedl jeden z hudebníků, zřejmě předák nebo odborář a začalo se hlasovat. Jestli je prý pětistovka, asi za zkoušku navíc, dost a jestli se ta symfonie vůbec má hrát nebo jestli na to kašlou. Nevěřil jsem svým očím a uším. Tak jestli to teď odpískají, si všechno sbalím a hurá zpátky na D1. Měl jsem štěstí, asi dvě třetiny filharmoniků hlasovaly pro. ‬

‪Zkoušky proběhly bez větších problémů, i když do poslední chvíle chyběly noty pro bicí nebo některé další nástroje a symfonická báseň nakonec sklidila svůj první potlesk na hudebním festivalu ve Znojmě. Cestou domů jsem v autě přemýšlel o tom, čeho jsem se to vlastně zúčastnil. Ano, muzikanti měli určitě v něčem pravdu, skladba to byla těžká, noty byly na poslední chvíli, určitě s tím měli práci navíc a ten skladatel je navíc taky nějakej divnej. ‬

Ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že to prostě nějak není v pořádku. Hudebníci, kteří rozhodují o tom, zda se nějaké dílo bude uvádět či nikoli a dopředu k němu přistupují s nechutí, přece nemůžou být ve své práci šťastní. Nebo myslí jen na to, až, třeba v polovině skladby, položí svůj nástroj, protože teď má být přece pauza?‬


Plavecká sezona Filharmonie Brno

9. září 2014 v 13:44 | Boris Klepal / HARMONIE
Spory o uvádění současné hudby v rámci běžných abonentních koncertů patří k našemu hudebnímu životu se stejnou samozřejmostí jako Romové do internetových diskusí. Je to téma, které stačí zmínit, a hned vy­skočí bůhví odkud skupina debatérů připravených říct, co si o věci myslí. Nadhledu se přitom člověk většinou nedočká, natož argumentů.

Když měla Filharmonie Brno hrát v červenci ve Znojmě premiéru symfonické básně Morava Vladimíra Franze, řekl mi jeden člen orchestru, že neví, co to má za smysl: "Orchestr tam přijede jednou za rok, tak má lidem zahrát nějakou tu klasiku, třeba Dvořáka, a ne tady tohle. Všichni by byli spokojenější." Oponoval jsem, že zbytek koncertu přece tvoří Dvořákův Houslový koncert, Vltava a Janáčkův Dunaj, ale někomu stačí na pochybnosti i těch patnáct minut hudby, která není ani tak strašně neposlouchatelná, ani avantgardní, jenom trochu nezvyklá. Nechci takový postoj znevažovat ani zesměšňovat. Každý z nás má právo si něco myslet a říct to nahlas, což je samozřejmost, ale musím v takových chvílích sám zapochybovat - byť značně nerad -, jestli to není z praktického hlediska pravda. Proč vlastně nutit letitým abonentům Schnittkeho, Ligetiho nebo Ju­supova, když často pokládají za neobvyklý repertoár i Janáčka a Martinů, a kdyby se točila pořád dokola Novosvětská, Patetická, Osudová a Mozart, taky by si nejspíš na nic nestěžovali? Proč sestavovat koncerty pro kritiky, hudební vědce, fajnšmekry a jinou menšinovou havěť, která nepřeje bájné bytosti zvané "běžný posluchač" trochu osvědčené zábavy?

Myslím ale, že je naprosto nutné si položit otázku, jestli by posluchači skutečně byli spokojení, kdyby orchestr nevybočoval z tisíckrát vyzkoušeného a dobře stravitelného repertoáru a mlel oblíbená díla z období klasicismu a romantismu pořád znovu a znovu. Jako dramaturgický objev a odvaha by se v takovém hudebním prostředí mohlo označit například uvedení Dvořákovy Symfonie č. 4 a bylo by po ptákách. Každá filharmonie je ale živé těleso a po mnoha stránkách komplikovaná komunita. Potřebuje nejen být z něčeho fyzicky živá, ale také se musí rozvíjet a k tomu potřebuje podněty. Kdyby někdo tvrdil, že děcku k životu stačí zavázat si boty, k tomu malá násobilka a všichni s ním budou do smrti spokojení - stejně jako děcko samo se sebou -, nejspíš by si i to nejtolerantnější okolí jen ťukalo na čelo. Když se něco takového přeneseně tvrdí o dramaturgii filharmonické sezony a repertoáru orchestru, nikomu to nepřijde divné. Na obranu nesmyslného tvrzení se vyhrnou všichni milovníci "libých tónů", aniž dokážou definovat, co jsou ty libé tóny vlastně zač.

Je těžké odhadovat, jak by se orchestr uzavřený do klasicko-romantické ohrádky proměnil v dlouhodobějším horizontu - řekněme nějakých deseti let - a kam by jej takové přešlapování na místě zavedlo. Přešlapování na místě svádí k odpovědi, že nikam, ale to by byla ještě ta lepší varianta. Jedno z nejomletějších klišé, jehož užití jsem se jistě několikrát dopustil i já, je tvrze­ní, že hrát Haydna - respektive klasicismus vůbec - je hudební hygiena. Připomíná hudebníkům i posluchačům, co je to přesná intonace, rytmus, frázování a všechny ty základní věci, které se začnete učit na lidušce a nejspíš vás nepustí až do konce akademického vzdělávání. Věnovat se soudobé a málo uváděné hudbě je ale hygiena úplně stejného druhu, jen z jiné strany. Sledovat trendy a rozvíjet si kvalifikaci je součástí každého zaměstnání, které má jen trošku úroveň, a patří to k profesnímu životu kdejakého programátora nebo hospodského. Těžko se potom hledá odpověď na otázku, proč by to nemělo patřit i k životu symfonického orchestru tvořeného špičkovými profesionály. Jak by dopadl orchestr, který se nových podnětů zřekne, můžeme opravdu jen odhadovat. Ze zkušenosti to není možné zjistit, protože v praxi se tak žádný orchestr nechová (entertainery, jako je André Rieu, neberu v potaz).

Dramaturgické standardy filharmonických koncertů všichni víceméně známe a většina lidí se nad nimi nepozastavuje: na začátek pěkná předehra, ve druhé půlce osvědčená symfonie a mezi nimi se někdy dostane i na nějakou tu novotu či zvláštnost. Nová hudba - ať už v jakémkoli smyslu toho spojení - dostává funkci jakési opatrné vsuvky do osvědčené, měkké a pohodlné vaty. Posluchači navíc opatrnou vsuvku často vnímají spíš jako kbelík vody, který jim někdo chrstnul do peřin. Takový pocit není příjemný nikomu z nás a Filharmonie Brno - respektive její dramaturg Vítězslav Mikeš - se poněkud riskantně rozhodli vody přidat. Dramaturgický plán vychází z hudby, která žije blíž k dnešku nebo přímo dnes, a hledá k ní odpovídající protiváhu v hudební historii. Může to vypadat bláznivě, ale poměr se tím otočí a místo mokré postele se publiku nabízí bazén s nafukovacím lehátkem.

Ve velkém symfonickém koncertu se setká Čajkovského Patetická symfonie s "faustovskou" kantátou Alfreda Schnittkeho a vytvo­ří krásnou protiváhu k dalšímu vokálnímu dílu. Ve světové premiéře kritického vydání bude provedeno oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće. K Filharmonii Brno a výborným sólistům (Kohútková, Plachetka, Bittová, Mikušek, Janál…) se připojí Český filharmonický sbor Brno. Provedením kompletního orchestrálního díla si připomeneme sté výročí narození Vítězslavy Kaprálové. Ke svému učiteli Carlu Reineckemu se v jednom koncertu zpětně přihlásí dva diametrálně odlišní žáci: mahlerovský pozdní romantik Mikalojus Čiurlionis a náš Leoš Janáček. Velcí klasikové nechybí, ale objevují se v rovnocenném partnerství svých následovníků: Schubert vedle Kancheliho, Mozart vedle Schnittkeho, Beethoven vedle Mitropulose. Všemi základními abonent­ními cykly projde sólista sezony Benjamin Jusupov - jako skladatel, dirigent i klavírista. S hlavním filharmonickým proudem jdou paralelně i cykly dětského sboru Kantiléna, současná hudba s Brno Contemporary Orchestra, stará hudba s Czech Ensemble Baroque a řada Jazz & World Music.

Dramaturgie nestojí na hitech, ale poctivém hudebním přemýšlení, které hledá hlubší souvislosti a dívá se na ně dnešníma očima. Sezona 2014/2015 Filharmonie Brno zkrátka zve svoje publikum, aby vylezlo z postele a šlo si trošku zaplavat - je to zábavné i zdravé (www.filharmonie-brno.cz).